Jen mimořádné okolnosti to mohou změnit, především tlak zajetí, nebo něco jiného, co znemožňuje páření uvnitř stejného druhu. Pak se však příroda proti tomu začne všemi prostředky vzpírat a její nejvíce viditelný protest spočívá buď v odepření další schopnosti plození pro hybridy, nebo v omezení plodnosti pozdějších potomků; v nejčastějších případech jim však bere odolnosti proti nemoci a nepřátelským útokům. To je přirozené.
Každé křížení dvou bytostí, které nejsou na stejné výši, produkuje potomstvo, stojící uprostřed výše obou rodičů. To tedy znamená: mládež bude stát výš než rasově nižší polovina rodičovského páru, avšak ne tak vysoko jako jeho vyšší polovina. Proto v boji s touto vyšší rasou později podlehne.
Takové páření však odporuje vůli přírody k vyššímu šlechtění života vůbec. Jeho předpokladem není spojování vyšších a méněcenných, nýbrž naprosté vítězství těch prvních. Silnější má vládnout, a nikoli se mísit se slabším, aby tím obětoval svou velikost. Jen ten, kdo se už slabochem narodil, to může pociťovat jako něco krutého, neboť kdyby tento zákon neexistoval, byl by veškerý vyšší vývoj všech organizovaných bytostí nemyslitelný.
Důsledkem toho v přírodě všeobecně platného pudu k rasové čistotě není jen ostré ohraničení jednotlivých ras navenek, nýbrž i jejich stejnoměrný charakter uvnitř druhu.
Proto vzniká i zde vzájemný boj, ne v důsledku vnitřního odporu mezi jednotlivými druhy, nýbrž spíše z hladu a lásky. V obou případech příroda klidně, ba spokojeně přihlíží. V boji o každodenní chléb podléhá všechno neschopné, slabé, nemocné, méně odhodlané, zatímco boj samců o samice poskytuje právo k plození jen tomu nejzdravějšímu. Vždy však je boj prostředkem k upevňování zdraví a odolnosti druhů, a proto i příčinou jeho vyššího vývoje.
Kdyby tento proces probíhal jinak, přestalo by všechno další vyšší formování druhů a nastoupil by spíš jeho opak. Neboť, protože méněcenné má co do početnosti vždy převahu nad nejlepším, rozmnožovalo by se při stejných životních a rozmnožovacích možnostech to horší mnohem rychleji, až by nakonec nutně muselo nejlepší ustoupit do pozadí. Musí tedy být provedena korektura ve prospěch lepších. Tu však obstarává příroda tím, že vystavuje slabší část tak těžkým životním podmínkám, že už tím je omezována její početnost a ani zbytek nepřipouští k rozmnožení bez výběru, nýbrž i tu uskutečňuje bezohledný výběr podle síly a zdraví.
Právě jako si nepřeje ani páření slabších jedinců se silnějšími, tím méně si přeje smíšení vyšší rasy a nižší, neboť jinak by rázem byla ohrožena veškerá její snad tisíciletá práce za zušlechťování druhů.
Historická zkušenost nám k tomu poskytuje bezpočet dokladů. Ukazuje se strašlivou zřetelností, že při každém míšení krve árijců s nižšími národy dochází k zániku nositele kultury. Severní Amerika, jejíž obyvatelstvo se skládá z největší části z germánských elementů, jenž se jen velmi málo mísily s nižšími barevnými národy, představuje jiné lidstvo a kulturu, než Střední a Jižní Amerika, kde se hlavně románští přistěhovalci, mnohdy ve velkém rozsahu, mísili s původním obyvatelstvem. Na tomto jednom příkladě můžeme už jasně a zřetelně rozpoznat působní rasového míšení. Rasově čistý a míšení nepodléhající germán amerického kontinentu se stal jeho pánem; zůstane jím tak dlouho, dokud se i on nestane obětí krvesmilství.
Výsledkem je vždy:
A) pokles úrovně vyšší rasy,
B) tělesný a duševní pokles a tedy i začátek, i když pomalého, avšak stále pokračujícího chřadnutí.
Způsobit takový vývoj neznamená nic jiného než páchat hřích proti vůli Tvůrce. Jako hřích bude tento čin i potrestán.
Pokouší-li se člověk vzepřít železné logice přírody, dostává se do boje se zásadami, jimž i on sám vlastně vděčí za své lidské bytí. Tak musí jeho jednání proti přírodě vést k jeho vlastnímu zániku.
Milióny papouškují bezmyšlenkovitě onen židovský nesmysl a nakonec si opravdu namlouvají, že jsou rodem přemožitelů přírody; přičemž nemají k dispozici nic než ideu, a k tomu ubohou ideu, že si pod ní nelze představit žádnou skutečnost.
Avšak i když zcela odhlédneme od toho, že člověk ještě přírodu v žádném ohledu nepřemohl, nýbrž že nanejvýš zachytil a pokusil se poodhrnout ten či onen cípek jejího nesmírného a obrovského závoje věčných záhad a tajemství, že ve skutečnosti nic nevynalézá, nýbrž vše jen odhaluje, že nevládne přírodě, nýbrž jen na základě znalostí jednotlivých přírodních zákonů a tajemství se stal pánem jiných živoucích bytostí, jimž tato znalost chybí – tedy, i když od toho zcela odhlédneme, nemůže idea překonat předpoklady vzniku a existence lidstva, protože idea sama závisí jen na člověku. Bez lidí neexistuje žádná lidská idea na tomto světě, a proto je idea jako taková přesto vždy podmíněna existencí lidí a tím i všech zákonů, které vytvořily předpoklady jejich bytí.
A nejen to! Určité idey jsou vázány na určité lidi. Tu platí ponejvíce právo pro takové myšlenky, jejichž obsah má svůj původ ne v exaktní vědecké pravdě, nýbrž ve světě citu, neboť zprostředkovává „vnitřní zážitek“. Všechny tyto ideje, které nemají nic společného s chladnou logikou, nýbrž představují čistě výrazy citu, etické přednosti atd., jsou připoutány k bytí lidí, jejichž duchovní představivost a tvůrčí síle vděčí za svou existenci.
Právě proto je však zachování těchto určitých ras a lidí předpokladem trvání těchto idejí. Kdo by si například ze srdce přál vítězství pacifistických myšlenek na tomto světě, musel by se zasazovat všemi prostředky o to, aby my, tedy bílí lidé dobyli svět; neboť kdyby to mělo dopadnout obráceně, mohl by velmi snadno s posledním bělochem vymřít i poslední pacifista, neboť ostatní svět sotva kdy propadl tak hluboce tomuto přírodě a rozumu odporujícímu nesmyslu. Jako, bohužel, náš vlastní národ. Bylo by se třeba volky nevolky rozhodnout vést války, aby se dospělo k pacifismu.
Skutečně je snad pacifisticko-humánní idea docela dobrá potom, jestliže předtím nejvýš stojící člověk dobyl a podrobil se svět v rozsahu, kterémuž se stal jediným pánem této země. Tedy nejprve boj a potom snad pacifismus. Jinak lidstvo překročí vrchol svého vývoje a konec nebude ve vítězství nějaké etické idey, nýbrž v barbarství a chaosu. Přirozeně se tomu ten či onen může smát, avšak tato planeta putovala milióny let vesmírem bez lidí a může opět jednou tak putovat, jestliže lidé zapomenou, že za své vyšší bytí nevděčí ideám několika bláznivých ideologů, nýbrž poznání a bezohlednému využití železných přírodních zákonů.
Vše, co dnes na této zemi obdivujeme – věda, technika, umění a vynálezy – je jen tvůrčím produktem nemnoha národů a snad původně jedné rasy. Na nich i nadále závisí trvání celé této kultury. Zahynou-li, pak s nimi klesne do hrobu i krása této země.
Všechny velké kultury minulosti zahynuly jen proto, že původně tvůrčí masa odumřela otravou krve. Vždy bylo příčinou takového zániku to, že se zapomnělo, že všechna kultura závisí na člověku, a ne naopak, aby se zachovala určitá kultura, musí být zachován člověk, který ji stvořil.
Toto zachování je však vázáno na železný zákon nutnosti a právo na vítězství nejlepšího a nejchytřejšího. Kdo chce žít, ten ať bojuje, a nechce-li bojovat na tomto světě věčného zápasu, nezaslouží si žít.
I kdyby to bylo tvrdé – je to jednou tak! Jistě však vůbec nejtvrdší je osud, který postihne toho člověka, jenž se domnívá, že může přemoci přírodu, a v podstatě se jí jen vysmívá. Bída, neštěstí a nemoci jsou pak její odpovědí.
Člověk, který neuznává zákony rasy a nedbá jich, připravuje se o štěstí, které mu je určeno. Brání vítěznému tažení nejlepší rasy, a tím i podmínkám všeho lidského pokroku.
Je zbytečné přít se o tom, která rasa nebo rasy byly původními nositeli lidské kultury, a tím i zakladateli toho, co chápeme pod slovem lidstvo. Jednodušší je si tuto otázku položit pro přítomnost a zde se i odpověď nabízí snadno a zřetelně. V čem dnes spatřujeme lidskou kulturu, výsledky umění, vědy a techniky, je téměř výhradně tvůrčím produktem árijce. Právě tato skutečnost však připouští nikoliv nezdůvodněný závěr, že toliko on byl zakladatelem vyššího lidství vůbec, a proto představuje pratyp toho, co chápeme a rozumíme pod pojmem „člověk“. On je Prométheem lidstva, z jehož jasného čela vyskočila pro všechny časy božská jiskra geniality, vždy znovu zažehnávající oheň, který svým poznáním ozařoval noc mlčících tajemství a tak dovolil člověku, aby vstoupil na cestu k ovládnutí jiných bytostí této planety.
Rozdělíme-li lidstvo do tří druhů, na zakladatele kultury, nositele kultury a jejího ničitele, pak přichází v úvahu jako představitel toho prvního árijec. Od něho pocházejí základy a zdi všech lidských výtvorů a jen vnější forma a barva je podmíněna dobovými charakterovými rysy jednotlivých národů. Árijec poskytuje mohutné stavební kameny a plány pro veškerý lidský pokrok a jen jejich provedení odpovídá charakteru jednotlivých ras. Za několik desetiletí si např. celá východní Asie osvojila kulturu, jejímž posledním základem je árijský duch a germánská technika, jak je tomu u nás. Jen její vnější forma bude nést – přinejmenším zčásti – rysy asiatského charakteru. Není tomu tak, jak se mnozí domnívají, že Japonsko ke své kultuře přibírá evropskou techniku, nýbrž evropská věda a technika byla olemována japonskými zvláštnostmi. Základem skutečného života už není zvláštní japonská kultura, která je v důsledku své vnitřní rozdílnosti pro Evropana více než nápadná, nýbrž ohromná vědeckotechnická práce Evropy a Ameriky, tedy árijských národů. Pouze na těchto výkonech může i Východ sledovat všeobecný lidský pokrok.
Kdyby ode dneška přestalo veškerá další árijské působení na Japonsko – dejme tomu, že by Evropa a Amerika zanikly - , pak by ještě krátkou dobu mohl pokračovat dnešní vzestup Japonska ve vědě a technice; avšak už po několika letech by pramen vyschl a dnešní kultura by ustrnula a znovu by začala klesat do spánku, z něhož byla před 150 lety vytržena árijskou kulturní vlnou. Proto i kdysi v dávné minulosti probudil cizí vliv a cizí duch tehdejší japonskou kulturu. Nejlepší důkaz pro to poskytuje skutečnost jejího pozdějšího zkostnatění a úplného ustrnutí. To může nastat u národa, který ztratil původní tvůrčí rasové jádro, nebo jemuž se později nedostávalo vnějšího působení, jenž dalo impuls a materiál k prvnímu vývoji v oblasti kultury. Zjišťujeme-li však, že národ svou kulturu v nejpodstatnějších základních látkách dostal, přijal a zpracoval od cizích ras, ale ten pak, chybějí-li další vnější vlivy vždy ustrne, pak lze jistě takovou rasu označit za nositelku kultury, nikoliv však za tvůrce kultury.
Zkoumání jednotlivých národů z tohoto hlediska odhaluje skutečnost, že se tu téměř vesměs nejedná o původního zakladatele, nýbrž téměř vždy o nositele kultury.
Vždy se rýsuje asi následující obraz jejich vývoje. Árijské kmeny – často co do počtu velmi malé – si podrobují cizí národy, a pak rozvíjejí, podníceny zvláštními životními poměry nového území, a využívají množství pomocných sil lidí nižšího druhu, kterých je jim k dispozici, své, v sobě dřímající, duševní a organizátorské schopnosti. Vytvoří často v několika tisíciletích ba staletích kultury, které původně plně nesou vnitřní rasy jejich podstaty, přizpůsobené již zvláštním vlastnostem půdy i podrobených lidí. Nakonec se však dobyvatelé proviní proti zpočátku dodržovanému udržování čistoty krve, začínají se mísit s původním obyvatelstvem a zakončují tím své vlastní bytí, neboť po propadnutí hříchu následovalo vždy vyhnání z ráje.
Po tisíci a více letech, se pak často ukazuje poslední viditelná stopa někdejšího panského národa v jasnějším odstínu pleti, jenž zanechal svou krev nižší rase, a v ustrnuté kultuře, kterou kdysi jako tento původní tvůrce založil a zveleboval. Neboť stejně jako skutečný duchovní dobyvatel se rozplynul v krvi podrobených, ztratila se i hořlavina pro pochodeň lidského kulturního pokroku. Jako v barvě pleti, ovlivněné krví bývalých vládců, se zachoval odstín co vzpomínka na ně, tak i noc kulturního života je mírně rozjasňována pozůstatky tvůrčích činů někdejších světlonošů. Ty září skrze návrat k barbarství a vzbuzují u nemyslícího pozorovatele přítomné chvíle často dojem, že spatřuje obraz nynějšího národa, zatímco se dívá do zrcadla minulosti.
Pak se může stát, že takový národ ještě podruhé, ba i častěji přijde ve svých dějinách do styku s rasou svých někdejších dárců kultury, aniž přitom musí existovat vzpomínka na dřívější setkání. Nevědomky se zbytek někdejší panské krve přikloní k novému jevu, a co dřív bylo možné jen v důsledku donucení, může se nyní podařit z vlastní vůle. Nastane nová kulturní vlna a udrží se, než její nositelé opět zaniknou v krvi cizích národů.
Bude úkolem budoucích kulturních světových dějin bádat v tomto směru a neutápět se v popisu vnějších skutečností, jak se tomu až příliš často děje v současné historické vědě.
Už z této skici vývoje národů – nositelů kultury – vyplývá však i obraz vniku, působení a zániku skutečných zakladatelů kultury této země, samotných árijců…
Pro vytvoření vyšších kultur byla existence nižších lidí jedním z nejdůležitějších předpokladů, neboť ti mohli nahradit nedostatek technických pomocných prostředků, bez nichž je však vyšší vývoj zcela nemyslitelný. Jistě spočívá první lidská kultura na ochočených zvířatech než na využití vyšších lidí.
Teprve po zotročení porobených ras začal postihovat podobný osud i zvířata a ne naopak, jak se mnozí domnívají. Neboť zprvu šel před pluhem poražený a teprve po něm kůň. Jen pacifističtí blázni v tom však mohou vidět známku lidské zvrhlosti, aniž by si ujasnili, že tento vývoj musel proběhnout, abychom se dnes dostali na místo, z něhož dnes tito apoštolové šíří do světa své lživé žvásty…
Není tedy žádnou náhodou, že první kultury vznikly tam, kde árijec ve střetu s nižšími národy tyto nejdříve zotročil a podřídil své vůli. Ony se staly prvním technickým nástrojem při vzniku kultury.
Tím však byla cesta, kterou měl jít árijec, předznamenána. Jako dobyvatel si podrobil nižší lidi a řídil pak jejich praktickou činnost svým rozkazem, podle své vůle a svých citů. Avšak když je přivedl k užitečné, i když tvrdé činnosti, ušetřil nejen životy poražených, nýbrž jim však dal lepší úděl, než jaký měli v tzv. svobodě. Pokud bezohledně prosazoval hlediska pána, zůstal nejen skutečným pánem, ale zachovatelem a množitelem kultury. Neboť to spočívalo výhradně na jeho schopnostech, a tím i na jeho zachování. Jakmile se začaly porobené národy zdvihat a pravděpodobně i jazykově sbližovat s dobyvateli, padla ostrá hranice mezi pánem a otrokem.
Árijec se vzdal čistoty své krve a tím ztratil i ráj, který si sám vytvořil. Pokles míšením krve, pozvolna ztrácel svou kulturní schopnost, až se nakonec začal nejen duchovně, nýbrž i tělesně podobat původním podrobeným obyvatelům než svým předkům. Nějaký čas mohl ještě žít z vytvořených kulturních hodnot, pak však nutně nastalo ustrnutí a propadnutí zapomenutí.
Tak se hroutí kultury a říše, aby uvolnily své místo novým útvarům.
Míšení krve a tím podmíněný pokles úrovně rasy je jedinou příčinou odumírání všech kultur, neboť lidé nehynou kvůli prohraným válkám, nýbrž pro ztrátu oné odolnosti, která je vlastní jen čisté krvi.
Co v tomto světě není dobrá rasa, je plevel.
Všechno světové historické dění je však jen výrazem pudu sebezáchovy ras v dobrém či špatném smyslu.
Otázka vnitřních příčin ohromného významu árijství může být zodpovězena v tom smyslu, že ji je třeba spatřovat ne tak ve větší síle pudu sebezáchovy, jako spíše ve zvláštním způsobu jeho projevu. Vůle k životu je, subjektivně vzato, všude stejně veliká a liší se jen formou svého skutečného působení.
U nejnižších bytostí nepřesahuje pud sebezáchovy starost o vlastní život. Egoismus, jak tuto náruživost označujeme, jde tak daleko, že pohlcuje i čas tak, že i okamžik si dělá nárok na vše a nechce nic věnovat následujícím hodinám. Zvíře žije v tomto stavu jen samo pro sebe, hledá potravu pro ukojení hladu a bojuje jen o vlastní život. Pokud se však pud sebezáchovy vyjadřuje jen tímto způsobem, chybí jakákoliv základna k vytvoření jakéhokoliv společenství, i kdyby to byla nejprimitivnější forma rodiny.
U nejnižších lidí této planety se tato vlastnost vyskytuje jen ve velmi skromné míře, takže téměř nikdy nepřesáhne vytvoření rodinných svazků. Čím větší je pak ochota nechat stranou čisté osobní zájmy, tím víc roste schopnost k vytváření širokých společenství.
Tato obětavá vůle nasazovat vlastní práci, a je-li třeba, i vlastní život pro druhé lidi, je nejsilněji vypěstována u árijce. Árijec není nejvyšší proto, že mám největší a nejsamostatnější duchovní hodnoty, nýbrž mírou své ochoty postavit všechny své schopnosti a dovednosti do služeb společenství. Pud sebezáchovy u něho nabyl nejušlechtilejší podobu tím, že vlastní já ochotně podřizuje životu celku, a když je třeba, tak se i pro něj obětuje.
Ne v intelektuálních darech tkví příčina kulturotvorní a budovatelské schopnosti árijce. Kdyby měl jen ty, mohl by jimi působit vždy jen destruktivním, nikoli však organizujícím způsobem, nejvnitřnější podstatou každé organizace je, že jedinec se zřekne prosazování svého osobního mínění a svých vlastních zájmů a obojí obětuje ku prospěchu většiny lidí. Teprve oklikou přes tento celek dostává nazpět svůj díl. Nepracuje už nyní bezprostředně sám pro sebe, nýbrž se začleňuje svou činností do rámce celku nejen pro vlastní prospěch, nýbrž k prospěchu všech. Nejkrásnějším vysvětlením tohoto smýšlení je slovo „práce“, pod nímž rozhodně nerozumíme jakoukoli činnost sloužící k zachování života, nýbrž jen tvorbu, která není v rozporu se zájmy celku. V jiném případě označujeme lidskou činnost, pokud slouží jen k pudu sebezáchovy, bez ohledu na zájem ostatních lidí, za krádež a lichvu.
Toto smýšlení, v němž zájem vlastního já ustupuje ve prospěch zachování společenství, jest prvním a nejdůležitějším předpokladem každé skutečné lidské kultury. Jen z něho se mohou zrodit všechna velká díla lidstva, která svému tvůrci přinesou jen malý zisk, avšak jenž se stanou velkým požehnáním pro potomstvo. Jen z něho lze pochopit, jak mnozí lidé dovedou v počestnosti snášet nuzný život, který jim přikazuje jen chudobu a skromnost, avšak lidskému společenství zajišťuje základy jeho bytí. Každý dělník, vynálezce, úředník atd., který tvoří, aniž kdy může dosáhnout štěstí a blahobytu, je nositelem této velké myšlenky, i kdyby mu hlubší smysl jeho jednání zůstal skryt.
Co však platí o práci jako základní lidské obživě a všeho lidského pokroku, týká se ještě ve větší míře ochrany člověka a jeho kultury. Obětování vlastního života pro existenci společenství je vrcholem vší obětavosti. Jen tím lze zabránit, aby to, co lidské ruce vybudovaly, lidské ruce opět zbouraly nebo zničily.
Právě naše kulturní řeč má ve svém slovníku slovo, které nádherným způsobem označuje jednání v tomto smyslu: plnění povinností, to znamená, nestarat se jen sám o sebe, nýbrž sloužit celému společenství.
Základní smýšlení, z něhož takové jednání vychází, nazýváme na rozdíl od egoismu a sobectví – idealismus. Rozumíme tím schopnost velkých obětí jedince pro společenství, pro jeho spoluobčany.
Je však velmi nutné vždy si znovu uvědomit, že idealismus není nějakým nadbytečným projevem citu, nýbrž že byl, je a bude opravdu předpokladem všeho, co označujeme za lidskou kulturu, ba že on vytvořil pojem člověk. Tomuto vnitřnímu smýšlení vděčí árijec za své postavení na tomto světě a jemu vděčí svět za člověk, neboť jen ono zformovalo z čistého ducha tvořivou sílu, která v jedinečném spojení tvrdé pěsti a geniálního intelektu vytvořila památky lidské kultury.
Bez tohoto idealistického smýšlení by byly všechny, i ty nejaktivnější schopnosti ducha lidské osobnosti jen „duchem o sobě“, vnějším zdáním bez vnitřní hodnoty, avšak nikdy by se nestaly tvůrčí silou.
Protože však pravý idealismus není nic jiného než podřízení zájmu a života jedince celku, to však je opět předpokladem pro vznik organizacetvorných forem všeho druhu, odpovídá idealismus v nejvnitřnějším základě poslední vůli přírody. Jen on vede člověka k dobrovolnému uznání privilegia síly a moci, čímž se stává základním elementem onoho řádu, který formuje a tvoří celý vesmír.
Nejčistší idealismus je tedy bezděčně totožný s nejhlubším poznáním.
Jak pravdivé to je a jak málo má pravý idealismus společného s hravým fantazírováním, lze okamžitě rozpoznat z úsudku nezkaženého dítěte. Toto dítě, které chápavě odmítá naslouchat tirádám „idealistického“ pacifisty, je ochotno za ideály svého národa položit svůj mladý život.
Nevědomky je poslušno intuitivnímu poznání hlubší nutnosti zachování svého druhu, je-li to nutné, i na úkor jednotlivce a protestuje proti fantazírování pacifistického žvanila, který se ve skutečnosti, jako zbabělý egoista, prohřešuje proti zákonům vývoje, neboť tyto zákony jsou podmíněny obětavostí jednotlivce ve prospěch celku a ne chorobnými představami těch, kteří chtějí být moudřejší než příroda.
Největším protikladem árijce je žid. Sotva u kterého národa na světě je silněji vyvinut pud sebezáchovy, než u tohoto „vyvoleného“ národa. Nejlepším důkazem toho je sama skutečnost trvání této rasy. Který jiný národ prodělal v posledních dvou tisíciletích tak málo změn vnitřních vlastností svého charakteru než židé? Který národ prodělal větší převraty než tento – a přesto i z největších katastrof lidstva vyšel vždy nezměněn? Jak nekonečně silná vůle k životu a k zachování druhu promlouvá z těchto skutečností.
Intelektuální vlastnosti si židé vypěstovali v průběhu tisíciletí. Je dnes pokládán za „chytrého“ a byl, v tomto smyslu, takovým v průběhu všech dob. Avšak jeho rozum není výsledkem jeho vlastního vývoje, nýbrž výsledkem názorné výuky ze strany cizích národů. Ani lidský duch nemůže dospět k výšinám; potřebuje pro každý krok základnu minulosti, a to všesvětovém smyslu, jenž se může projevit jen ve všeobecné kultuře. Všechno myšlení spočívá jen z malé části na vlastním poznání, z největší části však na skutečnostech minulosti. Obecná kulturní úroveň zásobuje jednotlivé lidi, aniž jsi toho jsou většinou vědomo. Takovým množstvím předběžných znalostí, že mohou takto vyzbrojení udělat další vlastní kroky. Dnešní člověk vyrůstá uprostřed velkého množství technických vymožeností posledních století, takže mnoho věcí, které byly před staletími ještě tajemstvím i pro největší myslitele té doby, si jako cosi samozřejmého vůbec neuvědomuje, i když pro něho mají rozhodující význam pro sledování a chápání pokroku jednotlivých oblastí. Kdyby dnes vstal z hrobu třeba geniální vědec z dvacátých let minulého století, byla by jeho duchovní orientace v dnešní době obtížnější než pro dnešního středně nadaného patnáctiletého chlapce.
Protože žid – z důvodu, které hned vysvětlím – neměl nikdy vlastní kulturu, byly základy jeho dušení práce dány vždy někým jiným. Jeho intelekt se za všech časů vyvíjel z podnětu kulturního světa, který jej obklopoval. Nikdy nedošlo k obrácenému procesu.
Neboť i když pud sebezáchovy židovského národa není menší, nýbrž spíše větší než u jiných národů, i když jeho duševní schopnosti mohou snadno vzbuzovat dojem, že jsou rovnocenné intelektuální úrovni jiných ras, úplně mu chybí nejdůležitější předpoklad každého kulturního národa – idealistické myšlení.
Vůle k oběti nepřesahuje u židovského národa pud sebezáchovy jedince. Zdánlivě velký pocit sounáležitosti je založen na velmi primitivním instinktu stáda, jaký se podobně projevuje u mnoha jiných živých bytostí tohoto světa. Pozoruhodná je přitom skutečnost, že pud stáda vede k vzájemné podpoře, i když se to zdá být účelné nebo nevyhnutelné, tváří v tvář společnému ohrožení. Táž smečka vlků, která právě společně přepadla svou kořist, se rozpadne po ukojení hladu opět v jednotlivá zvířata.
Podobně je tomu i u židů. Jejich pud pro sebeobětování je jen zdánlivý. Trvá bohudík jen tak dlouho, dokud to bezpodmínečně vyžaduje existence každého jednotlivce. Jakmile je však společný nepřítel poražen, nebezpečí, ohrožující všechny, je odstraněno, lup je ukryt, a přestává existovat zdánlivá harmonie mezi židy a uvolňuje místo původně existujícím vztahům. Židi jsou jednotní, jen když je k tomu nutí společné ohrožení nebo když je láká společná kořist. Opadnou-li tyto důvody, obnoví se vlastnosti nejpříkřejšího egoismu a pak se stane obratem ruky z jednotného národa hejno navzájem se krvavě potírajících krys.
Kdyby byli židé na světě sami, zahynuli by ve špíně a nečistotě a snažili by se vzájemně získat výhody a pokoušeli by se v nelítostném boji vyhubit, dokud by jejich nedostatek smyslu pro oběť, vyjádřený zbabělostí, neproměnil tento boj v pouhé divadlo.
Je tedy velkou chybou vyvozovat ze soudržnosti židů v boji lépe řečeno v odírání jejich spoluobčanů, že u nich existuje určitá ideální obětavost. Ani zde nevede žida nic jiného než obnošený egoismus jednotlivců.
Proto je i židovský stát, který má být živoucím organismem k udržení a rozmnožení rasy, v praxi nemyslitelný, protože by tam vždy chybělo správné chápání pojmu práce. Pokud by kdy takový stát vznikl, musel by být zaměřen jen na výbojnou a válečnou politiku proti ostatním státům. Pokud toto chápání chybí, ztroskotá i každý pokus o vytvoření a udržení prostorově ohraničeného státu. Tím však odpadá základna, na níž jedině může vzniknout kultura.
Proto je židovský národ při všech zdánlivých kulturních vlastnostech přesto bez jakékoliv vlastní kultury. Neboť ona zdánlivá kultura, kterou dnes židé mají, je dědictvím jiných národů, bohužel v jejich rukou zcela znehodnocena.
Při posuzování židovstva ve vztahu k otázce lidské kultury nesmíme zapomenout na podstatný příznak, že židovské umění nikdy neexistovalo, a proto ani dnes neexistuje, že především dvě oblasti, které kralují všemu umění, architektura a hudba, nevděčí židovstvu za nic původního. Co žid vytváří v oblasti umění, to jest buď nesmyslná zkomolenina, nebo jistě duchovní krádež. Tím však židům chybějí ony vlastnosti, kterými se vyznačují tvůrčí a tím kulturně nadané rasy.
Jak velmi žid jen napodobuje, lépe řečeno přejímá či kazí cizí kultury, vysvítá z toho, že nejčastěji se s ním setkáváme v umění, které je nejméně zaměřeno na vlastní vynalézavost, a to v herectví. Avšak i zde je ve skutečnosti jen „kejklířem“, který se opičí po jiných; neboť ani zde není geniálním zobrazitelem, nýbrž vnějším napodobitelem, přičemž všechny šaškoviny a triky, kterých přitom používá, nemohou zakrýt vnitřní neživost jeho výtvoru. Zde vypomáhá nejroztomilejším způsobem všechen židovský tisk, který o každém, i obecném primitivovi, pokud je to žid, spouští takové chvalozpěvy, až se ostatní lidé nakonec začnou doopravdy domnívat, že mají před sebou umělce, zatímco se popravdě jedná je o ubohého komedianta.
Ne, žid nemá žádnou kulturnětvořivou sílu, neboť u něho nikdy neexistuje a nikdy neexistoval skutečný idealismus, bez něhož není možný opravdový vývoj člověka.
Proto nepůsobí jeho intelekt nikdy pozitivně, nýbrž jen destruktivně, ve zcela vzácných případech nejvýš jako ostraha, pak však vždy jako praobraz „síly, která chce vždy zlo a vždy tvoří dobro“. Pokrok lidstva se neuskutečňuje jeho prostřednictvím, nýbrž jemu navzdory.
Protože žid nikdy neměl stát s určitým teritoriálním vymezením, a proto ani nikdy neměl vlastní kulturu, vznikla představa, že tu jde o národ, který by bylo třeba zařadit mezi nomády… žid však ale nikdy nebyl nomádem, nýbrž vždycky jen parazitem na těle jiných národů. Že přitom někdy opouští svůj dosavadní životní prostor, nezávisí na jeho úmyslu, nýbrž je to způsobeno tím, že ho čas od času národy, jejichž pohostinnosti zneužíval, vyženou. Avšak jeho neustálé rozšiřování je typickým projevem všech parazitů, hledá neustále novou živnou půdu pro svou rasu… Je a zůstává parazitem, příživníkem, který se jako škodlivý bacil stále více a více rozšiřuje, najde-li příznivou živnou půdu. Účinek jeho existence je však stejný jako u cizopasníků: kde se objeví, odumírá po kratším nebo delším čase národ, který mu poskytl pohostinství.
Tak žil žid za všech časů ve státech jiných národů a vytvářel v nich svůj vlastní útvar, který obyčejně tak dlouho proplouval pod maskou „náboženského společenství“, dokud mu vnější okolnosti nedovolily úplně odhalit jeho vlastní podstatu. Cítí-li se však jednou dosti silný, aby mohl odložit tuto ochranou masku, pak vždy nechal spadnout závoj a náhle byl tím, co mnozí jiní nechtěli věřit a vidět: židem.
V životě žida jako parazita na těle jiných národů a států je založena jedna jeho zvláštnost, která podnítila Schopenhauera k výroku, že žid je „velký mistr lží“. Jeho existence nutí žida ke lhaní, k neustálému lhaní.
Jeho život uprostřed jiných národů může trvat dlouho, jen když se mu podaří vyvolat mínění, že u něho nejde o žádný národ, nýbrž o určité, i když zvláštní „náboženské společenství“.
To však je jeho první velká lež.
Musí, aby mohl existovat jako parazit na těle jiných národů, sáhnout k potírání své vnitřní podstaty. Čím jsou jednotliví židé inteligentnější, tím více se jim tento klam daří, může to dojít až tak daleko, že velká část národa, která mu poskytuje pohostinství, nakonec docela vážně uvěří, že Žid je skutečně Němec nebo Angličan, Francouz nebo Ital, i když zvláštního náboženského vyznání…
Židovstvo bylo vždy národem s určitými rasovými vlastnostmi a nikdy ne náboženstvím, jen jeho prospěch ho nutil, aby začal už záhy hledat prostředek, který by mohl rozptýlit nepříjemnou pozornost vůči jeho příslušníkům. Jaký prostředek by avšak byl účelnější a zároveň nevinnější než využití vypůjčeného pojmu náboženské společenství? Neboť ten je vypůjčen, lépe řečeno ukraden, ze své původní vlastní podstaty nemůže žid vytvořit žádné náboženské společenství už proto, že mu schází idealismus v jakékoliv podobě, a proto je mu úplně cizí i víra v posmrtný život. Podle árijského pojetí si však nelze představit náboženství, kterému by chybělo přesvědčení o nějaké formě posmrtného života. Skutečně Talmud není knihou, která připravuje na posmrtný život, nýbrž příručkou pro praktický a snesitelný život pozemský.
Židovské náboženské učení je v první řadě návodem pro udržení čistoty židovské krve, a právě tak pro uspořádání vzájemných styků mezi židy, a ještě víc s ostatním světem, s nežidy. Avšak ani zde v žádném případě nejde o etické problémy, nýbrž o velmi úzké problémy hospodářské. O mravní hodnotě židovského náboženství existují dnes a existovaly ve všech dobách podrobné studie, v nichž se jeví tento druh náboženství, podle árijských filozofů, přímo jako nebezpečný. Nejlepší charakteristikou této náboženské výchovy je však její produkt, žid sám. Jeho život je omezen pouze na tento svět a jeho duch je skutečnému náboženství vnitřně tak cizí, jak cizí byl jeho duch před tisíci lety. Židé vždy spatřovali v náboženství jen prostředek k obchodní činnosti.
Na této první největší lži, že židovstvo není rasa, nýbrž náboženství, jsou pak nutně postaveny vždy další lži. K nim patří i lež týkající se jazyka, jímž žid mluví.
Jazyk mu není prostředkem k vyjadřování myšlenek, nýbrž k jejich skrývání. Mluví-li německy, myslí židovsky, a skládá-li anglické verše, vyjadřuje jen podstatu své národnosti.
Dokud se žid nestal pánem jiných národů, musel stoprocentně mluvit jejich jazykem, jakmile je však zotročil, museli se všichni naučit univerzální řeči, aby je i tímto prostředkem mohlo židovstvo ovládat.
Jak celá existence tohoto národa spočívá na neustálé lži ukazuje se i v židy nekonečně nenáviděných knihách. Jsou prý falešným podvrhem, vždy znovu naříkají židé do světa: to je nejlepší důkaz, že jsou pravdivé. Co mnoho židů možná dělá nevědomky, je zde vyjádřeno vědomě.
Na tom však právě záleží. Je úplně jedno, které židovské hlasy toto odhalení provázejí, rozhodující však je, že s přímo hrůznou jistotou odhalují podstatu a činnost židovského národa a zachycují jej v jeho vnitřních souvislostech a konečných cílech. Jejich nejlepší kritikou je skutečnost. Neboť vstoupí-li někdy tyto knihy ve známost celého národa, budu moci pokládat židovské nebezpeční za překonané.
|Autor: Erwin|Zdroj: svobodnyodpor.info|15.9.2013|
