Cílem pochodu měl být asi deset kilometrů vzdálený Rajhrad a i přesto pochod pokračoval do Pohořelic, které jsou 30 kilometrů vzdálené jižně od Brna, a účastnilo se ho dohromady 35.000 Němců, kteří byli hnáni jak zvířata na porážku. Do Pohořelic dorazili první Němci ráno 31. května, místní orgány s takovou akcí nepočítaly a nebyly na ni připraveny. Rozmístění osob trvalo až hluboko do noci a koncentrace tohoto množství lidí byla naprosto neúnosná. Na místě se rozhodovalo o dalším pochodu, k němuž bylo vybráno jen necelých 10.000 nejzdatnějších osob. Dělníci se vrátili do Brna a péči o kolonu převzali vojáci znojemské posádky pod velením majora Pistoriuse. V. Matula a tajemník Josef Kapoun provedli kontrolu v Pohořelicích a na jejich pokyn bylo 3. června na 2.500 osob vyňatých ze směrnic o Němcích vráceno do Brna. V tomto táboře, kde byli integrováni všichni vyhnanci, propukl skvrnitý tyfus, který skolil mnoho civilistů. Zde bylo velikou oblibou ruských vojáků nahánění žen a dívek, které se pak stali kořistí znásilňování a potup. V řadách českých dozorců se zase rozmohlo bytí nevinných osob… Veliké procento lidí bylo utýráno a ubito k smrti. Ti šťastlivci, kteří byli na tom fyzicky dobře, dosáhli rakouských hranic již 1. června, avšak toto vražedné tempo si vyžádalo více jak 1062 mrtvých, jak udává česká strana. Toto číslo je jen odhadem, skutečný počet bude o mnoho vyšší.
Marie Schrimplová vzpomíná: „Bylo to hrozné. Viděla jsem na vlastní oči, jak malé dítě vzali matce a hodili ho do řeky. Paní M. Schrimplová přežila, protože jí bylo pouhých šest, byla ze smíšeného manželství a její matka jí musela podepsat doklad o tom, že se jí zříká… Poté mohla být vrácena do Brna. Další příklad velice brutální smrti při pochodu byla jistá třicetipětiletá žena, jež nevydržela a porodila děťátko přímo na poli. Žena i dítě byly ukopány českými dozorci. Takovéhoto nelidského chování se dělo nespočet a často se ho dopouštěl nejen ozbrojený doprovod, ale hlavně civilisté z takzvaných revolučních gard. Ještě trvalo mnoho týdnů, než se vše dořešilo a z Pohořelic „odešli“ poslední Němci.
Nyní se podíváme na nejvíc odstrašující skutečnost, a to na počty mrtvých. V roce 1996 brněnští radní jmenovali jedenáctičlennou vyšetřovací skupinu, která se zabývala vyhnáním Němců z Brna. Výsledkem vyšetřováním bylo zjištění, že na cestě po českém území zemřelo 170 lidí, v pohořelickém táboře 459 lidí, tedy celkem 629 lidí a poté ještě za hranicemi Rakouska dalších 1062, dohromady tedy 1691 Němců. Oficiální zpráva hovoří o tom, že všichni Němci zemřeli stářím nebo na následky úplavice či průjmu, nikdo během pochodu nezemřel na následky mučení a nikdo nebyl zabit… A protože se nestal žádný trestný čin, byl případ odložen. Jak je možné se takhle vysmát obětem tohoto pochodu, aniž by padlo jediné obvinění?!
Při pátrání o této události jsem narazil na mnohem hlubší studii, kterou vypracovala rakouská strana. A výsledek této rozsáhlé studie je, že po cestách zemřelo 1950 lidí, v pohořelickém táboře 2000 osob a v okolních obcích našlo smrt 190 lidí. Takže dohromady 4140 nevinných lidí. Zpráva se také zmiňuje o násilí a vraždách. Nesmíme zapomenout, že se jednalo vesměs o ženy, děti a osoby starší 60 let! Velice mě zaráží, jaký je obrovský rozdíl mezi těmito studiemi, neboť česká strana popírá vraždy nevinných civilistů jak do počtu mrtvých, tak i do výše násilných činů.
Jedním z podstatných faktů je i to, že tento odsun proběhl na základě jakési “revoluční“ vyhlášky ještě před tím, než se uskutečnila Postupimská konference. Skutečně ubohým činem bylo to, že postihnuté osoby byli Němci tvořící nedílnou součást Brna po stovky let.
Původně jsem o této velice smutné události, která se stala pár dní po konci druhé světové války, zveřejňovat nechtěl. Vedlo mě k tomu hned několik zásadních faktů, které mě přesvědčily.
Jako jeden hlavní byl fakt, jak žalostně málo lidí ví, co se stalo po 30. květnu 1945 v soužití českého a německého národa. A také malé je povědomí o chování tzv. osvoboditelů a jejich nohsledů z řad zakomplexovaných českých pomstychtivců. Každý by měl vědět o pochodech smrti našich spoluobčanů z řad českých Němců a nejen o nějakých smyšlených monstrózních “pochodech smrti“ vyvoleného národa, které nám jsou dodnes podsouvány a zveličovány.
Jedinou připomínkou pohořelické tragédie je dnes pomník stojící na konci města věnovaný zavražděným a umučeným.
|Autor: R. C.|Zdroj: odpor.info|01.06.2012|
