Knut Hamsun a John Tolkien jsou spisovatelé, které bychom snad nejlépe mohli označit za „pohany“ a hluboké antimodernisty Jistě, jiní již tak učinili před námi, ale naším záměrem je vyzvednout jisté motivy, které nemusí být na první pohled zcela zřejmé.
Čteme-li jejich knihy cítíme z jejich popisů živost jakou snad obdržely přímo od přírody, se všemi jejími silnými stránkami, s jejími prvky, abychom je tak mohli vidět jak utvářejí jeden celý způsob uvažování, který k nám posléze a krátce promlouvá jako naše hyperborejská krev. Jakoby Enti nebo různorodé postavy živočichů a zvířat, jakým je například Král Orlů, byli snovou představou Hamsunových postav. Podstata indogermánské literatury je zcela prostoupena vztahy mezi člověkem a přírodou nebo mezi člověkem a zvířetem, protože nordický člověk se necítí být oddělen od svého prostředí, nepohlíží na sebe jako na vyvoleného mezi ostatními žijícími bytostmi, ale spíše zůstává uchvácen majestátností přírody a uctíváním tohoto majestátu se z něj stává činný prvek prostředí, ve kterém žije.
U tohoto hlubokého environmentalismu, smyslu pro práva zvířat a naturismu můžeme ihned a bez přemýšlení říci, že má v sobě antikřesťanské rysy, stejně jako ponejvíce nordické. Právě proto je veškerá křesťanská interpretace obou těchto autorů zcela mylná, protože křesťanství nepřipouští jakýkoli druh panteonu, ale je založeno výhradně na údajném „spasení“ člověka, chápaného jako bezejmenné stádo stvořené z vůle boha, od něhož nemůže člověk uprchnout, kterého nemůže zpochybnit, a kterého nemůže napodobit. Jen zběžným pohledem se ihned dovtípíme, že oba autoři patří k té samé rodové linii Severu, chápající a vidící svět stejnýma očima a tak se prostředí jimi stvořené stává zrcadlem jejich duše, stejně jako u osamělého lovce v Hamsunově románu „Pan.“
Zkuste schválně porovnat tyto dva autory se suchým popisem Starého zákona nebo s odpornými spisovateli moderní fikce jakým byl třeba Kafka. Porovnejte je s Hamsunem a pochopíte smysl našeho zápasu. Dnes jsou jistě talmudičtí vzdělanci na našich univerzitách zděšeni, slyší-li takováto svatokrádežnická slova, nebo se nám smějí, myslíc si, že porovnáváme „dětské knížky“ s „myslemi příliš hlubokými a komplexními,“ aby jim porozuměli lidé mající svou vlastní kulturu, ale pokroucenou a příliš připoutanou k Zemi. Nuž, mohou si nechat tyto své mysli, dobře osvícené, hluboké, komplexní, nesrozumitelné. . . . My potřebujeme něco jiného. A to tuto jinakost, jež učinila tyto dva autory tak silnými postavami v kontrastu s dnešním světem, ale rovněž i autory jež svět vykázal do zapomnění, nebo má snahu z nich udělat, například v případě Tolkiena, Hollywoodský fenomén, který je přemění na „science fiction.“ Stanou se tak předmětem odporu z literárních kruhů a může se proto dnes zdát, že jsou ztraceni. Bohůmžel Hamsun i Tolkien jsou dnes ztraceni a historický materialismus (na kterém stojí každá liberálně humanistická teorie, tvrdíc, že za všemi sociálními a politickými změnami jsou změny ekonomické) zvítězil, stejně jako Freudova psychoanalýza zvítězila sexem.
Předěl mezi tradičními indogermánskými myšlenkami a prosakováním z cizích kultur, které vymýtí naše lidové cítění, se zdá být přece tak jasný. Toto je rovněž příčinou rozdělení, které v našem století nastalo mezi Volkem, chápaného jako etnonacionalistické komunity Evropy, a kulturou. Prvním tipem cítění je jednota celku; druhým je exkluzivita, vyvolenost: žárlivý bůh, sex, ekonomie, relativita, tj. křesťanství, Freud, Marx, Einstein, redukující celý život na materialismus jako zaměstnavatelé v jednom absolutním prvku a stávající se axiomem ospravedlňujícím jakoukoli teorii, jež je na nich postavena.
Vše je tvořeno absolutně na úkor Volkstumu, včetně lidí a jejich krajiny, a tak nic z toho neexistuje a nemá žádnou roli, protože kultura, jež zvítězila byla bez jakékoli příslušnosti, špinavá a zvrhlá, nenávidějící zvuk krásy, harmonie a dokonalosti. Zatímco spisovatelé jako Tolkien a Hamsun byli pevně zakořeněni v tradicích svého lidu, a tak jejich psaní byla určena jejich národu, toužíc a chtějíc aby skrze ně promluvila duše národa. Tolkien, mimo jiné odborník na severské jazyky a svého času profesor na Oxfordu, začal tvořit své první příběhy během první světové války ve Francii, ve věku 25 let, kdy položil základy světa Ztracených pověstí, ze kterého později vzešli hrdinové Hobita a slavného Pána prstenů.
V popisu dávných věků, jež Tolkiena nejvíc zajímali, jak řekl jeho syn Christopher Tolkien, můžeme v posmrtně vydaných pracích nalézt svět čisté anglické mytologie. A tak příběh začíná: „Kdysi se stalo, že cestovatel ze vzdálených zemí, velice zvídavý muž, díky své touze po poznání podivuhodných zemí a sídel neobvyklých národů, dostal se svou lodí daleko na západ, až k Osamělému ostrovu, Tol Eressëi ve vznešené řeči, kterému Gnómové říkají Dor Faidwen, Země vysvobození, k němuž se pojí veliké příběhy,“ zřetelně odkazuje na Britské ostrovy, Ostrov andělů, což budou Elfové, andělé. Ostrov Západu.
Jak Hamsun tak Tolkien byli pěvci venkova proti městu, skutečného venkovského světa proti umělému světu materialistických a kosmopolitních metropolí. První pěl mýty, přepisoval je a reinterpretoval, ale nepřekrucoval. Je jasné, že tato velikost nemůže uspět u těch, kteří chtějí, aby Tolkien byl „fašista,“ jehož svět je jasně tvořen rozdílnými národy a rasami založených na jejich vlastním vnitřním a jedinečném charakteru, jež jsou spojenci i nepřátelé dokud nenastane vítězství jedněch nebo druhých.
Hamsun popsal zápas života své doby. Lidé se ponořovali do lesů a do osamělého života, jež je jediným možným a hodným jejich krve, krve svobodného člověka. Je pravda, že jeho postavy jsou „asociální“ ve smyslu, že jsou kritičtí k sociálnímu prostředí, ve kterém je nacházíme, a beroucí na sebe role knižních bojovníků. Dokonce i oni musí zanechat svých skutečných plánů na kulturní renesanci, jež musí nejprve započít vzděláním a sebe utvářením jedince, který dnes stojí v čele odporu.
Člověk, jež chce dnes stát v předních liniích našeho zápasu nemůže udělat lépe, než si přečíst práce jak Hamsuna tak Tolkiena, zvlášť nalezne-li smysl jejich spojení ve volném stylu a literárním cítění jejich části indoevropského světa, protože práce, kterou vykonali je skutečně nesmírná, chtějící postavit člověka na jeho právoplatné místo ve vesmíru jako člena etnické komunity a jako části krajiny, se kterou je jeho duch v neustálém spojení.
V Hamsunových knihách jsou části, kdy se hlavní protagonista jeví jako příroda i jako lidská postava, stejně jako u Tolkiena, když zvířata a přírodní prvky rozhodují o osudu lidských postav a hobitů. Tito dva autoři se neznali a neexistovala mezi nimi ani žádná literární spolupráce, přesto navzdory vzdálenosti v čase a prostoru jsou tak těsně spjati, že původ tohoto spojení musí ležet v jejich společné krvi. Byli dvěma moderními vikingy, dvěma bardy bijícími se za kalos kai agathos.
Můžeme si pouze představovat jak rozdílná by byla dnešní mládež, kdyby autoři jako Hamsun a Tolkien byli základem jejich vzdělání na počátku školních let. Každičký aspekt života mladého člověka je ovlivněn tím, co obdrží skrze rodinu a snad ještě více co obdrží skrze školu a média, tudíž generace šedesátých let je nahrazena umělým buržoazním systémem, a bude-li stávající generace úspěšná, bude nahrazena úplně stejně umělou třídní společností s přídavkem nejvíce degradačních sociálních výmyslů, včetně užívání drog a vyrůstání na „reality show,“ „právech pro gaye,“ „otevřenosti jiným kulturám“ (všem vyjma jejich vlastní, samozřejmě). A tak se staneme zcela zdegenerovanou evropskou mládeží, nenávidějící vlastní historii, vlastní rasu a vlastní otčinu.
Kolikrát jsem se přistihl v úžasných evropských Alpách, jen abych slyšel, že spíše než aby mladí lidé pokračovali v odkazu svých otců, v pozvednutí své země a jejího lidu, radši „půjdou do Los Angeles nebo New Yorku, protože i Londýn bude příliš maloměstský“ pro „život,“ konečně zabíjejíc poslední zbytky, existovali-li vůbec nějaké, evropského venkovského a indogermánského lidu, rozptylujíc se v chaotické směsce se všemi vykořeněnci světa, v subkultuře (agresivní a militantní) vzrušené z nejnižších aspektů lidstva, kdy je vše zredukováno na konzum, vše musí být nechutné, každý „zákon“ musí být porušen, veškerý půvab pozurážen: takové je umění a hudba sociálního a sexuálního života mladých lidí.
Překroucení smyslu lásky a Erósa se nyní přibližuje mezi, kdy plní nechutí kohokoli, kdo doposud cítí zdravě. Láska, jež by měla znamenat lásku ke svému lidu jako důvod jeho zachování, nikoli pouze zániku. Protože to je přesně to, po čem dnešní kultura touží: zánik. Obdobně jako ti, kteří utvářeli sami sebe ne podle Hamsuna a Tolkiena (jež jsou příliš reakcionářští!), ale místo toho podle zdegenerovaných jedinců jakými byl alkoholik Kerouace a jeho generace šedesátých let. Někteří z těchto „rebelů“ dnešní doby si myslí, že se jedná o spravedlivý způsob jak bojovat proti modernímu světu, ale už si neuvědomují, že konají přesný opak, protože v nich je chaos jako „rytmus“ proudící v jejich žilách.
Rytmus bubnů Lemurie, postupující, stávající se ohlušujícím a neuspořádaným v horečném tanci a s tváří posedlou voodoo s překrouceným chápání překrývají všechnu hudbu, cvrlikání ptáků, každičké burácení deště nebo rámus hromu, tyto masy se tudíž starají hlavně o „mít se dobře,“ nebo „otevřenost“ moderního světa. Jak krásné jsou vzory těchto „otevřených“ lidí. Na rozdíl od našich předků, uzavřených lidí, snad podezřívavých k cizincům, aspoň v očekávání. . . Knut Hamsun a John Tolkien: dva skuteční Volkisch spisovatelé.
—
„Neznám vás ani polovinu tak, jak bych rád; a ani polovinu vás nemám rád tak jak si zasloužíte.“
Tolkien – Pán prstenů
—
Gil-galad, to byl elfů král,
harfeník o něm smutně hrál:
poslední svobodnou měl zem
za Horami a před Mořem.
Meč dlouhý, kopí břitké měl,
zář přilby zdáli´s uviděl;
nesčetné hvězdy ve svém třpytu
se zrcadlily v jeho štítu.
Dávno ho do dáli kůň nes
a nikdo neví, kde dlí dnes;
do tmy zapadla hvězda jeho:
do tmy Mordoru stínového.
Tolkien – Pán prstenů
—
V poslední době vzpomínám stále na ten kraj lesa v Nortlandu. A na chatrč, z níž jsem v dálce vídal obrysy města, obilnice a spoustu ostrovů, skalisek a dun, a kousek moře a nekonečno lesů. Proč jsem tam tenkrát žil, v té chatě? Samota není život bez lesů, bez moře a bez zvířat, samota je život bez člověka a chcete-li právě tuto samotu, pak do ní přesto vstoupí lidé.
Knut Hamsun - Pan
—
„Nejsem hoden, abych pozvedl svůj hlas o Adolfu Hitlerovi a jeho život a činy také nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila. Takto se obyčejný Západoevropan dívá na Adolfa Hitlera a my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavu před jeho smrtí.“
Knut Hamsun
|Autor: Redakce|Zdroj: dedictvipredku.wordpress.com|17.5.2014|
Čteme-li jejich knihy cítíme z jejich popisů živost jakou snad obdržely přímo od přírody, se všemi jejími silnými stránkami, s jejími prvky, abychom je tak mohli vidět jak utvářejí jeden celý způsob uvažování, který k nám posléze a krátce promlouvá jako naše hyperborejská krev. Jakoby Enti nebo různorodé postavy živočichů a zvířat, jakým je například Král Orlů, byli snovou představou Hamsunových postav. Podstata indogermánské literatury je zcela prostoupena vztahy mezi člověkem a přírodou nebo mezi člověkem a zvířetem, protože nordický člověk se necítí být oddělen od svého prostředí, nepohlíží na sebe jako na vyvoleného mezi ostatními žijícími bytostmi, ale spíše zůstává uchvácen majestátností přírody a uctíváním tohoto majestátu se z něj stává činný prvek prostředí, ve kterém žije.
U tohoto hlubokého environmentalismu, smyslu pro práva zvířat a naturismu můžeme ihned a bez přemýšlení říci, že má v sobě antikřesťanské rysy, stejně jako ponejvíce nordické. Právě proto je veškerá křesťanská interpretace obou těchto autorů zcela mylná, protože křesťanství nepřipouští jakýkoli druh panteonu, ale je založeno výhradně na údajném „spasení“ člověka, chápaného jako bezejmenné stádo stvořené z vůle boha, od něhož nemůže člověk uprchnout, kterého nemůže zpochybnit, a kterého nemůže napodobit. Jen zběžným pohledem se ihned dovtípíme, že oba autoři patří k té samé rodové linii Severu, chápající a vidící svět stejnýma očima a tak se prostředí jimi stvořené stává zrcadlem jejich duše, stejně jako u osamělého lovce v Hamsunově románu „Pan.“
Zkuste schválně porovnat tyto dva autory se suchým popisem Starého zákona nebo s odpornými spisovateli moderní fikce jakým byl třeba Kafka. Porovnejte je s Hamsunem a pochopíte smysl našeho zápasu. Dnes jsou jistě talmudičtí vzdělanci na našich univerzitách zděšeni, slyší-li takováto svatokrádežnická slova, nebo se nám smějí, myslíc si, že porovnáváme „dětské knížky“ s „myslemi příliš hlubokými a komplexními,“ aby jim porozuměli lidé mající svou vlastní kulturu, ale pokroucenou a příliš připoutanou k Zemi. Nuž, mohou si nechat tyto své mysli, dobře osvícené, hluboké, komplexní, nesrozumitelné. . . . My potřebujeme něco jiného. A to tuto jinakost, jež učinila tyto dva autory tak silnými postavami v kontrastu s dnešním světem, ale rovněž i autory jež svět vykázal do zapomnění, nebo má snahu z nich udělat, například v případě Tolkiena, Hollywoodský fenomén, který je přemění na „science fiction.“ Stanou se tak předmětem odporu z literárních kruhů a může se proto dnes zdát, že jsou ztraceni. Bohůmžel Hamsun i Tolkien jsou dnes ztraceni a historický materialismus (na kterém stojí každá liberálně humanistická teorie, tvrdíc, že za všemi sociálními a politickými změnami jsou změny ekonomické) zvítězil, stejně jako Freudova psychoanalýza zvítězila sexem.
Předěl mezi tradičními indogermánskými myšlenkami a prosakováním z cizích kultur, které vymýtí naše lidové cítění, se zdá být přece tak jasný. Toto je rovněž příčinou rozdělení, které v našem století nastalo mezi Volkem, chápaného jako etnonacionalistické komunity Evropy, a kulturou. Prvním tipem cítění je jednota celku; druhým je exkluzivita, vyvolenost: žárlivý bůh, sex, ekonomie, relativita, tj. křesťanství, Freud, Marx, Einstein, redukující celý život na materialismus jako zaměstnavatelé v jednom absolutním prvku a stávající se axiomem ospravedlňujícím jakoukoli teorii, jež je na nich postavena.
Vše je tvořeno absolutně na úkor Volkstumu, včetně lidí a jejich krajiny, a tak nic z toho neexistuje a nemá žádnou roli, protože kultura, jež zvítězila byla bez jakékoli příslušnosti, špinavá a zvrhlá, nenávidějící zvuk krásy, harmonie a dokonalosti. Zatímco spisovatelé jako Tolkien a Hamsun byli pevně zakořeněni v tradicích svého lidu, a tak jejich psaní byla určena jejich národu, toužíc a chtějíc aby skrze ně promluvila duše národa. Tolkien, mimo jiné odborník na severské jazyky a svého času profesor na Oxfordu, začal tvořit své první příběhy během první světové války ve Francii, ve věku 25 let, kdy položil základy světa Ztracených pověstí, ze kterého později vzešli hrdinové Hobita a slavného Pána prstenů.
V popisu dávných věků, jež Tolkiena nejvíc zajímali, jak řekl jeho syn Christopher Tolkien, můžeme v posmrtně vydaných pracích nalézt svět čisté anglické mytologie. A tak příběh začíná: „Kdysi se stalo, že cestovatel ze vzdálených zemí, velice zvídavý muž, díky své touze po poznání podivuhodných zemí a sídel neobvyklých národů, dostal se svou lodí daleko na západ, až k Osamělému ostrovu, Tol Eressëi ve vznešené řeči, kterému Gnómové říkají Dor Faidwen, Země vysvobození, k němuž se pojí veliké příběhy,“ zřetelně odkazuje na Britské ostrovy, Ostrov andělů, což budou Elfové, andělé. Ostrov Západu.
Jak Hamsun tak Tolkien byli pěvci venkova proti městu, skutečného venkovského světa proti umělému světu materialistických a kosmopolitních metropolí. První pěl mýty, přepisoval je a reinterpretoval, ale nepřekrucoval. Je jasné, že tato velikost nemůže uspět u těch, kteří chtějí, aby Tolkien byl „fašista,“ jehož svět je jasně tvořen rozdílnými národy a rasami založených na jejich vlastním vnitřním a jedinečném charakteru, jež jsou spojenci i nepřátelé dokud nenastane vítězství jedněch nebo druhých.
Hamsun popsal zápas života své doby. Lidé se ponořovali do lesů a do osamělého života, jež je jediným možným a hodným jejich krve, krve svobodného člověka. Je pravda, že jeho postavy jsou „asociální“ ve smyslu, že jsou kritičtí k sociálnímu prostředí, ve kterém je nacházíme, a beroucí na sebe role knižních bojovníků. Dokonce i oni musí zanechat svých skutečných plánů na kulturní renesanci, jež musí nejprve započít vzděláním a sebe utvářením jedince, který dnes stojí v čele odporu.
Člověk, jež chce dnes stát v předních liniích našeho zápasu nemůže udělat lépe, než si přečíst práce jak Hamsuna tak Tolkiena, zvlášť nalezne-li smysl jejich spojení ve volném stylu a literárním cítění jejich části indoevropského světa, protože práce, kterou vykonali je skutečně nesmírná, chtějící postavit člověka na jeho právoplatné místo ve vesmíru jako člena etnické komunity a jako části krajiny, se kterou je jeho duch v neustálém spojení.
V Hamsunových knihách jsou části, kdy se hlavní protagonista jeví jako příroda i jako lidská postava, stejně jako u Tolkiena, když zvířata a přírodní prvky rozhodují o osudu lidských postav a hobitů. Tito dva autoři se neznali a neexistovala mezi nimi ani žádná literární spolupráce, přesto navzdory vzdálenosti v čase a prostoru jsou tak těsně spjati, že původ tohoto spojení musí ležet v jejich společné krvi. Byli dvěma moderními vikingy, dvěma bardy bijícími se za kalos kai agathos.
Můžeme si pouze představovat jak rozdílná by byla dnešní mládež, kdyby autoři jako Hamsun a Tolkien byli základem jejich vzdělání na počátku školních let. Každičký aspekt života mladého člověka je ovlivněn tím, co obdrží skrze rodinu a snad ještě více co obdrží skrze školu a média, tudíž generace šedesátých let je nahrazena umělým buržoazním systémem, a bude-li stávající generace úspěšná, bude nahrazena úplně stejně umělou třídní společností s přídavkem nejvíce degradačních sociálních výmyslů, včetně užívání drog a vyrůstání na „reality show,“ „právech pro gaye,“ „otevřenosti jiným kulturám“ (všem vyjma jejich vlastní, samozřejmě). A tak se staneme zcela zdegenerovanou evropskou mládeží, nenávidějící vlastní historii, vlastní rasu a vlastní otčinu.
Kolikrát jsem se přistihl v úžasných evropských Alpách, jen abych slyšel, že spíše než aby mladí lidé pokračovali v odkazu svých otců, v pozvednutí své země a jejího lidu, radši „půjdou do Los Angeles nebo New Yorku, protože i Londýn bude příliš maloměstský“ pro „život,“ konečně zabíjejíc poslední zbytky, existovali-li vůbec nějaké, evropského venkovského a indogermánského lidu, rozptylujíc se v chaotické směsce se všemi vykořeněnci světa, v subkultuře (agresivní a militantní) vzrušené z nejnižších aspektů lidstva, kdy je vše zredukováno na konzum, vše musí být nechutné, každý „zákon“ musí být porušen, veškerý půvab pozurážen: takové je umění a hudba sociálního a sexuálního života mladých lidí.
Překroucení smyslu lásky a Erósa se nyní přibližuje mezi, kdy plní nechutí kohokoli, kdo doposud cítí zdravě. Láska, jež by měla znamenat lásku ke svému lidu jako důvod jeho zachování, nikoli pouze zániku. Protože to je přesně to, po čem dnešní kultura touží: zánik. Obdobně jako ti, kteří utvářeli sami sebe ne podle Hamsuna a Tolkiena (jež jsou příliš reakcionářští!), ale místo toho podle zdegenerovaných jedinců jakými byl alkoholik Kerouace a jeho generace šedesátých let. Někteří z těchto „rebelů“ dnešní doby si myslí, že se jedná o spravedlivý způsob jak bojovat proti modernímu světu, ale už si neuvědomují, že konají přesný opak, protože v nich je chaos jako „rytmus“ proudící v jejich žilách.
Rytmus bubnů Lemurie, postupující, stávající se ohlušujícím a neuspořádaným v horečném tanci a s tváří posedlou voodoo s překrouceným chápání překrývají všechnu hudbu, cvrlikání ptáků, každičké burácení deště nebo rámus hromu, tyto masy se tudíž starají hlavně o „mít se dobře,“ nebo „otevřenost“ moderního světa. Jak krásné jsou vzory těchto „otevřených“ lidí. Na rozdíl od našich předků, uzavřených lidí, snad podezřívavých k cizincům, aspoň v očekávání. . . Knut Hamsun a John Tolkien: dva skuteční Volkisch spisovatelé.
—
„Neznám vás ani polovinu tak, jak bych rád; a ani polovinu vás nemám rád tak jak si zasloužíte.“
Tolkien – Pán prstenů
—
Gil-galad, to byl elfů král,
harfeník o něm smutně hrál:
poslední svobodnou měl zem
za Horami a před Mořem.
Meč dlouhý, kopí břitké měl,
zář přilby zdáli´s uviděl;
nesčetné hvězdy ve svém třpytu
se zrcadlily v jeho štítu.
Dávno ho do dáli kůň nes
a nikdo neví, kde dlí dnes;
do tmy zapadla hvězda jeho:
do tmy Mordoru stínového.
Tolkien – Pán prstenů
—
V poslední době vzpomínám stále na ten kraj lesa v Nortlandu. A na chatrč, z níž jsem v dálce vídal obrysy města, obilnice a spoustu ostrovů, skalisek a dun, a kousek moře a nekonečno lesů. Proč jsem tam tenkrát žil, v té chatě? Samota není život bez lesů, bez moře a bez zvířat, samota je život bez člověka a chcete-li právě tuto samotu, pak do ní přesto vstoupí lidé.
Knut Hamsun - Pan
—
„Nejsem hoden, abych pozvedl svůj hlas o Adolfu Hitlerovi a jeho život a činy také nevybízejí k nějakému sentimentálnímu pohnutí. Byl to válečník, válečník za lidstvo a hlasatel evangelia práva pro všechny národy. Byl reformátorskou postavou nejvyššího řádu a jeho historickým údělem bylo působit v době bezpříkladné surovosti, která jej nakonec porazila. Takto se obyčejný Západoevropan dívá na Adolfa Hitlera a my, jeho blízcí přívrženci, skláníme nyní hlavu před jeho smrtí.“
Knut Hamsun
|Autor: Redakce|Zdroj: dedictvipredku.wordpress.com|17.5.2014|
