Média a politici se nikdy neunaví mluvením o nepodložených obviněních o osudu cikánů během období Třetí říše, jako „během období Třetí říše bylo zavražděno přes milion cikánů“ a „500 000 Sinti a Romů zemřelo během holokaustu.“ Následující článek ukáže, že tato obvinění jsou zcela neslučitelná se statistikami počtu obyvatel těchto kmenů, jak před tak i po druhé světové válce – statistiky, jež jsou snadno přístupné veřejnosti. Bude dokázáno, že oficiální čísla pro počet cikánských obětí jsou silně přehnaná.
1. Hlavní město přetéká památníky
Dne 7. srpna 1999 uveřejnil německý tisk následující zprávu, kterou vydala Deutche Presse-Agentur (Německá tisková agentura):[1]
„Ústřední výbor německých Sintů a Romů znovu požaduje výstavbu plánovaného berlínského památníku Sintů a Romů zavražděných národními socialisty… Ústřední výbor ve svém požadavku připomíná, že památník k uctění 500 000 sintských a romských obětí holokaustu schválilo zastupitelstvo města Berlína, parlament a federální vláda na počátku roku 1994. Nicméně mluvčí města Berlína popřel, že by se město někdy zavázalo takový památník postavit.“
Tato kauza znovu otevřela debatu o čísle „500 000.“ K ospravedlnění památníku musí být toto číslo znovu přezkoumáno. Pro údajných 500 000 obětí neexistuje žádný skutečný důkaz. Toto číslo není podloženo žádnou důvěryhodnou dokumentací a nikdy neproběhl žádný vědecký výzkum. Nesouhlasí-li někdo s mými tvrzeními, tak je žádám, aby napsali redakci tohoto časopisu a poskytli příslušnou dokumentaci včetně jména autora, názvu publikace, vydavatele, roku vydání, ISBN atd. Již více než 20 let pátrám po informacích o kompetentním vyšetřování těchto obvinění.
2. Hledání základů
První otázkou, jež musí zákonitě vyvstat, je, na čem se zakládá číslo 500 000, odkud se vzalo? V roce 1972 napsal Donald Kenrich a Grattan Puxon knihu The Destiny of Europe’s Gypsies (Osud evropských cikánů). Ta byla vychvalována jako „první odbornou historickou knihou tohoto starověkého národa, který je na Západě menšinou“ a také jako „důležitá odborná práce na poli historie.“ Německý překlad byl vydán v roce 1981 Tilmanem Zülchem ze „Společnosti pro ohrožené národy“ v Göttingenu. Tento překlad nese název Sinti und Roma – die Vernichtung eines Volkes im NS-Staat (Sinti a Romové – vyhlazení národa nacistickým státem). Anglické slovo „destiny“(osud), v němčině „Schicksal“, bylo zaměněno za „Vernichtung,“ které znamená vyhlazení. [2] [3] Někdo by skutečně měl udělat vědeckou studii o propagandistických překladech!
Grattan a Puxon se snažili počet obětí Sinti a Romů ustavit na 219 700. [2] [4] To bylo v roce 1972, kdy bylo dostupno méně dokumentů než dnes. Dnes je tedy poměrně snadné se dopátrat, že toto číslo je až příliš vysoké. Čísla, ze kterých byl celkový odhad sestaven, byly často založena na individuálních svědectvích, která tehdy nemohla být zdokumentována. [5] [6]
Rovněž stojí za zmínku, že cestou z Anglie do střední Evropy se počet obětí zvedl z 219 700 a 500 000. Od tohoto roku je pak právě toto číslo neustále rozšiřováno Tilmanem Zülchem a jeho „Společností.“
Nyní když známe původ čísla 500 000, je naší další otázkou: „Kde je zdokumentováno?“ Každé veřejné prohlášení musí být podloženo nějakou dokumentací. Následující částí je snažení o nalezení zdrojů pro tuto cifru, což bylo doposavaď neúspěšné.
3. Počet nalezených výsledků: nula
V roce 1980 jsem požádal o dokumentaci k tomuto číslu cikánského badatele Dr. Marka Münzela z Muzea pro zkoumání lidové kultury ve Frankfurtu. Jeho odpověď:[7]
„Zvlášť bych doporučil spojit se s Muzeem pronásledování v Izraeli, které můžete kontaktovat skrz Mme. Miriam Novitschvou, c/o Etudes Tsiganes, 2 rue d’Hautpoul, F-75019, Paris 19eme.”
Odpověď od Mme. Novitschová z Izraele byla následující:[8]
„Existuje rovněž cikánská organizace, která od Němců požaduje reparace za skutečně zavražděných 500 000 Cikánů.“
Mme. Novitshová byla velmi laskavá, když zopakovala dané obvinění, ale nepodařilo se jí předložit požadovanou dokumentaci nebo citovat nějaký konkrétní zdroj. Napsal jsem ji tedy znovu a zvláště jsem zopakoval klíčovou otázku: [9] „Víte o původu tohoto čísla?“ Tentokrát jsem však neovdržel vůbec žádnou odpověď.
Dne 31. května 1980 jsem napsal do Internationalen Suchdienst (Mezinárodní centrum pro hledání osob) Arolsenu a zeptal se:
„Je vám známo, kolik zemřelo cikánů v důsledku zvěrstev spáchaných nacionálně socialistickým režimem?“
Organizace, která by podle všeho měla mít informace o 500 000 zavražděných cikánech, odpověděla následovně:[10]
„Co se týká vašeho dopisu (body 1-12), musíme vás informovat, že naše centrum nemá žádnou dokumentaci nebo jakékoli jiné informace, díky kterým bychom mohli zodpovědět vaši otázku.“
Mějte prosím na paměti, že Mezinárodní centrum pro hledání osob má ve svých archivech miliony dokumentů ze všech možných koncentračních táborů nebo podobných zařízení. Přesto je neschopno ověřit údajnou vraždu 20 000 německých Cikánů, natož 500 000. Zřejmě se krom mě nikdo nepokusil skrz toto Centrum zdokumentovat cikánské ztráty na životech, přestože všechny velké noviny píší o přesném číslu 500 000! Není to úžasné?
Další organizací, od které bychom mohli získat přesné informace je německá Institut für Zeitgeschichte (IfZ, Ústav soudobé historie) v Mnichově. Hellmuth Auerbach z IfZ mě nicméně po mém dotazu odkázal na knihu Kenricha a Puxtona[3] a také na práci Christiana Bernadaca,[11] který počet obětí odhaduje na 229 950.[12] Auerbachův dopis je zajímavý v tom, co nepřímo odhaluje: minimálně v roce 1980 IfZ vědělo, že neexistují žádné dokumenty podporující číslo 500 000. Přesto za posledních 20 let neučinilo žádný pokus, aby tiskové agentury, politiky, německou spolkovou vládu a další informovalo, že číslo 500 000 není podloženo žádnými dokumenty, a tudíž by nemělo být používáno.
Můj dotaz mířený na Nizozemský ústav pro válečnou dokumentaci (Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie) v Amsterdamu byl zodpovězen E.G. Groeneveldem následovně:[13]
„Celkový počet Cikánů zabitých nacisty je odhadován na 200 000.“
Jako svůj zdroj[14] udal rovněž Kenricka a Puxona[3]. Další historický ústav neměl vůbec žádný důkaz pro údajný počet oběti 500 000 a nezmínil žádnou studii, která poukazuje na to, že počet 200 000 je rovněž nesprávný.[5][6]
Přední historici, jako například britský Churchillův životopisec Martin Gilbert, jsou si vědomi toho, že číslo 500 000 nemůže být skutečné, jak si můžeme přečíst v jeho knize The Holocaust.[15]
Gilbert, člen oxfordské mertonské koleje, je jedním z nejlepších a nejuznávanějších anglických historiků. Ve své knize píše, že číslo 500 000 je obrovské propagandistické přehánění a vyjadřuje překvapení, že němečtí politici pokračují v záměrném šíření těchto nepravd, i když k tomu nejsou nuceni okupačními silami.
Když se vydavatelů novin zeptáme na zdroj čísel, o kterých nepřestávají mluvit, odpoví podobně jako Welt-Archiv:[16]
„Prosím kontaktujte Gesellschaft für bedrohte Völker [Společnost ohrožených národů], Post Office Box 159, Göttingen.”
Dokonce i ty největší noviny, zaměstnávající stovky novinářů a disponující obrovskými archivy, jejichž poslání zahrnuje závazek prověřovat vážná obvinění vůči svým krajanům, se vzdaly své odpovědnosti. Levicový Der Spiegel, největší německo noviny, na můj dotaz týkající se zdroje onoho sporného čísla odpověděl takto:[17]
„V odpovědi na vaši otázku vás odkazujeme k Tilmen Zülch (Editor), “In Auschwitz vergast, bis heute verfolgt” [Zplynován v Osvětimi, dodnes], Reinbek, 1979, str. 121.“
Na straně 121, Zülch konstatuje:
„Podle odhadů evropských cikánologů [odborníci zabývající se cikány], zavraždila Třetí říše kolem 500 000 mužů, žen a dětí této národností skupiny jako součást „Konečného řešení,“ přesto nebyl úplný rozsah této genocidy zcela determinován.“
Bohužel, zdroj těchto statistik, který Spiegel nekriticky šíří, se neobtěžuje přesně určit své „evropské cikánology.“ Média nikdy nezmíní tu nejdůležitější otázku! Odpověď Der Spiegelu přesto pro uvažující lidi naznačuje jinou otázku. Poté, co byla osoba nebo skupina „zplynována v Osvětimi“ před šedesáti lety, jak může být dnes pronásledována?[18]
4. Požadavky Sintů a Romů
V roce 1980 publikoval Svaz Romů a Liga německých Sintů manifest adresovaný vládě Spolkové republice Německo, jehož úvod začíná takto:[19]
„Alespoň půl milionů evropských Romů a Sintů se stalo oběťmi rasistické politiky Třetí říše. […] Považujeme tudíž následující kroky Spolkové republiky Německo za vhodné: 1. Jménem Spolkové republiky Německo, musí současná vláda oficiálně uznat skutečnost genocidy spáchanou německou třetí říší proti evropským Romům a Sintům.“
Historie nám ukazuje, že když Ústřední koncil něco požaduje, politici v Bonnu se chopí pozornosti. Dne 7. listopadu 1985, během 171. Zasedání německého parlamentu, během diskuse o „situaci a požadavcích Sintů, Romů a spřízněných skupin,“ Helmut Kohl prohlásil:[20]
„Dne 21. prosince 1982, vláda Spolkové republiky učinila toto rozhodnutí: Sinti a Romové pod národně socialistickou diktaturou trpěli krutou nespravedlností. Pro rasové důvody byli pronásledováni a mnoho z nich bylo zavražděno. Na tyto zvěrstva se musí pohlížet jako na genocidu.“
Tudíž v roce 1982 německá spolková vláda opět obvinila německý národ z „genocidy.“ Ve svém projevu 7. listopadu 1985, pokračoval kancléř Kohl ve stejném duchu:
„Přibližně 500 000 Sintů a Romů trpělo pod Hitlerovou diktaturou násilnou smrti. […] Tyto zvěrstva musí být uznána jako genocida.“
V otevřeném dopise z 11. února 1986, jsem požadoval, aby kancléř Kohl
„veřejnosti nabídl nějaký prokazatelný dokument nebo hmotný důkaz, jenž by jasně a jednoznačně podpořil vaše obvinění ze spáchání genocidy vůči 500 000 Sintům a Romům. […] Věřím, že se mnou budete souhlasit, že v právním státě musí žalobce svá obvinění prokázat. Ve svém projevu jste také řekl, že ‘už nikdy nesmí na německé půdě dojít k rasové diskriminaci.’ Dokud nepředložíte žádné důkazy pro vaše vážná nepodložená obvinění, pak tyto obvinění pokračují v diskriminaci vůči většinovým Němcům. Byl bych velmi vděčný, kdybyste mě informoval o tom, jestli německá spolková vláda disponuje o těchto obviněních jakýmikoli prokazatelnými důkazy.“
Třináct let později, v roce 1999, a spolková vláda stále nenabídla žádný dokument nebo důkaz, aby tato obvinění něčím podložila, ledažeby se esej od Michaela Zimmermanna dala považovat za odpověď. Zimmermannova esej, nesoucí bombastický název „Národně socialistická politika vyhlazování vedená proti Sintům a Romům,“ byla otištěna jako vložka v oficiálním týdeníků německé vlády, Das Parliament.[21] Zabývá se nicméně pouze německými cikány a neobsahuje žádné důkazy pro podložení údajné cifry 500 000. Jednu kapitolu rovněž věnuje okrajovému tématu „Sterilizace a bránění ve svatbě.“ Projev německého spolkového presidenta Dr. Romana Herzoga, z 16. března 1997, v Heidelbergu, přejela slovo od slova od sintských a romských organizací, a udělala tak jasno, že německá vláda nemá nejmenší zájem dokázat, zkorigovat nebo zdokumentovat tyto monstrózní obvinění.
5. Projev německého prezidenta Herzoga
Dne 16. března 1997, ve svém projevu u příležitosti otevření Dokumentačního a kulturního centra německých Sintů a Romů v Heidelbergu, president Spolkové republiky Německo, Dr. Roman Herzog, řekl:[22]
„Výstava, kterou dnes otevíráme, názorně dokazuje, jak dlouhodobá diskriminace vykulminuje v pronásledování a vraždění. Téměř 500 000 zavražděných obětí, z nichž více než 20 000 byli němečtí Sinti a Romové – to je barbarství nesmírných rozměrů.“
Děkuji, presidente Herzogu, nyní máme 20 000 údajně zavražděných německých Sintů a Romů. Dále tu máme Donalda Kenriche, jehož přednáška byla následující:[23]
„Když se národní socialisté dostali v roce 1933 k moci, žilo tehdy v Německu kolem 20 000 cikánů.
To je poměrně problém, protože Grattan/Puxon nás v roce 1979 informovali, že „Organizace Sintů se obává o problémy přibližně 50 000 v Německu narozených Sintů.“[24]
Dne 27. září 1992, New York Times na stránce E5 napsaly, že nyní je v Německu 200 000 (dvě stě tisíc!) cikánů.
A tak tu máme pro prezidenta Herzoga otázku: jak je možné, že 20 000 cikánů, kteří žili v Německu před druhou světovou válkou, a z nichž do roku 1945 zemřelo 20 000 (20 000 – 20 000 = 0), se v roce 1979 zvýšilo na 50 000 a v roce 1997 na 200 000? Prosím poznamenejme, že Puxon konkrétně zmínil 50 000 cikánů, kteří se v Německu narodili a neimigrovali do něj. Jediné možné vysvětlení je to, že Herzogovo politicky korektní prohlášení, že bylo 20 000 německých cikánů zavražděno a sterilizováno, nemůže tváří tvář historickým skutečnostem obstát.
Jeho ujištění, že „více než 20 000 německých Sintů a Romů“ bylo zavražděno je také v rozporu s německým deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung. Dne 27. Ledna 1993, se v nich objevil článek s titulkem „Romská výstava v Mohuči.“ V něm se píše:[25]
„Kolem 8 000 německých Sintů a Romů žije dnes v Porýní-Falc. Většina z těchto rodin, podle Krausnicka, může prokázat svůj původ k tomuto regionu až 300 let do minulosti díky církevní dokumentaci.“
Pokud 8 000 žijících dnes v Porýní-Falc v roce 1992 může „prokázat svůj původ k tomuto regionu až 300 let do minulosti díky církevní dokumentaci,“ můžeme logicky vyvodit, že 1) do této oblasti neimigrovali a 2) nebyli v období Třetí říše zavražděni ani sterilizováni. Porýní-Falc můžeme v Německu považovat za malou spolkovou zemi, a podobná situace může panovat i v jiných zemích. Tudíž ujištění presidenta Herzoga nemohou být pravdivá.
Zde bychom vzpomněli na to, že 16. března 1996, president Herzog zmiňoval „přibližně 500 000 zavražděných obětí.“[22] A máme-li věřit dopisu zaslaném do New York Times, napsaném romským aktivistou Janem F. Hancockem 20. srpna 1990, tak Herzog vlastně toto číslo zlehčoval:
„Nedávný výzkum nyní naznačuje, že v období Třetí říše bylo zavražděno více než milion cikánů, a jak náš výzkum pokračuje, tak tento odhad stoupá […]“
Jednomilionová cifra byla také publikována Internationaler Zigeunermission e.V. (Mezinárodní cikánská delegace), Post Office Box 410, Karlsruhe) v periodiku Stimme der Zigeuner a také distribuované ve speciální „Holokaust“ edici. V nich stojí následující:
„Jen málo byla zmiňována ta skutečnost, že spolu s 6 miliony Židy, bylo tím samým způsobem zavražděno jeden milion cikánů.“
Zde máme další důkaz, že počet obětí se zvětšuje v poměru k času, který od těchto vražd uplynul. Nyní prozkoumáme nejnovější počty „obětí“ s předválečnými počty obyvatel.
6. Prezidentovo popírání
Grattan/Puxon odhadují, že v roce 1939 žilo v zemích zapojených do druhé světové války kolem jednoho milionu cikánů.[2][3] Vydání Encyclopedia Americana z roku 1940, odhaduje toto číslo pro celou Evropu na 750 000.[26] Ve vydání z roku 1968 (Vol. 13 str. 590) stojí:
„Počet cikánů v Evropě před druhou světovou válkou byl odhadován mezi 750 000 na 1 000 000 až na 1 500 000.“
Dobře, řekněme, že v Evropě žil jeden milion cikánů. Nyní, abychom si ukázali, že propagandistická cifra jdoucí od půl milionu k jednomu milionu je nesprávná. Porovnejme nyní počty cikánů žijících v evropských zemích okupovaných Hitlerem v roce 1939 s čísly Sintů a Romů žijících v těchto zemích v roce 1992. Mějte na paměti, že antiněmecká propaganda tvrdí, že cikáni, kteří nebyli zavražděni, byli sterilizováni! Čísla pro rok 1939 jsou z knihy Kenricka a Puxona.[2][3] A čísla pro rok 1992 z New York Times z 2. září 1992.[27] Pro následující srovnání si vytvoříme tabulku s počtem Sintů a Romů žijících v daných evropských zemích v letech 1939 a 1992:
Kenrick/Puxon 1939 —————- New York Times, 2. září, 1992
Belgie —————- 500 —————- 10 000[28]
Holandsko ———– 500 —————- 35 000[29]
Německo ————- 20 000 ———— 200 000
Československo —– 93 000 ———— 1 000 000
Bulharsko ———————————- 1 000 000
Baltské státy ——— 7000 ————— 50 000
Anglie ————————————— 100 000
Francie —————- 40 000 ————- 500 000
Itálie ——————- 25 000 ————- 400 000
Rakousko ————- 11 200 ————-
Polsko —————– 50 000 ————- 750 000
Rumunsko ———— 300 000 ———— 3 000 000
Jugoslávie ———— 88 500 ————– 1 500 000
Španělsko a Portugalsko —————– 750 000
Skandinávie ——————————– <50 000="" br="">
Maďarsko ———— 100 000 ———— >500 000[30]
SSSR, Rusko ——– 200 000 ———— 1 000 000
Celkem ————— 935 700 ———— 10 845 000
New York Times nám neposkytuje žádná čísla pro Belgii, Holandsko a Maďarsko; u těch jsme spoléhali na čísla u Grattan/Puxona.[31] Je zřejmé, že celková cikánská populace byla v roce 1992 vyšší než deset milionů. Před válkou se tento počet pohyboval někde kolem 750 000 až 1 000 000. Musíme také poznamenat, že New York Times mezi svými zdroji uvádí „Internationa Union of Romani“ (Mezinárodní unii Romů). Podíváme-li se však na výše uvedená čísla, jak vůbec někdo může mluvit o „genocidě“?
Vraťme se k projevu presidenta Herzoga:[30]
„Sám Hitler rozkázal Himmlerovi[[32]] bez výjimek provést deportaci všech Sintů a Romů do vyhlazovacích táborů. Tam byli systematicky vražděni, rodina po rodině, všichni, malé děti i jejich staří prarodiče. K tomu všemu docházelo v nacistické sféře vlivu.“
Taková je podle slov Dr. Romana Herzoga oficiální verze. Musíme poznamenat, že tyto ohromující poznámky, učiněné nejvyšším představitelem německé vlády, byly učiněny celých pět let po publikování článku výše zmíněného článku v New York Times. I na konci 20. století, v době počítačů, mikroprocesorů a cest na Měsíc, se němečtí vrcholní politici stále snaží veřejnosti namluvit takovéto žvásty.
Herzogova přesná slova:
„systematicky vražděni […] všichni, malé děti i jejich staří prarodiče […]v nacistické sféře vlivu.“
Co by se stalo, kdybychom jeho poznámky přenesly do jednoduché matematické rovnice? Jeho poznámky mohou být pro Německo, Polsko a Československo vyjádřena následovně:
Německo 1939: 20 000 – 20 000 = 0 = 50 000
Německo 1992: 20 000 – 20 000 = 0 = 200 000
Polsko: 50 000 – 50 000 = 0 = 750 000
Československo: 93 000 – 93 000 = 0 = 1 000 000
Matematické vyjádření Herzogova prohlášení dokazují, že nemohou být správná. Nic nemůže lépe demonstrovat vědecký krach oficiální, politicky korektní historie, než výroky veřejných činitelů, přesně jako u těch německého spolkového presidenta Herzoga.
7. Výzkum teprve začíná
Náš výzkum zakončíme citátem od cikánského badatele Dr. Strecka:[33]
„Nebylo možné zrekonstruovat odpovídající plán genocidy namířené proti cikánům, a to ani v jeho konceptualizaci nebo realizaci.“
„Skutečný výzkum teprve nyní začíná“ je titul článku od Bettina Schulteho, vydaný levicovým německým deníkem Frankfurter Rundschau dne 13. února 1997. Podtitulem je „Korekce ke Goldhagenovi: Přednášky o holokaustu z univerzity ve Freiburgu.“ Článek nám dává aspoň nějakou naději do budoucna:
„Empirický a pozitivistický přístup k tomuto tématu byl možný díky přelomovým studiím poměrně mladých vědců. Díky přesnému studiu původních dokumentů je nyní prokázáno, že počet obětí z řad Sintů a Romů je ve skutečnosti mnohem menší, než se původně tvrdilo. Počet obětí se pohybuje spíše kolem 50 000, než 500 000 (Michael Zimmermann, Essen / Jena).“
Zde se opět můžeme setkat se starým známým „holokaustovým přeháněním!“
Je rovněž zajímavé, že se Rundschaův článek objevil měsíc před projevem prezidenta Herzoga. Očividně se ti, kdo prezidentovi projev psali, nepokusili se současným historickým výzkumem držet krok
8. Závěr
Náš výzkum poukázal na následující:
Od skončení války nyní uběhlo 59 let, a během této doby nikdo nepředložil žádný objektivní nebo ověřitelný dokument, podporující „genocidu,“ která údajně měla vyústit ve smrt 500 000 cikánů.
Vědecky vzato musí historie dojít k závěru, že žádná taková „genocida“ neexistovala. Nejlepším důkazem, který by tento náš závěr podpořil, může být počet žijících cikánů v Evropě na počátku 90. let: 10,8 milionů. Jejich populace z doby před válkou se tak zvětšila desetinásobně.
Počty obětí, které politická a korporátní média neustále šíří, nemohou být prostě pravdivá. Jsou pouhým přeháněním, aby tak podpořily nespravedlivé požadavky na odškodnění.
Neexistuje žádné ospravedlnění pro berlínský památník, a není ani důvod tento památník stavět.
Politici nemají žádné právo vědomě vykonávat veřejnou službu na základě falešných a mylných údajů.
Poznámky na okraj:
V tomto článku jsme citovali prezidenta Herzoga:
„Téměř 500 000 zavražděných obětí, z nichž více než 20 000 byli němečtí Sinti a Romové – to je barbarství nesmírných rozměrů.“
Takže, „20 000 byli němečtí Sinti a Romové.“ Musíme se ptát, je si prezident Herzog vědom toho, že ve městě Pforzheim, bylo za jedinou jarní noc roku 1945 spojeneckými fosforovými bombami zaživa upáleno 17 600 německých civilistů – většinou žen a dětí?[34] Nebo, že bylo 20 000 civilistů zavražděno podobným způsobem v Kolíně nad Rýnem? Nebo oněch sta tisíců ostatních civilistů, kteří zemřeli při bombardování Hamburku, Drážďan a v dalších stovkách německých měst, nehorázné porušení Ženevského dohody? Toto skutečně bylo „barbarství nesmírných rozměrů.“ A na rozdíl od příběhů o zvěrstvech, vymyšlené nepřáteli Německa během dvou světových válek, byla zvěrstva spáchaná na Němcích velmi dobře zdokumentována. Požadují obyvatelé Pforzheimu, Kolíně nad Rýnem, Hamburku nebo Drážďan vlastní památníky holokaustu v Berlíně? A podpořil by vůbec některý z německých politiků takový požadavek?
Ústřední výbor německých Sintů a Romů má bezpochyby právo prosazovat zájmy německých Sintů a Romů, ale kde berou právo reprezentovat všechny cikány Evropy? A když je počet Sintů a Romů, kteří během druhé světové války zemřeli, zcela jasně menší než 20 000, proč této konkrétní podskupině stavět v Berlíně památník, a ne německým obětem mnohem větších zvěrstev?
Dne 18. srpna 1999, napsal Heinrich Wefing poučný článek do Frankfurter Allgemeiner Zeitung, s názvem „Eskalace paměti,“ o požadavcích cikánského Ústředního výboru pro „památník“ 750 000 Romům a Sintům, zavražděných v období Třetí říše. Poukázal na to, že mezi lety 1997 a 1999 se počet cikánských obětí jako mávnutím kouzelného proutku zvýšil o dalších 50%, a to z 500 000 na 750 000. Můj dopis, poukazující na chyby v článku, nebyl deníkem vůbec otištěn.
Dále ke čtení:
Ilse Schrimer-Vowinckel, „On the Fate of Gypsies in the Third Reich,“ v tomto čísle str. 331-333.
Carlo Mattogno, „Plynování Cikánů v Osvětimi 2. srpna 1944,“ The Revisionist 1(3) (2003), str. 330-332.
Poznámky:
[1] Deutsche Presse-Agentur, „Kurz gemeldet: Der Zentralrat Deutscher Sinti fordert [...]“, New Yorker Staats-Zeitung (New York City Newspaper, v němčině), 7. srpna, 1999, str. 6.
[2] Donald Kenrick, Grattan Puxon, Sinti und Roma – die Vernichtung eines Volkes im NS-Staat, Pogrom Series No. 69/70, Gesellschaft für bedrohte Völker, Post Office Box 159, Göttingen 1981, str. 135.
[3] Disertační práce, The Destiny of Europe’s Gypsies, Sussex University Press, London, 1972, str. 185.
[4] Ibid., str. 183 a dále.
[5] Udo Walendy, “Zigeuner bewältigen 1/2 Million,” Historische Tatsachen (Historic Facts) No. 23, Verlag für Volkstum und Zeitgeschichtsforschung. Vlotho, 1985.
[6] Otward Müller, “Zum Schicksal der Zigeuner Europas,” Der Deutschamerikaner, Chicago, červen 1982, str.5. Also: Deutsche National-Zeitung, Munich, Vol. 34, 27. dubna až 25. května, 1984, No. 18-22.
[7] Dopis editorovi, 14. červenec, 1980.
[8] Dopis editorovi, 24. září, 1980.
[9] Autorův dopis Mme. Novitschové, 26. října, 1980.
[10] Dopis autorovi ze dne 7. července, 1980.
[11] Christian Bernadac, L’Holocauste oublie – Le massacre de tsiganes, Ed. France-Empire, Paris, 1979.
[12] Dopis z Institut für Zeitgeschichte, 11. srpen, 1980.
[13] Dopis autorovi, 9. června, 1980.
[14] Dopis autorovi, 27. června, 1980.
[15] Martin Gilbert, The Holocaust, Holt, Reinhard, Winston, New York 1985, str. 824.
[16] Odpověď od oddělení písemného styku Die Welt autorovi, Bonn, 7. prosince, 1980.
[17] Dopis autorovi, 9. prosince, 1980.
[18] Tilman Zülch, In Auschwitz vergast, bis heute verfolgt, rororo 4430, Rowohlt, Reinbek bei Hamburg 1979.
[19] Donald Kenrick, Grattan Puxon, Tilman Zülch, Die Zigeuner – verkannt – verachtet – verfolgt, Niedersächsische Landeszentrale für politische Bildung, Hannover 1980, str. 125.
[20] Helmut Kohl, “Rede des Bundeskanzlers zur Lage der Sinti und Roma. 171. Sitzung des Deutschen Bundestages am 7. November 1985,” zvláštní tisk, distribuováno Německým spolkovým kancléřstvím.
[21] B16-17/87, 18. dubna, 1987, str. 31-45.
[22] Roman Herzog (Bundespräsident), Rede zur Eröffnung des Dokumentations- und Kulturzentrums Deutscher Sinti und Roma in Heidelberg am 16. März 1997 (Projev z otevření Dokumentačního a kulturního centra německých Sintů a Romů v Heidelbergu, 16. května, 1997). Bulletin, Presse- und Informationsamt der Bundesregierung, 19. března, 1997, No. 234, str. 259.
[23] Srovnej poznámku 19, str. 37.
[24] Grattan Puxon v T. Zülch, poznámka 20, str. 33.
[25] Rene Wagner, „Sagen, was gewesen ist – Roma Ausstellung in Mainz,“ Frankfurter Allgemeine Zeitung, 27. ledna 1993, str. 7.
[26] „The number of Gypsies in Europe has been roughly estimated at 750,000“ heslo „Gypsies,“ str. 591, Vol. 13.
[27] Stephen Kinzer, „Germany Cracks Down; Gypsies Come First,“ The New York Times, 27. září, 1992, str. E5.
[28] T. Zülch, op.cit. (poznámka 18), str. 45.
[29] Ibid., str. 44.
[30] Ibid., str. 54; srovnej také “Hungary’s Gypsies form self-government,” Daily Gazette (Schenectady, NY), 11. dubna, 1995:
“According to legislation on minorities, Hungary has an estimated gypsy population of almost half a million but unofficial estimates put the population at twice that.”
[31] Grattan Puxon, v T. Zülch, op.cit. (poznámka 18), str. 44 a dále., 54.
[32] Sorvnej také Klaus Sojka, “Wo ist der ‘Himmler-Befehl?’”, Deutsche National-Zeitung, 13. srpna, 1999, str. 10.
[33] Zeitschrift für Kulturaustausch, Vol. 31, 1981, číslo 4, str. 418, Stuttgart.
[34] Maximilian Czesany, Alliierter Bombenterror. Der Luftkrieg gegen Europas Zivilbevölkerung, Druffel, Leoni am See 1987, str. 650.
|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|9.3.2014|
1. Hlavní město přetéká památníky
Dne 7. srpna 1999 uveřejnil německý tisk následující zprávu, kterou vydala Deutche Presse-Agentur (Německá tisková agentura):[1]
„Ústřední výbor německých Sintů a Romů znovu požaduje výstavbu plánovaného berlínského památníku Sintů a Romů zavražděných národními socialisty… Ústřední výbor ve svém požadavku připomíná, že památník k uctění 500 000 sintských a romských obětí holokaustu schválilo zastupitelstvo města Berlína, parlament a federální vláda na počátku roku 1994. Nicméně mluvčí města Berlína popřel, že by se město někdy zavázalo takový památník postavit.“
Tato kauza znovu otevřela debatu o čísle „500 000.“ K ospravedlnění památníku musí být toto číslo znovu přezkoumáno. Pro údajných 500 000 obětí neexistuje žádný skutečný důkaz. Toto číslo není podloženo žádnou důvěryhodnou dokumentací a nikdy neproběhl žádný vědecký výzkum. Nesouhlasí-li někdo s mými tvrzeními, tak je žádám, aby napsali redakci tohoto časopisu a poskytli příslušnou dokumentaci včetně jména autora, názvu publikace, vydavatele, roku vydání, ISBN atd. Již více než 20 let pátrám po informacích o kompetentním vyšetřování těchto obvinění.
2. Hledání základů
První otázkou, jež musí zákonitě vyvstat, je, na čem se zakládá číslo 500 000, odkud se vzalo? V roce 1972 napsal Donald Kenrich a Grattan Puxon knihu The Destiny of Europe’s Gypsies (Osud evropských cikánů). Ta byla vychvalována jako „první odbornou historickou knihou tohoto starověkého národa, který je na Západě menšinou“ a také jako „důležitá odborná práce na poli historie.“ Německý překlad byl vydán v roce 1981 Tilmanem Zülchem ze „Společnosti pro ohrožené národy“ v Göttingenu. Tento překlad nese název Sinti und Roma – die Vernichtung eines Volkes im NS-Staat (Sinti a Romové – vyhlazení národa nacistickým státem). Anglické slovo „destiny“(osud), v němčině „Schicksal“, bylo zaměněno za „Vernichtung,“ které znamená vyhlazení. [2] [3] Někdo by skutečně měl udělat vědeckou studii o propagandistických překladech!
Grattan a Puxon se snažili počet obětí Sinti a Romů ustavit na 219 700. [2] [4] To bylo v roce 1972, kdy bylo dostupno méně dokumentů než dnes. Dnes je tedy poměrně snadné se dopátrat, že toto číslo je až příliš vysoké. Čísla, ze kterých byl celkový odhad sestaven, byly často založena na individuálních svědectvích, která tehdy nemohla být zdokumentována. [5] [6]
Rovněž stojí za zmínku, že cestou z Anglie do střední Evropy se počet obětí zvedl z 219 700 a 500 000. Od tohoto roku je pak právě toto číslo neustále rozšiřováno Tilmanem Zülchem a jeho „Společností.“
Nyní když známe původ čísla 500 000, je naší další otázkou: „Kde je zdokumentováno?“ Každé veřejné prohlášení musí být podloženo nějakou dokumentací. Následující částí je snažení o nalezení zdrojů pro tuto cifru, což bylo doposavaď neúspěšné.
3. Počet nalezených výsledků: nula
V roce 1980 jsem požádal o dokumentaci k tomuto číslu cikánského badatele Dr. Marka Münzela z Muzea pro zkoumání lidové kultury ve Frankfurtu. Jeho odpověď:[7]
„Zvlášť bych doporučil spojit se s Muzeem pronásledování v Izraeli, které můžete kontaktovat skrz Mme. Miriam Novitschvou, c/o Etudes Tsiganes, 2 rue d’Hautpoul, F-75019, Paris 19eme.”
Odpověď od Mme. Novitschová z Izraele byla následující:[8]
„Existuje rovněž cikánská organizace, která od Němců požaduje reparace za skutečně zavražděných 500 000 Cikánů.“
Mme. Novitshová byla velmi laskavá, když zopakovala dané obvinění, ale nepodařilo se jí předložit požadovanou dokumentaci nebo citovat nějaký konkrétní zdroj. Napsal jsem ji tedy znovu a zvláště jsem zopakoval klíčovou otázku: [9] „Víte o původu tohoto čísla?“ Tentokrát jsem však neovdržel vůbec žádnou odpověď.
Dne 31. května 1980 jsem napsal do Internationalen Suchdienst (Mezinárodní centrum pro hledání osob) Arolsenu a zeptal se:
„Je vám známo, kolik zemřelo cikánů v důsledku zvěrstev spáchaných nacionálně socialistickým režimem?“
Organizace, která by podle všeho měla mít informace o 500 000 zavražděných cikánech, odpověděla následovně:[10]
„Co se týká vašeho dopisu (body 1-12), musíme vás informovat, že naše centrum nemá žádnou dokumentaci nebo jakékoli jiné informace, díky kterým bychom mohli zodpovědět vaši otázku.“
Mějte prosím na paměti, že Mezinárodní centrum pro hledání osob má ve svých archivech miliony dokumentů ze všech možných koncentračních táborů nebo podobných zařízení. Přesto je neschopno ověřit údajnou vraždu 20 000 německých Cikánů, natož 500 000. Zřejmě se krom mě nikdo nepokusil skrz toto Centrum zdokumentovat cikánské ztráty na životech, přestože všechny velké noviny píší o přesném číslu 500 000! Není to úžasné?
Další organizací, od které bychom mohli získat přesné informace je německá Institut für Zeitgeschichte (IfZ, Ústav soudobé historie) v Mnichově. Hellmuth Auerbach z IfZ mě nicméně po mém dotazu odkázal na knihu Kenricha a Puxtona[3] a také na práci Christiana Bernadaca,[11] který počet obětí odhaduje na 229 950.[12] Auerbachův dopis je zajímavý v tom, co nepřímo odhaluje: minimálně v roce 1980 IfZ vědělo, že neexistují žádné dokumenty podporující číslo 500 000. Přesto za posledních 20 let neučinilo žádný pokus, aby tiskové agentury, politiky, německou spolkovou vládu a další informovalo, že číslo 500 000 není podloženo žádnými dokumenty, a tudíž by nemělo být používáno.
Můj dotaz mířený na Nizozemský ústav pro válečnou dokumentaci (Rijksinstituut voor Oorlogsdocumentatie) v Amsterdamu byl zodpovězen E.G. Groeneveldem následovně:[13]
„Celkový počet Cikánů zabitých nacisty je odhadován na 200 000.“
Jako svůj zdroj[14] udal rovněž Kenricka a Puxona[3]. Další historický ústav neměl vůbec žádný důkaz pro údajný počet oběti 500 000 a nezmínil žádnou studii, která poukazuje na to, že počet 200 000 je rovněž nesprávný.[5][6]
Přední historici, jako například britský Churchillův životopisec Martin Gilbert, jsou si vědomi toho, že číslo 500 000 nemůže být skutečné, jak si můžeme přečíst v jeho knize The Holocaust.[15]
Gilbert, člen oxfordské mertonské koleje, je jedním z nejlepších a nejuznávanějších anglických historiků. Ve své knize píše, že číslo 500 000 je obrovské propagandistické přehánění a vyjadřuje překvapení, že němečtí politici pokračují v záměrném šíření těchto nepravd, i když k tomu nejsou nuceni okupačními silami.
Když se vydavatelů novin zeptáme na zdroj čísel, o kterých nepřestávají mluvit, odpoví podobně jako Welt-Archiv:[16]
„Prosím kontaktujte Gesellschaft für bedrohte Völker [Společnost ohrožených národů], Post Office Box 159, Göttingen.”
Dokonce i ty největší noviny, zaměstnávající stovky novinářů a disponující obrovskými archivy, jejichž poslání zahrnuje závazek prověřovat vážná obvinění vůči svým krajanům, se vzdaly své odpovědnosti. Levicový Der Spiegel, největší německo noviny, na můj dotaz týkající se zdroje onoho sporného čísla odpověděl takto:[17]
„V odpovědi na vaši otázku vás odkazujeme k Tilmen Zülch (Editor), “In Auschwitz vergast, bis heute verfolgt” [Zplynován v Osvětimi, dodnes], Reinbek, 1979, str. 121.“
Na straně 121, Zülch konstatuje:
„Podle odhadů evropských cikánologů [odborníci zabývající se cikány], zavraždila Třetí říše kolem 500 000 mužů, žen a dětí této národností skupiny jako součást „Konečného řešení,“ přesto nebyl úplný rozsah této genocidy zcela determinován.“
Bohužel, zdroj těchto statistik, který Spiegel nekriticky šíří, se neobtěžuje přesně určit své „evropské cikánology.“ Média nikdy nezmíní tu nejdůležitější otázku! Odpověď Der Spiegelu přesto pro uvažující lidi naznačuje jinou otázku. Poté, co byla osoba nebo skupina „zplynována v Osvětimi“ před šedesáti lety, jak může být dnes pronásledována?[18]
4. Požadavky Sintů a Romů
V roce 1980 publikoval Svaz Romů a Liga německých Sintů manifest adresovaný vládě Spolkové republice Německo, jehož úvod začíná takto:[19]
„Alespoň půl milionů evropských Romů a Sintů se stalo oběťmi rasistické politiky Třetí říše. […] Považujeme tudíž následující kroky Spolkové republiky Německo za vhodné: 1. Jménem Spolkové republiky Německo, musí současná vláda oficiálně uznat skutečnost genocidy spáchanou německou třetí říší proti evropským Romům a Sintům.“
Historie nám ukazuje, že když Ústřední koncil něco požaduje, politici v Bonnu se chopí pozornosti. Dne 7. listopadu 1985, během 171. Zasedání německého parlamentu, během diskuse o „situaci a požadavcích Sintů, Romů a spřízněných skupin,“ Helmut Kohl prohlásil:[20]
„Dne 21. prosince 1982, vláda Spolkové republiky učinila toto rozhodnutí: Sinti a Romové pod národně socialistickou diktaturou trpěli krutou nespravedlností. Pro rasové důvody byli pronásledováni a mnoho z nich bylo zavražděno. Na tyto zvěrstva se musí pohlížet jako na genocidu.“
Tudíž v roce 1982 německá spolková vláda opět obvinila německý národ z „genocidy.“ Ve svém projevu 7. listopadu 1985, pokračoval kancléř Kohl ve stejném duchu:
„Přibližně 500 000 Sintů a Romů trpělo pod Hitlerovou diktaturou násilnou smrti. […] Tyto zvěrstva musí být uznána jako genocida.“
V otevřeném dopise z 11. února 1986, jsem požadoval, aby kancléř Kohl
„veřejnosti nabídl nějaký prokazatelný dokument nebo hmotný důkaz, jenž by jasně a jednoznačně podpořil vaše obvinění ze spáchání genocidy vůči 500 000 Sintům a Romům. […] Věřím, že se mnou budete souhlasit, že v právním státě musí žalobce svá obvinění prokázat. Ve svém projevu jste také řekl, že ‘už nikdy nesmí na německé půdě dojít k rasové diskriminaci.’ Dokud nepředložíte žádné důkazy pro vaše vážná nepodložená obvinění, pak tyto obvinění pokračují v diskriminaci vůči většinovým Němcům. Byl bych velmi vděčný, kdybyste mě informoval o tom, jestli německá spolková vláda disponuje o těchto obviněních jakýmikoli prokazatelnými důkazy.“
Třináct let později, v roce 1999, a spolková vláda stále nenabídla žádný dokument nebo důkaz, aby tato obvinění něčím podložila, ledažeby se esej od Michaela Zimmermanna dala považovat za odpověď. Zimmermannova esej, nesoucí bombastický název „Národně socialistická politika vyhlazování vedená proti Sintům a Romům,“ byla otištěna jako vložka v oficiálním týdeníků německé vlády, Das Parliament.[21] Zabývá se nicméně pouze německými cikány a neobsahuje žádné důkazy pro podložení údajné cifry 500 000. Jednu kapitolu rovněž věnuje okrajovému tématu „Sterilizace a bránění ve svatbě.“ Projev německého spolkového presidenta Dr. Romana Herzoga, z 16. března 1997, v Heidelbergu, přejela slovo od slova od sintských a romských organizací, a udělala tak jasno, že německá vláda nemá nejmenší zájem dokázat, zkorigovat nebo zdokumentovat tyto monstrózní obvinění.
5. Projev německého prezidenta Herzoga
Dne 16. března 1997, ve svém projevu u příležitosti otevření Dokumentačního a kulturního centra německých Sintů a Romů v Heidelbergu, president Spolkové republiky Německo, Dr. Roman Herzog, řekl:[22]
„Výstava, kterou dnes otevíráme, názorně dokazuje, jak dlouhodobá diskriminace vykulminuje v pronásledování a vraždění. Téměř 500 000 zavražděných obětí, z nichž více než 20 000 byli němečtí Sinti a Romové – to je barbarství nesmírných rozměrů.“
Děkuji, presidente Herzogu, nyní máme 20 000 údajně zavražděných německých Sintů a Romů. Dále tu máme Donalda Kenriche, jehož přednáška byla následující:[23]
„Když se národní socialisté dostali v roce 1933 k moci, žilo tehdy v Německu kolem 20 000 cikánů.
To je poměrně problém, protože Grattan/Puxon nás v roce 1979 informovali, že „Organizace Sintů se obává o problémy přibližně 50 000 v Německu narozených Sintů.“[24]
Dne 27. září 1992, New York Times na stránce E5 napsaly, že nyní je v Německu 200 000 (dvě stě tisíc!) cikánů.
A tak tu máme pro prezidenta Herzoga otázku: jak je možné, že 20 000 cikánů, kteří žili v Německu před druhou světovou válkou, a z nichž do roku 1945 zemřelo 20 000 (20 000 – 20 000 = 0), se v roce 1979 zvýšilo na 50 000 a v roce 1997 na 200 000? Prosím poznamenejme, že Puxon konkrétně zmínil 50 000 cikánů, kteří se v Německu narodili a neimigrovali do něj. Jediné možné vysvětlení je to, že Herzogovo politicky korektní prohlášení, že bylo 20 000 německých cikánů zavražděno a sterilizováno, nemůže tváří tvář historickým skutečnostem obstát.
Jeho ujištění, že „více než 20 000 německých Sintů a Romů“ bylo zavražděno je také v rozporu s německým deníkem Frankfurter Allgemeine Zeitung. Dne 27. Ledna 1993, se v nich objevil článek s titulkem „Romská výstava v Mohuči.“ V něm se píše:[25]
„Kolem 8 000 německých Sintů a Romů žije dnes v Porýní-Falc. Většina z těchto rodin, podle Krausnicka, může prokázat svůj původ k tomuto regionu až 300 let do minulosti díky církevní dokumentaci.“
Pokud 8 000 žijících dnes v Porýní-Falc v roce 1992 může „prokázat svůj původ k tomuto regionu až 300 let do minulosti díky církevní dokumentaci,“ můžeme logicky vyvodit, že 1) do této oblasti neimigrovali a 2) nebyli v období Třetí říše zavražděni ani sterilizováni. Porýní-Falc můžeme v Německu považovat za malou spolkovou zemi, a podobná situace může panovat i v jiných zemích. Tudíž ujištění presidenta Herzoga nemohou být pravdivá.
Zde bychom vzpomněli na to, že 16. března 1996, president Herzog zmiňoval „přibližně 500 000 zavražděných obětí.“[22] A máme-li věřit dopisu zaslaném do New York Times, napsaném romským aktivistou Janem F. Hancockem 20. srpna 1990, tak Herzog vlastně toto číslo zlehčoval:
„Nedávný výzkum nyní naznačuje, že v období Třetí říše bylo zavražděno více než milion cikánů, a jak náš výzkum pokračuje, tak tento odhad stoupá […]“
Jednomilionová cifra byla také publikována Internationaler Zigeunermission e.V. (Mezinárodní cikánská delegace), Post Office Box 410, Karlsruhe) v periodiku Stimme der Zigeuner a také distribuované ve speciální „Holokaust“ edici. V nich stojí následující:
„Jen málo byla zmiňována ta skutečnost, že spolu s 6 miliony Židy, bylo tím samým způsobem zavražděno jeden milion cikánů.“
Zde máme další důkaz, že počet obětí se zvětšuje v poměru k času, který od těchto vražd uplynul. Nyní prozkoumáme nejnovější počty „obětí“ s předválečnými počty obyvatel.
6. Prezidentovo popírání
Grattan/Puxon odhadují, že v roce 1939 žilo v zemích zapojených do druhé světové války kolem jednoho milionu cikánů.[2][3] Vydání Encyclopedia Americana z roku 1940, odhaduje toto číslo pro celou Evropu na 750 000.[26] Ve vydání z roku 1968 (Vol. 13 str. 590) stojí:
„Počet cikánů v Evropě před druhou světovou válkou byl odhadován mezi 750 000 na 1 000 000 až na 1 500 000.“
Dobře, řekněme, že v Evropě žil jeden milion cikánů. Nyní, abychom si ukázali, že propagandistická cifra jdoucí od půl milionu k jednomu milionu je nesprávná. Porovnejme nyní počty cikánů žijících v evropských zemích okupovaných Hitlerem v roce 1939 s čísly Sintů a Romů žijících v těchto zemích v roce 1992. Mějte na paměti, že antiněmecká propaganda tvrdí, že cikáni, kteří nebyli zavražděni, byli sterilizováni! Čísla pro rok 1939 jsou z knihy Kenricka a Puxona.[2][3] A čísla pro rok 1992 z New York Times z 2. září 1992.[27] Pro následující srovnání si vytvoříme tabulku s počtem Sintů a Romů žijících v daných evropských zemích v letech 1939 a 1992:
Kenrick/Puxon 1939 —————- New York Times, 2. září, 1992
Belgie —————- 500 —————- 10 000[28]
Holandsko ———– 500 —————- 35 000[29]
Německo ————- 20 000 ———— 200 000
Československo —– 93 000 ———— 1 000 000
Bulharsko ———————————- 1 000 000
Baltské státy ——— 7000 ————— 50 000
Anglie ————————————— 100 000
Francie —————- 40 000 ————- 500 000
Itálie ——————- 25 000 ————- 400 000
Rakousko ————- 11 200 ————-
Polsko —————– 50 000 ————- 750 000
Rumunsko ———— 300 000 ———— 3 000 000
Jugoslávie ———— 88 500 ————– 1 500 000
Španělsko a Portugalsko —————– 750 000
Skandinávie ——————————– <50 000="" br="">
Maďarsko ———— 100 000 ———— >500 000[30]
SSSR, Rusko ——– 200 000 ———— 1 000 000
Celkem ————— 935 700 ———— 10 845 000
New York Times nám neposkytuje žádná čísla pro Belgii, Holandsko a Maďarsko; u těch jsme spoléhali na čísla u Grattan/Puxona.[31] Je zřejmé, že celková cikánská populace byla v roce 1992 vyšší než deset milionů. Před válkou se tento počet pohyboval někde kolem 750 000 až 1 000 000. Musíme také poznamenat, že New York Times mezi svými zdroji uvádí „Internationa Union of Romani“ (Mezinárodní unii Romů). Podíváme-li se však na výše uvedená čísla, jak vůbec někdo může mluvit o „genocidě“?
Vraťme se k projevu presidenta Herzoga:[30]
„Sám Hitler rozkázal Himmlerovi[[32]] bez výjimek provést deportaci všech Sintů a Romů do vyhlazovacích táborů. Tam byli systematicky vražděni, rodina po rodině, všichni, malé děti i jejich staří prarodiče. K tomu všemu docházelo v nacistické sféře vlivu.“
Taková je podle slov Dr. Romana Herzoga oficiální verze. Musíme poznamenat, že tyto ohromující poznámky, učiněné nejvyšším představitelem německé vlády, byly učiněny celých pět let po publikování článku výše zmíněného článku v New York Times. I na konci 20. století, v době počítačů, mikroprocesorů a cest na Měsíc, se němečtí vrcholní politici stále snaží veřejnosti namluvit takovéto žvásty.
Herzogova přesná slova:
„systematicky vražděni […] všichni, malé děti i jejich staří prarodiče […]v nacistické sféře vlivu.“
Co by se stalo, kdybychom jeho poznámky přenesly do jednoduché matematické rovnice? Jeho poznámky mohou být pro Německo, Polsko a Československo vyjádřena následovně:
Německo 1939: 20 000 – 20 000 = 0 = 50 000
Německo 1992: 20 000 – 20 000 = 0 = 200 000
Polsko: 50 000 – 50 000 = 0 = 750 000
Československo: 93 000 – 93 000 = 0 = 1 000 000
Matematické vyjádření Herzogova prohlášení dokazují, že nemohou být správná. Nic nemůže lépe demonstrovat vědecký krach oficiální, politicky korektní historie, než výroky veřejných činitelů, přesně jako u těch německého spolkového presidenta Herzoga.
7. Výzkum teprve začíná
Náš výzkum zakončíme citátem od cikánského badatele Dr. Strecka:[33]
„Nebylo možné zrekonstruovat odpovídající plán genocidy namířené proti cikánům, a to ani v jeho konceptualizaci nebo realizaci.“
„Skutečný výzkum teprve nyní začíná“ je titul článku od Bettina Schulteho, vydaný levicovým německým deníkem Frankfurter Rundschau dne 13. února 1997. Podtitulem je „Korekce ke Goldhagenovi: Přednášky o holokaustu z univerzity ve Freiburgu.“ Článek nám dává aspoň nějakou naději do budoucna:
„Empirický a pozitivistický přístup k tomuto tématu byl možný díky přelomovým studiím poměrně mladých vědců. Díky přesnému studiu původních dokumentů je nyní prokázáno, že počet obětí z řad Sintů a Romů je ve skutečnosti mnohem menší, než se původně tvrdilo. Počet obětí se pohybuje spíše kolem 50 000, než 500 000 (Michael Zimmermann, Essen / Jena).“
Zde se opět můžeme setkat se starým známým „holokaustovým přeháněním!“
Je rovněž zajímavé, že se Rundschaův článek objevil měsíc před projevem prezidenta Herzoga. Očividně se ti, kdo prezidentovi projev psali, nepokusili se současným historickým výzkumem držet krok
8. Závěr
Náš výzkum poukázal na následující:
Od skončení války nyní uběhlo 59 let, a během této doby nikdo nepředložil žádný objektivní nebo ověřitelný dokument, podporující „genocidu,“ která údajně měla vyústit ve smrt 500 000 cikánů.
Vědecky vzato musí historie dojít k závěru, že žádná taková „genocida“ neexistovala. Nejlepším důkazem, který by tento náš závěr podpořil, může být počet žijících cikánů v Evropě na počátku 90. let: 10,8 milionů. Jejich populace z doby před válkou se tak zvětšila desetinásobně.
Počty obětí, které politická a korporátní média neustále šíří, nemohou být prostě pravdivá. Jsou pouhým přeháněním, aby tak podpořily nespravedlivé požadavky na odškodnění.
Neexistuje žádné ospravedlnění pro berlínský památník, a není ani důvod tento památník stavět.
Politici nemají žádné právo vědomě vykonávat veřejnou službu na základě falešných a mylných údajů.
Poznámky na okraj:
V tomto článku jsme citovali prezidenta Herzoga:
„Téměř 500 000 zavražděných obětí, z nichž více než 20 000 byli němečtí Sinti a Romové – to je barbarství nesmírných rozměrů.“
Takže, „20 000 byli němečtí Sinti a Romové.“ Musíme se ptát, je si prezident Herzog vědom toho, že ve městě Pforzheim, bylo za jedinou jarní noc roku 1945 spojeneckými fosforovými bombami zaživa upáleno 17 600 německých civilistů – většinou žen a dětí?[34] Nebo, že bylo 20 000 civilistů zavražděno podobným způsobem v Kolíně nad Rýnem? Nebo oněch sta tisíců ostatních civilistů, kteří zemřeli při bombardování Hamburku, Drážďan a v dalších stovkách německých měst, nehorázné porušení Ženevského dohody? Toto skutečně bylo „barbarství nesmírných rozměrů.“ A na rozdíl od příběhů o zvěrstvech, vymyšlené nepřáteli Německa během dvou světových válek, byla zvěrstva spáchaná na Němcích velmi dobře zdokumentována. Požadují obyvatelé Pforzheimu, Kolíně nad Rýnem, Hamburku nebo Drážďan vlastní památníky holokaustu v Berlíně? A podpořil by vůbec některý z německých politiků takový požadavek?
Ústřední výbor německých Sintů a Romů má bezpochyby právo prosazovat zájmy německých Sintů a Romů, ale kde berou právo reprezentovat všechny cikány Evropy? A když je počet Sintů a Romů, kteří během druhé světové války zemřeli, zcela jasně menší než 20 000, proč této konkrétní podskupině stavět v Berlíně památník, a ne německým obětem mnohem větších zvěrstev?
Dne 18. srpna 1999, napsal Heinrich Wefing poučný článek do Frankfurter Allgemeiner Zeitung, s názvem „Eskalace paměti,“ o požadavcích cikánského Ústředního výboru pro „památník“ 750 000 Romům a Sintům, zavražděných v období Třetí říše. Poukázal na to, že mezi lety 1997 a 1999 se počet cikánských obětí jako mávnutím kouzelného proutku zvýšil o dalších 50%, a to z 500 000 na 750 000. Můj dopis, poukazující na chyby v článku, nebyl deníkem vůbec otištěn.
Dále ke čtení:
Ilse Schrimer-Vowinckel, „On the Fate of Gypsies in the Third Reich,“ v tomto čísle str. 331-333.
Carlo Mattogno, „Plynování Cikánů v Osvětimi 2. srpna 1944,“ The Revisionist 1(3) (2003), str. 330-332.
Poznámky:
[1] Deutsche Presse-Agentur, „Kurz gemeldet: Der Zentralrat Deutscher Sinti fordert [...]“, New Yorker Staats-Zeitung (New York City Newspaper, v němčině), 7. srpna, 1999, str. 6.
[2] Donald Kenrick, Grattan Puxon, Sinti und Roma – die Vernichtung eines Volkes im NS-Staat, Pogrom Series No. 69/70, Gesellschaft für bedrohte Völker, Post Office Box 159, Göttingen 1981, str. 135.
[3] Disertační práce, The Destiny of Europe’s Gypsies, Sussex University Press, London, 1972, str. 185.
[4] Ibid., str. 183 a dále.
[5] Udo Walendy, “Zigeuner bewältigen 1/2 Million,” Historische Tatsachen (Historic Facts) No. 23, Verlag für Volkstum und Zeitgeschichtsforschung. Vlotho, 1985.
[6] Otward Müller, “Zum Schicksal der Zigeuner Europas,” Der Deutschamerikaner, Chicago, červen 1982, str.5. Also: Deutsche National-Zeitung, Munich, Vol. 34, 27. dubna až 25. května, 1984, No. 18-22.
[7] Dopis editorovi, 14. červenec, 1980.
[8] Dopis editorovi, 24. září, 1980.
[9] Autorův dopis Mme. Novitschové, 26. října, 1980.
[10] Dopis autorovi ze dne 7. července, 1980.
[11] Christian Bernadac, L’Holocauste oublie – Le massacre de tsiganes, Ed. France-Empire, Paris, 1979.
[12] Dopis z Institut für Zeitgeschichte, 11. srpen, 1980.
[13] Dopis autorovi, 9. června, 1980.
[14] Dopis autorovi, 27. června, 1980.
[15] Martin Gilbert, The Holocaust, Holt, Reinhard, Winston, New York 1985, str. 824.
[16] Odpověď od oddělení písemného styku Die Welt autorovi, Bonn, 7. prosince, 1980.
[17] Dopis autorovi, 9. prosince, 1980.
[18] Tilman Zülch, In Auschwitz vergast, bis heute verfolgt, rororo 4430, Rowohlt, Reinbek bei Hamburg 1979.
[19] Donald Kenrick, Grattan Puxon, Tilman Zülch, Die Zigeuner – verkannt – verachtet – verfolgt, Niedersächsische Landeszentrale für politische Bildung, Hannover 1980, str. 125.
[20] Helmut Kohl, “Rede des Bundeskanzlers zur Lage der Sinti und Roma. 171. Sitzung des Deutschen Bundestages am 7. November 1985,” zvláštní tisk, distribuováno Německým spolkovým kancléřstvím.
[21] B16-17/87, 18. dubna, 1987, str. 31-45.
[22] Roman Herzog (Bundespräsident), Rede zur Eröffnung des Dokumentations- und Kulturzentrums Deutscher Sinti und Roma in Heidelberg am 16. März 1997 (Projev z otevření Dokumentačního a kulturního centra německých Sintů a Romů v Heidelbergu, 16. května, 1997). Bulletin, Presse- und Informationsamt der Bundesregierung, 19. března, 1997, No. 234, str. 259.
[23] Srovnej poznámku 19, str. 37.
[24] Grattan Puxon v T. Zülch, poznámka 20, str. 33.
[25] Rene Wagner, „Sagen, was gewesen ist – Roma Ausstellung in Mainz,“ Frankfurter Allgemeine Zeitung, 27. ledna 1993, str. 7.
[26] „The number of Gypsies in Europe has been roughly estimated at 750,000“ heslo „Gypsies,“ str. 591, Vol. 13.
[27] Stephen Kinzer, „Germany Cracks Down; Gypsies Come First,“ The New York Times, 27. září, 1992, str. E5.
[28] T. Zülch, op.cit. (poznámka 18), str. 45.
[29] Ibid., str. 44.
[30] Ibid., str. 54; srovnej také “Hungary’s Gypsies form self-government,” Daily Gazette (Schenectady, NY), 11. dubna, 1995:
“According to legislation on minorities, Hungary has an estimated gypsy population of almost half a million but unofficial estimates put the population at twice that.”
[31] Grattan Puxon, v T. Zülch, op.cit. (poznámka 18), str. 44 a dále., 54.
[32] Sorvnej také Klaus Sojka, “Wo ist der ‘Himmler-Befehl?’”, Deutsche National-Zeitung, 13. srpna, 1999, str. 10.
[33] Zeitschrift für Kulturaustausch, Vol. 31, 1981, číslo 4, str. 418, Stuttgart.
[34] Maximilian Czesany, Alliierter Bombenterror. Der Luftkrieg gegen Europas Zivilbevölkerung, Druffel, Leoni am See 1987, str. 650.
|Autor: Midilird|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|9.3.2014|
