Přišel Nový rok 1944. Chtěli jsme, aby už bylo 3. nebo 4. ledna, aby zase začal normální rok, rok všedních dnů, kdy člověk nemyslí vůbec či skoro ne. Dalo se čekat, že ti mizerové naproti opět s něčím přijdou. Nejspíš si zase o půlnoci zopakují nenadálý útok jako o Štědrém večeru. Dostali jsme rozkaz nepřítele předejít. V novoroční noci zaútočíme pro změnu my. Dvě čety z mé roty se vydaly ve tmě po zasněžené pláni na druhou stranu vody. Vojáci se rozptýlili a skryli v hustých keřích.Třetí četa překročila Olšanku o kilometr dál napravo od nás. Jejím úkolem bylo pouze nepřítele vyprovokovat. Muži měli ostružiním dojít několik set metrů jižně od vesnice Zakrevka a zahájit silnou palbu, aby se nepřítel pustil v hojném počtu tím směrem. Pak se mé dvě druhé čety měly vrhnout na pevnůstky, které stály proti našemu postavení v Bajbuzách.
Naši na nepřítele prudce zaútočili a vyvolali v jeho řadách naprostý zmatek. Vraceli jsme se za svítání. Nesl jsem na zádech mladičkého dobrovolníka, který dostal přímý zásah ze samopalu, když jako první vtrhnul do sovětského bunkru. Měl rozstřílená obě kolena. Ani nehlesl, jen kučeravé vlasy se mu lepily na zvlhlé čelo. Jak strašně byl chudák zmrzačený! Zatímco na celém světě pro milióny lidí pomalu končila bujará noc, chlapec prožíval muka.
Prvního ledna. Pět hodin ráno. Nad bílo-hnědým lesem se pomalu vynořovalo měkké rudé slunce. Step přestávala být modrá. Zbraně v údolí utichly. Všude na světě lidé v této chvíli ještě tančili a pili, ženy hlasitě výskaly a na obličejích zpitých mužů se zrcadlily neřesti, jimž propadli. V ranním rozbřesku, jenž pomalu zaléval bílou step, umíral zlomený chlapec. Umřel, protože věřil v něco velkého, protože v sobě nesl čistý a silný ideál, kvůli němuž se obětoval. Unaveně jsem onoho rána položil vedle své chalupy na třpytivý sníh to dítě se zmrzlými kučerami. Jeho oči přestaly vidět svět, jehož nízkost si ani neumělo představit a pro jehož spásu zemřelo.
|Autor: Redakce|Zdroj: dedictvipredku.wordpress.com|01.01.2014|
