Mnoho důvěřivých a vystrašených lidí věří v mládí naučené pohádce, že německý soused přišel nás, a naši půdu v roce 1939 „vykořisťovat“. Že přišel „rozkrádat“ to „naše-české“ hospodářství, ty „naše-české“ majetky, že přišel „hubit“ český národ..
V prvé řadě je třeba se zamyslet, kolik z hospodářství, majetku a půdy v tomto státě je ještě v „českých“ rukou. Ano – velmi, velmi poskrovnu. Stejně, jako tomu bylo za První republiky. Obdobně všichni, kdož nejsme slepí, vidíme zájem našich ctihodných pánů státníků v obou komorách českého parlamentu, jak pracují, myslí a bijí se za nás, za český národ. Je třeba pochopit, že stejným způsobem pracovali, mysleli a bili se za národ i za První republiky. Za lid, který je živil a živí, který jim ze svých velmi hlubokých kapes platil a znovu platí jejich bezstarostný, nezodpovědný bohémský život nicnedělání a věčných, babských, mezi-partajnických pletich. Vidíme velmi dobře, jak jsme našim drahým „demokratickým“ politikům po celou dobu k smíchu, a jak si na českého člověka vzpomenou teprve tehdy, když se blíží volby a boj o další roky v pohodlí. Dnes, stejně jako za První republiky.
Ano. Kdo není slepý a má rozum v hlavě, vidí zcela jasně, jak se věci v našem státě měly, a jak se opět mají. Ovšem, najdou se vždy i tací, kteří jsou dětinsky důvěřiví a vystrašení. Těm politik v době ohrožení vlastního teplého místečka u dobře naloženého korýtka začne se slzou v oku vyprávět, jak on chtěl pracovat, ale ti druzí nechtěli, a jakmile se teď dostane k moci, že vše se dozajista změní. Naivní, hodný a prostý člověk zženštilé povahy uvěří falešným slzám a falešné lítosti profesionálního podvodníka – „demokratického“ politika – a s dobrým úmyslem mu opět odevzdává hlas.
Kupodivu pro občana – po volbách nejsou žádné změny, vše zůstává při starém a bezcharakterní a bezcitný pan „demokrat“ se může smíchy potrhat, jak zase důvěřivého blázna napálil. A takto, žel, fungovala, funguje a ještě nějaký čas fungovat bude celá ta slavná, „demokratická“ politika.
Někdy se však stane, že pan „demokrat“ nemusí řešit jen mezi-partajnický boj o své křeslo, někdy musí řešit boj o své křeslo i s jiným státem. A tu se milý „demokrat“ předvede v celé své kráse a nasadí celý svůj dlouhá léta pěstovaný um přetvářky a klamu, a úpí a běduje, seč mu síly stačí. To pak v jeho nářku „hyne“ národ, na který si demokrat rychle vzpomněl, to se pak ztrácí „naše zem“, kterou do té doby čile prodával. To pak máme ze ctihodného pana „demokrata“ rázem nejvroucnějšího vlastence a zapřisáhlého zastánce dosud přehlíženého národa.
“Demokratické“ komediantské podvody jsou dávným nešvarem nejen v naší společnosti. Ti, kdož do nich nevidí, jsou velmi zle obelháváni, a drženi sentimentem v nekonečných obavách a strachu, jen aby se neodvážili podívat svým vládcům zpříma do očí.
Z tohoto strachu se snažíme národ probudit my, národní socialisté, protože jen sentimentem a strachem nezatížený, statečný a bojovný národ si dokáže na světě vydobýt svou budoucnost.
O „demokratickém“ strašení, o „hynutí“ národa a „rozkrádání“ majetku se dočteme i v komentáři E.Moravce ze 7.září 1940, s názvem Český životní prostor. Ano. Tehdy český národ přeci hynul, hospodářství bylo drancováno a majetky rozkrádány. Ještě že jsme měli po ruce věrné ochránce, naše v Anglii statečně ukryté pány „demokraty“..
Český životní prostor
Ještě před rokem Evropa měla zvláštní tvář. Práci tu dávali a brali malému člověku lidé, kteří se dostali k moci pomocí peněz. Při tom peněz nabyli obyčejně pletichami, které se provádějí, jak říká lid, s jednou nohou v kriminále. Šli za zisky jako dravci, bez ohledu, zda při tom někoho zašlápnou nebo dorazí.
Před rokem Evropě vládly peníze. Za peníze se v Evropě dalo všechno koupit. Politické strany, duševní pracovníci, celé malé státy se vším příslušenstvím jako komediantské vozy. Kdo neposlouchal, tomu se buď vzal chléb, jednalo-li se o sociálně slabého, nebo se mu pocuchal hospodářský život tak, že přišel s prosíkem, jednalo-li se o nějaký potrhlý státeček nebo stát. Najednou začaly jeho peníze, jeho akcie klesat a páni ministři musili honem do Paříže a do Londýna, aby nedošlo k výprodeji.
To, co se vykládalo o moci veřejného mínění, před kterým se prý stavěli do pozoru králové a vlády, byl všechno žvást. Veřejné mínění, to byl tisk a tisk byl všude koupen bohatými tohoto světa a proto představoval poslušného medvěda s pořádným náhubkem. Časem, aby neutrpěla stará pověst, mocní nebo jejich místodržitelé se tvářili, že z veřejného mínění dostali strach. Byla to podobná přetvářka, k jaké se uchylujeme, abychom malinké Mařence udělali radost. Mařenka drží před tvářičkou zástěrku, dělá bu-bu-bu a my voláme vyděšeně: Já se bojím! — a přikrčeni utíkáme. Mařenka má radost, že tatínka postrašila. A tak ve velkém vyhlížela komedie s veřejným míněním, prováděná panstvem, které mělo na svých bankovních kontech připsáno osud celých národů a všech slabých a utlačovaných.
Dnes se tvář Evropy poněkud změnila. To veřejné mínění, kterému se sekaly komplimenty, ale kterého nikdo nedbal, když měl peníze, toto veřejné mínění se pomalu dostává k slovu, poněvadž peníze mu už nesedí na ústech. Ptáte se kde? Ptáte se jak?
Každý začátek je, přátelé, těžký. Veřejné mínění, to nejsou dnes noviny, jak se myslilo před rokem. Veřejné mínění je opravdu mínění malého člověka, který má ve všech národech většinu. Je to mínění národní, a to se probírá na boží světlo celou spletí starých lží, pomluv, překrucování pravd a potměšilostí. Toto veřejné mínění už tu kdysi bylo, ale tisk staré epochy pro ně nacházel různá divoká jména, nesympatická, a zavánějící rozvratem.
České veřejné mínění rodí se v drobných kroužcích. Dělají je lidé, kteří mají odvahu porovnat skutečnosti a pravdu nazvat pravým jménem. Jak už jsem řekl, je to boj s celými nábytkovými vozy odkazů a omylů. Dnes bych rád upozornil na jednu skutečnost, ve které českému člověku svítá.
Setkání s ideologií německého národního socialismu bylo pro nás náhlé. Chvíli trvalo, než jsme tento nový svět chytili za uši a pořádně si ho ze všech stran prohlédli. Zastánci starých časů a agenti mezi námi ovšem varovali: Nepřibližujte se! – Kouše! Mnozí z nás se proto dali zastrašit, ale kdo si dodal odvahy a podíval se německému národnímu socialismu pořádně na zuby, musil si spokojeně oddychnout. Kdo zvedá malého člověka, nedusí současně národ. Že při tom několik bařtipánů přišlo o svá veliká práva a o podezřelé majetky, neznamená, že národ hyne. Tito bařtipáni používali národa jako jezdeckého koně nebo tahouna. Německý národní socialismus prostě nejen svému, nýbrž každému jinému národu pomáhá přeřezat u panského vozu postraňky.
Agenti mezi námi začali nás strašit německým životním prostorem. Jsme prý v životním prostoru německého národa a proto musíme zahynout.
Německý národ jako národ pracovníků, organisátorů a kolonisátorů, stlačený na malém prostoru, strhl svěrací kazajku, kterou mu oblékly po světové válce. Ale volné vydechnutí německého národa neznamená odfouknutí národů jiných. Jen něco lehkého, bez váhy a síly se dá odfouknout, ale český národ není žádné peří nebo babí léto. Český národ, to je dobře rozkročený chlap, který je také stísněn na svém prostoru a který chce také vydechnout se svými 140 obyvateli na čtverečním kilometru. Nyní, když jsme přičleněni k Říši, také možnost podobného vydechnutí má.
Životním prostorem českého národa od 15.března 1939 není jen území protektorátu. Českým životním prostorem je celá Německá říše a všechny země, které jednou tato Říše bude organizovat. Česká inteligence, česká píle a houževnatost může se v tomto velikém životním prostoru znamenitě uplatnit.
Blíží se mír, jehož předehrou je válka. Ale až tu bude mír, je to předzvěst nového boje, boje o nový, silný zítřek. Češi se musí připravovat, jak využijí pro svůj národ německého vítězného míru, jak se rozpřáhnou ve svém novém životním prostoru, jak se dají do nové práce, aby v ní soutěžili s Němci, kterým se v mnohém tak nápadně podobáme.
Český národ dnes představuje zemi, v níž jsou ukryté veliké poklady, ale ve které se živoří, poněvadž se nikomu nechce pod zem s krumpáčem. Každý se baví ležením naznak a sledováním oblaků.
My se dnes potřebujeme připravovat na okamžik, kdy umlknou děla, abychom hned celou frontou začali pochod, abychom vyrazili v pevném šiku. Jinak budeme obecenstvem, které jde zvědavě na představení, ale žádný přitom nechce být v hledišti první.
Ty tam jsou doby, kdy jsme se třásli, když v Paříži nebo Curychu začala se koruna poviklávat. Naší valutou je práce a čím větší výkon ukážeme, tím také budeme zítra bohatší. Zlato zůstane snad klenotem, ale v Evropě přestalo být měřítkem hodnot.
Neposlouchejte nářky agentů mezi námi, že jsme v rámci Německé říše hospodářsky pohlcováni. Mluví se o českém majetku, který nikdy nebyl českým a který se jen za český vydával, poněvadž rajtoval českého koně. Kapitály starých plutokratů neměly cejch národní, to byla internacionála zvláštní vlčí rasy.
Národní jmění neleží v bankách na kontech několika desítek vyvolených rodin. Národní jmění, to jsou dvě ruce s hlavou. Naše národní jmění vyhlíželo velmi trapně, když v zašlém státě práce rukou a ducha byla hanebně odměňována a když statisíce rukou a hlav nemělo, kde se uplatnit.
Jak se mohlo mluvit o národním jmění, když to byly ve skutečnosti těžké národní dluhy, které zůstaly jako státní národu. Byly to hrozné miliardy, které stále rostly. Dluh na dluh. Jmění měl někdo jiný a ten někdo nebyl národ. Ten někdo měl k národu podobný poměr, jako selka k dojné krávě. Přitom ta selka má se zvířetem, které dojí, cit. Ti, co náležejí k plutokratickým vyvolencům, zacházeli s národem a jeho prací mnohem hůře, než s němou tváří.
Když dnes tito pánové naříkají a roní slzy nad osudem národa, je to dobrou známkou pro německý režim. Je to svědectví, že nové Německo je opravdu socialistické. Kdyby to byl řád starého plutokratického kapitalismu, tito pánové by vyhledávali nejroztodivnější důvody, aby českému národu vysvětlili, jak v Německé říši ztloustne a jak se tam zmůže.
Ale to není všechno. Německo a jeho Vůdce prozatím vedou válku. Nedá se všechno dělat najednou. Páni penězoměnci u nás nejsou dosud pořádně přimáčknuti. Na ně přijde ještě mor, až tu bude mír a až v celé Evropě, odkud Angličané a jejich agenti upláchli, začne se budovat opravdu nový socialistický řád.
Až bude Anglie vyřízena, začne se také s pořádným úklidem v Evropě. Budou se brát na lopatu poslední zbytky starého světa, který i tu u nás se ještě v koutech udržel a stále zapáchá. I zde zasáhne německý generál „Čin“. Jeho řeči bude pak český člověk rozumět, až omaká nový sociální řád rukama a až se dostane ze zajetí babylonského, v němž ho kněží starých odbytých věr stále hledí udržet.
Před schopným českým člověkem bude ležet celá Evropa s koloniemi jako nový svět, kde bude moci svým velikým národním jměním, které má ve své hlavě a ve svých obratných rukou, tvořit veliké hodnoty..
|Autor: P.O.|Zdroj: svobodnyodpor.info|1.1.2013|
Kladivo na dvounohý hmyz - Rudolf Jičín
před 7 lety
