Tato první rozhlasová přednáška Emanuela Moravce byla odvysílaná 26.srpna 1939, šest dní před začátkem německo-polského konfliktu. Německo tehdy požadovalo po Polsku tzv. Polský koridor. Tedy bývalé německé území, které Spojenci polskému státu přidělili po první světové válce.
Přiděleno mu bylo hned ze dvou důvodů: potřeba od sebe oddělit Německo a Prusko a oslabit tak německý stát, a zajistit Polsku přístup k moři, aby tím byla zaručen vývoj hospodářsky silného polského státu jako mocenské protiváhy Německa v regionu. Polský koridor tak oddělil od zbytku Německa Východní Prusko, které se tak rázem ocitlo uvnitř Polska. Tak jako leckterým Čechům by nebylo divné požadovat zpět odstoupené sudetské území, tak jako leckterým Srbům by nebylo divné požadovat zpět odstoupené Kosovo, nebylo ani Německu divné požadovat zpět Polský koridor a znovuobnovit po dvaceti letech spojení Východního Pruska s Říší.
Úvod:
Po těžkých porážkách, které utrpěla v roce 1938 politika dr.Beneše i jeho neupřímných spojenců, bylo jasné, že Německo Adolfa Hitlera představuje zcela jinou sílu, než jak nám byla líčena jeho nepřáteli. Proto jsem se rozhodl, že si toto Německo prohlédnu, a v létě roku 1939 vykonal jsem cestu Německou říší, kde jsem navštívil řadu závodů a hlavně organizací sociálních, které uvedl německý nacionální socialismus v život. Tehdy vyvrcholilo napětí mezi Německem a Polskem. To, co jsem viděl na vlastní oči, utvrdilo mě v přesvědčení, že Německá říše je velmi pevná a že jako nepřítel bude strašná a nezlomná. Proto ihned po návratu do své domoviny rozhodl jsem se promluvit v rozhlase o nebezpečí, které hrozí Polsku, bude-li naslouchat západním našeptávačům a rozhodne-li se k válce s Německem. Z této prvé rozhlasové přednášky vznikla u mne postupem času potřeba, promluvit pravidelně českému člověku trochu do svědomí a ukázat mu, co doba opravdu přináší..
Bylo to, tuším, na počátku letošního roku. Tehdy mne navštívila známá polská novinářka a položila mi otázku, co soudím o situaci a o polské politice. Řekl jsem jí zhruba asi toto:
“Milostivá paní! Šest týdnů před osudnou konferencí v Mnichově v září 1938, jsem napsal do ‘Branné politiky’: Nejde nám o to, aby nám Polsko pomáhalo z lásky. Rozhodne-li se nejevit zájem o nás, je to jeho věc, ale také trochu jeho osud. Buď se zachráníme a tím upevníme také postavení Polska, nebo zajdeme, a pak se Polsko položí k nám do hrobu.
Milostivá paní, na tom, co jsem napsal v září minulého roku, nemohu nic opravovat na počátku roku letošního. Prvá Česko-slovenská republika chránila jižní bok Polska proti Podunají. V říjnu 1938 přestali jsme být vojenským činitelem ve střední Evropě. Od října není Polsko schopno větších vojenských akcí na západním břehu Visly. Zbyla mu jako hlavní obranná posice čára Krakov - Varšava - Grodno, ale za předpokladu, že Rusko zůstane neutrální.
Milostivá paní - pokračoval jsem dále - za našeho loňského sporu s Německem mohli jsme spoléhat na určitou operativní spolupráci se Západem, hlavně tu šlo o spolupráci leteckou. Západní hranice Česko-Slovenska byla roku 1938 od Rýna vzdálena přes 300 km. Vy, milostivá paní, máte z Polska k Rýnu přes 600 km. To je trochu mnoho k bližší spolupráci letectva polského s francouzským a britským.”
Potom se mne můj host s úsměvem zeptal, co bych tedy Polsku poradil. Řekl jsem: “Učte se z našich chyb. Dejte autonomii svým menšinám a dohodněte se s Ruskem.”
Na to mi má návštěva odpověděla, že dohoda s Ruskem není možná a že polské menšiny, hlavně Ukrajinci, nemohou autonomii požadovat. Končila prohlášením: “Raději budeme válčit, ať už to dopadne jak chce.” Odvětil jsem, že toto rozhodnutí chápu a vyslovil jsem názor, že to na osudu Polska nic nezmění.
Dnes vzpomínám na tuto letošní lednovou rozmluvu s onou duchaplnou polskou novinářkou s určitým smutkem. Osud poválečného Česko-Slovenska měl mnoho společného s osudem poválečného Polska. Hlavně tu byla chorobná příbuznost v přeceňování vlastních sil a možností. Česko-Slovensko se přeceňovalo politicky, Polsko vojensky. Vina byla v nezkušených garniturách, které vedly oba státy.
Obrátíme-li zpět několik stran z minulosti vztahů Polska k Česko-Slovensku, prsty se nám při tom ještě dnes chvějí.
Když 21. září 1938 býv. česko-slovenská vláda dostala britsko-francouzské ultimátum, aby odstoupila sudetské území, dostavil se zakrátko k našemu zahraničnímu ministru polský vyslanec a výhrůžně žádal okamžité odstoupení Těšínska Polsku. V tomto požadavku, mapou provázeném, byli i kraje, kde Poláci jsou v menšině, ale kde jsme měli mohutný a nenahraditelný těžký průmysl.
Jeden z našich národních hospodářů prohlásil, že pro náš další hospodářský život je bolestnější ztrátou to, co nám odňali Poláci, než to, co jsme zanechali v sudetském území.
V říjnu a v listopadu 1938 bylo s polskou diplomacií k nevydržení, jak se cítila na koni. Vzpomeňme na polskou bezohlednou kampaň o společnou hranici polsko-maďarskou, za které šlo o připojení Slovenska k Polsku nebo k Maďarsku. V pozadí, jako cíl polské diplomacie, bylo však smazání česko-slovenského státu ze středoevropské mapy.
Tato slepá nenávist ke všemu českému se však z polského tisku a z polské společnosti rázem vytratila, když Poláci poznali, že jejich neustálé provokace musí nutně vést k válce. Polská diplomacie s polskou propagandou najednou zjistili, že v sousedství na jihozápadě žije osmimilionový národ Čechů, který hrál poctivě úlohu mouřenína západním demokraciím a který by mohl být zneužit v polsko-německém rozporu znovu proti Německu. Ve Varšavě zapomněli náhle, že oběť západní zrady (Česko-Slovensko - pozn.PO), které Poláci vrazili v září minulého roku zezadu nůž mezi žebra, sotva se drží na nohou.
Zatím však v březnu 1939 nastalo jasno o naší budoucnosti. Státní president Dr. Emil Hácha sjednal s Vůdcem německého národa smlouvu o dobrém přátelství, o loyální spolupráci a dal české území pod německou ochranu. Tím byl učiněn konec další polské hře, v níž bylo zneužíváno poctivého českého vlastenectví pro cizí cíle a ke škodě národa.
Polsko vzniklo ze tří různých státních celků. Pouze menší část polského území pochází z odkazu zašlé rakousko-uherské monarchie. Valná část Polska tvoří území dvou nejsilnějších pozemních mocí světa: Německa a Ruska.
Žádný středoevropský stát není vydán dvěma tak mocným sbíhavým tlakům, jako dnešní Polsko. Německo s Ruskem mají dvě největší letectva na světě a dvě největší motomechanické armády pro rychlé operace v rovinách, jakou je právě rovina valné části Polska.
Pro vojáka je proto záhadou, jakým způsobem by Západ mohl včas Polsku pomoci, než toto bude v německo-ruských kleštích rozdrceno.
Za zlé není třeba oplácet zlým. Starý svět, představovaný západním plutokratickým řádem, je na ústupu. Buduje se svět nový, s novým řádem sociálním, s novým řádem hospodářským.
Tento svět v sobě skrývá obrovské energie, a co je hlavní, neomezené možnosti, jak tyto probuzené energie využít k tvoření užitečných hodnot.
Polsko, hospodářsky velmi chudé, vysilované a brzděné feudální soustavou, která úmyslně z desíti obyvatel pět nenaučila čtení ani psaní, stojí dnes před rozhodnutím: Buď zahyne jako žoldnéř odumírajícího Západu, anebo začne nový život v rodině středoevropských národů, která pod vedením Německa a Itálie promění se v soustátí, jež ve svém hospodářském rozvoji záhy zastíní celý Západ i s Amerikou.
Právě 23.září bylo tomu jedenáct měsíců, co nám Anglie doporučila, abychom provedli obecnou mobilisaci proti Německu. To však nic nevadilo, aby 27.září 1938, tedy už čtyři dny poté, dnešní britský ministerský předseda nepronesl v poslanecké sněmovně tato hanebná slova:
“Jak strašlivé, jak fantastické a neuvěřitelné je, že máme kopat zákopy a zkoušet plynové masky, a to pro spor ve vzdálené zemi, mezi národy, o nichž nic nevíme.”
Bratři Poláci! Zcela upřímně vám přeji, abyste byli ušetřeni našich zkušeností se západním panstvem, které si toho v naší malé hospodě mnoho naporoučelo. Když však došlo na placení, vytratilo se od nás jak zlodějíčkové..
PS: Protože propagandu židokratických a bolševických vítězů můžeme slyšet ze všech stran, je dobré si přečíst také nějaká fakta i z jiných, nezávislejších stran. Řada věcí nám dnes neznámých je výborným způsobem popsána i v článku v odkazu uvedeném níže. Věřím, že každý si udělá o době, která předcházela největšímu konfliktu Evropy, svůj vlastní obrázek.
|Autor: P.O.|Zdroj: svobodnyodpor.info|12.11.2014|
Přiděleno mu bylo hned ze dvou důvodů: potřeba od sebe oddělit Německo a Prusko a oslabit tak německý stát, a zajistit Polsku přístup k moři, aby tím byla zaručen vývoj hospodářsky silného polského státu jako mocenské protiváhy Německa v regionu. Polský koridor tak oddělil od zbytku Německa Východní Prusko, které se tak rázem ocitlo uvnitř Polska. Tak jako leckterým Čechům by nebylo divné požadovat zpět odstoupené sudetské území, tak jako leckterým Srbům by nebylo divné požadovat zpět odstoupené Kosovo, nebylo ani Německu divné požadovat zpět Polský koridor a znovuobnovit po dvaceti letech spojení Východního Pruska s Říší.
Úvod:
Po těžkých porážkách, které utrpěla v roce 1938 politika dr.Beneše i jeho neupřímných spojenců, bylo jasné, že Německo Adolfa Hitlera představuje zcela jinou sílu, než jak nám byla líčena jeho nepřáteli. Proto jsem se rozhodl, že si toto Německo prohlédnu, a v létě roku 1939 vykonal jsem cestu Německou říší, kde jsem navštívil řadu závodů a hlavně organizací sociálních, které uvedl německý nacionální socialismus v život. Tehdy vyvrcholilo napětí mezi Německem a Polskem. To, co jsem viděl na vlastní oči, utvrdilo mě v přesvědčení, že Německá říše je velmi pevná a že jako nepřítel bude strašná a nezlomná. Proto ihned po návratu do své domoviny rozhodl jsem se promluvit v rozhlase o nebezpečí, které hrozí Polsku, bude-li naslouchat západním našeptávačům a rozhodne-li se k válce s Německem. Z této prvé rozhlasové přednášky vznikla u mne postupem času potřeba, promluvit pravidelně českému člověku trochu do svědomí a ukázat mu, co doba opravdu přináší..
Bylo to, tuším, na počátku letošního roku. Tehdy mne navštívila známá polská novinářka a položila mi otázku, co soudím o situaci a o polské politice. Řekl jsem jí zhruba asi toto:
“Milostivá paní! Šest týdnů před osudnou konferencí v Mnichově v září 1938, jsem napsal do ‘Branné politiky’: Nejde nám o to, aby nám Polsko pomáhalo z lásky. Rozhodne-li se nejevit zájem o nás, je to jeho věc, ale také trochu jeho osud. Buď se zachráníme a tím upevníme také postavení Polska, nebo zajdeme, a pak se Polsko položí k nám do hrobu.
Milostivá paní, na tom, co jsem napsal v září minulého roku, nemohu nic opravovat na počátku roku letošního. Prvá Česko-slovenská republika chránila jižní bok Polska proti Podunají. V říjnu 1938 přestali jsme být vojenským činitelem ve střední Evropě. Od října není Polsko schopno větších vojenských akcí na západním břehu Visly. Zbyla mu jako hlavní obranná posice čára Krakov - Varšava - Grodno, ale za předpokladu, že Rusko zůstane neutrální.
Milostivá paní - pokračoval jsem dále - za našeho loňského sporu s Německem mohli jsme spoléhat na určitou operativní spolupráci se Západem, hlavně tu šlo o spolupráci leteckou. Západní hranice Česko-Slovenska byla roku 1938 od Rýna vzdálena přes 300 km. Vy, milostivá paní, máte z Polska k Rýnu přes 600 km. To je trochu mnoho k bližší spolupráci letectva polského s francouzským a britským.”
Potom se mne můj host s úsměvem zeptal, co bych tedy Polsku poradil. Řekl jsem: “Učte se z našich chyb. Dejte autonomii svým menšinám a dohodněte se s Ruskem.”
Na to mi má návštěva odpověděla, že dohoda s Ruskem není možná a že polské menšiny, hlavně Ukrajinci, nemohou autonomii požadovat. Končila prohlášením: “Raději budeme válčit, ať už to dopadne jak chce.” Odvětil jsem, že toto rozhodnutí chápu a vyslovil jsem názor, že to na osudu Polska nic nezmění.
Dnes vzpomínám na tuto letošní lednovou rozmluvu s onou duchaplnou polskou novinářkou s určitým smutkem. Osud poválečného Česko-Slovenska měl mnoho společného s osudem poválečného Polska. Hlavně tu byla chorobná příbuznost v přeceňování vlastních sil a možností. Česko-Slovensko se přeceňovalo politicky, Polsko vojensky. Vina byla v nezkušených garniturách, které vedly oba státy.
Obrátíme-li zpět několik stran z minulosti vztahů Polska k Česko-Slovensku, prsty se nám při tom ještě dnes chvějí.
Když 21. září 1938 býv. česko-slovenská vláda dostala britsko-francouzské ultimátum, aby odstoupila sudetské území, dostavil se zakrátko k našemu zahraničnímu ministru polský vyslanec a výhrůžně žádal okamžité odstoupení Těšínska Polsku. V tomto požadavku, mapou provázeném, byli i kraje, kde Poláci jsou v menšině, ale kde jsme měli mohutný a nenahraditelný těžký průmysl.
Jeden z našich národních hospodářů prohlásil, že pro náš další hospodářský život je bolestnější ztrátou to, co nám odňali Poláci, než to, co jsme zanechali v sudetském území.
V říjnu a v listopadu 1938 bylo s polskou diplomacií k nevydržení, jak se cítila na koni. Vzpomeňme na polskou bezohlednou kampaň o společnou hranici polsko-maďarskou, za které šlo o připojení Slovenska k Polsku nebo k Maďarsku. V pozadí, jako cíl polské diplomacie, bylo však smazání česko-slovenského státu ze středoevropské mapy.
Tato slepá nenávist ke všemu českému se však z polského tisku a z polské společnosti rázem vytratila, když Poláci poznali, že jejich neustálé provokace musí nutně vést k válce. Polská diplomacie s polskou propagandou najednou zjistili, že v sousedství na jihozápadě žije osmimilionový národ Čechů, který hrál poctivě úlohu mouřenína západním demokraciím a který by mohl být zneužit v polsko-německém rozporu znovu proti Německu. Ve Varšavě zapomněli náhle, že oběť západní zrady (Česko-Slovensko - pozn.PO), které Poláci vrazili v září minulého roku zezadu nůž mezi žebra, sotva se drží na nohou.
Zatím však v březnu 1939 nastalo jasno o naší budoucnosti. Státní president Dr. Emil Hácha sjednal s Vůdcem německého národa smlouvu o dobrém přátelství, o loyální spolupráci a dal české území pod německou ochranu. Tím byl učiněn konec další polské hře, v níž bylo zneužíváno poctivého českého vlastenectví pro cizí cíle a ke škodě národa.
Polsko vzniklo ze tří různých státních celků. Pouze menší část polského území pochází z odkazu zašlé rakousko-uherské monarchie. Valná část Polska tvoří území dvou nejsilnějších pozemních mocí světa: Německa a Ruska.
Žádný středoevropský stát není vydán dvěma tak mocným sbíhavým tlakům, jako dnešní Polsko. Německo s Ruskem mají dvě největší letectva na světě a dvě největší motomechanické armády pro rychlé operace v rovinách, jakou je právě rovina valné části Polska.
Pro vojáka je proto záhadou, jakým způsobem by Západ mohl včas Polsku pomoci, než toto bude v německo-ruských kleštích rozdrceno.
Za zlé není třeba oplácet zlým. Starý svět, představovaný západním plutokratickým řádem, je na ústupu. Buduje se svět nový, s novým řádem sociálním, s novým řádem hospodářským.
Tento svět v sobě skrývá obrovské energie, a co je hlavní, neomezené možnosti, jak tyto probuzené energie využít k tvoření užitečných hodnot.
Polsko, hospodářsky velmi chudé, vysilované a brzděné feudální soustavou, která úmyslně z desíti obyvatel pět nenaučila čtení ani psaní, stojí dnes před rozhodnutím: Buď zahyne jako žoldnéř odumírajícího Západu, anebo začne nový život v rodině středoevropských národů, která pod vedením Německa a Itálie promění se v soustátí, jež ve svém hospodářském rozvoji záhy zastíní celý Západ i s Amerikou.
Právě 23.září bylo tomu jedenáct měsíců, co nám Anglie doporučila, abychom provedli obecnou mobilisaci proti Německu. To však nic nevadilo, aby 27.září 1938, tedy už čtyři dny poté, dnešní britský ministerský předseda nepronesl v poslanecké sněmovně tato hanebná slova:
“Jak strašlivé, jak fantastické a neuvěřitelné je, že máme kopat zákopy a zkoušet plynové masky, a to pro spor ve vzdálené zemi, mezi národy, o nichž nic nevíme.”
Bratři Poláci! Zcela upřímně vám přeji, abyste byli ušetřeni našich zkušeností se západním panstvem, které si toho v naší malé hospodě mnoho naporoučelo. Když však došlo na placení, vytratilo se od nás jak zlodějíčkové..
PS: Protože propagandu židokratických a bolševických vítězů můžeme slyšet ze všech stran, je dobré si přečíst také nějaká fakta i z jiných, nezávislejších stran. Řada věcí nám dnes neznámých je výborným způsobem popsána i v článku v odkazu uvedeném níže. Věřím, že každý si udělá o době, která předcházela největšímu konfliktu Evropy, svůj vlastní obrázek.
|Autor: P.O.|Zdroj: svobodnyodpor.info|12.11.2014|
