Za mohutné podpory státem dotovaných neziskových organizací, bohatých procikánských spolků a s morálním supportem kulturních titánů, jako je Aňa Geislerová a Arnošt Goldflam (bývalý spolupracovník a donašeč StB), se začali antifašisté šikovat na událost, která neměla za cíl nic menšího, než ponížení a rozcupování svých oponentů. Podle šablonovitého scénáře spustili organizátoři iniciativu Kralupy proti neonacismu. Pomocí sociálních sítí začali internetovým prostorem tlačit mobilizační výzvy, které hystericky a zcela tradičně varovaly před koncentračními tábory, plynovými komorami a hákovými kříži. U antifašistů je již delší dobu dobrým zvykem nenazývat věci pravými jmény. To, co se tedy na první pohled může člověku neposlintanému antifašistickou nenávistí jevit jako akce národovců, se v jejich pojetí proměňuje v akci neonacistů. A naopak to, co by se dalo nazvat chystaným lynčem, je vlastně příprava na nenásilný happening spořádaných občanů. Těžkou hlavu jim tyto rozpory nedělají. Bohužel na to pak doplácejí lidé, kteří se jejich štvavou propagandou nechají nalákat do pasti a netuší, že svolavatelé nemají vůbec v plánu dodržet to, co tvrdí. Nebylo výjimkou, že policie zadržela u antifašistů ten den batohy naplněné podomácku vyrobenou pyrotechnikou, což pouze potvrzuje nenásilný charakter chystaného antifašistického happeningu pravdy a lásky.
Není novinkou, že vnímání reality není zrovna věc, ve které by antifašisté v České republice vynikali. Podobně defektní vztah mají soudruzi a soudružky k elementární logice, což ilustrují internetové výkřiky typu: "Policejní zásah byl každopádně nepřiměřený a zpusobil více zranění, než kdyby vůbec neproběhl." Ty se začaly objevovat v momentě, kdy bylo už jasné, že se z jejich strany jednalo (opět) o nečekané fiasko. Následovaly výzvy, aby dotčení začali bombardovat stížnostmi starostu města Holečka za to, že podobné vynucování práva v "jejich rajónu" připustil a další, které nabádaly trollovat na diskusním fóru města.
Město, jenž bylo vzýváno jako bašta antifašismu, strašící náckovské hejsky už jen při pouhém vyslovením jeho názvu, dokázalo v osudný den zburcovat na svojí "obranu" přibližně čtyři stovky statečných synů a dcer. Páteř této skupiny tvořily existence, které za normálních okolností lze spatřit v okolí legendárního parku u Hlavního nádraží v Praze. Bohatý český jazyk pro ně často užívá pojem dezoláti. Dále se podařilo přemluvit tamní skupiny Romů, aby si o státní svátek vzaly volno v práci a šly bránit své kulturní hodnoty. Tady už bylo zapotřebí pomoci si berličkou v podobě lži, že se ten den do města chystá Dělnická strana. Jak říkala máma Forresta Gumpa: malá lež někdy neuškodí, když jde o dobrou věc. Přičinliví Rómové DSSS pochopitelně k smrti nenávidí, protože jim křivdí a okázale přehlíží jejich potenciál. Romale to tedy v práci bulnuli a šli pomoct antifašistům malovat na prostěradla a ubrusy výhružné transparenty.
Oproti tomu se o kus dál, kam by ani nadprůměrně fyzicky nadaný anarchista molotovem nedohodil, započala se formovat skupina dvou stovek pro-národních aktivistů. Bez jakýchkoliv incidentů a prodlev, vyrazili po úvodních krátkých projevech v klidu a pohodě po stanovené trase. Při pohledu do tábora oponentů, bil do očí kontrast mezi těmito vysoce motivovanými, spořádanými a kulturně vyhlížejícími aktivisty v porovnání s naprosto chaotickými fanatiky z druhého tábora, ke kterému se ve čtyřstupu blížili. Během toho zaznívala typicky neonacistická hesla jako "Svatý Václav", "svobodu, svobodu" a nejextrémističtější z nich: "radikálně, sociálně, nacionálně". Není to už náhodou na paragraf? Tolik koncentrované nesnášenlivosti?
Zásadní problém na straně "reakcionářů", kteří si ve vzrušeném očekávání krátili chvíli popíjením alkoholických nápojů z plastikových kelímků, byla jejich naprostá absence jakékoliv disciplíny. Vize toho, jak neonacisty vyprovokují k násilnostem, tak jak si plánovali na facebookových diskusích začala dostávat vážné trhliny v okamžiku, kdy se k nim nacionalisté začali blížit. Místo karnevalového veselí a libozvučných tónů píšťalek se začal ozývat neartikulovatelný řev rozrušené zvěře, který doprovázely nenávistnými škleby za které by se nemuseli stydět ani mentálně postižený jedinci s atrofovaným svalstvem. Podporou jim nebyl ani pověstný temperament Cikánů, kteří spolu s dezoláty vytvářeli ve skupině atmosféru naprosté davové psychózy a křečovité agónie. Stačilo slabých 30 (slovy třicet) sekund, aby se takto kultivované mírumilovné duše nechaly strhnout k házení pivních lahví, kamenů nebo jablek. Novinkou v arzenálu asociálů bylo vrhání výkalů. Vlastních, kobylích i od čtyřnohých miláčků. V pytlíku i bez. Za použití "ochranných prostředků" i jen tak naostro. Boj všemi prostředky dotažený do absurdního extrému. Člověk si pokládá otázku, jak je možné, že s touto recyklovatelnou ultimátní zbraní vyrukovali antifašisté až teď, když její plošné zařazení do výzbroje přímo souzní s celou antifašistickou myšlenkou.
V protikladu k této lidské tragédii, dokázali nacionalisté zachovat kázeň. Fakt je ten, že jen díky nim nedošlo ve městě k větším škodám a narušení pořádku, než jaké si na své konto dokázali během pár chvil připsat "antifašisté". To mělo za následek, že policie musela zasahovat jen na straně agresorů. Tato skutečnost vyvolala naprosto neskrývaný údiv a rozhořčení všech antifašistů, kteří jsou už roky zvyklí na nadstandardně benevolentní zacházení ze strany represivních složek vůči jejich násilnostem a excesům (jako příklad můžeme připomenout 1.máj 2012). Nejhůř na nečekaný zásah policie doplatili ti dezoláti, kteří díky nadměrné konzumaci psychoaktivních látek přišli o schopnost jak sebereflexe, tak základních pudových instinktů. To vedlo k dost fatálním střetům s těžkooděnci. Na druhou stranu tím poskytli cenný čas k útěku geneticky hodnotnějším jedincům - především Romům, kteří vzali do zaječích jako první. Zato si dezoláti zaslouží neironické uznání a návrh na Darwinovu cenu.
Zatímco nenásilná protidemonstrace byla násilně rozháněna, tak nacionalisté doputovali ke svému cíli. Tam zazněl motivační, ale bohužel poněkud neslaný-nemastný projev, který rozhodně mohl být "vypilovanější". Pokud člověk uváží, že mnoho lidí přijelo na akci ze značné vzdálenosti, tak tohle asi nebylo zrovna to, co na tolik renomovaném eventu očekávali. Nikoho nenapadlo komentovat pokrytectví, kterého se dopouštěla jak média (ta i tento den podala antifašistům pomocnou ruku tím, že agresi vedenou výlučně z jejich strany interpretovala jako střet obou stran), tak i rozněcovači vášní před průběhem akce. Stejně tak nám přišlo škoda, že na již osmé akci pořadatelé nedokázali sehnat více vlajek, bannerů a vůbec dalších propriet, které by dopomohly k opticky lepší prezentaci. Možná by úplně stačilo "zvednout sluchátko" a příště se lépe domluvit.
Následovalo oficiální rozpuštění akce a návrat k nádraží. Po cestě zpět bylo před mostem přes Vltavu zpozorováno několik skupinek odděných v black blocku a to odstartovalo přípravu na fyzický střet. Mnoho nacionalistů si v tu chvíli začalo chystat bandáže, roušky a nasazovat kapuce. Po chvilce napětí se ukázala vyklusávající skupina asi 20 lidí v černých oděvech, kteří ještě neměli možnost číst odvážný "fight-report" od soudruhů z centrály (ten vyšel 30.9 a ještě se k němu vrátíme) a místo toho, aby začali vyzývat své protivníky ke střetu, tak po letmém ohlédnutí nasadili sprintem za most. Celou situaci jistlila police, která most zatarasila, aby dala neporazitelným válečníkům dost času se stáhnout do předem připravených pozic ve škarpě. Policie následně hermeticky obklopila celou část průvodu a po pár dlouhých minutách čekání na Godota se vyrazilo přes most.
Na druhé straně se "nenásilný" happening oklepal z prvotního šoku a znovu se formoval k pěti minutám nenávisti po vzoru knižní předlohy 1984 od Orwella. Opakovala se naprosto identická situace jako poprvé (jen už bez přítomnosti cikánských obohacovatelů). Několik dezolátů začalo opět naprosto neefektivně napadat policii, což vypadalo genau stejně jako v předešlém kole. Dalo by se to považovat za závěrečný brutal assalut á la Jackass. Paradoxně nejvíc zranění utrpěli útočníci při nezvládnutí technik samo-pádu.
Zde by se dalo celé vyprávění uzavřít notoricky známou hláškou guru Venci Havla: "pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí", konečně.
Všimněte si cedule "stop násilí", kterou drží jeden z antifašistů zatímco okolo něj v zadní řadě stojí antifašisté připravený násilí vyvolávat. Celou dobu kalkulují s tím, že policie nebude reagovat, když se obklopili civilním obyvatelstvem, které se jim podařilo štvavou propagandou nalákat do pasti. Za 15sekund budou sloužit jako živý štít.
Ta prostěradla s nápisema, to je ruční práce cca třicetiletých alkoholiků a z tohoto pohledu musíme uznat, že to není zas tak špatný.
Romové, kteří si mysleli, že se střetnou s Dělnickou stranou. Antifašisté rádi tahají cikány za nos.
Moment zásahu PČR. Militantní antifašisté byli dostatečně prozíravý, aby se drželi dál od kordonů policie, zatímco vrhali různé předměty po národovcích. Zasahující policie tedy nejdřív musela prorazit přes ty spořádanější demonstranty, kteří věřili, že se celá akce obejde bez násilností.
Tohle jsou oni, ti nacisté, co přišli do Kralup stavět plynové komory!
Plukovník OOZOK David Janda od doby své mediální proslulosti (video zde) nemá rád návštěvy demonstrací. Radši by řádil po Casinech se svými kolegami a obtěžoval servírky. Zlý jazykové o něm tvrdí, že je uživatelem kokainu, ale podle jeho o poznání čistší pleti si dovolujeme usuzovat, že už nějaký pátek abstinuje. Takhle si představujeme správný morální vzor pro příslušníky PČR.
Antifašistická legenda
Samozřejmě netrvalo dlouho a antifašisté se po kralupském epic failu vrhli do zachraňování své reputace a posilování prestiže. Šli na to oklikou, takže místo pracného překrucování toho, co se událo v Kralupech, přišla pražská sekce s odhalováním jejich nezměrné aktivity. Bojovníci bez bázně a hany publikovali volné pokračování brožurky "bijte nácky", kde popisují naprosto heroické činy.
Otevřete svojí mysl dokořán a představte si následující situaci:
"Už první setkání dvou našich aktivistů se skupinkou cca 10 neonacistů v čele s Pavlem Szudárem, kdy je vyzýváme na střetnutí mimo dosah kamerového systému, se setkává z jejich strany s nepochopením a raději volí jistotu bezpečí u stánku s pivem a párky.".
Tohle je prostě denní chleba těchto nadlidí. Vyzývat ve dvou k fyzické konfrontaci desetičlenou skupinu zvládají naprosto běžně a ani přitom nemrknou okem. Přitom si dávají bacha, aby nebyli pod dohledem kamerových systémů. Vlastně se to děje 364 dní v roce, jak dále píšou. Je s podivem, že na planetě ještě nějací "náckové" zbyli. Určitě se musí množit gemetrickou řadou, jinak to nelze vysvětlit.
Je to další důkaz toho, jak antifašistům dělá problém racionální myšlení. Na druhou stranu ale excelují ve zmateném emočním vydírání. Příkladem budiž tento článek (který skupina Kralupy proti nacismu hrdě vychrstla svým přiznivcům do ksichtu), v němž autorka hned ze začátku z ostra spustí: "Dnešní svatováclavský pochod stoupenců této ideologie v Kralupech mi tak nějak připomněl vybombardování Kralup v březnu 45 (jedno z nejzničenějších měst v zemi) a druhou světovou válku, zkrátka moje téma absolventské práce, kterou jsem v červnu obhájila na dvojku.". Korunu nasazuje přiznáním, že se akce, o které svým podivným stylem píše ani nezúčastnila a jako ad absurdum pokračuje: "Američtí spojenci vybombardovali i obydlenou část Kralup nad Vltavou tak trošku nešťastnou náhodou.". Komu by tohle nepřipomnělo Sv. manifestaci, že?
To ale není všechno, militantní antifašisté se pochlubili ještě bizarnější historkou:
"To už nevydržíme a jdeme neonacistům naproti přímo do haly Hlavního nádraží, kde je jich, jak sami přiznávají, pětinásobná přesila. Jediné, na co se v tuto chvíli neonacisté zmůžou, je schovávání se za sloupy a několikaminutová přehlídka zahalování se jak na maškarní průvod. My se přesouváme o pár metrů vedle na lepší strategické místo, ale v tu chvíli neonacisté raději odcházejí na vlak a tak jejich šance rozdat si to s nenáviděnou antifou zůstává opět bez odezvy.".
Skeptikům se vkrádá na mysl otázka, proč místo vyzývání prostě neprovedli ukázkový útok, což by pro takové übermensche byla otázka několika milisekund, místo zdlouhavého sledování, jak se jejich cíle v pětinásobné přesile zbaběle zahalují a schovávají za sloupy. "Náckové" v Kralupech měli obrovské štěstí, že se tyto kádry spokojili pouze slovem v Praze. Mohlo to dopadnou všechno naprosto jinak.
Zvláštní je, že při těchto popisech neuvěřitelných příběhů osobní odvahy vypustili také jednu true story. O tom, jak v 15ti zmlátili jednu holku a následně tyčema domlátili 5 bezbranných lidí. Je pravda, že tohle už trochu tahá za uši a nezní to tak fantasktně jako 2 náckobijci vs. 10 těch sviní. Není přece nic běžnějšího, než když antifašisté útočí proti několikanásobné přesile. Kdo by to neznal, že? Už není třeba ze strany systému "neonacistické" a nacionalistické tendence nijak potlačovat. Tihle chlapci to zvládnou vyřešit sami a v žádném případě nemají zapotřebí spolupracovat s policií. Respekt :)
Celou pohádku si samozřejmě můžete přečíst zde. Holkám a klukům z webu antifa.cz bychom doporučili přeložit ji do angličtiny a zaslat Quentinu Tarantinovi, jako předlohu pro Hanebný parchanty 2: Kluci z vlakového nadraží, nebo to ještě krapek rozšířit a napsat českou verzi knihy Hrdinové nebo zločinci.
Ještě bychom měli jeden dotaz: proč od antifašistů postupně mizí ideologické články o revolučním antifašismu a odporu proti systému a do popředí se dostávají výhradně příběhy o "rvačkách" a antifašistickém násilí? Necháme to jejich fanouškům k zamyšlení.
|Autor: Redakce|Zdroj: radicalboys.com|02.10.2012|
