Nechceme, aby tento text vyzněl jako nějaký připitomělý manifest. Těch už bylo sepsáno dost: kdykoli se začala formovat nějaká skupina, to první, co její členové pociťovali za důležité, bylo vykřičet do světa těch pár nesmyslů, které považovali za svůj program. I my máme stejnou zkušenost; i my jsme kdysi sepsali a zveřejnili vlastní manifest. Naštěstí jsme se ale dokázali posunout dále: pochopili jsme, že, obrazně řečeno, čím menší ratlík, tím větší potřebu má štěkat. My už necítíme nutnost na sebe upozorňovat, protože jsme poznali, že nás to silnějšími neudělá; spíš by nás to jen utvrdilo v naší slabosti.
Myšlenky obsažené v tomto příspěvku se nám hlavou honí již delší dobu; jak přesně dlouho, nevíme. Možná již od narození, možná už z časů dávno před ním. Pakliže lze u druhých vysledovat bod jejich názorové konverze a počátek jejich odporu vůči modernímu světu, pak u nás zřejmě ne. Může-li nás nějaký symbol dobře charakterizovat, pak zřejmě symbol „Plaváčka“. Byli jsme vrženi do rozbouřených vod temného věku a vychováni duchovně chudým světem, přesto však v nás koluje jiná krev – krev dávných králů a vládců, kteří v dobách dávno zapomenutých silou své vůle tvořili a formovali tento svět. Ač plně ponořeni do temných sil, přesto jsme jim nikdy plně nepodlehli a vždy si uchovali určité nejasné povědomí o tom, že může být lépe.
Pokud je někdo cizí vůlí ustavičně přetvářen v něco, čím není a co je mu z podstaty cizí, musí u něj nastat zmatenost. Ani my jsme se nestali výjimkou. V souladu s příkladem okolí jsme začali to, co tak postrádáme, hledat mimo sebe ve vnějším světě. Začínali jsme jako národně profilované hnutí, k nacionalismu jako takovému – jak jej chápe většina lidí – jsme však nikdy netíhli. Spíše v nás právě nacionalismus do jisté míry probouzel vzpomínky na ideu sebevlády, pevné vůle, moci nad životem a hrdosti. Hrdost; to je především odpor vůči otroctví – včetně těch, která nejsou tak zjevná: otroctví času a světa podmíněnosti.
Naše národní orientace musela nutně narazit. Pro některé z našich kamarádů jejich zájem končil v okamžiku, kdy jim byla přidělena práce, jiní úspěšnost hodnotili podle uskutečněných nicneřešících srazů a „činnosti pro činnost samu“, další se s námi nedokázali shodnout názorově. Dvě věci se staly neodvratnými: krach našeho pokusu a poznání z něho plynoucí. Směr, kterým se naše úsilí začalo ubírat, nás již vedl příměji k tomu, co hledáme. Začali jsme hlouběji studovat árijskou moudrost a díla autorů o ní píšících. Tato naše řekněme „studijní“ činnost měla daleko větší smysl, než veškeré zorganizované srazy, internetové diskuse a uskutečněné projekty dohromady. Toto studium nás totiž našemu ideálu přiblížilo mnohem blíž, než cokoli jiného. Ať už to byli Wagner a Nietzsche na straně jedné, nebo Evola s Guénonem na straně druhé, krůček po krůčku v nás probouzeli uvědomění árijského ideálu.
Od transformace hnutí Národní Hrdost ve společenství několika lidí svázaných navzájem společnou nezlomnou vírou v hrdost, jsme urazili dlouhý kus cesty. Toto však byla pouze cesta vnitřní, cesta příprav, studia a učení. Naše vlastní životy se navenek jeví stále stejné, přestože my sami už stejní nejsme. Uvědomujeme si, že jakékoli studium má význam jen v případě, že bude jednou sloužit k praktickým výsledkům. V opačném případě se rovná ztracenému času. V tuto chvíli nás čeká to nejtěžší, ale zároveň nejkrásnější: uvedení našich poznatků k životu.
Do bodu, v němž se nyní nacházíme my, se nepochybně dostalo velké množství lidí; za tento bod už jen nemnozí. Pomyslná brána, před níž se nacházíme, je prubířským kamenem, který určuje, kdo si vybojuje štěstí a naplnění realizací a využitím toho, co jsme již poznali teoreticky: tak jako student, který ukončil školu a díky své práci se může osamostatnit a zařídit si život podle svého.
K čemu jsme si to vlastně došli a co nás to nyní čeká? Ten nejelementárnější základ, který tvoří jádro našeho poznání, je, že každý je strůjcem svého vlastního štěstí. Prosté a mnohokrát ohrané tvrzení, přesto téměř nikým neuvědomované a nežité. Mnoho lidí není na něco takového vůbec stavěno: moderní svět je poutá tisícovkami závislostí. Ať už jde o běžně známé závislosti na alkoholu nebo drogách, či téměř neuvědomované závislosti, jako jsou ty na televizi, internetu nebo vlastní mysli, všechny přispívají k tomu, že mnoho lidí nedokáže dosáhnout toho, po čem touží, neboť věří, že to, co má vliv na jejich úspěch, leží mimo ně. Ani rady rodičů, ani moderní školní vzdělání, ani vliv demokracií rozloženého státu nikoho nenaučí, aby si uvědomil svou skutečnou roli ve hře zvané bytí. Kvůli tomu se pravidlům této hry naučí pouze ten, kdo je skrze svou krev spojen se světem čisté vůle a kdo nepodlehl iluzím racionální výchovy.
Zatímco běžný člověk se cítí jako bytost zcela oddělená od celého světa, pravý Árijec se chápe jinak: nikoli jako součást odtrženou od celku, ale jako celek vtělený v individuální formě. Pro Árijce je celý svět jím samým, necítí se od něho oddělen, cítí se s ním spojen a díky tomu může využívat veškeré jeho síly. Každý jednotlivý Árijec si uchovává vědomé spojení se svou rasou (či bychom snad mohli říci kmenem, vezmeme-li do úvahy symboliku centrálního stromu) a má proto přístup k veškeré její moci. Tato moc je silou, která formovala prvotní chaos a dala povstat tomuto světu; je silou, která z prázdnoty pouštního písku dala povstat velkolepým civilizacím starověku. Tyto síly kolují i v našich žilách, jsme jejich individuovaným ztělesněním. Copak můžeme neuspět, budeme-li si jich vědomi? Ten, kdo tyto síly rozpoznal a plně procítil, že jen jimi jest, ten nemůže neuspět. Odpovědnost za svět leží pouze na Árijci. To síly skryté v árijské krvi otáčejí světem; to síly árijské krve dávají povstat všemu novému – hrdě, smrti a rozpadu navzdory.
Údělem Árijce je boj. Ale nikoli boj jako utrpení nebo boj jako bolestné sebepřemáhání, ale boj jako triumfální heroické a radostné opovržení vším dočasným, nízkým a zdegenerovaným: vším, co se vzdalo své vlastní vůle a dobrovolně se podřídilo otroctví času.
My se tyto síly teprve učíme rozpoznávat a ovládat: zatím nás ještě znovu a znovu strhává proud moderní doby a pohrává si s námi. Ještě mnohokrát neuspějeme a začneme znovu, ale pokud se nevzdáme, nemůžeme neuspět. Pro toho, kdo má víru a vytrvalost, neexistuje prohra: takový jedinec je odsouzen k vítězství.
Co z toho tedy plyne pro nás samé; a co máme dělat? Odpověď je prostá, přesto pro mnohé překvapivá. Dokud ještě Národní Hrdost byla hnutím, měli jsme bláhovou ideu, že dosáhneme celospolečenského vlivu a snad i změny poměrů k lepšímu. Snad není žádné národně orientované hnutí, které by takovou ideu nemělo. A zcela jistě v dnešní době není žádné hnutí, které by ji dokázalo naplnit. Tou nejzásadnější chybou je, že se jejich členové nikdy nezabývali otázkou, kterou si nyní, po těch letech a získaných zkušenostech, musíme položit my: jak vůbec může usilovat o celospolečenskou změnu někdo, kdo neovládá ani svůj vlastní život a kdo si pořád stěžuje na nedostatek času, někdo kdo trpí nějakým zdravotním problémem, kdo je sužován nenaplněnou láskou, nebo komu kručí v břiše, protože nemá peníze na pořádné jídlo? Jak se může snažit druhým radit někdo, kdo nedokáže poradit sám sobě?
To, o co by se konkrétně měl snažit každý z nás, je otázkou pro daného jedince. Například před tím, kdo má problémy se zdravím, stojí poměrně jasný úkol. Ten, kdo se nešťastně zamiloval má rovněž poměrně jasně nalinkovanou cestu. A o tom, kdo nemá peníze, platí totéž. Tyto a další problémy jsou maturitní zkouškou: jen ten, kdo jimi projde, může jít dál. Tyto problémy se totiž týkají jedince samého; a jestli jedinec něco zcela jistě dokáže ovlivnit, pak je to právě on sám, jeho mysl a jeho tělo. Kdo to nedokázal u sebe, zcela jistě to nedokáže u druhých. Jakákoli snaha o řešení nadosobních problémů někým, kdo nevyřešil problémy osobní, je ztrátou času. Nasadit svou energii v boji za celospolečenskou změnu může jen ten, kdo ji nestravuje neustálým čelením vlastním problémům.
Na první pohled se to jistě může jevit jako změna kurzu. Rozhodně bychom však byli neradi, kdyby to tak někdo chápal. V žádném případě nemluvíme o rezignaci na naši dosavadní činnost! Naopak, v našem boji budeme pokračovat a nikdy jej nevzdáme: s moderním světem nesouhlasíme a nikdy se s ním nesmíříme. To, co se mění, je spíše strategie našeho boje či aktuální priority. Pokud je nám v našem boji souzeno uspět, pak to zcela jistě bude touto cestou; je-li nám souzeno neuspět, pak si touto cestou jednak otevíráme dveře alespoň k úspěchům menším a osobnějším a jednak se obloukem vyhýbáme osudu, kterým opovrhujeme ze všeho nejvíc: osudu zapšklých profesorů, kteří sice v hlavách nosí obrovskou moudrost, ale v životě ničeho nedosáhli a zaživa hnijí za psacím stolem.
|Autor: Antal|Zdroj: hrdost.net|13.12.2013|
