Soudní tribunál není povinen vázat se technickými pravidly důkazů. (Článek 19 - Statutes of the International Military Tribunal (ve skutečnosti Mezispojenecký vojenský tribunál v Norimberku). Tribunál nebude vyžadovat důkazy pro známé skutečnosti, ale bude je brát úředně na vědomí. (Článek 21 - Statutes of the International Military Tribunal).
Nikdo, dokonce ani jednotlivci, kteří hledí na Třetí Říši s nostalgií, nepopírá existenci koncentračních táborů za Hitlera. Každý také uznává, že určité tábory byly vybaveny kremační pecemi - místo pohřbívání byly mrtvoly spalovány. Opakovaný výskyt epidemií činil kremaci nezbytnou především u těch, kteří zemřeli na tyfus (viz fotky masových hrobů v Bergen - Belsen etc.). Co mnozí francouzští, britští, američtí a němečtí autoři zpochybňují, je existence
"vyhlazovacích táborů". Toto označení se používá jako odkaz na tábory, které byly údajně vybaveny "plynovými komorami". Tyto "plynové komory" byly odlišné od amerických plynových komor v tom, že byly používány k zabíjení stovek mužů, žen a dětí najednou. Protože oběti byly zvoleny kvůli jejich rase nebo náboženství, tento čin se označuje jako "genocida". Jed používaný v této "genocidě" byl údajně Zyklon B (pesticid založený na kyselině pruské, tj. kyanovodíkové).
Ti, kteří zpochybňují tvrzení o "genocidě" a existenci "plynových komor", jsou nazýváni revizionisté. Jejich argument je přibližně takový: Pro oba tyto problémy ("genocida" a "plynové komory") postačuje aplikace obvyklých metod historického kriticismu, abychom viděli, že v tomto případě je člověk konfrontován dvěma mýty, které jsou neoddělitelné. Zločinné záměry, které jsou připisovány Hitlerovi, nebyly nikdy prokázány. Pokud jde o zbraň v tomto zločinu, nikdo ji ve skutečnosti neviděl. Jde zde o konfrontaci s mimořádně úspěšnou kampaní válečné a nenávistné propagandy. Historie je plná podvodů tohoto druhu, počínaje náboženskými pohádkami o čarodějnictví. Co odlišuje naši dobu od předešlých epoch je hrozivá síla médií a propaganda ad nauseam, která slouží tomu, co musí být pojmenováno "podvodem dvacátého století". Ať se má na pozoru ten, kdo po více než 30 letech přijde k myšlence odhalit tento podvod. Bude vzdělaný v závislosti na situaci prostřednictvím vězení, pokut, útoků a urážek. Jeho kariéra bude zničena nebo ohrožena. Bude označován za nacistu. Jeho teze budou buď ignorovány, nebo překrucovány. Žádná země nebude proti němu nemilosrdnější než Německo (1). Dnes však je toto mlčení prolomeno muži, kteří se odvážili zodpovědně napsat, že Hitlerovy "plynové komory" (včetně komor v Osvětimi a Majdanku) jsou pouze historickou lží. To je velký prokrok.
Ale jaké urážky a zkreslení si dovolil exterminacionistický historik jako Georges Wellers osobně, když po více než 10 letech od smrti Paula Rassiniera se rozhodl odhalit zanedbatelnou část argumentů tohoto bývalého vězně koncentračního tábora, který měl odvahu odhalit lež o "plynových komorách" ve svých pracích! Nejlepším způsobem, jak se historik může sám informovat o
skutečných tvrzeních učedníků Paula Rassiniera, je odkázat na práci amerického profesora dr. Arthura R. Butze s názvem "The Hoax of the Twentieth Century" (Podvod dvacátého století) (2).
Pokud jde o mě, dovolím si učinit pár pozorování specificky pro historiky zaměřených na seriózní výzkum, který je upozorňuje na paradox. I když jsou "plynové komory" - z pohledu oficiálních historiků - ústřední složkou obrazu nacistického systému koncentračních táborů (a dále, jako důkaz pro zcela zvrácený a ďábelský charakter německých koncentračních táborů v
srovnání se všemi předchozími a pozdějšími koncentračními tábory, by mělo být důkladně ukázáno, jak nacisté vynalezli, zkonstruovali a provozovali tyto obávaná lidská jatka), člověk musí být zcela udiven, že v impozantní bibliografii literatury o koncentračních táborech neexistuje jediná kniha, jediná brožura, jediný článek ohledně samotných plynových komor". Člověk nesmí
být zaváděn některými velmi slibnými tituly, spíše se musí přesvědčit o obsahu těchto děl sám. Za "oficiálně historické dílo" považuji ty publikace, které o koncentračních táborech vydaly instituce nebo nadace, které jsou částečně nebo celkově financované z veřejných zdrojů, jako např. ve Francii Comité d' Histoire de la deux Guerre Mondiale a Centre de Documentation Juive Contemporaire av Německu (Mnichov) Institut für Zeitgeschichte.
Člověk musí čekat až do strany 541 na teze Olgy Wormserové - Migotové o systému nacistických koncentračních táborů než se dostane k pasáži o "plynových komorách". Pro čtenáře se tam však nacházejí tři další překvapení:
1. Kritická pasáž představuje jen tři strany.
2. Nese název: "Problém plynových komor".
3. "Problém" se sestává z pokusu určit, zda "plynové komory" v Ravensbrücku (Německo) a Mauthausenu (Rakousko) skutečně existovaly. Autorka dochází k závěru, že neexistovaly, avšak nezkoumá tu "problém" tzv. "plynových komor" v Osvětimi či v dalších táborech, pravděpodobně kvůli tomu, že v její mysli nepředstavují "problém". (Na straně 157 její knihy tvrdí, že Auschwitz I neměl plynovou komoru).
V tomto bodě čtenář chce pravděpodobně vědět, proč analýza, která říká, že "plynové komory" v určitých táborech neexistovaly náhle nepokračuje, pokud se vzpomene například Osvětim. Proč na jedné straně je kritický duch probuzen, a pak na straně druhé, je mu umožněno padnout do letargie? Po tom všem, pokud jde o "plynovou komoru" v Ravensbrücku, máme množství bodů "důkazů" a "nepopiratelných svědectví očitých svědků", počínaje s opakovanými a rozsáhlými svědectvími Marie-Claude Vaillant - Couturier či Germaine Tilliona, stává se to ještě lepším.
Několik let po válce, před britskými a francouzskými soudy, představitelé tábora Ravensbrück (Suhren, Schwarzhuber a Treite) opakovaně dosvědčili existenci "plynové komory" ve svém táboře, dokonce i vágně popsali její fungování. Nakonec ti, kteří nespáchali sebevraždu, byli kvůli této údajné "plynové komoře" popraveni. Stejné "přiznání" učinili před svou smrtí Ziereis pro Mauthausen (Rakousko) a Kramer pro Struthof - Natzweiler (Alsasko). Dnes může člověk vidět údajnou "plynovou komoru" v Struthof - Natzweiler a na stejném místě si také přečíst Kramerovo neuvěřitelné "přiznání".
Tato "plynová komora", která je navržena jako "historický monument" je úplný podvod. Postačí nejmenší kritika, aby člověka přesvědčila, že plynování v této malé místnostim bez zapečetění, by byla katastrofou pro popravčí i pro lidi v místnosti. Aby byla tato "plynová komora" uvěřitelná, někdo zašel až tak daleko, že dlátem neohrabaně prorazil díru do tenké stěny a prolomil tak čtyři kachličky. Díra byla navržena tak, aby Josef Kramer mohl přes ni sypat záhadné "soli" (o kterých se dále nezmiňuje, a které - smíchané s vodou - zabíjely do jedné minuty!). Jak by soli a voda mohly vyrobit takový plyn? Jak Kramer zabránil plynu vycházet zpět přes díru?
Jak mohl pozorovat své oběti přes díru, která mu umožnila vidět maximálně polovinu místnosti? Jak větral místnost před otevřením dveří vyrobených z nahrubo otesaného dřeva? Musí se člověk snad zeptat strojírenské firmy v Saint - Michel sur - Meurthe (Vosges), která po válce změnila toto místo, které je dnes prezentováno návštěvníkům jako místo v "původním stavu"? Dokonce dlouho po skončení války preláti, univerzitní profesoři a někteří obyčejní občané podávali očitá svědectví týkající se hrůzné reality "plynových komor" v Buchenwaldu a Dachau. S ohledem na Buchenwald "plynová komora" postupně mizela z myslí lidí, kteří dříve tvrdili, že v tomto táboře jedna existovala.
Dachau
S ohledem k Dachau je situace odlišná. Poté, co bylo pevně stanoveno např. jeho eminencí biskupem Piguetom, biskupem z Clermont - Ferrand, že "plynová komora" byla především užitečná na plynování polských kněží ( 3 ), nakonec prošlo následující oficiální prohlášení: Tato plynová komora, jejíž výstavba začala v roce 1942, nebyla stále dokončena v roce 1945, kdy byl tábor osvobozen. Nikdo v ní nemohl být zplynován. Malá místnost, o níž se návštěvníkům tvrdí, že jde o "plynovou komoru", je ve skutečnosti zcela neškodná, a dokud existují různé druhy konstrukčních plánů pro "Baracke X" (kematórium), člověk nemůže určit, na jakém základě nebo technickém vysvětlení může někdo tvrdit, že tato struktura je "nedokončenou plynovou komorou".
Žádný oficiální historický institut nepřispěl více k tvorbě uvěřitelného mýtu o "plynových komorách" než Institut für Zeitgeschichte v Mnichově. Od roku 1972 byl jeho ředitelem dr. Martin Brosz. Jako člen tohoto institutu od roku 1955 se dr. Brosz proslavil svou (částečnou) publikací z roku 1958 o přiznáních, která údajně napsal Rudolf Höss (bývalý velitel Osvětimi) v komunistickém vězení předtím, než byl oběšen. Avšak 19. srpna 1960 historik musel říct svým užaslým krajanům, že v celé Staré Říši (Německo v hranicích z roku 1937) nebylo nikdy
prováděno žádné masové plynování, ta se konala pouze na vybraných místech, především v okupovaném Polsku, včetně Osvětimi a Birkenau, ale ne v Majdanku. Tato úžasná zpráva byla podána v jednoduchém dopise editorovi, který byl publikován v týdeníku Die Zeit ( 19. srpen 1960, str. 16). Název tohoto článku byl dost zavádějící a restriktivní: Keine Vergasung in Dachau (Žádné
plynování v Dachau) namísto Keine Massenvergasung im Altreich (Žádné masové plynování v Staré Říši).( 4 ) Na podporu svého tvrzení dr. Brosz neposkytl sebemenší důkaz. Dnes (rozumejrok 1978), osmnáct let po svém dopise, ani on, ani žádný z jeho kolegů neposkytl nejmenší vysvětlení pro toto zjištění. Bylo by velmi zajímavé dozvědět se:
1. Jako dr. Brosz ví, že "plynové komory" ve Staré Říši byly podvodem?
2. Jak ví, že "plynové komory" v Polsku jsou skutečné?
3. Proč "důkazy", "jistoty" a "očitá svědectví" ohledně koncentračních táborů na Západě náhle nemají žádnou hodnotu, zatímco "důkazy", "jistoty" a "očitá svědectví", týkající se táborů v Polsku, jsou stále pravdivé? Jakoby v tichém souhlasu žádný uznávaný historik nevyslovil tyto otázky. Jak často "historie" spočívala na tvrzení jediného historika? (5)
Německé tábory v okupovaném Polsku
Prozkoumejme nyní "plynové komory" v Polsku. Pro důkaz, že "plynové komory" v Belzecu nebo Treblince skutečně existovaly, člověk se musí opřít v základu o tvrzení Kurta Gernsteina. Tento dokument člena SS, který údajně spáchal sebevraždu v roce 1945 ve vězení Cherche - Midi v Paříži, oplývá tolika absurditami, že v očích historiků je již dlouhou dobu zdiskreditovaný. (6) Ba co víc, toto prohlášení nebylo nikdy zveřejněno, dokonce ani v dokumentech Norimberského tribunálu, s výjimkou neobvyklé formy (s krácením, falzifikace a přepisy). Skutečný dokument nebyl nikdy dostupný s jeho absurdními dodatky. Ohledně Majdanku je návštěva skutečného místa zcela zbytečná. Je mnohem přesvědčivější než návštěva Struthof - Natzweiler, pokud je to možné. O této otázce budu publikovat další informace. S ohledem na Osvětim a Birkenau, člověk se musí v základu opírat o "Paměti" Rudolfa Hösse, které byly připraveny pod dohledem jeho polských věznitelů. Na skutečném místě člověk najde pouze "zrekonstruovanou" místnost (Osvětim I) a ruiny (Osvětim II nebo Birkenau).
Poprava plynem nemá nic co do činění se sebevražedným nebo náhodným zadušením. V případě popravy nesmí být popravčí a jeho tým vystaven nejmenšímu nebezpečí. Pro své popravy Američané používají kyselinu kyanovodíkovou komplikovaným způsobem, a to pouze v malé, hermeticky uzavřené komoře. Po činu je plyn vysátý z komory a neutralizován. Z tohoto důvodu se člověk musí zeptat, jak například v případě Osvětimi II (Birkenau) může někdo přivést 2000 lidí do místnosti měřící 210 metrů čtverečních, a pak bezprostředně po smrti obětí umožnit pracovní skupině bez plynových masek vstup do místnosti, aby odstranila těla, která byla zcela nasáklá kyanidem.
Dva dokumenty (8) z německých průmyslových archivů, které byly registrovány Američany v Norimberku, nám říkají, že Zyklon B má silnou tendenci přilnout k povrchu a nemůže být odstraněn z obyčejné místnosti silným ventilátorem, ale pouze přirozeným větráním po dobu skoro 24 hodin. Další dokumenty se dají najít jen v archivech osvětimského muzea, které nebyly nikdy popsány, ale které ukazují, že tato místnost s rozlohou 210 metrů čtverečních, která je dnes v dezolátním stavu, byla jen velmi jednoduchou márnicí, která (aby byla chráněna před teplem), byla umístěna v podzemí, a která měla pouze jedny dveře, které sloužily pro vstup i výstup. (9)
Ohledně osvětimských krematorií, tak všeobecně pro celý tábor, i zde existuje množství dokumentů a faktur vyčíslených do posledního feniku. Nicméně pokud jde o "plynové komory", neexistuje žádný kontrakt pro stavbu, dokonce ani studie, ani objednávka materiálů, ani plán, ani faktura, dokonce ani fotografie. Na stovkách procesů nebylo nic z toho poskytnutu.
Christophersen
"Byl jsem v Osvětimi a mohu vás ujistit, že tam nebyla žádná "plynová komora". Pouze vzácně člověk zaslechne svědky obhajoby s dostatkem odvahy přednést toto prohlášení, protože jsou pak soudně pronásledováni. (10) Ještě stále dnes každý v Německu na sebe bere riziko, že pokud podá očitá
svědectví ve prospěch Thies Christophersena (autora Osvětimské lži), bude potrestán za "hanobení památky zesnulých". (11)
Bezprostředně po válce Němci, Mezinárodní Červený kříž a Vatikán (který byl jinak expertem na vše, co se v Polsku odehrálo, jakož i mnozí další , zmateně prohlásili: "Plynové komory? - nevíme o nich nic!" Ano, ale zeptal bych se takto: "Může někdo vědět něco o tom, co se vůbec nestalo?" Neexistovala jediná "plynová komora" ani v jednom německém koncentračním táboře, to je pravda. Neexistence "plynových komor" by měla být vítanou zprávou, skrytí této zprávy v budoucnu by bylo nespravedlností. Tak, jako neexistuje útok na náboženství, pokud někdo nazývá "Fatimu" podvodem, oznámení, že "plynové komory" jsou historickou lží, není útokem na přeživší koncentračních táborů. Člověk si jen provádí povinnost říkat pravdu.
Závěry
Po 30 letech výzkumu došli revizionističtí autoři k následujícím závěrům:
1. Hitlerovy "plynové komory" nikdy neexistovaly.
2. "Genocida" (nebo "pokus o genocidu") Židů se nikdy neodehrála. Jinými slovy: Hitler nikdy
nevydal rozkaz nebo povolení, aby byl někdo zabit kvůli rase nebo náboženství.
3. Údajné "plynové komory" a údajná "genocida" jsou jednou a touž lží.
4. Tato lež, která je z velké části sionistického původu, umožnila enormní politický a finanční
podvod, z něhož největší užitek má stát Izrael.
5. Hlavní obětí tohoto podvodu je německý lid (ne němečtí vládci) a celý palestinský lid.
6. Enormní moc oficiálních informačních služeb měla efekt na zajištění úspěchu lži a cenzuře
svobody projevu těch, kteří odsoudili tuto lež.
7. Účastníci v této lži vědí, že jejich dny jsou sečteny. Zkreslují záměr a povahu revizionistického výzkumu. "Vzkříšením nacismu" nebo "falzifikací historie" nazývají to, co je pouze hlubokým a oprávněným zájmem o historickou pravdu.
Dodatek
Dvě publikace a oficiální intervence autora:
1. Dopis do Historama, Paříž, listopad 1975, strana 10, ohledně označení "NN". Původně tyto iniciály nikdy neznamenaly Nacht und Nebel (Noc a mlha), ale Nomen nescio (anonym). V praxi to znamenalo, že určitým vězňům nebylo umožněno přijímat nebo posílat poštu.
2. Části listu do Historia, Paříž, srpen 1977, strana 132: "Podvod genocidy".
3. 29. ledna 1978 na Colloque National de Lyon sur Eglises et Chrétiens de France dans la deux Guerre Mondiale (Národní shromáždění v Lyonu o církvích a křesťanech Francie během 2. světové války), intervence týkající se podvodu s "plynovými komorami". (viz Rivarol, Paříž, 16. února 1978, strana 5).
Poznámky
1. Ohledně velkého počtu útočných článků, existuje studia Hermanna Langbeina, která se objevila v Le Monde Juif (Židovský Svět), duben/červen 1975 pod názvem "Coup d' oeil sur la littérature néo - nazi," ("Pohled na neonacistickou literaturu"), str. 8-20. Hermann Langbein byl vězněm v Osvětimi. Svědčil v mnoha procesech. V kruzích bývalých vězňů koncentračních táborů zastává důležitou pozici. Jedna z jeho nejnovějších prací je nazvána "Hommes et Femmes a Auschwitz (Muži a ženy Osvětimi), Paříž, Fayard, 1975, VIII-529 stran (přeloženo z Menschen in Auschwitz, Vídeň 1974). Ani jedna z 30 stran, ani jedna z 268 sekcí této knihy není věnována "plynovým komorám"! Člověk více méně stále nachází vyjádření jako "selekce do plynových komor" etc. Existuje také studie Georgese Wellersa, která se objevila v Le Monde Juif, duben/červen 1977 pod názvem "La ' Solution Finale ', de la question juive et la mythomanie néo - nazi" ("Konečné řešení" a neonacistická mýtománia), str. 41 - 84. Existuje také studia Ino Arndta a Wolfganga Schefflera v Viertelsjahreshefte für Zeitgeschichte, což je publikace Inštútu pro současnou historii v Mnichově. Ředitelem Institutu je dr. Martin Brosz. Tato studie byla publikována ve vydání z dubna 1976. Název: "Organisierter Massenmord an Juden in NS - Vernichtungslagern" (Organizované masové vraždění Židů v nacistických vyhlazovacích táborech), str. 105-135.
2. The Hoax of the Twentieth Century, Newport Beach, CA: Institute for Historical Review, 1979.
3. Prison et deportation (Vězení a deportace). Paříž: Spes; 1947; s. 77.
4. Faksimile Broszatovho listu je publikován (spolu s anglickým překladem) v The Journal of Historical Review, květen/červen 1993, s. 12.
5. Slavný Simon Wiesenthal také připustil, že "na německém území nebyly žádné vyhlazovací tábory", v dopise editorovi publikace Books and Bookmen, str. 5, duben 1975. Ačkoli později v dopise z 12. května 1986 profesoru Johnu Georgeovi z Central State University v Edmond, Oklahoma, napsal, že "nikdy nemohl říct něco takového", Wiesenthal potvrdil své dřívější prohlášení v dopise editorovi, zveřejněném na straně 14 evropského vydání Stars and Stripes z 24. ledna 1993. Faksimile tohoto listu je reprodukován v The Journal for Historical Review, květen/červen 1993, str. 10.
6. Viz názor vyjádřený soudním patologem, jak je podán exterminacionistem Pierre Joffroyem v knize o Kurtovi Gernsteinovi L' Espion de Dieu / La Passion de Kurt Gerstein (Boží špión/Vášeň Kurta Gernsteina), Paříž, Grasset, 1969, str. 262.
7. Kommandant in Auschwitz / Autobiographische Aufzeichnungen (Velitel Osvětimi / Autobiografické paměti) Rudolf Höss, Stuttgart, Deutsche Verlags - Anstalt, 1958,184 stran ; úvod a komentář Dr. Martin Brosz. Ohledně "plynování", viz strany 126 a 166. Vstup pracovní skupiny do "plynové komory" se měl odehrát "sofort" (bezprostředně), jak je uvedeno na straně 166.
8. Tyto dva obsáhlé, velmi důležité dokumenty zřejmě nebyly použity v procesech s Gerhardem Petersem, bývalým ředitelem Degesch. Byly registrovány jako dokumenty NI - 9098 a NI - 9912. Nezvratně redukují na nulu Hössovo "očité svědectví" ohledně "plynových komor".
9. Fotografie Neg . 6228 a následující.
10. Například případ Wilhelma Stäglich. Viz Stäglich v Index Nominum Butzovej knihy (op. cit.).
11. Die Auschwitz - Lüge (osvětimského le ), Kritik # 23 (2341 Kälberhagen, Post Mohrkirch, West Germany), 1974. Tento booklet byl následován prací Der Auschwitz-Betrug/Das Echo auf die Auschwitz - Lüge (Osvětimský podvod / Echo Osvětimské lži).
|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|4.3.2014|
Nikdo, dokonce ani jednotlivci, kteří hledí na Třetí Říši s nostalgií, nepopírá existenci koncentračních táborů za Hitlera. Každý také uznává, že určité tábory byly vybaveny kremační pecemi - místo pohřbívání byly mrtvoly spalovány. Opakovaný výskyt epidemií činil kremaci nezbytnou především u těch, kteří zemřeli na tyfus (viz fotky masových hrobů v Bergen - Belsen etc.). Co mnozí francouzští, britští, američtí a němečtí autoři zpochybňují, je existence
"vyhlazovacích táborů". Toto označení se používá jako odkaz na tábory, které byly údajně vybaveny "plynovými komorami". Tyto "plynové komory" byly odlišné od amerických plynových komor v tom, že byly používány k zabíjení stovek mužů, žen a dětí najednou. Protože oběti byly zvoleny kvůli jejich rase nebo náboženství, tento čin se označuje jako "genocida". Jed používaný v této "genocidě" byl údajně Zyklon B (pesticid založený na kyselině pruské, tj. kyanovodíkové).
Ti, kteří zpochybňují tvrzení o "genocidě" a existenci "plynových komor", jsou nazýváni revizionisté. Jejich argument je přibližně takový: Pro oba tyto problémy ("genocida" a "plynové komory") postačuje aplikace obvyklých metod historického kriticismu, abychom viděli, že v tomto případě je člověk konfrontován dvěma mýty, které jsou neoddělitelné. Zločinné záměry, které jsou připisovány Hitlerovi, nebyly nikdy prokázány. Pokud jde o zbraň v tomto zločinu, nikdo ji ve skutečnosti neviděl. Jde zde o konfrontaci s mimořádně úspěšnou kampaní válečné a nenávistné propagandy. Historie je plná podvodů tohoto druhu, počínaje náboženskými pohádkami o čarodějnictví. Co odlišuje naši dobu od předešlých epoch je hrozivá síla médií a propaganda ad nauseam, která slouží tomu, co musí být pojmenováno "podvodem dvacátého století". Ať se má na pozoru ten, kdo po více než 30 letech přijde k myšlence odhalit tento podvod. Bude vzdělaný v závislosti na situaci prostřednictvím vězení, pokut, útoků a urážek. Jeho kariéra bude zničena nebo ohrožena. Bude označován za nacistu. Jeho teze budou buď ignorovány, nebo překrucovány. Žádná země nebude proti němu nemilosrdnější než Německo (1). Dnes však je toto mlčení prolomeno muži, kteří se odvážili zodpovědně napsat, že Hitlerovy "plynové komory" (včetně komor v Osvětimi a Majdanku) jsou pouze historickou lží. To je velký prokrok.
Ale jaké urážky a zkreslení si dovolil exterminacionistický historik jako Georges Wellers osobně, když po více než 10 letech od smrti Paula Rassiniera se rozhodl odhalit zanedbatelnou část argumentů tohoto bývalého vězně koncentračního tábora, který měl odvahu odhalit lež o "plynových komorách" ve svých pracích! Nejlepším způsobem, jak se historik může sám informovat o
skutečných tvrzeních učedníků Paula Rassiniera, je odkázat na práci amerického profesora dr. Arthura R. Butze s názvem "The Hoax of the Twentieth Century" (Podvod dvacátého století) (2).
Pokud jde o mě, dovolím si učinit pár pozorování specificky pro historiky zaměřených na seriózní výzkum, který je upozorňuje na paradox. I když jsou "plynové komory" - z pohledu oficiálních historiků - ústřední složkou obrazu nacistického systému koncentračních táborů (a dále, jako důkaz pro zcela zvrácený a ďábelský charakter německých koncentračních táborů v
srovnání se všemi předchozími a pozdějšími koncentračními tábory, by mělo být důkladně ukázáno, jak nacisté vynalezli, zkonstruovali a provozovali tyto obávaná lidská jatka), člověk musí být zcela udiven, že v impozantní bibliografii literatury o koncentračních táborech neexistuje jediná kniha, jediná brožura, jediný článek ohledně samotných plynových komor". Člověk nesmí
být zaváděn některými velmi slibnými tituly, spíše se musí přesvědčit o obsahu těchto děl sám. Za "oficiálně historické dílo" považuji ty publikace, které o koncentračních táborech vydaly instituce nebo nadace, které jsou částečně nebo celkově financované z veřejných zdrojů, jako např. ve Francii Comité d' Histoire de la deux Guerre Mondiale a Centre de Documentation Juive Contemporaire av Německu (Mnichov) Institut für Zeitgeschichte.
Člověk musí čekat až do strany 541 na teze Olgy Wormserové - Migotové o systému nacistických koncentračních táborů než se dostane k pasáži o "plynových komorách". Pro čtenáře se tam však nacházejí tři další překvapení:
1. Kritická pasáž představuje jen tři strany.
2. Nese název: "Problém plynových komor".
3. "Problém" se sestává z pokusu určit, zda "plynové komory" v Ravensbrücku (Německo) a Mauthausenu (Rakousko) skutečně existovaly. Autorka dochází k závěru, že neexistovaly, avšak nezkoumá tu "problém" tzv. "plynových komor" v Osvětimi či v dalších táborech, pravděpodobně kvůli tomu, že v její mysli nepředstavují "problém". (Na straně 157 její knihy tvrdí, že Auschwitz I neměl plynovou komoru).
V tomto bodě čtenář chce pravděpodobně vědět, proč analýza, která říká, že "plynové komory" v určitých táborech neexistovaly náhle nepokračuje, pokud se vzpomene například Osvětim. Proč na jedné straně je kritický duch probuzen, a pak na straně druhé, je mu umožněno padnout do letargie? Po tom všem, pokud jde o "plynovou komoru" v Ravensbrücku, máme množství bodů "důkazů" a "nepopiratelných svědectví očitých svědků", počínaje s opakovanými a rozsáhlými svědectvími Marie-Claude Vaillant - Couturier či Germaine Tilliona, stává se to ještě lepším.
Několik let po válce, před britskými a francouzskými soudy, představitelé tábora Ravensbrück (Suhren, Schwarzhuber a Treite) opakovaně dosvědčili existenci "plynové komory" ve svém táboře, dokonce i vágně popsali její fungování. Nakonec ti, kteří nespáchali sebevraždu, byli kvůli této údajné "plynové komoře" popraveni. Stejné "přiznání" učinili před svou smrtí Ziereis pro Mauthausen (Rakousko) a Kramer pro Struthof - Natzweiler (Alsasko). Dnes může člověk vidět údajnou "plynovou komoru" v Struthof - Natzweiler a na stejném místě si také přečíst Kramerovo neuvěřitelné "přiznání".
Tato "plynová komora", která je navržena jako "historický monument" je úplný podvod. Postačí nejmenší kritika, aby člověka přesvědčila, že plynování v této malé místnostim bez zapečetění, by byla katastrofou pro popravčí i pro lidi v místnosti. Aby byla tato "plynová komora" uvěřitelná, někdo zašel až tak daleko, že dlátem neohrabaně prorazil díru do tenké stěny a prolomil tak čtyři kachličky. Díra byla navržena tak, aby Josef Kramer mohl přes ni sypat záhadné "soli" (o kterých se dále nezmiňuje, a které - smíchané s vodou - zabíjely do jedné minuty!). Jak by soli a voda mohly vyrobit takový plyn? Jak Kramer zabránil plynu vycházet zpět přes díru?
Jak mohl pozorovat své oběti přes díru, která mu umožnila vidět maximálně polovinu místnosti? Jak větral místnost před otevřením dveří vyrobených z nahrubo otesaného dřeva? Musí se člověk snad zeptat strojírenské firmy v Saint - Michel sur - Meurthe (Vosges), která po válce změnila toto místo, které je dnes prezentováno návštěvníkům jako místo v "původním stavu"? Dokonce dlouho po skončení války preláti, univerzitní profesoři a někteří obyčejní občané podávali očitá svědectví týkající se hrůzné reality "plynových komor" v Buchenwaldu a Dachau. S ohledem na Buchenwald "plynová komora" postupně mizela z myslí lidí, kteří dříve tvrdili, že v tomto táboře jedna existovala.
Dachau
S ohledem k Dachau je situace odlišná. Poté, co bylo pevně stanoveno např. jeho eminencí biskupem Piguetom, biskupem z Clermont - Ferrand, že "plynová komora" byla především užitečná na plynování polských kněží ( 3 ), nakonec prošlo následující oficiální prohlášení: Tato plynová komora, jejíž výstavba začala v roce 1942, nebyla stále dokončena v roce 1945, kdy byl tábor osvobozen. Nikdo v ní nemohl být zplynován. Malá místnost, o níž se návštěvníkům tvrdí, že jde o "plynovou komoru", je ve skutečnosti zcela neškodná, a dokud existují různé druhy konstrukčních plánů pro "Baracke X" (kematórium), člověk nemůže určit, na jakém základě nebo technickém vysvětlení může někdo tvrdit, že tato struktura je "nedokončenou plynovou komorou".
Žádný oficiální historický institut nepřispěl více k tvorbě uvěřitelného mýtu o "plynových komorách" než Institut für Zeitgeschichte v Mnichově. Od roku 1972 byl jeho ředitelem dr. Martin Brosz. Jako člen tohoto institutu od roku 1955 se dr. Brosz proslavil svou (částečnou) publikací z roku 1958 o přiznáních, která údajně napsal Rudolf Höss (bývalý velitel Osvětimi) v komunistickém vězení předtím, než byl oběšen. Avšak 19. srpna 1960 historik musel říct svým užaslým krajanům, že v celé Staré Říši (Německo v hranicích z roku 1937) nebylo nikdy
prováděno žádné masové plynování, ta se konala pouze na vybraných místech, především v okupovaném Polsku, včetně Osvětimi a Birkenau, ale ne v Majdanku. Tato úžasná zpráva byla podána v jednoduchém dopise editorovi, který byl publikován v týdeníku Die Zeit ( 19. srpen 1960, str. 16). Název tohoto článku byl dost zavádějící a restriktivní: Keine Vergasung in Dachau (Žádné
plynování v Dachau) namísto Keine Massenvergasung im Altreich (Žádné masové plynování v Staré Říši).( 4 ) Na podporu svého tvrzení dr. Brosz neposkytl sebemenší důkaz. Dnes (rozumejrok 1978), osmnáct let po svém dopise, ani on, ani žádný z jeho kolegů neposkytl nejmenší vysvětlení pro toto zjištění. Bylo by velmi zajímavé dozvědět se:
1. Jako dr. Brosz ví, že "plynové komory" ve Staré Říši byly podvodem?
2. Jak ví, že "plynové komory" v Polsku jsou skutečné?
3. Proč "důkazy", "jistoty" a "očitá svědectví" ohledně koncentračních táborů na Západě náhle nemají žádnou hodnotu, zatímco "důkazy", "jistoty" a "očitá svědectví", týkající se táborů v Polsku, jsou stále pravdivé? Jakoby v tichém souhlasu žádný uznávaný historik nevyslovil tyto otázky. Jak často "historie" spočívala na tvrzení jediného historika? (5)
Německé tábory v okupovaném Polsku
Prozkoumejme nyní "plynové komory" v Polsku. Pro důkaz, že "plynové komory" v Belzecu nebo Treblince skutečně existovaly, člověk se musí opřít v základu o tvrzení Kurta Gernsteina. Tento dokument člena SS, který údajně spáchal sebevraždu v roce 1945 ve vězení Cherche - Midi v Paříži, oplývá tolika absurditami, že v očích historiků je již dlouhou dobu zdiskreditovaný. (6) Ba co víc, toto prohlášení nebylo nikdy zveřejněno, dokonce ani v dokumentech Norimberského tribunálu, s výjimkou neobvyklé formy (s krácením, falzifikace a přepisy). Skutečný dokument nebyl nikdy dostupný s jeho absurdními dodatky. Ohledně Majdanku je návštěva skutečného místa zcela zbytečná. Je mnohem přesvědčivější než návštěva Struthof - Natzweiler, pokud je to možné. O této otázce budu publikovat další informace. S ohledem na Osvětim a Birkenau, člověk se musí v základu opírat o "Paměti" Rudolfa Hösse, které byly připraveny pod dohledem jeho polských věznitelů. Na skutečném místě člověk najde pouze "zrekonstruovanou" místnost (Osvětim I) a ruiny (Osvětim II nebo Birkenau).
Poprava plynem nemá nic co do činění se sebevražedným nebo náhodným zadušením. V případě popravy nesmí být popravčí a jeho tým vystaven nejmenšímu nebezpečí. Pro své popravy Američané používají kyselinu kyanovodíkovou komplikovaným způsobem, a to pouze v malé, hermeticky uzavřené komoře. Po činu je plyn vysátý z komory a neutralizován. Z tohoto důvodu se člověk musí zeptat, jak například v případě Osvětimi II (Birkenau) může někdo přivést 2000 lidí do místnosti měřící 210 metrů čtverečních, a pak bezprostředně po smrti obětí umožnit pracovní skupině bez plynových masek vstup do místnosti, aby odstranila těla, která byla zcela nasáklá kyanidem.
Dva dokumenty (8) z německých průmyslových archivů, které byly registrovány Američany v Norimberku, nám říkají, že Zyklon B má silnou tendenci přilnout k povrchu a nemůže být odstraněn z obyčejné místnosti silným ventilátorem, ale pouze přirozeným větráním po dobu skoro 24 hodin. Další dokumenty se dají najít jen v archivech osvětimského muzea, které nebyly nikdy popsány, ale které ukazují, že tato místnost s rozlohou 210 metrů čtverečních, která je dnes v dezolátním stavu, byla jen velmi jednoduchou márnicí, která (aby byla chráněna před teplem), byla umístěna v podzemí, a která měla pouze jedny dveře, které sloužily pro vstup i výstup. (9)
Ohledně osvětimských krematorií, tak všeobecně pro celý tábor, i zde existuje množství dokumentů a faktur vyčíslených do posledního feniku. Nicméně pokud jde o "plynové komory", neexistuje žádný kontrakt pro stavbu, dokonce ani studie, ani objednávka materiálů, ani plán, ani faktura, dokonce ani fotografie. Na stovkách procesů nebylo nic z toho poskytnutu.
Christophersen
"Byl jsem v Osvětimi a mohu vás ujistit, že tam nebyla žádná "plynová komora". Pouze vzácně člověk zaslechne svědky obhajoby s dostatkem odvahy přednést toto prohlášení, protože jsou pak soudně pronásledováni. (10) Ještě stále dnes každý v Německu na sebe bere riziko, že pokud podá očitá
svědectví ve prospěch Thies Christophersena (autora Osvětimské lži), bude potrestán za "hanobení památky zesnulých". (11)
Bezprostředně po válce Němci, Mezinárodní Červený kříž a Vatikán (který byl jinak expertem na vše, co se v Polsku odehrálo, jakož i mnozí další , zmateně prohlásili: "Plynové komory? - nevíme o nich nic!" Ano, ale zeptal bych se takto: "Může někdo vědět něco o tom, co se vůbec nestalo?" Neexistovala jediná "plynová komora" ani v jednom německém koncentračním táboře, to je pravda. Neexistence "plynových komor" by měla být vítanou zprávou, skrytí této zprávy v budoucnu by bylo nespravedlností. Tak, jako neexistuje útok na náboženství, pokud někdo nazývá "Fatimu" podvodem, oznámení, že "plynové komory" jsou historickou lží, není útokem na přeživší koncentračních táborů. Člověk si jen provádí povinnost říkat pravdu.
Závěry
Po 30 letech výzkumu došli revizionističtí autoři k následujícím závěrům:
1. Hitlerovy "plynové komory" nikdy neexistovaly.
2. "Genocida" (nebo "pokus o genocidu") Židů se nikdy neodehrála. Jinými slovy: Hitler nikdy
nevydal rozkaz nebo povolení, aby byl někdo zabit kvůli rase nebo náboženství.
3. Údajné "plynové komory" a údajná "genocida" jsou jednou a touž lží.
4. Tato lež, která je z velké části sionistického původu, umožnila enormní politický a finanční
podvod, z něhož největší užitek má stát Izrael.
5. Hlavní obětí tohoto podvodu je německý lid (ne němečtí vládci) a celý palestinský lid.
6. Enormní moc oficiálních informačních služeb měla efekt na zajištění úspěchu lži a cenzuře
svobody projevu těch, kteří odsoudili tuto lež.
7. Účastníci v této lži vědí, že jejich dny jsou sečteny. Zkreslují záměr a povahu revizionistického výzkumu. "Vzkříšením nacismu" nebo "falzifikací historie" nazývají to, co je pouze hlubokým a oprávněným zájmem o historickou pravdu.
Dodatek
Dvě publikace a oficiální intervence autora:
1. Dopis do Historama, Paříž, listopad 1975, strana 10, ohledně označení "NN". Původně tyto iniciály nikdy neznamenaly Nacht und Nebel (Noc a mlha), ale Nomen nescio (anonym). V praxi to znamenalo, že určitým vězňům nebylo umožněno přijímat nebo posílat poštu.
2. Části listu do Historia, Paříž, srpen 1977, strana 132: "Podvod genocidy".
3. 29. ledna 1978 na Colloque National de Lyon sur Eglises et Chrétiens de France dans la deux Guerre Mondiale (Národní shromáždění v Lyonu o církvích a křesťanech Francie během 2. světové války), intervence týkající se podvodu s "plynovými komorami". (viz Rivarol, Paříž, 16. února 1978, strana 5).
Poznámky
1. Ohledně velkého počtu útočných článků, existuje studia Hermanna Langbeina, která se objevila v Le Monde Juif (Židovský Svět), duben/červen 1975 pod názvem "Coup d' oeil sur la littérature néo - nazi," ("Pohled na neonacistickou literaturu"), str. 8-20. Hermann Langbein byl vězněm v Osvětimi. Svědčil v mnoha procesech. V kruzích bývalých vězňů koncentračních táborů zastává důležitou pozici. Jedna z jeho nejnovějších prací je nazvána "Hommes et Femmes a Auschwitz (Muži a ženy Osvětimi), Paříž, Fayard, 1975, VIII-529 stran (přeloženo z Menschen in Auschwitz, Vídeň 1974). Ani jedna z 30 stran, ani jedna z 268 sekcí této knihy není věnována "plynovým komorám"! Člověk více méně stále nachází vyjádření jako "selekce do plynových komor" etc. Existuje také studie Georgese Wellersa, která se objevila v Le Monde Juif, duben/červen 1977 pod názvem "La ' Solution Finale ', de la question juive et la mythomanie néo - nazi" ("Konečné řešení" a neonacistická mýtománia), str. 41 - 84. Existuje také studia Ino Arndta a Wolfganga Schefflera v Viertelsjahreshefte für Zeitgeschichte, což je publikace Inštútu pro současnou historii v Mnichově. Ředitelem Institutu je dr. Martin Brosz. Tato studie byla publikována ve vydání z dubna 1976. Název: "Organisierter Massenmord an Juden in NS - Vernichtungslagern" (Organizované masové vraždění Židů v nacistických vyhlazovacích táborech), str. 105-135.
2. The Hoax of the Twentieth Century, Newport Beach, CA: Institute for Historical Review, 1979.
3. Prison et deportation (Vězení a deportace). Paříž: Spes; 1947; s. 77.
4. Faksimile Broszatovho listu je publikován (spolu s anglickým překladem) v The Journal of Historical Review, květen/červen 1993, s. 12.
5. Slavný Simon Wiesenthal také připustil, že "na německém území nebyly žádné vyhlazovací tábory", v dopise editorovi publikace Books and Bookmen, str. 5, duben 1975. Ačkoli později v dopise z 12. května 1986 profesoru Johnu Georgeovi z Central State University v Edmond, Oklahoma, napsal, že "nikdy nemohl říct něco takového", Wiesenthal potvrdil své dřívější prohlášení v dopise editorovi, zveřejněném na straně 14 evropského vydání Stars and Stripes z 24. ledna 1993. Faksimile tohoto listu je reprodukován v The Journal for Historical Review, květen/červen 1993, str. 10.
6. Viz názor vyjádřený soudním patologem, jak je podán exterminacionistem Pierre Joffroyem v knize o Kurtovi Gernsteinovi L' Espion de Dieu / La Passion de Kurt Gerstein (Boží špión/Vášeň Kurta Gernsteina), Paříž, Grasset, 1969, str. 262.
7. Kommandant in Auschwitz / Autobiographische Aufzeichnungen (Velitel Osvětimi / Autobiografické paměti) Rudolf Höss, Stuttgart, Deutsche Verlags - Anstalt, 1958,184 stran ; úvod a komentář Dr. Martin Brosz. Ohledně "plynování", viz strany 126 a 166. Vstup pracovní skupiny do "plynové komory" se měl odehrát "sofort" (bezprostředně), jak je uvedeno na straně 166.
8. Tyto dva obsáhlé, velmi důležité dokumenty zřejmě nebyly použity v procesech s Gerhardem Petersem, bývalým ředitelem Degesch. Byly registrovány jako dokumenty NI - 9098 a NI - 9912. Nezvratně redukují na nulu Hössovo "očité svědectví" ohledně "plynových komor".
9. Fotografie Neg . 6228 a následující.
10. Například případ Wilhelma Stäglich. Viz Stäglich v Index Nominum Butzovej knihy (op. cit.).
11. Die Auschwitz - Lüge (osvětimského le ), Kritik # 23 (2341 Kälberhagen, Post Mohrkirch, West Germany), 1974. Tento booklet byl následován prací Der Auschwitz-Betrug/Das Echo auf die Auschwitz - Lüge (Osvětimský podvod / Echo Osvětimské lži).
|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|4.3.2014|
