První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Co je lid a jaká jsou jeho práva

Myšlení a uvažování dnešní společnosti je do hloubky otráveno. Již několik století se misky vah politické moci s výchylkami, ale vytrvale, odklání od aristokracie a elity směrem k lidu. Lid získal v dějinách celou řadu zastánců mezi intelektuály a mysliteli, kteří boj za jeho práva přijali jako své poslání. To, ve spojení se všeobecným vzděláním a hmotným vzestupem, způsobilo, že lid sám sebe začal vnímat jako sílu a svrchovanou hodnotu. Vzápětí pak logicky začal mít i požadavky na politická práva a moc.

Souběžně s tím došlo ke zpochybňování aristokracie a jejího významu. Zde působily jako voda na mlýn hojné příklady aristokratů, kteří měli moc, ale v žádném ohledu nepředstavovali duchovní výkvět své doby. Novou dimenzi celý jev nabral se vznikem buržoazie. Měšťané získali majetek a posléze i politickou váhu, ale nikdy si neosvojili úroveň a styl aristokracie, kterou se snažili jen neúspěšně imitovat. Měšťan je chytřejší člověk, kterému se pílí podařilo zbohatnout, nikdo v něm ale, ani při nejlepší vůli, nemůže spatřovat projev vyššího lidství.

Za takových podmínek se mezi chudými vrstvami v důsledku vydatné socialistické agitace rozšířila nenávist a pohrdání vůči elitám. Kdekdo si začal říkat: „Když oni mohou mít moc a majetek, proč bych jej neměl mít i já?“ Tak se evropské nebe zatáhlo rudými mračny dělnických bouří.

Skrze celé dějiny socialistického smýšlení se však táhne jedno základní nedorozumění. Všichni ti, kteří bojovali za rovnost a práva lidu, především nepochopili pojem lid. Jedni pocházeli z nuzných poměrů a museli si na živobytí vydělávat tvrdou dřinou. Při pohledu na majitele továren je popadala zlost a v duchu se ptali: „Oč jsem já horší než tamten nabubřelý panák? A proč tedy já mám pracovat do úmoru, zatímco on žije v takovém pohodlí?“ Druzí netrpěli hmotnou nouzí, ale ve svých myšlenkách se do té situace vžívali. Oba druhy pak cítily křivdu a hrubou sociální nespravedlnost. Odtud pramení rozhořčení, z nějž socialismus čerpá své postoje. Zde se však zároveň všichni socialističtí inteligenti dopustili kolosálního omylu v uvažování, když křivdy na sobě automaticky zaměnili za křivdy na lidu, jako by jim snad kdokoli byl roven. Svým učením otravovali mysl společnosti, o tom není pochyb, ale nebyli to lidé bez mozku a ducha, inteligencí rozhodně výrazně čněli nad průměr. Tím pádem ale sami nepatřili k lidu, nýbrž k určitému druhu elity. Příslušnost k elitě se určuje především inteligencí a myšlenkovou úrovní a ne majetkem. Oni však záměrně nechtěli vidět rozdíly mezi sebou a běžným člověkem a stavěli se do čela lidu jako hlásné trouby a rozněcovatelé jeho hněvu. Toužili za sebou cítit dav, jímž by své rozhořčení znásobili do olbřímích rozměrů a tak zosnovali svou pomstu. Mnohému člověku je velmi pohodlné, když může někoho učinit odpovědným za svoji životní bídu, proto rád slyší na komunistickou agitaci.

Kdyby ti teoretikové socialismu chtěli lepší společenské postavení pro sebe, bylo by to oprávněné. Inteligentní lidé nemají dělat tu nejhorší práci, nýbrž potřebují prostor k duševnímu vzestupu. Avšak požadovat výsadní postavení pro kohokoli, to je stejně absurdní jako blouznivé. Lidu je třeba zajistit snesitelné životní podmínky a důstojnou existenci, to nezpochybňuji. Zároveň je ale nestoudnou křivdou na Člověku přisuzovat davu veškeré právo a „v jeho zájmu“ ničit a napadat elitu jako stav a vést válku proti veškeré výjimečnosti.

Co je totiž tento lid? Lid je to, co zbyde ze společnosti, když odečteme všechny výrazně nadprůměrné. Je to masa obyčejných lidí a obyčejný člověk je bohužel nevýslovně omezený tvor, nesvobodný přede vším a naprosto nevědomý. Proto má poslouchat a ne rozhodovat. Když lid získá moc, naprosto k ničemu mu není a vůbec netuší, co by s ní měl dělat. To se již několikrát v historii ukázalo. Vždy pak nastává doba totálního rozvratu, takže i ti, kdo lidu moc s velkou slávou dali, mu ji vzápětí i v jeho zájmu odebírají.

A co je vůbec zájmem takového lidu? Snad aby se už vůbec nemuselo pracovat? Jaký nesmysl! Kdyby obyčejný člověk nemohl pracovat, byl by to pro něj nejhorší trest, protože s volným časem si absolutně neví rady. Stejně tak není duševně svobodný a nechce svobodu, takže mu ji žádná síla na Zemi nemůže dát.

Toto vědění je lidu i inteligentní vrstvě příliš málo známé, protože je jim bez ustání předkládán falešný obraz lidu. Spisovatelé i režiséři vydávají běžné lidi za mnohem duchaplnější, než ve skutečnosti jsou, protože jen tak mohou hrát nějakou úlohu v jejich příbězích. Lidé pak chtějí věřit, že taková je i realita. Ve skutečném životě však potkáváme velmi málo zajímavých lidí.

Výjimečnost a průměr mají diametrálně odlišnou hodnotu, proto jim mají náležet i odlišná práva. Házet je do jedné kategorie a chtít rovná práva pro všechny může jen ten, kdo nespatřil propast mezi nimi, protože sám je ještě lidem a hledí zespodu. O čemkoli lze však přiměřeně soudit jen z pozice nadhledu. Kdo náleží k lidu, ten nemůže chápat a posoudit, co je sám zač. A kdo je inteligentní, ten by měl vědět, že sám už tak docela není lidem a že jeho zájmy se mohou a mají lišit od zájmů běžného člověka.

Elita si musí sebe samu jako elitu uvědomit a přijmout svoji stěžejní úlohu. Náležet k elitě znamená vedle výsadního postavení také závazky. Ti nejlepší mají určovat společnosti cíle a směr. Když někdo naopak inteligenci využívá k tomu, aby její pomocí napálil druhé a hledí jen na sprostý zisk, stává se obyčejným parazitem. Ještě více viny nese ten, kdo se stal hlásnou troubou dekadence, pouští do světa duševní špínu, a nebo svádí společnost k blouznění.

Co se však v dějinách přihodilo? Ti, kdo si neuvědomují výše řečené, bojují již celá staletí za práva lidu, a proto lidu již staletí roste hřebínek. Objevují se pak pocity, že by se svět docela obešel bez autorit a každé autoritě je přiznáno právo na existenci, jen pokud je služebnicí lidu. Bez správné elity je však i veškerý lid vydán na pospas různým příživníkům, kteří mu nalhávají cosi o svobodě, zatímco uvrhávají celou společnost do stále odpornějšího otroctví.

A dát lidem volnost? To dnes už vůbec nepřichází v úvahu. A i kdyby, obyčejnému člověku rozhodně není ku prospěchu, je-li ponechán sám sobě. Je mu mnohem lépe, když může poslouchat autoritu, kterou je důvod ctít, než když má o celém svém životě rozhodovat sám. V takovém případě je sám se sebou bezradný, zoufalý a rozmrzelý a je svolný ke každému otroctví.

Lid zároveň bytostně potřebuje něco, co by dodalo jeho existenci smysl a opodstatnění. Pro běžného člověka je poctou, když jej někdo velký využije ke svým vznešeným plánům, protože to je jediný způsob, jak se takový člověk může na něčem velkém a vznešeném podílet. V této souvislosti chci vyjádřit své hluboké opovržení poselstvím písně Plebs Blues Jaromíra Nohavici (čímž ale rozhodně neodsuzuji celou jeho tvorbu), která je příkladným projevem lidové ublíženosti a resentimentu. Bez vládců a jejich velkých plánů by se běžní lidé obrátili v prach a nikdo by jich nevzpomněl, ale například takovou stavbou pyramidy nebo vybojováním slavné bitvy získají i oni kousek nesmrtelnosti.

Jen domysleme do konce, co by znamenalo, kdyby každý inteligent měl svou snahou jen ulehčovat a sloužit lidu. Vzešly by z toho tak nudné a ploché dějiny, že bychom mohli celá staletí přehlédnout jediným pohledem, aniž by bylo, co o nich říci. Toužit po něčem takovém je v každém směru zvrácené.

Možná největší problém dnešní doby tkví v tom, že autority neexistují nebo jsou zpochybněné, takže celá společnost je v rozkladu. Zároveň panuje pocit, že komukoli náleží právo se k čemukoli vyjadřovat. Média (především internet) jsou zaplavena tisíci tlučhubů, kteří mají neodolatelnou potřebu sdělovat světu svá hloupá stanoviska. Zatím je každý kloudný názor přehlušen lomozem prázdných slov. Zatím…



|Autor: orkyniosdrymos|Zdroj: hrdost.net|7.10.2014|