První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Bagatelizace vražd jihoafrických bělochů

Jihoafrická vládní strana ANC (Africký národní kongres) dosáhla v prvních volbách po smrti Nelsona Mandely očekávaného vítězství, a tak země tak nadále pokračuje v nastoupené trajektorii. Výraznější změny se v JAR, sužované jedním korupčním skandálem za druhým, která se stala lídrem světového žebříčku míry vražd a je na cestě k ekonomickému chaosu, očekávat nedají.

Co se nezmění téměř jistě, je vytrvale rostoucí, a přesto – či právě proto – o nic méně hrůzný počet bělochů každodenně zavražděných černochy. V JAR je denně spácháno kolem 50 vražd, z nichž je podle organizace Genocidewatch asi ve dvaceti případech bílá oběť zavražděna černým pachatelem, což je v obrovském nepoměru k demografickým poměrům (běloši dnes představují pouhých 9% jihoafrického obyvatelstva). Tato statistika a ostré výhružky ze strany některých černošských politiků, při nichž tuhne krev v žilách, vyvolávají v mnoha Búrech obavy z budoucího bělošského krveprolití.


Od předání moci černé většině v roce 1994 bylo zavražděno kolem 70 000 bělochů, dobrat se přesnějších čísel je však obtížné – policie totiž přestala ve statistikách rozdělovat oběti podle rasy.

Etnická nesnášenlivost hraje u těchto zločinů velmi často významnou roli a na místech činu jsou nezřídka v krvi vyvedeny nápisy jako „Zabij Búra“. Vraždy bývají také nesmírně brutální: nevýslovné mučení mačetami (panga), žehličkami či jiným kuchyňským příslušenstvím jsou na denním pořádku a oběti bývají nejčastěji v důchodovém věku. V den Mandelovy smrti byla 84 letá afrikánská žena ve svém domě oloupena a utopena ve vaně.


Vražda rodiny Vianových se vymykala obvyklému vzorci jen tím, že pachatelé byli souzeni a odsouzeni. Životy Tonyho Viany a jeho rodiny vyhasly uprostřed hrůzných scén , jež se téměř vymykají lidskému chápání. Tři černí lupiči odvedli třiapadesátiletého otce do pokoje, kde ho zastřelili a poté se střídali ve znásilňování jeho ženy Geraldiny, než ji konečně zavraždili.

Nakonec odvedli jejich dvanáctiletého syna Amara – kterého donutili celou hrůznou scénu sledovat – do koupelny, kde ho utopili ve vaně plné vroucí vody. Poté útočníci z domu na venkovském předměstí 80 km od Johannesburgu v poklidu odešli.

Na protest proti neschopnosti policie a lhostejnosti vlády tváří tvář této vražedné vlně vznikla bělošská skupina „Rudý říjen“.

Někoho by snad mohlo napadnout, že židovská komunita – s vlastní historií pronásledování a vyvinutou citlivostí na násilí jakkoliv evokující pogromy – by měla s takovou iniciativou sympatizovat. Takový člověk by se ale šeredně mýlil: Organizovaná židovská komunita je totiž v čele pokusů umenšit, zdiskreditovat a zadupat do země jakékoliv bělošské požadavky či nároky.

Jako vhodný příklad může posloužit rozhovor se zakladatelem Rudého října v jihoafrické TV, který moderátor – „antirasistický“ židovský soudce – začal ujištěním diváků o nadsazenosti tvrzení skupiny.

Liberální levice je dle všeho odhodlána zamlžit a rozmělnit všechny zprávy o pronásledování bělochů: podle nich je kriminalita v JAR vysoká všeobecně, proto není na místě zveličovat utrpení bělochů. Farmy jsou navíc díky své izolovanosti snadným terčem. A v konečném důsledku celá akce vlastně slouží jen popírání zodpovědnosti za apartheid.

Spolehlivé statistiky zločinnosti je však skutečně obtížné shromáždit, čemuž nepomáhá ani úmyslná i neúmyslná nekompetentnost policie, která navíc přestala třídit oběti do skupin na základě jejich etnické/rasové příslušnosti.

Jak afrikánská, tak anglofonní média v současnosti zpravují o násilí na farmách co možná nejzběžněji a často vynechávají informace o jménech, rase nebo průběhu vyšetřování. (Výjimkou je aktuální soud s celebritou – atletem Oscarem Pistoriusem)

Nejvýznamějšími „popírači“ jsou jihoafrická pobočka nadnárodní nevládní organizace Africa Check a v akademické sféře působícící Centrum pro studium otevřené demokracie – obě organizace jsou z velké části vedené a financované Židy.

Africa Check je jedním z chapadel Sorosovy Nadace pro otevřenou společnost, jenž se tak pilně činí při podněcování převratů a revolucí od Tuniska, přes Egypt až po východní Evropu. Stylizuje se do role nezávislého „hlídače“ médií a soudce i poroty posuzujících zpravodajskou hodnotu zpravodajských příběhů.

Vzhledem k uzavírání zahraničních redakcí tradičních zpravodajských organizací budou organizace typu Africa Check hrát do budoucna stále významnější roli. I když se označují „nezávislé a nestranné“, jejich zaměstnanci se rekrutují z řad „aktivistických“ novinářů, kteří často prošli The Guardian či BBC, a na které je v „ideologickém ohledu“ spolehnutí.

Ředitel Africa Check Peter Cunliffe-Jones je toho vynikajícím příkladem. Ještě jako redaktor Guardianu označil masakr stovek nigerijských křesťanů tamějšími muslimy za nenáboženské spory o půdu a kvalitu správy.

To bylo příliš i pro čtenářstvo Guardianu. Jeden z nich si postěžoval: „To, že většina křesťanských obětí násilí – včetně žen a dětí – měla odseknuty končetiny … připomíná barbarské tresty práva šaría.“

Peter Cunliffe-Jones ale našel místo, kde bude jeho schopnost nevidět to, na co si jeho zaměstnavatelé nepřejí přitáhnout přílišnou pozornost veřejnosti, vysoce ceněna. Jeho podřízení provedli výpočty a přišli s tím, že zločinů proti bělochům je méně než v devadesátých letech, a celková míra zločinnosti navíc klesá.

V řadách Africa Check zakotvil i další významný aktivista a bývalý bojovník proti apartheidu, židovský novinář Anton Haber, toho času profesor novinařiny. Vydavatelství, které s dalším židovským podnikatelem založili, si v novém režimu vede dobře – zejména pak pokud jde o získávání veřejných zakázek.

S kapsami plných peněz od plejády mezinárodních nevládních organizací – jako jsou například Nadace Billa a Melindy Gatesových nebo Google, zřizuje Africa Check  nové pobočky v Tanzanii, Zambii a Svazijsku. Takto vypadá nová, „přátelská“ tvář kolonialismu.

Uplynulých dvacet let bylo se svou děsivou mírou znásilnění, vražd, korupce a rozpadu infrastruktury katastrofou pro bělošské i černošské obyvatelstvo. Jedna skupina se však s novými podmínkami vyrovnala obdivuhodně dobře a nyní si užívá nejvyšší životní úroveň v západním světě. Podnikatelský úspěch v dnešní JAR téměř zcela závisí na dobrých vztazích se špičkami ANC a nikdo toho neumí využít lépe než židovští podnikatelé – za předpokladu, že dovedou ve své minulosti nalézt byť jen sebenepatrnější důkaz zapojení do hnutí proti apartheidu.

Je na místě připomenout si, že ANC byl z velké části židovským výtvorem a jeho vedoucí pozice byly plné židovských komunistů, kteří vyhledávali a vychovávali nové talentované budoucí kádry – jako byl např. Nelson Mandela, který mohl za svou kariéru v advokacii děkovat židovskému patronátu. (viz také “The role of Jews in South Africa since 1948” od Sama Davidsona, The Occidental Quarterly, léto 2011). Židé kontrolují i hlavní opoziční subjekt, Demokratickou alianci, jejíž současný i předchozí předseda – stejně jako mnoho členů jejího stínového kabinetu – jsou Židé.

Obecně však Židé dávají před světlem ramp stále více přednost výkonu „měkké“ moci prostřednictvím pozic jakou je guvernér centrální banky.

Úspěch bratrů Colemanových je typickým projevem tohoto trendu. Colin Coleman vede jihoafrickou filiálku Goldman Sachs, a zatímco tento oddaný kapitalista pomáhal sjednávat pro JAR životně důležité dolarové půjčky, jeho socialistický bratr Neil se jako hlavní stratég podílel na založení a chodu Jihoafrické odborové organizace.

Po roce 1994 se v jihoafrické židovské komunitě prominentně projevují zejména dva trendy: Menšina – čítající asi 70 000 příslušníků se obrátila „dovnitř“, stala se silně ortodoxní – a dokonce je považována za jednu z nejzbožnějších na světě. Oproti dnům apartheidu a židovským aktivistům vyžívajících se v rebelii jde o významný posun. Na podnikatelském, kulturním a politickém kolbišti si židovské elity stále pevněji upevňují své výsadní pozice. Navzdory mikroskopickému podílu na celkové populaci (0.2%) jsou Židé na dobré cestě vytlačit bělochy z pozice nejpřednější ne-černošské skupiny v Jižní Africe.

Mohli byste snad čekat trochu velkomyslnosti k poraženým. Ani omylem –  staré rány jsou donekonečna znovu rozdrásávány.

Vezměte si třeba Jihoafrický židovský výbor (South African Jewish Board of Deputies). Před rokem 1994 byl oporou režimu apartheidu, z něhož také mohutně profitoval. Dnes přepisuje historii a vytváří mučednický mýtus společného utrpení Židů a černochů pod apartheidem, čímž ale odhaluje především neutuchající nenávist vůči bělochům.

Během srpnového projevu černošského ministra spravedlnosti za ANC před Jihoafrickým židovským výborem maska konečně spadla, když se řečník pokusil spojit bílé Jihoafričany s holokaustem.

I když tuto řeč přednesl černošský ministr, většina pozorovatelů se shodla na tom, že musela vzejít přímo ze samotného výboru. Jde o velmi znepokojivý vhled do procesů formujících velmi paranoidní, až vyšinutý, postoj skupiny nebo přinejmenším její nezanedbatelné části.

V pokusu zakrýt židovskou spolupráci s režimem zaznělo, že bílí Jihoafričané podporovali holocaust, „i tehdy, když židovská krev v koncentračních táborech Buchenwald, Dachau a Osvětim sotva zaschla“.

V průběhu celého projevu zasvěcenému utrpení černochů, Židů a příslušníků sexuálních menšin nezaznělo jediné slovo o každodenních útocích na bílé farmáře. Místo toho si obecenstvo vyslechlo znepokojivou zprávu o svastice, nasprejované na náhrobní kámen na židovském hřbitově v Bloemfonteinu.

Najevo vyšlo také časem nijak nezmenšené rozhořčení nad imigračním zákonem z roku 1937, namířeném na omezení židovské imigrace do Jižní Afriky. Poselství vyznělo jasně: pokud si bílí Jihoafričané snad mysleli, že „pravda a usmíření“ nové éry se vztahují i na ně, šeredně se spletli.

Vše ovšem neběží v dokonalém souladu s židovskými zájmy – ve spektru černého aktivismu byl vždy přítomen vzdorný proud, vzpínající a vzpouzející se zjevné židovské manipulaci. Na začátku tohoto roku vyjádřila parlamentní skupina v „Deklaraci z Kapského Města“ solidaritu s palestinským lidem. Navíc přišli s návrhem nových ekonomických regulací, podporujících kampaň ‚BDS‘ (Bojkot, Deinvestice, Sankce), což by v podstatě ukončilo ekonomickou spolupráci s Izraelem.

Dle očekávání zareagovala židovská komunita jako vosí hnízdo na poklepání klackem. Ostře napadli „zjevné zneužití parlamentního procesu zvláštními zájmovými skupinami“ a dle očekávání dosáhli zmírnění znění i rozmělnění obsahu Deklarace z Kapského Města.

V podstatě šlo ale jen o neškodné – byť lehce zlomyslné – gesto, které se poněkud vymklo kontrole. Ve skutečnosti svazky mezi Izraelem a JAR zpřetrhány nebudou – koneckonců, prezident Zuma, nutně potřebuje Mossad k obsluze a údržbě bezpečnostního systému, nainstalovaného kolem jeho honosného prezidentského paláce.

Johannesburg se zanedlouho dočká požehnání: otevření vlastního Muzea holokaustu – tohoto konečného, mezinárodně srozumitelného symbolu židovského triumfalismu – v přepychové nové budově na třídě Jana Smutse. V JAR půjde o třetí podobné centrum a školy jej budou navštěvovat povinně. Ani na chvíli nepochybujte o honosnosti otevírací ceremonie.




Článek F. C. Begbieho A blind eye to murder of Whites in South Africa vyšel na stránkách The Occidental Observer.


|Autor: Redakce|Zdroj: deliandiver.org|28.9.2014|