Zpoza hrobu slyším volání našich předků. Nemluví, ani nekřičí; lákají mne do minulosti v tichu; tak, jako mne krásný obraz nutí se na něj stále dívat a obdivovat ho. Posouvají mou duši do dnů dávných dob… zapomenutých evropských říší. Inspirují mne! Jako celek jsou naším bohem inspirace!
Z tohoto důvodu chci poděkovat tomuto úžasnému božstvu, jež mne inspiruje k psaní, boji a dokonce životu, a při každé příležitosti mu věnuji pozdrav! Ne tak, že řeknu «Heil Odin», jak by asi učinil moderní Nor. Ani tak, že řeknu «Heill Ôðinn», jak by učinil Nor vikinské doby, ale že řeknu «HailaR WôðanaR», jak by učinil Nor žijící v Norsku v době před příchodem křesťanství.
«HailaR» a «WôðanaR» jsou rekonstruovaná slova, rekonstruovaná ze známé norštiny dle praseverských pravidel gramatiky, a ještě starší forma (starší praseverská) by zněla «Hailaz Wôþanaz», ale z nějakého důvodu se cítím více přitahován k mladší praseverské «HailaR WôðanaR», proto ji používám. I dnes. Má mysl by se mohla v čase posunout ještě hlouběji – k Hailaz Wôþanaz či ještě k Hailas Wôþanas… předpokládané PIE (tj. pra-indoevropské) verzi (používané v MYFAROG). A pak zase zpět.
Pro mnohé z vás to samozřejmě znamená těžký úkol poznat, jaká je výslovnost. Pravdou je, že to vlastně nevíme jistě. Předpokládáme, že -R je jakýsi prostředník mezi starším -z a mladším -r, tudíž usuzujeme, že se vyslovoval jako znělá alveolára -r. W se vyslovuje jako normální anglické v a ð jako th v anglickém that (a þ jako thi v anglickém thing), ô je běžné dlouhé kontinentální o (norské å).
Hodně zdaru ve správné výslovnosti … Vím, že někteří o to stojíte.
***
Tělesným způsobem, jak takto zdravit, je «samozřejmě » zvednout paži, v které držíváte zbraň (pravou u praváka, levou u leváka) a ukázat svou dlaň osobě, kterou zdravíte. Tak to činili rovněž Římané, italští fašisté a národní socialisté, ano, vím to, ale oni to dělali proto, že jde o evropský způsob zdravení druhých! V Evropě se takto zdravili všichni! Děláte to z uctivé vzdálenosti a ukazujete tak, že přicházíte jako přítel (nenesete v ruce zbraň, ergo přicházíte v míru).
Potřásání si rukou je rovněž evropské, ale původně se provádělo jen při uzavírání smluv; dva muži si potřásli rukou a třetí muž – svědek – na potvrzení stlačil jejich ruce dolů. Pokud se měla smlouva zrušit, muži si opět potřásli rukou a svědek musel zatlačit na jejich ruce směrem vzhůru. Proto např. v Norsku dosud říkáme «jeg slår opp» («Tlačím vzhůru/biju vzhůru»), když rušíme smlouvu (dnes obvykle v kontextu se vztahy mezi dětmi a mládeží).
Pozdravit se s někým potřesením rukou je vlastně spíše nepoctivé; tak by konal vrah, který se chce dostat blízko a bodnout vás do břicha, aniž by nejprve ukázal své ruce. Správným evropským způsobem zdravení druhých je ukázat jim dlaň ruky, v níž byste nesli zbraň. Pokud se chcete na něčem domluvit, nejprve se správně pozdravíte a teprve pak si můžete potřást rukou.
Na starém evropském pozdravu není nic špatného. Jde jistě o nejupřímnější způsob, jak zdravit druhé – a měli bychom ho hrdě používat!
HailaR WôðanaR!
|Autor: Wolf|Zdroj: sarmatia.wordpress.com|18.3.2014|
Z tohoto důvodu chci poděkovat tomuto úžasnému božstvu, jež mne inspiruje k psaní, boji a dokonce životu, a při každé příležitosti mu věnuji pozdrav! Ne tak, že řeknu «Heil Odin», jak by asi učinil moderní Nor. Ani tak, že řeknu «Heill Ôðinn», jak by učinil Nor vikinské doby, ale že řeknu «HailaR WôðanaR», jak by učinil Nor žijící v Norsku v době před příchodem křesťanství.
«HailaR» a «WôðanaR» jsou rekonstruovaná slova, rekonstruovaná ze známé norštiny dle praseverských pravidel gramatiky, a ještě starší forma (starší praseverská) by zněla «Hailaz Wôþanaz», ale z nějakého důvodu se cítím více přitahován k mladší praseverské «HailaR WôðanaR», proto ji používám. I dnes. Má mysl by se mohla v čase posunout ještě hlouběji – k Hailaz Wôþanaz či ještě k Hailas Wôþanas… předpokládané PIE (tj. pra-indoevropské) verzi (používané v MYFAROG). A pak zase zpět.
Pro mnohé z vás to samozřejmě znamená těžký úkol poznat, jaká je výslovnost. Pravdou je, že to vlastně nevíme jistě. Předpokládáme, že -R je jakýsi prostředník mezi starším -z a mladším -r, tudíž usuzujeme, že se vyslovoval jako znělá alveolára -r. W se vyslovuje jako normální anglické v a ð jako th v anglickém that (a þ jako thi v anglickém thing), ô je běžné dlouhé kontinentální o (norské å).
Hodně zdaru ve správné výslovnosti … Vím, že někteří o to stojíte.
***
Tělesným způsobem, jak takto zdravit, je «samozřejmě » zvednout paži, v které držíváte zbraň (pravou u praváka, levou u leváka) a ukázat svou dlaň osobě, kterou zdravíte. Tak to činili rovněž Římané, italští fašisté a národní socialisté, ano, vím to, ale oni to dělali proto, že jde o evropský způsob zdravení druhých! V Evropě se takto zdravili všichni! Děláte to z uctivé vzdálenosti a ukazujete tak, že přicházíte jako přítel (nenesete v ruce zbraň, ergo přicházíte v míru).
Potřásání si rukou je rovněž evropské, ale původně se provádělo jen při uzavírání smluv; dva muži si potřásli rukou a třetí muž – svědek – na potvrzení stlačil jejich ruce dolů. Pokud se měla smlouva zrušit, muži si opět potřásli rukou a svědek musel zatlačit na jejich ruce směrem vzhůru. Proto např. v Norsku dosud říkáme «jeg slår opp» («Tlačím vzhůru/biju vzhůru»), když rušíme smlouvu (dnes obvykle v kontextu se vztahy mezi dětmi a mládeží).
Pozdravit se s někým potřesením rukou je vlastně spíše nepoctivé; tak by konal vrah, který se chce dostat blízko a bodnout vás do břicha, aniž by nejprve ukázal své ruce. Správným evropským způsobem zdravení druhých je ukázat jim dlaň ruky, v níž byste nesli zbraň. Pokud se chcete na něčem domluvit, nejprve se správně pozdravíte a teprve pak si můžete potřást rukou.
Na starém evropském pozdravu není nic špatného. Jde jistě o nejupřímnější způsob, jak zdravit druhé – a měli bychom ho hrdě používat!
HailaR WôðanaR!
|Autor: Wolf|Zdroj: sarmatia.wordpress.com|18.3.2014|
