Národní socialismus – biologický světonázor

V každou danou chvíli panuje jistá ortodoxie, soubor idejí, u nichž se předpokládá, že je všichni správně
myslící lidé budou bez pochyb přijímat. Není přímo zakázáno tvrdit toto, tamto či ono, ale „neděje se tak“.
Každý, kdo má námitky vůči převládající ortodoxii, shledává, že je překvapivě účinně umlčen. Názoru, který se opravdu nenosí, není téměř nikdy zcela dopřáno sluchu, ať už v populárním tisku nebo intelektuálských
časopisech. George Orwell

Jakožto národní socialista neustále zakoušíš obtíže s vedením smysluplné konverzace s tím, kdo národní
socialista není. Často cítíš, že takový dialog je přímo vyloučen a že každý žijete v jiném světě. Samozřejmě,
částečně příčina této politováníhodné situace spočívá v propagandistickém obraze národního socialismu, jakožto kulminace lidské zvrácenosti, který naši nepřátelé vytvořili v mysli veřejnosti. Nicméně pro mladé lidi již to, co se stalo před půlstoletím, není důležité. Od svého nejranějšího dětství mohou následovat všechnu zlobu a krutost, které pustoší svět od „vítězství lidskosti“ v roce 1945 a jsou jim živě prezentovány prostřednictvím televize, a je tu u mladé generace velmi povzbudivá tendence, že bude mít méně zkreslený postoj k životu a jeho různým problémům, než tomu bylo u generace předchozí.

Nicméně to neznamená, že mladí lidé vůbec mají nějakou představu, o čem vlastně národní socialismus je, nebo že dávají najevo pochopení, když jim to řeknete. Vyrostli ve světě, kde byli záměrně odcizeni všem přirozeným hodnotám a přirozeným etickým normám a byli naučeni, že vše je relativní, a kde hranice mezi pravdou a lží přestala existovat, protože nic není absolutní a všechno závisí na tom, jaký jste si zvolili pohled. V tomto světě prostého hodnot žijí lidé v mentálním vakuu, zcela mimo kontakt se skutečným světem, jeho neúprosnými biologickými zákony a absolutními morálními a sociálními závazky, a je nevyhnutelné, že v takovém politickém a filosofickém prostředí se národně-socialistická idea vnímá jako nepochopitelný cizí element.

Jakožto protiklad dnešního lehkovážného relativismu, kde jsou všechny ideje – alespoň v principu – stejně
přijatelné a platné, představuje národní socialismus nepolevující snahu nalézt absolutní pravdu a učinit z této
pravdy základ lidské společnosti. Na rozdíl od neurčitého blouznění prázdných lenoškových filosofů a
orientálního mysticismu je však národní socialismus založen na zdravém rozumu a své argumenty hledá ve
skutečném světě, kde je rozdíl mezi pravdou a lží a mezi dobrem a zlem vytyčen fakty a ne zbožným přáním a teoretickými přeludy.

V tomto světle se jeví jako zřejmé, že národní socialismus musí zavrhnout koncepty a morální normy všech
vládnoucích ideologií, což přirozeně vede k propastné nesrozumitelnosti, kterou lze těžko překlenout –
jednoduše proto, že neexistuje společný referenční systém mezi národními socialisty a lidmi, jejichž myšlení je
vymezeno idejemi současného řádu. Národní socialismus jednoduše znamená absolutní, nezvratitelný a nekompromisní boj proti samotným filosofickým základům celého vládnoucího světového řádu. Na následujících stránkách se pokusíme vysvětlit důsledky takového zúčtování.

Jak zde jíž snad bylo vyjasněno, národně-socialistická idea má velice málo společného s politikou v běžném
smyslu slova. Národně-socialistické hnutí není jedna z obvyklých politických organizací, které jen reprezentují jisté skupinové zájmy více či méně materialistické povahy. Jejich cílem je pouze poskládat politický program, který je dostatečně vágní a mdlý, aby přitáhnul nezbytného voliče pro parlamentní platformu, kde si jejich „zvolení zástupci lidu“ mohou urvat co největší kus koláče pro sebe – a možná i své spolustraníky – na účet zbytku společnosti.

Národní socialismus znamená mnohem více než toto – jedná se o světonázor, kompletní životní filosofii,
jež zahrnuje všechny aspekty lidské existence. Jakožto přívrženec takového světonázoru posuzujete všechny
fenomény ve společnosti z jednoho a téhož úhlu, aby se každý jednotlivý aspekt stal částí jednoho celku, tak jako jsou vaše názory ve všech oblastech vymezeny týmž sjednocujícím principem, který vám umožňuje pochopit a vysvětlit všechny stránky života a jeho tajemství. Tudíž světonázor je základem přístupu jeho stoupencůk náboženství, etice, politice a ekonomii – a základem toho, jak organizují svůj osobní život.

Samozřejmě že národní socialismus nyní není jedinou životní filosofií, která tvrdí, že zahrnuje všechny aspekty
existence. Jinými příklady jsou například všechna náboženství, která v principu dávají každému, kdo v ně věří, vodítko pro svůj postoj a přístup v každé životní situaci. Dnes jsou však náboženství přinucena ke kompromisu v zoufalé snaze o překlenutí rychle se rozšiřující propasti mezi náboženskými dogmaty a realitou – rozporem, který během 500 let vedl k rostoucí sekularizaci křesťanských zemí starého světa a který dnes zapříčiňuje, že pozápadnělé vlády většiny islámských zemí opouštějí přísnou náboženskou strukturu společnosti ve prospěch kapitalistického či komunistického materialismu. Příkladem společnosti, jež se vydala opačným směrem a radikálně zdůrazňuje jednotu mezi politikou a náboženstvím, je Chomejního Irán. Dalším příkladem je Izrael, jenž je založen na náboženské víře, že Židé jsou „Bohem vyvolený národ“ a má božské právo na území, které žádají po Arabech, a kde zvláště nejortodoxnější skupiny důsledně zavrhují i sebemenší odchýlení se od talmudického zákona. Tento zákon je produktem staré nomádské společnosti a je nemožné jej aplikovat na moderní industriální stát, což vede k množství typicky semitských konstrukcí na obejití přísných náboženských pravidel ohledně např. šábesu a roku šábesu, kdy by
celá zem měla ležet ladem, ale neleží!

Podobné metody lze vysledovat i v arabských zemích, v nichž je ramadán víceméně neustále ruší, protože země jsou „ve válce“ s chudobou. Všechny takové pokusy „švindlovat“ jasně ukazují, že tyto světonázory jsou naprosto nevhodné jako vodítka v moderním světě a jeho západní technologií – a že nebyly dostatečně silné, aby zabránili jejich vyznavačům chtít tento nový život, který není součástí jejich kultury, ale následkem úspěšného parasitismu. Důvodem tohoto selhání je jednoduše to, že tato náboženství jsou založena na slepé víře a ne na realitě.

Přirozeně, oddaní křesťané mají totéž přání zachovat Bibli jakožto nejvyšší autoritu a středobod všeho myšlení. Katolická církev se tudíž snaží zvýšit svůj vliv na rozvoj společnosti v tradičně katolických zemích, jako je Irsko, Itálie, Španělsko a Latinská Amerika – a aby to toho docílila, musí získat politickou moc. Její hlavní slabinou však je množství vnitřních neshod ohledně toho, jak by se mělo tohoto cíle dosáhnout a na které části křesťanské doktríny by se měl klást důraz. V Severní Americe se křesťanství také těší velmi důležitému politickému vlivu, který by neměl být v žádném případě podceňován, a také v Evropě má většina zemí křesťanské politické strany, jež se snaží v rámci svého programu posílit tzv. křesťanské hodnoty. Nicméněnáboženství jako takové hraje v těchto stranách velmi okrajovou roli – jednoduše proto, že křesťanství ztratilo nad lidmi kontrolu – pokud nějakou vůbec mělo. Mezi seveřany bylo vždy vnímáno jako cizí idea a jejich výklad byl vždy velmi nekřesťanský. Dnes bylo redukováno na anachronický přežitek. Například v Dánsku se hlásí 95% obyvatel k Luteránské státní církvi. Nicméně jen 2% chodí do kostela a ještě méně jich tvrdí, že věří v učení. Jakožto duchovní síla v lidech je křesťanství mrtvé.

Avšak i marxismus patří k životní filosofii představující světonázor, který řídí všechny aspekty lidského života,
kdežto všechny ostatní politické ideje v naší části světa se hlavně soustřeďují na malicherné administrativní a
ekonomické problémy. Tyto ideje se volně pojí s jistým fundamentálním přístupem k životu obecně a vztahem mezi jedincem a společností, ale pokud jde o duchovní potřeby člověka nemají s nimi – v principu – zcela žádnou souvislost. Nevylučují žádný vztah s náboženstvím – naopak, vždy zdůrazňují naprostou náboženskou svobodu a tvrdí, že náboženství a politika spolu nijak nesouvisí a měly by zůstat odděleny – jako by náboženství bylo ve srovnání s politikou něčím nedůležitým. Takže členové všech těchto liberálních či konzervativních stran mohou být křesťané, židé, muslimové, ateisté či buddhisté. Jejich náboženské přesvědčení se považuje za zcela nepodstatné pro jejich politickou činnost. Jsou sjednoceni ve snaze řešit některé docela dobře definované praktické problémy mašinérie státu, avšak možná mají na mysli zcela odlišné cíle duchovní. Jak bylo zmíněno výše, toto štěpení je skutečně neslučitelné s náboženskou podstatou, ale náboženské komunity jej musí více či méně neochotně přijímat, pokud chtějí na společnost uplatňovat vůbec nějaký vliv.

Skutečná životní filosofie jako národní socialismus naprosto nedopřává prostor takovému atomistickému dělení života na různé díly, které spolu nemají žádnou spojitost. Národní socialismus je schopen řešit všechny praktické problémy společnosti aplikováním principů jeho fundamentální filosofie a jeho stoupenci nepotřebují žádný cizí element, aby uspokojili své duchovní potřeby. Samotný národní socialismus dává celkovou odpověď na každou otázku, kterou může člověk položit.

Je dobře známou skutečností, že náboženství jsou založeny toliko na víře - což hrdě uznávají! Tudíž existence
Boha, neposkvrněné početí, vzkříšení, druhý příchod atd. jsou všechno věci, které nemohou dokázat – pokud samozřejmě uznáváte Boha za autora Bible, což je další věc, v kterou můžete jen věřit – navzdory jakémukoliv důkazu, který můžete mít proti. A pokud nevěříte bez důkazu, jste nedůvěřiví – jako nevěřící Tomáš. Jakožto protiklad pýchy na nevědomost tvrdí marxismus i národní socialismus, že vycházejí z vědecké pravdy. Marxismus byl vynalezen za psacím stolem, naplněný učenými, filosofickými knihami – avšak bez jakéhokoliv styku s realitou či vědou v této věci. Při bližším pohledu je marxismus založen na víře stejně jako každé náboženství – zejména na zcela nevědecké víře, že všichni biologičtí tvorové, kteří chodí po dvou a nemají peří, jsou vytvořeni sobě rovni, a na stejně tak absurdní ideji, že to jsou podmínky produkce, které týmž způsobem určují dějiny, protože se tvrdí, že je to prostředí – a ne dědičnost – co určuje rozvoj jedince. Tohle je samozřejmě obráceno naruby. Nevyžaduje mnoho inteligence uvědomit si, že je to ve skutečnosti člověk, kdo formuje své prostředí – a ustanovil sociální řád včetně podmínek produkce – a ne naopak.

Na rozdíl od všech těchto filosofií nebyl národní socialismus nikdy vynalezen – odvozuje se od věčných Zákonů Přírody, které existují stejně dlouho jako vesmír a které řídí všechen život od chvíle, kdy začaly existovat první primitivní organismy. Toto krásně jasně vyjádřila Savitri Devi, známá pozdější filosofka národního socialismu, ve své knize Blesk a slunce:

„Ve své podstatě národně-socialistická idea přesahuje nejen Německo a naši dobu, ale árijskou rasu a lidstvo samotné a každou epochu; skutečně vyjadřuje onu tajemnou a nevyčerpatelnou moudrost, dle níž Příroda žije a tvoří: neosobní moudrost předvěkého lesa a hlubin oceánů a sfér v temných prostorách vesmíru; a je to sláva Adolfa Hitlera, že se nejen vrátil k oné božské moudrosti, ale že ji učinil praktickou politikou obnovy celosvětového dosahu.“

Jinými slovy, národní socialismus nevynalezl Adolf Hitler, ale jedná se o vědomé vyjádření fundamentálních
Zákonů Přírody řídící naše životy. Je založeno na neskonalé lásce k všemu stvoření v celé své rozmanitosti,
hlubokému, nepodmíněnému respektu k moudrosti Přírody a planoucí vůli zachovat život tak, jak z této
moudrosti vyrostl. Jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je organizovat lidskou společnost v souladu s těmito fundamentálními Zákony. Stavět se tedy proti národnímu socialismu je stejně absurdní a nelogické, jako by bylo vzpouzet se gravitačnímu zákonu či skutečnosti, že Země je kulatá! Národní socialismus skutečně není ničím jiným než aplikací fyzických a biologických zákonů v politické, ekonomické, sociální a náboženské oblasti lidského života, stejně jako jsou dnes aplikovány v technice. V tomto světle je národní socialismus vpravdě vědecký – na rozdíl od ostatních světonázorů. Nepřeje si přizpůsobit realitu nějakým předjímaným teoriím, ale teorie přizpůsobit realitě. Nová epocha tvořící vědecké mezníky by se tak okamžitě odrazila v praktickém životě národně-socialistické komunity.

Samozřejmě bychom si mohli někdy přát, aby byly Zákony trochu jiné, ale musíme nutně přijmout, že by bylo nemožné je změnit. Zákony Přírody nelze zrušit nebo novelizovat Valným shromážděním OSN, americkým Kongresem či jiným národním parlamentem! Vše by snad bývalo bylo snazší, kdyby všichni lidé a lidské rasy bývaly byly stvořeny rovnocenné a kdyby neexistovaly faktory dědičnosti, jež řídí a omezují naše individuální možnosti vývoje. Nicméně to není tento případ a není vůbec možnost tuto skutečnost změnit zbožným, tj. dělat jako by tyto Zákony neexistovaly. Budovat společnost na takovém zbožném přání je smrtelným hříchem, jenž může mít pouze katastrofální důsledky.

Tyto důsledky lze také jasně pozorovat při pohledu na společnosti, které vybudovali naši nepřátelé na Východě i Západě. Jednohlasně odkazují na národní socialismus jako na „evangelium zla“ – zatímco sami vládnou světu na pokraji ekonomické a morální zkázy, světu trpícímu inflací, nezaměstnaností, zločinem, nesmyslným násilím, užíváním drog, znečištěním, pornografií, korupcí, hladem a ekologickými katastrofami – světu, který od roku 1945 zakusil jen 16 dnů míru a kde za stejnou dobu bylo zmasakrováno 30 milionů lidí. A nad tímto bezútěšným světem se vznáší děsivá hrozba nukleární války, jež zničí veškerý pokročilý život na Zemi.

Skutečně není divu, že člověk žije v neustálém strachu, co mu přinese další den! Naneštěstí jsou tento strach a beznaděj nejvíce rozšířeny v árijské části světa, kde dekadence a morální úpadek pokročil nejdál. Zde jsou lidé zcela odcizeni všemu zdravému a přirozeným hodnotám a změnili se v bezduché zombie, jejichž úzkosti jsou konejšeny materiálním blahem – v neustálém závodu proti ekonomickému chaosu. Navzdory všem materiálnímpožitkům moderního světa nejsou tito lidé ani šťastní ani spokojení. Naprosto postrádají ideály a nadšení a ztratili veškerou víru v budoucnost. Árijec se jednoduše obává přivést na tento svět děti. Když nevidí žádnou budoucnost, dává přednost momentálnímu luxusu před zachováním své rasy a kultury. Snaží se zajistit si v této žumpě co nejpohodlnější život a jeho jediná naděje se upírá k tomu, že k neodvratné katastrofě nedojde za jeho života. Tudíž pasivně sleduje, jak zemi jeho předků pomalu, ale jistě zabírají cizáci, kteří si ještě neuvědomují, že konec bílého člověka znamená konec celé civilizace.

Toto je onen Zlatý věk, jenž naši nepřátelé slíbili světu roku 1945 – toto je to, co byli schopni vybudovat za 40 let své absolutní moci. Za těchto okolností jsou vyhlídky do budoucnosti s jistotou chmurné. Nicméně tak tomu nemusí být. Že se svět nachází v tak hrozivém stavu je toliko důsledkem naprosté lidské neúcty k Zákonům Přírody. Jakožto národní socialista se nevyhnutelně cítíš jako z jiné planety, když sis uvědomil povahu nynějšího řádu. Nemusíš být součástí tohoto systému a každý den boje za udržení se naživu uvnitř této společnosti se musí zdát jako zbytečná ztráta času. Jakožto národní socialisté si představujeme zcela nový světový řád, založený na „nevyčerpatelné moudrosti, dle níž Příroda žije a tvoří“. Pouze v takovém světovém řádu může život na této planetě ještě na dlouho přežít. Nicméně pro zřízení tohoto nového řádu musí člověk přijmout, že není vyvýšen nad Přírodu. Člověk není pánem stvořeného, ale integrovanou částí totality Přírody, a podléhá přesně týmž zákonům jako všechny ostatní živé organismy. Podobně musí také přijmout vědecky doloženou skutečnost, že lidské rasy se liší – ne pouze svým vnějším vzhledem, ale také s ohledem na mentální a intelektuální vlastnosti – a konečně, že všechny lidské bytosti jsou jedinci stvoření si sobě nerovní a že jejich životy jsou předurčeny hlavně dědičnými faktory a ne jejich prostředím.

Toto se samozřejmě může zdát „nespravedlivé“, ale člověk si musí uvědomit jednu věc, že v Přírodě neexistuje koncept spravedlnosti ve smyslu, který tomu slovu přisuzujeme. Jakožto lidské bytosti můžeme – a měli bychom – tvořit společnost budovanou na právní a sociální spravedlnosti, protože všichni příslušníci společnosti mají užitečnou funkci a proto také mají nárok na rovnou ochranu zákonem a ochranu před ekonomickým vykořisťováním. Toto patří k jistotám, které jsou v organizované společnosti nutné a přirozené – vlastně je samotným důvodem toho, proč se lidé zabývali ustavením stabilních sociálních struktur, že tuto jistotu chtěli. Nicméně vytvořit biologickou spravedlnost nedokážeme – tak jako nedokážeme vytvořit biologickou rovnost.

Z lidského pohledu se zdá vždy velice nepatřičné, že některé lidi v mladém věku napadají hrozivé, bolestivé a
nevyléčitelné nemoci, kdežto jiní se mohou těšit dobrému zdraví až do sta let – ale také když ten, kdo zemře v 25 letech, má větší dar ducha a mohl by prospět lidstvu více než ten, kdo dosáhne vyššího věku. Nehledě na to, jaké z toho máme pocity, tak to je – navzdory úrovni našeho lékařství – a člověk se musí naučit přijmout fakt, že Příroda náš koncept spravedlnosti neuznává a jakýkoliv pokus uvést do příštího života jakousi božskou spravedlnost musí být zavrhnut jakožto absurdní snahu o únik z reality.

V tomto ohledu nepřátelé národního socialismu často tvrdí, že biologický koncept lidské přirozenosti, jenž je
samotným základem národního socialismu, je „neetický“. Na to můžeme jen odpovědět, že amorální je tzv.
„etika“ těchto oponentů, protože vychází z norem a hodnot, které nejsou založeny na Přírodě. Pro národní
socialisty existuje pouze jedna pravda: Zákony Přírody a vše, co není plně v souladu s touto pravdou, je
na 100% zcela špatné!

Toto samozřejmě znamená naprosto zavrhnout křesťanství, jeho nepřirozený dualismus je samotným základem převládajícího „morálního“ kodexu – také tam, kde se tento kodex objevuje v liberálně-humanistickém či marxistickém hávu. Dle křesťanství se člověk těší velmi zvláštní pozici mezi ostatními tvory tím, že má božskou duši. Tato duše je universální a nebiologická. Neodlišuje rasu od rasy či jednotlivce od sebe navzájem a není závislá na inteligenci či jiné mentální či tělesné kvalitě jednotlivce, ani není dědičná či jiným způsobem ovlivněna Přírodou. To tato duše činí všechny lidi v očích Boha sobě rovnými, bez ohledu na to, co dělají či kým jsou, dokud v Něj věří. Mluvit o člověku jakožto o produktu biologických faktorů je pro křesťana „zneuctěním“. Dle křesťanství je celý lidský život neustálá bitva mezi božskou duší (duchem) a „hmotou“, tj. Přírodou, či – na osobní rovině – tělem, které představuje Zlo a musí být poraženo, aby se dosáhlo věčného života v neurčitém ráji v na nebesích. Život na Zemi slouží pouze jako příprava na život příští – ať už v lůněAbrahámově, nebo v pekle – kdy vše závisí na tom, jak byli dotyční úspěšní ve svém boji proti biologické přirozenosti. Pozemský život sám o sobě nemá žádnou hodnotu, je pouze slzavým údolím.

Křesťanství se tudíž vyznačuje zřetelným opovržením životem a Přírodou. Jedná se o náboženství pro ztroskotance a snílky, kteří se nedokáží poradit s životními výzvami, ale jen živoří ve víře, že „poslední budou prvními a první budou posledními“, když křesťanství považuje zločinného budižkničemu a duševně méněcenného blázna za hodnotnějšího člověka než pracovitého a tvořivého občana. Představuje soubor norem a hodnot, které staví pannu nad matku, mnicha nad otce rodiny a slabocha a trpícího nad silným a vítězícím, vlastně mrtvé nad živé. Opovrhuje všemi radostmi života a oslavuje sebetrýznění a sebeponižování jakožto pozitivní důkazy toho, že člověk bojuje proti svému tělu a přijímá to, že je zrozen jako hříšná nádoba, protože není plně duchem.Nezáleží na tom, z jakého úhlu se na věc díváme. Křesťanství představuje převrácený a misantropický postoj k životu, který za žádných okolností nelze ve zdravé společnosti tolerovat. Řečeno bez obalu – křesťanství je druhem duchovního AIDS, který zničil naši přirozenou imunitu vůči nebiologickému myšlení. Jde o nemoc, která zamořuje mysl a musí se vůči ní bojovat všemi prostředky.

Na rozdíl od křesťana se u národního socialisty předpokládá, že má žít. Předpokládá se, že bude rozvíjet své schopnosti a svou osobnost natolik, jak mu to hranice jeho biologické přirozenosti umožňují – jak tělesně, tak duchovně. Nepředpokládá se, že stráví svůj život na kolenou před středovýchodním bohem v prosbách o milost a odpuštění „hříchu“, že se zrodil do Přírody. Chceme vidět hrdé a harmonické lidi, kteří si jsou jisti sebou i svým životním posláním – ne ustrašené a deprimované produkty misantropických konceptů, jakým je „prvotní hřích“, který ponechá člověku jen jednu radost v životě: že „Bůh“ ti odpustí, pokud budeš jen věřit a kát se. Ani nechceme bázlivé a zoufalé oběti pluralitního světonázoru s jeho popíráním absolutních
hodnot. My nejsme ateisté. My věříme v božstvo, ale naše je v absolutním protikladu vůči židokřesťanskému
Jehovovi. Pro národní socialismus existuje pouze jedno božstvo: tajemná tvořivá síla, která se projevuje všude v Přírodě. Tomuto božstvu vzdáváme hold projevováním úcty a respektu k moudrosti Zákonů Přírody. Jako národní socialisté se neřídíme jiným hlasem než hlasem Přírody a žádnou jinou etikou než je etika Přírody, a známe pouze jeden hřích: pokoušet se vůči této etice bouřit.

Ačkoliv je člověk součástí Přírody, národní socialisté si jsou samozřejmě plně vědomi, že člověk se od všech
ostatních organismů odlišuje v jednom konkrétním ohledu: svým unikátním mozkem, který mu umožňuje myslet v abstraktních termínech. Tato schopnost člověku umožnila odvrátit a zmírnit krutost Přírody, pod níž musí ostatní tvorové trpět. Náš mozek nám umožnil léčit nemoci, které byly jinak smrtelné, a nalézt základní principy mnoha Zákonů Přírody, takže jsme schopni některé tyto principy užívat ve svůj prospěch a – v dobrém i zlém – rozvíjet naše technologie, které byly nezbytné k prozkoumání Země, a využívat jejího bohatství.

Naneštěstí nám náš mozek také umožňuje vědomě přehlížet Zákony Přírody, pokud nám připadá pohodlnější pokusit se je ignorovat než se dle nich řídit. V primitivní společnosti byste brzy pocítili důsledky takového prohřešku, avšak ve vysoce rozvinuté technologické společnosti budete schopni po jistou dobu přežít porušení Zákonů Přírody, aniž byste pocítili nevyhnutelnou odvetu. Nicméně dříve či později se s neúprosnou silou dostaví a poté bude ne nemožné, ale alespoň velice obtížné tyto chyby napravit. Nakonec nám náš jedinečný mozek také dal pocity, které se sotva nalézají u nějakého zvířete: strach z neznáma, jistotu smrti, a tudíž také zoufalou potřebu něčeho, co může člověku poskytnou pocit duchovního bezpečí a ukáže mu smysl života mimo pouhé pachtění se za hmotnými statky. Toto je potřeba, která stojí za náboženstvím, ale na rozdíl od něj se národní socialismus soustřeďuje na uspokojení těchto potřeb na Zemi.

V této souvislosti by se mělo poznamenat, až ani mozek ani pocity nejsou izolované nebiologické faktory, ale
neoddělitelná součást živého organismu, a tak jako tělesné vlastnosti člověka je i „duch“ podřízen přírodním
zákonům týkajícím se dědičnosti. Jakožto národní socialisté jsme pevně přesvědčeni, že společnost jako celek musí být organizována tak, aby zohledňovala všechny aspekty přírodního zákona. Tudíž nestačí plnit hmotné potřeby lidí ustavením bezvadného ekonomického života. Je také nezbytné usilovat také o uspokojení potřeb duchovních!

Nepřátelé člověka často tvrdí, že duchovní svět národního socialismu je světem nátlaku a manipulace, v němž je jednotlivec oloupen o svou svobodu a individualitu, jen aby se zněj stala součást tupé masy. Toto je samozřejměpravdě daleko. Vlastně se spíše jedná o popis demokracie. To demokrati považují lidi za velkou šedou masu, kde se rozdíly mezi jednotlivci vysvětlují jako následek náhodných vlivů prostředí, které společnost musí „napravit“, aby lidi „socializovala“ do demokratickém vzoru. Na druhé straně, národní socialismus jednotlivce respektuje. Víme, že všechny lidské bytosti jsou biologicky jedinečné a že mají rozdílné vlohy a schopnosti. Zkombinovat všechny tyto jednotlivé dary v rámci struktury společnosti je jeden z nejdůležitějších úkolůnárodně-socialistického státu. Pouze tímto způsobem je možné využít celkovou sumu duševních zdrojů lidí – ve prospěch jak jednotlivců, tak společnosti.

Také však víme, že tvořivost a pokrok nikdy nepochází z masy, ale ze samostatných, výjimečných jednotlivců, a pouze tím, že zajistíme jednotlivci příležitost se najít a rozvíjet se natolik svobodně, jak je to možné v organizované společnosti, můžeme podpořit rozvoj člověka k ještě vyšší dokonalosti. Pokud chceme řešit obrovské problémy, jimž svět čelí po 45 letech demokracie, je to nutné. Protože je samozřejmě nemožné lidi pozvednout nad úroveň jejich vrozených vývojových predispozic, všechny hloupé pokusy učinit všechny lidi sobě rovné ve všech ohledech, nutně vede k unifikaci na nejnižší úrovni, tj. k potlačení všech jednotlivců, kteří dosahují nad průměr inteligencí či v jiném ohledu. Tento trend není dílem národního socialismu, ale demokracie, a není pravděpodobné, že životní podmínky na Zemi zlepší.

Nicméně na každý pokus vypěstovat elitu se oprávněně pohlíží jako na hrozbu vůči samotnému základu
demokratického systému, v němž panuje víra, že každý by měl mít nejen stejná zákonná práva, ale také stejný vliv na veřejné záležitosti, lhostejno zda má nutné kvality či ně. Takový systém jen může přivést zemi do propasti. V národně-socialistickém státě bude vedení tvořeno z těch nejlepších v národě. Pouze oni budou schopni řešit problémy, jež vyvstávají – a nést zodpovědnost. Jednotlivé členy demokratického sněmu nelze činit zodpovědnými za jejich skutky, protože všechna rozhodnutí se činí hlasováním a každý se musí sklonit před většinou – bez ohledu, zda souhlasí či ne. Tento druh fóra jasně poskytuje volný prostor pro nejzkaženější elementy společnosti. Je ironií, že velké komerční podniky utrácejí spoustu času a peněz na vyhledávání a vzdělávání těch nejlepších lidí pro vedoucí pozice v korporaci, kdežto jakýkoliv politický šarlatán zcela bez vzdělání se stává předsedou vlády či prezidentem, pokud má dobré konexe a nedává najevo přílišnou inteligenci, která by mohla naznačovat, že jím různé zájmové skupiny nebudou moci manipulovat a že by jim nikdy nezískal žádnou podporu. Jak ubohé!

Toto popření individuality a biologických rozdílů mezi lidskými bytostmi také vedlo k úplnému potlačení
konceptu „rasové hygieny“. Dnes je hygiena pouze o umývání rukou a čištění zubů. Člověk nicméně princip
„rasové hygieny“ zná a vynakládá spoustu času a energie na chov koňů, krav, psů, holubů, papoušků atd. – dle nejlepších genetických principů, avšak když dojde na reprodukci vlastního druhu, zcela tyto principy opouští – jako by byly platné jen ve světě zvířat – a ochotně přispívá k úplné biologické degeneraci lidstva.
V přirozeném stavu podléhá každá populace biologickému výběru, což znamená, že jedinci, kteří nejlépe
vyhovují daným podmínkám, stoupají na vrchol oné společnosti, kdežto ti, kteří nedokáží zvládnout život, jak je, musí zahynout.

Toto je jeden z železných, neúprosných Zákonů Přírody, jenž byl člověk schopen zmírnit vytvořením společností, v nichž je také prostor a ochrana pro slabší elementy populace, které mají rovněž hrát v rozvinuté společnosti významnou roli. Pokud však zcela zavřeme oči před existencí tohoto Zákona Přírody, budeme také směřovat ke katastrofě, neboť již nebudeme schopni zabezpečit nezbytnou biologickou kvalitu populace, abychom udrželi systém dostatečně silný i k ochraně slabých. Bez přihlédnutí k biologickým skutečnostem života skončíme u otevřeného boje, kde nejslabší jedinci zahynou jako úplně první.

Národní socialismus tedy nebude znamenat, jak se často tvrdí, že slabí jsou opuštěni a necháni svému osudu.
Právě naopak! Národní socialismus je jedinou zárukou, kterou mohou slabí mít proti jisté záhubě. Zde je
nicméně třeba zdůraznit, že slabost není ideálem – musí se proti ní bojovat a to je možné pouze prostřednictvím důsledné genetické hygieny. Národně-socialistický stát lid poučí o biologických mechanismech a zajistí tak, že člověk v této oblasti znovu získá své přirozené instinkty, aby se mohl biologicky rozvíjet. Jen blázni mohou věřit, že člověk již dosáhl nejvýše možného vrcholu vývoje. Nicméně, aby se člověk dále rozvíjel, společnost musí zajistit, že se nemoci a slabé stránky nebudou věčně předávat prostřednictvím dědičnosti. Svoboda přenášet utrpení na své děti a rozrušovat geneticky populaci je zločin proti budoucím generacím!

Zároveň musí společnost zajistit, zdravé prostředí, aby nemoci zapříčiněné vnějšími vlivy navždy zmizely. Zde
nemáme na mysli pouze sociální prostředí a podmínky na pracovišti, ale také ekologické prostředí. V národně-socialistické společnosti je naprosto nepřijatelné, aby honba za ziskem a nenasytný materialismus dovolily patogenní umělé přísady v jídle a oblečení, nezdravé syntetické materiály v našich domovech a veřejných budovách, a zvyšující se znečištění Země, vzduchu a vody – nemluvě o smrtonosném radioaktivním zamoření, které trvá stovky tisíc let. Toto vše je logickým důsledkem naprostého převrácení skutečných životních hodnot, jak jej můžeme sledovat v této smrtelně nemocné společnosti. Genetická hygiena a kontrola všeobecného znečistění jsou jen dvě stránky téhož: zachování Přírody a ekologické rovnováhy k zajištění pokračujícího duchovního a tělesného blaha člověka. Bez zdravého prostředí budou i ty nejlepší geny zničeny, a bez dostatečného množství těchto genů nezůstane nikdo, kdo by vytvářel zdravou společnost.

K dobrému prostředí patří rovněž zdravá rodina, v níž děti mohou vyrůstat v harmonii a být šťastné; a dalším
zlem současného řádu je, že tento druh rodiny je ničen obvyklým nebiologickým myšlením a hloupostí bojovnic za rovnoprávnost. Jako se liší rasy, liší se i pohlaví, a myšlenka, že muž a žena jsou biologicky stejní je vážnou hrozbou přežití člověka. Rozdíly mezi nimi nejsou důsledky sociálních „sexuálních rolí“, ale rolí biologických! Není náhoda, že děti rodí žena. Nejen že se pro tento úkol hodí biologicky, ale také mentálně, a jakožto matka nové generace má ve společnosti nejdůležitější roli. Myšlenka, že se musí „realizovat“ zapojením se do pracovní síly a získáním zaměstnání u běžícího pásu, zatímco její děti jsou ponecháni jiných, je zločinná! Ženy se mohou realizovat pouze v rámci své biologické roli jakožto matky. Bez matky se rodina rozpadá. Děti jsou ponechány samy sobě či státnímu vzdělání. Když se dostanou domů, nikdo na ně nemá čas. Nikdo jim nevštěpuje žádné ideály a své idoly získávají z televize, špatné hudby či ještě horší literatury. Živí se fast foodem a padají za oběť nejhoršímu druhu komerčního materialismu. Tak tomu je, pokud se žena nerozhodne děti vůbec nemít – ať už použitím nějakého prostředku „kontroly porodnosti“ či potratem, pokud otěhotní. Feministky samozřejmě tvrdí, že by bylo pro muže stejně přirozené starat se o děti, jako pro ženy chodit do práce. Skutečnost je, že pokud by to bylo stejně přirozené, muži by rodili také.

Naopak, ženská biologie bude vždy znamenat, že žena má na trhu práce slabší pozici, protože je méně vyrovnaná než muž. Nemluvě o zaměstnáních, které požadují jistou tělesnou sílu. Není divu, že Elisabeth Badinter, francouzská feministka židovského původu, ve své nové knize (L'un est l'autre, = „Jeden jako druhý“, vydané O. Jacobem (!), Paříž 1986, a nepřekvapivě přeložené prakticky do všech západoevropských jazyků) požaduje, aby byly pro zachování rovnosti mužům transplantovány děloha a vaječníky! Společnost, kde si takové knihy najdou čtenáře, je vskutku smrtelně nemocná!

Součástí lidské biologické přirozenosti je, že člověk není jen izolovaným jedincem, ale také společenským
tvorem a jeho sociální instinkt přesahuje nejužší rodinu. Od nejdávnějších dob žily lidské bytosti pospolu ve
skupinách, aby lépe čelily nebezpečím své primitivní existence. Pokud by tak nečinily, člověk by jako druh sotva přežil. Jinými slovy, život v organizovaných skupinách je podmínkou pro lidskou existenci a potřeba
organizovat patří k naší přirozenosti. Bez organizované společnosti by měl každý jednotlivec co dělat, aby dal dohromady každodenní nezbytnosti. Nedostalo by se už na umění, vědu, vzdělání či nějakou zdravotní službu. Vysoký stupeň organizace je jednoduše nezbytným předpokladem pro kulturní i technologický rozvoj. Proto není v žádném případě náhoda, že nejvyšší kultury vždy vytvářel lid s nejlepší schopností organizovat, tj. Árijci. V organizované společnosti je nicméně zcela nezbytné, aby se jedinec přizpůsobil normě, kterou sdílí s jinými členy dané komunity, a aby se zdržel zneužívání své inteligence a svých vloh ke škodě samotné komunity, která rozvoj těchto vloh umožnila.

Nezbytná věrnost v rámci skupiny však nemůže být založena pouze na materialistických kritériích. Nestačí mít pouze společnou správu sociálního zabezpečení. Vzdát se části své osobní svobody má smysl jen v komunitě, který má společný osud, je tvořena lidmi společného původu, společnými normami a hodnotami, a společným smyslem života – lidé, jejichž předkové vyhrávali a bránili stejné teritorium po celé generace, protože chtěli zachovat své specifický jazykový, kulturní a biologický charakter.

Právě toto přání utvářelo naši kulturu v souladu s vlohami, koncepty, ideály a hodnotami našeho lidu – s tím, co můžeme nazvat duše lidu. Druhé národy mají jiné vlohy, koncepty, ideály a hodnoty, a proto vytvořili jiné
kultury. Ty mohou být stejně „dobré“ jako naše – ale jsou nám cizí, tak jako je naše kultura cizí jiným národům. Mluvit o nadcházející univerzální „světové kultuře“, společné všem národům, je nesmysl. „Kultura“ jež se nevynořila přirozeně jako zrcadlo duše lidu, je popřením samotného slova „kultura“ a historie velmi jasněukazuje, že každá civilizace, která již není schopna zachovat a dále rozvíjet vlastní kulturu, a proto importuje a integruje jakékoliv cizí kulturní elementy, jež přijdou naproti, stojí přímo před svým nevyhnutelným pádem.

Společnost sestávající se z nahodilé směsky ras, náboženství a filosofií s největší určitostí není vyjádřením
duchovního a kulturního bohatství, jak se dnes často tvrdí. Jedná se o absurdní změť, jejíž existenci nelze
z žádných důvodů ospravedlnit – určitou známku bezprostředního rozkladu národa a naprostého zrušení
všech norem a hodnot. Taková společnost je degenerovanou parodií skutečné komunity – a nemůže trvat,
protože sociální věrnost mezi různými skupinami, které spolu náhodou prozatímně žijí na témže kusu země, je
zničena mnohem silnější duchovní věrností k náboženským a filosofickým ideám, které nemají svůj základ
v samotném národě a jeho historii.

Nejvážnější hrozbou, která nemá srovnání, je pro soudržnost společnosti biologické míšení ras, jež vždy kráčí ruku v ruce také s míšením kultur – či je jeho předpokladem. Rozklad kultury jako takové lze kdykoliv zastavit a lidé mohou nalézt cestu zpět k normám a hodnotám své vlastní kultury – dokud je rasový potenciál nedotčen. Míšení ras je nicméně nezměnitelné – a jeho důsledky nesčíslné a katastrofální. Skutečností je, že se Příroda vždy vyvíjela vstříc větší rasové variaci. Skrze nepřirozené rasové míšení jsme dnes svědky vyrovnávání různých přirozených vloh, které jsou všechny určovány rasou. Zatímco se jedna rasa vyvíjela jedním konkrétním směrem a budovala komunitu a tvořila kulturu založenou na kvalitách, jež rozvíjela, míšení s jinými rasami znamená, že po několika generacích ztratí zparchantělé potomstvo všechny předpoklady pro pochopení toho, co vytvořili jeho předkové.

Naneštěstí existuje příliš mnoho příležitostí ke studiu onoho druhu společností, jež vznikly jako důsledek
rasového míšení. Výbornými příklady jsou Latinská Amerika, Indie a Egypt, ale také řecko a Římská říše. Právějako indická, perská a egyptská kultura, tak i řecká a římská civilizace byly vytvořeny a udržovány přistěhovalou menšinou převážně nordické rasy. Tato vyvinutější menšina nejprve potlačila původní většinu a její kulturu, ale později zvolna podlehla početné převaze svých předchůdců. Oslabeni nesčíslnými válkami, jimž padla za oběťjejich nejcennější krev, a rozvráceni asijskými idejemi falešného humanitářství postupně početně rostli díky občanství podmaněného lidu a přiváděli nové otroky a dělníky ze svých kolonií v Africe a Asii – kteří byli poté začleněni a získali občanství v příští generaci. Tohle je povědomý obrázek, že? Právě tento rozpad nordické rasy změnil hrdý řecký stát v dnešní Řecko a Řím v Itálii – či jinak: civilizaci v chaos! Ve škole se ještě tráví aspoňněco času výukou dětí o starověkých kulturách, avšak o lidech, kteří tyto kultury tvořili, se neřekne ani slovo. Nezdá se, že by si někdo lámal hlavu nad tím, jak může schopnost organizovat stát tak zcela zmizet. Pravdou je, že většina lidí, kteří dnes vydávají za „Římany“ mají rasově velmi málo společného se svými mocnými předky. Příliš mnoho jejich předků mělo za svou domovinu jih Středomoří!

Když dnes mluvíte o rasové biologii, brzy se vám postaví řada tabu. Studování rasové biologie se stalo něčím
nemravným – tedy pokud chcete studovat lidské rasy – nelze očekávat, že by i doktoři medicíny či tzv.
antropologové o této záležitosti vůbec něco věděli. Dokonce toto vědění jen chtít vaši kariéru zničí, tak proč se o to zajímat? Tudíž se vždy tvrdí, s pohrdavým úšklebkem, že neexistuje žádná „čistá“ bílá rasa a že „Árijec“ je čistě lingvistický termín atd., což má vše dokázat nesmyslnost rasové vědy. Samozřejmě, tyto argumenty nejsou tak zcela nepravdivé – avšak závěr ano! Pravdou je, že existuje směs různých evropských ras, ale jednalo se o směs ras úzce spřízněných v rámci téže hlavní rasy, tzv. Bílé rasy, na niž můžete velmi dobře odkazovat jako na rasu árijskou – pokud definujete, o čem mluvíte! Navíc neexistuje žádný podklad k tvrzení, že tato směs – která v žádném případě nebyla úplná – s určitostí znamenala pro Evropany nějakou výhodu! Spíše právě naopak, a neexistuje žádný dobrý důvod k tomu, aby se v tomto rozkladném procesu pokračovalo dalším míšením.

Neznalí často tvrdí, že míšení ras je nutné pro zabránění „příbuzenskému křížení“. Tohle je samozřejmě
nebiologický nesmysl. Příbuzenské křížení se vztahuje na křížení mezi úzce spřízněnými jedinci, kteří se
z biologického pohledu navzájem podobají. Příbuzenským křížením se nám kumulují různé biologické faktory – dobré i špatné. Pokud otec a matka jsou nositeli stejných genů, je dobrá šance – či risk – že u potomstva se tyto geny sečtou, a protože prakticky všichni neseme nějaké neblahé geny, je zjevně žádoucí, aby se tyto nekumulovaly. Není tu důležité, že bude docházet ke kumulaci genů pozitivních: silnější tendence k rozvinutí dědičných chorob nelze odůvodnit jinými pozitivními vlastnostmi. Příbuzenské křížení je nicméně nebezpečím pouze ve velmi malých populacích, třeba na velmi malém ostrově či v tzv. „královských“ či „urozených“ rodinách. V populaci o milionech jedinců k němu za normálních okolnosti prostě nedochází.

V každém případě, přidání rasově odlišných genetických elementů není dobrým způsobem, jak vyhnout příbuzenskému křížení. Vede to jen k disharmonickým jedincům, protože rodiče jsou příliš rozdílní. Na toto by neznalý namítl, že se zdá dosahovat velmi dobré výsledky ve světě zvířat – a s rostlinami, když se kříží různé rasy. Toto je samozřejmě pravda, ale zde mluvíme o silně kontrolovaném křížení, kdy vědci dopředu definují, jaké konkrétní vlastnosti chtějí vypěstovat. Tudíž se vybírají rodiče s tím záměrem, že se vezmou jedinci, kteří nesou ty nejlepší vlastnosti, které chcete zkřížit. Když se tak získá potomstvo, znovu se vyberou jedinci, u nichž se nalézá nejvíce požadovaných vlastností. Ti jsou určeni pro další křížení. Zbytek je jednoduše usmrcen jakožto nevyhnutelný odpad. Další křížení s těmito jedinci by vedl k opačným výsledkům, než jsou požadovány.

V žádném případě nedovolte náhodně křížení. Pokud se tak omylem stane – např. u psů – musíte potomstvo
zničit! Jak nebezpečné může křížení být ilustruje příklad tzv. „vražedných včel“. Jedná se o umělý produkt, který vznikl ze snah vytvořit robustní rasu s vysokou schopností produkce. Výsledkem byly agresivní roje včel, které vůbec nedokážou opylovat květy. Nešťastnou náhodou některé z nich z laboratoře uletěly a dnes znamenají vážnou hrozbu v celé Latinské Americe a jižních částech USA, částečně pro svou velkou nebezpečnost zvířatům i lidem, protože zabíjejí vše, co se hýbá, ale také kvůli nahrazování běžných včel, takže rostliny nejsou opylené. Toto je dobrý příklad, kam může vést rasové míšení, pokud selže nezbytná kontrola – a teď si představte, že šířící se míšení lidských ras probíhá zcela bez jakékoliv kontroly!

Pravděpodobně neexistuje nikdo, kdo by pro křížení lidských ras navrhoval zavedení stejných procedur, které existují pro zvířata – zcela stranou od skutečnosti, že tu máme co dočinění s mnohem komplikovanějšími faktory než u zvířat. Nejedná se o tak snadno definovatelné záležitosti jako vzrůst, kvalita masa, dojivost, které určují, zda se lidské bytosti dokážou poradit s požadavky společnosti, ale faktory jako charakterové dispozice, inteligence, tvořivost a vnitřní soulad – což jsou vše vlastnosti, které silně utrpí při míšení ras. V této spojitosti také stojí za povšimnutí, že všichni lidé, kteří podporují bezuzdné rasové míšeni zcela selhali v tom, aby nám řekli, jakými kýženými vlastnostmi by cizí rasové elementy, které dnes proudí do árijského světa, vlastně mohli bílou rasu obohatit!

V každém případě, současné rozkladné tendence na všech úrovních společnosti nemohou selhat v tom, že učiní lidi a nešťastné. Pouze ve skutečné harmonické komunitě tvořené lidmi s týmž kulturním, historickým a
biologickým prostředím a týmiž duchovními touhami do budoucna může jednotlivec nalézt klid mysli a vnitřní
bezpečí, které komunita potřebuje. Pouze zde může lidská bytost cítit, že je přirozenou částí většího celku,
něčeho mocnějšího, než je sám jedinec, a co bude existovat i potom, co jedinec již nebude, tak jako existovalo předtím, než se jedinec zrodil. Pouze v takové národní komunitě osudu nalézá člověk věčný život, který vždy hledal. V našich dětech a našem lidu budeme žít navždy, ale jen takto můžeme mít podíl na věčnosti. Jinak bychom ani nemuseli nikdy žít! Na druhé straně, pokud člověk musí svou identitu a životní cíl hledat mimo národní komunitu, tato komunita ztratila svůj smysl a musí se nevyhnutelně rozpadnout jako manželství, v němž partneři mají společnou jen adresu.

Toto je základní národní pohled.

Nicméně věrnost v rámci skupiny musí být oboustranná. Není to jen občan, kdo musí být věrný společnosti – je to také společnost, která musí být věrná občanovi. Věrnost tak předem předpokládá společenské podmínky a ekonomický systém, v němž není nikdo vykořisťován a v němž každý dělá, co může pro společné blaho, aby se podpořil řád, jenž chrání společné hodnoty, zaručuje život a štěstí svých občanů a dává každému jednotlivci jeho podíl na věčném životě lidu.

Toto je základní socialistický pohled.

Nacionalismus bez socialismu je absurdní – a naopak: socialismus bez jasně definované komunity nemá smysl.

Dnes se často tvrdí, že národně-socialistický názor vede k válce a pokusům o utlačování jiných národů. Toto je absolutní nesmysl. Pravdou je úplný opak. Respekt ke kulturní a biologické identitě jiných národů je možný, pouze pokud uznáváte existenci a vhodnost rasových a kulturních rozdílů – a sotva můžete respektovat identitu jiných národů, pokud nerespektujete svou vlastní! Jestliže popíráte existenci rasových rozdílů, je zcela zřejmé, že se budete ustavičně snažit jiným národům vnutit to, co sami shledáváte nejlepším – bez ohledu na jejich vlastní, specifický charakter.

Zhoubná idea, kterou sdílí křesťanství a marxismus, že existuje pouze jedna civilizace, jež je správná pro
všechny lidi bez ohledu na rasu, je základem pro evropské koloniální říše minulého století i dnešní neustálé
pokusy vnutit prázdný materialistický způsob života moderního industrializovaného světa naivním lidem třetího světa, kteří vidí jen pozlátko, ale neumí si spočítat cenu. Toto bude jejich zhouba, stejně jako je to naše! Konsumní společnost prostě jen vidí trhy a konzumenty – a zde je klíčovým slovem uniformita. Uniformní zákaznictvo nemá žádné speciální požadavky, a to činí výrobu jednodušší a levnější, což znamená větší prodej a vyšší zisk. Národní zvláštnosti a rozdílné kulturní vzory jsou tu na obtíž, a proto se proti nim bojuje. Pro nadnárodní průmysl a řetězce jsou si všichni lidé rovni – jen pokud mohou konzumovat. Nemají naprosto žádnou úctu k lidským hodnotám. Ničí je.

Pro národní socialismus znamená rozdílnost součást přirozeného řádu a my tento řád se všemi jeho rozdíly mezi rasami, národy a jednotlivci chceme zachovat. Naprosto si nepřejeme přimět nějaký černošský kmen
k praktikování našeho náboženství, konzumaci našich jídel či používání našich zákonů. Přejeme si, aby jiné
národy nalezli do budoucna svou vlastní cestu. Samozřejmě bychom měli mít radost ze spolupráce s nimi, pokud by to bylo oboustranně prospěšné, ale nebudeme je rušit. Pokud svou cestu nedokážou nalézt, je to jejich problém – ne náš. Nevyhledáváme konflikt s kýmkoliv – jen chceme být necháni na pokoji. Nicméně nejsme pacifisté. Víme, že občas musí každý lid bojovat o přežití jakožto národ. Pokud nebojuje, zahyne, a my nemůžeme nečinně sedět a nechat náš lid zničit. Pokud je naše existence ohrožena, musíme se bránit a víme, že pouze nový národně-socialistický světový řád, sestávající se z nezávislých národů se vzájemnou úctou k sobě navzájem, dokáže zachovat trvající mír a uchránit svět před nacházející jadernou katastrofou.

Pokud svět nepřijme národní socialismus jako svou jedinou naději do budoucnosti, člověk bude čelit zničení.
Bude to logický důsledek nepřetržitého porušování Zákonů Přírody. Nicméně to nebude znamenat konec
vesmíru. Z tohoto pohledu je planeta Země a lidské bytosti na ní nepatrné a zcela postradatelné části obrovského stroje. Pokud zmizíme, různé civilizace posledních 10.000 let budou jen bezvýznamnou epizodou v nekonečném a věčném prostoru – experimentem, který se pokazil. I po totální nukleární válce pravděpodobně bude ještě na některých částech Země existovat základ pro biologický život a tedy znovu se odstartuje vývoj k vyšším formám. I kdyby byla Země zcela zničena v této válce či z jiného důvodu – je více než pravděpodobné, že existuje život na jiné planetě v daleké sluneční soustavě kdesi ve vesmíru, možná triliony světelných let daleko. V každém případě, Příroda bude existovat vždy – i bez lidí. I bez života, stále bude existovat ve vesmíru přirozený řád. Tento vesmír neakceptuje zvláštní zákony pro člověka, a pokud si to neuvědomí, zaslouží si svoje nadcházející zničení a nic to nebude schopno to změnit.

Nicméně my si myslíme, že by byla hanba, aby se to stalo. Proto se snažíme v tuto velmi pozdní hodinu přimět lidi, aby poslouchali rozum. Nemáme času nazbyt. Chtěl by ses k nám přidat Ty? Ne kvůli nám – ale kvůli svým dětem.

Toto jistě není otázka politiky. V sázce je naše samotná existence. Můžete si dovolit vy ještě marnit svůj
čas?


|Autor: Povl H. Riis-Knudsen |Zdroj: svobodnyodpor.info|1.9.2013|