V minulosti jsme již v našich úvahách poukázali, že různá „hnutí“, jež by snad měla být protisystémová – aniž bychom měli na mysli jakékoliv konkrétní – ve skutečnosti tzv. „systém“ napodobují a tím jej udržují při životě. My, lidé z okruhu Hrdosti, chápeme „systém“ v daleko širších rozměrech, než které pojímají pouhou politickou reprezentaci jakkoliv vymezeného útvaru: dle nás jde spíše o celý soubor hodnot a principů, jež prostupují celý útvar, od jeho nejnižších elementů, až po jeho vrcholové a tím i exponované části. Co fundamentálně odsuzujeme nazýváme moderním světem a nyní se pokusíme poukázat na jednu z jeho hodnot, kterou bez rozmyslu přejímají i výše zmíněná rádoby protisystémová hnutí.
Tou hodnotou je ublíženost, která je chápána coby argument pravdy a skutečnost zasluhující lítostnou pozornost. Zde není třeba přílišného vysvětlování. Co dnešnímu světu chybí je síla – pozitivní tvořivá síla, která sama ze sebe dovede utvářet svět k obrazu svému a plodit nové vyšší hodnoty. Namísto ní je ctěna ublíženost, která ve své podstatě není ničím jiným než vydíráním, bez vlastní snahy se o něco zasadit – svou mentalitou by se dala přirovnat k mentalitě parazita. Zde nejde o nějaký morální nářek z naší strany; popsané chování totiž s sebou nese ty nanejvýše reálné následky. Tak jako parazit může svého hostitele zničit a tím nepřímo (či přímo?) přivodit vlastní smrt, tak neustálá ublíženost stráví svého vyvolavatele jakož i utěšitele, jehož postupně vyčerpá. Strategie ublíženosti je tedy strategií postupně narůstajícího úpadku. Zda je pro toho kterého člověka – či celé společenství – přípustné být ublíženým (parazitem), je pak otázkou různými vlivy podmíněné etiky. Že na ublíženosti stojí jak moderní svět, tak zmíněná hnutí, si ukážeme na následujících příkladech.
Starý svět oslavoval ve svých ústředních mýtech hrdiny; příběhy Rámy i Gilgameše byly zvěčněny v eposech; v élidské Olympii byly vystaveny sochy vítězů atletických her; vojenské úspěchy Říma byly zvěčněny stavbou vítězných monumentů; a mnohé další. Tyto lze považovat za hold pozitivní a tedy i skutečné síle.
Moderní svět oproti tomu oslavuje pouze křivdy. Celé státní útvary byly zničeny, aby vznikly jiné, pod záminkou ukřivdění a útlaku. Pomníky se staví veskrze jen „obětem“ všeho možného, aniž by oběti vlastně cokoliv dokázaly: povětšinou se jedná o osoby, které jen byly v nesprávný čas na nesprávném místě; nebo šlo o osoby, které si svou zkázu vynutily a zpečetily vlastním neobratným počínáním. Tak je pro existenci Českého státu ospravedlňujícím mýtem útlak „německým živlem“, smrt či věznění hrstky vzbouřenců a z pozdější doby Lidice – tedy nic, čeho by „český národ“ vlastní snahou dosáhl a co by bylo hodno obdivu. Český národ je zde samozřejmě jen ilustračním příkladem a v žádném případě nejde pouze o něj. Další aspekt jsou např. státní vyznamenání, které jsou spíše než za úspěchy rozdávány ze setrvačnosti velmi starým lidem. Skuteční přítomní hrdinové, jež by je nosili a byli pro druhé vzorem, již neexistují či o ně není zájem.
V naprostém souladu – a tedy i se vzájemnou podporou – s moderním světem se takzvaná protisystémová hnutí (tzv. „pravicová“ stejně jako ta „levicová“) zmáhají pouze k bědování nad tím, jak jim a jejich stoupencům někdo či něco ubližuje. Rána policejním pendrekem, domovní prohlídka, vězení; fyzický útok či vražda stoupencem nepřátelského tábora; nezájem ostatních lidí – to vše jsou skutečnosti, s nimiž je třeba za určitých platných podmínek počítat; ukřivděné vzlykání není ničím jiným než důkazem vlastní neschopnosti vidět věci takové, jaké skutečně jsou.
To vše jsou jen příklady, jedny z mnoha, na nichž se pokoušíme ilustrovat jeden a týž princip s jednou a týž hodnotou. Jde o princip, který svou přítomností stvrzuje přítomnost moderního světa – onoho „systému“.
V této úvaze nejde o hraní si na intelektuálně nadřazené osoby, které posměšně z výšky zkoumají utrpení jiných. Jak již bylo řečeno, zde kritizovaná hodnota moderního světa – ublíženost – není schopna vytvořit pozitivní plodivou sílu, která jediná by byla schopna překonat „systém“ – moderní svět. Jakékoliv hnutí, jež by chtělo o takovouto změnu usilovat, zkrátka nemůže jinak než být založeno na jiných, pozitivních hodnotách. Naše tvrzení taktéž není možné brát povrchně: netvrdíme, že o vlastních ztrátách a nezdarech se nemá či nesmí informovat. Je třeba jemného rozlišování, abychom poznali kdy respektive jak – s jakým cílem – je možné a potřebné co pojímat.
Zároveň nepopíráme, že za určitých podmínek – které lze shrnout takto: naprostá jistota a vědění o vlastním počínání – může být k určitým cílům použito jakýchkoliv metod, včetně těch jinak škodlivých, zde kritizovaných. Již se však opakujeme s tvrzením, že dnes neexistuje nikdo, kdo by si takovéto počínání mohl dovolit.
|Autor: Orkyniosdrymos|Zdroj: hrdost.net|18.1.2014|
Kladivo na dvounohý hmyz - Rudolf Jičín
před 5 lety
