V námi prezentovaných myšlenkách se objevují pojmy jako „nižší lidé“ nebo „masy“ či (v jistém kontextu) „lid“ apod. Všechny tyto pojmy označují víceméně stejnou podobu manifestace téhož. Zde si poukážeme na několik vybraných charakteristik projevů onoho „téhož“, abychom si alespoň částečně zmiňované pojmy definovali; a zároveň si tak napomůžeme k orientaci v praktických záležitostech našeho, ve své podstatě revolučního, světonázorového zápasu proti modernímu světu.
Je však třeba upozornit jak takovéto vyčlenění chápat. V žádném případě se nejedná o mravokárné výčitky s cílem někoho pohanit, či dokonce napravit; stejně tak nejde o snahu jedněch vyvyšovat se – relativně – nad druhé.[1] Smysl tkví spíše v následujícím: jestliže představuje „moderní svět“ jednu určitou pokročilou fázi úpadku světa, a jestliže úpadek znamená dezintegraci řádu v chaos, pak je jedinou možností ke zvrácení této situace spatření pravých autentických hodnot (kvalit) jevů a věcí, a jejich nové uspořádání v hierarchizovaný řád. Jinak řečeno, jestliže se nám budova hroutí, je třeba rozpoznat, která komponenta patří na které místo, a následně ji na její místo usadit: střešní tašky nám nevytvoří základy, stejně jako cihly či bloky kamene nepokryjí střechu.[2] Zcela analogicky i „nižší člověk“ – zdůrazňujeme, nejde o pejorativní označení, nýbrž o popis objektivní skutečnosti – nachází v řádu své místo; toto místo je pevně dané a vymezené.[3]
Následující charakteristiky tedy nepřímo říkají, jak na předmětný typ člověka nahlížet, ovšem ne ve smyslu terče zásahů či násilných změn, nýbrž jako na určenou danost, s níž je třeba počítat. V závěru ještě zmíníme některé obecnější otázky tohoto přehledu, nyní ale již avizované charakteristiky.
Nízký člověk postrádá vnímavost. Vnímavostí zde myslíme schopnost jemného rozpoznávání podstaty věcí a souvislostí mezi nimi, nikoliv nenarušené přijímání vnějších podnětů pomocí tzv. smyslových orgánů. Gasset se mýlí, když na počátek charakteristik nízkého člověka klade jakési ustrnulé pohodlí: to je druhotné a odvozené z nedostatku vnímavosti, protože člověk zkrátka nespatřuje – nevnímá – důvody, proč by měl z nenucené pohodlnosti vystoupit. Jakýkoliv důvod k tomuto znamená pochopit a pocítit řadu nepřímých záležitostí a náležitě je propojit v síť souvislosti. Nedostatek vnímavosti je naprostý základ nízkého člověka.
Nízký člověk si nedovede představit existenci jiných rámců vnímání a uvažování, než jakým je rámec jemu vlastní. Zde nemyslíme „jinými rámci“ nějaký jistý počet určitých rámců, které by bylo třeba všechny dopodrobna znát, nýbrž samotnou povšechnou skutečnost, že existuje i něco odlišného. Dalo by se tak říct, že nízký člověk nedokáže vnímat jednu celou dimenzi skutečnosti, která mu v úplnosti zůstává skryta[4] – a tím jí ani jejím fenoménům nepřizná existenci, což se ve výsledku rovná popření pravdy.
Projevem tohoto principu je zákonitost, že čím nižší člověk je, tím více se snaží násilně vnutit jiným svůj pohled na svět, protože veškeré vnímání jiných lidí, vycházející z odlišných vyšších[5] rámců, mu připadá naprosto iracionální, jelikož jeho rámci vnímání nekonvenuje. Jednodušeji řečeno, co není dle jeho nízkého – tedy omezeného – pohledu na svět, považuje za iracionální „nesmysl“, a všichni, kteří jej zastávají, jsou dle něj „blázny“.
Porovnáním s jinými, nejen v tomto článku zmíněnými charakteristikami nízkého člověka se stává zřejmým, že jeho vnímání světa, jeho pohled na něj bude značně okleštěný. Tento pohled je dnes promítnut do obecných – psaných, jakož i nepsaných – pravidel fungování tohoto moderního světa, jelikož je to právě nízký člověk, kdo určuje jeho směřování.[6]
Naše povědomí o této charakteristice je důležité v tom, že může sloužit coby ukazatel, který odliší skutečně vyššího člověka od takového, který je nízký ale který má hypertrofovanou inteligenci či jinou vlastnost, jež jej může do podoby vyššího člověka kamuflovat. Zde jen v krátkosti uveďme, že vychytralost či schopnost lhát vyššího člověka netvoří.
Nízký člověk neprožívá, nýbrž každý potenciální prožitek materializuje. Toto vychází z výše charakterizované neschopnosti vnitřně vnímat podstaty věcí. Zde si uvedeme konkrétní záležitosti:
Focení a natáčení namísto vnímání okamžiku, jeho mechanické zpracování.
Cestuje se, aby se vše nafotilo. Fotkám se podřizuje vše a často vůbec nereflektují realitu – vytvářejí zdání čehosi, co vlastně nikdy takto pociťováno nebylo.
Sex a pornografie. „Sex“ by měl být především prožitkem. Mimo jakékoliv moralizování je třeba uvést, že bezduchost a schematičnost (čili prožitková nezajímavost) mohutně rozšířené pornografie, jež formuje vzory, vypovídá o nevnímavosti a materializaci i v této oblasti.
Mluvení o některých záležitostech, které by měly být pro člověka „posvátné“ a cenné v jejich prožitku, je jen dalším projevem téhož. Toto se ve skutečnosti skrývá pod moderními pojmy jako „otevřenost“ apod.
Kulturní průmysl, který „kulturou“ ve vyšším smyslu působení na člověka není.
Soukromí nepředstavuje pro nízkého člověka hodnotu. Částečně se lze s vysvětlením vztáhnout k předešlému bodu: ztrátě soukromí nezbytně předchází zmaterializování prožitků. Nízký člověk neakceptuje[7] soukromí jako něco reálného, jelikož sám nic takového nezná. Proto bude soukromí považovat za cosi buď smyšleného, nebo účelově zneužívaného – typické: „slušný člověk nemá co skrývat“.
Projevy: „sociální sítě“; veřejně přístupné počítače, kdy je jeden člověk doslova namačkán na druhém; masovost v užším smyslu. Soukromí již není sociální normou, říká zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg.
Nízký člověk se nerad učí, nejde-li o prakticky využitelné poznatky vedoucí k nějaké formě okamžitého zisku. Jde o naprosto analogický případ s dítětem, které se nechce učit školní učivo: oba nevidí důvod, proč by měli. Důvody – nemyslíme tím důvody přímé – existují, jen je k jejich spatření třeba jisté míry bystrosti.
Pro nízkého člověka je důležitou hodnotou pohodlí. Zde se nespokojíme s pouhým konstatováním a předložíme zdůvodnění. Pohodlí je cílový bod nejnižších, biologicky determinovaných instinktů; pudí k naplňování základních potřeb pro zachování života; jsou berličkou života tam, kde nevládne rozum. Jedná se zkrátka o zautomatizované programy, zajišťující přežití za slepého předpokladu těžkých podmínek. Kde těžké podmínky mizí a naopak nastupuje hojnost a dostatek, tam se z těchto instinktů stává sebezničující mechanismus, který nezná míru, při níž se stává škodlivým. Pro člověka je dostatek prospěšný, jen když mu namísto instinktů vládne rozum. U nízkého člověka však neovládnuté instinkty převažují a rozum je nerozvinut či upozaděn. To proto tedy tíhne k pohodlí, jež je ve výsledku sebezničující.
Kromě zmíněné sebepoškozující tendence instinktů tedy pohodlí coby hodnota značí čistě biologickou podmíněnost konkrétního člověka, který nedospěl do úrovně vlády intelektu.
Konkrétní důsledky pohodlí pro člověka potažmo pro společnost, jejíž je součástí, by vydaly na samostatnou úvahu a zde se jim více věnovat nebudeme.
Nízký člověk je poután přítomností a naprosto postrádá výhled jak do minulosti, tak do budoucnosti. Toto souvisí s výše popsanou neschopností vnímat nehmotné: minulost ani budoucnost ze své podstaty zkrátka nelze vidět ani slyšet; naopak vyžadují jisté „abstraktní“[8] vnímání.
Tudíž člověka nízkého zajímá pouze to, co je momentálně přítomné, co je hned, co lze vnímat smysly, a naopak jej vůbec nezajímá to, co se nachází mimo přítomnost. Vnímavějším – vyšším – lidem pak jeho chování připadá jako absurdně paradoxní – to však jen tehdy, když takovýto vyšší člověk stále nepochopil, co onoho nižšího k jeho uvažování a skutkům pudí.
Tato skutečnost se stává zřetelnou ve své neodlučné spojitosti s předešle popsanou charakteristickou, tedy s pohodlím coby hodnotou. Strategií nízkého člověka je tedy toto: teď se budu mít dobře! (bez ohledu na to co bude následně)
Tím se vysvětluje, že masy lidí končí v pastech dluhového otroctví lichvářů, a to i přesto, že „jim přeci muselo být jasné, že dluh nebudou moci splatit“. Nadto se stává zřejmé, proč si často půjčují peníze na v podstatě nepotřebné věci: jinak řečeno, jde o okamžité pohodlí, bez ohledu na to co bude v budoucnu (a bez ohledu na to, že v minulosti se takovéto chování jiným vymstilo).
Dalším příkladem jsou fluktuace volebních výsledků, popularita politiků a jejich zvolení, apod. Toto vše zkrátka pramení z příchylnosti mas elektorátu k těm, kteří slibují okamžitý zisk či okamžitou nápravu špatné situace (to proto dochází k periodickým přelivům mezi tzv. „pravicí“ a „levicí“, kdy jeden „napravuje“ to nepříjemné, co druhý zavinil).
Zmíněná strategie – teď se budu mít dobře! – je prapodstatou nejrozšířenějšího typu[9] egoismu.
Mimochodem, z toho také vyplývá, že k masám nemá smysl argumentovat minulostí ani budoucností, pokud se tímto nevztahujeme k něčemu naprosto bezprostřednímu.
Člověk s menší měrou vnímání, tedy člověk nízký, potřebuje vyšší množství a intenzitu vnějších podnětů k tomu, aby se zaměstnal. Omezenější vnímání vede k nevycítění a nepochopení smyslu vlastní existence, a tak ve světě, kde již tento problém neřeší vnější forma tradice (která by člověka usazovala na jeho místo, a smysl mu tak formovala), začíná uvnitř nižšího člověka převládat prázdnota. Tato prázdnota, vakuum, chce být vyplněna vnějšími podměty; čím více jich je a čím jsou intenzivnější, tím „lépe“. To proto se také říká, že „moderní svět zrychluje.“[10] Takovéto podněty pak slouží jako anestetikum, jako skutečný opiát lidstva, tlumící jeho vlastní povědomí o prázdnotě.
Obecně lze říct, že vyšší – vnímavější – člověk se dovede zaměstnat fyzicky méně intenzivnějšími podněty; pro rozvinutí mnoha úvah mu stačí např. pohled na kámen nebo i meditace ve tmě a tichu, zatímco nižšího člověka by takovéto podněty sžíraly „nudou“.
Vybrané projevy tohoto:
Tzv. „zábava“: v obecně nejzaužívanějším pojetí není ničím než souborem intenzivních podnětů, které člověku na chvíli znemožňují být sám se sebou, tj. – ve většině případů – vnímat prázdnotu. Takováto „zábava“ není vůbec nic prospěšného a pozitivního, spíše jde o další utlumení vnímavosti, tedy o další poškození lidství člověka.[11] Toto utlumení lze přirovnat k šátku přes oči či ke „strčení hlavy do písku“ před nepříjemnou skutečností. Sice se tak utlumí vnímání symptomu, ovšem zhoubný proces pracuje i nadále.
Zmíněná potřeba vnějších podnětů se naplňuje např. takto: fenomén sluchátek s hudbou téměř neustále na hlavě; neustálé nervózně působící pohrávání si s mobilním telefonem; moderní posedlost „zpravodajstvím“, tj. přílivem absolutně neužitečných informací; kavárenské tlachání, vysedávání po hospodách, samoúčelové zaplétání se do „mezilidských vztahů“, atd.
Zde ještě dodáme pár obecných poznámek k výše uvedenému textu.
Samozřejmě je jasné, že se nejedná o výčet vyčerpávající. Pokusili jsme se zde podat ty zásadní a pro nás z různých důvodů nejpodstatnější charakteristiky. Řady dalších charakteristik můžeme označit za odvozené a méně zajímavé, je však důležité uvědomovat si, že existují. Některé zde načaté charakteristiky bychom také chtěli v budoucnu rozvést v samostatných článcích.
Vše zde uvedené bylo představeno ve vyhroceném, tedy „ideálním“ případě. Je však třeba uvědomit si, že popsané obecné charakteristiky se mohou projevovat s různou mírou intenzity a tedy i zřejmosti. A otázka přechodu mezi jednotlivými úrovněmi intenzity je u každého bodu natolik obsáhlá, že je ve formě pojednání prakticky nepostihnutelná.
U některých bodů našeho přehledu by se také mohlo zdát, že jsou neúplné, nedořešené. V takovém případě upozorňujeme, že jednotlivé „body“ nelze vnímat jako něco nezávislého, od sebe odděleného; právě naopak, musí se brát jako organický celek, a věříme, že v celistvosti již dokončenou myšlenku tvoří. S touto záležitostí jsme bohužel limitování nedokonalostí použitého média: psaného textu, který má zkrátka vždy nějaký počátek a konec; myšlenku, již jsme se zde pokusili vyjádřit, by však lépe charakterizoval uzavřený kruh či propletená síť.
Poznámky
1. Jak již bylo řečeno předešle, o lidské kvalitě nevypovídá nic nacházející se mimo toho kterého člověka. Tedy i žádné relativní srovnávání, které se vždy vztahuje k něčemu vnějšímu. Že by jedno bylo dobré a druhé ne, nelze odvozovat z toho, že první je špatné a druhé ještě horší.
2. A jestliže budeme předstírat že ano, tak jak to činili a činí např. marxisté a jiní sociální inženýři, budova se nám velice rychle zřítí.
3. Což znamená, že lidé si nejsou rovni. Svá místa mají odlišná.
4. Analogické přirovnání: vrozeně slepý člověk taktéž skutečně nechápe, že existuje něco jako zrak, a vůbec s ním nepočítá. Zde také uveďme, že jakékoliv vysvětlení nedovede plně zážitek zraku nahradit, a tím tedy i nepovede k pochopení.
5. Výklad tohoto principu byl v našem textu z důvodu přehlednosti zjednodušen. Pro úplnost je třeba doplnit, že výše postavený člověk je schopen pochopit vše vůči jemu inferiorní; k nechápání dochází při konstelaci obrácené. Samotné vědomí – obecné – o existenci jiných rámců je však ještě něco jiného: k jeho probuzení dochází při jisté míře vnímavosti, kdy dochází k přechodu mezi úrovní vnímání resp. nevnímání tohoto principu.
6. Vše, co lze snad ještě považovat za rozumné ve vyšším smyslu, je přežitek ze starších, jinými lidmi zřízených dob. I tyto přežitky budou postupně odstraněny.
7. Akceptovat = pochopit = zažít (pojmout a přijmout). Další (nedokonalá) možnost: věřit. Pozor, u jednotlivin se tato rovnice nemusí rovnat souhlasu, u principů vždy ano.
8. Slovo „abstraktní“ je zde však nepřesné. Vzbuzuje ideu čehosi hmotně neexistujícího, což však minulost i budoucnost v jistém pohledu není: sice je nelze dnes uchopit rukou, přesto však existovaly, resp. budou existovat. V jiných případech se slovem „abstraktní“ značí cosi, co hmotně nikdy nebylo ani nebude.
9. Ve shodě s J. Evolou věříme, že pojmy nabývají odlišného významu dle lidského typu, kterým jsou konstituovány (viz zde). Tak může být i pojetí „egoismu“ různé; v našem textu myslíme nejrozšířenější „otrocký“ egoismus.
10. Protože moderní svět se stále více dostává do moci nižších lidí. Srov. pozn. č. 6 a pasáž, na niž odkazuje.
11. Zde je pojmem lidství myšleno to, co člověka vyvyšuje nad přírodu – tedy to, co z něj dělá více než pouhé zvíře.
|Autor: Orkyniosdrymos|Zdroj: hrdost.net|29.4.2014|
Je však třeba upozornit jak takovéto vyčlenění chápat. V žádném případě se nejedná o mravokárné výčitky s cílem někoho pohanit, či dokonce napravit; stejně tak nejde o snahu jedněch vyvyšovat se – relativně – nad druhé.[1] Smysl tkví spíše v následujícím: jestliže představuje „moderní svět“ jednu určitou pokročilou fázi úpadku světa, a jestliže úpadek znamená dezintegraci řádu v chaos, pak je jedinou možností ke zvrácení této situace spatření pravých autentických hodnot (kvalit) jevů a věcí, a jejich nové uspořádání v hierarchizovaný řád. Jinak řečeno, jestliže se nám budova hroutí, je třeba rozpoznat, která komponenta patří na které místo, a následně ji na její místo usadit: střešní tašky nám nevytvoří základy, stejně jako cihly či bloky kamene nepokryjí střechu.[2] Zcela analogicky i „nižší člověk“ – zdůrazňujeme, nejde o pejorativní označení, nýbrž o popis objektivní skutečnosti – nachází v řádu své místo; toto místo je pevně dané a vymezené.[3]
Následující charakteristiky tedy nepřímo říkají, jak na předmětný typ člověka nahlížet, ovšem ne ve smyslu terče zásahů či násilných změn, nýbrž jako na určenou danost, s níž je třeba počítat. V závěru ještě zmíníme některé obecnější otázky tohoto přehledu, nyní ale již avizované charakteristiky.
Nízký člověk postrádá vnímavost. Vnímavostí zde myslíme schopnost jemného rozpoznávání podstaty věcí a souvislostí mezi nimi, nikoliv nenarušené přijímání vnějších podnětů pomocí tzv. smyslových orgánů. Gasset se mýlí, když na počátek charakteristik nízkého člověka klade jakési ustrnulé pohodlí: to je druhotné a odvozené z nedostatku vnímavosti, protože člověk zkrátka nespatřuje – nevnímá – důvody, proč by měl z nenucené pohodlnosti vystoupit. Jakýkoliv důvod k tomuto znamená pochopit a pocítit řadu nepřímých záležitostí a náležitě je propojit v síť souvislosti. Nedostatek vnímavosti je naprostý základ nízkého člověka.
Nízký člověk si nedovede představit existenci jiných rámců vnímání a uvažování, než jakým je rámec jemu vlastní. Zde nemyslíme „jinými rámci“ nějaký jistý počet určitých rámců, které by bylo třeba všechny dopodrobna znát, nýbrž samotnou povšechnou skutečnost, že existuje i něco odlišného. Dalo by se tak říct, že nízký člověk nedokáže vnímat jednu celou dimenzi skutečnosti, která mu v úplnosti zůstává skryta[4] – a tím jí ani jejím fenoménům nepřizná existenci, což se ve výsledku rovná popření pravdy.
Projevem tohoto principu je zákonitost, že čím nižší člověk je, tím více se snaží násilně vnutit jiným svůj pohled na svět, protože veškeré vnímání jiných lidí, vycházející z odlišných vyšších[5] rámců, mu připadá naprosto iracionální, jelikož jeho rámci vnímání nekonvenuje. Jednodušeji řečeno, co není dle jeho nízkého – tedy omezeného – pohledu na svět, považuje za iracionální „nesmysl“, a všichni, kteří jej zastávají, jsou dle něj „blázny“.
Porovnáním s jinými, nejen v tomto článku zmíněnými charakteristikami nízkého člověka se stává zřejmým, že jeho vnímání světa, jeho pohled na něj bude značně okleštěný. Tento pohled je dnes promítnut do obecných – psaných, jakož i nepsaných – pravidel fungování tohoto moderního světa, jelikož je to právě nízký člověk, kdo určuje jeho směřování.[6]
Naše povědomí o této charakteristice je důležité v tom, že může sloužit coby ukazatel, který odliší skutečně vyššího člověka od takového, který je nízký ale který má hypertrofovanou inteligenci či jinou vlastnost, jež jej může do podoby vyššího člověka kamuflovat. Zde jen v krátkosti uveďme, že vychytralost či schopnost lhát vyššího člověka netvoří.
Nízký člověk neprožívá, nýbrž každý potenciální prožitek materializuje. Toto vychází z výše charakterizované neschopnosti vnitřně vnímat podstaty věcí. Zde si uvedeme konkrétní záležitosti:
Focení a natáčení namísto vnímání okamžiku, jeho mechanické zpracování.
Cestuje se, aby se vše nafotilo. Fotkám se podřizuje vše a často vůbec nereflektují realitu – vytvářejí zdání čehosi, co vlastně nikdy takto pociťováno nebylo.
Sex a pornografie. „Sex“ by měl být především prožitkem. Mimo jakékoliv moralizování je třeba uvést, že bezduchost a schematičnost (čili prožitková nezajímavost) mohutně rozšířené pornografie, jež formuje vzory, vypovídá o nevnímavosti a materializaci i v této oblasti.
Mluvení o některých záležitostech, které by měly být pro člověka „posvátné“ a cenné v jejich prožitku, je jen dalším projevem téhož. Toto se ve skutečnosti skrývá pod moderními pojmy jako „otevřenost“ apod.
Kulturní průmysl, který „kulturou“ ve vyšším smyslu působení na člověka není.
Soukromí nepředstavuje pro nízkého člověka hodnotu. Částečně se lze s vysvětlením vztáhnout k předešlému bodu: ztrátě soukromí nezbytně předchází zmaterializování prožitků. Nízký člověk neakceptuje[7] soukromí jako něco reálného, jelikož sám nic takového nezná. Proto bude soukromí považovat za cosi buď smyšleného, nebo účelově zneužívaného – typické: „slušný člověk nemá co skrývat“.
Projevy: „sociální sítě“; veřejně přístupné počítače, kdy je jeden člověk doslova namačkán na druhém; masovost v užším smyslu. Soukromí již není sociální normou, říká zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg.
Nízký člověk se nerad učí, nejde-li o prakticky využitelné poznatky vedoucí k nějaké formě okamžitého zisku. Jde o naprosto analogický případ s dítětem, které se nechce učit školní učivo: oba nevidí důvod, proč by měli. Důvody – nemyslíme tím důvody přímé – existují, jen je k jejich spatření třeba jisté míry bystrosti.
Pro nízkého člověka je důležitou hodnotou pohodlí. Zde se nespokojíme s pouhým konstatováním a předložíme zdůvodnění. Pohodlí je cílový bod nejnižších, biologicky determinovaných instinktů; pudí k naplňování základních potřeb pro zachování života; jsou berličkou života tam, kde nevládne rozum. Jedná se zkrátka o zautomatizované programy, zajišťující přežití za slepého předpokladu těžkých podmínek. Kde těžké podmínky mizí a naopak nastupuje hojnost a dostatek, tam se z těchto instinktů stává sebezničující mechanismus, který nezná míru, při níž se stává škodlivým. Pro člověka je dostatek prospěšný, jen když mu namísto instinktů vládne rozum. U nízkého člověka však neovládnuté instinkty převažují a rozum je nerozvinut či upozaděn. To proto tedy tíhne k pohodlí, jež je ve výsledku sebezničující.
Kromě zmíněné sebepoškozující tendence instinktů tedy pohodlí coby hodnota značí čistě biologickou podmíněnost konkrétního člověka, který nedospěl do úrovně vlády intelektu.
Konkrétní důsledky pohodlí pro člověka potažmo pro společnost, jejíž je součástí, by vydaly na samostatnou úvahu a zde se jim více věnovat nebudeme.
Nízký člověk je poután přítomností a naprosto postrádá výhled jak do minulosti, tak do budoucnosti. Toto souvisí s výše popsanou neschopností vnímat nehmotné: minulost ani budoucnost ze své podstaty zkrátka nelze vidět ani slyšet; naopak vyžadují jisté „abstraktní“[8] vnímání.
Tudíž člověka nízkého zajímá pouze to, co je momentálně přítomné, co je hned, co lze vnímat smysly, a naopak jej vůbec nezajímá to, co se nachází mimo přítomnost. Vnímavějším – vyšším – lidem pak jeho chování připadá jako absurdně paradoxní – to však jen tehdy, když takovýto vyšší člověk stále nepochopil, co onoho nižšího k jeho uvažování a skutkům pudí.
Tato skutečnost se stává zřetelnou ve své neodlučné spojitosti s předešle popsanou charakteristickou, tedy s pohodlím coby hodnotou. Strategií nízkého člověka je tedy toto: teď se budu mít dobře! (bez ohledu na to co bude následně)
Tím se vysvětluje, že masy lidí končí v pastech dluhového otroctví lichvářů, a to i přesto, že „jim přeci muselo být jasné, že dluh nebudou moci splatit“. Nadto se stává zřejmé, proč si často půjčují peníze na v podstatě nepotřebné věci: jinak řečeno, jde o okamžité pohodlí, bez ohledu na to co bude v budoucnu (a bez ohledu na to, že v minulosti se takovéto chování jiným vymstilo).
Dalším příkladem jsou fluktuace volebních výsledků, popularita politiků a jejich zvolení, apod. Toto vše zkrátka pramení z příchylnosti mas elektorátu k těm, kteří slibují okamžitý zisk či okamžitou nápravu špatné situace (to proto dochází k periodickým přelivům mezi tzv. „pravicí“ a „levicí“, kdy jeden „napravuje“ to nepříjemné, co druhý zavinil).
Zmíněná strategie – teď se budu mít dobře! – je prapodstatou nejrozšířenějšího typu[9] egoismu.
Mimochodem, z toho také vyplývá, že k masám nemá smysl argumentovat minulostí ani budoucností, pokud se tímto nevztahujeme k něčemu naprosto bezprostřednímu.
Člověk s menší měrou vnímání, tedy člověk nízký, potřebuje vyšší množství a intenzitu vnějších podnětů k tomu, aby se zaměstnal. Omezenější vnímání vede k nevycítění a nepochopení smyslu vlastní existence, a tak ve světě, kde již tento problém neřeší vnější forma tradice (která by člověka usazovala na jeho místo, a smysl mu tak formovala), začíná uvnitř nižšího člověka převládat prázdnota. Tato prázdnota, vakuum, chce být vyplněna vnějšími podměty; čím více jich je a čím jsou intenzivnější, tím „lépe“. To proto se také říká, že „moderní svět zrychluje.“[10] Takovéto podněty pak slouží jako anestetikum, jako skutečný opiát lidstva, tlumící jeho vlastní povědomí o prázdnotě.
Obecně lze říct, že vyšší – vnímavější – člověk se dovede zaměstnat fyzicky méně intenzivnějšími podněty; pro rozvinutí mnoha úvah mu stačí např. pohled na kámen nebo i meditace ve tmě a tichu, zatímco nižšího člověka by takovéto podněty sžíraly „nudou“.
Vybrané projevy tohoto:
Tzv. „zábava“: v obecně nejzaužívanějším pojetí není ničím než souborem intenzivních podnětů, které člověku na chvíli znemožňují být sám se sebou, tj. – ve většině případů – vnímat prázdnotu. Takováto „zábava“ není vůbec nic prospěšného a pozitivního, spíše jde o další utlumení vnímavosti, tedy o další poškození lidství člověka.[11] Toto utlumení lze přirovnat k šátku přes oči či ke „strčení hlavy do písku“ před nepříjemnou skutečností. Sice se tak utlumí vnímání symptomu, ovšem zhoubný proces pracuje i nadále.
Zmíněná potřeba vnějších podnětů se naplňuje např. takto: fenomén sluchátek s hudbou téměř neustále na hlavě; neustálé nervózně působící pohrávání si s mobilním telefonem; moderní posedlost „zpravodajstvím“, tj. přílivem absolutně neužitečných informací; kavárenské tlachání, vysedávání po hospodách, samoúčelové zaplétání se do „mezilidských vztahů“, atd.
Zde ještě dodáme pár obecných poznámek k výše uvedenému textu.
Samozřejmě je jasné, že se nejedná o výčet vyčerpávající. Pokusili jsme se zde podat ty zásadní a pro nás z různých důvodů nejpodstatnější charakteristiky. Řady dalších charakteristik můžeme označit za odvozené a méně zajímavé, je však důležité uvědomovat si, že existují. Některé zde načaté charakteristiky bychom také chtěli v budoucnu rozvést v samostatných článcích.
Vše zde uvedené bylo představeno ve vyhroceném, tedy „ideálním“ případě. Je však třeba uvědomit si, že popsané obecné charakteristiky se mohou projevovat s různou mírou intenzity a tedy i zřejmosti. A otázka přechodu mezi jednotlivými úrovněmi intenzity je u každého bodu natolik obsáhlá, že je ve formě pojednání prakticky nepostihnutelná.
U některých bodů našeho přehledu by se také mohlo zdát, že jsou neúplné, nedořešené. V takovém případě upozorňujeme, že jednotlivé „body“ nelze vnímat jako něco nezávislého, od sebe odděleného; právě naopak, musí se brát jako organický celek, a věříme, že v celistvosti již dokončenou myšlenku tvoří. S touto záležitostí jsme bohužel limitování nedokonalostí použitého média: psaného textu, který má zkrátka vždy nějaký počátek a konec; myšlenku, již jsme se zde pokusili vyjádřit, by však lépe charakterizoval uzavřený kruh či propletená síť.
Poznámky
1. Jak již bylo řečeno předešle, o lidské kvalitě nevypovídá nic nacházející se mimo toho kterého člověka. Tedy i žádné relativní srovnávání, které se vždy vztahuje k něčemu vnějšímu. Že by jedno bylo dobré a druhé ne, nelze odvozovat z toho, že první je špatné a druhé ještě horší.
2. A jestliže budeme předstírat že ano, tak jak to činili a činí např. marxisté a jiní sociální inženýři, budova se nám velice rychle zřítí.
3. Což znamená, že lidé si nejsou rovni. Svá místa mají odlišná.
4. Analogické přirovnání: vrozeně slepý člověk taktéž skutečně nechápe, že existuje něco jako zrak, a vůbec s ním nepočítá. Zde také uveďme, že jakékoliv vysvětlení nedovede plně zážitek zraku nahradit, a tím tedy i nepovede k pochopení.
5. Výklad tohoto principu byl v našem textu z důvodu přehlednosti zjednodušen. Pro úplnost je třeba doplnit, že výše postavený člověk je schopen pochopit vše vůči jemu inferiorní; k nechápání dochází při konstelaci obrácené. Samotné vědomí – obecné – o existenci jiných rámců je však ještě něco jiného: k jeho probuzení dochází při jisté míře vnímavosti, kdy dochází k přechodu mezi úrovní vnímání resp. nevnímání tohoto principu.
6. Vše, co lze snad ještě považovat za rozumné ve vyšším smyslu, je přežitek ze starších, jinými lidmi zřízených dob. I tyto přežitky budou postupně odstraněny.
7. Akceptovat = pochopit = zažít (pojmout a přijmout). Další (nedokonalá) možnost: věřit. Pozor, u jednotlivin se tato rovnice nemusí rovnat souhlasu, u principů vždy ano.
8. Slovo „abstraktní“ je zde však nepřesné. Vzbuzuje ideu čehosi hmotně neexistujícího, což však minulost i budoucnost v jistém pohledu není: sice je nelze dnes uchopit rukou, přesto však existovaly, resp. budou existovat. V jiných případech se slovem „abstraktní“ značí cosi, co hmotně nikdy nebylo ani nebude.
9. Ve shodě s J. Evolou věříme, že pojmy nabývají odlišného významu dle lidského typu, kterým jsou konstituovány (viz zde). Tak může být i pojetí „egoismu“ různé; v našem textu myslíme nejrozšířenější „otrocký“ egoismus.
10. Protože moderní svět se stále více dostává do moci nižších lidí. Srov. pozn. č. 6 a pasáž, na niž odkazuje.
11. Zde je pojmem lidství myšleno to, co člověka vyvyšuje nad přírodu – tedy to, co z něj dělá více než pouhé zvíře.
|Autor: Orkyniosdrymos|Zdroj: hrdost.net|29.4.2014|
