První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Odraz heroické tradice ve vánočních svátcích

Dovolíme se zmínit o původu a skutečném významu vánočních svátků. Nemáme však v úmyslu skuhrat nad „ukradnutím“ pohanských oslav křesťany, ale máme v úmyslu osvětlit skutečný symbolický význam tohoto svátku v rámci tradičního světa, a to s přihlédnutím k jeho heroicko-obnovitelským aspektům, především pak k symbolu zrození Spasitele. Zdůrazňujeme, že analogie a spojitosti mezi pohanskými svátky a křesťanskými oslavami zrození Ježíše Krista podle nás neznamenají negativní nahrazení či dokonce „vykradení“ jedné tradice jinou, ale naopak pozitivní potvrzení správnosti obou tradic.


Než se zmíníme o samotných Vánocích, musíme připomenout, že tradiční způsob vnímání času byl diametrálně odlišný od toho moderního. Zatímco moderní doba chápe čas lineárně – jako soustavu po sobě následujících jevů s měřitelnou kvalitou předtím a potom – tradiční svět jej chápal cyklicky.[1]

Zatímco člověk dneška žije v iluzi pozitivního pokroku a soustavné evoluce, archaický člověk chápal působení času způsobem negativním. Jednotlivé cykly pro něj neměly evoluční, ale naopak involuční tendenci. Trvání každého časového cyklu tak chápal jako kontinuální úpadek. In illo tempore bylo vše nové, čisté, stabilní a silné, zatímco na konci cyklu vše upadá, degeneruje a chřadne. Stvoření světa, jímž začíná nový cyklus, tradiční mytologie vždy charakterizují jako vítězství božského řádu nad počátečním chaosem. Historické trvání cyklu zde zase odpovídá úpadku, bujení hříchu, zapomínání na počátek a zatemňování duchovnosti.[2] Konec cyklu pak odpovídá totálnímu vítězství chaosu a rozpuštění posledních zbytků řádu a forem starého světa. Pohlcení řádu chaosem však neznamená – a ani nemůže znamenat – jeho totální konec. Bůh je věčný a nepodléhá času; totéž pak platí i pro božský řád. Tento tradiční řád jest, má bytí sám o sobě, zatímco chaos je jen zatemněním tohoto řádu, pouhou iluzí, která jej překrývá, ale přitom nemá vlastní existenci. To, co má bytí, nemůže být zničeno a to, co bytí nemá, nemůže přetrvat: řád je proto metafyzicky nadřazený chaosu a nutně jej musí překonat. Stvořený svět vzešel z prvotního chaosu a nový svět vzejde i z chaosu na konci světa.

Kromě toho, že člověk Tradice chápal čas cyklicky, se zároveň necítil oddělený od prostředí, v němž žil: proto mu rozuměl a znal cykly vnějšího světa, skrze něž dokázal porozumět i cyklům svého světa vnitřního. Když viděl, že po každé noci přijde nový den a po každé zimě přijde opět jaro, uvědomoval si, že i jeho vlastní konec se pro něj může stát novým začátkem a že jeho vlastní smrt může znamenat zrod nového života. Vědomí tohoto faktu bylo pro tradičního člověka důležité: dovolovalo mu nejen zbavit se strachu ze smrti, ale i smrt heroicky překonat. Každý konec cyklu má symbolickou sílu, skrze niž si člověk může projít krizí smrti a uvědomit si svou vlastní nesmrtelnost.

Konec roku naši předkové spojovali s anulováním destrukčních účinků času a obnovením počátku a jeho slávy. A oslavy Vánoc jsou nedílně spojeny právě s koncem ročního cyklu. Pro většinu tradičních společností byl konec roku spojen se zimním slunovratem (či obdobím na něj navazujícím). Doba předcházející zimnímu slunovratu představuje přicházející konec starého cyklu: síla slunečních paprsků, jež jsou zdrojem života, slábne a naopak sílí chaotické síly temnoty. Z přírody mizí zeleň poskytující potravu zvířatům, krajina mizí pod sněhem, dny se zkracují a sluneční kotouč na své pouti oblohou dokáže vystoupat do stále nižších výšek, jako by ztrácel sílu. V den zimního slunovratu ale dojde k obratu ve zdánlivě prohraném boji a k triumfu solárního boha: následuje překonání temnoty, nový začátek a zrození Spasitele, hrdiny-obnovitele, který má opět posílit oslabený svět a obnovit sílu a slávu zlatého věku.

Jak jsme již zmínili, konec cyklu je doprovázen rozpouštěním forem starého světa v chaosu. Dochází tak ke stírání všech hranic – mezi nebem a zemí, mezi minulostí a budoucností, světem živých a světem mrtvých – a k prolnutí nebe, země a podsvětí. Je to čas, kdy se probouzí – a stávají viditelnými – různí duchové, démoni, víly a také mrtví. Zároveň jde o nejmagičtější období roku; žádné jiné období není tak spojené s různými kouzly a magií jako právě dvanáct dní, jimiž končí starý rok. Vzhledem k rozpadu času je toto období výjimečně vhodné k předpovídání budoucnosti: anglosaská tradice mluví o věštění během Modraniht;[3] slovanská tradice spojuje věštby s Velesovou nocí; Keltové zase věštili během oslav Alban Arthuan. Snahy o předpovězení budoucnosti přetrvaly i v křesťanské tradici ve vánočních zvycích jako je pouštění lodiček, rozkrajování jablka, lití olova nebo házení střevícem.

Germánská tradice také spojuje konec roku s mýtem o konci světa, se šířením chaosu a stíráním všech hranic. Během dvanáctidenního období od 25. prosince do 6. ledna se na obloze prohánějí vojska Wildes heer v čele s Ódinem. Tato vojska jsou složená z mrtvých bojovníků, kteří padli v bitvách a byli valkýrami odneseni do Valhally; jízda na konci roku tak viditelně koresponduje s mýtem o ragnaröku. Začátek soumraku bohů má ohlásit krutá zima a následně mají vlci spolknout Slunce i Měsíc, což zcela jasně odkazuje ke zdánlivému triumfu temnoty. Důležitým symbolem spojeným s germánským koncem světa je had Jörmungandr (Midgardsormr), který byl bohy svržen do moře, kde vyrostl tak, že obepínal celý svět a zakousl se do svého vlastního ocasu. Viditelně tak odpovídá symbolu hada Urobora a představuje čas, který způsobuje degeneraci světa a nakonec způsobí i jeho zánik.[4]


Naši předkové však k tomuto symbolismu nepřistupovali pasivním připomínáním, nýbrž snahou o aktivní rituální zpřítomnění těchto symbolů a vědomým prožitím jejich významu. Jedním z nejznámějších svátků, jehož cílem bylo rituálně rozložit všechny formy starého cyklu, je bezpochyby římská oslava saturnálií,[5] jež se časově překrývaly s pozdějšími Vánocemi. V průběhu oslav došlo k dočasnému rozpuštění veřejných institucí, převrácení společenských vztahů a k nevázanému veselí, během něhož se pilo, hodovalo a provozovaly hazardní hry. Také se konaly průvody v čele se symbolickým zpodobněním boha Saturna jedoucího na zlatém praseti[6] symbolizujícím přicházející blahobyt a úrodu. Smyslem zmíněných oslav nebylo „popustit uzdu svazující morálky“ a „užít si“, ale spíše rituálně zpřítomnit symbol chaosu konce cyklu, zničit tak všechny jeho staré a opotřebované formy a umožnit tak počátek nového cyklu.

Jak jsme již řekli, aby mohl vzniknout nový svět, musí být nejdříve očištěn od zbytků starých forem. Konec roku proto v tradičních společnostech předpokládal očistné rituály zahrnující různé koupele, půsty, zahánění zlých duchů nebo vyhnání obětního zvířete apod. Během oslav v různých tradicích se také rituálně zhasínaly a opět zapalovaly ohně na znamení zničení starých forem a nového počátku.

Právě oheň je symbolem očistného principu par excellence. Tento element má totiž schopnost spálit vše, co je dočasné a očistit tak to, co je věčné; zároveň je oheň – stejně jako Slunce – dárcem života, protože ze sebe vyzařuje teplo a světlo, které jsou k životu potřebné. Proto jsou mýty o konci světa spojeny se světovým požárem, jenž spálí nehodné, ale spravedlivým neublíží. Eliade v Mýtu o věčném návratu píše: „Tento mýtus [o požáru na konci světa], ačkoliv se to může zdát zvláštní, byl utěšující. Oheň totiž obnovuje svět a jeho pomocí bude nastolen ‚svět nový, zbavený stáří, smrti, rozkladu a zkažení, věčně živý, věčně vzrůstající, kdy vstanou mrtví, nesmrtelnost přijde k živým a svět bude obnoven dokonale‘ (Jašt XIX, 14,89). Jde tedy o apokatastasis, jíž se dobří nemusí obávat. Konečná katastrofa učiní konec dějinám a přenese tak člověka do věčnosti a blaženství.“ Oslavy konce roku a nového začátku jsou proto výrazně spojeny se symbolikou ohně a světla.

Po úplném rozpuštění všech zbytků forem starého světa může nastat nový počátek, který ještě není ničím determinován, protože nic nepřetrvalo. Zde je na místě zmínit symbol neposkvrněného početí a zrození z panny. Není náhodou, že se Spasitel zrodil právě z ní: panna je symbolem čistoty a neposkvrněnosti; je pozitivním aspektem chaosu – prvotní hmotou, prima materia, jež nemá žádnou formu a je tak připravena přijmout jakoukoli novou formu, kterou určuje právě osvobozený duch vznášející se nad ruinami světa právě završeného cyklu.[7] Právě tohle, a jen tohle, je skutečným významem neposkvrněného početí Spasitele.

Každá tradiční doktrína či každý cyklus mýtů, jež vychází z Tradice, zná příběh o primordiálním králi (nebo také hrdinovi či bohu), který kdysi moudře vládl a za jehož vlády se království dařilo, poté však odešel nebo byl zraněn či unesen a jeho nepřítomnost má na jeho království negativní vliv.[8] Legendy říkají, že teprve v okamžiku, kdy se tento král vrátí, začne země opět vzkvétat a vrátí se blahobyt. Na kosmické úrovni návratu krále odpovídá návrat Slunce po zimním slunovratu: tak jako návrat Slunce přináší jaro a do přírody novou explozi života, tak i opětovná manifestace královského principu znamená konec utrpení mezi lidmi. Tento vládce je osou světa (axis mundi), je Čakravartinem, nehybným hybatelem, který otáčí celým světem. Mezi atributy tohoto principu patřil mimo jiné i oheň, sluneční kotouč nebo zlato.

Že symbol návratu Spasitele souvisí úzce se symbolem vracejícího se Slunce, dokazuje také i pozdně římská tradice, jež uctívala solárního boha Sol invictus a každoroční oslavy jeho znovuzrození – Dies natalis solis invicti, které se konaly vždy 25. prosince. Tento den je jako den narození připisován i jiným bohům a hrdinům: Horovi, Mithrovi, Krišnovi, Attisovi, Buddhovi, Prométheovi a mnoha dalším. U mnoha z nich se mísí různá témata, která známe z mýtu o Ježíši Kristovi – především témata zrození z panny a znovuzrození po smrti.

Odkaz na jiného primordiálního krále uchovala keltská tradice, která spojuje oslavy konce roku s králem Artušem a nazývá dvanáct dní oslav konce roku Alban Arthuan (v překladu Artušovo světlo). Tímto odkazuje ke spravedlivému primordiálnímu králi Artušovi, který se v mnohem pozdější době stal jednou z hlavních postav středověkých rytířských legend, kde opět reprezentoval postavu spravedlivého a moudrého krále.

Jedním ze symbolů těchto oslav bylo jmelí: rostlina, která zůstává zelená po celý rok a má tak spojitost s věčným životem. Podle křesťanské legendy bylo jmelí původně stromem, z něhož byl vytesán kříž pro Ježíše Krista; skrze tuto souvislost máme možnost pochopit význam zdobení vánočního stromku. Jedním z aspektů symboliky kříže je, jak píše Guénon,[9] je stále zelený Strom Života, Strom Středu či Yggdrasill, který stojí ve středu pozemského ráje. Kořeny tohoto stromu sahají do podsvětí a koruna do nebe: dochází tak k protnutí tří světů.[10] Rituálním ozdobením stromu dochází k aktualizaci symbolu centrálního stromu, obnově axis mundi a tím k obnovení pozemského ráje, což znamená obnovu zlatého věku. Symbol stromu souvisí velmi úzce s duchovním probuzením: Ježíš Kristus se nechal přibít na kříž, aby dosáhl vzkříšení, Ódin po devět dní a nocí visel na Ygddrasillu, aby získal tajemství run a Siddhartha Gautáma dosáhl probuzení pod stromem bódhi, kam se „připoutal“ svým rozhodnutím nevstát dřív, než dosáhne probuzení. Nordická tradice k tématu centrálního stromu doplňuje, že ragnarök přežijí jen dva lidé, kteří se ukryjí právě v kmeni Yggdrasillu. To jen potvrzuje fakt, že znovunalezení či obnova centrálního stromu úzce souvisí s překonáním krize na konci cyklu a s věčným životem. Křesťanský mýtus o tom, že nově zrozený Ježíš přináší dary právě pod tento strom, má proto hluboký duchovní význam. V proklamovanou spásu, blahobyt a splnění všech přání totiž může doufat pouze ten, kdo v sobě tento strom nalezne, obnoví a rozzáří.

To, že oslavy, o nichž se zmiňujeme, mají spojitost se zimním slunovratem, neznamená, že by tradiční doktríny pouze mýtickou formou osvětlovaly astronomické cykly: to by byla jen část pravdy. V úvodu jsme řekli, že tradiční člověk chápal, že cyklům makrokosmickým odpovídají analogické cykly mikrokosmické. Když v rámci vnějšího světa dochází k šíření chaosu, rozpadu starých forem, slábnutí a následnému znovuzrození a očištění, dochází k témuž i v rámci světa vnitřního. Symbol zrození hrdiny-obnovitele na nebesích pak má svůj odpovídající protějšek ve zrození duchovního obnovitele v srdci člověka. Toto je nejhlubší význam křesťanských Vánoc a všech tradičních oslav konce roku a jen takto chápané oslavy mohou mít pro tradičního člověka nějaký smysl. Křesťanská víra je přímo postavena na tvrzení, že jediná možná spása je skrze spasitele, který se zrodil o Vánocích. Zatímco mnoho moderních křesťanů chápe zrození Krista jako historickou událost, která byla, skutečný význam má jen rituální aktualizace symbolu zrození tohoto primordiálního krále. Papežský vzkaz „Narodil se vám Spasitel, radujte se!“, jenž hlava katolické církve každoročně pronáší, by měl tedy být chápán právě v tomto smyslu: jako zrození Spasitele v sobě samém – jedině tak může člověk dojít spásy.

Po uplynutí dvanácti dnů od dies natalis se slaví svátek Zjevení páně. Svátek je spojen s příchodem Tří králů, kteří se přišli poklonit nově narozenému Spasiteli: to má nepochybně návaznost na tradiční árijskou potrojnost; hrdina-obnovitel tak získává vládu nad třemi světy a završuje svůj triumf. Eliade k tomuto tématu cituje Efraima Syrského „Všemohoucí probouzí těla zároveň s dušemi (v den Zjevení Páně)“ a dále perskou Avestu: „V měsíci fravardín v den urdáth Pán Óhrzmad učiní vzkříšení a ‚druhé tělo‘ a svět bude zbaven bezmocnosti proti démonům, drugům atd. A na všem místě bude hojnost; člověk nebude více toužit po potravě; svět bude čistý, člověk oproštěný od protivenství (zlého ducha) a nesmrtelný navždy.“ Stejný autor na jiném místě dále cituje východní spisy: „Pradžápati[11] je rok.“ (Aitareja-bráhmana VII, 7,2 atd.), „Rok je Smrt. Toho, kdo to ví, se Smrt nedotkne.“ (Šatapatha-bráhmana X, 4,3,1).

Obnova vnitřního světa však nepřijde sama od sebe. Pro ni je nutné nejen správně pochopit význam tradičních symbolů, ale zároveň je i vnitřně realizovat. Vzhledem k odtrženosti a izolovanosti moderní společnosti od principů světa tradičního je to pro většinu lidí obojí téměř úplně vyloučeno.

V moderním pojetí Vánoc nepřetrvalo absolutně nic z heroické árijské tradice. Tam, kde má přijít nový začátek a triumfální vítězství nad protivenstvím, chaosem a destrukcí, přichází pouze předvánoční shon, pokrytectví a snaha za každou cenu obdarovat blízké bezcennými tretkami – nikoli z lásky, ale z povinnosti nebo pro vlastní dobrý pocit. Pro naše současníky nemohou – v jejich nevědomosti – Vánoční svátky znamenat absolutně nic: po letech návyku na každodenní stresovou agónii už ani tak toužebně očekávaný pokoj a lásku. Pro ty, kteří vědí, se však tento čas může stát nejen příležitostí k příjemnému prožití konce roku, ale především k triumfu nad sebou samým. Pouze pro tyto lidi pak každoroční papežská slova o narození Spasitele nebudou jen prázdnou formulí a budou konečně naplněna.

[1] K tématu doporučujeme <http://slavonie.org/2012/11/16/indoevropske-vnimani-casu/> a zejména pak knihu Mircei Eliadeho Mýtus o věčném návratu – archetypy a opakování.

[2] Pro bližší pochopení tradičního náhledu na světové dějiny viz involuční doktrína čtyř věků <http://slavonie.org/2012/11/08/ctvero-veku/>

[3] Noc matky. Symbol matky odkazuje též k znovuzrození; viz iniciační symbol regressus ad uterum.

[4] Zároveň odpovídá symbolice draka představujícího chaos, kterého v některých mýtech musel Bůh překonat, aby mohl stvořit svět, nebo pohádkovému draku, který požírá panny (symbol čistoty). Viz legendy různé na svatojiřské téma.

[5] Oslavy boha Saturna, jenž byl, stejně jako řecký Kronos, považován za krále zlatého věku.

[6] Symbol zlatého kance je též atributem nordického boha plodnosti Freye; tyto mýty mají společné kořeny s mýtem o zlatém prasátku, které uvidí ti, kteří se budou na Štědrý den postit.

[7] Právě zde mají původ novoroční předsevzetí, jež si dávají lidé, kteří na sobě chtějí něco změnit. Moderní lidé ovlivnění lineárním vnímáním času a odcizení kosmickým cyklům si nicméně nejsou schopní uvědomit symbolickou sílu tohoto symbolu a zbavit se své minulosti.

[8] Jde o zapomenutí na svou vlastní podstatu, duchovní de-virilizaci, znemužnění. Proto se někdy objevuje i symbolika kastrace.

[9] René Guénon: Strom ve Středu <http://slavonie.org/2011/06/01/strom-ve-stredu-1-dil/>

[10] Opět symbol překonání hranic mezi podsvětím, zemí a nebesy; koruna se dotýká hvězd, proto vrchol vánočního stromu obvykle zdobí hvězda.

[11] Pán stvoření a ochránce života podle Véd.


|Autor: Antal|Zdroj: hrdost.net|24.12.2013|