Úryvek z 9. kapitoly knihy Sávitrí Déví, Blesk a slunce, 3. vydání, kompletní a nezkrácené, ed. R.G. Fowler (San Francisco: Counter-Currents, 2013). Titul poskytl editor. Anglický originál zde.
[P]řestože vůbec nic v ohromném množství důkazů nenaznačuje existenci nějaké formy etických přikázání spojených s Náboženstvím kotouče, jsou v Delším hymnu na slunce tři pozoruhodné věty, vyjadřující snad výřečněji než jakékoli jiné, představu mladého krále o člověku — tři věty, které, aspoň co je mi známo, doposud nepřitáhly zvláštní pozornost žádného archeologa: „Každému jsi přidělilo území a poskytlo obživu. Jeden každý má jíst a má určenou dobu života. Jazyky lidí se liší, právě tak jako jejich vlastnost – i barvu pleti mají různou: tak jsi odlišilo cizince.“
Tato slova jasně ukazují, že Achnaton neumisťoval „všechny lidi“ na jednu úroveň, ale spíše zdůrazňoval rozdílnost mezi jednotlivými lidskými rasami, jakožto vyjádření Vůle slunce, která utvářela svět, nebo měli-li bychom to vyjádřit jazykem dnešní doby, jakožto výsledek té skutečnosti, že člověk, jako ostatní stvoření na tomto světě, je „výtvorem slunce,“ vděčící za své samotné bytí kombinaci jasně určeným bio-fyzickým podmínkám. Jednoznačně zde prohlašuje, že vše co lidi odlišuje — mezi nimi i rysy rasové: tvar a barva jsou nejen důležité, ale také fundamentální: zmíněné jako první — má na svědomí slunce: — „Tak jsi odlišilo cizince…“ — což logicky naznačuje, že by tyto odlišné kvality měly být brány lidským zákonodárstvím v potaz, má-li člověk žít ve světě svět, ve kterém lidé „žijí v Pravdě.“ Existence odlišných — sobě nerovných — lidských ras přichází se schématem věčného řádu; musí přicházet, podle definitivnosti, která jakožto vůdčí princip leží ve hře neoddělitelných Tvůrčích sil: „Teplo-a-světlo-Kotouče.“ Člověk nesmí míchat nebo přispívat k míšení toho, co Tvůrčí síly rozdělily — ani skrývat nebo potlačovat znaky takového rozdělení.
Není zde samozřejmě nic o zápasu mezi rasami. Tento zápas v mysli člověka, jenž je naprosto „nad časem“ neexistuje; v mysli člověka, který si v duchu Zlatého věku žádné násilí ani žádný konflikt nepřeje. Existuje pro něj pouze myšlenka harmonie mezi odlišnými rasami, z nichž má každá své místo a smysl, svou část, kterou v universálním koncertu hraje, a každá by měla zůstat odlišná, aby tak hrála dokonale. Existuje zde důraz na odlišnost a rozdílnost, která logicky naznačuje, že lidé nemají ani stejná práva ani stejné povinnosti. A to je možná ten hlavní důvod, proč myšlenka „žití v Pravdě“ — život podle místa a smyslu v přirozené hierarchii bytostí — nemůže sestavit pevný jednoznačný universální seznam toho co je „povoleno“ a „zakázáno,“ jak by si dnešní křesťanští kritikové Náboženství kotouče představovali. Vše co lze říct, je, že „hříchem“ je lhát; popírat věčný Řád věcí nezávislými na člověku, tím, že budeme odmítat podle nich žít; že budeme říkat „ne“ Vůli slunce.
|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|5.10.2014|
[P]řestože vůbec nic v ohromném množství důkazů nenaznačuje existenci nějaké formy etických přikázání spojených s Náboženstvím kotouče, jsou v Delším hymnu na slunce tři pozoruhodné věty, vyjadřující snad výřečněji než jakékoli jiné, představu mladého krále o člověku — tři věty, které, aspoň co je mi známo, doposud nepřitáhly zvláštní pozornost žádného archeologa: „Každému jsi přidělilo území a poskytlo obživu. Jeden každý má jíst a má určenou dobu života. Jazyky lidí se liší, právě tak jako jejich vlastnost – i barvu pleti mají různou: tak jsi odlišilo cizince.“
Tato slova jasně ukazují, že Achnaton neumisťoval „všechny lidi“ na jednu úroveň, ale spíše zdůrazňoval rozdílnost mezi jednotlivými lidskými rasami, jakožto vyjádření Vůle slunce, která utvářela svět, nebo měli-li bychom to vyjádřit jazykem dnešní doby, jakožto výsledek té skutečnosti, že člověk, jako ostatní stvoření na tomto světě, je „výtvorem slunce,“ vděčící za své samotné bytí kombinaci jasně určeným bio-fyzickým podmínkám. Jednoznačně zde prohlašuje, že vše co lidi odlišuje — mezi nimi i rysy rasové: tvar a barva jsou nejen důležité, ale také fundamentální: zmíněné jako první — má na svědomí slunce: — „Tak jsi odlišilo cizince…“ — což logicky naznačuje, že by tyto odlišné kvality měly být brány lidským zákonodárstvím v potaz, má-li člověk žít ve světě svět, ve kterém lidé „žijí v Pravdě.“ Existence odlišných — sobě nerovných — lidských ras přichází se schématem věčného řádu; musí přicházet, podle definitivnosti, která jakožto vůdčí princip leží ve hře neoddělitelných Tvůrčích sil: „Teplo-a-světlo-Kotouče.“ Člověk nesmí míchat nebo přispívat k míšení toho, co Tvůrčí síly rozdělily — ani skrývat nebo potlačovat znaky takového rozdělení.
Není zde samozřejmě nic o zápasu mezi rasami. Tento zápas v mysli člověka, jenž je naprosto „nad časem“ neexistuje; v mysli člověka, který si v duchu Zlatého věku žádné násilí ani žádný konflikt nepřeje. Existuje pro něj pouze myšlenka harmonie mezi odlišnými rasami, z nichž má každá své místo a smysl, svou část, kterou v universálním koncertu hraje, a každá by měla zůstat odlišná, aby tak hrála dokonale. Existuje zde důraz na odlišnost a rozdílnost, která logicky naznačuje, že lidé nemají ani stejná práva ani stejné povinnosti. A to je možná ten hlavní důvod, proč myšlenka „žití v Pravdě“ — život podle místa a smyslu v přirozené hierarchii bytostí — nemůže sestavit pevný jednoznačný universální seznam toho co je „povoleno“ a „zakázáno,“ jak by si dnešní křesťanští kritikové Náboženství kotouče představovali. Vše co lze říct, je, že „hříchem“ je lhát; popírat věčný Řád věcí nezávislými na člověku, tím, že budeme odmítat podle nich žít; že budeme říkat „ne“ Vůli slunce.
|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|5.10.2014|
