Léon Degrelle – Epos: Příběh Waffen SS

Léon Degrelle byl jednoznačně jedním z největších mužů druhé světové války. Tento belgický spisovatel, filosof, politik a dobrovolník ve Waffen SS může dnes i nám dát své ctnostné myšlenky. Léon Degrelle už od svých mladých let snil o sjednocené, národní a hrdé Evropě bez destruktivních šovinistických půtek mezi národy. Tento velký muž věřil, že Evropa má před sebou úžasný osud, ale pro naplnění tohoto osudu se musí sjednotit a dojít k sociální a morální velikosti svých národů, opírajíc se o velikost vlastní historie bez šovinistické nesnášenlivosti.

K výročí jeho smrti, 31. března, kterou si bohužel v naší zemi připomnělo, aspoň podle internetové aktivity, velmi málo, ne-li žádný, z nás, přináším přepis jeho přednášky na revizionistické konferenci z roku 1982. Je podle mě docela smutné, že si tohoto muže málokdo u nás připomíná, přitom Léon Degrelle byl zhmotněním těch nejlepších nacionalistických ideálů – jeho touha po svobodné, sjednocené, ale přesto národní Evropě předběhla svou dobu.

K výročí smrti tohoto velkého muže Vám přináším překlad jeho přednášky o Waffen SS, ve které nejen líčí její dlouhou a trnitou cestu od malé několika hlavé armády k celoveropské síle čítající milion mužů, ale také ukazuje pozadí Hitlerova nástupu k moci a nerovný zápas s nepřítelem vnitřím, ale hlavně vnějším – Anglií a Sovětským svazem.

Léon Degrelle ve své přednášce vylíčil pravý princip Waffen SS a jejich úděl, který je měl po vítězství čekat. Popisuje jejich neuvěřitelnou odvahu a vůli, která jim nedovolila ustoupit ani se vzdát, ale vždy bojovat do posledního muže, ne pro vlastní sobecké účely, ale pro vybudování Nové Evropy. Také objasňuje, dnes velmi očerňovaný, národně socialistický germánský rasismus, který v jeho očích není rasismem dnešním, či-li nenávistným a pohrdajícím, ale naopak rasismem milujícím vše vlastní a respektujícím vše cizí, tedy i jiné rasy a kultury.

Přečtěte si příběh muže, který je i přes svou velikost zapomenut a haněn, protože se nebál, stejně jako tisíce dalších, položit život za to, čemu věřil. A právě takovíto muži by nám měli jít příkladem. Muži, jenž byli ochotni padnout, ne pro hmotné statky nebo peníze, ale jen pro ideje, kterým věřili.


Epos: Příběh Waffen SS

Představení

(na revizionistické konferenci 1982)

Určitě jste někdy slyšeli o Léonu Degrellovi, muži, který byl před druhou světovou válkou nejmladším evropským politickým vůdcem a zakladatelem Rexistické strany Belgie. Ve druhé světové válce se stal jedním z největších hrdinů na východní frontě. Samotný Adolf Hitler o něm řekl: “Kdybych měl někdy syna, chci aby byl jako Léon.“

Jako státník a voják byl blízce známý Hitlerovi, Mussolinimu, Churchillovi, Francovi, Lavalovi, maršálu Pétainovi a všem dalším evropským vůdcům druhé světové války. Sám mezi nimi jediný přežil a je tak jedinečným svědkem tohoto historického období.

Život Léona Degrella začal roku 1906 v Bouillonu, malém belgickém městečku v Ardenách, kde se narodil do rodiny francouzských přistěhovalců.

Na univerzitě v Lovani vystudoval na doktora práv, ale zajímal – a zajímá – se i o další vědní obory, jako je politická věda, umění, archeologie a tomismus.

Za studentských let se objevil jeho dar vůdcovství. Do té doby stihl napsat dvacet knih, z toho mu jich pět vyšlo a řídil vlastní týdeník. Byl oddaný katolík a proto vstoupil do Belgického katolického akčního hnutí a stal se jedím z jeho vůdců.

Ale jeho vášní vždy byli lidé.

Chtěl získat davy, hlavně marxistické, chtěl s nimi sdílet své představy sociálních a duchovních změn společnosti. Chtěl lid pozvednout, vytvořit stabilní, efektivní a odpovědný stát, který by konal pouze pro prospěch svého lidu.

Uspořádal více než 2000 kontroverzních setkání. Jeho knihy a noviny se četly všude, protože se vždy zabývaly skutečnými problémy. I když neměl ani pětadvacet let, lidé mu zaníceně naslouchali.

V několika krátkých letech si získal velkou část populace Belgie. Dne 24. května 1936 vyhrála jeho Rexistická strana volby a získala pro sebe 34 křesel v parlamentu a senátu.

Evropa byla roku 1936 ještě rozdělena na malé země, žárlivě si střežící vlastní minulost a tvrdošijně se uzamikající jakýmkoliv kontaktům se svými sousedy.

Léon Degrelle viděl dál. Za svých studentských dní procestoval celou Latinskou Ameriku, Spojené státy a Kanadu. Navštívil severní Afriku, Blízký východ a samozřejmě všechny evropské země. Cítil, že Evropa má jedinečný osud a musí se sjednotit.

Mussolini ho pozval do Říma, Churchill se s ním setkal v Londýně a Hitler ho přijal v Berlíně.

Se svou začínající politickou dráhou byl rozhodnut zastavit evropský vlak směřující k další válce. Ale staré soupeření a malicherná nenávist mezi Francií a Německem byly chytře využívány třetí stranou.

Vládní strany a komunisté pracovali na stejné straně: straně pro válku. Pro Kreml to byla jedinečná příležitost zkomunizovat Evropu, potom co by vykrvácela.

Tak začala válka. Nejdříve v Polsku, následně v roce 1940 i v západní Evropě . V roce 1941 celý konflikt přešel do druhé světové války.

Brzy vlála vlajka se svastikou od severního pólu až k řeckým břehům a hranicím Španělska.

Evropská občanská válka mezi Anglií a Německem stále pokračovala a komunisté byli připraveni na svůj tah.

Hitler na ně ale vyzrál a vpadl do Sovětského svazu už 22. června 1941.

Pro Evropu to byla panna nebo orel; buď vyhraje Hitler nebo Stalin.

Tak se stalo, že v každé evropské zemi povstalo tisíce mladých mužů, kteří v myslích zřeli osud svých rodných zemí a věděli, že je vše v sázce.

Tito muži se dobrovolně vydali bojovat proti komunismu a stvořit tak sjednocenou Evropu.

Celkově počet těchto mužů dosáhl více než 600 000 neněmců, bojujících na východní frontě. Měli přinést slávu divizím Waffen SS.

Waffen SS byly ideologické a vojenské úderné jednotky Evropy. Němci tvořili v těchto jednotkách menšinu, bylo jich okolo 400 000.

Jeden milion hrdých mužů ve Waffen SS představoval první opravdovou evropskou armádu, která kdy existovala.

Po válce měla každá z jednotek této armády poskytnout svým lidem politickou strukturu bez nacionalistického šovinismu minulosti. Všichni muži SS bojovali stejný boj. Všichni sdíleli stejný pohled na svět. Všichni se stali bratry ve zbrani.

Nejdůležitější politický a vojenský fenomén druhé světové války je také nejméně známý: fenomén Waffen SS.

Léon Degrelle je jeden z nejznámějších vojáků Waffen SS. Po svém vstupu do SS v hodnosti vojáka získal všechny vyznamenání za statečnost v boji. Zúčastnil se sedmdesáti pěti bojů a byl několikrát zraněn. Dostalo se mu nejvyšších vyznamenání: Rytířského kříže s dubovými ratolestmi, Zlatého německého kříže a mnoha dalších vyznamenání za udatnost. V jednom z posledních bojů na východní frontě, unikl Léon Degrelle bezpodmínečné kapitulaci tím, že letěl 2400km přes celou Evropu do Španělska. Podařilo se mu přežít neustálou palbu po celou dobu své cesty a následně přistál na pláži ve španělském San Sebastianu v kritickém stavu.

Oproti všem očekáváním přežil. Pomalu si v exilu vytvářel nový život pro sebe i svou rodinu

Pro Degrella nemohou filozofové a politici existovat bez znalosti historie. Bez této znalosti nemohou lidé zlepšit své životy a stát se lepšími.

Tato jeho filozofie se odráží ve všem, co kdy vykonal.

Práce Léona Degrellea byla vždy velkolepá a poetická. Jak se člověk prochází prostředím jeho domova, každý cítí velikost římského mramoru, bronzu, průsvitného skla; každý cítí eleganci arabské architektury, závažnost gotiky a okázalost renesačního a barokního umění. Každý cítí slávu svých vlajek.

V této atmosféře krásy a velikosti na Vás čeká poslední a nejdůležitější žijící svědek druhé světové války, dámy a pánové: generál Léon Degrelle.

Degrelleova přednáška
Dámy a pánové:

Byl jsem požádán, abych zde promluvil o velké neznámé druhé světové války: o Waffen SS.

Je celkem něvěřícné, že organizace, která hrála tak důležitou politickou a vojenskou roli a během druhé světové války a sjednotila k boji více než milion dobrovolníků z celé Evropy je neustále ignorována.

Proč?

Proč oficiální zdroje neustále ignorují tuto neobyčejnou armádu dobrovolníků? Armádu, která vedla obrovský zápas, který ovlivnil celý svět?

Odpověď musíme hledat v tom faktu, že většina mužů ve Waffen SS byli dobrovolníci z třiceti různých zemí.

Co je svedlo dohromady a proč takto dobrovolně nabídli své životy?

Bylo to německým fenoménem?

Na počátku jistě ano.

Zpočátku měly Waffen SS něco okolo dvěstě členů, organizace se neustále rozrůstala až do roku 1940, kdy vše přerostlo v další fázi: germánskou Waffen SS. Krom Němců z Německa narukovávali dobrovolníci ze severozápadní Evropy a němečtí emigranti z celého evropského kontinentu a Ameriky.

Pak v roce 1941, během velkého střetu se Sovětským svazem, se z Waffen SS stala celoevropská armáda. Mladí muži z nejvzdálenějších koutů Evropy bojovali společně na východní frontě.

Před válkou žádný z nich o Waffen SS neslyšel. Němcům samotným trvalo nějakou dobu, než poznali výhodu v rozšiřování Waffen SS.

Hitler se dostal ke svému úřadu kancléře demokraticky, vyhrál volby svou politickou kampaní jako každý jiný politik. Pořádal shromáždění, inzeroval na billboardech, jeho poselství přilákalo lid. Více a více lidem se líbilo co říká a tak se více a více stávalo členy jeho strany. Hitler se nedostal k moci silou, ale byl zvolen lidem a jmenován prezidentem von Hindenburgem jako kancléř. Hitlerova vláda byla naprosto legitimní a demokratická. Ve skutečnosti pouze dva z jeho následovníků byli členy kabinetu.

Později se mu podařilo volbami prodloužit svou funkci. Když ve volbách dostal 90% hlasů, věděl, že je má za své zásluhy.

Během své kampaně Hitler čelil hrozivému nepříteli: státní správě, která neměla žádné výčitky svědomí kvůli manipulaci s výsledky voleb. Musel čelit orgánům Vímarské republiky, dobře financovanému levicovému křídlu, liberálům a dobře organizovanému bloku šesti milionů členů Komunistické strany. Pouze nejvíce nebojácný a neúprostný boj přesvědčil lid, aby ho volil a umožnil mu tak získat demokratickou většinu.

V těch dnech Waffen SS ani neexistovala. Byla zde samozřejmě SA se třemi miliony muži, ti ovšem tvořili jen členstvo Národně socialistické dělnické strany, určitě ne armádu.

Jejich hlavní funkcí byla ochrana kandidátů strany proti komunistickému násilí. A toto násilí samozřejmě zahrnovalo i vraždy: více než pět set národních socialistů bylo komunisty zavražděno, tisíce jich bylo vážně zraněno.

SA byla dobrovolná nevládní organizace a jakmile se Hitler dostal k moci, už nedokázal využít jejich pomoci.

Musel pracovat v zájmu systému, kterým byl zvolen.

Hitler se ocitl ve stavu znevýhodnění. Musel se potýkat s byrokracií starého režimu. Ve skutečnosti, když roku 1939 začala válka, 70% úředníků tvořili lidé starého režimu, kteří nepatřili do Hitlerovi strany. Hitler nemohl počítat s podporou církve, vélké firmy a komunisté byli k jeho programu naprosto nepřátelští. A vrcholem toho všeho byla extrémní chudoba a šest milionů nezaměstnaných. Žádná země Evropy nikdy nepoznala tolik lidí bez práce.

Takže tady byl člověk, zcela izolovaný a se třemi miliony členů SA, kteří ani nebyli ve vládě. Jejich hlasy Hitlerovi pomohly vyhrát volby, ale nemohly nahradit opevněnou byrokracii staré vlády. SA také nemohla uplatnit žádný vliv na armádu, protože čelní představitelé armády, kteří měli strach z konkurence, byli k SA nepřátelsky naladěni.

Toto nepřátelství přerostlo do takové míry, že Hitler stál před trýznivým dilematem: Co udělá s miliony následovníků, kteří mu pomohli k moci? Nemohl je přece opustit.

Armáda byla vysoce organizována, i když čítala pouze 100 000 mužů, jak ji dovoloval Versailleský diktát. Prezidentem Německa byl maršál von Hindenburg, armáda tvořila privilegovanou vrstu. Téměř všichni důstojníci armády patřili k horní vrstvě společnosti.

Pro Hitlera bylo nemožné zbavit se takové síly. Byl zvolen demokraticky a nemohl udělat to co udělal Stalin: nechat popravit celé své vojenské velení. Stalin zabil třicet tisíc vysoce postavených důstojníků a otevřel tak cestu k moci svým vlastním důvěryhodným komisařům.

Takto drastické metody se v Německu nemohly jednoduše stát a na rozdíl od Stalina, Hitler byl obklopen mezinárodními nepřáteli.

Jeho zvolení způsobilo mezinárodní hněv. Hitler šel přímo k voličům bez zprostředkovatelů stran. Jeho strana se odvolávala na rasovou čistotu Německa stejně jako na navrácení moci lidu. Tyto snahy tak rozzuřily světové židovstvo, že roku 1933 vyhlásili Německu válku [o tomto vyhlášení války jsem psal už zde, pozn. Midilird].

Na rozdíl od toho, co je dnes neustále proklamováno, Hitler měl omezenou moc a byl sám. Jak tento člověk vůbec přežil tyto počáteční roky, je mi záhadou. Pouze fakt, že Hitler byl výjimečný génius vysvětluje jeho přežití navzdory všemu a všem. V zahraničí i doma musel Hitler ohnout záda, aby ukázal svou dobrou vůli.

Ale i přes veškeré Hitlerovo úsilí byl postupně zahnán do kouta. Spor mezi SA a armádou se blížil rozuzlení. Hitlerův starý kamarád, velitel SA, Ernst Roehm chtěl následovat Stalinův příklad a fyzicky odstranit představitele armády. Zúčtování mělo za následek Roehmovu smrt, buď sebevraždou nebo vraždou, stejně jako smrt spousty jeho asistentů, armáda vrátila SA zpět na jejich místo.

V tomto okamžiku se SS nacházela pouze v Německu jako kancléřova osobní garda: sto osmdesát mužů. SS tou dobou tvořili mladí muži výjimečných kvalit, ale bez jakékoliv politické úlohy. Jejich povinnosti se skládaly ze střežení kancléře a prezentace hostujícím hodnostářům.

Z této nepatrné skupiny 180 mužů se za pár let stala armáda čítající milion vojáků, armáda nepředstavitelné udatnosti povstávající napříč celou Evropou.

Poté, co byl Hitler nucen uznat nadřazenost armády, si uvědomil, že důstojníci nikdy nebudou podporovat jeho revolučně sociální program. Byla to armáda aristokratů.

Hitler byl mužem lidu, muž, který uspěl v boji s nezaměstnaností, podal výkon, který byl do těch dnů nepředstavitelný. Do dvou let mělo šest milionu nezaměstnaných Němců práci a chudoba zmizela. Za pět let zdvojnásobili němečtí pracující svůj příjem, a to bez inflace. Stovky tisíc krásných domovů bylo vybudováno za minimální cenu, každý z nich měl zahradu, kde rostly květiny a zelenina. Ve všech závodech byly zřízeny sportoviště, plavecké bazény a atraktivní a důstojné workshopy.

Poprvé se objevila placená dovolená. Komunisté ani kapitalisté nikdy nenabízeli placené dovolené; ty vymyslel až Hitler. Organizoval slavné programy “Síla z radosti”, což znamenalo, že pracující mohli, za přijatelné ceny, navštívit na lodích jakoukoliv část světa.

Všechny tyto sociální vylepšení se starým orgánům nelíbily. Velké obchodní společnosti a mezinárodní banky se začaly bát, ale Hitler se za ně postavil. Podniky mohly mít zisky, ale pouze pokud byli lidé slušně placeni a bylo jim dovoleno žít a pracovat v důstojnosti. Lidé nahradili na prvním místě zisk.

To byla jen jedna z Hitlerových reforem. Zahájil jich stovky dalších, doslova přestavěl Německo. Za pár let vyrostlo více než osm tisíc kilometrů dálnic. Pro pracující byl vytvořen cenově dostupný vůz Volkswagen. Každý pracující si mohl tento vůz dovolit jen za pět týdenních platů. To bylo v Evropě nebývalé. Díky dálnicím mohli pracující poprvé navštívit jakoukoliv část Německa, kterou chtěli. Stejné programy aplikoval na zemědělce a střední třídu.

Hitler si uvědomoval, že aby jeho sociální reformy mohly pokračovat bez překážek, musí mít nějakou silnou páku, která by vzbuzovala respekt.

Hitler se stále nesrovnal s armádou a začal namísto toho budovat SS. Přímo zoufale SS potřeboval, protože Hitler byl především politik; válka pro něj byla poslední možností. Jeho cílem bylo přesvědčit lid, získat jejho loajalitu, zejména pak maldší generace. Věděl, že ostatní orgány proti němu budou stát v každém ohledu.

A měl pravdu. Vysocí důstojníci plánovali svrhnout demokraticky zvolenou Hitlerovu vládu. Do historie tento pokus vstoupil jako Mnichovské spiknutí, ale všichni zaintresovaní byli včas odhaleni. To už se psal rok 1938.

Dne 20. července 1944 málem přišel Hitler o život, když se ho aristokratičtí důstojníci pokusili zabít bombou pod stolem.

Aby nedošlo k poplašení armády, Hitler rozšířil na SS zodpovědnost za právo a pořádek. Samozřejmě tu byla německá police, ale u té si zase nebyl Hitler jist jejich loajalitou. V té době bylo ještě 150  000 policistů z dob Vímarské republiky. Hitler potřeboval SS nejen na odhalování spiknutí, ale především k ochraně svých reforem. Jako své první jednotky založil Liebstandarte o 180 mužích, dalšími jednotkami byly Deutschland a Germania.

Vojenští představitelé dělali vše proto, aby zabránili náboru nových mužů do SS. Hitler obešel všechny překážky tím, že o náborem pověřil ministra vnitra, nikoliv války.

Armáda se snažila z možného náboru odstranit muže mezi 18 až 45 roky. Z důvodu národní obrany bylo nařízeno, že vojáci budou sloužit čtyři roky, nižší důstojníci dvanáct let a vyšší důstojníci dokonce pěta dvacet let.

Takové rozkazy by okamžitě zastavily jakýkoliv nábor do SS. Naštěstí se tak nestalo. Tisíce mladých mužů se hlásilo do SS, i navzdory platné vojenské službě, hlásilo se jich víc, než kolik jich mohlo být přijato.

Mladí muži cítili v SS jedinou armádu, která reprezentuje jejich ideály.

Nové útvary mladých SS zaujaly veřejnost. Oděni v líbivých černých uniformách, přitahovaly SS stále více a více mladých mužů.

Trvalo dva roky, 1933 až 1935, než tato armáda vzrostla na 8 000 mužů.

V době, kdy jméno Waffen SS ani neexistovalo. Bylo tomu tak až do roku 1940, po francouzské kampani, kdy SS bylo oficiálně jmenováno jako “Waffen SS”. V roce 1935 se nazývaly prostě SS. Nicméně, 8 000 mužů nebylo na 80 milionovou zemi mnoho a tak se Hitler rozhodl obejít armádu jinak. Vytvořil tzv. jednotky Totenkopf. Byly to SS v přestrojení, jejich oficiálním úkolem bylo strážit koncentrační tábory.

Jaké byly tyto koncentrační tábory?

Byly to jen pracovní tábory, kde byly nenapravitelní komunisté nuceni pracovat. Zacházelo se s nimi dobře, protože se předpokládalo, že se dříve nebo později přivedou k vlastenectví. Byly zde dva koncentrační tábory s celkovým počtem tří tisíc vězňů. Tři tisíce z celkového počtu šesti milionu registrovaných členů Komunistické strany. To byl jeden člověk na dva tisíce! Do začátku války nebylo v táborech více než deset tisíc vezňů.

Totenkopf vytvořily další čtyři regimenty a plánovalo se, že ve správnou chvíly vstoupí do SS. Prostřednictvím propracovaného systému náboru rezerv se dosáhlo jeho nenápadnosti, takže jeho pravá síla byla skryta.

Na počátku války bylo v jednotkách Totenkopf okolo 40 000 mužů, kteří byli rozděleni do 163 samostatných jednotek. Mezitím původní Leibstandarte čítalo 2800 mužů a čtvrtý regiment se tou dobou po anšlusu formoval ve Vídni.

Mladíci, kteří vstoupili do SS, byli trénováni jako žádná jiná armáda na světě. Vojenská a akademická výuka byla náročná, ale fyzický trénink byl nejpřísnější. Vynikajícně zvládali všechny druhy sportů, každý z nich nich by určitě uspěl na Olympijských hrách. Mimořádnou fyzickou vytrvalost, kterou SS předvedly na východní frontě a ohromily tak celý svět, získaly právě díky náročnému tréninku.

Samozřejmě také měly ideologické školení. Učily se proč a za co bojují, jaké Německo svojí službou vybudují. Bylo jim ukazováno, jak se Německo morálně sjednotí prostřednictvím třídního usmíření a fyzického návratu ztracených německých zemí. Byly si vědomi příbuzností se všemi ostatními Němci žijícími v cizině, v Polsku, Rusku, Sudetech a dalších částech Evropy. Učily se o tom, že všichni Němci tvoří jednu etnickou skupinu.

Mladíci v SS byli vzděláváni na dvou vojenských akademiích, v Bad Toelzu a Braunsweigu. Tyto akademie byly úplně odlišné od pochmurných kasáren minulosti. Kombinovaly estetický vzhled s nejnovější technologií, umístěné ve středu stovek akrů krásné přírody.

Hitler byl proti jakékoliv válce, zejména se západní Evropou. Nechtěl ani připustit, že by se SS na takové válce podílela. Přes to všechno byla SS politická síla, nikoliv vojenská. Hitler považoval západní země za jednotlivé kultury, které by mohly být spojeny do federace, ne však dobyty. Cítil, že válka se západem by přinesla jen nevyhratelnou válku občanskou.

Hitlerovo pojetí Evropy bylo daleko před představami jeho sousedů. Mentalita let 1914-1918, kdy malé státy bojovaly proti jiným o malé kousky vzájemného majetku, přetrvávala nadále i v Evropě 1939. Ne tak v případě Sovětského svazu, kde byl nacionalismus nahrazen internacionalismem. Komunisté se nikdy nezavázali k službě Rusku, těm nešlo o získávání území, ale o celkovou vládu nad světem.

To byl nový dramatický faktor. Tato politika podmanění světa probíhá doposud, ve Vietnamu, Afgánistánu, Africe nebo Polsku. V té době to však byla úplně nová myšlenka. Sám mezi všemi vůdci světa, Hitler viděl tuto myšlenku jako nebezpečnou pro všechny národy.

Hitler připomínal co komunisté rozpoutali v Německu po první světové válce. Zejména v Berlíně a Bavorsku, kdy pod zahraniční podporou stvořili stát ve státě a málem převzali vládu nad celým Německem. Vše co přicházelo z východu, byla pro Hitlera jen hrozba komunismu.

Narozdíl od svého nedostatečného zájmu při podrobování si západní Evropy, Hitler dobře věděl, že nemůže vést válku na dvou frontách.

V tomto bodě, kdy Hitler navrhoval společný boj proti komunismu, se Spojenci osudově rozhodli zaútočit na Hitlera.

Takzvané západní demokracie se spojily se Sovětským svazem za účelem obklíčení a zničení demokratické vlády v Německu.

Smlouva z Versailles už amputovala Německo ze všech stran. Byla navržena tak, aby Německo zůstalo ve stavu permanentního ekonomického kolapsu a vojenské impotence. Spojenci měli uzavřené řady smluv s Belgií, nově vytvořeným Československem, Jugoslávií, Polskem a Rumunskem, které vytvářeli na Německo neustálý tlak.

Nyní v létě 1939 vlády Velké Británie a Francie tajně vyjednávaly plné vojenské spojenectví se Sovětským svazem. Všechny rozhovory se vedly v Moskvě a byly podepsány maršálem Žukovem.

I tyto smlouvy jsou v mém držení a jsou přímo omamné. Můžeme zde číst zaručující zprávy Velké Británie a Francie o sovětské účasti proti Německu. Po schválení Sovětským svazem byla anglo-francouzským silám nabídnuta okamžitá podpora 5 500 bojových letadel plus záloha celého sovětského letectva. Mezi 9 000 a 10 000 tanky bylo ihned k dispozici. Naoplátku požadoval Sovětský svaz pobaltské státy a volný přístup k Polsku. Plán počítal s počátečním společným útokem.

Německo bylo stále minimálně ozbrojeno. Francouzší pozorovatelé odhadovali, že 10 000 sovětských tanků by lehce zničilo německé 2000, ale už neviděli, že by se zřejmě nezastavily na francouzské hranici. Stejně tak britská vláda byla docela ochotna přistoupit na sovětské přebrání celé Evropy.

Tváří v tvář úplnému obklíčení se Hitler rohodl ještě jednou sjednat mír s jednou ze stran sovětsko-britského partnerství.

Obrátil se na britskou a francouzskou vládu s návrhem formálních mírových jednání. Namísto odpovědi se mu dostalo jen urážek. Mezinárodní tisk vedl přímo nenávistné orgie proti Hitlerovi, což nemělo v historii obdoby. Je to až pohoršující, číst dnes tyto noviny.

Když Hitler nabídl podobné návrhy Moskvě, byl překvapen sovětskou tužbou podepsat s Německem mír. Ve skutečnosti, Stalin nikdy nepodepsal mírovou smlouvu za účelem míru. Chtěl, aby se Evropa sama zničila a dala mu tak čas na vybudování vlastní silné armády.

Stalinův skutečný záměr je odhalen v zápisu sovětského vrchního velení, také v mém držení. Stalin se v něm svěřuje o úmyslu vstoupit do války ve chvíli, kdy se Hitler se západními moctnostmi vzájemně vyhladí. Stalin měl velký zájem vše naplánovat a nechat ostatní bojovat první. Četl jsem jeho vojenské plány a viděl jsem jak jich bylo dosaženo. Díky tomu se roku 1941 počet tanků zvýšil z devíti tisíc na osmnáct tisíc, další rok pak už na třicet dva tisíc, desetkrát víc než mělo Německo. Vzdušné síly se také nacházely v poměru 10:1 pro Stalina.

V týdnu, kdy s Hitlerem podepsal mírovou smlouvu, rozkázal vybudovat 96 letišť na západních hranicích Sovětského svazu, celkem jich do konce roku bylo plánováno 180. Jeho strategie byla konstantní: “Čím více se západní mocnosti pustí do boje, tím slabší budou. Čím déle vyčkám, tím budu silnější.” Za těchto okolností bylo otřesné, že druhá světová válka začala. Válka, kterou Sověti přichystali na stříbrném podnose.

Vědom si Stalinových příprav, Hitler věděl, že bude muset komunistům čelit dříve či později. A v boji proti komunismu se musel spolehnout na své nejvěrnější muže, muže, kteří budou bojovat ideologií proti jiné ideologii. Hitlerovou politikou vždy bylo bojovat proti ideologii třídního boje ideologií třídní spolupráce.

Hitler ukazoval, že marxistický třídní boj nevedl k rozkvětu ruského lidu. Ruští dělníci byli špatně šaceni, špatně bydleli, byli špatně živeni. Zboží byl nedostatek a k tomuto dni bylo bydlení v Moskvě děsivé, stejně jako před válkou. Pro Hitlera bylo tedy selhání třídní války stvořením třídní spolupráce jedinou alternativou. Chtěl- li, aby to fungovalo, potřeboval Hitler doshánout toho, že jedna třída nebude zneužívat tu druhou.

Je pravdou, že nově vzniklé bohaté třídy z průmyslové revoluce nesmírně zneužívaly svých privilegií a právě proto byli národní socialisté socialisty.

Národní socialismus bylo populární hnutí v pravém slova smyslu. Velká většina národních socialistů byli dělníci. Okolo 70% Hitlerovi mládeže byly děti těchto dělnílů. Hitler vyhrál volby, protože velké množství dělníků stálo pevně za ním. Jeden by si mohl položit otázku, proč se šest milionu komunistů, kteří volili proti Hitlerovi, obrátilo ke komunistům zády, když byl Hitler v roce 1933 zvolen. Existuje jediný možný důvod: zažili výhody třídní spolupráce. Dnes se najdou tací, kteří tvrdí, že do této změny byli násilím tlačeni; to vůbec není pravda. Stejně jako jiní věrní Němci, i oni bojovali čtyři roky na ruské frontě s vyznamenáním.

Pracující nikdy neopustili Hitlera, narozdíl od vyšší třídy. Hitler uvedl svou formu třídní spolupráce jako odpoveď na komunismum těmito slovy: “Třídní spolupráce znamená, že kapitalisté nikdy nebudou považovat pracující pouze za ekonomické aspekty. Peníze jsou jen jednou částí našeho ekonomického života, pracující jsou více než jen stroje, kterým se každý týden musí zaplatit. Pravým bohatstvím Německa jsou jeho pracující.“

Hitler nahradil zlato prací jako základ ekonomiky. Národní socialismus byl přesný opak komunismu. Mimořádné úspěchy následovaly ihned po Hitlerově zvolení.

Pořád slyšíme o Hitlerovi a táborech, o Hitlerovi a Židech, ale nikdy neslyšíme o jeho nesmírné sociální práci. Pokud bylo tolik nenávisti vytvořeno proti Hitlerovi mezninárodními bankéři a servilním tiskem, bylo to kvůli jeho sociální práci. Je zjevné, že skutečné lidové hnutí, jako národní socialismus, se musí srazit se sobeckými zájmy vysokých finančníků. Hitler jasně uvedl, že kontrola nad penězi nevyjadřuje právo na dravé zneužívání celé země, protože v té zemi také žijí lidé, miliony lidí, a tito lidé mají právo žít důstojně a bez nouze. Co Hitler řekl, to také udělal a vštěpoval to také všem mladým Němcům. Byla to sociální revoluce, jejíž šíření SS cítila po celém Německu a byla připravena ji bránit svými životy, bylo-li by to třeba.

Válka v západní Evropě roku 1939 vzdorovala zdravému rozumu. Byla to občanská válka mezi těmi, kteří měli být jednotní. Byla to největší hloupost, která mohla nastat.

Mladí muži v SS byli cvičeni vést novou národně socialistickou revoluci. Za pět nebo deset let by nahradili všechny ty, jenž přetrvali ve svých úřadech z dob minulého režimu.

Ale začátek války nedovolil těmto mladým mužům zůstat doma. Stejně jako další mladí muži Německa, museli i oni bránit svou zem a museli ji bránit lépe než všichni ostatní.

Válka obrátila SS z domácí politické síly na národní armádu bojující v zahraničí a následně v armádu nadnárodní.

Nyní jsme na začátku války v Polsku, na počátku dalekosáhlých důsledků. Mohlo se válce předejít? Říkám důrazně ANO! Dokonce i poté, co se válka přenesla do Polska.

Gdaňský konflikt byl bezvýznamný. Smlouva z Versaille oddělila německé město Gdaňsk (Danzig) od Německa a dala ho Polsku, i proti přání jeho občanů.

Tento čin byl tak šokující, že byl odsouzen po celém světě. Velká část Německa byla rozdělena vedví. Chtěli jste-li přejít ze Západního Pruska do Pruska Východního, museli jste cestovat přes území Polska. Občané Gdaňska v lidovém hlasování vyjádřili výsledkem 99% vůli vrátit se zpět do Německa. Jejich právo na sebeurčení bylo jednoduše ignorováno.

Nicméně válka, která v Polsku začala, měla jiné příčiny než Gdaňské sebeurčení.

Polsko jen několik málo měsíců před tím napadlo Československo, ve stejný čas, kdy Hitler vracel Sudety do Německa. Poláci byli připraveni pracovat pro Hitlera. Pokud se Polsko obrátilo proti Německu, bylo to vinou Velké Británie, která dělala vše proto, aby otrávila německo-polské vztahy.

Proč?

Hodně to má co dočinění s dlouhotrvajícím komplexem méněcennosti, který cítili britští panovníci směrem k Evropě. Tento komplex se projevil v britském způsobu vlády nad Evropou, prostřednictvím válek a nesvárů.

V době , kdy britská říše vládla 500 milionům lidí mimo Evropu, byla více zaujata svou tradiční hobby: zaséváním nesvárů v Evropě. Tato politika, provozovaná po staletí, měla za cíl znemožnit vznik silné evropské země.

Ať už to byl Karel V. Španělský, Ludvík XIV, Napoleon nebo William II, britská vláda nikdy netolerovala žádné sjednocující síly v Evropě. Německo se nikdy nechtělo vměšovat do záležitostí Británie. Nicméně Británie se neustále vměšovala do záležitostí Evropy, zejména pak v Evropě střední a na Balkáně.

Když Hitler vstoupil do Prahy, Britové se dali opět do svého rozeštvávání. Praha a Čechy byly součástí Německa po staletí a vždy v rámci německé sféry vlivu. Britské vměšování do této oblasti bylo zcela neodůvoditelné.

Pro Německo představoval režim v Praze značnou hrozbu. Benešovi, Stalinově servilní české atrapě, bylo od jeho pánů z Kremlu rozkázáno otevřít hranice pro komunistické armády co nejdříve. Praha byla sovětským odrazovým můstkem k Německu.

Pro Hitlera byla Praha strážní věží ve středu Evropy a symbol spoždění sovětské invaze. Také se zde nacházeli pražské historické a ekonomické vazby na Německo, které vždy bylo důležitým ekonomickým prvkem Střední Evropy. Rumunsko, Balkán, Bulharsko, Maďarsko a Jugoslávie měla dlouhodobě výhodné ekonomické vtahy s Německem, které fungují dodnes.

Hitlerova evropská hospodářská politika byla založena na zdravém rozumu a realismu. A byl to Hitlerův rozvíjející se středoevropský společný trh, než-li česká svoboda, čeho se britové obávali a nemohli to tolerovat.

Přesto anglický lid choval k Hitlerovi velký obdiv. Pamatuji si, když Lloyd George adresoval německému tisku mimo Hitlerův domov, kde byl zrovna hostem. Řekl: “Můžete děkovat Bohu, že máte takového úžasného muže jako svého vůdce!” Tohle řekl Lloyd George, nepřítel Německa v první světové válce!

Král Edward XIII., který právě odstupoval z trůnu a nyní byl vévodou z Windsoru, také navštívil Hitlera v jeho domě v Berchtesgadenu, doprovázen svou ženou, kvůli níž byl donucen abdikovat. Když se vraceli domů, vévoda poslal Hitlerovi telegraf. Stálo v něm: “Jaký nádherný den, který s vámi můžeme strávit, Vaše Excelence. Nezapomenutelné!” Vévoda odrážel to, co si většina angličanů myslela, dodává: “Jak se mají němečtí pracující dobře.” Vévoda pravil pravdu. Německý pracující vydělával dvakrát tolik, bez inflace, a tudíž jejho životní úroveň byla vysoká.

Dokonce i Churchill, největší fanatik protiněmecké nenávisti, poslal v roce 1938 Hitlerovi dopis, ve kterém mimo jiné napsal: “Pokud by se někdy Velká Británie dostala do katastrofy, v jaké se ocitlo Německo v roce 1918, doufám, že by nám Bůh seslal muže s takovou silou a charakterem, jako máte vy, Excelence.“

Noviny London Times měly o této události mimořádné prohlášení.

Přítel nebo nepřítel, všichni uznávali Hitlera jako člověka výjimečné geniality. Jeho úspěchy mu záviděl celý svět. Za krátkých pět let přestavěl zničený zbankrotovaný národ s miliony nezaměstnanými do silné hospodářské velmoci. Byla tak silná, že se tato malá země byla schopna bránit ve válce proti celému světu dlouhých šest let.

Churchill připustil, že se nikdo na světě nemůže srovnávat s těmito činy. Těsně před válkou řekl: “Není pochyb o tom, že bychom mohli spolupracovat s Hitlerem.” Ale Churchill dostal nové pokyny. Britské vedení se obávalo Hitlerova úspěchu v Německu a jeho možného rozšíření do dalších zemí, bylo tedy rozhodnuto ho zničit. Byla stvořena nenávist proti Německu po celé Evropě, mícháním starých křivd, stejně jako závisti některých národů vůči Německu.

Vysoká německá porodnost udělala Německo nejlidnatějším státem západní Evropy. V oblasti vědy a techniky bylo daleko před Francií i Velkou Británií. Hitler vybudoval z Německa ekonomického tygra. To se nakonec stalo Hitlerovým zločinem a britské vedení se rozhodlo zničit Hitlera a Německo jakýmkoliv způsobem.

Britové vmanipulovali polskou vládu proti Německu. Poláci sami byli více než ochotni žít vedle Němců v míru. Místo toho byly nešťastně vmanévrováni do války právě Brity. Nesmíme zapomenout, že v té době žilo v Polsku jeden a půl milionu Němců, kteří pro polskou ekonomiku představovali velký přínos. Kromě hospodářských vazeb na Německo, doufali Poláci, že s pomocí Německa zíkají od Sovětského svazu ztracená území.

V lednu 1939 Hitler navrhuje Beckovi, vůdci Polska, kompromis na vyřešení Gdaňské otázky: Gdaňsk se vrátí zpět do Německa a Poláci budou mít volný přístup k moři i přístavu, zaručený smlouvou.

Převažující názor, že každá země musí mít svůj vlastní námořní přístav nedával smysl. Švýcarsko, Maďarsko a další mnohé země byly bez přístupu k moři a dařilo se jim dobře. Hitlerův návrh byl založen na principech sebeurčení a reciprocity. Dokonce i Churchill připustil, že toto řešení by mohlo vyřešit Gdaňský problém jednou pro vždy. Tento názor mu však nezabránil v tom, aby Německu poslal ultimátum: stažení z Polska nebo vyhlášení války. Svět v poslední době viděl co se stalo, když Izrael napadl Libanon. Silně obydlená města jako Tyre a Sidon byla zničena, stejně tak Západní Bejrút. Všichni volali po stažení Izraele, ale nikdo mu nehrozil válkou, když se nestáhne.

S trochou trpělivosti by pro Gdaňsk bylo možné nalézt mírové řešení. Místo toho mezinárodní tisk rozpoutal masivní kampaň lží a pomluv proti Hitlerovi. Jeho návrhy byly zcela úmyslně překrucovány.

Ze všech těch zločinů druhé světové války, zůstává jeden skryt do dnešních dní. Došlo k němu v Polsku, těsně před válkou. Mám podrobnou zprávu o vraždění bezbraných Němců v Polsku.

Tisíce německých mužů, žen a dětí byli zmasakrovány nejstrašnějším způsobem – rozzuřenými davy. Fotografie těchto masakrů jsou příliš odporné, než aby mohli být někde vystaveny! Hitler se rozhodl zastavit vraždění a spěchal jim na pomoc.

Polská kampaň ukázala Hitlera jako válečného génia. Historie už ho za to začala uznávat. Všechny vojenské úspěchy Třetí říše byly promyšleny a režírovány přímo Hitlerem, ne štábem náčelníků. Hitler inspiroval řadu generálů, kteří se stali nejvíce schopnými v dalších kampaních.

Pokud jde o polské tažení, generální štáb plánoval útok kolem baltského pobřeží k Gdaňsku, plán jisto jistě odsouzený k neúspěchu. Místo toho Hitler vymyslel Blitzkrieg, nebo-li bleskovou válku bez zbytečného obsazování Varšavy. Waffen SS se v polském tažení také objevily a svými výkony ohromily celý svět.

Druhá kampaň ve Francii byla také rychlá a humánní. Britsko-francouzské síly vtrhly do Holandska a Belgie, aby mohly kontrolovat německý postup, ale namísto toho byly přelstěny u Sedanu v průběhu několika dnů.

Vypráví se, že Hitler s touto operací neměl nic společného, že vše vykonal generál von Manstein. To je zcela nepravdivé. Maršál von Manstein měl vskutku podobný nápad, ale když ho předložil štábu náčelníků, byl pokárán, degradován a poslán do Drážďan. Generální štáb se snažil, aby se o tom Hitler nedozvěděl. Na vlastní pěst Hitler navrhl směr útoku přesně stejný, jako von Mansteinem, se kterým se setkal až v březnu 1940.

Hitler také plánoval balkánské a ruské kampaně. Ve vzácných příležitostech, kdy Hitler neměl souhlas generálního štábu, ale ten přímo určoval strategii, třeba jako v Bitvě u Kursku, byla bitva ztracena.

V roce 1939 polskou kampaní Hitler nespoléhal na padesát let staré vojenské učebnice, jak doporučoval generální štáb, ale přišel se svým vlastním plánem rychlého obklíčení. V osmi dnech byla polská válka vyhrána i přesto, že Polsko bylo větší než Francie.

Osmý den kampaně bylo vidět tři pluky SS v akci: Liebstandarte, Deutschland a Germania. Také zde byl motocyklový batalion SS, sbor inženýrů a spojovací útvary. Jednalo se o komplexní, ale malou sílu čítající 25 000 mužů.

Sepp Dietriech se svým Liebstandarte operoval sám ve Slezsku, rozdělil Polsko vedví v několika dnech. S méně než 3000 muži porazil polské síly čítající 15 000 mužů a zajal 10 000 zajatců. Takové vítězství nebylo samozřejmě dosáhnuto beze ztráty.

Je těžké si představit, že z celkového počtu jednoho milionu mužů v SS, padlo 352 000 v boji a 50 000 se pohřešovalo. Je to chmurná představa! Čtyřista tisíc mladých mužů Evropy! Bez váhání obětovalo své životy proto, v co věřili. Věděli, že jsou příkladem pro ostatním. Oni stáli jako první v obraně svých zemí a svých ideálů.

Ve vítězství či porážce, jednotky Waffen SS vždy představovaly to nejlepší ze svého lidu.

SS bylo demokratickým vyjádřením síly: lidé, jenž dohromady svedla jejich svobodná vůle.

To samozřejmě nebyl souhlas jako u volební urny; byl to souhlas jejich srdcí a mysli. Waffen SS si v boji sami zvolily, že budou bojovat pro hrdost, úctu a lásku svých národů. Tato motivace udělala z dobrovolníků ve Waffen SS nejlepší bojovníky na světě.

SS se sami osvědčily v bojích. Nebyly to tlachající politici, nasazovaly své životy a jako první kráčely do boje s mimořádnou ukázkou kamarádství. Toto kamarádství byla jedna z nevýraznějších vlastností SS: vůdce SS byl soudruhem všem ostatním.

Na frontě se úplně projevila jejich fyzická příprava. Důstojníci SS měli stejně přísný výcvik jako běžní vojáci. Tito důstojníci a vojáci poměřovali síly v těch samých sportech a vždy vyhrál ten nejlepší, bez ohledu na hodnost. Tyto podmínky daly vzniknout pravému bratrství, které doslova prostupovalo celým Waffen SS. Pouze týmová spolupráce svobodných mužů věřících ve vyšší ideály mohla sjednotit Evropu. Podívejte se na dnešní společný trh. Je to doslova selhání. Nepojí ho žádný společný ideál. Vše je založeno na smlouvání s cenami rajčat, oceli, uhlí nebo chlastu. Plodná spolupráce je založena na něčem trochu vyšším než co dnes můžeme vidět.

Vždy byla mezi vojáky a důstojníky přítomna rovnost a vájemný respekt. Velitelé z poloviny všech divizí padli v boji. Polovina! V žádné jiné armádě světa se tohle nestalo. Důstojníci SS vždy vedli své muže do bitvy. Já sám jsem bojoval v pěta sedmdesáti bitvách, protože jsem byl důstojníkem SS, vždy jsem byl ten, kdo se první střetl s nepřítelem. Vojáci SS nebyli posílání na porážku důstojníky dřepícími v bezpečí za frontovými liniemi, proto vojáci s nesmírnou loajalitou následovali své velitele. Každý velitel SS znal a učil všechny své muže.

Po prolomení Čerkaského obležení jsem mluvil se všemi svými muži, bylo jich několik tisíc. Od rána do večera, celé dva týdny jsem se jich ptal a poslouchal jejich odpovědi. Někdy se stává, že vojáci, kteří se chlubí, obdrží medaile, zatímco jiní – hrdnivé – mlčí a neobdrží nic. Mluvil jsem se všemi, protože jsem chtěl z první ruky vědět co se stalo a co udělali. Prostě jsem musel znát pravdu.

Při této příležitosti vytáhli dva z mých vojáků svůj průkaz totožnosti od belgického hnutí odporu. Byli posláni, aby mě zabili. V přední linii je velmi lehké někoho střelit do zad, ale zvítězil u nich bratrský duch SS. Důstojníci, kteří od svých mužů očekávali loajalitu, museli jít ve všem příkladem.

Průměrná dělké života důstojníka SS na frontě byla měsíce. V Estonsku mi bylo přiděleno deset mladých čerstvých důstojníků z akademie Bad Toelz, bylo to v pondělí; ve čtvrtek z nich zbýval jediný, ještě k tomu zraněný.

V běžné armádě mluvili důstojníci k mužstvu jako nadřízený k podřízenému a málokdy jako bratři v boji, jako bratrstvo bojující za jednu myšlenku.

Tím si už v roce 1939 vysloužily jednotky Waffen SS obdiv a respekt. To také dalo možnost Hitlerovi požadovat oprávněný požadavek ke zvýšení jejich počtu. Pluky byly nahrazeny třemi divizemi.

Opět platilo, že vojenští důstojníci stanovili drakonické podmínky pro nábor nových členů: Do SS mohl vstoupit pouze ten, kdo už měl odsloužené čtyři roky v bojích. Domnívali se, že to nikdo nebude riskovat, ale to se spetli. V únoru 1940 vstoupilo do SS 49 000 mužů, což je ohromný nárůst od 25 000 ze září 1939; v květnu 1940 už to bylo dokonce 150 000 mužů.

Tak rostly stavy SS: od 180 k 8 000, přes 25 000 do 150 000 a nakonec až k jednomu milionu mužů, naproti všem očekáváním.

Hitler neměl vůbec žádný zájem se dostat do války s Francií, byla mu vnucena.

Všech 150 000 SS sloužilo v armádě a všichni dostávaly ty nejnebezpečnější a nejtěžší mise. Navzdory nižší výbavě a žádným tankům. Až roku 1940 dostalo Liebstandarte několik málo průzkůmných tanků, zbytek SS dostalo kola. Ale i přesto, jen s motocykly, náklaďáky a se všemi těmi omezenými prostředky předváděly úžasné výkony.

Regimenty Leibstrandarte a Der Fuehrer byly poslány do Holandska pod vedením Seppa Dietricha. Musely překonávat holandské vodní cesty, zatímco Luftwaffe shodila 200km ve vnitrozemí parašutisty, kteří drželi všechny mosty. Pro SS bylo zásadní, dostat se k těmto mostům co nejrychleji.

Liebstandarte se rozhodlo předvést bezprecedentní počin: přejít 200km v jednom dni. Do té doby naprosto neuvěřitelný čin a svět byl ohromen. Tímto tempem mohla německá vojska dosáhnout španělských hranic za týden. Za jediný den prošly SS všemi holandskými vodními kanály – na gumových člunech. Ztráty v řadách SS opět byly značné, ale díky jejich hrdinství a rychlosti dosáhla německá armáda do tří dnů Rotterdamu. Parašutisté riskovali své zničení, pokud by se k nim nedostaly jednotky SS včas.

V Belgii čelil regiment Der Fuehrer francouzské armádě, která padla u Sedanu do pasti, když spěchala k městu Breda v Holandsku. Zde jsme mohli poprvé vidět, jak malá, ale motivovaná armáda otřásla velkou národní armádou. Jediný regiment SS s několika německými vojáky vyhodily celou francouzskou armádu z rovnováhy a obrátily ji od Bredu k Antverpám, Belgii a severní Francii.

Liebstandarte a Der Fuehrer společně pokořily Zélandské ostrovy mezi Escautem a Rýnem. Za pár dní ho měly celý pod kontrolou.

Liebstandarte překročila belgickou hranici a přešla do severní Francie. Zde se odehrála druhá bitva spolu s tankovou divizí. S tanky SS pod vedením generála Rommela a generála Guderiana zasadily Spojencům nemilosrdný úder u Severního moře.

Sepp Dietrich s jeho muži nyní přecházeli přes francouzské kanály, i přes silnou nepřátelskou palbu, která stála život mnoho jeho vojáků, důstojníků a jednoho velitele praporu, Němci dosáhli přístavu Dunkerk.

Hitler na ně byl velmi hrdý.

Následující týden nasadil SS podél řeky Somme, od kud mohl útočit kamkoliv ve Francii. Zde opět jednotky SS světu daly důkaz, že jsou nejlepšími vojáky na světě. Sepp Dietrich a druhá divize SS, Totenkopf, postupovali tak rychle, že dokonce na tři dny ztratili kontakt s armádou.

Najednou se ocitli v Lyonu, který opustili až po podepsání francouzsko-německé mírové smlouvy.

Sepp Dietrich a hrstka SS na nákladních automobilech dosáhla nemožného.

SS divize Der Fuhrer stála v čele prolomení Maginotovi linie, i když všichni říkali, že Linie je neproniknutelná. Válka skončila. Hitler měl v březnu v Paříži tři divize SS. Berlín ctí své hrdiny, ale armáda byla tak žárlivá, že nevyznamenala žádného z SS za chrabrost a statečnost. Byl to až Hitler samotný, který v německém parlamentu vzdal hold hrdinům z SS. Při této příležitosti také oficiálně přejmenoval SS na Waffen SS.

Nejednalo se ale jen o pouhé přejmenování. Waffen SS se stala germánskou armádou, nyní byli příjimáni dobrovolníci ze všech germánských zemí Evropy. Sama SS zjistila, že k lidem v západní Evropě má velmi blízko: k Norům, Dánům, Nizozemcům, Vlámům – všichni patří do stejné germánské rodiny. Na tyto Germány SS velmi působila a mimochodem, byli mezi nimi i Francouzi.

Lidé v západní Evropě byli udiveni mimořádným stylem těchto německých jednotek, který se lišil od všech ostatních: když dva průzkumníci SS dorazili k městu před jakoukoliv jinou jednotkou, tak dříve než kontaktovali místní úřady se umyli, aby dobře vypadali. Lidé si nemohli pomoct, jednoduše to na ně dělalo dojem.

Obdiv, který mladí evropané pociťovali k SS byl přirozený. Tisíce mladých mužů z Norska, Dánska, Flander a Holandska bylo ohromeno. Všichni byli neodolatelně přitahováni do SS. Nebyla to Evropa, co tak hluboce pohlo s jejich duší, byla to samotná germánská rasa. Hitler jim plně rozumněl a otevřel jim dveře, aby také mohli vstoupit do SS. Bylo to docela riskantní. Nikdo o tom dříve neuvažoval. Před Hitlerem se německý imperialismus skládal pouze z překupnictví jiných zemí, bez nějakého zjevného tvoření ideologie nebo “společenství” – společného ideálu svých sousedů.

Najednou místo malichereností a hašteření zde byl muž, který nabídl nádhernou myšlenku: fascinující sociální spravedlnost, po které všichni léta marně toužili. Byl nabídnut Nový řád, namísto beztvaré kosmopolitní předválečné “demokracie”. Na Hitlerovu nabídku byla ohromující reakce. Formovaly se legie z Norska, Dánska, Holandska a Flander. Tisíce mladých mužů nyní oblékali uniformu SS. Speciálně pro ně Hitler vytvořil slavnou divizi Viking, která byla předurčena stát se jednou z nejimpozantnějších divizí vůbec.

Armáda neustále vyvíjela činnost, aby odradila muže v Německu od vstupu do SS a chovala se, jako by SS vůbec neexistovala. Proto SS velmi uvítala muže, kteří přicházeli z vně Německa.

Němci žijící v zahraničí se stali bohatým zdrojem dobrovolníků. Například zde byli miliony německých američanů, miliony Němců ve všech částech Evropy – v Maďarsku, Rumunsku i Rusku. Dokonce v Sovětském svaze existovala sovětská republika Volhské Německo. Všichni byli potomci Němců, kteří emigrovali z Německa před dvěma staletími. Evropa tedy byla přímo poseta německými osadami. Vítězství Třetí říše jim dovolila být opět hrdými na to, že patří k německé rodině. Hitler je vítal doma, jako první je viděl jako zdroj elity SS a také jako důležitý faktor, který ideologicky sjednotí všechny Němce.

Opět zde byly nadšené reakce, na 300 000 dobrovolníků se připojilo z celé Evropy, z Rumunska dokonce 54 000 mužů. V rámci té doby, to byla neuvěřitelná čísla. Musely se překonávat četné problémy, například spousta germánských dobrovolníků nemluvila německy. Jejich rodiny za dvouset leté odloučení jazyk zapoměly. Kupříkladu ve Španělsku jsem viděl, jak jsou děti mých legionářů asimilovány do španělského národa – jejich vnoučata už francouzsky neuměla ani slovo. Němci na to šli podobně. Když tito dobrovolníci poprvé přišli do SS, mluvili mnoha rozdílnými jazyky, měli odlišné potřeby a způsoby.

Jak najít důstojníka, který by mluvil všemi těmito jazyky? Jak velet tak nesourodé skupině mužů? Vše vyřešil zázračný asimilační program Waffen SS. Tento “kmenový” návrat domů byl Waffen SS viděn, jako základ opravdového evropského sjednocení. Na 300 000 dobrovolníků bylo ve Waffen SS vítáno jako bratři, oni na oplátku chtěli být velcí, loajální a hrdinští jako němečtí SS.

Během roku se pro Waffen SS vše změnilo: Kasárna byla plná, stejně tak akademie. Nejpřísnější požadavky a normy se uplatňovaly stejně na všechny germánské dobrovolníky. Museli být těmi nejlepšími, ať už fyzicky nebo psychicky. Museli být těmi nejlepšími z germánské rasy.

Germánský rasismus byl záměrně zkreslen. Nikdy se nejednalo o rasismus typu “proti všem ostatním”. Byl to jednoduše jen progermánský rasismus, který chtěl z germánské rasy udělat rasu silnou a zdravou v každém směru. V Hitlerovu zájmu nebylo mít miliony degradovaných lidí, pokud bylo v jeho moci je nemít. Dnes můžeme bezuzdné alkoholiky a drogově závislé najít všude. Hitler se staral o zdraví německých rodin, staral se o zdraví jejich dětí, protože chtěl zdravý národ. Germánský rasismus znamenal znovu objevení tvůrčích hodnot vlastní rasy, znovu objevení vlastní kultury. Bylo to hledání dokonalosti, ušlechtilého nápadu. Národně socialistický rasismus nebyl mířený proti jiným rasám, byl pouze pro dobro rasy vlastní. Jeho cílem bylo bránit a zlepšovat vlastní rasu s přáním, aby všechny ostatní rasy měly podobné uvažování

Bylo to dokázáno, když Waffen SS přijaly 60 000 muslimských dobrovolníků. Waffen SS respektovalo jejich zvyky a náboženské přesvědčení. Každá muslimská jednotka SS měla imáma, každý větší útvar měl pak mulláha. Bylo to naše společné přání, aby jejich vlastnosti byly vyjeveny v co nejlepším světle. To byl náš rasismus. Byl jsem přítomen, když každý z mých muslimských kamarádů během nového roku obdržel od Hitlera osobní dar. Jednalo se o přívěšek s malým Koránem. Hitler byl pro tento malý symbolický dárek velmi ctěn. Byl ctěn nejvyšším aspektem jejich života a historie. Národně socialistický rasismus byla věrnost ke germánské rase a naprosté respektování ras ostatních.

V tomto bodě můžeme často slyšet: “A co protižidovský rasismus?” Můžeme jedině odpovědět: “A co židovská náboženská nesnášenlivost?”

Bylo neštěstím židovské rasy, že nikdy nebyla jako ostatní. To je neobvyklý historický fakt a fenomén. Když člověk studuje historii – a to říkam bez jakékoliv vášně – Židů, jejich evoluci napříč stoletími, každý si všimne toho, že na všech místech a ve všech časech byli nenáviděni. Byli nenáviděni ve starověkém Egyptě, byli nenáviděni ve starověkém Řecku, byli nenáviděni v římských časech do takové míry, že 3000 z nich bylo deportováno na Sardínii. Jednalo se o první židovskou deportaci. Byli nenáviděni ve Španělsku, Francii, Anglii (od kud byli na několik století vyhnáni) a také v Německu. Svědomitý židovský autor Lazar napsal velmi zajímavou knihu o antisemitismu, kde se ptá sám sebe: “My Židé sami bychom si měli pokládat otázku, proč nás všude nenávidí? Není to kvůli našemu pronásledování všude a kdykoliv. Je to proto, že je na nás něco velmi špatného.” Na Židech je špatná jejich touha po životě privilegované třídy – mít vše pod kontrolou. Díky tomuto postoji byli všude nenáviděni. Židovská rasa je v tomto ojedinělým případem. Hitler neměl žádný úmysl je zničit. Chtěl, aby Židé našli svou vlastní identitu ve svém vlastním prostředí, ale ne na úkor ostatních. Boj, můžeme-li tomu tak říkat, národního socialismu proti Židům byl omezen na jediný cíl: aby Židé opustili Německo v míru. Bylo plánováno dát jim jejich vlastní zemi mimo Německo. Uvažovalo se o Madagaskaru, ale tyto plány byly zhatěny, když Spojené státy vstoupili do války. Mezitím chtěl Hitler nechat Židy v jejich pěti tradičních ghettech. Měli tam vlastní organizace, které spravovaly jejich záležitosti, mohli si žít jak sami chtěli. Měli také vlastní policii, tramvaje, vlajku, vlastní továrny, které pro ně postavila německá vláda. Pokud jde o další zaujatost k nim, byli všude v Německu vítáni, ale pouze jako hosté, ne jako privilegovaní okupanti.

Během jednoho roku Waffen SS shromáždila velký počet Germánů ze severní Evropy a stovky tisíc Němců z vně Německa, Volksdeutsche nebo také germánské SS. Bylo to tehdy, když se naplno rozhořel konflikt mezi komunismem a národním socialismem. Ten konflikt zde existoval vždy. V Mein Kampf Hitler jasně stanovil své cíle: “odstranění světové hrozby komunismu,” a mimochodem to samé také dával na vědomí východní Evropě! Tento expanzionismus vyvolal hodně rozhořčení: Jak si Němci mohli nárokovat území v Rusku? Jednoduchá odpověď: jak si Američané mohli nárokovat indiánskou zemi od Atlantiku po Tichý oceán? Jak si Francie mohla nárokovat jižní Flandry a Rousillon od Španělska? A co Británie a mnoho dalších zemí, které něco podobného tvrdily, dobývaly a usazovaly se na cizím území? Zřejmě bylo v pořádku, když všechny tyto země obydlovaly dobytá území, ale ne tak v případě Německa. Osobně jsem vždy bránil Rusy a nakonec se mi podařilo Hitlera přesvědčit, že Němci můžou žít s Rusy jako partneři, ne jako dobyvatelé. Před dosažením tohoto partnerství jsme samozřejmě museli zničit komunismus. Během sovětsko-německého paktu se Hitler snažil získat čas, ale Sověti intenzivně vyvolávali agresy od Estonska po Bukovinu. Nyní přečtu výpisy ze sovětských dokumentů, spoustu nám toho odhalují. Pojďme si přečíst zápis od samotného maršála Vorošilova:

“Nyní máme čas se připravit na popravu kapitalistického světa, zatímco je v agónii. Avšak musíme být opatrní. Němci nesmí mít nejmenší tušení o tom, že se připravujeme jim vpadnou do zad, zatímco jsou příliš zaneprázdněni bojem s Francií. Jinak by mohli změnit své plány a napadnout nás.“

Ve stejném záznamu maršál Choponitov napsal: “Koexistence mezi Hitlerovým Německem a Sovětským svazem je pouze dočasná. Nebudeme ji nijak výrazně prodlužovat.” Maršál Timošenko nebyl ve své části tak uspěchaný: “Nezapomínejme, že náš válečný materiál z našich továren na Sibiři bude doručen až na podzim.” Toto vše bylo napsáno na počátku roku 1941 a zásoby měly být doručeny už na podzim. Zpráva komisariátu pro válečný průmysl uvedla: “Nenabydeme plné produkce do roku 1942.” Maršál Žukov učinil toto mimořádné prohlášení: “Hitler spěchá se svou invazí k nám, má proto dobré důvody.“

Hitler měl vskutku velmi dobrý důvod k invazi do Ruska i k tomu tuto invazi provést co nejdříve, protože si uvědomoval, že by mohl být brzy zničen, pokud by Sověty nepředběhl. Žukov dodává: “Potřebujeme ještě pár měsíců, abychom napravili mnohé naše chyby před koncem roku 1941. Potřebujeme 18 měsíců k úplné modernizaci našich sil.“

Tyto záznami byly celkem přesné. Na čtvrtém zasedání Nejvyššího sovětu v roce 1939 bylo rozhodnuto, že armádní důstojníci budou sloužit tři roky, vojáci roky čtyři a námořníci roků pět. Všechna tato rozhodnutí byla učiněnan měsíc po podepsání mírové smlouvy s Německem.

Tak se Sověti zavázali k míru, horečnými přípravami na válku. Bylo zbudováno více než 2 500 nových betonových opevnění v letech 1939 až 1940, 160 divizí bylo uvedeno do stavu bojové pohotovosti, 60 tankových divizí mělo také plnou pohotovost. Němci měli pouze 10 obrněných tankových divizí. Roku 1941 měli Sověti 17 000 tanků a roku 1942 dokonce 32 000. Dále měli 92 578 kusů dělostřelectva a roku 1940 17 545 letadel, čímž přečíslovali německé vzdušné síly.

Je snadné se dovtípit, že s těmito válečnými přípravami zůstávaly Hitlerovi jediné dvě možnosti: okamžitá invaze do Sovětského svazu nebo zničení.

Pro Hitlera bylo tažení do Ruska “poslední šancí”. Hitler nešel do Ruska s žádným velkým optimismem. Později mi řekl: “Když jsem vstoupil do Ruska, byl jsem jako muž čelící zavřeným dveřím. Věděl jsem, že je otevřu bez znalosti toho, co je za nimi.” Hitler měl pravdu. Věděl, že Sovětský svaz je silný, ale přes to všechno zjistil, že je mnohem silnější. Rok 1941 byl jediným rokem, kdy měl Hitler nějakou úlevu. Britům se zatím nepodařilo rozšířit válku a Hitler, který nikdy nechtěl válku proti Velké Británii, se neustále snažil o mír. Pozval mě na týden k sobě domů. Chtěl se mnou probrat situaci a poslechnout si mé návrhy. Mluvil jsem velmi jednoduše a jasně. Atmofséra se nesla v uvolněném neformálním duchu. Chtěl, aby se jeho hosté vždy cítili jako doma, protože ho opravdu velmi těšila pohostinost. Mazal mi toasty máslem a také tam měl láhev šampaňského, přestože nepil, ale věděl, že já si vždy sklenku dám. Vše bez problémů a se skutečnou přívětivostí. Byla to součást jeho génia, který z něj také dělal prostého muže velké pokory. Mluvili jsme o Anglii. Zeptal jsem se ho bez obalu: “Proč jsi proboha nedorazil Brity u Dunkerku? Všichni jsme věděli, že mohli být rozdrceni.” Odpověděl: “Ano, zadržel jsem své muže a nechal Brity prchnout zpět do Anglie. Ponížení plynoucí z takové porážky by znesnadnilo mé snahy o mír.“

Současně mi Hitler také řekl, že nechce rozptýlit sovětské přesvědčení, že se chystáme na invazi do Anglie. Zmínil se mi, že nechal mezi svými jednotkami v Polsku šířit malý anglo-německý slovník. Sovětští špioni to řádně nahlásili v Kremlu: “Německé jednotky v Polsku jsou blaf. Jsou zřejmě na dovolené před samotnou invazí na Britské ostrovy.“

Dne 22. června 1941 se uskutečnila invaze do Ruska namísto do Anglie. Počáteční vítězství byla rychlá, ale nákladná. Žil jsem v tomto eposu ruské fronty. Byl to tragický epos; bylo to také mučednictví. Nekonečné tisíce kilometrů ruských stepí byly ohromující. Museli jsme se dostat ke Kavkazu pěšky, vždy za extrémních podmínek. V létě jsme se často brodili až po kolena v blátě a v zimě byla teplota hluboko pod nulou. Ale bylo otázkou několika dní, než Hitler válku v Rusku roku 1941 vyhraje. Před bitvou u Moskvy, Hitler úspěšné porazil každou sovětskou armádu, přičemž zajal značný počet zajatců.

Tanková divize generála Guderiana, která sama držela obklíčení více než milionu vojáků v Kyjevě, dosáhla v Moskvě až k tramvajovým linkám. Najednou však přišel neuvěřitelný mráz: 40, 42, 50 stupňů Celsia pod nulou! Nejenže jsme byli zmrzlí na kost, ale naše vybavení také zmrzlo. Žádný z tanků se nemohl hnout. Včerejší bláto zmrzlo na blok půl metru hlubokého ledu.

Do 24 hodin byly všechny naše taktiky zrušeny. Bylo to v čase, kdy byly přivezeny masy sibiřských vojáků z ruského Dálného východu a hnány proti Němcům. Těchto několik osudových ledových dnů, které rozhodly o vítězství a porážce, byly způsobeny italskou kampaní proti Řecku na podzim roku 1940.

Mussolini Hitlerovi záviděl všechny úspěchy. Byla to hluboká a tichá závist. Byl jsem Mussoliniho přítel, znal jsem ho velmi dobře. Byl to pozoruhodný člověk, ale do tehdejší Evropy se nehodil. Nelíbilo se mu být pouhým divákem, který jen sleduje Hitlerova vítězství. Cítil, že je nucen něco sám podniknout, a to rychle. Impulzivně zahájil nesmyslný útok proti Řecku.

Jeho vojáci byli okamžitě poraženi, ale dali Británii záminku k invazi do Řecka, které do teď bylo do války nezapojeno. Z Řecka se mohli Britové snadno dostat až k naftovým polím v Rumunsku, které byly důležiým zdrojem německého válečného úsilí. Řecko tak odvedlo německé vojáky z jejich cesty do Ruska. Hitler byl nucen se o tuto hrozbu preventivně postarat. Promarnil tak pět týdnů na Balkáně. Jeho vítězství bylo neuvěřitelným logistickým úspěchem, ale zpozdilo zahájení ruské kampaně o pět kritických týdnů.

Kdyby Hitler začal svou kampaň v čas, jak měl v plánu, vstoupili bychom do Moskvy o pět týdnů dřív, ke konci roku, kdy země byla stále ještě suchá. Válka by byla u konce a Sovětský svaz by byl minulostí. Kombinace náhlé zimy a čerstvých posil ze Sibiře rozšířila mezi některými staršími generály paniku. Chtěli ustoupit 300km od Moskvy. Je těžké si představit takovou hloupou strategii! Ústup v otevřených zmrzlých stepích by vše jen zhoršil. Ten čas jsem velel svým mužům na Ukrajině a bylo 42 stupňů pod nulou.

Takový ústup znamenal opuštění celého těžkého dělostřelectva, včetně tanků a obrněných vozů, které uvízly v ledu. Znamenalo to také vystavení půl milionu mužů sovětským odstřelovačům. Ve skutečnosti to znamenalo jistou smrt. Stačí připomenout Napoleonův ústup v říjnu. Do listopadu dosáhl řeky Berzina a 6. prosince byli všichni francouzští vojáci pryč z Ruska. I když také mrzli, nebyla ještě ani zima.

Umíte si přestavit, že jen v roce 1941 půl milionu Němců bojovalo se sněhem, odříznuti od zásobování, napadáni ze všech stran deseti tisíci Kozáky? Čelil jsem Kozákům a zastavila je jen velká palebná síla. Vzhledem k těmto okolnostem bylo naprosto nesmyslné ustoupit, Hitler měl k sobě více než 30 generálů během několika dnů.

Stalo se tomu tak, že volal Waffen SS, aby pozvedl jejich morálku. Okamžitě jednotky SS pevně držely moskevskou frontu. Waffen SS během války nikdy neustoupily. Radši by padly, než aby se vzdaly. Člověk nemůže zapomenout na ta čísla. Během zimy roku 1941 ztratily Waffen SS 43 000 mužů jen v Moskvě. Regiment Der Fuehrer bojoval doslova do posledního muže. Z celého pluku přežilo pouhých 35 mužů. Der Fuehrer Sověty rychle zastavily a nedovolily žádnému vojákovi projít. Zkoušeli je obejít sněhem, takhle zajala SS divize Totenkopf slavného ruského generála Vlasova. Bez jejich hrdinství by bylo Německo zničeno ještě v prosinci 1941.

Hitler na to nikdy nezapoměl: viděl silnou vůli Waffen SS, kteří bojovaly v předních částech Moskvy. Právě oni ukázaly pravý charakter a odvahu. A to na nich Hitler obdivoval nejvíce: odvahu. Pro něj nebylo dost, že měl inteligentní a chytré spolupracovníky. Tito lidé se mohou rozpadnout na kusy, jak uvidíme následující zimu v bitvě o Stalingrad s generálem Paulusem.

Hitler věděl, že pouze čirou energií a odvahou, odmítnutím se vzdát, vůlí tvrdě vytrvat proti všem očekáváním, válku vyhraje.

Vánice ruských stepí ukázala, že nejlepší armáda světa, německá armáda, s tisíci dobře vycvičenými důstojníky a miliony disciplovaných mužů, jednoduše nestačí. Hitler si uvědomil, že mohl být poražen, bylo potřeba něco jiného a to pouze neotřesitelná víra ve vyšší ideály, která dovolý překonat nastálou situaci. Jednotky Waffen SS tento ideál měly a Hitler ho nyní využíval jak jen mohl.

Ze všech částí Evropy přicházeli německým bratrům na pomoc další a další dobrovolníci. Bylo to zrození třetí velké Waffen SS. První byla německá, druhá byla germánská a nyní to byla evropská Waffen SS. Přišlo dalších 125 000 dobrovolníků, aby zachránilo západní kulturu a civilizaci. Dobrovolníci se k Waffen SS připojovali s vědomím, že má největší ztráty ze všech německých jednotek vůbec. Více než 250 000 až jeden milion jich v boji padlo. Pro ně byla Waffen SS, i přes vlastní smrt, zrozením Evropy. Napoleon kdysi v St. Heleně řekl: “Nebude žádné Evropy, dokud nepovstane vůdce.“

Mladí evropští dobrovolníci pozorovali dvě věci: zaprvé, Hitler byl tím jediným vůdcem, který byl schopen zbudovat novou Evropu a zadruhé, Hitler a pouze Hitler mohl porazit světovou hrozbu komunismu.

Evropské SS nezajímala drobná žárlivost, šovinismus, hraniční spory, ekonomické soupeření. Bylo to příliš malicherné a ponižující; taková Evropa pro ně nebyla. V ten samý čas, kdy evropští SS obdivovaly Hitlera a německý národ, se nechtěli stát Němci. Byly to muži různého lidu, kteří se sešli z celé Evropy. Evropská jednota měla být utvořena pomocí harmonie, nikoliv nadvládou jednoho nad druhými.

I tyto otázky projednával Hitler s Himmlerem. Hitler, jako každý génius, přerostl svou národní scénu. Napoleon byl nejdříve Korsičan, pak teprve Francouz, pak až Evropan a následně až mimořádně univerzální člověk. Stejně jako Hitler byl Rakušan, pak Němec, až potom vůdce a následně Germán, potom pochopil velikost budování nové Evropy.

Po porážce komunismu měly Waffen SS povinnost slavnostně shromáždit veškeré své úsilí a sílu k vybudování Evropy a nebylo zde pochyb, že by měla být vedena Německem.

Před vstupem do Waffen SS jsme znali obtížnost konfliktu. Museli jsme jít na východní fontu, nejprve jako doplňující jednotky německé armády, ale v průběhu bitvy o Stalingrad jsme viděli, že Evropa je kriticky ohrožena. Bylo nutné vyvinout velké společné úsilí. Jednou v noci, v 8 hodin, jsem byl u debaty mezi Hitlerem a Himmlerem o neněmeckých evropanech v nové Evropě.

V současné době by měli být postaveni na stejnou úroveň a bojovat za společnou věc. Hitler to plně pochopil a od té doby jsme měli vlastní vlajku, vlastní úředníky, vlastní jazyk, vlastní náboženství. Měli jsme celkově jiný status.

Byl jsem první, kdo ve Waffen SS navštívil katolickou kapli. Později byly podobné svatostánky k dispozici všem, kdo je potřebovali. Muslimské SS divize měly své vlastní mulláhy a francouzové měli dokonce biskupa! Byli jsme spokojeni, že Hitler chtěl Evropu federalizovat na principu rovný s rovným. Cítili jsme, že nejvíce si zasloužíme své místo v této kritické hodině při obraně Evropy, stejně jako naši němečtí kamarádi.

Záleželo především na Hitlerově odvaze. On vytvářel nové rytířství. Ti, kdož získali řád Ritterkreuz, nebo-li Rytířský kříž, byli vlastně novodobí rytíři. Byli nositeli této ušlechtilé odvahy. Každá z našich jednotek jdoucí po válce domů by představovala sílu, která by chránila lid své země. Vše čemu muži v SS rozuměli, byla sjednocená Evropa a tím myslím celou Evropu, tedy i s Ruskem.

Mezi Němci byla spousta neznalostí, šlo-li o Rusy. Mnozí věřili, že všichni Rusové jsou komunisté, ve skutečnosti byli Rusové v komunistické hierarchii úplně vespod. Někteří také věřili, že Rusové jsou velmi odlišní od Evropanů. Přesto měli podobné rodinné struktury, starou civilizaci, hlubokou náboženskou víru a tradici stejně jako jiné evropské země.

Evropská SS viděla novou Evropu v podobě tří velkých částí; střední Evropu jako sílu Evropy, západní Evropu jako kulturní srdce Evropy a východní Evropu jako potenciální Evropu. Tyto představy evropské SS byly živé a skutečné. Jeho šest set milionů obyvatel bude žít od Severního moře k Vladivostoku. V tomto rozpětí 13 000 km mohla Evropa dosáhnout svého osudu.  Prostor pro mladé lidi, kteří tak měli prostor, kde mohli začít své nové životy. Tato Evropa by byla majákem světa. Pozoruhodný rasový soubor. Soubor starověké civilizace, duchovní síly a hlavně pokročilé technologie a vědění. SS byly připravovány pro tento evropský osud.

Porovnejte tyto cíle s ideály Spojenců. Roosvelta a Churchilla, kteří prodali Evoropu v Teheránu, Jaltě a Postupimi. Zbaběle kapitulovali před Sověty a vydali polovinu Evropy do komunistického otroctví. Zbytek Evropy nechali morálně upadnout, bez nějakých hlubších ideálů. SS věděli co chtějí: Evropa ideálů byla spásou pro všechny.

Tato víra ve vyšší ideály inspirovala čtyři sta tisíc německých mužů v SS, tři sta tisíc Volksdeutsche nebo germánnských SS a tři sta tisíc dalších Evropanů. Všichni dobrovolníci, jeden milion budovatelů Nové Evropy.

Důležitost SS rostla úměrně s růstem války v Rusku. Čím více byla blíže k Německu, tím více dobrovolníků se k SS přidávalo. Bylo to fenomenální; osm dní před konečnou porážkou jsem viděl stovky mladých mužů připojujících se k SS přímo na frontě. Pravda, ke konci museli všichni vědět, že je nemožné nepřítele zastavit.

A tak sto osmdesát mužů v Liebstandarte roku 1933 až k SS pluku před rokem 1939, ke třem plukům v Polsku, třem divizím ve Francii, šesti divizím na počátku ruské války až ke 38 divizím roku 1944, shromáždily Waffen SS celých 50 divizí v roce 1945. Když někteří SS v boji padly, na jejich místo nastoupilo několika násobně víc nových. Každý z nich měl víru a stál pevně, či-li přesný opak než jaký byl vidět v lednu 1943 ve Stalingradu. O porážce rozhodl muž bez odvahy. Nebyl schopen čelit nebezpečnému odhodlání a jednoznačně říci: Nevzdám se, budu stát dokud nevyhraji. Byl jak po morální tak po fyzické stránce zbabělý a ztracený.

O rok později byly u Čerkasy obdobně obklíčeny divize SS Viking a SS Valonie. Naši muži měli ještě v čerstvé paměti katastrofu u Stalingradu, což mohlo být předmětem demoralizace. Vrcholem všeho bylo husté sněžení a mráz. Jako generál SS Valonie jsem věděl, že nic z toho není pro morálku mých mužů příznivé. Vstal jsem a po 17 dní jsem vedl své muže k rozbití blokády, byl jsem v mnoha bojích a čtyřikrát zraněn, ale nikdy mě to nedonutilo boj zastavit. Všichni mí muži byli stejní, ne-li vytrvalejší. Obležení bylo prolomeno odvahou a duchem SS.

Po Stalingradu, kdy si mnozí lidé mysleli, že je vše ztraceno, kdy se sovětské síly hnaly přes Ukrajinu, Waffen SS je zastavily. Znovu obsadily Charkov a způsobily zde sovětské armádě několik těžkých porážek. Byla to naše šablona; SS se znovu a znovu obracely k vítězství.

Přesně ta samá nebojácná energie, která byla přítomna v Normandii. Generál Patton to nazýval “hrdost divizí SS.“

SS byla páteří odporu v Normandii. Eisenhower pozoroval jak “SS jako obvykle bojují do posledního muže.“

Pokud by Waffen SS neexistovala, Evropa by byla celá sovětská už v roce 1944. Dosáhli by Paříže dlouho před Američany. Hrdinství Waffen SS zastavila sovětský kolos v Moskvě, Charkově, u Čerkasy a Tarnopolů. Sověti tím ztratili více než 12 měsíců. Bez odporu SS by Sověti byli v Normandii před Eisenhowerem. Lidé projevovali hlubokou vděčnost těmto mladým mužům, kteří obětovali své životy. Nic takového nebylo k vidění od náboženských řádů středověku, které ukazovaly svůj nesobecký idealismus a hrdinství. V tomto století materialismu byly SS jako zářící světlo duchovna.

Nepochybuji o tom, že oběť neuvěřitelného výkonu Waffen SS bude mít své vlastní epické básníky jako Schillera. Velikost v nouzi SS odlišovala.

Po válce padla na Waffen SS opona mlčení, ale teď více a více mladých lidí objevuje existenci jejich úspěchů. Jejich sláva roste a mladí chtějí vědět víc. Za sto let bude téměř vše o nás zapomenuto, ale velikost a hrdinství Waffen SS bude pamatováno. Je to odměna jejich eposu.


|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|27.5.2014|