První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Joseph Goebbels - Vlajku vzhůru!

Následující článek je přepisem z časopisu der Angriff, který vyšel v únoru 1930 a my ho věnujeme výročí úmrtí Horsta Wessela, od jehož mučednické smrti uběhlo 22. února 2014 již 84 let. Ačkoliv naše tělesné schránky pominou a rozpadnou se v prach, duše zemřelých a jejich činy tu zůstanou navždy.


Byl pozdní večer a já si užíval vzácné potěšení nad čtením dobré knihy. Byl jsem uvolněný a v dobré náladě. Zazvonil telefon. Se znepokojením jsem zvedl sluchátko. Bylo to horší, než jsem čekal. “Střelili Horsta Wessela.” Otřesen strachem jsem se zeptal: “Mrtvý?” “Ne, ale není naděje.” Cítil jsem se, jako by se zdi kolem mě skácely. Bylo to neuvěřitelné. To nemůže být!

O pár dnů později jsem vkročil do malého nemocničního pokoje v přízemí a byl jsem šokován tím, co jsem viděl. Kulka v hlavě na tomto hrdinském chlapci zanechala zničující škodu. Jeho obličej byl zdeformován. Málem jsem ho nepoznal. Ale byl šťastný. Jeho čisté, zářivé oči svítily, ačkoliv jsme nemohli mluvit dlouho. Doktor mu nařídil klid. Pouze opakoval dvě slova. “Jsem šťastný.” Ani to nemusel říkat. Bylo to na něm vidět. Jeho mladý, zářivý úsměv převážil krev a zranění. Stále věřil.

Seděl jsem u jeho postele nedělní odpoledne zatímco proud návštěvníků přicházel až do večera. Je naděje. Zlepšuje se. Horečka klesla, rány se zahojily. Částečně se posadil a hovořil. O čem? Bláznivá otázka. O nás, o hnutí, o jeho kamarádech. Ti dnes stáli za dveřmi a jeden po druhém přicházeli dovnitř, aby vztyčenou rukou na moment zasalutovali svému mladému vůdci. “Už to nemohu déle snášet.”

Dívám se na jeho ruce, které jsou najednou malé a bílé. Jeho silný nos stojí uprostřed jeho tváře a jeho bystré oči jiskří. Je horečka zpátky? Nemůže jíst, jeho síla náhle uvadá, ačkoliv duch zůstává svěží a na pozoru. Není mu dovoleno číst. Může jen mluvit. Je těžké se podrobit varovnému zraku sestry. Uvidím ho ještě? Kdo ví! Jestli se otrava nerozšíří, všechno bude v pořádku.
Osamělá matka sedí venku. V její tváři je otázka. “Dokáže to?” Co může člověk říct jiného, než ano. Snažím se přemlouvat sebe i ostatní.

Otrava krve se rozšiřuje. Ve čtvrtek už je malá naděje. Chce se mnou mluvit.

Doktor mi dává minutu. Jak těžké je projít okolo smrti, která již nahlíží do dveří! Neví, jak vážný jeho stav je. Ale cítí, že už to může být konec. “Neodcházej”, prosí. Sestra ustupuje a je mu vyhověno. “Neztrácej naději. Horečka přichází a zas mizí. Hnutí také v posledních dvou letech trpělo, ale dnes je tvrdé a silné.” To ho utěšuje. “Zase přijď!”, říkají jeho oči, jeho ruce, jeho suché rty, když s těžkým srdcem odcházím. Bojím se, že ho vidím naposled.

Sobotní ráno. Je to beznadějné. Doktor už nepovoluje návštěvy. Má halucinace. Už ani nepoznává svou matku.

Je neděle, půl sedmé ráno. Umírá po těžkém boji. Když stojím u jeho postele o dvě hodiny později, nemohu uvěřit, že toto je Horst Wessel. Jeho tvář je žlutá, rány stále zavázané bílým obvazem. Na bradě má strniště. Napůl otevřené oči skelně zírají do věčnosti, které všichni čelíme. Malé ledové ruce leží uprostřed květin, bílých a rudých tulipánů a fialek.

Horst Wessel odešel. Jeho posmrtné ostatky vzdaly boj. Ale já ještě, téměř fyzicky cítím jeho duši, která se zvedá, aby s námi dál žila. Věřil tomu, věděl to. Sám to vložil do slov: “On v duchu pochoduje v našich řadách.”

Jednoho dne v německém Německu, dělníci a studenti budou společně pochodovat a zpívat jeho píseň. On bude s nimi. Napsal jí v momentu nadšení, z inspirace. Píseň z něj vytryskla, zrozena z života jako svědectví toho života. Hnědí vojáci jí zpívají po celé zemi. Za deset let si jí děti budou zpívat ve školách, dělníci v továrnách a vojáci na pochodu. Jeho píseň zůstane nesmrtelná. Tak žil a tak zemřel. Tulák mezi dvěma světy, mezi včerejškem a zítřkem, mezi tím co bylo a co bude. Voják německé revoluce! Kdysi stál s rukou na přezce jeho opasku, hrdý a přímý, s úsměvem mládí na jeho rudých rtech, vždy připraven riskovat svůj život. Tak si ho budeme pamatovat.

V duchu vidím pochodovat nekonečné zástupy. Ponížený lid znovu povstal a začíná se hýbat. Probouzející se Německo požaduje svá práva: Svobodu a prosperitu!

On za nimi v duchu pochoduje. Mnoho z nich ho nezná. Mnoho z nich odejde tam, kde je teď on. Mnoho jiných teprve přijde. On s nimi tiše kráčí. Zástavy vlají, trumpety troubí, píšťaly znějí a z milionu hrozeb zní píseň německé revoluce:

“Vlajku vzhůru!”



|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|26.2.2014|