První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  

Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Demokratická tyranie: Švýcarský příklad

Z účasti Jürgena Grafa na organizované konferenci Výboru solidarity s politickými vězni na téma palácové spravedlnost a totalitní demokracie, Milán, 24. června 2000.

Podle všeobecně uznávané definice je demokracie systémem, ve kterém většina lidu, prostřednictvím volby vlády, určuje politiku státu. Ale stále více a více každým volebním referendem jasně demonstruje, že rozdíl mezi teorií a praxí je téměř nepřekonatelný.

Volební tendence ve všech demokratických systémech je charakterizována rostoucí neúčastí a vhozením neoznačeného lístku. Stále se zvětšující část občanů nemá žádnou důvěru v systém, v němž se strany staly prakticky neodlišitelné, ve kterém je volební propaganda zbavena hodnot, a který neposkytuje odpověď na urgentní potřebu lidu.

Obránci, kteří jsou rozrušeni parlamentní demokracií, také zažívají stále více a více obtíží se zpochybňováním zřejmých slabostí tohoto systému. Jsou nuceni akceptovat platnost jistých argumentů kritiků, kteří jim budou oponovat slavnou frází Winstona Churchilla, podle níž demokracie je nejhorší politické uspořádání s výjimkou všech ostatních, a budou trvat na faktu, že na rozdíl od autoritářských či totalitních režimů demokracie je zajedno s každým, jen proto, aby člověk mohl říci, co chce, aby četl a psal, co chce a svobodně vyjadřoval svůj nesouhlasný názor.

Ohledně některých zemí tento argument zůstává v platnosti. Z ilustrativních důvodů si připomeňme, že Spojené státy neznají zločiny mínění. Navzdory supermocnosti "jednoho světa", neexistují ještě rozhodnutí na zrušení nejdůležitějšího Prvního dodatku, onoho ochránce svobody názoru. Přirozeně ten, kdo vyjadřuje nesouhlasný názor, čelí jistým rizikům dokonce i v Americe. Člověk může přijít o práci, nebo být osočován v médiích bez možnosti odpovídat na pomluvy svých nepřátel. Ale člověk neskončí kvůli svému přesvědčení ve vězení. Téměř totéž skutečně platí pro Rusko; během mé nedávné návštěvy jsem byl schopen říci, že všechny politické a ideologické tendence, bez ohledu na barvu, mohou být podporovány bez omezení. Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že v roce 2000 bude Rusko svobodnější než Švýcarsko, jistě bych ho prohlásil za blázna.

Jako Švýcar, souzený ve prospěch demokracie v mé zemi, budu mluvit o nedávném vývoji ve Švýcarsku, abych ilustroval fenomén politické represe v západní Evropě.

V dubnu loňského roku se ve Švýcarsku uskutečnilo referendum ohledně nové ústavy zpracované federální radou. Většina z těch, kteří se zúčastnili, hlasovali za schválení plánu. Nová ústava, která začala platit několik měsíců po plebiscitu, je mnohem demokratičtější než ta předchozí, protože výslovně garantuje jistá fundamentální práva, o kterých se stará ústava nezmiňuje.

Článek 15 garantuje náboženskou svobodu s uvedením, že každý občan má právo svobodně si zvolit své náboženství a svůj Weltanschauung (světonázor). Článek 16 garantuje svobodu názoru a právo získávat a šířit informace. Článek 17 slibuje svobodu tisku a článek 20 svobodu bádání.

Odsouzen v roce 1998 k trestu 15 měsíců vězení bez podmíněného trestu kvůli zločinu revizionizmu, měl bych mít užitek z okamžité amnestie, která následovala přijetí nové ústavy. Neboť článek 14 nové ústavy garantuje náboženskou svobodu, nejsem povinen přidat se k náboženství holocaustu. Protože svobodu názoru garantuje článek 16, mám nyní právo nevěřit v plynové komory a šestimilionový počet Židů zabitých Němci během 2. světové války. Protože stejný článek garantuje právo na šíření informací, mohu nyní dopředu inzerovat svoje díla a uveřejňovat je na Internetu bez obtěžování soudů a bez podstupování domovních prohlídek. Neboť článek 20 zajišťuje svobodu bádání, mohu se nyní věnovat historickému výzkumu a publikovat mé závěry bez obavy z nepříjemných následků. Pokud jsou mé závěry správné, budou vyvráceny ve svobodné debatě mezi svobodnými historiky. Ať žije nová ústava!

No bohužel, to se nestalo. Neměl jsem užitek ze žádné amnestie. Švýcarská justice nepřestala pronásledovat osoby, které pochybují o židovské verzi 2. světové války. Během prvního dubna tohoto roku byl v Lausanne uskutečněn proces stalinského typu, který ve své posloupnosti zastínil všechny předešlé procesy založené na neblaze známém zákoně "proti rasové diskriminaci " - proces, ke kterému se následně vrátím.

Přirozeně, pokud mám svobodu bádání, jak může být tato slepá intolerance v souladu s ústavou, která slibuje občanům všechny svobody? Federální rada ve skutečnosti pozvedla tento problém a podala následující odpověď:

Článek 7 nové ústavy zní následovně: "lidská důstojnost musí být respektována a chráněna. "V případě kolize s jedním z práv formálně garantovaných bude mít přednost lidská důstojnost.

Evidentně nikdo nikdy nedefinoval nejasný koncept "lidské důstojnosti". Vždy se najde důvod, v souladu s tvrzením, že jistý názor, jistá kniha, jistý projev představuje porušení někoho lidské důstojnosti. Jinými slovy: Všechny svobody, které ústava garantuje, jsou zcela iluzorní a ústava není hodna ani papíru, na kterém je vytištěna.

Ochotně připustím, že politická represe a procesy jsou fenoménem, který se objevuje v jakémkoliv politickém systému, každý režim podle potřeby disent ničí. Ale otevřeně autoritářské režimy mají přinejmenším výhodu upřímnosti. Ani fašisti, ani nacionální socialisté, ani komunisté se neomezovali povolením individuální svobody. Místo toho, očekává se, že parlamentní demokracie má svůj základ v toleranci a neustále mává zástavou svobody - ale to jí nepřekáží v politických procesech, které jsou na pořadu dne ve Francii, Rakousku a Švýcarsku. - Nemluvě o Německu, kde v roce 1996 bylo obviněno skoro 6000 osob za takzvané "zločiny extrémně pravicové propagandy" [ Die Welt , 4-7-1997 ]. Za "zločin extrémně pravicové propagandy" je rovněž považována nejjemnější kritika politicky korektní verze 2. světové války, jakož i opozice vůči invazi. Počet knih dnes v Německu zakázaných mnohem předčí počet knih, které byly v Německu zakázané za Hitlera. Vůči tomuto poslednímu tvrzení se dá namítnout, že ve Spolkové republice Německo neexistuje žádný oficiální seznam zakázaných knih . To je docela pravda. Ve Frankově Španělsku ve skutečnosti existoval a umožňoval občanům vědět, zda distribuce jisté knihy je zákonná nebo ne. Ve Spolkové republice Německo je občan v milosti zcela svévolných rozhodnutí místních úřadů. Můj přítel, obyvatel Lipska, byl odsouzen na šest měsíců vězení za koupi deseti kusů revizionistické knihy Grundlagen zur Zeitgeschichte po jejím vydání na podzim 1994. V té době nebyla tato práce zakázána, byla zakázána několik měsíců později, na jaře 1995. Podle logiky soudce můj přítel musel na podzim 1994 vědět, že kniha musí být zakázána o půl roku později, i když v době objednávky knihy její obsah neznal.

Vraťme se však do Švýcarska. Už jsem poukázal na podlý "zákon proti rasové diskriminaci", který slouží jako základ perzekuce revizionistů. V roce 1994 byl tento zákon schválen 54 % účastníků referenda. Ale účastníků referenda bylo 45 % z těch, kteří měli právo vyjádřit svůj názor, takže ve skutečnosti to představuje jen o něco více než 23 % Švýcarů - k tomu došlo po ohromné mediální kampani, aby lidé věřili, že takové opatření bylo nutné na ochranu cizinců před rasistickým násilím.

Zde je text článku 261 švýcarského trestního zákona:

"Kdokoliv veřejně podněcoval k nenávist nebo diskriminaci v porovnávání osoby nebo skupiny osob z důvodu jejich rasového dědictví, etnicity nebo náboženství, veřejně šířil ideologii končící v diskreditaci nebo pošpiněni systematickým způsobem týkajícím se dědictví rasy, etnicity nebo náboženství, kdokoliv tím nejmenším způsobem organizoval nebo podporoval skutky propagandy nebo se takové zúčastnil, kdokoliv veřejně slovem, obrazem, gesty nebo jiným způsobem diskreditoval nebo diskriminoval způsobem, který je urážlivý vůči lidské důstojnosti osoby nebo skupiny osob z důvodu jejich rasy, etnického dědictví nebo jejich náboženství nebo který ze stejných důvodů popírá, nebo zmenšuje, nebo se snaží ospravedlnit genocidu nebo další zločiny proti lidskosti, kdokoli odmítl osobě nebo skupině osob, z důvodu jejich rasového dědictví, etnicity nebo náboženství, službu určenou pro veřejné použití, ( ... ) bude potrestán vězením [ do tří let ] nebo peněžními pokutami."

Člověk si okamžitě všimne, že text tohoto zákona je formulován vágním způsobem. Plný nedefinovaných pojmů, takže tento stav umožňuje soudcům odsoudit všechny za všechno, podle momentální politicky příznivé doby. Jako například odpůrci imigrace a multikulturní společnosti mohou být odsouzeni za "apelování k diskriminaci". Je pravdou, že z tohoto důvodu ještě nebyl nikdo odsouzen, ale v důsledku elastičtější formulace zákona může k tomu v kterémkoliv okamžiku dojít.

Doposud byla většina obviněných v politických procesech - asi padesáti - osoby, které vyprovokovaly hněv švýcarského židovstva. Jako například odsoudili aktivistu za práva zvířat, který kritizoval zabíjení zvířat v souladu s židovskými metodami, doktora, který vyjádřil přílišnou kritiku striktního sionismu a autora, který pranýřoval anti - švýcarské bankovní vydírání židovských organizací. Ale nejatraktivnějšími oběťmi těchto procesů byly jistě vědci historického revizionismu.

Aby držely revizionisty na uzdě, soudy se uchylují k paragrafu čtyři zákona, který zakazuje popírání, zmenšování nebo ospravedlňování genocidy nebo jiného zločinu proti lidskosti. Podporovatelé zákona měli zřejmě na mysli pouze takzvaný "holocaust". Nikdo ještě nebyl před soudem za popírání genocidy Arménů nebo Kambodžanů, nebo kdo by popíral počet obětí zničení Drážďan. Kromě právě zmíněného faktu, tento paragraf je nekompatibilní s ústavou, která garantuje svobodu názoru a představuje právní ohavnost ze tří důvodů:

1. Je v protikladu k principu jednoty záležitosti, protože popření genocidy nemá nic do činění s rasovou diskriminací. Člověk může být revizionistou, aniž by byl rasistou, a rasistou aniž by byl revizionistou. Známý americký revizionista Bradley Smith, který se po svém rozvodu se Židovkou oženil s mexickou Indiánkou, by byl těžce podezříván z rasismu.

2. Je v protikladu vůči univerzálně uznávanému principu null poena sine lege. Protože koncept "genocidy " ve švýcarské legislativě neexistuje, soudy musí aplikovat definici OSN, podle níž je genocida vraždění části lidí. Vzhledem k tomu, že národní socialisté nepopiratelně zabíjeli Židy, tato politika proti Židům musí být, podle zmíněné definice, nepopiratelně charakterizována jako "genocida". No žádný revizionista nepopřel takto definovanou genocidu. Revizionisté popírají existenci plynových komor a počet šesti milionů. No soudci svévolně, v rozporu s tímto, přirovnávají popírání plynových komor a šesti milionů s popíráním genocidy.

3. Zákaz "minimalizování genocidy" je směšný, protože soudy nikdy nestanovily oficiální počet obětí "holocaustu". Podle židovského historika Raula Hilberga, hlavního experta na vyhlazování, počet zemřelých osob v Osvětimi odhaduje na 1,3 milionu, zatímco Jean - Claude Pressac v německé verzi knihy Les crématoires de Auschwitz, hovoří o 631.000, kdežto revizionističtí historici jako Carl Mattogno tvrdí přibližně 150.000, z nichž přibližně 60 % byli Židé. Kde tedy začíná "minimalizace"? A proč?

Tento příklad postačuje k demonstraci absurdnosti zákona, který přetváří soudce na vlastníky historické pravdy. Opodstatněnost nebo neopodstatněnost revizionistických tezí může vyplývat pouze ze svobodné diskuse a nepodporují verdikt žádného soudce, který jen těžko pozná rozdíl mezi plynovou komorou a krematoriem, a který si plete Rudolfa Hösse s Rudolfem Hessem.

Je nám zřejmé, že každá osoba zdravé mysli to bez problémů může pochopit. Ale je zvláštní, že politici to nechápou. Novináři to nechápou - nebo se tváří, že to nechápou.

Před dvěma měsíci se v Lausanne uskutečnil proces, který se stal ještě hanebnější zavedením umlčujícího příkazu. Devětasedmdesátiletý Gaston - Armand Amaudruz, vydavatel Courrier du Continent, novin s nákladem 400 kusů, byl odsouzen na rok vězení nepodmíněně, navíc musí zaplatit více než 60 tisíc švýcarských franků třem židovským organizacím - jedna z nich je francouzská! - A židovským jednotlivcům, kteří byli přítomni jako žalující osoby. Představitelé židovských organizací si dovolili drze urážet obviněného cituji Phillipa Nordmanna, představitele Ligy proti rasismu a antisemitismu: "obviněný mi připomíná exhibicionistu, který přichází k soudu bez kalhot ( ... ) Amaudruz je ne žralokem plovoucím v čisté vodě, ale spíše rybou, která žije ve znečištěné vodě a živí se špínou." Tady máte jazyk, kterým do zhnusení vyprávějí o "lidské důstojnosti" a "toleranci"!

Shakespeare ve své nesmrtelné dramatu Macbeth nechává své čarodějnice říkat: "Dobré je špatné a špatné je dobré" - "Pěkné je ošklivé a ošklivé je hezké". Oddaní této satanské zásadě držitelé moci v celosvětové společnosti převrátili smysl slov. Oponenti jsou vězněni ve jménu "svobody". Knihy, které obsahují nechtěné pravdy, jsou páleny jménem "tolerance". Kruté embargo vůči Iráku, které za deset let způsobilo smrt statisíců dětí, pokračuje ve jménu "práv člověka". Ve jménu "míru" došlo k zločinné agresi NATO vůči Srbům a znásilnění srbského území. "Ve jménu práva ženy na sebeurčení" se provádí odporná vražda dítěte v lůně. Z tohoto důvodu nás to znepokojuje a vybrali jsme si.

Odmítáme společnost založenou na lžích, na systematickém padělání historie, a na převracení hodnot. A je zbytečné naříkat nad nespravedlností tohoto vnuceného systému, protože naše stížnosti nedotlačí držitele moci ke změně kurzu. Je nutné pracovat na svržení systému, který odsuzuje evropskou kulturu a bílých lidí k pomalé a kruté smrti. Historický revizionismus je pouze jedním aspektem tohoto boje. Ten bude dlouhý a těžký a obětí v našem táboře bude mnoho.

Jak napsal George Orwell, v politickém systému, v kterém je lež normou života, říct pravdu je revolučním činem.



|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|4.12.2013|