Psychika širokých mas není přístupná polovičatosti a slabosti.
Podobně jako žena, jejíž duševní pocity jsou méně určovány důvody abstraktního rozumu než nedefinovatelnou cituplnou touhou po další síle a která se proto raději skloní před silným, než aby ovládla slabocha. Davy milují také více vládce než prosebníka […] (38)
*
Dnes jsem přesvědčen, že – s výjimkou zcela mimořádného nadání – muž nemá být veřejně činný v politice před svým třicátým rokem. To proto, že až do této doby si vytváří obecnou platformu, ze které zkoumá různé politické problémy a stanoví svůj vlastní postoj k nim. (54)
*
Parlament učiní nějaké rozhodnutí, jehož důsledky mohou být sebezhoubnější a nikdo za to nenese odpovědnost, nikdo nemůže být nikdy volán k zodpovědnosti. Nebo je snad zodpovědností to, že po nějakém krachu odstoupí vláda, která to zavinila, nebo se změní koalice či dokonce se rozpustí parlament?
Cožpak může vůbec být kolísající většina lidí volána k zodpovědnosti? Cožpak není myšlenka každé odpovědnosti vázána na osobu? Může se v praxi stát, že vedoucí osoba ve vládě je volána k zodpovědnosti za činy, jejichž původ a provedení je připisováno výlučně na konto vůle a náklonnosti většiny lidí? (62)
*
Kdo ale odpoví, že se tu nejedná o malé problémy všedního dne, ale o otázky zásadní pravdivosti nebo dogmatického obsahu, tomu mohu odpovědět otázkou: domníváš se, že jsi vybrán osudem, abys zvěstoval pravdu? Pak to čin, ale měj také odvahu činit tak nikoliv oklikou pres politickou stranu – neboť i toto je šmelina – ale postav na místo špatnosti dneška své lepší příští. Chybí-li ti odvaha nebo není-li ti lepší příští jasné, pak jdi od toho, v žádném případě se ale nepokoušej potichu a oklikou přes politickou stranu dělat to, co si netroufáš dělat s otevřeným hledím! (87)
*
Neboť i když neštěstí vlasti přinutí tisíce lidí k přemýšlení o vnitřních příčinách tohoto zhroucení, nevede to nikdy k takové důkladnosti a hlubšímu pochopení, které se zjeví tomu, jež se stal teprve po dlouholetém boji pánem svého osudu. (93)
*
Hmotným zájmům lidí nejvíce prospívá, když zůstávají ve stínu hrdinských ctností; jakmile se ale pokusí vstoupit do prvého kruhu bytí, zničí si předpoklad své vlastní existence. (111)
*
Proč jsem se nemohl narodit o sto let dříve? Někdy v době osvobozovacích válek, kdy muž ještě skutečně za něco stál i bez “obchodu“.
Mrzutě jsem přemýšlel o své, jak mi připadalo pozdě nastoupené, pozemské pouti a době „klidu a pořádku“, jak se rýsovala přede mnou, jsem považoval za nezaslouženou podlost osudu. Nebyl jsem totiž už jako chlapec žádný “pacifista“ a všechny výchovné pokusy v tomto směru nevedly k ničemu. (115)
*
Národ má ve své převážné většině natolik feminin charakter, že jeho myšlení a konání je určováno více citovým vnímáním než střízlivou úvahou. (133)
*
Tím byla také poměrně jasnější a srozumitelnější úloha státu vůči kapitálu: má se starat pouze o to, aby zůstal sluhou státu, a neměl by si namlouvat, že je pánem národa. (151)
*
Každá, i ta nejlepší myšlenka se může stát nebezpečnou, když si domýšlí, že je samoúčelná, i když ve skutečnosti představuje pouze prostředek […] (155)
*
Hloubka pádu nějaké osobnosti je vždy závislá na vzdálenosti jejího momentálního stavu od stavu původního. To samé platí o národech a státech. Tím se tedy původnímu stavu, nebo spíše výšce dostává rozhodujícího významu. Pouze to, co se zvedne nad všeobecně uznávanou hranici, může zřejmě spadnout nebo se zřítit do propasti. Proto je pro každého přemýšlejícího a cítícího člověka rozvrat říše tak těžký a hrozný, neboť pád přišel z takové výšky, která je dnes, díky bídě nynějšího ponížení jen těžko představitelná. (163)
*
Právě v tom rozměru, kdy se hospodářství stává pánem státu, stávají se peníze bohem, kterému je vše podřízeno a před kterým se každý klaní. Stále častěji byli nebeští bohové coby zastaralí a přežilí odkládáni do kouta, a místo toho bylo kadidlo přinášeno modle mamonu. (170)
*
Následným projevem špatné výchovy je obava ze zodpovědnosti a z toho plynoucí slabost v řešení samotných životně důležitých problémů.
Výchozí bod této nákazy spočívá velkým dílem v parlamentní instituci, ve které se nezodpovědnost pěstuje přímo coby čistá kultura. Bohužel však toto onemocnění přechází i do zbytku celospolečenského života, a nejvíce pak do státního. (174)
*
Jakou stravu však německý předválečný tisk lidem předkládal? Nebyl to snad nejprudší jed, který si člověk vůbec může představit? Nebyl snad srdcím našeho národa naočkováván nejhroznější pacifismus právě v čase, kdy se celý ostatní svět již šikoval k pomalému, ale jistému zaškrcení Německa? Nenaléval snad tento tisk již v dobách míru do mozků národa pochybnosti o nároku na vlastní stát, aby tak touto volbou prostředků omezil především jeho obranyschopnost? Nebyl to snad německý tisk, který našemu lidu tak lahodně předkládal nesmysl „západní demokracie“, až tento nakonec, polapen všemi těmi tirády, uvěřil, že svou budoucnost může vložit do rukou jakéhosi lidového svazu? Nepomáhal snad vychovávat náš lid k bídné nemravnosti? Nebyla jimi snad zesměšňována morálka a mravnost, coby zpátečnictví a šosáctví, až se i náš národ stal “moderním“? Nepodkopával snad trvalými útoky samotné základy státní autority tak dlouho, že pak stačil jediný náraz, kterým se zbortila celá budova? Nebojovala snad kdysi všemi prostředky proti každé vůli dát státu, co státu jest, neshazovala snad neustálou kritikou vojsko, nesabotovala všeobecnou brannou povinnost, nenabádala k odmítání důvěry v armádu, atd., dokud se nedostavil úspěch?
Činnost takzvaného liberálního tisku byla hrobnickou prací na německém národu a Německé říši. (175–6)
*
Člověk může skutečně pronikavě a často i těžce snesitelné povinnosti a břímě přivést k uskutečnění pouze tehdy, když je každému kromě nutnosti zprostředkován také poznatek nezbytnosti. (181)
*
Čím podlejší a hanebnější jsou projevy doby a jejich současníků, tím víc jsou nenáviděni svědkové někdejší slávy a velikosti. (188)
*
Nová revoluční hnutí budou staré formy nenávidět o to více, čím podřadnější jsou sama. I zde lze spatřit, jak se touha nechat zazářit vlastní kýč jako něco pozoruhodného, může změnit v nenávist proti hodnotnějšímu dobru minulých časů. (189)
*
Všechny velké kultury minulosti zanikly jenom proto, že původní tvůrčí rasa odumřela na otravu krve. (209)
*
Kdo chce žít, ať bojuje, a kdo nechce bojovat v tomto světě věčného zápasu, ten si život nezasluhuje. (210)
*
Tak jako v běžném životě potřebuje takzvaný genius zvláštní pohnutku, ba často formální podnět, aby začal ozařovat okolí, potřebuje i národní život svou geniální rasu. V jednotvárnosti běžného života mohou i významní lidé působit zdáním bezvýznamnosti a jen stěží překročit průměr svého nejbližšího okolí. Dokud se nedostaví situace, která muže na druhá působit naprosto zhoubné a malomyslně, avšak v tomto neviditelném průměrném dítku probudí jeho geniální nadání, které neustále vzrůstá, velmi často k údivu celého okolí, které doposud vidělo pouze jeho malost občanského života. (212)
*
Kategorickým odmítáním osobnosti, a tím i národa a jeho rasového obsahu ničí elementární základy veškeré lidské kultury, která je závislá právě na těchto faktorech. To je skutečné, pravé vnitřní jádro marxistického světonázoru, pokud vůbec lze tento výplod nějakého zločineckého mozku označovat světonázorem. Roztříštěním osobnosti a rasy padá hlavní zábrana pro vládu méněcenných – tím je však Žid. (232)
*
Všemi prostředky se snaží zničit rasové podklady podmaněného národa. Tak jak sám plánovitě kazí ženy a dívky, nezastavuje se ani před tím, otevřít krevní závory v širším rozsahu i pro ostatní. Byli a jsou to Židé, kteří k Rýnu přivážejí negry, pořád se stejnými postranními myšlenkami a jasným cílem. Pomocí vynuceného křížení zničit jimi nenáviděnou bílou rasu, svrhnout ji z její kulturní a politické výše a stát se jejich samotným pánem. (236)
*
A proto otázkou znovunabytí německé moci není snad „jak vyrobíme potřebné zbraně?“, nýbrž “kde vezmeme ducha, který uschopní národ k tomu, aby mohl držet v ruce zbraň?“ (242)
*
Kdo chce získat široké vrstvy, musí vlastnit klíčem, který otevírá bránu do jejich srdcí. A tím není objektivita, tedy slabost, nýbrž vůle a síla. (246)
*
Stejně jako dělník hřeší proti duchu skutečné národní pospolitosti, když bez ohledu na veřejné blaho a stav národního hospodářství klade, opírajíce se o svou moc, vyděračské podmínky, tak i podnikatelé poškozují tuto národní pospolitost, když nelidským a vykořisťovatelským způsobem vedením svého podniku zneužívají národní pracovní sílu a z jejího potu pro sebe ždímají miliony. (248)
*
Mladé hnutí je svou podstatou a svojí vnitřní organizací antiparlamentární, to znamená, odmítá svou vnitřní stavbou princip majoritního ustanovování, ve kterém je jeho vůdce degradován pouze na vykonavatele vůle a míněni jiných. Hnuti háji do nejmenšího princip absolutní autority vůdce, zároveň s nejvyšší zodpovědností. (251)
*
Pokrok a kultura lidstva nejsou produktem majority, nýbrž spočívají výhradně v genialitě a tvůrčí síle osobnosti. (251)
*
Tím, že víra pomáhá pozvednout člověka nad úroveň zvířete, přispívá v pravdě k upevnění a zajištění jeho existence. (277)
*
Znalec psychiky národa se musí spojit s filosofem, aby z říše věčných pravd a ideálů přinesl to, co je v lidských možnostech a dal tomu formu. (279)
*
Marxistické učení je zkrácený duchovní extrakt dnes obecně platného světonázoru. […] neboť I tento občanský svět je v podstatě prolezlý všemi těmito jedovatými látkami […] (280)
*
Čím nemožněji je stát uspořádán, tím neproniknutelnější, vyumělkovanější a nesrozumitelnější jsou definice týkající se smyslu jeho bytí. (283)
*
Stát nepředstavuje účel, nýbrž prostředek. Je předpokladem k vytváření vyšší lidské kultury, není však její příčinou. (286)
*
My nacionální socialisté víme, že s tímto názorem jsme v dnešním světě revolucionáři a jsme tak i ocejchováni. Avšak naše myšlení a konání nesmí být v žádném případě určováno přízní nebo odmítáním dnešní doby, nýbrž závaznou povinností vůči pravdě, kterou jsme poznali. Potom můžeme být přesvědčeni, že vyšší rozum budoucnosti náš dnešní postup nejenže pochopí, nýbrž i potvrdí jako správný a ušlechtilý. (288)
*
Tím poprvé dostává stát velký vnitřní cíl. […] Z mrtvého mechanismu, který si samoúčelně nárokuje své bytí, musí být zformován živý organismus s výhradním účelem: sloužit vyšší ideji. (291)
*
V těžkém osudovém boji podléhá nikoliv ten, kdo toho méně ví, nýbrž ten, kdo ze svého vědění vyvodí nejslabší důsledky a nejhůře je převede v činy. (299)
*
Je to nedostatek vůle a nikoliv nedostatek zbraní, jež nás dnes činí neschopnými jakéhokoliv vážného odporu. (305)
*
Kdo vyžaduje od osudu nejprve záruku úspěchu, zříká se tím významu hrdinského činu. (305)
*
Epidemie dnešní zbabělé nerozhodnosti a absence vůle je však celkově vzato především výsledkem naší od základu chybné výchovy mládeže, jejíž katastrofální působení se projevilo v pozdějším životě, a která nakonec vrcholí v nedostatku občanské odvahy vedoucích státníků. (305)
*
Okolnímu světu je [republika] sympatická; jako bývá každý slaboch považován těmi, kdo jej potřebují, za sympatičtějšího než pevný a nesmlouvavý muž. (311)
*
Výkřiky „hurá“ nesvědčí o ničem a nedávají nikomu právo nazývat se nacionální, pokud za tímto nestojí velká milující starost o zachování všeobecné, zdravé národní pospolitosti. (312)
*
Dnešní doba se ničí sama: zavádí všeobecné volební právo, žvaní o stejných právech, ale nenachází pro ně žádné zdůvodnění. (318)
*
Světový názor, jenž odmítá demokratický masový názor a podle nějž tomu nejlepšímu vlku, tedy nejvyššímu člověku, patří tato zem, se musí logicky také projevit uvnitř tohoto národa aristokratickým principem, který nejlepším mozkům zajistí nejvyšší vliv a vedoucí úlohu v příslušném národě. Nestaví tedy na myšlence majority, ale osobnosti. (324)
*
Masa lidí nevynalézá, majorita neorganizuje a nepřemýšlí, vždy je to pouze jednotlivý člověk. (326)
*
Marxismus představuje pokus Žida vyřadit ze všech oblastí lidského života rozhodující význam osobnosti a nahradit ji davem. (327)
*
To, co zásadně odlišuje národní světový názor od marxistického, není jen zdůrazňování hodnoty rasy, ale je jím také uznání významu osobnosti, což jsou jeho dva základní stavební kameny. (328)
*
Každý národní soubor se dá rozčlenit do tří skupin: Na extrém nejlepších lidí na straně jedné, dobrých ve smyslu všech ctností, obzvláště se projevujících odvahou a obětavostí, a na druhé pak extrém nejhorších lidí, ve smyslu existence všech egoistických pudů a přítěží. Mezi oběma extrémy leží jako třetí skupina velká, široká střední vrstva, ve které se neztělesňuje ani zářivé hrdinství, ani nejhorší zločinecké pudy. […] V případě dominance lepšího extrému ho bude široká masa následovat, v případě vzestupu špatného mu minimálně nebude klást žádný odpor. (278)
*
Neboť aby se mohlo hovořit o přesvědčení ve vyšším smyslu, nestačí být přesvědčen o bezcennosti stávajícího stavu, nýbrž toto pramení v uvědomění si nového stavu a ve vnitřním spatření stavu, jehož dosažení člověk vnímá jako nutnost, a v jehož uskutečnění spatřuje nejvyšší životni poslání. (290)
*
Stará říše zaručovala vnitřně svobodu a navenek vykazovala sílu, zatímco republika vykazuje navenek slabost, a uvnitř utlačuje své obyvatelstvo. (416)
*
Jsem také nepřítelem příliš uspěchaného a pedantského organizování. Většinou z toho vzniká pouze mrtvý mechanismus, ale jen velmi zřídka živá organizace. (422)
*
Bylo by největší chybou věřit, že by se náhle z ničeho, pouze z pozice moci, mohla provést určitá reorganizace, aniž by k tomu byla připravena určitá lidská základna, která je především názorově připravena. (438–9)
*
Pouze odstranění příčin našeho rozvratu, stejně jako zničení poživatelů téhož samého, může být předpokladem vnějšího boje za svobodu. (446)
*
Musí vlastnímu národu otevřít oči ohledně národů cizích, a musí neustále dokola poukazovat na skutečného nepřítele dnešního světa. Namísto nenávisti vůči ostatním Árijcům, od kterých nás může oddělovat vše možné, se kterými však máme společnou krev a se kterými nás spojuje obrovské spojenectví k sobě patřících kultur, musí všeobecnému hněvu zasvětit pravého nepřítele lidstva a skutečného původce všeho utrpení. (469)
|Autor: Antal|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|30.1.2014|
