První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

O bezmoci demokracie

„Demokracie není dobrý systém, ale je nejlepší z možných.“ Tak v dnešní době rozvratu a nesplněných očekávání obhajují demokracii ti chytřejší z liberálů. Za tichého souhlasu všech zúčastněných se z politiky jako služebnice ideálů, která má s člověkem své plány, stala politika nejmenších věcí, která se zabývá už jen problémy každodennosti a za svou nejvyšší metu považuje pohodu běžného člověka. Politik je v takovém pojetí ospravedlnitelný, jen pokud je sluhou lidu. A tento stav má být kýženým cílem a vrcholem dějin? Říct si, že pravda neexistuje a každá hodnota je relativní, a proto opustit jednou provždy snahy o pozvednutí lidstva a napříště se věnovat už jenom technickému zlepšování všedního života? Taková demokratická společnost má být nejlepší možná?



Po řadě nezdarů a tvrdých zkušeností 20. století se většina společnosti stala hluchou a netečnou k pokusům o nějaké principielní změny. Lidé se již bojí a jsou i líní zkoušet a tvrdošíjně se drží systému, který vlastně po nikom nic nechce a od nikoho také nic nečeká. Jejich instinktivní odpor vůči všemu, co ještě má svůj ideál a nebojí se někdy být i tvrdým, proti odvážnějšímu myšlení i jednání, ovšem není dán hlubokým chápáním hodnoty demokracie, jak jedině by to bylo přípustné, nýbrž obyčejným strachem z toho, že by se mohl objevit někdo, kdo jim upře část jejich pohodlí. Tím ovšem vývoj ustrnul na slepém bodě, v systému, který vlastně není ničím jiným než mezidobím a vyčkáváním na lepší systém. Má-li však sám hrát delší dobu úlohu řídícího systému, projeví se nutně jako z podstaty neúspěšný. Čím déle proto vládne a čím větším problémům má čelit, tím je jeho neúspěch patrnější a tím více se šíří vědomí o potřebě změny.

Paradox demokracie spočívá už v její základní tezi, že vyjadřuje vůli lidu. Nevidím, že by lid jako celek měl nějakou skutečnou vůli, možná tak veřejné mínění, ale máloco je tak vrtkavé a nerozhodné jako právě veřejné mínění. Ti, kdo se dnes nejvíce ohání vůlí lidu, mají propracované způsoby, jak tuto vůli určovat nebo alespoň ovlivňovat. Dalekosáhlý vliv má na veřejné mínění zejména reklama a její agresivnější sestra propaganda. Mínění si utváříme na základě informací dostupných z okolí. Když je proto v médiích a jiných zdrojích veřejnosti záměrně předkládán zkreslený obraz reality, ovlivňuje to hluboce mínění i každého inteligentního člověka. Získáváme tím špatné výchozí informace, z nichž pak nutně vyvozujeme špatné závěry.

Různé vlády, společnosti a iniciativy mají rozličné plány, ale téměř žádná to se světem nemyslí dobře. Reklamu a mediální lež používají k prosazení svých záměrů, například soustavné bagatelizování ekologických problémů umrtvuje vůli ke změnám. Vydávání konzumního systému za samozřejmost a podmínku života zajistí, že většinu lidí vůbec nenapadne, že něco je špatně. Ubezpečování, že techniky nebude vládami a korporacemi zneužito proti člověku, zase umožňuje příchod světa, kde se právě to stane a jedinec bude již zcela bezmocný.

Společnost sama usnadňuje svým charakterem médiím práci, protože lidé se rádi nechají klamat pohodlnou lží a chtějí věřit tomu, co by se jim líbilo. Zde vyvstává nutnost podrobit jakoukoli propagandu přísnému dohledu a odebrat korporacím vládu nad médii, jinak je každá snaha odsouzena k nezdaru.

Možnost ovlivňovat veřejné mínění však může být stejnou měrou použita k dobrému cíli. Může mezi lidmi probudit zájem a skutečnou vůli k něčemu, ty ovšem nepramení z veřejnosti samotné, nýbrž z iniciativy jednotlivců. Opravdová vůle lidu je cosi velmi redukovaného, projevuje se jen jako reakce na období těžkých existenčních podmínek a omezuje se na všeobecnou nespokojenost. Aby se běžný člověk rozhoupal k projevu, musí trpět značnou nouzí. Na takové vůli by jen blázen mohl chtít stavět společnost.

Ale i kdyby společnost disponovala tvořivou vůlí, je zde jiný nepřekonatelný rozpor. Vůle většiny rozhodně nemusí určovat nejlepší možnost. Většina zdaleka nemusí mít pravdu, vlastně ji ani nemůže mít, proto je chybou pokládat ji za kritérium správnosti.

Většinu tvoří obyčejní lidé, jejichž mínění je nesmírně nevědomé. Běžný člověk hnětě své stanovisko ze směsice pocitů, přání a domněnek, důvody zde hrají podružnou roli a vědění není přítomno vůbec. Většina je zcela neschopna správně posoudit stav věcí, protože přání uctívá jakožto otce myšlenky. Každý z davu chce především svůj malý a krátký prospěch a pak až ho zajímá společnost a svět. Avšak plete se i v mínění o tom, co je pro něj samého prospěšné, takže pak sklízí hořké plody své práce.

Jak by mnoho takových mohlo mít dohromady pravdu?! Je to bezmála zázrak, má-li pravdu v celkovém pohledu na svět i jediný ze všech a správné mínění a hodnocení skupina lidí. Od nich se pak hodnotné smýšlení šíří na všechny strany a může Zemi připravit zlatý věk. Kam se za nimi hrabe “objektivita” celého veřejného mínění. V demokracii je však hlas nejlepšího člověka formálně roven hlasu posledního z hlupců.

Je naivní myslet si, že by se většina současných lidí byla schopna samostatně dopracovat k nějakému poznání a vytvořit tak uvědomělou společnost. Od běžných lidí se nedá vůbec očekávat, že budou znát řešení na složité problémy, tyto problémy obvykle ani nezahlédnou. V jejich silách je přinejlepším poznat toho, kdo by řešení znát mohl a tomu pak svěřit důvěru. Jedině tak také může demokracie reálně fungovat. Celá krize dnešního politického života spočívá v tom, že právě takových lidí tu není, lidí povolaných vládnout. Neštěstí každé doby se rodí tehdy, když se k moci dostanou trpaslíci.

Lid bezpodmínečně potřebuje své inspirující vzory, bez nich je vyloučeno, aby se rozhodoval správně. Lid sám nemá iniciativu a jen reaguje na podněty, to znamená, že problémy chce řešit, až když se stávají nesnesitelnými, a vůbec neví jak. Rozhodně se jim nesnaží předejít. Demokratická “řešení” jsou také zcela nedostatečná, neboť prvním zájmem obyčejných lidí je vlastní pohodlí. Demokratický minimalismus znamená hasit jen tam, kde nejvíc hoří. Jenže co když je třeba část pohodlí obětovat? Čím déle se odkládají problémy přelidňování a devastace přírody, tím větší daň si budou žádat. Ještě před sto lety by se řešily relativně snadno, odloží-li se jejich řešení ještě o třicet let, bude to již daň nesnesitelná. Dnes se při snahách o zlepšení klade na první místo podmínka, aby byl zachován nadbytek a pohodlí pro všechny. To se může dělat tak dlouho, než dojde k celkovému zhroucení. Za současnou krizi světa nezodpovídá nic jiného více než demokracie ve spojení s nevědomostí. Demokracie je dobrá jen k tomu, aby lidstvo dovedla spořádaným krokem na pokraj zániku.

Za doby míru a dostatku demokratické zřízení alespoň přibližně funguje. Tehdy se totiž neuzavírá mnoho důležitých rozhodnutí, většina jich má jen administrativní charakter a na jejich konkrétní podobě vlastně příliš nezáleží.

Když ale nastane ohrožení, je princip demokracie v koncích, protože nemá způsob, jak by bez ztráty své liberálnosti lidi k něčemu přinutil, tím pádem ani vůli přijmout dostatečně silná opatření. Nejpozději tehdy je nutné, aby konečně vystoupil někdo a určil, co je třeba vykonat a kam napřít úsilí, a ukončil tak překřikování davu, který není svolný k žádným ústupkům. A jistěže se to tak také děje. Ve skutečnosti mají takoví rozhodující lidé vystoupit dříve, ještě než lehkovážnost společnosti způsobí příchod velké krize.

O demokracii lze říci tolik, že při neúnosném zatěžování prostředí je schopna dočasně vytvořit celkem blahobytnou společnost a každému dává volné ruce, aby si hleděl svých zájmů.

Já bych ale považoval za daleko cennější systém, který dokáže vytvořit při dlouhodobě snesitelné míře zátěže společnost a prostředí, kde velká většina má dostatek a kde je možné žít zajímavý život. Cennější je vlastně jakákoli po delší dobu udržitelná, tedy k přírodě přátelštější, společnost.

Pro moderní svět je příznačná obava a fobie z vlády privilegovaných. Ano, historie nás učí, že ve většině případů je taková vláda uzurpátorská a společnosti škodlivá. Je ale nasnadě, že odmítnutí nezasluhuje tento způsob vlády jako celek, nýbrž ti nevhodní lidé u kormidla. Dejte obyčejnému člověku velkou moc a stane se z něj monstrum. Žádný běžný člověk nemá ve vládě co pohledávat, naopak, taková úloha si žádá v každém ohledu výjimečné a vybrané jednotlivce. Bohužel, právě proti vyšší třídě lidí již dlouho brojí morálka prostřednosti.

Od politiků se očekává, že budou jen prvými z lidu a nikoli víc než lidem. Nejsou to vládcové, jen úředníci, jimž vláda není posláním ale prací. Není proto divu, že horizontem jejich úvah je vlastní prospěch a odhadování, co všechno jim ještě projde. Stávají se z nich paraziti. Mohou si nakrást a své sliby odbýt lakonickým „tak jsem to zkusil“.

Do politiky se dere kdekdo s vědomím, že vlastně skoro nic neriskuje. Proto by na politiky měly být napříště kladeny vyšší nároky, aby za sebe ručili svou ctí a pakliže se jí zpronevěří, budou vystaveni všeobecnému pohrdání. Pro povolaného vládce je jeho snažení posláním, za něž je ochoten ručit vším. Za takových podmínek si politickou dráhu každý zlodějíček dobře rozmyslí.

Vládu mají obstarávat ti nejlepší, pakliže jsou dobří dost. Právě na jejich hodnotě vše záleží. Kdyby se vlády jednou chopili ti, kteří mají vládnout, pak se na Zemi mohou dít obrovské věci, které dosud nepřicházely vůbec v úvahu. Osvícení vládci, kteří přijali za své ty největší úkoly, aniž při tom zapomněli na lid, ti mohou pozvednout svět na novou úroveň.



|Autor: Redakce|Zdroj: velikepoledne.wbs.cz|22.5.2014|