Zdá se, jakoby byl jistý rozpor mezi vědou na jedné straně a populárními názory na straně druhé. Taková je absolutní pravda. Diskuse na téma příroda vs. výchova probíhá ve dvou oblastech - vědecké a veřejné - ale závěry v obou sférách jsou kompletně opačné.
Z vědeckého pohledu je egalitářské (rovnostářské) stanovisko, že dědičnost neovlivňuje chování a že každý se rodí přesně stejný a prostředí vše determinuje, zcela chybné. Zastánci tohoto pohledu nebyli pouze udeřeni, ale doslova ubiti ohromným množstvím argumentů z několika studií o dvojčatech a adoptovaných dětech navzdory skutečnosti, že "hrací pole" bývá až absurdně nevyvážené v jejich prospěch. Je daleko jednodušší získat granty na výzkum, pokud zaujmete egalitářsku pozici, vaše články se setkají s větším zájmem a chválou a stejně tak nebudete mít žádný problém najít vydavatele pro vaši knihu, která dostane pochvalné recenze a prodá se množství výtisků. Navzdory všemu byli rovnostáři ve vědeckých kruzích poraženi z jasného a jednoduchého důvodu - jejich závěry jsou mylné a důkazy proti jejich tvrzením jsou zdrcující.
Ve veřejném prostoru je však opak pravdou a výchova jasně zvítězila. Strategií rovnostářů bylo napadání výzkumů "hereditalistů". (Budu výraz hereditalisté dávat do uvozovek, protože od žádného hereditalisty jsem nikdy neslyšela, že by věřil, že prostředí není vůbec důležité. "Hereditalisté" jsou však lidé, kteří mají za to, že dědičnost ve výrazné míře ovlivňuje chování.) Rovnostáři používají ad hominem útoky, vykreslují "hereditalisty" jako padouchy, kteří zoufale zkreslují svá data, protože se chtějí cítit jako "nadřazení" a také proto, že zoufale chtějí, aby se jiní lidé cítili špatně. (Ale prosím! Můžete přijít ještě s hloupější argumentem?!)
Rovnostáři nemají žádné důkazy a dobře to vědí. Pokoušejí se zmást veřejnost tvrzeními typu: "Nikdo to nemůže vědět najisto." "To nebylo dokázáno." Rádi říkají, že dědičnost a prostředí jsou beznadějně propleteny, jako by už někdo mohl přijít na relativní vliv obou těchto faktorů? (Snadno - studiem identických dvojčat oddělených od sebe.) Tato obskurní strategie je bezmocná proti řadě nových výzkumů dokazujících biologickou korelaci IQ (např. s velikostí mozku), čili je budou prostě ignorovat. Například budou poukazovat na malé chyby v jedné studii s dvojčaty provedené před 50-ti lety za účelem její diskreditace, ale záměrně opomenou informovat své čtenáře, že množství dalších studií vedlo ke stejným výsledkům. Uvádějí příklady otázek z IQ testů, které byly vyřazeny již před desítkami let, tvrdíc, že jsou očividně "předpojaté" jakoby jen stačilo takové konstatování a nic víc. Ale jde rovnostářům skutečně o pravdu? Položte si otázku - jaký výzkum uskutečnili Gould, Kagan, Lewontin, Rose atd.? Odpověď je: žádný. (Měl jsem možnost číst knihu Jay Goulda: "Jak neměří člověka". Tolik útoků ad hominem, arogance, výsměchu a urážek jsem neviděl ani v bulvárním článku, natož v "populárně-vědecké" knize - pozn. Redakce)
Mezi badateli na poli IQ bylo po mnoho let poměrně známo, že vedoucí hlasatelé egalitarizmu nejsou pouze zmateni nebo špatně informováni, oni jsou vědomě nepoctiví. Zoufale zavádějí lidi jen proto, aby akceptovali egalitarizmus za účelem podpory jejich vlastní politické agendy, a jejich mediální spojenci dělají přesně totéž. (A přitom vydělávají množství peněz - skutečně musí být v psím nebi.) Brilantní a upřímní vědci jako Jensen, Whitney, Lynn, Rushton, Herrnstein a Murray, kteří důsledně konstatují pravdu, přestože dobře vědí, že je nepopulární, jsou nálepkování jako "rasisti" a "bigoti", zatímco rovnostáři se stylizují do role "těch dobrých". Způsob, jakým se snaží působit morálně nadřazeně, zatímco bezostyšně lžou veřejnosti, je vysloveně nechutný. (Pokud se chcete dozvědět, kdo tito lidé ve skutečnosti jsou a proč dělají, to co dělají, přečtěte si mou esej o anti-eugenických hoaxech).
Každý ví, že pokud člověk poslouchá v rozvodovém řízení pouze jednu stranu, tak on / ona budou prezentovat pravděpodobně totálně zaujatý postoj. (Přátelé manželky říkají, že "manžel je monstrum!" a manželovi přátelé zase říkají, že "manželka je psychopatka!") Ale přesto stále inklinujeme věřit tomu, co nám říká jedna strana a děláme to neustále, protože den má pouze několik hodin a my nemůžeme proniknout hlouběji do každého jednotlivého problému. V otázkách genetiky a chování, rovnostáři a liberální média velmi svědomitě kontrolují veřejný diskurs, a to už po celá desetiletí, pouze jejich verze byla prezentována veřejnosti. Můžeme se divit tomu, že veřejnost akceptuje to, co jí je nekriticky předkládáno? Není ničí vina, že tomu věří. Pokud bych se nezabývala studiem a výzkumem IQ, pravděpodobně bych tomu také věřila.
Ale možná bych si jednoho dne řekla "proč neslyšíme i druhou stranu?" Mnoho lidí je neschopných položit si takovou otázku, protože se bojí toho, že by druhá strana mohla mít pravdu a zjištění, že po celou tu dobu žili ve lži, by otřáslo jejich psychikou, z čehož by se už nevzpamatovali. Každopádně si jen představte, že bych se odvážila vstoupit do zakázaného teritoria - a možná si přečetla jednu opravdu dobrou knihu, takovou jako "The Bell Curve" od Herrnsteina a Murraye. Pomyslela bych si "vždyť ten náš svět je úplně jiný, než jsem si dosud myslela!" Není to domýšlivá propaganda jako v případě Gouldovy knihy "Jak neměřit člověka". Jde o střízlivé, jasně formulované, zajímavé ba až fascinující... zkrátka vzrušující dílo! Kniha je srozumitelná, snadno se čte a máte z ní pocit... upřímnosti, je uspokojivá jako jiná literatura podobného druhu, po které vám v ústech zůstane pachuť jako po cukrové vatě. A podívejte na ty všechny zajímavé grafy a tabulky! To bude asi tím, že tu jde opravdu o vědu. A když bych ji dočetla, tak bych neměla pocit, že jsem tomu nerozuměla. Za to bych však byla plná hněvu vůči všem těm nepoctivým padouchům, kteří mě po celé ty roky tak nestydatě lhali.
Autorka: Marian Van Court
|Autor: Aman|Zdroj: prodiprudu.org|17.9.2014|
Z vědeckého pohledu je egalitářské (rovnostářské) stanovisko, že dědičnost neovlivňuje chování a že každý se rodí přesně stejný a prostředí vše determinuje, zcela chybné. Zastánci tohoto pohledu nebyli pouze udeřeni, ale doslova ubiti ohromným množstvím argumentů z několika studií o dvojčatech a adoptovaných dětech navzdory skutečnosti, že "hrací pole" bývá až absurdně nevyvážené v jejich prospěch. Je daleko jednodušší získat granty na výzkum, pokud zaujmete egalitářsku pozici, vaše články se setkají s větším zájmem a chválou a stejně tak nebudete mít žádný problém najít vydavatele pro vaši knihu, která dostane pochvalné recenze a prodá se množství výtisků. Navzdory všemu byli rovnostáři ve vědeckých kruzích poraženi z jasného a jednoduchého důvodu - jejich závěry jsou mylné a důkazy proti jejich tvrzením jsou zdrcující.
Ve veřejném prostoru je však opak pravdou a výchova jasně zvítězila. Strategií rovnostářů bylo napadání výzkumů "hereditalistů". (Budu výraz hereditalisté dávat do uvozovek, protože od žádného hereditalisty jsem nikdy neslyšela, že by věřil, že prostředí není vůbec důležité. "Hereditalisté" jsou však lidé, kteří mají za to, že dědičnost ve výrazné míře ovlivňuje chování.) Rovnostáři používají ad hominem útoky, vykreslují "hereditalisty" jako padouchy, kteří zoufale zkreslují svá data, protože se chtějí cítit jako "nadřazení" a také proto, že zoufale chtějí, aby se jiní lidé cítili špatně. (Ale prosím! Můžete přijít ještě s hloupější argumentem?!)
Rovnostáři nemají žádné důkazy a dobře to vědí. Pokoušejí se zmást veřejnost tvrzeními typu: "Nikdo to nemůže vědět najisto." "To nebylo dokázáno." Rádi říkají, že dědičnost a prostředí jsou beznadějně propleteny, jako by už někdo mohl přijít na relativní vliv obou těchto faktorů? (Snadno - studiem identických dvojčat oddělených od sebe.) Tato obskurní strategie je bezmocná proti řadě nových výzkumů dokazujících biologickou korelaci IQ (např. s velikostí mozku), čili je budou prostě ignorovat. Například budou poukazovat na malé chyby v jedné studii s dvojčaty provedené před 50-ti lety za účelem její diskreditace, ale záměrně opomenou informovat své čtenáře, že množství dalších studií vedlo ke stejným výsledkům. Uvádějí příklady otázek z IQ testů, které byly vyřazeny již před desítkami let, tvrdíc, že jsou očividně "předpojaté" jakoby jen stačilo takové konstatování a nic víc. Ale jde rovnostářům skutečně o pravdu? Položte si otázku - jaký výzkum uskutečnili Gould, Kagan, Lewontin, Rose atd.? Odpověď je: žádný. (Měl jsem možnost číst knihu Jay Goulda: "Jak neměří člověka". Tolik útoků ad hominem, arogance, výsměchu a urážek jsem neviděl ani v bulvárním článku, natož v "populárně-vědecké" knize - pozn. Redakce)
Mezi badateli na poli IQ bylo po mnoho let poměrně známo, že vedoucí hlasatelé egalitarizmu nejsou pouze zmateni nebo špatně informováni, oni jsou vědomě nepoctiví. Zoufale zavádějí lidi jen proto, aby akceptovali egalitarizmus za účelem podpory jejich vlastní politické agendy, a jejich mediální spojenci dělají přesně totéž. (A přitom vydělávají množství peněz - skutečně musí být v psím nebi.) Brilantní a upřímní vědci jako Jensen, Whitney, Lynn, Rushton, Herrnstein a Murray, kteří důsledně konstatují pravdu, přestože dobře vědí, že je nepopulární, jsou nálepkování jako "rasisti" a "bigoti", zatímco rovnostáři se stylizují do role "těch dobrých". Způsob, jakým se snaží působit morálně nadřazeně, zatímco bezostyšně lžou veřejnosti, je vysloveně nechutný. (Pokud se chcete dozvědět, kdo tito lidé ve skutečnosti jsou a proč dělají, to co dělají, přečtěte si mou esej o anti-eugenických hoaxech).
Každý ví, že pokud člověk poslouchá v rozvodovém řízení pouze jednu stranu, tak on / ona budou prezentovat pravděpodobně totálně zaujatý postoj. (Přátelé manželky říkají, že "manžel je monstrum!" a manželovi přátelé zase říkají, že "manželka je psychopatka!") Ale přesto stále inklinujeme věřit tomu, co nám říká jedna strana a děláme to neustále, protože den má pouze několik hodin a my nemůžeme proniknout hlouběji do každého jednotlivého problému. V otázkách genetiky a chování, rovnostáři a liberální média velmi svědomitě kontrolují veřejný diskurs, a to už po celá desetiletí, pouze jejich verze byla prezentována veřejnosti. Můžeme se divit tomu, že veřejnost akceptuje to, co jí je nekriticky předkládáno? Není ničí vina, že tomu věří. Pokud bych se nezabývala studiem a výzkumem IQ, pravděpodobně bych tomu také věřila.
Ale možná bych si jednoho dne řekla "proč neslyšíme i druhou stranu?" Mnoho lidí je neschopných položit si takovou otázku, protože se bojí toho, že by druhá strana mohla mít pravdu a zjištění, že po celou tu dobu žili ve lži, by otřáslo jejich psychikou, z čehož by se už nevzpamatovali. Každopádně si jen představte, že bych se odvážila vstoupit do zakázaného teritoria - a možná si přečetla jednu opravdu dobrou knihu, takovou jako "The Bell Curve" od Herrnsteina a Murraye. Pomyslela bych si "vždyť ten náš svět je úplně jiný, než jsem si dosud myslela!" Není to domýšlivá propaganda jako v případě Gouldovy knihy "Jak neměřit člověka". Jde o střízlivé, jasně formulované, zajímavé ba až fascinující... zkrátka vzrušující dílo! Kniha je srozumitelná, snadno se čte a máte z ní pocit... upřímnosti, je uspokojivá jako jiná literatura podobného druhu, po které vám v ústech zůstane pachuť jako po cukrové vatě. A podívejte na ty všechny zajímavé grafy a tabulky! To bude asi tím, že tu jde opravdu o vědu. A když bych ji dočetla, tak bych neměla pocit, že jsem tomu nerozuměla. Za to bych však byla plná hněvu vůči všem těm nepoctivým padouchům, kteří mě po celé ty roky tak nestydatě lhali.
Autorka: Marian Van Court
|Autor: Aman|Zdroj: prodiprudu.org|17.9.2014|
