První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  

Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Revizionismus holocaustu – fakta, nebo lži?

Obyčejného člověka musí logicky napadnout již při prvních náznacích nesouhlasu s určitým názorem svého oponenta, že daný rebel a kritik musí mít pro svá tvrzení a pro své názory určité argumenty a zdroje informací. Je to důležité nejen pro utváření názoru jedince, ale hlavně pro jeho obhajobu. Obecně řečeno, když něco tvrdím, musím to i dokázat. Musím říci, proč to tvrdím a proč mám takový názor. O tom, že zastávaný názor může být špatný, nikdo nepochybuje. Právě proto je nutná debata a jistá konzultace s oponenty, kteří se s opačnými názory snaží jiné negovat. Všechny tyto diskuze by měly být v rámci demokracie zcela v pořádku a nemělo by být žádné místo v demokratické zemi, kde by se těmto diskuzím nějak bránilo, či byly jinak postihovány.


Nejinak by tak mělo být i s tak citlivým tématem, jako je holocaust. Bohužel, tato lidská tragédie je v naší historii tak blízko, že politické důsledky její existence či neexistence jsou tak obrovské, že ne každý je schopen akceptovat rozmanitost názorů ať na samotný holocaust, či jeho politické důsledky. Bohužel pro obyčejného mediálního konzumenta se tento název stává tím prvním a posledním co si uvědomuje. Několik desetiletí trvající propaganda holocaustu světové společnosti vytvořila obraz nutnosti respektu před ním a absolutní odsouzeníhodnosti jakékoliv kritiky. Kritik, či neposlušný světoobčan, je předem odsouzen k trestu obdržení nálepky hitlerovce, antisemity a doslova člověka, který nepatří na naši planetu. Ale proč? Ať se holocaust stal, či ne, je to v naší historii určitá událost, na kterou se vztahují veškerá obyčejná historická práva. Jsou jimi například studie, diskuze, výzkum a prezentace výsledků bádání. Dnes se můžeme svým tvrzením o historii pouze blížit skutečnosti. Neexistuje na světě člověk, který může své historické tvrzení pokládat za jediné a 100% pravdivé. Pravdě se pouze může blížit. Nejinak je tomu i u holocaustu a jeho revizionismu.


Co pro koho znamená holocaust?

Začnu vysvětlením pojmu slova holocaust. Slovo „holocaust“ pochází z řečtiny a znamená „zničení ohněm“. Dnes je používáno prakticky pouze na označení údajného vyhlazování Židů Němci během 2. světové války. I když po trvající „oblibě“ tématu a mediální vytěžitelnosti se setkáváme s různou modifikikací, např. cikánský holocaust a podobně. Podle ortodoxních historiků národně socialistické vedení, rozhodnuté vyhladit židovskou rasu, založilo šest vyhlazovacích táborů, kde bylo zplynováno (údajně) šest milionů Židů. Všech šest vražedných továren bylo umístěno v Polsku (anebo na územích, která patřila Polsku před válkou a byla v roce 1939 připojena k Německu a následně vrácena Polsku v roce 1945). Čtyři z nich (Belzec, Treblinka, Sobibor a Chelmno) byly čistě vyhlazovací tábory, které přežilo jen pár Židů. V Belzecu, Treblince a Sobiboru byli Židé vražděni v plynových komorách, v Chelmnu v plynových náklaďácích. Zbylé dva tábory, Osvětim a Majdanek, sloužily jako továrny na smrt i jako pracovní tábory. V těchto dvou táborech byli práce neschopní Židé zplynováni, zatímco ti práceschopní byli na čas ušetřeni. Těla zplynovaných Židů byla spálena, částečně v krematoriích, částečně na otevřeném ohni, takže se po válce nenašly žádné masové hroby. Protože všechny rozkazy ke zplynování byly vydány ústně, nikdy nebyly nalezeny dokumenty, potvrzující existenci vražedných plynových komor. Historici Holocaustu tvrdí, že – kromě masových zplynování – Němci zastřelili 1-2 miliony Židů na východní frontě. Podle nich v německé sféře vlivu zemřelo 5-6 milionů Židů. Víc než polovina z nich byla zavražděna v plynových komorách (a v mnohem menším počtu v plynových náklaďácích), velká část z nich byla zastřelena na okupovaných sovětských územích a zbytek (několik set tisíc) zemřelo na nemoci, hlad a v důsledku špatného zacházení v pracovních táborech a ghettech.

O tom je oficiální verze Holocaustu, popsaná ve standardní práci Raula Hilberga The Destruction of the European Jews.

Revizionisté s tímto však nesouhlasí. Zprvu tvrdí, že nepopírají, že byl židovský národ za 2. světové války pronásledován, někdy dosti brutálně. Avšak také tvrdí, že Němci nikdy neplánovali vyhladit židovský národ, že továrny na smrt, vražedné plynové komory a plynové náklaďáky neexistovaly a že počet 5-6 milionů židovských obětí je účelově nadsazené číslo. Dále pak revizionisté připouští, že mnoho Židů bylo během války zastřeleno na okupovaném území, avšak neuznávají čísla preferovaná ortodoxními historiky 1-2 milionů Židů.

Revizionisté se shodují na faktu, že základ holocaustu je v existenci plynových komor. Plynové komory jsou jistým symbolem systematického vyhlazování a jednoznačně i možný nástroj, jak likvidovat oběti po větších částech. Proto je tedy po vyvrácení existence plynových komor možné, že se historií popsaný holocaust rozpadne. Toho si jsou revizionisté zcela vědomi.


Fakta, důkazy a argumenty revizionismu

Jak jsem popisoval výše, člověk musí mít důkazy pro svá tvrzení a jednoznačně nelze tvrdit, že se v minulosti něco nestalo. Ve spojitosti s holocaustem tedy není možné jednoznačně tvrdit, že Židé nebyli zabíjeni v plynových komorách a že nikdy tyto komory neexistovaly. Revizionisté však tvrdí, že se toto nedělo tak, jak je dnes popisováno svědky a že technicky to nebylo možné. Tvrdí, že k usmrcení plynem mohlo dojít ojediněle a mohlo se tak dít ze strany pár zločineckých individuí. Revizionisté zdůrazňují, že ani jeden případ zplynování Němci za války nebyl dokázán dokumentem a že spojenecké jednotky, které osvobozovaly německé koncentrační tábory v letech 1944 a 1945, nenašly ani jedno tělo zplynovaného vězně. To je i přiznávané ortodoxními historiky holocaustu.

Studiem několika koncentračních táborů došli revizionisté k závěru, že v těchto místech nebyly nikdy žádné plynové komory. Byly zde pouze desinfekční místnosti, které technicky zcela určitě nemohly sloužit jako vyhlazovací komory. Tyto studie byly provedeny chemickými analýzami omítek ze stěn místností, studiem německých dokumentů, znaleckých posudků z oboru provozu plynových komor používaných v USA a chemiků vyjadřujících se k reakci a vzniku vražedného plynu.

„Insekticid Cyklon B se skládá z kyseliny kyanovodíkové, absorbované v substanci granulového nosiče. Kyselina kyanovodíková je produkována prostřednictvím kontaktu se vzduchem. Bod varu kyseliny kyanovodíkové je 25,7 stupně. Čím vyšší teplota, tím rychlejší vypařování. Dezinfekční komory, ve kterých byl Zyklon B v národně socialistických táborech a jinde používaný, byly zahřáté na 30 stupňů nebo víc, takže kyselina kyanovodíková se z granulí rychle vypařovala. Na druhé straně, v napůl podzemních márnicích krematoria v Auschwitz – Birkenau, kde se podle očitých svědků odehrávalo masové vraždění s použitím Cyklonu B, byla mnohem nižší teplota. I kdyby někdo předpokládal, že místnosti byly zahřáté těly hypotetických obyvatel, teplota by neměla přesáhnout 15 stupňů i v letní sezóně. Kyselině kyanovodíkové by proto trvalo mnoho hodin, než by se z granulí uvolnila. Podle tvrzení očitých svědků umíraly oběti velmi rychle. Očití svědci hovoří o časových periodách od „bezprostředně“ po dobu 15 minut. Aby zabili obyvatele plynových komor tak rychle, Němci by museli použít absurdně vysoké dávky Cyklonu B, předpokládám tak 40-50 kg na jednu plynovací proceduru. Členové speciálního komanda, kteří byli podle očitých svědků zodpovědni za odstranění těl z komory, by naráz zkolabovali, i kdyby měli plynové masky. Nadměrně velké množství kyseliny kyanovodíkové by proudilo vzduchem přes otevřené dveře, kontaminujíc celý tábor.“ Výše uvedené prohlášení učinil inženýr Wolfgang Froehlich, specialista na kontrolu pesticidů, který toto pronesl před soudem s revizionistou Jürgenem Grafem a jeho vydavatelem Bernardem Försterem.

Dále byl proveden výzkum v hlavní plynové komoře nacistů, v krematoriu II v Osvětimi-Birkenau, kde bylo podle očitých svědků zplynováno několik set tisíc Židů. Přišlo se na to, že tato místnost nepřišla nikdy do kontaktu s Cyklonem B. Kyselina kyanovodíková formuje extrémně stabilní pigment (hexakyanoželeznatan železitý) se železem, které je obsaženo ve zdivu. Pigment se ztrácí stejně pomalu, jako zdivo samotné. Tato skutečnost je dokázána chemickými experimenty trvajícími několik desetiletí. V poměru s touto komorou je v desinfekčních místnostech v Birkenau mnohonásobně větší koncentrace kyanidu ve zdech, než ve vražedné plynové komoře. To je prý nezvratný důkaz, že se v této komoře nikdy neodehrávalo likvidování lidských obětí.

Další argumenty revizionistů se opírají o nemožnost likvidace mrtvých těl obětí. Níže popsané argumenty a důkazy jsou citace z knihy Jürgena Grafa, Revizionismus Holocaustu a jeho politické důsledky.

1) Kapacita osvětimských krematorií

„Jak se zbavit těla mojí oběti?“ je noční můrou každého vraha. Lidské tělo je těžké zničit, protože obsahuje víc než 60 % vody. Příběhy „přeživších Holocaust“, jako například polského Žida Henryka Taubera, který tvrdil, že v Osvětimi mohly být spáleny mrtvoly bez paliva, jsou absolutně nesmyslné. Bohužel, historici Holocaustu, jako např. Jean-Claude Pressac, který považuje Taubera za velmi důvěryhodného svědka, berou tento nesmysl vážně (Jean-Claude Pressac, Technique and Operation of the Gas Chambers, Beate Klarsfeld Foundation, New York 1989). Velká mezera v technickém výzkumu Holocaustu byla zaplněna Italem Carlem Mattognou. Ve spolupráci s inženýrem Francem Deanem Mattogno napsal o osvětimských komorách obsáhlou studii, která je plodem mnohaletého výzkumu. Tato kniha se objeví v italštině v roce 2001 u vydavatelství Edizioni di Ar, Padova. Ale už v roce 1994 Mattogno a Deana publikovali článek o této otázce ve vědecké antologii Grundlagen zur Zeitgeschichte, na kterou opakovaně odkazujeme (anglická verze: Dissecting the Holocaust, Capshaw/Alabama 2000). Mattogno a Deana se zaobírali následujícími otázkami:

a) Maximální kapacita osvětimských krematorií. První krematorium bylo uvedeno do chodu v roce 1941 v hlavním táboře. Protože jeho kapacita nestačila na zpracování velkého počtu mrtvol (desetitisíce vězňů podlehly tyfové epidemii), roku 1942 byla naplánována čtyři velká krematoria. Od března 1942 byly v Birkenau, západně od hlavního tábora Auschwitz I, spuštěny do provozu. Těchto pět krematorií nikdy nefungovalo simultánně, kvůli technickým poruchám musela být neustále zastavována, což samozřejmě vysoce redukovalo jejich kapacitu.

b) Uhlí dovážené do krematorií. S výjimkou roku 1944 jsou tyto dodávky téměř úplně zdokumentovány a protože je znám objem uhlí nutný ke spálení jednoho těla, dá se vypočítat maximální počet kremací pro libovolnou dobu.

c) Fakt, že pět žáruvzdorných refrakčních cihlových zdí v kremačních pecích nebylo nikdy vyměněno, což by bylo nutné po 2 000 – 3 000 kremacích v jedné peci.

S přihlédnutím ke všem těchto faktorům došli Mattogno a Deana závěru, že kremační pece nemohly strávit víc než 162 tisíc těl. To velmi dobře odpovídá Mattognovu odhadu cca 150 tisíc obětí Osvětimi (kvůli mezerám v dokumentaci se nedá určit přesný počet). Samozřejmě, člověk musí posoudit možnost kremací na otevřeném vzduchu. Takové kremace se uskutečnily v druhé polovině roku 1942 a začátkem roku 1943, kdy v Osvětimi zuřil tyfus a krematoria v Birkenau ještě nebyla uvedena do provozu. Ale kritickým obdobím je květen – červen 1944. V té době se uskutečnily obrovské deportace maďarských Židů do Osvětimi. Podle historiků Holocaustu bylo 180 – 410 tisíc z nich zplynováno a spáleno v Birkenau (první číslo je udávané Raulem Hilbergem, Die Vernichtung der europäischen Juden, Fischer Taschenbuch Verlag, Frankfurt a. M. 1997, str. 1 300, druhé číslo je uváděno francouzsko-židovským historikem Georgesem Wellersem, Le Monde Juif, říjen-prosinec 1983, str. 153). Dokonce i ortodoxní historici, kteří s rutinou zveličují kapacitu krematorií, souhlasí, že v těchto by nebylo možné zpopelnit tolik mrtvol, takže tvrdí, že většina z nich byla spálena v obrovských jámách (Filip Müller, svědek obzvlášť drahý pro tyto historiky, popisuje tyto jámy ve svojí knize Sonderbehandlung, Verlag Steinhausen, Frankfurt a. M. 1979. Jeho podání je plné technických nemožností.). Od prosince 1943 byla Osvětim opakovaně fotografována spojeneckými průzkumnými letadly. Některé z těchto fotografií spadají do období květen – červen 1944. Nejdůležitější z nich pochází z 31. května 1944. Pokud můžeme věřit oficiálním číslům deportovaných maďarských Židů, v ten den bylo přivezeno do Osvětimi 15 tisíc Židů a v předcházejících dnech byl průměr 13 tisíc denně. Žádná z těchto událostí, o kterých mluví Müller a další očití svědci, není na fotografii viditelná: není vidět řady vězňů, čekající před krematoriem, žádné gigantické šlehající ohně, žádné kremační jámy, žádná dýmem zahalená obloha. Tato fotografie, spolu s dalšími ze stejného období, se dá najít v důležité knize Johna C. Balla „Air Photo Evidence“ (Ball Resource Services, Delta/ Canada 1992). V tomto období tedy neexistovaly žádné velkoplošné kremace na otevřeném vzduchu, a protože krematoria mohla přijmout jen zlomek údajných obětí, vyhlazování maďarských Židů v Osvětimi-Birkenau bylo naprosto nemožné ze samotných technických důvodů – mimo faktu, že to protiřečí dokumentům, jak si ukážeme v kapitole Tři zbývající nevyřešené otázky.


2) Dieselové plynové komory

V „čistě vyhlazovacích táborech“ Belzec, Treblinka a Sobibor neexistovala žádná krematoria a neudává se žádné údajné použití Cyklonu B. Během počátečního vývoje tvrzení o Holocaustu byly štváči vykreslovány všechny druhy představitelných popravčích metod, ale všechny od „ponorné plošiny“ Dr. Szendeho po „vlaky s nehašeným vápnem“ Jana Karskeho a „vakuové komory“ Vasilije Grossmana – zmizely v dějinách a byly nahrazeny dieselovými

výfukovými plyny, které byly údajně produkovány motory zničených ruských tanků (anebo, podle alternativní verze, ponorek). Ve čtvrtém „čistě vyhlazovacím táboře“, Chelmnu, byly podle historiků používány dieselovými motory vybavené nákladní automobily, upravené jako pojízdné plynové komory. Jak demonstroval ve své excelentní studii francouzský automobilový konstruktér Pierre Marais, tyto nákladní automobily byly jen dalším vynálezem válečné propagandy (Les camions a gaz en question, Polemiques, Paris 1994). Ve všech čtyřech „čistě vyhlazovacích táborech“ Němci údajně pochovávali těla, jen aby je později vyhrabali a spálili na otevřeném vzduchu. Friedrich Berg, americký inženýr německého původu, analyzoval tvrzení o dieselových zplodinách z technického a toxikologického úhlu pohledu (jeho článek se nachází v Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, anglická verze: Dissecting the Holocaust). Přestože není nemožné zabít lidi dieselovými výfukovými zplodinami, jde o extrémně nedostatečnou a těžkopádnou metodu, protože výfukové plyny jsou jen těžko vhodné jako vražedná zbraň kvůli svému vysokému obsahu kyslíku a velmi malému obsahu oxidu uhelnatého. Benzínový motor může lehce vyprodukovat zplodiny s obsahem 7 % a víc oxidu uhelnatého, ale dieselový motor nemůže vyprodukovat zplodiny dokonce ani s obsahem nad 1 % oxidu uhelnatého. Ironií je, že zavedení dieselových výfukových plynů do komory zaplněné lidmi by jen prodloužilo jejich smrtelnou agónii, protože tyto plyny obsahují 16 % kyslíku, což postačuje na přežití. Namísto zavedení výfukových plynů mohli popravčí jednoduše nechat svoje oběti udusit se v přeplněné plynové komoře, protože dostupný kyslík by byl vydýchaný před začátkem účinkování oxidu uhelnatého. Otcem tvrzení o dieselových plynech byl blázen jménem Kurt Gerstein, který mimochodem udával 20 – 25 milionů zplynovaných obětí. Gerstein tvrdil, že viděl v Belzecu 35 – 40 metrů vysoké kupy bot a oblečení a 28 – 32 vězňů na metr čtvereční v plynové komoře (Andre Chelain, Faut-il fusiller Henri Roques?, Polemiques, Paris 1986). Existuje minimálně šest verzí Gersteinovy zprávy! Tvrzení o dieselových plynech bylo evidentně později převzato technickými laiky, kteří si mysleli, že takovéto výfukové plyny musí být strašnou vražednou zbraní, hlavně kvůli zápachu. Ve skutečnosti by byl jakýkoliv benzínový motor desetkrát účinnější. Historici Holocaustu by se bezpochyby zbavili tvrzení o dieselových plynech, ale už je příliš pozdě, protože se toto tvrzení nachází ve všech historických knihách.


3) Odstraňování těl v „čistě vyhlazovacích táborech“

Způsob, jakým údajně byla odstraňována těla, detailně studoval dnes už zesnulý inženýr Arnulf Neumaier ve svém článku Der Treblinka-Holocaust (Ernst Gauss, Grundlagen zur Zeitgeschichte, anglická verze: Dissecting the Holocaust). Neumaier předpokládal 875 000 obětí v Treblince. Toto číslo bylo uvedeno v Demjanjukově procesu v Jeruzalému, i když se Raul Ilberg skromně uspokojuje se 750 tisíci a sovětský Žid Vasilij Grossman se v roce 1946 zmiňuje o 3 milionech. Pro Belzec (600 tisíc údajně zplynovaných), Sobibor (200 – 250 tisíc údajně zplynovaných) a Chelmno (150 – 400 tisíc údajně zavražděných ve dvou nebo třech plynových náklaďácích podle toho, kterému historikovi věříte) musí být uvedená čísla redukována, ale metoda odstraňování těl popisovaná ve standardní literatuře, byla stejná. Spálení 875 tisíc těl na otevřeném vzduchu si vyžaduje přinejmenším 200 kg dřeva na jednu mrtvolu, to je celkem 170 tisíc tun. V oblasti Treblinky neexistuje – a neexistoval – vykácený terén odpovídající velikosti a transport 170 tisíc tun dřeva do tábora by byl určitě zaznamenaný v záznamech německých železnic, pokud by bylo dřevo dopravováno z jiných oblastí. 875 tisíc těl by zanechalo 2 900 tun lidského popela a 1 000 tun popela ze dřeva. Tento popel by obsahoval miliony kusů nespálených kostí, plus 20 – 30 milionů zubů. Pokud by Sověti a Poláci našli jen zlomek těchto kostí, zubů a popela, okamžitě by svolali mezinárodní komisi expertů na dokázání zvrácenosti svých německých nepřátel, tak jako Němci svolali tuto komisi v roce 1943 po nálezu 4 000 těl polských důstojníků, které v běloruské Katyni povraždili Sověti. Ale to je přesně to, co Poláci a Sověti neudělali. Jeden a půl roku po obsazení Treblinky Rudou armádou polské úřady stále tvrdily, že oběti byly zabíjeny parou (Nuremberg dokument PS-3311).


4) Zkoumání pozemního radaru

V říjnu 1999 se do Treblinky vydal mladý australský inženýr Richard Krege, vybavený pozemním radarem, který, mimo jiné, umožňuje detekovat přítomnost hrobů a je dnes používaný v archeologii a geologii. V srpnu 2000 uskutečnil Krege druhý výlet do Polska, tentokrát v mém doprovodu. Pokračoval ve svojí práci v Treblince a provedl stejný výzkum v Belzecu. V literatuře o Holocaustu jsou místa, kde se údajně nacházely gigantické masové hroby (jak si pamatujeme, Němci údajně pochovali svoje oběti předtím, než je opět vykopali a spálili) přesně označená, takže není možnost omylu. Kregeho závěr je formální: Obrovské masové hroby nikdy neexistovaly. V Belzecu našel znaky malého masového hrobu (není v oblasti označované historiky Holocaustu), což není překvapující, protože určitý počet vězňů v táboře, který neměl krematorium, zemřel. Celé tvrzení o Belzecu a Treblince tedy padá.

Zkoumání Holocaustu revizionisty se tedy opírá o vědecké zkoumání, rozborem technických možností a používáním moderních metod k rozboru jednotlivých částí složitého vražedného řetězce. Bohužel, tato fakta doposud nebyla konfrontována uznávanými historiky a nebyla na toto téma vedena relevantní akademická debata. Veškeré diskuze a debaty se děly a dějí pouze v okruhu revizionistů. Těžko lze hádat, jak by výsledky revizionistů uspěly u obhajoby proti uznávané historii. Je tedy těžké dokázat/vyvrátit některé historické skutečnosti, ale právě proto by jeho studiu měla být věnována veškerá pozornost všech zainteresovaných stran a měla by být dána možnost k vyjádření všech, kteří si myslí, že mají k tématu co říci. Bohužel, tak se dnes neděje. Je důležité připomenout, že pro revizionisty není židovská tragédie nijak odlišná od tragédií jiných národů během válek. Pronásledování etnických a náboženských menšin, různé koncentrační tábory a nucené práce, zabíjení civilistů, to jsou všechny události, které se v lidské historii již několikrát odehrály. Pro revizionisty tedy to, co se přihodilo Židům, nebyla v žádném případě historicky unikátní záležitost, jak se tvrdí v oficiálních historických pramenech.


Média utváří svět a umlčují vědce

Často kritizovaným problémem je přístup médií k revizionismu a jeho představitelům. Málo lidí si uvědomuje, že revizionisté jsou obyčejní vědci, kteří svým apolitickým přístupem pouze zkoumají historii. Že tato nedávná historie utváří dnešní moderní svět a že má tedy logicky své politické dopady na celosvětové dění je nepopiratelné. Mediální propagace však vytváří zavádějící předsudky. Jde o důležitý problém, se kterým revizionisté musí denně bojovat. Dle jejich slov jim totiž chybí mediální prostor, kde by své názory mohli prezentovat široké veřejnosti, která by následně svým zájmem vytvořila nátlak na oficiální historický proud. Výsledkem by byla revizionisty vysněná veřejná debata a obhajoba jejich názorů.

Revizionisté se asi právem domnívají, že dnešní mediální sféra není nezávislá a že je někým ovlivňována. Abyste kontrolovali společnost, musíte logicky kontrolovat média. Je mi nadmíru jasné, že toto tvrzení nezapadá do definice demokracie, ale bohužel, nejsem to já, kdo ji vymyslel a kdo ji tak i praktikuje. Zamyslete se nad tím sami, průměrný občan věří tomu, co si přečte v novinách a co vidí v televizi. Přes své každodenní starosti a problémy ani nemůže mít šanci zamýšlet se nad pravdivostí informací, které jsou běžně k dostání. Bere je za normální. Tedy většinová společnost nemá důvod nijak nevěřit a není tedy ani jediný důvod, proč se tomuto proudu stavět na odpor a raději nepřemýšlet. Nejinak je tomu i s Holocaustem. Společnost přijala oficiální tvrzení. Když mluvím o oficiálním tvrzení, mám tím na mysli skutečnou podstatu Holocaustu, jak je skutečně popisován ve všech oficiálně dostupných pramenech. O revizionismu společnost neví prakticky nic. A proč? Nemluví se o něm. Když jsem procházel novinové zprávy o revizionismu Holocaustu v českých médiích, nenašel jsem žádnou zprávu, která by revizionismus jen zmiňovala. Ve všech případech se tento směr označuje termínem „popírání Holocaustu“. Tedy ještě dříve, než by čtenář měl možnost utvořit si názor na daný problém je subjektivně ovlivněn termínem „popíračství“. Zkuste si někoho přesvědčit, že odsouzený vrah, není vrahem. Prostě to nedokážete. Vzpomeňte si na kauzu Jiřího Kajínka a jemu podobné. Dopředu vytvořený dojem se zkrátka špatně vyvrací. Tím nechci říci, že popírání Holocaustu neexistuje. Narážím však na to, že procesy s revizionisty by zasloužily zcela jiné označení, než popírání, neboť vědecké bádání nemůže být přeci označeno za lhaní a popírání pravdy! Kdo tedy označuje vědce za lháře a naopak za hlasatele pravdy? Vždyť je to zcela nelogické a pro mě, pro demokrata, zcela nepřípustné!

Začněme ale po pořádku. Stát Izrael a sionistický režim je pro mnoho lidí problém. V demokratickém světě, alespoň tedy v tom teoretickém, se přeci neděje cílené národní vyhlazení, byť s mírnou odlišností, než jak je vykládáno svědky Holocaustu. Doslova genocida palestinského národa nemůže být obhajována ani těmi, kteří se ve dvacátém století stali sami terčem vysídlení a pronásledování, tedy ani Židy. Problém je však v tom, že většinová společnost je ve vztahu k Židům abnormálně tolerantní. Je to však tolerance zakládající se na činech nacistů, kteří během války Židy skutečně pronásledovali. 60 let po válce je však ve společnosti vytvořena fikce, která z Židů dělá prominentní uživatele planety. Je jen málo Židů, kteří toto otevřeně kritizují, kteří se za to i stydí. Toto kritizuje Mahmúd Ahmedínedžád, politik, který je kritikou Izraele pověstný a o kterém v rámci Nezávislých speciálů již řeč byla. Ahmedínedžád tvrdí, že kdyby nebylo Holocaustu, tak by ani stát Izrael nikdy nevznikl, protože veřejnost by jeho vznik odsoudila a pravděpodobně i potrestala. O této skutečnosti mluví i samotní Židé. „Dosažení našeho úsilí o nový světový pořádek spočívá na naší vzpomínce a ponaučení z lekce Holocaustu.“ (Ian Kagedan, ředitel pro vládní vztahy židovské organizace B’nai B’rith, citovaný v Toronto Star, 26. září 1991.)


Holocaust slouží jako náboženství

O náboženství se diskutuje i mezi revizionisty. Ty své pronásledování vidí ve své nebezpečnosti, kterou pro sionistický izraelský systém znamenají. Protože sionisty kontrolovaný systém „západních demokracií“ je neschopný čelit revizionistickým argumentům, uchyluje se k cenzuře a brutální síle, aby umlčel nebezpečné heretiky. A Židé postupně transformují Holocaust na náboženství. Jde o velmi chytrou strategii, protože, jak trefně poznamenává Robert Faurisson, „člověk nemůže vyvrátit náboženství vědeckými argumenty.“ Napsal revizionista Jürgen Graf ve své knize Revizionismus Holocaustu a jeho politické důsledky. Nejsou povolené žádné kritické otázky o Holocaustu, protože jsou rouháním: Způsobují nesmírný neklid věčným obětem perzekuce, Židům, a jsou pokusem očistit národní socialismus, nejhorší ideologii všech dob, která způsobila Holocaust! V dnešním Německu je dokonce považováno za nemyslitelné porovnávat Holocaust s krutostmi komunistických tyranů jako byl Stalin nebo kambodžský diktátor Pol Pot, protože se to považuje za „relativizování“ a „trivializování“ nejhoršího zločinu v historii. (Graf tamtéž)

Francouzský sionistický propagandista Claude Lanzmann, tvůrce dlouhého a nevýslovně hloupého filmu o Holocaustu (název tohoto filmu je Shoa, hebrejský výraz pro „katastrofu“, který je Židy často používán jako synonymum pro „Holocaust“) se ani nesnaží skrýt skutečnost, že kult Holocaustu má nahradit křesťanství: „Pokud je Osvětim něco jiného než horor historie, potom se křesťanství otřásá v základech. Kristus je syn Boží, který šel na konec lidsky snesitelného, kde snášel nejkrutější utrpení. (…) Pokud je Osvětim pravdou, potom existuje lidské utrpení, které se s utrpením Krista jednoduše nedá srovnat. (…) V tom případě je Kristus falešný a spása nepřijde od něj. (…) Osvětim je vyvrácením Krista.“ (Les temps modernes, Paris, prosinec 1993, str. 132, 133.) V dnešních dnech velká část Židů v Boha nevěří, ale prakticky každý z nich věří v 6 milionů. Sionistické vedení šikovně využívá Holocaust na sjednocení světového židovstva, udržujíc je ve stálém stavu hysterie a perzekuční mánie, tvrdíc, že jen soudržností budou Židé schopni zadržet hrozbu nového Holocaustu. (Graf tamtéž)


Politické dopady revizionismu

Před rokem 1945 byla kritika Židů legitimní. Dnes i ta nejmenší kritika židovské moci a židovské arogance, například vliv Židů v západních masmédiích, zarážející vysoký počet Židů v Clintonově administrativě nebo impertinentní jednání německé Ústřední rady Židů, je okamžitě umlčena výkřiky o Osvětimi. Efektivnost tohoto zastrašování je demonstrována následujícím faktem: Nejnepříjemnější zločinecká organizace světa se pravidelně označuje jako „ruská mafie“, i když prakticky všichni její šéfové jsou Židé, často s izraelskými pasy. Toto tvrzení je nevyvratitelně demonstrováno Jürgenem Rothem v jeho dokumentu „Die Russen-Mafia“ (Rasch und Roehring, Hamburg 1996). Název knihy je „Ruská mafie“, protože kdyby byl titul „Židovská mafie“, autor by šel do německého vězení a jeho kniha by byla spálena. V dnešním Rusku jsou pět nebo šest ze sedmi velkých „oligarchů“, kteří se dostali ke svému majetku okrádáním ruského lidu, Židé. O tom se západní média nikdy nezmiňují…(…)

Pokud by byl Holocaust veřejně odhalen jako hanebný podvod, kdyby zjistili všichni lidé na světě, že přestože Židé byli během 2. světové války brutálně perzekuováni, neexistoval žádný pokus je vyhladit, že továrny na smrt, plynové komory a plynové náklaďáky jsou židovským podvodem a že číslo 6 milionů bylo fantastickým zveličením, sionisty vedený „nový světový řád“ by skončil…(…)

Německo by se stalo neovladatelným, německý lid by nepociťoval nic jiného, než nenávist a pohrdání vůči politikům, intelektuálům a žurnalistům, kteří je zradili a obelhávali den za dnem. Celý systém země by byl beznadějně zdiskreditován. To reprezentanti systému vědí. 15. srpna 1994 novinář Patrick Bahners, komentující proces s revizionistou Günterem Deckertem, který byl poslán do vězení za „popírání Holocaustu“, napsal ve Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Pokud by byl Deckertův postoj vůči Holocaustu správný, Spolková republika Německo by byla založena na lži. Každý prezidentský projev, každá minuta ticha, každá kniha o historii by byla lží. Proto popíráním genocidy Židů (Deckert) zpochybňuje legitimnost Spolkové republiky Německo.“ Jen těžko by se dal tento problém komentovat přesněji. Někteří tvůrci německého veřejného mínění teď otevřeně deklarují, že Holocaust je základem poválečného Německa. To je ukázáno v citátu z vlivných novin Die Welt (28. duben 1994): „Kdokoliv popírá pravdu o národně socialistických vyhlazovacích táborech, popírá základy, na kterých je Spolková republika Německo vybudovaná.“…(…)

Na konci roku 2000 je Izrael obléhanou zemí, ale z vojenského hlediska je stále nadřazen svým sousedům a těší se bezpodmínečné podpoře USA. Pokud by se některý z islámských států stal dostatečně silným na to, aby seriózně ohrozil Izrael, byl by pravděpodobně napadnut a vojensky vyhlazen Amerikou. Rusko nebude kvůli Palestincům riskovat konfrontaci s USA. Určitě můžeme obdivovat statečnost bojovníků palestinského odporu, kteří jsou ochotní obětovat svoje životy za osvobození jejich země od cizích vetřelců, ale reálně nemají žádnou šanci vyhrát. Palestinci mají kameny a praky. Izraelci mají helikoptéry a tanky. Nemůžete zničit helikoptéry a tanky kameny a praky…(…)

Když se bojuje proti nepříteli, člověk by měl stále hledat jeho nejslabší bod. Nejslabším bodem Izraele, jeho Achillovou patou, je lež o Holocaustu, které vděčí za svojí existenci. Revizionisté mohou věnovat protivníkům Izraele a mezinárodního sionismu strašnou zbraň. Je pravdou, že mnoho revizionistů není v žádném případě vedeno politickými úvahami. Někteří z nich – dobrým případem je Carlo Mattogno – jsou motivováni jen intelektuální kuriózností, chtějí si být jisti, co se skutečně stalo se Židy během 2. světové války. Ale i když revizionizmus není politickým hnutím, jeho politická uplatnění jsou obrovská. Revizionisté se snaží najít pravdu – a pravda je smrtelným nepřítelem Izraele a sionismu – i když subjektivně jsou jejich cíle často čistě vědecké a mimo jakékoliv politické ambice. To je samozřejmě důvodem, proč jsou stále ve více a více zemích pronásledováni a jejich knihy páleny…(…)

Z hlediska úplné židovské kontroly médií a neustále rostoucí antirevizionistické represe v mnoha západních zemích je skutečně velmi těžké dosáhnout revizionistického průlomu. My, revizionisté, čelíme nerovnému boji, který může být jen částečně vysvětlen totálním nedostatkem našich finančních zdrojů. Naštěstí internet, který nejsou schopni Židé cenzurovat, velmi zlepšil naše možnosti, jak dát světu výsledky našeho výzkumu, ale i tak nesmíme podléhat naivním iluzím: ne každý občan západního světa, který je informován o revizionistických argumentech, se automaticky stane revizionistou a antisionistou. Průměrná osoba na západě, a především v Německu, má tak dokonale vymytý mozek, že náhlé odhalení pravdy může vyvolat nervové zhroucení nebo bolesti žaludku. Opakovaně jsem toho byl sám svědkem. Další lidé ochotně akceptují pravdu o Holocaustu, ale protože vědí, že nejmenší podezření z revizionizmu vede k sociálnímu odloučení, ekonomickému zruinování a soudní perzekuci, pochopitelně se nebudou chtít zapojit. Pokud ale chceme vyhrát válku proti těm, které jeden z mých ruských přátel nazývá „nepřátelé Boha a lidstva“, nemáme jinou možnost než zničit Velkou Lež, jinak Velká Lež zničí nás…(…)

Logickým důsledkem toho všeho je, že ty země, které jsou autenticky antisionistické a které jsou skutečnými přáteli utlačovaného palestinského lidu, by měly učinit průlom v revizionizmu Holocaustu svou nejvyšší prioritou. Tank stojí miliony dolarů, ale může být zničen jedinou raketou. Revizionisté mohou poskytnout antisionistickým bojovníkům za svobodu zbraň, kterou nemůže zničit ani tisíc raket. (Graf tamtéž)


Institut pro historickou revizi

Institut pro historickou revizi je dnes jedním z největších producentů revizionistických materiálů. Z jejich archivu je vybrán i rozhovor s klasickým revizionistou.

1. Jaké existují důkazy, že nacisté zabili šest milionů Židů?

Žádné. Vše, co máme k dispozici jsou poválečná svědectví, většinou jednotlivých „přeživších“. Tato svědectví si protiřečí a jen málokdo mluví o přímé konfrontaci s „plynováním“. Neexistují žádné současné relevantní dokumenty či zásadní důkazy: nikde žádné hromady popela, žádné pece, které by dokázaly pojmout miliony těl, žádná „lidská mýdla“, žádná stínítka z lidské kůže a žádné důvěryhodné demografické statistiky.

2. Jaké existují důkazy, že nacisté šest milionů Židů nezabili?

Rozsáhlé soudní, demografické, analytické a komparativní důkazy jasně ukazují na nesmyslnost takového čísla. Všemi omílaná šestimilionová číslice je jen nepodloženým přeháněním.

3. Napsal Simon Wiesenthal, že „žádné vyhlazovací tábory na německém území nebyly“?

Ano. Známý „lovec nacistů“ to uveřejnil ve „Stars and Stripes (Hvězdy a pruhy)“ 24. ledna 1993. Řekl také, že k „plynování“ Židů docházelo pouze na území Polska.

4. Jestliže Dachau bylo v Německu a dokonce i Wiesenthal tvrdí, že nešlo o vyhlazovací tábor, proč tedy tolik amerických veteránů tvrdí, že to vyhlazovací tábor byl?

Když se spojenci zmocnili Dachau, procházelo mnoho amerických vojáků i dalších lidí táborem a na obchůzce jim byla předváděna místnost, která měla údajně sloužit coby „plynová komora“. Navíc masmédia pokračují v šíření tohoto falešného tvrzení, že Dachau byl „plynový“ tábor.

5. A Osvětim? Existuje nějaký důkaz, že tam docházelo k zabíjení lidí v plynových komorách?

Ne. Osvětim, které se zmocnili Sověti, byla po válce upravena a jedna místnost byla zrekonstruována tak, aby vypadala jako obrovská „plynová komora“. Americký přední expert na konstrukci a design plynových komor, Fred Leuchter, tuto komoru i jiná údajná osvětimská plynovací zařízení zkoumal a došel k závěru, že je „absurdní“ tvrdit, že byla, nebo mohla být, užívána k masovým popravám.

6. Jestliže osvětimský tábor nebyl „tábor smrti“, jaký byl tedy jeho účel?

Jednalo se o internační centrum a součást velkého továrního komplexu. Vyrábělo se zde syntetické palivo a zdejší vězni byli využíváni jako pracovní síla.

7. Kdo založil první koncentrační tábory?

V průběhu Búrských válek (1899-1902) zakládali tzv. „koncentrační tábory“ Britové v Jižní Africe pro afrikánské ženy a děti. Zemřelo jich tam zhruba 30 000. Tyto tábory byly stejně otřesné jako německé koncentrační tábory za druhé světové války.

8. Jak se německé koncentrační tábory lišily od amerických „relokačních“ táborů, v nichž byli během druhé světové války internováni američtí Japonci?

Jedním důležitým rozdílem je, že zatímco v Německu byly internovány osoby podezřelé nebo skutečně ohrožující bezpečnost válečného snažení, Roosevelt zadržoval lidi jen na základě jejich etnicity.

9. Proč německá vláda Židy do táborů zavírala?

Považovala Židy za hrozbu vůči státní bezpečnosti. (Židé se obrovskou měrou podíleli na komunistické podvratné činnosti.) Nicméně internace hrozila všem podezřelým z ohrožování bezpečnosti – nejenom Židům.

10. Jaký nepřátelský krok podniklo světové židovstvo proti Německu již v roce 1933?

V březnu roku 1933 vyhlásily mezinárodní židovské organizace mezinárodní bojkot německého zboží.

11. Židé Německu „vyhlásili válku“?

Ano. Bylo to v novinách po celém světě. Například titulní strana londýnského Daily Express (24.3.1933) hlásala „Judea vyhlašuje Německu válku.“

12. Bylo to před nebo poté, co se začaly objevovat historky o „táborech smrti“?

Bylo to roky před tím. Historky o „táborech smrti“ se začaly objevovat v letech 1941-1942.

13. Kolik Židů žilo na území spravovaném za druhé světové války Německem?

Méně než 6 milionů.

14. Jestliže evropští Židé nebyli vyhlazeni nacisty, co se s nimi tedy stalo?

Po válce ještě stále žily v Evropě miliony Židů. Stovky tisíc (možná dokonce až jeden a půl milionu) zemřelo z různých příčin v průběhu války. Zbytek emigroval do Palestiny, Spojených Států a ostatních zemí. Mnoho Židů odešlo po válce z Evropy.

15. Kolik Židů prchlo nebo bylo evakuováno do Sovětského svazu?

Více než dva miliony Židů prchly nebo byly odvedeny Sověty v letech 1941-1942 a tak se nikdy nedostaly pod kontrolu Němců.

16. Kolik Židů opustilo Evropu ještě před válkou a dostalo se tak mimo německý dosah?

Asi milion (nepočítaje ty, jež skončili v SSSR).

17. Jestliže Osvětim nebyla vyhlazovacím táborem, proč potom její velitel, Rudolf Höss, přiznal, že byla?

Byl mučen britskou vojenskou policí, jak později jeden z vyšetřovatelů sám doznal.

18. Existují důkazy pro to, že Američané, Britové a Sověti mučili německé zajatce, aby z nich u soudu v Norimberku a jinde vymohli „přiznání“?

Ano. Mučení bylo užíváno k získání falešných „důkazů“ jak při nechvalně známých norimberských procesech, tak i při jiných posuzováních „válečných zločinů“.

19. Jak těží Židé z historky o holocaustu dnes?

Pomáhá Židy chránit před negativní kritikou. Jakožto součást světské víry tvoří emocionální pouto mezi Židy a jejich vůdci. Představuje pro Židy mocný nástroj při získávání finančních prostředků a má taktéž ospravedlnit americkou pomoc Izraeli.

20. Jak z ní těží stát Izrael?

Ospravedlňuje miliardové „reparace“, které je nuceno Německo platit Izraeli a mnohým „přeživším“ jednotlivcům. Izraelsko-sionistická lobby na jejím základě diktuje pro-izraelskou americkou zahraniční politiku střednímu východu a nutí americké daňové poplatníky přispívat Izraeli miliardovými částkami ročně.

21. Jak ji využívají křesťanští kněží?

Využívají ji k ospravedlnění starozákonního konceptu Židů coby svatého a věčně pronásledovaného „vyvoleného národa“.

22. Jaký užitek z ní mají komunisté?

Odvádí pozornost od sovětských štváčských aktivit a zvěrstev před druhou světovou válkou, během ní i po ní.

23. Jaký užitek má pro Británii?

V podstatě stejný jako pro Sovětský svaz.

24. Existuje nějaký důkaz pro to, že by kdy Hitler vydal rozkaz k vyhlazení evropských Židů?

Ne, nic takového neexistuje.

25. Jaký druh plynu se během války užíval v německých koncentračních táborech?

Kyanovodíkový plyn z „cyklonu B“, hospodářský pesticid, který se v té době běžně užíval po celé Evropě.

26. K čemu „cyklon B“ sloužil?

Šlo o pesticid, kterým se vykuřovalo oblečení a budovy, aby se tak usmrtily tyfonosné vši a jiní škůdci.

27. Byl tento přípravek vhodný pro masové vyvražďování?

Ne. Pokud by nacisté skutečně chtěli užít jedovatých plynů k vyhlazování lidí, měli k dispozici daleko efektivnější prostředky. Cyklon je pomalu působící dezinfekční prostředek.

28. Kolik je po použití cyklonu B třeba času k vyvětrání prostor?

Běžně kolem 20 hodin. Celý proces je velmi složitý a nebezpečný. Je nutné mít na sobě ochrannou masku a povolává se jen trénovaný personál.

29. Velitel Osvětimi, Höss, tvrdil, že muži vstupovali do „plynových komor“ deset minut poté, co oběti zemřely. Jak to vysvětlíte?

To vysvětlit nelze, protože kdyby to udělali, čekal by je stejný osud jako „zplynované“ oběti.

30. Höss ve svém „přiznání“ tvrdil, že muži kouřili cigarety, když deset minut po zplynování vynášeli těla z plynových komor. Není kyanovodíkový plyn výbušný?

Ano. Hössovo přiznání je očividně podvrh.

31. Jaký přesný postup údajně nacisté při vyhlazování Židů používali?

Teorie se různí od vhazování barelů s plynem mezi těsnící se lidi otvory ve stropě, přes vypouštění plynu sprchovými hlavicemi a „parové komory“ až po „likvidaci elektrickým proudem“. Miliony lidí údajně některým z uvedených způsobů zemřely.

32. Jak mohl být plán masového vyhlazování držen v tajnosti před těmi, kterých se týkal?

Nemohl být držen v tajnosti. Historky o vyhlazování vznikly jako součást válečné propagandy.

33. Jestliže Židé, kteří měli být vyhlazeni, věděli, jaký osud je čeká, proč se potom nechávali odvést Němci bez sebemenšího náznaku odporu?

Nebránili se, protože nepředpokládali, že by měli být zabiti.

34. Kolik Židů v koncentračních táborech zahynulo?

Kompetentní odhady se pohybují od 300 000 do 500 000.

35. Jak zemřeli?

Povětšinou je skolily opakované tyfové epidemie, které válkou pustošenou Evropu v té době sužovaly, nebo v posledních válečných měsících umírali hlady či na nedostatek lékařské péče. Tehdy byly v podstatě všechny přístupové silnice a železnice rozbombardovány spojenci.

36. Co je tyfus?

Tato nemoc se projevuje ve chvíli, kdy je spousta lidí stísněna v malých prostorách a nedostatečných hygienických podmínkách. Roznáší ji vši, které hnízdí ve vlasech a oblečení. Je ironií, že kdyby Němci používali cyklon B ve větší míře, mohlo v táborech přežít Židů více.

37. Někteří lidé, kteří přežili „tábory smrti“, tvrdí, že viděli, jak jsou mrtvá těla házena do jam a pálena. Kolik by na to bylo potřeba paliva?

Nespočetně více, než mohli Němci sehnat. Za války byl obrovský nedostatek paliva.

38. Mohla být těla pálena v jámách?

Ne. Není možné, aby za takovýchto podmínek oheň lidská těla spálil, protože by k tomu neměl dostatek kyslíku.

39. Historici, kteří se zabývají holocaustem tvrdí, že nacisti dokázali spálit těla v průběhu zhruba deseti minut. Kolik je podle profesionálních spalovačů v krematoriích potřeba času na zpopelnění jednoho těla?

Asi hodina a půl s tím, že větší kosti zůstanou stále de facto nepoškozené.

40. Proč byly v německých koncentračních táborech kremační pece?

Aby se mohlo efektivně a hygienicky naložit s těly těch, kteří zemřeli.

41. Jaký maximální počet těl by bylo možné spálit v průběhu celého trvání chodu krematorií za předpokladu nepřetržitého provozu všech krematorií ve všech táborech na území ovládaných Němci?

Kolem 430 600.

42. Mohou být kremační pece v provozu nepřetržitě?

Ne. Hodně nadnesený odhad je padesát procent (12 hodin denně). Za silného provozu musí být kremační pece důkladně a pravidelně čištěny.

43. Kolik popela ze spáleného těla zbude?

Po zpopelnění všech kostí zhruba plná krabice od bot.

44. Pokud bylo šest milionů lidí spáleno nacisty, co se potom stalo s popelem?

To se dosud „nevysvětlilo“. Šest milionů těl by vyprodukovalo mnoho tun popela, ale žádný důkaz o velkých úložištích popela neexistuje.

45. Poskytují letecké průzkumné fotografie Osvětimi, které spojenci za války pořídili (v období, kdy „plynové komory“ a krematoria byly údajně v plném provozu), nějaký důkaz o vyhlazování?

Ne. Ve skutečnosti neposkytují tyto fotografie ani ten sebemenší důkaz pro to, že by se kdy nad táborem nepřetržitě vznášela údajná obrovská oblaka kouře, ani nedokazují existenci „otevřených jam“, kam byla těla údajně pohřbívána.

46. Jaké bylo hlavní ustanovení německých „Norimberských zákonů“ z roku 1935?

Zakazovaly sňatek a pohlavní styk mezi Němci a Židy. Byly podobné zákonům, jaké nyní platí v Izraeli.

47. Existoval někdy americký precedens Norimberských zákonů?

Už roky před Hitlerovou Třetí říší měla většina amerických států zákony, které zakazovaly sňatky mezi příslušníky odlišných ras.

48. Co řekl Mezinárodní Červený Kříž k otázce „holocaustu“?

Oficiální zpráva z návštěvy delegace MČK v Osvětimi v září 1944 poukazuje na fakt, že internovaným bylo dovoleno přijímat zásilky a že zvěsti o plynových komorách nejsou prokazatelné.

49. Jakou roli měl Vatikán v době, kdy bylo údajně vyvražďováno šest milionů Židů?

Pokud by vyhlazovací plán existoval, Vatikán by o tom pravděpodobně něco věděl. Ale protože žádný neexistoval, neměl Vatikán žádný důvod proti němu vystupovat, což také nedělal.

50. Jaké existují důkazy, že Hitler o židovském vyhlazovacím plánu věděl?

Žádné takové materiály neexistují.

51. Spolupracovali nacisti a Židé?

Již v roce 1933 podepsala Hitlerova vláda se Sionisty dohodu, která umožňovala Židům emigrovat z Německa do Palestiny a navíc jim dovolovala vzít si s sebou podstatnou část majetku.

52. Jak zemřela Anna Franková?

Po té, co přežila internaci v Osvětimi, podlehla jen několik týdnů před koncem války tyfu v táboře Bergen-Belsen.

53. Je Deník Anny Frankové pravý?

Důkazy, které shromáždil Francouz Dr. Robert Faurisson potvrzují, že známý deník není ničím jiným než literární mystifikací.

54. Co všechny ty známé fotografie a filmové záběry z osvobozených táborů, které ukazují hromady vyzáblých mrtvol? Ty jsou také falešné?

Fotografie se dají zfalšovat, ale mnohem jednodušší je prostě opatřit fotografii klamným popiskem nebo záběry matoucím komentářem. Hromady vyzáblých mrtvol samy o době nedokazují, že ti lidé byli „zplynováni“ nebo vyhladověni. Ve skutečnosti šlo o oběti epidemií, které v té době řádily nebo hladu, který způsobil nedostatek přísunu potravy koncem války.

55. Kdo první použil termín „genocida“?

Polský Žid, Raphael Lemkin, ve své knize, která vyšla v roce 1944.

56. Mají filmy jako „Schindlerův seznam (Schindler´s List)“ nebo „Vichry války (The Winds of War)“ dokumentární charakter?

Ne. Podobné filmy jsou fiktivní dramatizace, na historických základech postaveny jen velmi volně. Bohužel je až příliš lidí vnímá jako věrné obrazy historie.

57. Kolik knih, které vyvrací standardní koncept „holocaustu“, bylo již vydáno?

Desítky. A další stále vznikají.

58. Co následovalo, když Institut pro historickou revizi (Institute for Historical Review) nabídl 50 000 dolarů komukoli, kdo prokáže, že Židé byli v Osvětimi plynováni?

Nikdo žádný důkaz nepředložil, ale Institut byl žalován bývalým osvětimským vězněm, Melem Mermelsteinem, o 17 milionů dolarů. Mermelstein tvrdil, že ta nabídka ho připravila o klidný spánek a že jeho podnikání tím utrpělo a navíc, že se jedná o „urážlivé popření jasného faktu“.

59. A co obvinění, která tvrdí, že ti, kteří zpochybňují pohádku o holocaustu jsou jednoduše antisemiti či neonacisti?

To je pomluva, která má za úkol odlákat pozornost od faktů a logických argumentů. Vědci, kteří holocaustovou pohádku vyvrací, jsou všemožných vyznání a mají různý etnicko-náboženský původ (Židy nevyjímaje). Mezi popíráním „holocaustu“ a antisemitismem nebo neonacismem neexistuje žádný přímý vztah. Mnoho židovských vědců otevřeně přiznává, že pro klíčová tvrzení o holocaustu chybí dostatek důkazů.

60. Co se děje historikům-„revizionistům“, kteří holocaust zpochybňují?

Stávají se terčem očerňujících kampaní, přichází o svá akademická postavení, o nárok na příspěvky, o majetek a jsou vystavováni i fyzickému násilí.

61. Utrpěl nějak Institut pro historickou revizi za svou snahu propagovat právo na svobodu slova a akademickou svobodu?

Na IHR bylo již třikrát útočeno a 4.7.1984 byl totálně zdevastován v důsledku žhářského útoku. Nesčetněkrát někdo telefonoval a vyhrožoval smrtí. Navíc média prezentují IHR vyloženě nepřátelsky.

62. Proč je revizionistickému úhlu pohledu věnováno tak málo prostoru?

Sytém si z politických důvodů nepřeje, aby docházelo k jakékoli kritice fakt, která se teorie o holocaustu týkají.

63. Kde se dozvím něco víc o „druhé stránce“ holocaustu, případně o dalších faktech, která se týkají historického revizionismu druhé světové války?

Institut pro historickou revizi, PO Box 2739, Newport Beach, CA 92659, disponuje širokou škálou knih, kazet a videonahrávek, které pokrývají důležitá historická témata. Navštívit můžete také internetové stránky Institutu: http://www.ihr.org.


Zdroje:

Revizionismus holocaustu a jeho politické důsledky, Jürgen Graf
http://www.ihr.org
http://www.cs.wikipedia.cz


|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|20.12.2013|