První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Léon Degrelle - Česká nenasytnost

Překlad LXIX kapitoly z knihy Léona Degrella Hitler Born at Versailles. Pojďme se podívat na Degrellův pohled na tehdejší Československo, který lehce nastínil ve své přednášce na revizionistické konferenci v roce 1982, a který v této kapitole rozvádí, pro období naší první republiky, poněkud nelichotivě.


Nikdy v historii neexistovala země, která by se nesla jméno Československo. V Evropě byla známa pouze země jménem Čechy (Bohemia), která byla součástí německého kulturního okruhu a provincií Svaté říše římské. Gotické umění soupeřem rýnských katedrál. Králové Čech byly Habsburkové a Čechy samotné v roce 1914 byly (spolu se svými sousedy Sudety, Slovenskem a Podkarpatskou Rusí) součástí Rakousko-Uherské říše.

Ty co snili o nezávislých Čechách nebo Slovensku bychom mohli spočíst na prstech jedné ruky. Jedním z nich byl i nevýznamný profesor jménem Tomáš Masaryk. Byl ovšem více než jen prostý profesor na vídeňské univerzitě. Před Sarajevským atentátem byl vůdcem tajné panslavistické organizace řízené z Petrohradu. Skrytě pak byl tím čím paša v Srbsku. Když se válka blížila, byl zavčas varován a urychleně se vzdálil do bezpečí Paříže.

Masaryk žil ve Francii tři roky z peněz ruského velvyslance v Paříži zatímco jeho protějšek Edvard Beneš byl placen Brity. Po bolševické revoluci v roce 1917 se placení těchto dvou panslavstických agentů ujaly Spojené státy.

Masaryk byl také vysoce postaveným zednářem zasvěceným do Velké orientální lóže, která kontrolovala Francii od revoluce v roce 1789. Podobně byl Beneš zasvěcen do tajemství britských zednářů.

Jako panslavistický agent pracující pro ruské expanzivní plány byl v roce 1914 zvažován pro sestavení několika proruských vévodství, které by ve Střední Evropě nahradili rakouské a německé režimy. Tento plán také představil mocnostem na západě. Dne 15. dubna 1915 vše převedl do veřejné formy svým memorandem britskému ministerstvu zahraničí: “Čechy a Morava se sformují do království pod správou ruského velkovévody.” Car s tímto plánem následně souhlasil, když se dozvěděl o polských snahách o vlastní stát na což poukázal prezident Poincaré ve své knize Invasion.

Masaryk si ale neuvědomil, že jeho žák a spoluzednář Beneš proti němu kuje pikle v nejlepší zednářské tradici: tajně.

Během léta 1918 Beneš zařídil Masarykovo zvolení prezidentem tehdy ještě neexistujícího Československé republiky. Tento krok měl vypadat jako pocta velkému muži, ale ve skutečnosti šlo o Masarykovu neutralizaci. Od té doby Beneš tahal za nitky schovanými za Masarykovým titulem. Velká pařížská orientální lóže, která zcela ovládala francouzskou vládu, Beneše, jako jednoho ze dvou nejlepších zednářů jež prosazují její politiku, podporovala.


Masaryk byl poučen, aby navázal co nejbližší vztahy s prezidentem Wilsonem. Použil svou výbornou paměť k naučení se celých kapitol z některých průměrných knih, které Wilson napsal. Poté je před Wilsonem citoval, aby ho tak ohromil, tvrdíc, že ve svém životě nikdy nečetl něco tak hlubokomyslného. Nikdo dosud nevzdal Wilsonovi takový hold a ten se v podobném duchu odvděčil Masarykovi, když ho považoval za génia. Wilson byl jedno ucho k Masarykovým nestydatým úlisnostem a nedlouho poté byl jedním ze zastánců založení Československé republiky.

Masaryk lehce přesvědčil Wilsona, že je jeho povinností přinést Čechům a Slovákům svobodu, protože Amerika je nositelkou pochodně svobody. Ve své rétorice také sliboval, že kalvinistické hodnoty sjednotí Čechy stejně jako Američany. Wilson tomu všemu věřil a rozhodl se podpořit Masarykovou spanilou křížovou výpravu za svobodou, i přesto, že si pletl Slováky se Slovinci.

Beneš a Masaryk mluvili o Slovácích v tom duchu, že jde vlastně o Čechy, což brzy bylo široce akceptováno. Nic ale nemohlo být vzdálenější pravdě. Slovensko bylo hrdé a nemělo nic spolešného s představami jak Masaryka tak Beneše. Slováci si za své zástupce nezvolili Čechy Masaryka a Beneše. Masaryk nazýval Wilsona “osvoboditelem” Slováků, což nebylo nic jiného než prvním krokem ke kolonizaci 2 milionů Slováků proti jejich vůli.

Ve snaze oklamat důvěřivého Wilsona ještě víc, zorganizoval Masaryk na 27. května 1915 “smlouvu o soužití” mezi Čechy a Slováky. Tato “smlouva” byla podepsána v Clevelandu několika muži slovenského původu, kteří nyní byli plně usazenými Američany. Cílem smlouvy bylo oslnit Wilsona slovenskými snahami o připojení k českému hnutí za svobodu.

Masaryk sám se vyjádřil o tom jak byla tato podvodná operace připravena:

Tato “smlouva” byla skutečně soukromým souhlasem mezi několika emigranty. Ve skutečnosti všichni, až na dva, kdo ji podepsali byli emigranti, kteří se již začlenili do své nové domoviny. Byl to jen cár papíru bez jakékoliv hodnoty nebo sebevětší důležitosti. Tato “smlouva” byla dokonce podepsána během státního svátku, což ji v rámci amerického práva dělalo neplatnou. (Masaryk, The Making of a State)

Přesto tento “cár” papíru uvedl do chodu začlenění 2 milionu Slováků do režimu, kterého si nikdy nepřáli být součástí. Beneš organizoval falešné výbory Čechů a Slováků v Londýně, Amsterdamu, Ženevě a Paříži. Tyto výbory v červnu 1918 prohlásili Masaryka za prezidenta “Československé republiky”, která samozřejmě v té době geograficky ani legálně neexistovala. Základ všech těchto aktivit byl položen Clevelandskou “smlouvou”.

Dne 30. července 1918 Masaryk opět tuto “smlouvu” využil:

Dne 19. června (1918) jsem podepsal Clevelandskou úmluvu z 27. května 1915 mezi delegacemi českých a slovenských emigrantů v Americe. Dohoda byla sestavena v duchu uspokojení touhy malé skupiny Slováků, kteří snili o Bůh ví jaké dětinskosti: autonomním Slovensku s vlastní administrativou, parlamentem, soudy, školami. Bez váhání jsem ve jméně českého národa podepsal angažmá přijaté jménem Slováků. (Masaryk, The Making of a State)

Tak Masaryk bez váhání prosadil dohodu, kterou on sám nazval “dětinskou”.

Těchto několik pomýlených slovenských snílků bylo podvedeno podepsáním tohoto bezceného cáru papíru, zatímco si mysleli, že otevírají cestu ke svobodě. Ignoranský a naivní Wilson tuto směšnou smlouvu oficiálně uznal a tím i Československý stát, založený v Clevelandu a Pittsburghu.

Muži, kteří předpokládali, že mají právo utvářet osud Čechů a Slováků opustili své domoviny před dlouhou dobou a ztratili spojení s realitou, které čelili jejich bývalí krajané. Až na dva muži už dále nebyli Čechy a Slováky, ale usazenými emigranty. Jejich bizardní schéma bylo prodáno Wilsonovi a Spojencům podvodně a bez jakýchkoliv ohledů na lidi, které údajně měli reprezentovat.

Nikdo se nezeptal 2 milionu Slováků na Slovensku co si myslí nebo zda vůbec chtějí být součástí útvaru s názvem Československo. Bez konzultování situace se Slováky byli jednoduše hozeni do českého pytle jako brambory. Wilson byl tak okouzlen lstivým Masarykem až úplně zapoměl na sebeurčení představené v jeho Čtrnácti bodech.

Nejenže se nikdo neptal Slováků na jejich názor, ale dokonce se jim bránilo, aby se o své situaci vyjádřili snad i jen jediným slovem. Zednářská vláda ve Francii je nenáviděla, protože Slováci byli tradičními katolíky. Francouzská zednářská politika byla silně antikatolická jak doma tak v zahraničí a Rakousko-Uherská říše byla na vrcholu jejich seznamu co zničit. V tomto úsilí měli plnou podporu Britů.

Když se Slováci pokusili dát světu na vědomí svůj pohled na věc, byli v Paříži nemilosrdně potlačeni policií. Šokující zacházení s těmito protestujícími bylo zaznamenáno americkým delegátem na mírové konferenci, plukovníkem Bonsalem, v jeho knize Suitorss and Suppliants.

Hrdinou, nebo spíše oběťí, se stal slovenský nacionalistický vůdce monsignor Hlinka. Bylo tradicí, aby kněz vedl hluboce katolickou zemi. Posledním slovenským vůdcem byl monsignor Tiso, který byl českými komunisty v roce 1945 popraven zatímco se modlil a svíral růženec.

Monsignor Hlinka si na konci roku 1918 uvědomil, že jeho lid směřuje do poddanství. Rozhodl se poučit konferenci v Paříži o pravých tužbách slovenského lidu. Nejprve byl odmítnut a česká policie mu z Benešova rozkazu zrušila vízum. Tajně odcestoval do Varšavy, kde francouzský velvyslanec podnikl vše co bylo v jeho silách, aby Hlinkovi zabránil v odcestování do Paříže.

Nakonec papežský nuncius v Polsku, budoucí papež Pius XI, pomohl Hlinkovi a jeho společníkům uprchnout nepřátelskému prostředí vytvořeném mocným francouzským velvyslancem. Jako uprchlíci v otřesných podmínkách museli cestovat přes Chorvatsko, Itálii a Švýcarsko než dosáhli Francie, opět tajně. Neměli jídlo ani místo, kde by složili hlavu. V Paříži našli přístřeší v klášteře a tak Hlinka mohl zpravit Američany o své přítomnosti.

Plukovník Bonsal se s Hlinkou sešel:

“Mám skvelé vzpomínky”, napsal Bonsal,” na setkání s tímto slovenským knězem. Často jsem o něm smýšlel jako o nejsympatičtějším muži ze všech delegátů, s kterými jsem se potkal. Měl tmavé oči, průzračné krásy, které skutečně byly oknem do jeho duše a zjevné upřímnosti.”

Otec Hlinka přijal Bonsala ve své malé cele. Předal mu dopis od generála Štefánika, který bojoval ve francouzské armádě před tím než byl zavražděn Benešovými agenty při svém návratu na Slovensko. Otci Hlinkovi svěřil dopis pro americkou delegaci: “Doufám, že se brzy připojím k otci Hlinkovi a jeho přátelům. Prosím zkuste sjednat rozhovor s prezidentem nebo štábem plukovníků. Můžu vám garantovat naprostou pravdivost toho co vám řeknou.”

Trvalo téměř tři měsíce než otec Hlinka s doprovodem dosáhli Paříže a Bonsal naznačil, že přišli téměř pozdě. “Toho jsem se obával,” odpověděl kněz, “ale naše zpoždění bylo zapříčiněno jen díky mimořádným českým snahám držet nás dál od Paříže.”

Otec Hlinka také vysvětlit, že se Slováci bojí komunistů.

Češi Slovákům řekli, že pouze spojení jejich národů je může zachránit před komunismem:

“Proč nezkusit spojit síly? V každém případě to bude pouze dočasné opatření, jako manželství na zkoušku. Pokud se spojení ukáže jako špatné, každý z nás půjde svou cestou.”

Ale ani ne po třech týdnech maska spadla. “Za tento krátký čas pod vládou Čechů jsme trpěli více než za posledních tisíc let. Pamatujte na má slova. Čas ukáže, že byla pravdivá.”

Bonsal Hlinkovi připoměl, že “Pittsburghská deklarace” garantovala Slovákům autonomii, načež Hlinka odpověděl, že ta samá deklarace Slovákům garantovala zastoupení na mírové konferenci. “Museli jsme vydržet vše,” pokračoval Hlinka, “od českých vojáků a pražských politiků. Češi považují Slovensko za kolonii a zacházejí s námi jako bychom byli divoši z Afriky. Tito cizinci prohlašují, že patříme ke stejnému národu, ale jakmile dostali šanci, jednali s námi jako s nevolníky.

Bensal Wilsonovi ohlásil vše co se dozvěděl a ten byl ohromen zjištěním, že existuje rozdílný pohled na věc mezi Čechy a Slováky. Když si uvědomil, že byl obelhán, rozlobeně přerušil Benešův projev na konferenci ze dne 5. května 1919: “Formálně prohlašuji, že za žádných okolností jsem nikdy nepovažoval veřejnou konzultaci na Slovensku za nadbytečnou.” (Conference Transcript Folio IX, series XXI, dossier G/L)

Beneš věděl co může od referenda na Slovensku očekávat a tak odstranil původce těchto nebezpečných myšlenek. Požádal Tadieua, aby přijal okamžitá opatření. Tradieu byl rád ze svého spoluspiklence. V noci dalšího dne francozuská policie vtrhla do kláštera a odvlekla Hlinku i s jeho doprovodem. Byli vyhoštěni z Francie ještě týž noc.

Když se Bonsal vrátil, aby se slovenskou delegací probral další záležisoti, našel pouze prázdné cely. Opat kláštera vše Bonsalovi objasnil: “Beneš a Tardieu jsou na vině.”

Americká delegace podala oficiální protest proti Tardieuovi, který odpověděl, že Slováci byli “divní Rusové Karpat, kterým bylo těžké porozumět stejně jako je asimilovat. Bylo by absurdní přeměnit tuto část Evropy v pevnou vládu, bolehlav malých národů.”

Americká delegace byla otupena takovou nestoudností a Tardieu byl varován, že nejde “po dobré cestě k vytvoření pevného Československého státu.”

Poté co se jeho lidé dostali z ruk francouzské policie, vydal se Hlinka zpět na Slovensko, kde pokračoval ve svém boji na obranu svého lidu. Ten ho chtěl zvolit do parlamentu, což se Čechům nelíbilo.

“Hlinka,” píše Bonsal, “se rozhodl přijmout své zvolení, aby tak mohl bojovat za svobodu svých lidí. Několik týdnů před volbami vtrhla česká policie do Hlinkova domu uprostřed noci a odvlekla ho do vězení daleko od lidí, kteří ho obdivovali. Měsíce se s ním zacházelo s takovou krutostí, že jeho zdraví bylo těžce poškozeno. Nebohý otec Hlinka si zasloužil víc než tuhle trnovou korunu. (Suitors and Suppliants, str. 271)

Ve skutečnosti byl Hlinka ve vězení několikrát surově zbit. Tak skončili snahy Slováků prosadit své právo na sebeurčení.

Slováci nebyli jedinými lidmi, kteří se stali obětí české nenasytnosti. Bylo zde také 691 923 Maďarů a 640 000 Rusínů, kteří stejně jako Slováci, okamžitě dostali náhubek. Nad všemi ostatními zde bylo také 3 231 688 Němců žijících v Sudetech. Přes všechny své rozdíly byli tito lidé společně vtaženi do poddanství skrze dobrotu Versailleské smlouvy.

Češi reprezentovali polovinu “Československého” obyvatelstva podle údajů ze statistik poskytnutých Benešem. Podle jiných statistik byli v menšině. Vytvoření tohoto klobásovitého státu, dlouhého přes tisíc kilometrů, bylo zapříčiněno jen díky evropským zednářům. Ti už dlouhou dobu toužili zničit Rakousko-Uherskou říši, poslední katolickou baštu v Evropě. Zednáři zhruba století před tím provedli ve Francii krvavou revoluci, která jim nad touto zemí dala neomezenou vládu. Nyní byli připraveni ovládnout Rakousko-Uhersko. Sudečtí Němci byl velmi dynamický element této katolické říše a bylo tedy pro zednáře důležité oddělit je navždy od zbytku Rakouska.

Veřejnost je často uváděna v omyl neškodnými aspekty zednářů, ať už šlo o ceremoniály nebo oblečení. Když takoví muži středního věku cítili důležitost při citováni tajné přísahy a převzetí truhly s trujuhelníky a kružítky tak to opravdu nebylo znepokojující; stejně jako jejich způsob hraní si na voodoo nebo překonání jejich nedostatečných individualit v skupinové terapii. Nicméně v roce 1914 znamenali rituály svobodných zednářů něco více. Byli stráveni vlastní nenasytnou touhou po moci. Mezi roky 1914 až 1918 zednáři okupovali většinu důležitých míst v řadě evropských států, včetně armády. Ve Francii od generála Sarraila k Poincaréovi a Tardieuovi, téměř všichni ministři byli fanatickými zednáři.

Zednáři byli stejně činní ve Velké Británii a ve Spojených státech na všech úrovních vlády, podnikání a médií. Proti tomuto impozantnímu řádu moci stálo katolické Rakousko samo. První Rakušané brzo padli pod údery soustředěného zednářského útoku.

Se zánikem Rakousko-Uherské říše v listopadu 1918 oznámili Sudečtí Němci svůj záměr vyhlásit nezávislost a založit vlastní stát, což učinili téměř okamžitě poté. Jak toto rozhodnutí mohlo Čechy vůbec znepokojovat je těžké pochopit; Sudečtí Němci byli rozdílné etnikum s rozdílným jazykem, zvyky a náboženstvím. Byli odděleni od Rakouska a nikdo Čechům nedal mandát Rakousko nahradit.

Přesto čeští vojáci do Sudet vpadli, aby svrhli místní vládu. Sudečtí ministři byli zavřeni do vězení a zbiti, stejně jako slovenštní vlastenci, a mnoho vesničanů bylo postříleno.

Protesty proti perzekuování Sudetských Němců byly umlčeny zednářskými konspirátory Benešem, Tardieuem, Poincarém a jejich spojenci. Nyní už nestálo Benešovi v cestě vůbec nic, aby rozšířil zednářskou vládu nad dalšími katolickými národy, včetně 2 milionů Slováků, půl milionu Maďarů a 75 000 Poláků.

Beneš měl plány pro ještě větší Československo, od Dunaje k řece Spree, tedy od Berlínského předměstí k centru Budapeště. Tento plán byl narýsován v roce 1916 v tichosti Velké orientální lóže. Beneš byl nyní vidět v pravém světle. Pod nápisem “Zničení Rakouska-Uherska” byla na přímý Benešův rozkaz kartografem Kuuffnerem nakreslena detailní mapa: nové Československo by spolklo nejen Rakouskou říši. Hranice vedly od Budapeště k Drážďanům a jižní části Berlína; Slezsko bylo také anektováno. Plán s mapou byl později otištěn Delagrave Publishing Company v Paříži.

Lid střední Evropy, chycen mezi komunisty a svobodnými zednáři, neměl nejmenší šanci. Velká orientální lóže sdílela stejné antiklerikánství s komunisty; vžy společně pracovali proti křesťanům a usilovali o zničení Rakousko-Uherské říše.

Moc mezinárodních zednářů byla taková, že Wilson nezašel dále než k slovnímu protestu proti zotročení milionu lidí českými zednáři. Nikdy nikdo neargumentoval v této situaci jeho Čtrnáci body na sebeurčení. Beneš v roce 1919 naoko slíbil, že národy pod správou Čechů dostanou autonomii. To bylo čisté pokrytectví od tyrana nosícího masku liberálního státníka.

V nálseujících 20 letech, pražští zednáři obrali podrobenou populaci o všechnu svobodu, důstojnost a národnostní charakter. Český jazyk byl přítomen všude; na školách, soudech, celá armáda byla česká a kontrolována českými zednáři. Ti, kdo odporovali, byli mučeni, uvězněni nebo zabiti. Po 20 let byly tyto národy nuceny snášet útlak svých zednářských vládců. Vysvobození přijde v roce 1938 a zednářská zhouba nad střední Evropou bude zlomena.

Zednářská porážka v roce 1938 a 1939 urychlý začátek druhé světové války, kdy mezinárodní zednářstvo vyhlásilo válku zemi, která osvobodila utlačované národy Evropy.

Státní tajemník Lansing správně předpověděl: “[Versailleská] mírová smlouva bude zdrojem nové války; zcela jistě jako že po noci následuje den.” Druhá světová válka přesto neměla být náhlou a spontání akcí, ale přímým a nevyhnutelným důsledkem špatných smluv z Versailles. Válka samotná byla vyhlášena ve Versailles dne 28. června 1919.

Někdo může argumentovat, že komunisté se chovali mnohem hůř v roce 1945 než Spojenci v roce 1918, ale výsledky, jde-li o utrpení, nebyli příliš rozdílné. Kromě toho, mírotvorci z roku 1919, narozdíl od Stalina, sami sebe oblékli do liberalismu a humanistické slušnosti. Komunstické barbarství bylo nepopsatelné, ale odpovídalo předpokládanému vzoru utvořeném v roce 1917. Komunisté vraždili a vraždí; slíbili pouze  teror. Spojenci, na druhou stranu, byli slušní, civilizovaní lidé, ti nejlepší z liberalismu a demokracie, kteří neustále zrazovali všechny principy, které tolik nahlas proklamovali. Vzali zpět svá slova, zradili své přátele, ale ne pouze jednou, desetkrát. Spáchali zločin proti duchu. Prodejnost, zrada, chamtivost, hloupost a pokrytectví získaly v jejich režii nový rozměr. Smrtelně podkopali základy Západní civilizace.

Nicméně v Praze jsme jsme byli pouze na půl cesty do Golgoty: 10 dalších zemí čeká na své ukřižování.


|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|4.6.2014|