Mark Weber je editorem The Journal of the Historical Review. Studoval historii na University of Illinois v Chicagu, University of Münich, Portland State University a Indiana University (M.A. 1977). V březnu 1988 svědčil 5 dní jako uznávaný expert na problematiku “konečného řešení” a holocaustu v případě v Torontu. Mark Weber je autorem mnohých publikovaných článků, přehledů a studií o různých aspektech moderní evropské historie. Pan Weber byl hostem mnoha radio talk-shows a taky hostem v TV programu Montela Williamse.
Skoro každý ví o tvrzení, že Němci během války údajně zavraždili víc jak šest milionů židů v Evropě. Americká televize, filmy, noviny a časopisy se znovu a znovu vracejí s tímto tématem a ve Washingtonu DC bylo vybudované ohromné muzeum holocaustu.
Námitky znalců proti oficiální verzi holocaustu
Během posledního desetiletí stále víc a víc „revizionistických“ historiků, mezi nimi respektovaní znalci jako Dr. Arthur Butz z Northwesternské University, profesor Robert Faurisson z lyonské Univerzity a bestsellerový historik David Irving, protestovali proti oficiální známé verzi o vyhlazování.
Nepopírají fakt, že velké množství židů bylo deportovaných do koncentračních táborů a ghett, anebo že mnoho židů bylo zavražděných a nebo zemřelo během 2. světové války. Revizionističtí znalci předložili důkaznou evidenci, aby dokázali, že žádný německý program na vyhlazení evropských židů neexistoval, že mnohá tvrzení o masových vraždách v „plynových komorách“ jsou falešné a že 6 milionů židů, kteří zahynuli během války, je nezodpovědným zveličováním.
Mnoho vyvrácených tvrzení
Revizionisté poukázali na fakt, že verze o holocaust se během let dost změnila. Mnohá tvrzení, která byla někdy všeobecně akceptovaná, byla v předešlých letech vyvrácena.
Jednu dobu to bylo tvrzení, že Němci používali v koncentračních táborech v Německu plynové komory. Tato část vyhlazovací verze byla vyvrácená jako nelogická a neobhajitelná, proto bylo toto tvrzení stáhnuté před víc jak dvaceti lety.
Žádný vážený historik nepodporuje jednu dobu předpokládaný fakt o plynových komorách na území bývalé německé Říše. Dokonce i známý „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal uvedl, že „na území Německa nebyly žádné vyhlazovací tábory“. (pozn. 1)
Prominentní historici holocaustu teď tvrdí, že masy židů byly zplynované jen v šesti táborech na území dnešního Polska – v Osvětimi, Majdanku, Treblince, Sobiboru, Chelmnu a Belzeku, přesto, že „evidence“ o těchto „plynováních“ není kvalitativně odlišná od evidence údajných plynových komor v Německu.
Při velkém válečném tribunálu v Norimberku v letech 1945 – 1946 a v pozdějších desetiletích po skončení druhé světové války byly tábory Osvětim (především Osvětim – Birkenau) a Majdanek (Lublin) všeobecně označované jako nejdůležitější „tábory smrti“. Spojenci například v Norimberku uvedli, že Němci v Osvětimi zavraždili 4 miliony lidí a dalších 1,5 milionu v Majdanku. Žádný uznávaný historik dnes neakceptuje tato fantaskní čísla.
Kromě toho, víc a víc pozoruhodné evidence v minulých letech ukázalo, že se jednoduše nemůžeme smířit s tvrzením o masovém vyvražďování v těchto táborech.
Například detailní vzdušné průzkumné snímky z tábora Osvětim – Birkenau, focené v několika náhodných dnech roku 1944 (během periody největšího vyhlazování), byly uveřejněné CIA v roce 1979. Nejsou na nich žádné stopy po hromadách mrtvol, žádné dýmící komíny, žedné masy židů čekající na smrt – to všechno mělo být viditelné, jestli byla Osvětim skutečně vyhlazovacím centrem. Taky víme, že poválečné „přiznání“ velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, které je kritickou částí vyhlazovací verze holocaustu, není nic jiného, než prohlášení, které bylo vynucené mučením. (pozn.2)
Další absurdní tvrzení o holocaustu
Jeden čas se taky vážně tvrdilo, že Němci vraždili miliony židů elektrikou a párou a že vyráběli mýdlo z mrtvol židů. V Norimberku například žalobce USA uvedl, že Němci vraždili židy v Treblince, ne v plynových komorách, jak se tvrdí teď, ale pomocí páry v „parních komorách“. (pozn. 3)
Takové bizarní příběhy v předešlých letech byly taktéž vyvrácené.
Mnoho vězňů potvrzuje nemoci
Verze „vyhlazovacího holocaustu“ je zdánlivě přijatelná. Každý viděl strašné záběry mrtvých a umírajících vězňů natočené v Bergen-Belsenu, Nordhausenu a dalších koncentračních táborech, když tyto tábory osvobodily spojenecké jednotky v posledních týdnech války v Evropě. Tyto nešťastní lidé byly oběti, ale ne vyhlazovacího programu, ale nemocí a podvýživy, které přinesl úplný kolaps Německa v posledních měsících války, protože jestli byly oběti vyhlazovacího programu, židé, které našli Spojenci na konci války, by byli dávno předtím zavražděni. Mnoho židů z východních táborů a ghett bylo v posledních měsících války evakuováno před postupující Rudou armádou do zbývajících táborů v západním Německu. Tyto tábory se rychle přeplnily, což vedlo k rozšíření epidemických nemocí. Kromě toho, kolaps německého transportního systému vyloučil možnost dodávky adekvátního množství jídla a léků do táborů.
Ukořistěné německé dokumenty
Koncem 2. světové války spojenci zabavili velké množství německých dokumentů zabývajících se německou válečnou politikou proti židům, která je někdy úřady označována jako „konečné řešení“. Ale nenašel se ani jeden německý dokument, který by odkazoval na vyhlazovací program. Naopak, dokumenty jasně ukazují, že německým „konečným řešením“ byla emigrace, ne vyhlazení.
Zvažte, například, tajné memorandum německého ministerstva zahraničných věcí z 21. srpna 1942:
„Součastná válka dává Německu příležitost a taky povinnost řešit židovský problém v Evropě“ uvádí memorandum. Politika „napomoci k evakuaci židů (z Evropy) ve skryté spolupráci se zastupitelstvem Reichsführera SS (Himmlera), je stále účinná.“ (pozn. 4)
Memorandum uvádí, že „mnoho židů, deportovaných touto cestou na Východ, nepostačuje na pokrytí potřeby pracovních sil“. Dokument cituje ministra zahraničních věci Německa von Ribbentropa, jak říká, že „na konci války budu muset všichni židé opustit Evropu. To bylo neměnné rozhodnutí Führera (Hitlera) a také jediná cesta jak zvládnout tento problém, toto by mohlo být aplikované jako jediné globální a podporované řešení, jako jednotlivé opatření by to moc nepomohlo.“
Memorandum končí prohlášením, že “deportace (židů na Východ) jsou dalším krokem na cestě ke konečnému řešení... Deportace do (polského) Generálního Governmentu je dočasná. Židé budou přemístěni na okupované (sovětské) východní oblasti tak rychle, jak to jen technické podmínky dovolí“. Tento jednoznačný dokument, jako i další, jsou obyčejně potlačené, anebo ignorované těmi, kteří schvalují verzi o vyhlazení.
Nespolehlivá svědectví
Historici holocaustu se velmi spoléhají na takzvané “svědectví přeživších”, aby podpořili svoji verzi o vyhlazovaní. Ale taková “evidence” je notoricky nespolehlivá. Jak uvedl jeden židovský historik, “mnohé z memoárů a zpráv (těch, kteří přežili) jsou plné hloupých žvástů, grafomanského zveličovaní, dramatických efektů, diletantského filozofování, “rádoby” lyricizmu, nepotvrzených žvástů, předsudků, partizánských útoků a ospravedlnění”. (pozn. 5)
Hitler a “konečné řešení”
Neexistuje žádná zdokumentovaná evidence, že Adolf Hitler dal rozkaz k vyhlazení židů a nebo že věděl o nějakém takovém programu. Naopak, záznamy ukazují, že Vůdce chtěl, aby židé opustili Evropu – jestli by to bylo možné, emigrovali by a nebo by byli deportováni.
Dokument nelezený po válce v záznamech říšského ministerstva spravedlnosti se zabýval židy. Na jaře 1942 státní kancléř Schlegelberger zaznamenal v memorandu, že ho Dr. Hans Lammers, Hitlerův vedoucí kanceláře, informoval: „Führer opakovaně prohlásil (Lammersovi), že žádá odložit řešení židovského problému do doby po válce (pozn. 6)
A 24. července 1942 Hitler zdůraznil své rozhodnutí odsunout všechny židy z Evropy.
„Židé se zajímají o Evropu z ekonomických důvodů, ale Führer jich misi odmítnul, jak jen kvůli svém zajmu, protože židé se rasově odlišují. Po válce se budeme tvrdě držet stanoviska, že židé budou muset odejít a emigrovat do Madagaskaru a nebo do některého židovského národního státu.“ (pozn. 7)
Himmlerovy SS a tábory
Židé byli během války důležitou součástí německých pracovních sil, a bylo v zájmu Německa, aby zůstali naživu.
Vedoucí představitel úřadu pro tábory SS zaslal nařízení, datované 28. prosince 1942, do každého koncentračního tábora, včetně Osvětimi. Ostře kritizoval vysokou úmrtnost vězněných zapříčiněnou nemocemi a nařídil, že „táboroví lékaři musí použít všechny prostředky, aby snížili počet mrtvých ve všech táborech.“
Kromě toho nařídil: „Táboroví lékaři musí dohlížet na výživu vězňů častěji než v minilosti a ve spolupráci s úřady podřídit se zlepšovacím návrhům táborových velitelů... Táboroví lekaři dohlídnou na to, aby se pracovní podmínky v různých pracovních táborech co nejvíc zlepšily.“
Nakonec nařízení zdůraznilo, že “Reichsführer SS (Himmler) nařídil, že úmrtnost musí být absolutně zredukována.“ (pozn. 8)
Vedoucí úřadu SS, který vykonal inspekci v koncentračního táborech – Richard Glücks – zaslal oběžník každému veliteli koncentračního tábora datovaný 20. ledna 1943. V něm nařizuje: „Jak jsem naznačil, každý prostředek se musí použít na snížení úmrtnosti v jednotlivých táborech.“ (pozn. 9)
6 milionů?
Neexistuje žádná skutečná evidence pro ustavičné opakování tvrzení, že Němci zavraždili šest milionů židů. Je však jasné, že miliony židů „přežilo“ německou nadvládu během druhé světové války, mezi nimi ti, kteří byli internováni v Osvětimi a dalších tzv. „vyhlazovacích“ táborech. Sám tento fakt byl měl vzbudit vážné pochybnosti o vyhlazovací verzi.
Nejrozšířenější noviny v neutrálním Švýcarsku – denník Baseler Nachtrichten, v červnu 1946 opatrně uvedl, že ne víc jak 1,5 milionu evropských židů mohlo zemřít za německé vlády během války. (pozn. 10)
Jednostranná “holocaustománie”
I po čtyřiceti letech proud holocaustových filmů a knih nepodlehl žádnému poklesu. Tato neúprosná mediální kampaň, kterou židovský historik Alfred Lilienthal nazval „holocaustománii“, ukazuje osud židů během druhé světové jako centrální moment historie. Není tu žádný konec nešikovným filmům, jednoduchým speciálním relacím, pomstychtivým honům na „nacistické válečné zločince“, jednostranným „výchovným kurzům“ a pokryteckým vystoupením politiků a slavných osobností na „vzpomínkových slavnostech“ holocaustu.
Hlavní rabín Velké Britanie Immanuel Jakobovits správně popsal holocaustovou kampaň jako „velký průmysl, se štědrým výdělkem pro spisovatele, výzkumníky, filmaře, stavitele pomníků, architekty muzeí a také pro politiky“. Dodal, že někteří rabíni a teologové jsou partneři „v tomto velkém byznyse“. (pozn. 11)
Nežidovské oběti si stejnou pozornost nezaslouží. Na světě nejsou žádné americké památníky, „studijní centra“ a nebo každoroční slavnosti pro Stalinovy oběti, jejichž počet obrovsky převýšil počet Hitlerových obětí.
Kdo má užitek?
Opakované mediální údery holocaustu jsou pravidelně používané na ospravedlnění obrovské americké podpory Izraele a na ospravedlnění neospravedlnitelné izraelské politiky, i když se neslučuje se zájmy USA.
Sofistikované a dobře financované mediální kampaně jsou velmi důležité pro zájmy Izraele, který je závislý na pravidelných podporách amerických daňových poplatníků. Jak řekl profesor W. D. Rubinstein z Austrálie: “Jestli by se ukázalo, že holocaust může být “sionistickým mýtem”, nejsilnější ze zbraní izraelské propagandy zkolabuje.” (pozn. 12)
Židovská učitelka historie Paula Hyman z Kolumbijské univerzity zpozorovala: “S ohledem na Izrael, může být holocaust použit na znemožnění politické kritiky a potlačení debaty, posilňuje pocit židů jako věčně trpících lidí, kteří se můžu při své obraně spoléhat jen na sebe. Připomínání utrpení, které zažili židé pod nacistickou nadvládou, má často místo v iracionálních argumentech a očekává se, že přesvědčí pochybovače o legitimnosti součastné izraelské vládní politiky.” (pozn. 13)
Jeden hlavní důvod k tomu, aby oficiální verze holocaustu dokázala být pevná, je to, že vláda největší mocnosti 2. světové války – USA, bývalý SSSR, Francie a Velká Britanie – mají největší zájem na tom, aby zobrazily Hitlerův poražený režim v co nejnegativnějším světle. Čím horší a zkaženější se Hitlerův režim ukáže, tím šlechetnější a spravedlivější se zdá spojenecký zájem.
Pro mnoho židů se holocaust stal prosperujícím obchodem a druhem nového náboženství, jak vzpomínal židovský autor a publicista Jacobo Timerman ve své knize The Longest War. Uvedl, že mnoho židů používající slovo Shoah, které je hebrejským označení holocaustu, vtipkuje: „Kromě Shoah kšeftu neexistuje žádný jiný obchod.“ (pozn. 14)
Mediální kampaně ukazují židy jako úplně nevinné oběti a osoby nežidovské jako morálně retardované a nespolehlivé bytosti, které se při správných podmínkách lehko mohou změnit na vraždící nacisty. Toto zkreslené zobrazení má posílit solidaritu židovských skupin a zvýšit pozornost. Klíčová lekce verze holocaustu pro židy je ta, že nežidům se nedá nikdy věřit. Jestli se tak kulturní a vzdělaní lidé, jakými jsou Němci, mohli obrátit proti židům, potom se stejně tak nedá věřit žádnému nežidovskému národu. Odkaz holocaustu je takto jedním z pohrdáním lidskosti.
Holcaustová nenávist
Holocaust je někdy používán na podporování nenávisti a nevraživosti, především proti Němcům jako národu, Východoevropanům a vedení římskokatolické církve.
Hodně známý židovský autor Elie Wiesel byl bývalým vězněm koncentračního tábora Osvětim, předsedal oficiálnímu US Memorial Council. V roce 1986 dostal Nobelovou cenu za mír. Tento sionista napsal ve své knize: Legends of our Time: „Každý žid, někde ve svém vnitřku, měl zvlášť postavenou nenávist – zdravou, silnou nenávist – proti všemu, co představuje Německo a proti tomu, co v Němcích přetrvává.“ (pozn. 15)
Vyposlechněme si obě strany
Obránci ortodoxní verze holocaustu přiznávají, že skepticismus týkající se této oficiální verze holocaustu, se v minulých letech začal dramaticky zvyšovat.
Odpovědí na tento trend byl trest za zločin, jestli by se někdo pokoušel přehodnotit holocaust (například ve Francii, Izraeli a Německu). Revizionisté ve Francii a v Německu byli postihováni vysokými pokutami, učitelé v USA a v dalších zemích byli propouštěni ze zaměstnání pro pokus o zpochybnění oficiální verze holocaustu. Kriminální vrazi brutálně útočili na prominentní revizionisty, jeden z nich byl pro svoje názory zavražděn.
Přes nenávistné omezování práva na svobodu projevu, zuřivým útokům medií proti těm, kteří „popírají holocaust“, zdánlivě neustávající kampaně medií, podporující oficiální verzi holocaustu a taktéž fyzickými útoky, došlo k prokazatelnému pokroku. Víc a víc myslících lidí v USA a na celém světě si přeje vysvětlení pochybností aspoň o některých senzačních tvrzení o holocaustu.
Poznámky:
(1) Books and Bookmen, Londýn, duben 1975, str. 5; Stars and Stripes, 24. leden 1994, str. 14
(2) Rupert Butler, Legions of Death (England 1983), str. 235-237; Robert Faurisson, The Journal of Historical Review, Zima 1986-1987, str. 389-403
(3) Nuremberg document PS-3311 (USA-293), IMT blue series, sv. 32, str. 153-158, IMT sv. 3, str. 566-568, NMT green series, sv. 5, str. 1133-1134
(4) Nuremberg document NG-2586-J, NMT green series, sv. 13, str. 243-249
(5) Samuel Gringauz v Jewish Social Studies (New York), leden 1950, sv. 12, str. 349
(6) Nuremberg document PS-4025; Davind Irving: Goering: A Biography (New York 1989), str. 349
(7) H. Picker: Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier (Stuttgart 1976), str. 456
(8) Nuremberg document PS-2171, Annex2, NC a A red series, sv. 4, str. 833-834
(9) Nuremberg document NO-1523, NMT green series, sv. 5, str. 372-373
(10) Baseler Nachrichten, 13. června 1946, str. 2
(11) H. Shapiro, “Jakobovits”, Jerusalem Post (Israel), 26. listopad 1987, str. 1
(12) Quadrant (Australia), září 1979, str. 27
(13) New York Times Magazine, 14. září 1980, str. 79
(14) The Longest War (New York, Vintage 1982), str. 15
(15) Legends of Our Time (New York, Schocken Books 1982), kap. 12, str. 142
|Autor: Mark Weber|Zdroj: svobodnyodpor.info|14.4.2014|
Skoro každý ví o tvrzení, že Němci během války údajně zavraždili víc jak šest milionů židů v Evropě. Americká televize, filmy, noviny a časopisy se znovu a znovu vracejí s tímto tématem a ve Washingtonu DC bylo vybudované ohromné muzeum holocaustu.
Námitky znalců proti oficiální verzi holocaustu
Během posledního desetiletí stále víc a víc „revizionistických“ historiků, mezi nimi respektovaní znalci jako Dr. Arthur Butz z Northwesternské University, profesor Robert Faurisson z lyonské Univerzity a bestsellerový historik David Irving, protestovali proti oficiální známé verzi o vyhlazování.
Nepopírají fakt, že velké množství židů bylo deportovaných do koncentračních táborů a ghett, anebo že mnoho židů bylo zavražděných a nebo zemřelo během 2. světové války. Revizionističtí znalci předložili důkaznou evidenci, aby dokázali, že žádný německý program na vyhlazení evropských židů neexistoval, že mnohá tvrzení o masových vraždách v „plynových komorách“ jsou falešné a že 6 milionů židů, kteří zahynuli během války, je nezodpovědným zveličováním.
Mnoho vyvrácených tvrzení
Revizionisté poukázali na fakt, že verze o holocaust se během let dost změnila. Mnohá tvrzení, která byla někdy všeobecně akceptovaná, byla v předešlých letech vyvrácena.
Jednu dobu to bylo tvrzení, že Němci používali v koncentračních táborech v Německu plynové komory. Tato část vyhlazovací verze byla vyvrácená jako nelogická a neobhajitelná, proto bylo toto tvrzení stáhnuté před víc jak dvaceti lety.
Žádný vážený historik nepodporuje jednu dobu předpokládaný fakt o plynových komorách na území bývalé německé Říše. Dokonce i známý „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal uvedl, že „na území Německa nebyly žádné vyhlazovací tábory“. (pozn. 1)
Prominentní historici holocaustu teď tvrdí, že masy židů byly zplynované jen v šesti táborech na území dnešního Polska – v Osvětimi, Majdanku, Treblince, Sobiboru, Chelmnu a Belzeku, přesto, že „evidence“ o těchto „plynováních“ není kvalitativně odlišná od evidence údajných plynových komor v Německu.
Při velkém válečném tribunálu v Norimberku v letech 1945 – 1946 a v pozdějších desetiletích po skončení druhé světové války byly tábory Osvětim (především Osvětim – Birkenau) a Majdanek (Lublin) všeobecně označované jako nejdůležitější „tábory smrti“. Spojenci například v Norimberku uvedli, že Němci v Osvětimi zavraždili 4 miliony lidí a dalších 1,5 milionu v Majdanku. Žádný uznávaný historik dnes neakceptuje tato fantaskní čísla.
Kromě toho, víc a víc pozoruhodné evidence v minulých letech ukázalo, že se jednoduše nemůžeme smířit s tvrzením o masovém vyvražďování v těchto táborech.
Například detailní vzdušné průzkumné snímky z tábora Osvětim – Birkenau, focené v několika náhodných dnech roku 1944 (během periody největšího vyhlazování), byly uveřejněné CIA v roce 1979. Nejsou na nich žádné stopy po hromadách mrtvol, žádné dýmící komíny, žedné masy židů čekající na smrt – to všechno mělo být viditelné, jestli byla Osvětim skutečně vyhlazovacím centrem. Taky víme, že poválečné „přiznání“ velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, které je kritickou částí vyhlazovací verze holocaustu, není nic jiného, než prohlášení, které bylo vynucené mučením. (pozn.2)
Další absurdní tvrzení o holocaustu
Jeden čas se taky vážně tvrdilo, že Němci vraždili miliony židů elektrikou a párou a že vyráběli mýdlo z mrtvol židů. V Norimberku například žalobce USA uvedl, že Němci vraždili židy v Treblince, ne v plynových komorách, jak se tvrdí teď, ale pomocí páry v „parních komorách“. (pozn. 3)
Takové bizarní příběhy v předešlých letech byly taktéž vyvrácené.
Mnoho vězňů potvrzuje nemoci
Verze „vyhlazovacího holocaustu“ je zdánlivě přijatelná. Každý viděl strašné záběry mrtvých a umírajících vězňů natočené v Bergen-Belsenu, Nordhausenu a dalších koncentračních táborech, když tyto tábory osvobodily spojenecké jednotky v posledních týdnech války v Evropě. Tyto nešťastní lidé byly oběti, ale ne vyhlazovacího programu, ale nemocí a podvýživy, které přinesl úplný kolaps Německa v posledních měsících války, protože jestli byly oběti vyhlazovacího programu, židé, které našli Spojenci na konci války, by byli dávno předtím zavražděni. Mnoho židů z východních táborů a ghett bylo v posledních měsících války evakuováno před postupující Rudou armádou do zbývajících táborů v západním Německu. Tyto tábory se rychle přeplnily, což vedlo k rozšíření epidemických nemocí. Kromě toho, kolaps německého transportního systému vyloučil možnost dodávky adekvátního množství jídla a léků do táborů.
Ukořistěné německé dokumenty
Koncem 2. světové války spojenci zabavili velké množství německých dokumentů zabývajících se německou válečnou politikou proti židům, která je někdy úřady označována jako „konečné řešení“. Ale nenašel se ani jeden německý dokument, který by odkazoval na vyhlazovací program. Naopak, dokumenty jasně ukazují, že německým „konečným řešením“ byla emigrace, ne vyhlazení.
Zvažte, například, tajné memorandum německého ministerstva zahraničných věcí z 21. srpna 1942:
„Součastná válka dává Německu příležitost a taky povinnost řešit židovský problém v Evropě“ uvádí memorandum. Politika „napomoci k evakuaci židů (z Evropy) ve skryté spolupráci se zastupitelstvem Reichsführera SS (Himmlera), je stále účinná.“ (pozn. 4)
Memorandum uvádí, že „mnoho židů, deportovaných touto cestou na Východ, nepostačuje na pokrytí potřeby pracovních sil“. Dokument cituje ministra zahraničních věci Německa von Ribbentropa, jak říká, že „na konci války budu muset všichni židé opustit Evropu. To bylo neměnné rozhodnutí Führera (Hitlera) a také jediná cesta jak zvládnout tento problém, toto by mohlo být aplikované jako jediné globální a podporované řešení, jako jednotlivé opatření by to moc nepomohlo.“
Memorandum končí prohlášením, že “deportace (židů na Východ) jsou dalším krokem na cestě ke konečnému řešení... Deportace do (polského) Generálního Governmentu je dočasná. Židé budou přemístěni na okupované (sovětské) východní oblasti tak rychle, jak to jen technické podmínky dovolí“. Tento jednoznačný dokument, jako i další, jsou obyčejně potlačené, anebo ignorované těmi, kteří schvalují verzi o vyhlazení.
Nespolehlivá svědectví
Historici holocaustu se velmi spoléhají na takzvané “svědectví přeživších”, aby podpořili svoji verzi o vyhlazovaní. Ale taková “evidence” je notoricky nespolehlivá. Jak uvedl jeden židovský historik, “mnohé z memoárů a zpráv (těch, kteří přežili) jsou plné hloupých žvástů, grafomanského zveličovaní, dramatických efektů, diletantského filozofování, “rádoby” lyricizmu, nepotvrzených žvástů, předsudků, partizánských útoků a ospravedlnění”. (pozn. 5)
Hitler a “konečné řešení”
Neexistuje žádná zdokumentovaná evidence, že Adolf Hitler dal rozkaz k vyhlazení židů a nebo že věděl o nějakém takovém programu. Naopak, záznamy ukazují, že Vůdce chtěl, aby židé opustili Evropu – jestli by to bylo možné, emigrovali by a nebo by byli deportováni.
Dokument nelezený po válce v záznamech říšského ministerstva spravedlnosti se zabýval židy. Na jaře 1942 státní kancléř Schlegelberger zaznamenal v memorandu, že ho Dr. Hans Lammers, Hitlerův vedoucí kanceláře, informoval: „Führer opakovaně prohlásil (Lammersovi), že žádá odložit řešení židovského problému do doby po válce (pozn. 6)
A 24. července 1942 Hitler zdůraznil své rozhodnutí odsunout všechny židy z Evropy.
„Židé se zajímají o Evropu z ekonomických důvodů, ale Führer jich misi odmítnul, jak jen kvůli svém zajmu, protože židé se rasově odlišují. Po válce se budeme tvrdě držet stanoviska, že židé budou muset odejít a emigrovat do Madagaskaru a nebo do některého židovského národního státu.“ (pozn. 7)
Himmlerovy SS a tábory
Židé byli během války důležitou součástí německých pracovních sil, a bylo v zájmu Německa, aby zůstali naživu.
Vedoucí představitel úřadu pro tábory SS zaslal nařízení, datované 28. prosince 1942, do každého koncentračního tábora, včetně Osvětimi. Ostře kritizoval vysokou úmrtnost vězněných zapříčiněnou nemocemi a nařídil, že „táboroví lékaři musí použít všechny prostředky, aby snížili počet mrtvých ve všech táborech.“
Kromě toho nařídil: „Táboroví lékaři musí dohlížet na výživu vězňů častěji než v minilosti a ve spolupráci s úřady podřídit se zlepšovacím návrhům táborových velitelů... Táboroví lekaři dohlídnou na to, aby se pracovní podmínky v různých pracovních táborech co nejvíc zlepšily.“
Nakonec nařízení zdůraznilo, že “Reichsführer SS (Himmler) nařídil, že úmrtnost musí být absolutně zredukována.“ (pozn. 8)
Vedoucí úřadu SS, který vykonal inspekci v koncentračního táborech – Richard Glücks – zaslal oběžník každému veliteli koncentračního tábora datovaný 20. ledna 1943. V něm nařizuje: „Jak jsem naznačil, každý prostředek se musí použít na snížení úmrtnosti v jednotlivých táborech.“ (pozn. 9)
6 milionů?
Neexistuje žádná skutečná evidence pro ustavičné opakování tvrzení, že Němci zavraždili šest milionů židů. Je však jasné, že miliony židů „přežilo“ německou nadvládu během druhé světové války, mezi nimi ti, kteří byli internováni v Osvětimi a dalších tzv. „vyhlazovacích“ táborech. Sám tento fakt byl měl vzbudit vážné pochybnosti o vyhlazovací verzi.
Nejrozšířenější noviny v neutrálním Švýcarsku – denník Baseler Nachtrichten, v červnu 1946 opatrně uvedl, že ne víc jak 1,5 milionu evropských židů mohlo zemřít za německé vlády během války. (pozn. 10)
Jednostranná “holocaustománie”
I po čtyřiceti letech proud holocaustových filmů a knih nepodlehl žádnému poklesu. Tato neúprosná mediální kampaň, kterou židovský historik Alfred Lilienthal nazval „holocaustománii“, ukazuje osud židů během druhé světové jako centrální moment historie. Není tu žádný konec nešikovným filmům, jednoduchým speciálním relacím, pomstychtivým honům na „nacistické válečné zločince“, jednostranným „výchovným kurzům“ a pokryteckým vystoupením politiků a slavných osobností na „vzpomínkových slavnostech“ holocaustu.
Hlavní rabín Velké Britanie Immanuel Jakobovits správně popsal holocaustovou kampaň jako „velký průmysl, se štědrým výdělkem pro spisovatele, výzkumníky, filmaře, stavitele pomníků, architekty muzeí a také pro politiky“. Dodal, že někteří rabíni a teologové jsou partneři „v tomto velkém byznyse“. (pozn. 11)
Nežidovské oběti si stejnou pozornost nezaslouží. Na světě nejsou žádné americké památníky, „studijní centra“ a nebo každoroční slavnosti pro Stalinovy oběti, jejichž počet obrovsky převýšil počet Hitlerových obětí.
Kdo má užitek?
Opakované mediální údery holocaustu jsou pravidelně používané na ospravedlnění obrovské americké podpory Izraele a na ospravedlnění neospravedlnitelné izraelské politiky, i když se neslučuje se zájmy USA.
Sofistikované a dobře financované mediální kampaně jsou velmi důležité pro zájmy Izraele, který je závislý na pravidelných podporách amerických daňových poplatníků. Jak řekl profesor W. D. Rubinstein z Austrálie: “Jestli by se ukázalo, že holocaust může být “sionistickým mýtem”, nejsilnější ze zbraní izraelské propagandy zkolabuje.” (pozn. 12)
Židovská učitelka historie Paula Hyman z Kolumbijské univerzity zpozorovala: “S ohledem na Izrael, může být holocaust použit na znemožnění politické kritiky a potlačení debaty, posilňuje pocit židů jako věčně trpících lidí, kteří se můžu při své obraně spoléhat jen na sebe. Připomínání utrpení, které zažili židé pod nacistickou nadvládou, má často místo v iracionálních argumentech a očekává se, že přesvědčí pochybovače o legitimnosti součastné izraelské vládní politiky.” (pozn. 13)
Jeden hlavní důvod k tomu, aby oficiální verze holocaustu dokázala být pevná, je to, že vláda největší mocnosti 2. světové války – USA, bývalý SSSR, Francie a Velká Britanie – mají největší zájem na tom, aby zobrazily Hitlerův poražený režim v co nejnegativnějším světle. Čím horší a zkaženější se Hitlerův režim ukáže, tím šlechetnější a spravedlivější se zdá spojenecký zájem.
Pro mnoho židů se holocaust stal prosperujícím obchodem a druhem nového náboženství, jak vzpomínal židovský autor a publicista Jacobo Timerman ve své knize The Longest War. Uvedl, že mnoho židů používající slovo Shoah, které je hebrejským označení holocaustu, vtipkuje: „Kromě Shoah kšeftu neexistuje žádný jiný obchod.“ (pozn. 14)
Mediální kampaně ukazují židy jako úplně nevinné oběti a osoby nežidovské jako morálně retardované a nespolehlivé bytosti, které se při správných podmínkách lehko mohou změnit na vraždící nacisty. Toto zkreslené zobrazení má posílit solidaritu židovských skupin a zvýšit pozornost. Klíčová lekce verze holocaustu pro židy je ta, že nežidům se nedá nikdy věřit. Jestli se tak kulturní a vzdělaní lidé, jakými jsou Němci, mohli obrátit proti židům, potom se stejně tak nedá věřit žádnému nežidovskému národu. Odkaz holocaustu je takto jedním z pohrdáním lidskosti.
Holcaustová nenávist
Holocaust je někdy používán na podporování nenávisti a nevraživosti, především proti Němcům jako národu, Východoevropanům a vedení římskokatolické církve.
Hodně známý židovský autor Elie Wiesel byl bývalým vězněm koncentračního tábora Osvětim, předsedal oficiálnímu US Memorial Council. V roce 1986 dostal Nobelovou cenu za mír. Tento sionista napsal ve své knize: Legends of our Time: „Každý žid, někde ve svém vnitřku, měl zvlášť postavenou nenávist – zdravou, silnou nenávist – proti všemu, co představuje Německo a proti tomu, co v Němcích přetrvává.“ (pozn. 15)
Vyposlechněme si obě strany
Obránci ortodoxní verze holocaustu přiznávají, že skepticismus týkající se této oficiální verze holocaustu, se v minulých letech začal dramaticky zvyšovat.
Odpovědí na tento trend byl trest za zločin, jestli by se někdo pokoušel přehodnotit holocaust (například ve Francii, Izraeli a Německu). Revizionisté ve Francii a v Německu byli postihováni vysokými pokutami, učitelé v USA a v dalších zemích byli propouštěni ze zaměstnání pro pokus o zpochybnění oficiální verze holocaustu. Kriminální vrazi brutálně útočili na prominentní revizionisty, jeden z nich byl pro svoje názory zavražděn.
Přes nenávistné omezování práva na svobodu projevu, zuřivým útokům medií proti těm, kteří „popírají holocaust“, zdánlivě neustávající kampaně medií, podporující oficiální verzi holocaustu a taktéž fyzickými útoky, došlo k prokazatelnému pokroku. Víc a víc myslících lidí v USA a na celém světě si přeje vysvětlení pochybností aspoň o některých senzačních tvrzení o holocaustu.
Poznámky:
(1) Books and Bookmen, Londýn, duben 1975, str. 5; Stars and Stripes, 24. leden 1994, str. 14
(2) Rupert Butler, Legions of Death (England 1983), str. 235-237; Robert Faurisson, The Journal of Historical Review, Zima 1986-1987, str. 389-403
(3) Nuremberg document PS-3311 (USA-293), IMT blue series, sv. 32, str. 153-158, IMT sv. 3, str. 566-568, NMT green series, sv. 5, str. 1133-1134
(4) Nuremberg document NG-2586-J, NMT green series, sv. 13, str. 243-249
(5) Samuel Gringauz v Jewish Social Studies (New York), leden 1950, sv. 12, str. 349
(6) Nuremberg document PS-4025; Davind Irving: Goering: A Biography (New York 1989), str. 349
(7) H. Picker: Hitlers Tischgespräche im Führerhauptquartier (Stuttgart 1976), str. 456
(8) Nuremberg document PS-2171, Annex2, NC a A red series, sv. 4, str. 833-834
(9) Nuremberg document NO-1523, NMT green series, sv. 5, str. 372-373
(10) Baseler Nachrichten, 13. června 1946, str. 2
(11) H. Shapiro, “Jakobovits”, Jerusalem Post (Israel), 26. listopad 1987, str. 1
(12) Quadrant (Australia), září 1979, str. 27
(13) New York Times Magazine, 14. září 1980, str. 79
(14) The Longest War (New York, Vintage 1982), str. 15
(15) Legends of Our Time (New York, Schocken Books 1982), kap. 12, str. 142
|Autor: Mark Weber|Zdroj: svobodnyodpor.info|14.4.2014|
