První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Královská nesmrtelnost z hlediska árijské Tradice

Když v dávno minulých dobách přišlo na otázku, zda králové a hrdinové, kteří padli ve válce, skutečně zemřeli či ne, moudří muži vždy, poněkud tajemně, odpovídali: „zemřeli i nezemřeli“. Z úhlu pohledu běžného člověka je taková odpověď těžko přijatelná a takřka nepochopitelná; přesto však je jedinou správnou odpovědí na otázku, jež byla položena.


Zdůrazňujeme, že se na tomto místě hodláme zabývat pouze smrtí panovníků a těch, kteří ve svém životě dosáhli překonání své vlastní individuality, a nikoli obyčejných lidí, kteří toho schopni nebyli. Naši předkové totiž chápali, že existuje zásadní rozdíl mezi tím, co bude následovat po smrti obyčejných nevědomých lidí a tím, co čeká ty, jež ostatní dalece překonávali a kteří jsou schopní zkouškou smrti projít, aniž by utrpěli újmu. Naši předkové tudíž znali dva základní scénáře, které mohou následovat po smrti konkrétního člověka: buď ztrátu jeho individuálního vědomí a rozplynutí se na straně jedné nebo skutečné hrdinské překonání smrti na straně druhé. Problém podrobněji rozpracoval Evola v jedné z kapitol své Revolty proti modernímu světu; na tento text odkazujeme ty čtenáře, kteří mají o tuto problematiku hlubší zájem.

Tradiční hrdinské mýty popisující smrt těch, kteří si svými činy vybojovali věčný život, v sobě obsahují vždy podobné prvky: popisují jednak faktické přežití své vlastní smrti a jednak odchod z lidského světa na nadpřirozenou úroveň, případně dále i setkání s bohy. Obecně existují dva základní motivy, jež jsou však projevem jednoho a téhož (a občas se překrývají). Prvním motivem je mýtus nesmrtelnosti válečnické. Mýty tohoto typu pojednávají o válečníkovi, který si svou nesmrtelnost vybojoval tím, že položil svůj život v bitvě. Padlý hrdina je po skončení bitvy odnesen, obvykle ženskými postavami,[1] na místo, jež je lidem nepřístupné, a je zde oživen a uzdraven. Druhým motivem je mýtus královské nesmrtelnosti. Hlavním hrdinou podobných příběhů je král, který byl zraněn, otráven, uspán, vykastrován,[2] či nějakým jiným způsobem „zneschopněn vládnout“, což je následováno jeho odchodem na nějaké [lidem] nepřístupné místo, kde očekává, až se objeví nějaký vyvolený rytíř, který skrze své hrdinské skutky krále uzdraví, za což získá jeho královskou funkci. Považujeme za velmi důležité upozornit, že onen nemocný, vlády neschopný, král a hrdina, který jej má probudit, jsou jen dvěma aspekty osobnosti jednoho člověka.

Významní panovníci, kteří lidem moudře vládli, byli vždy považováni za projev neviditelného královského principu, jenž se cyklicky manifestuje v různých časech, na různých místech a v různých formách.[3] V legendách spojených se všemi těmito vládci se pak rozvíjí výše zmíněné téma o králi, který nezemřel, ale odešel na nepřístupné místo, odkud se jednoho dne vrátí a obnoví slávu a moc svého království. Z historických evropských vládců se legenda pojí například se Svatým Václavem,[4], Karlem Velikým, Fridrichem I. či Fridrichem II., z mýtických králů například s Artušem a z moderních vládců mimo jiné s baronem von Ungern-Sternbergem[5] nebo Adolfem Hitlerem.

V chápání našich předků byl panovník pojímán jako spojení lidského a božského, světského a duchovního. Díky tomu nebyla jeho smrt považována za jeho úplný konec, ale byla brána pouze jako jeho odchod do neprojeveného stavu. To, co skutečně končí, je jen vnější forma, již na sebe tento královský princip vzal, on sám ale zůstává, byť se dále neprojevuje. Pro ty, kteří neznají nic jiného, než maso a kosti, král zemřel. To, co jej ale skutečně dělalo králem a dodávalo mu odlišnou kvalitu oproti ostatním lidem, přetrvalo, protože je to věčné a nesmrtelné. Ti, kteří umí naslouchat vyšším úrovním reality, chápou, že je král ve skutečnosti neopustil, ale vládne jim dál a vede je k prosperitě země.

Mnoho hrdinských mýtů, jež promlouvají o spícím králi, zmiňuje velmi důležitý faktor ve snaze o návrat krále: úsilí hrdiny, které má spícího vládce probudit. Ponaučením z těchto mýtů je, že pasivně sedět a mesianisticky očekávat, až se král znovu objeví a sejme z království prokletí, které jej postihlo, je zbytečné. Co naopak zbytečné není, je uvědomění těch, kteří, aniž by si toho doposud byli vědomi, byli vyvoleni k probuzení krále: známe mnoho mýtů, kdy mladý muž nikdy v životě nedržel meč a přesto to byl právě on, kdo si měl, aniž by vůbec tušil jak, vybojovat království a usednout na trůn.[6]

Nemyslíme si, že by mělo nějaký smysl snažit se fantazírovat nad tím, zda Adolf Hitler na konci války skutečně fyzicky zemřel a nebo zda uprchl do Ameriky, Antarktidy, nebo odletěl na odvrácenou stranu Měsíce či na Aldebaran. Takové představy tvoří ti, kteří neznají nic jiného, než materiální svět a za živé považují jen to, co mohou vidět svýma očima; vše ostatní je pro ně neexistující. Za důležité naproti tomu považujeme správným způsobem chápat mýtus, který okolo Hitlerovy osoby vznikl.

Představa Hitlerova přežití a odchodu jinam zcela přesně odpovídá tradičnímu tématu královské nesmrtelnosti a jasně poukazuje na to, že Hitler se v podstatné míře odlišoval od všech ostatních politiků moderní doby. Na Adolfa Hitlera je proto nutno pohlížet jako na manifestaci, avatára, vyššího duchovního principu.[7] Taktéž je nutné z vědomí tohoto faktu vyvodit správný vztah k němu i jeho činům. Ti, kteří oslavují osobnost Adolfa Hitlera, by si měli uvědomit, že velkolepost a moc říše mohou být obnoveny pouze tehdy, když bude zraněný král uzdraven a probuzen díky hrdinským činům rytířů čistého srdce – ti jsou nyní důležitější, než samotný král. Forma, kterou představoval Adolf Hitler, definitivně zanikla; naopak to, co tvořilo nejvnitřnější jádro jeho osobnosti, nacionálního socialismu i celé Velkoněmecké říše, je věčné a nezničitelné.

Úkolem nás, kteří si uvědomujeme význam Hitlerova odkazu, není nic jiného, než pochopit, co je myšleno oním heroickým bojem za uzdravení zraněného krále a realizovat to. Možná v tuto chvíli nevíme, jakým způsobem bojovat a jak oživit jeho odkaz, pokud ale budeme naslouchat jeho slovům, dozvíme se všechno, co potřebujeme vědět. Naším úkolem by mělo být snažit se vidět to, co vidí on, i když jeho oči jsou dávno zavřené a bez zraku a naslouchat jeho slovům, která pronáší, byť jeho ústa zůstanou už navždy němá. Jen tak můžeme najít cestu k obnově velkoleposti a bohatosti říše a nastolení řádu, jenž je více než lidského typu.


Poznámky:

1. V Evropě jsou neznámější severské valkýry; perská tradice zná obdobný symbol – fravaši.

2. Schopnost vládnout je v tradiční symbolice úzce spojena s mužností; ztráta mužnosti se pak rovná ztrátě schopnosti vládnout. Symbolismus kastrace je proto zcela na místě.

3. Pro bližší informace doporučujeme především kapitolu Imperiální sága a Vládce vesmíru z knihy Mystérium Grálu od Julia Evoly [překlad do češtiny se připravuje].

4. Motiv je rozvíjen v legendě o jeho návratu v čele blanických vojsk až bude českému království nejhůř.

5. Více v Evolově článku Baron von Ungern-Sternberg.

6. Mnohdy takový muž bojoval pod vedením moudrého starce (Merlin v artušovském cyklu), jenž je personifikací hrdinovy vlastní intuice.

7. Rozhodně není svévolí, že Sávitrí Déví ztotožnila Hitlera s Kalkím.




|Autor: Antal|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|27.6.2014|