Krátké pojednání o výmluvách

Jestliže chceme skutečnou změnu – kdy změnou nebude myšleno pouhé vystřídání lidí u kormidla téhož marastu, nýbrž totální změna principů a hodnot – je třeba změnit prvně ducha. To v důsledku znamená naprostou změnu chování. Bohužel i mezi těmi, kteří o změně svými ústy hovoří, přežívá až přespříliš zvyků dnešní moderní doby – tito „revolucionáři“ jsou ve skutečnosti naprostým ztělesněním moderního ducha. Poukážeme si na jeden jeho princip, povíme si, o čem vypovídá, a nakonec jej zcela zavrhneme. Tentokrát budeme velice konkrétní.

Tímto principem moderní doby je lež a neupřímnost pociťovaná v jistých situacích jako naprosto legitimní reakce. Nejde zde o běžné lhaní, jehož podstata je naprosto zřejmá, a ačkoliv i pro něj platí níže uvedené závěry, zaměříme se zde na jiný zvláštní případ. Je jím lež nepociťovaná, zcela přirozená a sama o sobě nezanechávající výčitky: jde o výmluvy.

Kdekoliv, kde se od lidí požaduje jakékoliv osobní nasazení, najdou se tací, kteří místo jasné odpovědi přijdou s výmluvami. Podstata výmluv je jasná: neupřímnost: snaha jevit se lepším, než jakým člověk je, nepřiznat nedostatek vůle, schopností, prostředků, autentičnosti.[1] Zde tvrdíme, že takovéto uvažování je bezezbytku integrálním a podstatným principem moderního světa. Je základem všeprostupující povrchnosti: prohlašovat se něčím je více ceněno než něčím skutečně být. Lidé mají takovéto uvažování vryté pod kůži více než si vlastně vůbec uvědomují: to proto jej můžeme pozorovat i mezi rádoby „našimi“ lidmi. Jde o naprosto přirozenou, častokrát nevnímanou reakci; to lze dokázat tím, že ti, kteří se vymlouvají, netrpí výčitkami: jakýkoliv špatný pocit pramení pouze z obavy z odhalení, nikoliv ze samotného vymlouvání jako takového.[2]

–

Mimochodem, nejviditelněji je tento princip vidět u politiků či obecněji u soudů se zločinci: člověk, který zcela jasně lže, ale kterému nejde “logickými” či hmotnými důkazy nic prokázat, se s úsměvem svými řečmi hájí, myslí si, že takovýto postup je naprosto legitimní, a společnost jej, byť třeba s nelibostí, ve výsledku zcela akceptuje. Tímto uvažováním je moderní svět zcela prostoupen. Ovšem každé normální[3] společnosti by takovéto divadlo bylo zcela odpudivé a neakceptovala by jej.

–

Co pro nás výmluvy znamenají? (1.) Poukazují na podstatu jejich tvůrce. Většinou je možné říct, že jejich autor zcela přijal za své moderní principy a hodnoty. Je to prosté: změnit moderní svět – což chceme – mohou pouze lidé, kteří se nechovají moderně. Řečeno prakticky: kdo se vymlouvá – což svědčí o moderním založení–, nikdy nemůže ke změně dopomoci, naopak jí jen uškodí. (2.) Kdo je postižen jedním takto primitivním moderním principem, je velice pravděpodobně poznamenán i dalšími. To znamená, že se na takto poznamenaného člověka nelze vůbec v ničem spolehnout: není žádný spoleh, že za předem nepředvídatelných okolností se opět nezachová dle diktátu moderních principů a hodnot – tedy ve zradě vůči „našim“ lidem a myšlenkám. (3) „Naši“ lidé s jistou měrou inteligence výmluvy (i lhaní obecně) pravděpodobně prohlédnou. Znamená to, že lhář buď nedosahuje takové inteligenční úrovně jako obelhávaný[4], anebo že je natolik naivní a nemá ani tu nejelementárnější představu o tom, o co „nám“ vlastně jde (předpokládá, že výmluvy akceptujeme, zcela v moderním duchu). Všechny tyto poznatky vedou k jedinému závěru: s lidmi, kteří se vymlouvají, není možné – respektive vůbec se nemůže – plnohodnotně spolupracovat na jakékoliv skutečné změně.

Vzhledem k výše napsanému je jasné, že výmluvy nemůžeme jinak než odsoudit a zavrhnout – Jakákoliv upřímnost, byť „nemilá“, je nesrovnatelně hodnotnější. Je třeba více oceňovat člověka, který řekne pravdu: nedovedu to, nemám na to, ale i nechce se mi, nemám zájem, než člověka, který se vymlouvá. Změna, kterou chceme, se zakládá na kvalitě, skutečné kvalitě – autentické kvalitě –, oproti kvantitě moderního dneška. Tedy každý, u koho kvalitu nelze posoudit – tj. každý lhář – je automaticky sesazen na absolutní dno pomyslného žebříčku[5] [6].

Ovšem ti, kteří byli moderním principem poznamenáni, a kteří se občas vymlouvají, nemusejí zoufat. Mohou na sobě pracovat a v tomto – a nejen v tomto – ohledu se mohou změnit. Důležité je s výmluvami okamžitě přestat; a zcela zásadní je následně přemýšlet o tom proč jsou výmluvy špatné, o tom proč se jich dopouštěli, o tom co zde bylo napsáno a následně je ze své přirozenosti zcela vytěsnit nekompromisní pochopenou pravdomluvností.

***

Jen aby nedošlo k omylu: Život v moderním světě si vyžaduje jisté ústupky a výše sepsané poznání se spíše vztahuje k světu autentickému než k tomu modernímu. Autentický svět musí bezezbytku platit prozatím pouze mezi lidmi, kteří za něj bojují[7]. V klimatu moderního světa se musejí pohybovat částečně dle jeho pravidel tak, aby zcela zbytečně svému společnému snažení neuškodili. Je třeba však prosazovat nejvyšší možnou míru autenticity! V praxi to znamená, že např. během hypotetického výslechu na policii se pravdomluvně nepřiznají, že se dopouštějí ideologického zločinu, aby tak zcela zbytečně neuškodili svému snažení; ovšem v případech, kdy o nic takového nejde, je třeba zavrhnout výmluvy i v běžném životě!

[1] Třebaže zdůvodnění výmluv může být různé, půjdeme-li do důsledku, dojdeme k takovýmto či podobným podstatám oněch zdůvodnění.

[2] Kdyby bylo samotné vymlouvání nepříjemné, nebylo by vůbec tak častým jevem; srovnejte s četností běžného lhaní.

[3] Normální společnost = založená na autenticitě, nikoliv na povrchní aplikaci průměrů či většin, kterými se poměřuje moderní svět.

[4] „Méně“ je při posuzování „více“ omezeno svou vlastní (nízkou) hodnotou, a vše co jej přesahuje nedovede posoudit.

[5] Vlastně tak v jistém smyslu k posouzení kvality dojde.

[6] Tento výrok platí, protože platí bod č. 2 z výčtu „Co pro nás výmluvy znamenají?“.

[7] A to by snad mohlo sloužit jako jedna z definic „nás“.


|Autor: orkyniosdrymos|Zdroj: hrdost.net|15.2.2014|