Hned na začátek je nutno vyjasnit jednu zásadní věc: árijská rasa není lidskou rasou. Z toho důvodu zde není možné použít jakákoli lidská měřítka, kterými lze rozlišovat jednotlivé lidské rasy. Kdyby Árijci náleželi sféře biologického života, dalo by se o nich říci, že jsou doslova samostatným druhem odlišným od druhu homo sapiens sapiens; to však říci nelze, neboť Árijci jsou ve skutečnosti rasou duchovní a nikoli biologickou: proto je nelze nijak biologicky definovat, ani hledat biologické odlišnosti lidských ras a rasy árijské. Zatímco člověk za své Já v první řadě považuje své tělo a vidí v něm podmínku vlastního bytí, Árijec se identifikuje se svým duchem (vědomím) a své tělo považuje jen za pouhý nástroj svého bytí.
Vezmeme-li do úvahy tradiční učení o pěti živlech, má vědomí povahu éterickou. Podle tohoto učení éter jako jediný z živlů nepodléhá omezením času a prostoru, zatímco oheň, vzduch, voda a země už do určité míry ano. Z této skutečnosti plyne první důležitý poznatek o árijské rase: vzhledem k tomu, že se Árijec identifikuje se svým vědomím a nikoli tělem, jež je složeno z ostatních čtyř živlů, jsou mu vlastní kvality náležející vědomí a není spoután omezeními ostatních živlů. Z toho jasně vyplývá, že árijská rasa nezná omezení času ani prostoru. Důsledkem toho je, že bytí Árijce není omezeno na určitý čas a místo v časoprostoru, ale může poznávat i jeho odlišné součásti nebo obsáhnout časoprostor jako celek. Díky tomu se cítí spojen s každou částí existence a necítí se oddělený od zbytku světa, ale chápe, že je jeho individuovaným vtělením. Zde je na místě poukázat na skutečnost, že árijské duchovní doktríny vždy zdůrazňovaly, že individuální existence je dokonalým odrazem existence absolutní, to jest, že mikrokosmos je přesným odrazem či projevem makrokosmu. Každý Árijec si proto zachovává vědomé spojení se silami, které stvořily tento svět a chápe, že právě jejich individuovaným projevem jest. V tradiční árijské symbolice tuto skutečnost symbolizoval symbol centrálního stromu, jenž podpírá celý svět a jehož větvičky odpovídají jednotlivým individuálním bytostem. Každá z těchto větviček je navždy nedílně spojená s celým stromem a veškerou jeho silou – a moc celého stromu bude této větvičce plně k dispozici, bude-li to třeba.
Jednota s vesmírem a obsažení absolutna ve vlastní individuální existenci je předpokladem pro dokonalost. Árijská rasa je rasou dokonalých (božských) bytostí, jimž nic nechybí a nic nepostrádají. S tím logicky souvisí, že Árijec nejedná z pozice potřeby, ale z pozice moci: žádnou činnost nekoná proto, aby něco získal, ale protože může konat; nebojuje proto, že by potřeboval zvítězit, ale protože může bojovat; nemiluje protože by někoho potřeboval, ale proto, že může milovat. Cokoli, co Árijec dělá, nemá žádná omezení nebo podmínky: zatímco běžný člověk koná práci pouze v případě, že se mu daří nebo když mu může přinést nějaký užitek, Árijec jednoduše koná proto, že může a chce konat – a to bez ohledu na obtíže nebo výsledky jeho konání. Běžným lidem je vlastní vzdát boj, pokud nevidí naději na vítězství, nebo přestat někoho milovat, když jeho city neopětuje; to však ani zdaleka neplatí o Árijci.
Neohlížení se na podmínky platí i v otázce života a smrti. Napsali jsme, že árijská rasa je rasou duchovní a nikoli biologickou, proto platí, že Árijci jsou nad biologickým životem i smrtí – nenáleží jim, ale využívají je. Zatímco život člověka je ohraničen časem a prostorem, existence Árijce je neomezená a v žádném případě nekončí smrtí těla. Proto se Árijci nebojí nebezpečných situací, kdy může dojít k fyzické smrti a neváhají obětovat svůj fyzický život proto, aby svou smrtí dosvědčili svou velikost. Pravý Árijec je jako herec hrající představení: jeho cílem je zahrát oslavnou hru na velikost ducha a každým svým činem o ní svědčit. Stěží si lze představit, že by tato hra mohla být korunována něčím jiným, než heroickou smrtí či sebeobětováním, nastanou-li k tomu vhodné podmínky. Dnes už jen málokdo dokáže plně pochopit, proč se král Leonidas nechal se svými druhy u Themopyl dobrovolně zmasakrovat a proč si raději nezachránil život útěkem. Uvažovat o útěku a záchraně holého života by mohl člověk, ne však Árijec. Jeho smrt nezasahuje osobně, neboť je neosobností – to, čím skutečně jest, jeho pravé Já, je neosobní a nadosobní.
Vzhledem k absenci strachu ze smrti a svobodě dané vlastní dokonalostí, jsou pro árijskou rasu platné jiné hodnoty, než pro lidský druh. Mezi hlavní pilíře lidských životů patří především snaha o hmotné zajištění (zisk majetku) a snaha činit se lepším, než jsou druzí – i kdyby se toho mělo dosáhnout nasazením nějaké falešné masky. Árijcům jsou takové hodnoty cizí, pro ně mají význam především hodnoty nehmotné. Nutno zdůraznit, že i lidé znají čest, hrdost, víru, lásku nebo pravdu, v jejich případě jsou však všechny tyto hodnoty relativní a podmíněné. Pokud někdo člověku pohrozí smrtí, bolestí či hmotným strádáním nebo naopak slíbí dlouhý život, bohatství nebo rozkoš, začínají se tyto hodnoty v lidském podání ihned ohýbat. Pravda se mění podle situace, čest odchází neznámo kam a hrdost se úplně vytrácí. Árijec je v tomto ohledu neúplatný: nikdy se nepodvolí k falsifikaci duchovních hodnot, které pro něj mají absolutní platnost. V árijském podání jsou Čest, Hrdost, Láska, Víra a Pravda hodnotami absolutními a zcela nepodmíněnými.
Árijec může být vtělený i nevtělený a v obou případech může skrze svou vůli ovlivňovat to, co lidstvo nazývá realitou. Vůle ducha je vždy nadřazena hmotě a vždy bude schopná ji ovlivňovat. Důkazem tohoto hierarchického vztahu je fakt, že Árijec umí vládnout svému hmotnému tělu, aniž by však jím, jak jsme již vysvětlili, sám byl. Ke svému bytí ten, kdo náleží k árijské rase, tělo nutně nepotřebuje – dokáže existovat bez něj a nezávisle na něm. O důvodech, které mohou Árijce bez těla vést k inkarnaci, můžeme jen spekulovat, ale nepochybně jsou u každého jiné. U někoho to může být snaha někomu pomoci, u druhého svědčit mezi lidmi o světu, který přesahuje vše lidské, jiní jednoduše zkouší všechny možnosti vlastní existence nebo si ověřují vlastní síly. Každopádně však je nutné zdůraznit jeden zásadní fakt: pokud někdo má tělo a slyší v sobě hlas árijské krve, pak by si měl uvědomit, že jeho existence má nějaký důvod a smysl – a že tím, kdo jeho existenci tento smysl dal, je on sám. Ti, co nechápou smysl vlastního života a naříkají na jeho nesmyslnost, by se v první řadě měli zaměřit na řešení tohoto problému.
Inkarnovaná existence přináší jedno zásadní nebezpečí: možnost zapomenutí. Árijec nemůže nikdy zemřít, ale může zapomenout na to, kým ve skutečnosti je a jakou má k dispozici moc. Hmota je temnou, nevědomou a těžkou substancí, která pohlcuje a rozptyluje světlo ducha. Ten, kdo se rozhodne přijmout hmotné tělo, riskuje, že se s ním ztotožní natolik, že do něj doslova upadne. Když tradiční učení mluví o pádu člověka z Ráje, nemluví ve skutečnosti o ničem jiném, než právě o tomto. Takový pád samozřejmě není ničím konečným a nezvratným. Na toho, komu se to stalo, nečeká žádné věčné zatracení v pekle, ani věčné zatížení nějakým neodpustitelným hříchem. To, co daného jedince čeká, je pouze tvrdá práce. Jediné řešení k překonání pádu a s ním spojeného zapomnění, je opětovné rozpomenutí se: rozpomenutí se na svou pravou podstatu a tím očištění své árijské krve.
Zbývá dodat pár poznámek k pozemskému životu Árijce. V rozporu s obecným přesvědčením Árijec nemusí být pouze jedincem, jehož osud má vliv na celosvětové dějiny. Jasně jsme řekli, že Árijec je individuovaným projevem celku; počet možných forem existence je neomezený, zatímco počet osobností, které mohou reálným způsobem formovat dějiny je omezený poměrně dramaticky. Svému původu mohou příslušníci árijské rasy dostát i v méně významných a bombastických životních hrách. I méně významný osud, je-li žit autenticky a opravdově, může o světě ducha svědčit daleko lépe, než osud historicky významný, ale žitý bez vlastní kontroly.
Je několik styčných bodů, které spojují životy jednotlivých příslušníků árijské rasy. To, co všechny jejich osudy spojuje, je vědomé tvoření hodnot a odhodlání vystoupit vždy a za každou cenu proti všem ničitelům těchto hodnot. Tvorba hodnot může nabrat různých podob – v závislosti na dispozicích daného jedince. Jedni projevují velikost svého ducha skrze své řemeslnické umění a proměňují hroudy hlíny, dřevěné špalky nebo kamenné bloky v umělecká díla či předměty denní potřeby. Jiní skrze sebe dávají povstat dávno zapomenutým hodnotám ducha: nezdolné odvaze, pravé hrdosti, nezlomné víře nebo autentické nepodmíněné lásce. Další zase opatrují dávnou moudrost a poté, co ji sami poznali a realizovali, ji předávají dál svým žákům a pomáhají jim s jejich vlastní snahou o probuzení vlastního ducha a realizací plného potenciálu jejich vlastní existence. Jestli je něco povinností každého árijského muže i každé árijské ženy, pak je to právě vědomé tvoření – v jakékoli formě. Pokud je to nutné, je aspekt „tvorby“ doplněn ještě o druhý zmíněný: o boj proti všem nižším bytostem, které umí pouze ničit. To v žádném případě není ospravedlněním nějaké slepé a nekontrolované nenávisti vůči nim: takové bytosti vždy existovaly a jejich existence má svůj smysl; projevená existence je potrojná a vedle radžaické a satvické kvality bude vždy mít i temnou a nevědomou tamasickou. Tu zničit jednoduše nelze a každý Árijec si je toho plně vědom. Jeho boj proti ničitelům proto neznamená žádný „eliminační“ boj proti nepříteli, ale naopak boj za udržení vlastní čistoty a sebou stvořených hodnot – boj ničící jen ty, kdo se rozhodli proti Árijcům vést marný boj a tím se sami odsoudili ke zničení. Každý, kdo by se odvážil tyto hodnoty rozkládat, bude zničen – tak jako každá temnota, která se dostane do blízkosti světla.
***
Je možné, aby se člověk stal Árijcem? Nemůžeme sice tvrdit, že je to nemožné, rozhodně jsme však přesvědčeni, že je to věc extrémně složitá a závislá na jedné důležité věci: pokud někdo chce úspěšně překonat omezení lidského života a stát se příslušníkem árijské rasy, může to dokázat jedině v případě, že v jeho žilách již koluje nějaká árijská krev.
Řekli jsme, že Árijec je individuovaným celkem, to jest, že je celkem i částí zároveň: proto si lze jen těžko představit, že by se Árijcem mohl stát někdo, kdo je pouze částí. Většina lidí je pouhou relativní částí masy, jež od ní není nijak diferencovaná – jinými slovy, netvoří samostatný celek a nemají vlastní duši. V mnoha lidech „dlí tisíce duší uvězněných v jedné hrudi“, jak napsal Hesse, ale většina lidí vůbec žádnou duši nemá. Naproti tomu každý Árijec má vlastní duši; možná skrytou pod nánosy prachu, ale má ji. Míra zapomnění na jeho vlastní duši je dána tím, jak hluboko podlehl iluzi, že je člověkem (tj. do jaké míry smísil svou krev s krví lidskou mající temnou, démonickou a zaslepující podstatu) a určuje jen to, kolik obtíží bude muset daný jedinec překonat, aby si opět dokázal uvědomit svou skutečnou podstatu.
Co má tedy dělat ten, kdo cítí, že je „árijskou duší uvězněnou v lidském těle“? V první řadě osobním způsobem přijmout to, co jsme napsali výše. Tím nemyslíme pouze intelektuálně pochopit to, o čem mluvíme, ale rovněž vnitřně pocítit, že jde o něco, co je nám bytostně vlastní. Koluje-li v našich žilách árijská krev, pak se rozezpívá věčnou písní, když opět pocítí blízkost oněch dávných mystérií pramenících na počátku času. Pokud v našich žilách koluje alespoň kapka árijské krve, pak ji jasně ucítíme. Druhým krokem je samotné reálné probuzení zmíněných skutečností. To není práce na čtrnáct dní nebo na měsíc: je to náročná práce na dlouhé roky, případně i na celý život. Ale ten, kdo i přes veškerá selhání a veškeré prohry zůstane statečně bojovat se svým nižším nevědomým já, nemůže neuspět, neboť se svou vytrvalostí odsoudil k vítězství. A když pak konečně zvítězí nad veškerými iluzemi temna a smrti, jimž kompletně podlehl, dosáhne toho největšího vítězství, jaké vůbec lze v celé existenci vybojovat: triumfálního vítězství ducha nad hmotou.
|Autor: Antal|Zdroj: hrdost.net|20.1.2014|
