Kdo je nadčlověk?

Pojem “nadčlověka” (řec. Hyperanthrópos) užíval již v prvním století před naším letopočtem Dionýsios z Halikarnassu, podobně jako později někteří němečtí teologové nebo Johann Wolfgang Goethe. Pojem se vyskytuje také u Herdera nebo indického filosofa Sri Aurobindo. O přesném významu a interpretaci pojmu nadčlověk i o tom, jaký význam mu sám Nietzsche přisuzoval, se mezi odborníky vedou spory. Nietzschův Zarathustra tvrdí, že “člověk je cosi, co má býti překonáno” a se ptá: “Co jste vykonali, aby byl člověk překonán?”

Dle Nietzscheho je člověk jen most mezi zvířetem a nadčlověkem. Nadčlověk přebere zodpovědnost za chod kauzálního světa na svá bedra. Je zosobněním uspokojení, radosti, tvořivosti, síly, intenzity a je charakteristický upřímností a poctivostí sám k sobě. Poučnou věc nám Nietzsche v kapitole “O mouchách na trhu” sděluje i o člověku pohlcenému obchodem, který nemůže hovořit pravdu, poněvadž, v obchodu je každá lež, která může vytvořit zisk posvátná. Dá se říci, že můžeme Nietzscheho teorie transformovat do určitého přehodnocení a reformování školství a všech státních institucí takovým způsobem, aby člověk mohl za jejich pomoci v sobě nalézt vlastní talent, rozvíjet ho aby byl prospěšný pro pospolitost ne z důvodu, že by jí byl něco dlužný, ale z důvodu, že to nebude chtít jinak. Každého z nás Nietzsche vybízí k myšlenkové evoluci, která nemusí zákonitě vyústit k teorii o “panské rase”.

Důležité je najít ztracenou vazbu k rodové linii, rodné zemi a zachovat rodovou kontinuitu. Vnímat rodovou kulturu a estetiku bez přívlastků a zbavit se sebestředného pocitu člověka vůči okolní přírodě a životnímu prostředí. Schopnost vidět dál, hlouběji (ke kořenům), v širších souvislostech, by měla být prvním krokem. Toto nelze docílit jinak než intenzivním studiem, nejen různých informačních zdrojů, ale i vlastní konfrontací s životní realitou a s názory lidí z různých sociálních vrstev, zejména těch věkově starších, kteří mohou předat, mnohdy draze zaplacené, životní zkušenosti. Tento krok by měl být následován individuálně formovaným životním postojem a organizací vlastního životního času, odpovědností a sebekázní. Obecně platí, více svobody=více odpovědnosti a sebekázně.  Na každého člověka je třeba se dívat jako na biopsychosociální entitu, přičemž je třeba rozvíjet synchronně všechny části. Fyzické tělo představuje pouze schránku, která vyžaduje pravidelnou údržbu, aby se docílilo estetiky (spojené s primárním zaujetím partnera), zdraví, určitého bazálního komfortu, možnosti realizace složky duševní, pokud možno co nejdelší dobu a taktéž ochrany složky pospolitní (sociální), k jejímuž rozvoji je třeba aktivního zapojení všech jedinců, kteří do ní chtějí náležet. Složka fyzická, jakožto ani ostatní složky nejsou legitimním důvodem k sebestřednosti. Mělo by být navíc dbáno na to, aby každý, kdo se živí duševní prací neopovrhoval prací fyzickou (kde je nutno více dbát na výkon fyzické složky). Nejlépe, aby poznání praktické práce vždy předcházelo pracem duševním.  

Duševní a pospolitní složky jsou daleko významnější. Jsou tou skutečnou matricí daného jedince. Zajímavý názor nám poskytuje védské učení o reinkarnačních principech, která udávají, že jestliže lidská bytost promarňuje svou vzácnou formu života určenou výhradně pro seberealizaci tím, že se věnuje pouze zvířecím činnostem, jako je jídlo, spánek, sex a hájení tělesné existence, Bůh jí umožní, aby se dostala do životního druhu lépe vybaveného pro takové smyslové požitky, bez rušivých zábran a odpovědností zažívaných v lidské podobě. Cizelaci kvality výše uvedených složek lze spatřovat ve vlastním ztotožnění s propospolitním idealismem (souvisejícího s pozicí člověka jako součásti ekosystému a panteismem) a jeho intenzivní propagaci. Každý den přestavuje, vyjma boje za vlastní existenci (živobytí), vnitřní boj člověka mezi svým vlastním rozvojem a zahálkou – příjmem různých podnětů, představujících nízkopudovou rozkoš, ochotně poskytovanou konzumní společností jako úlitba za prázdnotu, za účelem odvedení pozornosti a  degenerace (tím de facto i zmanipulování a zotročení) většiny, pro zájmy malé skupiny vlastníků nadnárodních společností s ekonomicko-politickou mocí. Tito  navíc, prostřednictvím globalizované ekonomiky bezohledně, za účelem většího zisku, jenž  nejsou schopni ani ochotni nijak pozitivně využít, drancují přírodní zdroje, které bezohledně nahrazují odpadem.

Dalším problémem je neschopnost práce s emocemi (zejména negativními – souvislost též s preferencemi emocí nad rozumem) vyúsťujícími v nekontrolovanou agresivitu či zkratovité jednání. Smutné je vidět tzv. nacionalisty, kteří jsou např. schopni vyvolat agresivní jednání jen skutečností, že na fotbale “opičák s červeným tričkem kopne kuličku do síťky opičákovi s tričkem černým”. Hry, podobného druhu jsou (pokud pomineme oblíbenou praktiku vládnoucí vrstvy “Starého Říma” – chléb a hry) jen náhražkou za válku, v jejímž vyvolávání  lidstvo cykluje od nepaměti. Lze pouze s lítostí konstatovat, že pouze minimum válek přineslo dlouhodobý efekt. Z hlediska krátkodobého efektu jistě dochází k díky této zkušenosti k jinému vnímaní hodnot (jejich přehodnocení) některými jedinci-účastníky konfliktu, ale v principu šlo, ve většině případů, o pouhou destrukci “šachových figurek” a mnohdy generaci “zvířecí” agresivity u nich (a při použití nových typů zbraní i nevratné zásahy do ekosystémů)  k prosazení hodnotově nízkých zájmů momentálně vládnoucích jedinců. Tvorba (konstruktivní činnost), snaha o spravedlivý sociální řád by měly být vždy na prvním místě. Nikoliv destrukce pod vlivem vyhrocených emocí (mnohdy účelově vyvolaných pro cizí materiální profit spojený s mocí) a egoistické touhy něco vlastnit. Nikoliv docílení pokud možno trvalého působení nízkopudových impulzů díky zotročení a zneužití jiných, kteří nahradí mou produktivitu. Zejména společensky podložená (zákonem ukotvená) alternativa, nejlépe nenásilné aplikace pozitivní eugenetiky (a zastavení dysgenetického trendu), globální výchovy k propospolitnímu idealismu, řádu a sociální solidaritě by mohla mnohé upravit.

Častým negativním společenským jevem je  i sebeprosazení (zisk moci) za účelem uspokojení ega a získání profitu, bez jasného prokázání vlastní lepší produktivity, tvořivých a organizačních schopností, pouze agresivitou, podrazem, lstí a manipulativním jednáním. Taktéž ničím nepodložené využití cizích zisků (v širším slova smyslu) ve vlastní prospěch.

Je těžké prosazovat idealismus v mediokratické konzumní společnosti, tedy bez vnější opory v systému. Na druhou stranu je to výzva. Zlepšení stavu společnosti je tedy na každém z nás, každý nese svůj díl odpovědnosti. V důsledku nejde jen o prosazení určitých pravidel ve formě zákoníku, jenž reflektuje morální kodex spolu s právy a povinnostmi, ale o i jejich podložení vírou (náboženstvím), která má trvalou hodnotu. Zde lze s úspěchem uplatnit analýzu archetypů, ke kterým cítíme přirozeně vazbu. Tyto archetypy je však třeba konfrontovat se současnými poznatky, aby nevznikl rozpor.

Závěrem, lze opět vyjít z Nietzscheho a parafrázovat známé “Co tě nezabije, to tě posílí” a říci ” Per aspera ad astra”. Nadčlověkem se tedy, dle mého názoru, může stát každý, kdo se oprostí od přehnaného egoismu, bude pracovat na svém rozvoji a užitečnosti, dostane pod kontrolu emoce, prohlédne a silou své vůle odmítne plytké konzumní pozlátko a různé závislosti ve formě nízkopudových podnětů, jenž odvádějí pozornost od merita věci, polykají drahocenný čas a nemají hodnotu. Přijme odpovědnost a ztotožní se s propospolitním idealismem spojeným s panteismem, pokorou nad komplexitou Universa a snahou o její pochopení.


|Autor: Asgard | Zdroj: bratrstvi.net |04.03.2012|