První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Kozácká golgota

Kozáctvo. Co člověka napadne při tomto pojmu? Nespoutanost, svoboda, jezdci řítící se po širé stepi. Vzdělanější  pak Bohdan Chmelnickij, Ivan Sirko či Mazepa. Ne všechny události vázající se ke kozákům patří do skupiny těch, které jsou plné hrdosti a slávy. Jsou i takové, které vhánějí slzy do očí a hlas se při vzpomínce na ně chvěje. A přesně taková se stala i 1. června 1945. Do dějin vešla pod názvem kozácká Golgota.


Po skončení druhé světové války se v zajateckých táborech západních spojenců ocitlo množství lidí, kteří z takového či onakého důvodu bojovali na straně německé armády. Jedni považovali tento boj za pokračování občanské války, další se chtěli bolševikům pomstít za příkoří. A další prostě chtěli přežít. Někteří odešli z vlasti před lety po vítězství bolševiků, jiní se přidali až po napadení SSSR Třetí říší. Každopádně se po skončení války stali válečnými zajatci. Doufali, že u západních spojenců najdou pochopení pro své činy a zachrání si alespoň holé životy jak své, tak i členů svých rodin. Byly to však plané naděje. Už na Jaltě se spojenci dohodli, že všichni občané SSSR, kteří bojovali na straně Německa a dostali se do zajetí, mají být vydáni do rukou bolševiků. Tragické bylo, že tento osud postihl i mnoho těch, co odešli bezprostředně po vítězství bolševiků v ​​občanské válce a občany SSSR nikdy nebyli. Západní spojenci byli až příkladně horliví. Zatím se však osazenstvo zajeteckých táborů mohlo ještě uklidňovat falešnými nadějemi. Jistou výstrahou jim mohl být osud vlasovových vojáků, jež Američané nepřijali a tedy v podstatě vydali Stalinovi. Naděje umírá poslední a přesně taková byla i nálada v zajateckých táborech. Nakonec co jiného bezbranným zajatcům zbývalo? Ani tato poslední naděje na záchranu netrvala dlouho. Podlý pakt se brzy začal naplňovat. Nad hlavami obyvatel táborů se pomalu vznášel stín smrti a zubatá si už brousila kosu. Nebylo to jinak ani v táboře nedaleko rakouského Lienzu. Dolina, kde ležel, si měla brzy zasloužit pojmenování dolina smrti.

Už 29. května 1945 předali britské vojenské orgány SMERŠ 2.426 kozáckých důstojníků. Následně byli všichni podle bolševické praxe za rachotu motorů aut postříleni a jejich těla spálena. Byl to však jen začátek. V noci z 31. května na 1. června 1945 obklíčily tábor britské vojenské oddíly s tanky a obrněnými vozidly. Major Davis oznámil osazenstvu tábora to, co už dávno tušili. Že je vydají do rukou Stalina. Zpráva se po celém táboře šířila jako lavina. Objevily se plakáty s textem "Raději smrt než mučení v SSSR". Zoufalství se přeměnilo v odpor, v jehož čele stáli pravoslavní duchovní. Za úsvitu 1. června se osazenstvo tábora vydalo na křížovou cestu. Směřovalo k provizornímu chrámu v táboře. Ve středu šly ženy, děti a staří lidé. Kolem nich jako zeď pochodovali muži. Mladí i starší byli odhodláni je vlastními těly bránit a zachytit smrtelný úder. Nemuseli čekat dlouho. Britské tanky se brzy pohnuly směrem k modlícím se lidem. Za nimi postupovali vojáci. Padly první výstřely, ke slovu se dostaly bodáky. Vzduch byl brzy přesycen smradem střelného prachu a krve. Kozáci bez zbraní postupovali do palby. V duchu svého prohlášení volili raději smrt, než vydání do bolševických drápů. Na některých místech se jim podařilo prorazit řady vojáků a běželi k mostu přes řeku. Britské kulomety z druhého břehu jim zahrály krvavý rekviem. Někdo padl na zem s dotrhaným tělem, někdo se v zoufalství vrhl do divokých vod řeky Dravy. Jen nemnohým se podařilo přes ni dostat, aby se pokusili najít spásu v okolních horách. Ostatní byli nahnáni do aut a odvezeni na jistou, ať už rychlou nebo pomalou, smrt. V Dolině smrti zůstalo ležet kolem 700 těl, která byla pohřbena v 18 masových hrobech. Přibližně stejný počet těl později vydala řeka Drava a byla pohřbena níže po jejím toku. Celkem bylo do rukou sovětských orgánů odevzdaných kolem 70 kozáků i s rodinami. Všichni byli popraveni nebo odsouzeni na pomalou smrt v táborech GULAG. Podobné scény se odehrávaly i na jiných místech, kde na základě dohody se Stalinem došlo k násilnému vydávání zajatců Sovětům. Např. v Německu, v Itálii, v Čechách...

Tato tragédie se dlouho ocitla na indexu chtěného nezájmu. Sovětští a následně ruští historici o ní nemluvili z důvodů politických, západní spojenci zase nechtěli přiznat, že spojenecké vojenské orgány až do takové míry kolaborovaly se Stalinem a jsou spolupachateli masových vražd. Pokud však tyto tragické události zbavíme politického a ideologického nánosu, zůstane jen děsivá podstata. Utrpení a smrt tisíců často nevinných lidí...


|Autor: Redakce|Zdroj: rodobrana.wordpress.com|2.6.2014|