První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Úděl Árijce: Boj proti času

Člověk dávno zapomněl, čím ve skutečnosti je. Když o sobě mluví, má na mysli pouze jednu část sebe sama – a to navíc tu méně významnou. Svou skutečnou podstatu si neuvědomuje a nechává ji zahalenou v temné nevědomosti. Přitom právě tato jeho opomenutá podstata je tím, o čem by mohl říci: „tohle jsem já“.


Když na sebe člověk pohlédne do zrcadla, nebo když se zadívá na své tělo či práci, kterou za celý svůj život vykonal, nehledí na sebe. To, na co se v tu chvíli dívá, není on, ale jeho dílo. V takovou chvíli je jako nebeský sochař, který si prohlíží sochu, již na zemi vysochal. A právě v tomto okamžiku většina z nás selhala: téměř všichni jsme se se svým dílem ztotožnili natolik, že jsme se jím sami stali. Tím, že jsme se ztotožnili se sochami, jsme ale přišli o schopnosti sochaře. Každá socha je jen mrtvou, pasivní a strnulou hmotou, jež v sobě postrádá zdroj, z něhož vzešla: postrádá sílu, která jí dala formu a proto nikdy nebude ničím jiným než jen onou sochou, jíž už je. Vzhledem k absenci zdroje životní síly je každá socha odsouzena k chátrání a konečnému rozpadu. Zákon času je neúprosný, i ten nejtvrdší kámen mu nakonec podlehne a změní se v prach.

Přesně tohle je stav, v němž se nacházíme – my i naši současníci. S odevzdaností sedíme a čekáme, až nás čas rozruší a my se rozpadneme na prach. Umíráme zaživa, aniž bychom naplnili cíle, pro něž jsme naše těla původně stvořili. Necháváme se vláčet zběsilými proudy času, které nás táhnou do temné nicoty, abychom nakonec zcela přestali existovat. Tyto pesimistické vyhlídky a smířenost se svým osudem jsou vlastní většině lidí kolem nás. Krev v našich žilách nicméně volá jasným hlasem: „nejste tím, čím se zdáte být!“ Kdesi v nitru jasně cítíme, že nejsme oběťmi života, ale životem samým. Naším údělem není nicota a rozpad, ale síla a triumfální heroická obnova.

Pohlédneme-li na konání lidské společnosti, zjistíme, že většina je ho tvořena jen pasivními reakcemi vůči jednou dané skutečnosti: za většinou odvětví lidské činnosti s jejich „vynálezy“ a „vědeckotechnickým pokrokem“ stojí síly rozkladu. Tak, jako se mrtvola rozkládá, odpadávají z ní jednotlivé kusy a vytékají různé tělní tekutiny, tak se i tento svět rozpadá a odhaluje dosud neviděné součásti, což je těmi, kdo nejsou schopní dohlédnout dál než na špičku vlastního nosu, pojímáno pozitivně a dokonce považováno za pokrok kupředu. Ve skutečnosti je to předzvěst konce – vše se brzy změní v prach. Je jen jediná možnost, jak tento rozklad zastavit: vzepřít se času a manifestovat nadčasové síly.

Máme-li jmenovat jednu vlastnost, která nejlépe charakterizuje árijskou rasu a zároveň ji nejvíce odlišuje od ostatních ras, pak je to její schopnost tvořivosti. Jedině árijské rase byla dána schopnost vědomým způsobem aktivně tvořit skutečně nové věci; ostatní rasy mají – v závislosti na stupni vlastního rozvoje – pouze schopnost stvořené udržovat nebo rozkládat a ničit. Pouze árijská rasa má díky své čisté inspirované[1] krvi otevřený přístup k silám, které dřímají v místě mimo čas i prostor: a díky těmto silám může doslova vytvářet novou skutečnost a nikoli jen udržovat tu stávající. Každý Árijec má vědomé vnitřní spojení se svým zdrojem, z něhož vzešel, a má díky tomu absolutní moc nad sebou samým i nad svým vlastním světem, jenž pro sebe tvoří. Vědomá kontrola nad duchovními silami, jejich čerpání do pozemské reality a jejich užití k manifestaci oslavující čistou a heroickou triumfálnost árijského bytí: to je smyslem života každého Árijce.

Každý Árijec působí jako most mezi projeveným světem a světem neprojeveným. S každým nádechem a s každým úderem srdce přivádí do projevené skutečnosti neviditelné síly, které hmotný svět vytrhují z otroctví časovosti a přeformovávají jej dle árijské vůle. K jaké činnosti budou tyto síly využity už záleží na každém konkrétním jedinci a na účelu, za jakým stvořil své hmotné tělo. Život každého člověka má totiž nějaký skrytý smysl; víra v náhodu je jen sebeklam nevědomých lidí. K rozpoznání záměru, s nímž člověk vstoupil do života, je nutné vstoupit hluboko do temných hlubin vlastního nitra a tam hledat. Mnozí jsou ale zběsile tažení mocnými proudy kali-jugy a odvahu ani sílu k takovému činu nikdy nenajdou. Pro ty ostatní je cesta jasná: naše minulost, přítomnost i budoucnost je zapsaná v naší krvi.

To prvotní, co je třeba pro schopnost bojovat proti času udělat, je znovu si uvědomit, že člověk není jen sochou, ale rovněž oním sochařem: není pouze stvořením, ale rovněž stvořitelem. To znamená přímé sjednocení sakrálního s profánním, spojení dvou pólů a obnovu polární Říše, nebeského Království na zemi.

Síla, která je k tomu potřeba, se začne probouzet, když si člověk jasně uvědomí, že by chtěl žít jiný život, než jaký žije nyní. Čím větší bude nespokojenost, tím silnější bude impulz, který ho povede k sobě samému. Mnoho z nás bude muset ještě mnohokrát upadnout do bláta, většina z nás bude muset prožít ještě mnoho zoufalství a bolesti, než pochopí, že jejich skutečná síla se neskrývá ani v hlavě ani v pažích, ale v krvi a horoucím srdci.

Jakým způsobem probíhá postavení se času a jeho překonání? Na počátku vždy stojí Slovo. Slovo je zvukem a zvuk je světlem; kdo vysloví slovo, ten zažehne světlo. Pokud usilujeme o stvoření nové skutečnosti, musíme ji nejdřív pojmenovat[2] – pak se ve všeobjímající Černotě začne tvořit obraz utkaný z bělostného astrálního světla. V této chvíli nová skutečnost již existuje na vnitřní (nebeské) úrovni. Do fyzického světa se projeví teprve skrze neochvějnou vnitřní víru, jež toto světlo mění v plamennou pochodeň planoucí rudým světlem, které září ven ze sebe a skrze složitou hru stínů tvoří vnější skutečnost.

To je jediná možná cesta, jak lze bojovat proti času, neboť všechny ostatní prostředky jsou časové. Vůle s její tvůrčí silou stojí mimo čas. Není spoutaná žádným omezením a nic pro ni není nemožné. Dovedl by si snad lidský mozek se svým dualitním rozumem představit a pochopit něco tak komplexního, jako je například lidské tělo? A dovedly by lidské ruce něco takového vytvořit? Nikoli: to zvládne jen síla ducha – skrytá síla tvůrčí vůle formující realitu, ohýbající ji podle vytčeného vzoru a vymýšlející cesty a způsoby, které by lidský mozek nenapadly ani po tisíci letech usilovného přemýšlení. Právě zamyšlení nad složitostí fungování a nad přizpůsobivostí lidského těla doporučujeme k poznání hloubky a moudrosti duchovních sil. Stejně jako tělo bylo stvořeno nadlidskou moudrostí jako účel pro nějakou ideu, tak jakákoli jiná změna a jakýkoli boj proti času budou úspěšné jen v případě, že budou následovat nějakou jasnou ideu. Vše, co je třeba udělat je určit silám ducha směr a umožnit jim, aby mohly působit.


Poznámky:

1. Jde o krev prodchnutou duchovními silami, o krev produchovněnou, jež je inspirovaná obrazy nového světa, jež samy o sobě ohýbají a proměňují realitu. Doporučujeme se zamyslet nad vztahy slov „inspirace“, „nádech“, „dech“, „duch“ a jejich latinských ekvivalentů.

2. Pojmenovat znamená konkretizovat (a tím se inspirovat): nejasná a abstraktní představa nás ponechá ve zmatku a k řádu nás nikdy nepovede.




|Autor: Antal|Zdroj: hrdost.net|4.7.2014|