Židovský kapitál za Hitlerem?

Židovské lobby, židovské peníze, židovské finanční kruhy za Hitlerem. Tvrzení, která se používají oponenty k pošpinění nacismu a osoby Adolfa Hitlera. Byl to skutečně židovský kapitál, který dostal NSDAP a Hitlera k moci? Byl Hitler jen loutkou v rukách židovských finančníků z Wall Streetu?

Existují celkem tři teorie o spiknutí “velkokapitálu”, židovského či nežidovského, jehož loutkou údajně Hitler a strana NSDAP byli.

Jedná se o mýtus jménem “Sidney Warburg”, o mýtus jménem American I.G. a spol., a o mýtus okolo německého velkokapitálu.


Mýtus první – Sidney Warburg

Spiklenecké teorie obviňující Hitlera jako nástroj židovských finančních kruhů z Wall Streetu, staví na základním pilíři – židovské bankéřské rodině Warburgů. Jaký byl prapůvod tohoto mýtu?

V roce 1933, tři čtvrtě roku po zvolení Hitlera kancléřem, vychází v Holandsku malá brožurka s názvem De Geldbronnen van Het Nationaal-Socialisme (Drie Gesprekken Met Hitler) – Finanční zdroje národního socialismu (Tři rozhovory s Hitlerem). Jako autor brožury a zároveň vypravěč příběhu je uveden Sidney Warburg. Jak v ní sám sebe nazývá – “syn jednoho z nejvlivnějších bankéřů v USA a člen představenstva Kuhn, Loeb & Co.”.

Brožura popisuje zajištění finanční podpory pro Hitlera od vlivného bankéřského trustu z New Yorku, vyjednané prostřednictvím Sidneyho Warburga v období 1929-31. Transakce měly probíhat v letech následujících, do roku 1933. Hitler údajně obdržel celkem 32 milionů dolarů, aby se dostal k moci.

Hned první věc, která autenticitě tohoto díla nepřidá na důvěryhodnosti, je neexistence člověka jménem Sidney Warburg. Jako jeho autor vyplul na povrch belgický novinář žijící v Holandsku, Jan Gustaaf Schoup. Ten tvrdil, že mu S.Warburg vše nadiktoval v angličtině a on to pouze přeložil a vydal. Sidney Warburg však v té době nebyl ani členem známé vlivné židovské rodiny Warburgů, ani s takovým jménem v New Yorku nikdo nežil. Brožura byla po tomto zjištění stažena z prodeje.

Za pozornost však stojí její samotný obsah. Autor zjevně vycházel z informací židovského tisku v zahraničí. Hitler je v brožuře líčen i při osobním kontaktu mezi čtyřma očima jako neurotický fanatický xenofob, stejně jako hospodský prostoduchý buřič. Také zápletka dílka je originální – bankéři měli Hitlera podpořit proto, aby uskutečnil svou vítěznou revoluci, a Německo poté osvobodil od placení reparací Francii.

Aby si nezávislý čtenář mohl udělat objektivní obrázek o textu v brožuře, uvedu zde citace od dr.Goebbelse, které prezentují Hitlera tři(!) roky před údajnou schůzkou S.Warburga s Vůdcem:

“Ten drahý starý dobrý druh. Ať jeden chce nebo nechce, musí ho jako člověka mít rád, a navíc ke všemu ta neodolatelná osobnost. S takovým mužem se opravdu dá dobýt svět. (…) Pak mluví Hitler.. Je to hluboké, až mystické. Umí vyjádřit nekonečnou pravdu. Děkuji osudu, že je takový muž jako on.. Na tržišti před námi defiluje patnáct tisíc příslušníků SA..” (červen 1926).

Hitler byl vždy obdivován za to, že dokázal dodržet etiketu, ať mluvil s obyčejným člověkem, či se státníkem. V té době už byl také doprovázen osobní ochrankou – jednotkou SS – a zdržoval se v sídle strany v Mnichově. Strana už také byla veřejně velmi, velmi známá.

Výtažky z brožury o cestě S.W. za Hitlerem (prý v roce 1929) však prezentují Hitlera tak, jak ho prezentoval a vykresloval tehdejší židovský tisk – řvoun, hospodský tlučhuba, a velitel pár zoufalců:

Přijel jsem do Mnichova (centrum NSDAP). Marně jsem Hitlera sháněl. Ten člověk je asi zbabělý.. Musel jsem na ambasádu, až tam mi schůzku na druhý den domluvili. (…) Přišel jsem večer do jedné mnichovské pivnice. Číšník mě zavedl do zadní místnosti. Tam seděl Hitler a nějací dva muži v hnědé uniformě. Řekl jsem mu, že nebudu mluvit před jeho kumpány. Hitler jen mrkl a oni zmizeli. (…) Po prohlédnutí doporučujících dopisů (od amerických bankéřů – !!!) se zeptal, zda nejsem novinář. Když slyšel, že ne, dodalo mu to nálady. Dopil svůj “pořádný tuplák piva” (-huge beer mug-) a objednal si další (Hitler byl abstinent, to se ale v židovském tisku tehdy nezmiňovalo..). Po vypití druhého tupláku se Hitlerovi rozvázal jazyk (-loosened his tongue-).

“Pro mě jsou Američané nejlepší ze všech cizinců. Oni byli prvními, kdo nám po válce pomohl” (!!!)…

Dále Hitler začne nadávat do “židovských a marxistických bastardů”, svěřuje se s plánem založit si v Mnichově vlastní noviny (ty už tam téměř deset let vycházely – Voelkischer Beobachter) a posléze vypočítával, kolik peněz chce z USA na svou revoluci. “100 milionů marek”, panovačně nařídí.

V další kapitole se Hitler setkává v roce 1931 už přímo s bankéřskou smetánkou, včetně Johna D. Rockefellera, a jako na trhu zde nabízí dvě možnosti svého vítězství. “Revoluce stojí 500 milionů marek, legální převzetí moci 200 milionů marek – co chcete vy?”

Potom už jsou dojednávány transakce peněz a Hitler se “předvídavě” stává kancléřem.

Tento silně groteskní románový pamflet po válce vyšel znovu, v několika verzích, z nichž nejznámější je ta s názvem Hitler’s Secret Backers (Hitlerovi tajní podporovatelé). Je to na světě jediný “důkaz” o židovské podpoře Hitlera při jeho vzestupu k moci! Zda na tomto díle chce někdo stavět svou argumentaci, přeji hodně štěstí.


Mýtus druhý – American I.G. a spol.

Druhý, méně fantastický a o faktické údaje opřený mýtus, je kauza American I.G. a spol. Jde o nejvíce skloňovanou pomoc “amerických bankéřských kruhů” nacistickému Německu, živenou levicově-liberálními kruhy v USA, lovci nacistů, a samozřejmě propagandou celého “Východního bloku”, kterému se spojení amerických “imperialistů” a “zlých nacistů” náramně hodilo (nejedná se však o pomoc těchto kruhů při růstu Hitlera a strany, nýbrž o pomoc národně-socialistickému Německu po roce 1938).

Jako největší koncern v Německu a čtvrtý největší koncern na světě, se I.G.Farben podepsala na mnoha projektech Třetí říše, a stala se tak po válce logicky v očích mnoha nepřátel Německa “hlavním pilířem nacismu”.

Už před válkou, ještě jako židovská firma, expandovala I.G. i na americký trh a založila zde svou pobočku, American I.G. Corporation. Firma využívala svých patentů, a na americkém trhu prosperovala.

V devítičlenném vedení firmy American I.G.(4-5 Židů/Američanů, zbytek Židé/Němci) se během let 1925-45 vystřídalo mnoho osob. Tři z nich (Němci) byli po válce obžalováni a postaveni před soud pro možnou účast koncernu při “holocaustu” v tzv. Procesu I.G. (I.G.Trial).

Za éry národně-socialistického Německa měla řada německých (židovských i nežidovských) podniků účast v zahraničních firmách, a naopak. Po kauze I.G.Farben se senzacechtiví novináři, lovci nacistů a celý “Východní blok” snažili tyto podniky obvinit z podpory nacismu (všechna obvinění se týkají období po roce 1938). Kromě výčtu osob sedících na vysokých postech firem, které obchodovaly s Německem, či kde Německo mělo svůj podíl, se ale žádná přímá podpora Hitlerovi a NSDAP, ani pokus o ni, nikdy neprokázaly.

Jediným, skutečně historicky a fakticky doloženým DOHADEM o podpoře Hitlera americkým bankéřem, byla kauza otce automobilového průmyslu, Henryho Forda.

V prosinci 1922 byl Henry Ford obviněn židovským deníkem Berliner Tageblatt (židovský vydavatel Hans Lachmann-Mosse), že podporuje Adolfa Hitlera a jeho NSDAP. Noviny zároveň požádaly amerického ambasadora v Berlíně, aby věc prošetřil.

Několik dní nato, 20.prosince 1922, vychází v amerických novinách The New York Times článek “Berlín se doslechl, že Ford podporuje Hitlera“, s podtitulkem “Bavorský antisemitský vůdce má ve své úřadovně američanův portrét a knihu”. (ZDE)

Na možné propojení s Fordem se v březnu 1923 ptal dopisovatel deníku The Chicago Tribune samotného Hitlera. Ten odpověděl:

“Přeju si, abych mohl poslat některé ze svých úderných oddílů do Chicaga a jiných velkých amerických měst, abych pomohl (Fordovi) ve volbách. Díváme se na Heinricha Forda jako na vůdce vzrůstajícího fašistického hnutí v Americe. Obdivujeme zejména jeho protižidovskou politiku, na jejíž základech spočívá i bavorský fašismus. Právě jsme jeho proti-židovské spisy přeložili a vydali. Kniha již koluje k milionům po celém Německu.”

Jak Ford, tak i Hitler finanční podporu popřeli, a později ani historici nezjistili, že by NSDAP od Forda nějaké peníze dostala.

Jen pro zajímavost – byla to NSDAP, která jako první v Evropě vydala Fordovo dílo “Mezinárodní Žid”. “Heinrich” Ford později dostal nejvyšší vyznamenání Třetí říše, udělované cizincům.


Mýtus třetí – německý velkokapitál

Nejznámějším a nejrozšířenějším “důkazem” podpory německých kapitalistů, je údajná “Tajná schůzka 20.února 1933″ předních německých kapitalistů (nežidovských) s Hitlerem a následné založení tzv. konta “Nationale Treuhand” (Národní souručenství) ředitelem Říšské banky Hjalmarem Schachtem a Rudolfem Hessem z NSDAP. Firmy a podniky, které sem měly přispět svými částkami (dohromady přes 2 miliony marek), prý pomohly Hitlerovi a NSDAP k vítězství ve volbách v březnu 1933.

Tento nesmysl je však vyvrácen hned několikrát. Za prvé – NSDAP už dvakrát dosáhla ve volbách postu nejsilnější strany v Německu (červenec a prosinec 1932). Za druhé – v době vzniku údajného konta byl už Hitler kancléřem a volby se konaly po “zapálení Reichstagu”. Je mylné se domnívat, že by strana potřebovala pomoc průmyslu, aby v tomto období dosáhla znovu vítězství. A za třetí – už v lednu 1933 se konaly volby v německé zemi Lippe-Detmold, kde nacisté svým nasazením s převahou vyhráli.

Konto “Nationale Treuhand” je tedy posledním, ať už pravdivým či nepravdivým, “důkazem” o velkokapitálu v pozadí růstu vlivu Adolfa Hitlera a jeho strany v Německu, a závislost národních socialistů na německém, či snad židovském kapitálu v období 1920-33 nikterak nedokazuje. Naopak.

O této jediné možné podpoře “velkokapitálu” straně NSDAP se v historických kruzích vedou spory už od války. Zastánci a šiřitelé tohoto mýtu byli marxističtí, a většinou židovští historici, v prvé řadě David Abraham. Jeho celou práci o propojení Hitlera a velkokapitálu popřel a naprosto zdiskreditoval historik Henry Ashby Turner, který po letech studií dokázal, že Abraham lhal, vymýšlel si citace a používal neexistující zdroje.

Turnerova kniha z roku 1985 German Big Business and the Rise of Hitler (Německý velkokapitál a vzestup Hitlera) dokazuje, že jedinou podporou z “vyšších kruhů” byla podpora od radikálních nacionalistů a antisemitů, stejně jako od členů umírněnější strany DNVP (spolu s ní a s organizací Stahlhelm strana NSDAP uzavřela v roce 1932 dohodu o jednotném postupu k moci a o potlačení možné rudé revoluce SPD a KDP). Od vydání Turnerovy knihy jsou akademici rozděleni na žido-marxistickou část, která obhajuje Abrahama, a na část zastávající se Turnera.

Podobné dílo napsal i britský uznávaný historik Antony C. Sutton: Wall Street and
the rise of Hitler (Wall Street a vzestup Hitlera), který zde rovněž detailně rozebírá vliv kapitálu na Hitlera a vyvrací zde jakoukoliv přímou podporu jeho politiky.

Jako příklad reálného spojení Hitlera s “velkokapitálem” v Německu může být použit velmi bohatý průmyslník Emil Kirdorf, nacionalista, reakcionář a zuřivý antisemita. Spoluzakládal takové spolky, jako Všeněmecká/Pangermánská unie, či Svobodná Ukrajina.

Kirdorf (zemřel 1938) 3.ledna 1937 pro Preussiche Zeitung uvedl:
V roce 1923 jsem poprvé slyšel Hitlera. Jeho jasná řeč mě tehdy dostala a naprosto uchvátila.. V roce 1927 jsem jel za Hitlerem do Mnichova. Přijal mě v Bruckmannově domě. Během čtyř a půl hodin konverzace mi vysvětlil do detailu celý jeho program. Vyžádal jsem si od něj propagační materiály strany a poté jsem je sám distribuoval mezi obchodní a průmyslové kruhy.

Jak sám Kirdorf udal, Hitler ho pouze jednou osobně požádal o finanční pomoc. Bylo to v době, kdy si strana vzala půjčku na své sídlo v Mnichově a po nějaké době jí hrozil bankrot. Hitler později řekl, že Kirdorf mu tehdy “zachránil život” – v případě krachu strany byl prý připraven se zastřelit.

Byli tedy Hitler a NSDAP výtvorem židovských bankéřských kruhů z Wall Streetu? Byli placeni židovskými penězi, a sloužili židovským zájmům? Odpověď je zcela jasná – nikoliv.

Většina lidí dnes nechápe fakt, že NSDAP nebyla demokratickou partají ani intelektuálním kroužkem rozumbradů. Odlišovala se od ostatních stran svým zapáleným fanatismem a idealismem. Její členové, i když byli nezaměstnaní, odevzdávali pravidelně každý měsíc stranické příspěvky. Stejně tak se vybíralo při každé příležitosti, ať už při festivalech, či stranických schůzích a sjezdech. Právě na této národně-socialistické solidárnosti a soběstačnosti si strana zakládala.

Výmarská republika, židovský tisk i nepřátelé z opozice tehdy marně čekali na “oběť” v daňovém přiznání strany i jejich představitelů, či ve výpisech z bankovních účtů, které by Hitlera ukázaly jako placenou loutku “kapitálu”. Do jeho zvolení kancléřem bylo zjištěno pouze několik darů od stejně smýšlejících jednotlivců, jako byl kupříkladu Kirdorf a jiní bohatí nacionalisté a antisemité.

Finanční podporou od Židů se dá reálně nazvat pouze odvádění daní z výdělečné činnosti do kasy národně-socialistického Německa, zaplacení “pokuty” německému státu za následky Křišťálové noci, či příjem z “arizace” jejich majetku. Kdo v tomto spatří důkaz o “židovském kapitálu za Hitlerem”, je mi ale záhadou...



Odkazy a zdroje:

A. C.Sutton: Wall Street a vzestup Hitlera

Sidney Warburg: Hitler’s Secret Backers




|Autor: P.O.|Zdroj: svobodnyodpor.info|8.2.2013|