Oswald Spengler, (Der Weltkampf, květen1925) - do angličtiny přeložil Hading Scott, 2011
Nechci zde probírat Spengleriánský světonázor, ale rozebrat pouze jeden bod: Spengler je údajně iracionalista (tj. mající averzi vůči čistému racionálnímu úsudku). Domáhá se duše a formy, ale během své práce se z něj stává čistě naturalistický dogmatik, který zakládá svá zjištění vnitřního a vnějšího úpadku naší kultury na více či méně strohých, racionálních pozorováních, a tudíž přehlíží právě onu formu a duši Večerní země [Abendland].
Spengler považuje vzestup a pád kultur za událost podobnou životu a smrti rostliny, avšak ve svém příkladu tohoto výrazně povrchního srovnání zapomíná, že rasy a rostliny jako takové neumírají, nejsou-li zničeny, zmrzačeny, nebo smíšeny s cizími druhy. „Rasa“ jedlí přetrvá, přestože jedna jedle uhyne. „Rasa“ líp je neustále stejná, jako byla před tisíci lety. A rasy lidské, jako takové, mohou zůstat věčně mladé, nesmíchá-li se jejich krev s cizí, nesrazí-li se a nesmíchá se s nimi jejich nepřizpůsobitelný duchovní opak.
Tudíž Spenglerův přístup k historii uvízne v poněkud vysoké environmentální teorii; jeho doktrína kulturních skupin [Kulturkreislehre] postrádá základní věc: organicko-rasový předpoklad, a s ním svázané ztělesnění duchovních sil, které tuto kulturní skupinu utvořily.
Je nad slunce jasné, že Spengler s vervou bojuje proti lidové myšlence, odmítá antisemitismus, a přesto, navzdory všem těmto protestům … podléhá, a to ve skutečnosti v tak velké míře, že do svých myšlenek zahrne téměř všechny lidové politické pozice, aniž by to však byť jen jediným slovem přiznal.
Nejprve, shodně s námi, Spengler kolektivně odmítá duchovní a politickou orientaci našich politických stran. Demokracie je pro něj rovněž duchovně a vnitřně mrtvá; parlamentarismus je na věčnost zatracen; marxismus shnije do formy nepřátelského k životu. Zůstávají jen bezcharakterní strany lůzy, pro které Spengler má pouze slova jako zbabělé [Feigheit], sprosté [Gemeinheit], zlotřilé [Schurkerei], atd. O německé republice zrozené 9. listopadu 1918, ve své knize Neubau des Deutschen Reiches píše:
„Ze strachu o sdílenou kořist, vznikla na sametových trůnech velkovévodů a v barech Výmaru Německá republika, nikoli forma vlády, ale obchodu.“
„Strany pro sebe, nikoli pro národ, vymyslely ústavu a volební obvody, aby tak započaly s hanebným obchodováním se vším, s čím se dá získat výhoda v ruinách státu, ve zbytku naší ekonomiky, v naší cti, naší duši, v naší síle vůle.“
„Od této chvíle již neexistovaly žádné zákony, které by jejich tvůrci neměli pod palcem, jako například volba prezidenta; neexistovala žádná špína, žádná zbabělost, žádná lež, jež by se denně nevyskytovala. A jak pobouření a posměch v zemi utvářely strach, že jednoho dne si nebudeme sami vládnout, byl vytvořen Ochranný zákon [Schutzgesetz], zákon na ochranu těchto obchodů.“
Spengler pak pokračuje a rovněž útočí na stranu nacionalistů, a to vskutku na citlivé místo. Píše, že je zde jistý „étos“ a zkušenosti ve vládnutí, ale také nedostatek inteligence, chápání světa [Welteinschaetzung], velikost vize. Jak zemská šlechta tak zástupci průmyslu postrádají talent na jakékoli umění politiky; síla nacionálních stran by tak zůstala pouhou epizodní.
A pak se Spengler pouští dále do kritiky lidových stran.
Začíná paralelou z francouzské revoluce, která se mezi lety 1794 a 1799 vrátila do krvavého, hrozivého věku, kdy probuzená “Jeunesse dorée” (Zlatá mládež)[1] chtěla dělat politiku pěstmi a obušky – a způsobila akorát tak destrukci. Stejnou roli podle Spenglera dnes hrají lidová hnutí, která by pomocí „upřímnosti a malomyslnosti“ přinesla akorát tak katastrofu a [neúmyslně] pracovala pro Francii.
„Dětské názory,“ píše Spengler, „slouží lidovým hnutím a tím velké úderné síle [gewaltige Stoßkraft] v ní přebývající tak, že naprosto ode všeho co má být bráno seriózně politicky a ekonomicky talentem, zkušenostmi, silou a vztahy [Beziehungen]“ se musí dostavit nebezpečný proti tlak. Je podle něj špatné budovat skutečnou politiku na rasovém cítění [Rassegefühl] a nepřát si jednat s existujícími finančními silami jako s mocnostmi. Politika není utvářena z velkých lebek, ale z toho, co je uvnitř. Skrz bubeníky a dudáky nemůže nikdo vládnout národu. Přehlídky a podobné podívané nejsou cestou, kterou se dát; lepší se jim vyhnout, přičemž i Bismarck pracoval pouze v nejosamělejším ústraní, píše Spengler.
Zatímco Spengler lne k Action Francaise a k fašismu, jakožto novému stylu politiky, zesměšňuje tu samou vůli mezi vlastními lidmi. Spengler vůbec nerozumí tomu, co Hitler udělal! Hitler pochopil, že musí zaujmout pozici ve středu svého národa; že musí vytvořit národní hnutí, dát zklamaným lidem novou víru, určit nový cíl. Podporován tímto národním hnutím jako silou, mohl pak získat politický vliv, jenž by jinak nebyl možný. Jak by se prováděla zahraniční politika s vlastnictvím takové síly, nebylo pochopitelně moc projednáváno; že by musela být velmi opatrná a v souladu s nastalou situací, nemusíme příliš zdůrazňovat. Je nicméně jisté, že by v domácí politice byly ustanoveny jiné principy, než vládnou dnes.
Již v tomto bodě Spengler ukazuje svou charakteristickou změnu myšlenkových procesů, kdy začíná s jedním tvrzením a končí s naprosto jiným. Po odmítnutí Jeunesse dorée, poté co souhlasí s fašistickým principem, velebí „prozíravou mládež“ mezi námi jako „naši budoucnost,“ jako „nejmladší Německo“ atd. A nyní by se Spengler měl sám sebe zeptat, v kterém táboře tato „prozíravá mládež“ dnes stojí!
Co se rasy týče, Spengler je stejně nejednoznačný. Přestože nejprve s jasným výsměchem odmítá uznat rasové instinkty jakožto určovací faktory, tak následně mluví o „germánském světovém cítění,“ odkazuje na množství „skvostných lidí rasy“ mezi námi, mluví o právu „zrozeném z krve“ a prohlašuje, že „nordické životní cítění“ Gótů, Franků a Sasů utvářelo podobu dnešních národů. Spravedlnost se údajně zrodila z „germánského fundamentálního cítění,“ živeného ze zřídla, které nepramení pouze ze smyslových úvah. Vskutku, Spengler se nechává odnést až do bodu, kdy tvrdí, že tzv. „nejmladší Německo“ procitlo jako nejlepší dědic [Erbe] z let vzestupu Říše.
Sám sobě navíc otevřeně odporuje, když britskou politiku označuje za zbytek normanské podstaty, a v tu samou chvíli vychvaluje anglický instinkt, který dostal Žida Disraeliho-Beaconsfielda[2] k moci. Spengler si zřejmě není vědom toho, že tento člověk sám přiznal, že ve spojení s anglickou mocí prováděl židovskou rasovou politiku. Propojení vysokého finančnictví s londýnskou burzou bylo od té doby velmi těsné.
Spengler má však bohužel pravdu v tvrzení, že upřímnost je v lidovém táboře spárována s malomyslností. To vychází ze skutečnosti, že ti chytří stojí po léta bokem, protože ačkoli si celkem rádi pohrávají s představou krveprolití minulých staletí, zatímco sedí za svými stoly, v současném zápase jen vznešeně čekají, co se z oněch „dětských názorů“ nakonec vyvine. Jakmile se z nich skutečně „něco stane,“ pak tito učení vzdělanci s puntičkářskou přesností dokáží, že se vše muselo přesně takto vyvinout a ne jinak. Pouze několik málo z těchto mužů, tak bohatých v „talentu a zkušenostech,“ nechá promluvit své instinkty a připojí se k tomuto revolučnímu hnutí a zápasu za zajištění jeho naplnění. Ale brzy se to změní, a dokonce i Spengler nebude moci uniknout této organické síle. A poté samozřejmě prohlásí, že jsme naplnili jeho představy.
[1] Monarchistická mládež, která po Robespierrově pádu v roce 1794 vystupovala jako opozice vůči jakobínům.
[2] Benjamin Disraeli (1804 – 1881), britský politik a premiér.
|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|3.8.2013|
