V následujícím textu vám přinášíme překlad jednoho z nejzákladnějších myslitelů národního socialismu, který je však v češtině nedostupný. Toto je další text přeložený z anglického překladu z National-Socialist Worldview. Do angličtiny přeložil Hadding Scott.
(Völkischer Beobachter, 13/14 prosinec 1925)
V posledních měsících roste spolu s propagandou za „Společnost národů“ také aktivita tzv. „Panevropské unie.“ Souběžně s tím pořádá mnoho tiskových agentur ankety mezi politiky a spisovateli na téma, jak se k tzv. „Spojeným státům evropským“ staví. Například Neue Wiener Journal měl zrovna nedávno podobnou anketu, ve které řadě slavných osobností ze všech států položil následující otázky:
Považujete vytvoření Spojených států evropských za nezbytné?
Považujete ratifikaci těchto Spojených států evropských za možné?
Na tyto otázky francouzský ministr financí Caillaux odpověděl, že patriotismus 20. století se sloučí s evropanismem. „Velikonoce Evropské unie“ přijdou; je to stejně tak jisté jako fyzikální zákony. Ignatz Seipel, bývalý federální kancléř Rakouska, doufá v to samé a přeje si obecnou „revizi koncepce státu“! Podobný názor vyjádřil i československý předseda vlády Antonín Švehla.
Jacob Lippowitz, židovský editor Neue Wiener Journal, prohlašuje: hranice evropských států jsou prokazatelně mučícími kůly pro každého občana evropského státu. Podobná vyjádření pronesl Maximilian Harden, Albert Einstein, Alfred Kerr a samozřejmě Dr. Gerhart Hauptmann, Heinrich Mann a Dr. Thomas Mann![1]
Jak můžeme vidět, celý seznam významných osobností shledává tento módní výraz, Spojené státy evropské, sympatickým. Přesto je přirozeně jasné, že většina z nich pod tímto názvem chápe zcela něco jiného. Herr Lippowitz a jeho společníci si zcela jistě představují jediný židovský soukromý syndikát, podobně jako Walther Rathenau. Všechny národní státy by se pak musely tomuto konceptu podvolit. Ignatz Seipel na druhou stranu jistě sní o středověkém panství církve, a ostatní samozřejmě v tomto výrazu vidí jen vlastní nejvyšší cíle své skutečné zahraniční politiky.
Ať už jsou však motivy jedinců jakékoli, existence silného hnutí usilující o vytvoření Evropské federace je skutečností, a my se tudíž tímto problémem musíme rovněž zabývat a zaujmout k němu jisté stanovisko.
Bezpochyby můžeme vidět, jak se celý svět probouzí. Probouzení Blízkého a Dálného Východu, a vskutku na jeho rasovém pozadí, je jasně vidět, a dokonce i černošská část světa započala vyhlašovat své požadavky podobným způsobem. Pouze hlupák může věřit, že tento tlak z vně Evropy nevyžaduje společnou evropskou pozici. Toto probouzení Blízkého a Dálného východu je odpovědí na zlodějskou ekonomiku a zkorumpovaný vliv, jež sebou merkantilní Evropa přinesla s politickým dobytím Indie a Číny. Ale tato bezuzdná zlodějská ekonomika a politika nejenže v koloniích a kvazi koloniích vypěstovala všechny špatné instinkty, ale vypustila je i v samotné Evropě, ve které jsou záměrně dále podněcovány chytrými politiky. Současná propaganda za „Spojené státy evropské,“ vycházející z burzovních kruhů a židovského tisku, neznamená nic víc než logické pokračování té samé zlodějské ekonomiky, posvěcené politicky zesílenou federací. Je tudíž evidentní, že vůči tomuto novému podvodu stojíme v nejostřejší opozici. Na druhou stranu je skutečností, že existuje rostoucí povědomí o zahraniční politice, že soupeření mezi evropskými národy rovněž znamená konec každé jediné národní kultury. Toto probuzení evropské solidarity v zahraniční politice je dnes zneužíváno a przněno těmi samými politiky, kterým mohou všechny evropské národy děkovat za své současné strádání.
„Spojené státy evropské“ musíme odmítnout už jen proto, že jejich čelním exponentem je taková osobnost jako napůl asijský hrabě Coudenhove-Kalergi. Tento člověk hlásá, namísto věrnosti tomu co je organické, k rase a národní tradici, absolutní rasový mišmaš, a měl by tudíž být brán jako nový herold evropského úpadku.
Přesto však rozpoznání potřeby evropské jednoty v její zahraniční politice stojí mimo otázku, zdali tato jednota sebou musí nést tragické problémy svého probuzení. Měli bychom zvážit, že pokud budeme čelit buď/anebo – zničení Abendlandu nebo evropských záruk ve světě – budou muset být nalezeny cesty k dosažení toho cíle. A přímo na vrcholu vyvstává požadavek, bez jehož naplnění by bylo vše marné: vyloučení [Ausscheidung] Židů ze všech států Evropy. To zase může nastat jen jako důsledek probuzení rasového cítění, nové státní ideji a rekonceptualizací ekonomického života.
[1] Z těchto šesti jmen podporovatelů evropského sjednocení první tři patří etnickým Židům. Einstein, tvůrce teorie relativity, a obdivovatel Josefa Stalina, všichni znají jako Žida, protože Židé tuto skutečnost hlasitě propagují. Žid Maximilian Harden, původním jménem Felix Witkowski, si změnil jméno a konvertoval k protestanství, se stal občasným novinářem-sloupkařem a v letech 1892 až 1923 vydavatelem časopisu Die Zukunft. Harden/Witkowski byl zřejmě oportunistou, protože v roce 1914 horoval pro válku, ale v 1919 zase podporoval Versaillskou smlouvu. Žid Alfred Kerr, rozený Kempner, sám sebe od 20 let nazývajíc Kerr, byl divadelní kritik. Zbylí tři jsou Nežidé. Politické názory Heinricha Manna byly takové, že v době své smrti v roce 1950 plánoval usadit v komunistické „Německé demokratické republice,“ a byl poctěn vládou této země vlastní poštovní známkou. Jeho mladší bratr Thomas Mann byl tak zkažený, že během druhé světové války vystupoval v rozhlase proti své vlastní zemi a v roce 1944 se stal občanem Spojených států, tedy v době, kdy Spojené státy svým leteckým bombardováním zpopelnily v tisících náletech deseti tisíce německých civilistů. Gerhart Hauptmann byl sociální demokrat, jenž byl před první světovou válkou Hohenzollerny považován za podvratný živel, a po válce byl okamžitě označen za pacifistu. V roce 1933 si nicméně Hauptmann požádal o členství v NSDAP (a byl odmítnut).
|Autor: MidilirdZdroj: radicalrevival.wordpress.com|23.08.2014|
(Völkischer Beobachter, 13/14 prosinec 1925)
V posledních měsících roste spolu s propagandou za „Společnost národů“ také aktivita tzv. „Panevropské unie.“ Souběžně s tím pořádá mnoho tiskových agentur ankety mezi politiky a spisovateli na téma, jak se k tzv. „Spojeným státům evropským“ staví. Například Neue Wiener Journal měl zrovna nedávno podobnou anketu, ve které řadě slavných osobností ze všech států položil následující otázky:
Považujete vytvoření Spojených států evropských za nezbytné?
Považujete ratifikaci těchto Spojených států evropských za možné?
Na tyto otázky francouzský ministr financí Caillaux odpověděl, že patriotismus 20. století se sloučí s evropanismem. „Velikonoce Evropské unie“ přijdou; je to stejně tak jisté jako fyzikální zákony. Ignatz Seipel, bývalý federální kancléř Rakouska, doufá v to samé a přeje si obecnou „revizi koncepce státu“! Podobný názor vyjádřil i československý předseda vlády Antonín Švehla.
Jacob Lippowitz, židovský editor Neue Wiener Journal, prohlašuje: hranice evropských států jsou prokazatelně mučícími kůly pro každého občana evropského státu. Podobná vyjádření pronesl Maximilian Harden, Albert Einstein, Alfred Kerr a samozřejmě Dr. Gerhart Hauptmann, Heinrich Mann a Dr. Thomas Mann![1]
Jak můžeme vidět, celý seznam významných osobností shledává tento módní výraz, Spojené státy evropské, sympatickým. Přesto je přirozeně jasné, že většina z nich pod tímto názvem chápe zcela něco jiného. Herr Lippowitz a jeho společníci si zcela jistě představují jediný židovský soukromý syndikát, podobně jako Walther Rathenau. Všechny národní státy by se pak musely tomuto konceptu podvolit. Ignatz Seipel na druhou stranu jistě sní o středověkém panství církve, a ostatní samozřejmě v tomto výrazu vidí jen vlastní nejvyšší cíle své skutečné zahraniční politiky.
Ať už jsou však motivy jedinců jakékoli, existence silného hnutí usilující o vytvoření Evropské federace je skutečností, a my se tudíž tímto problémem musíme rovněž zabývat a zaujmout k němu jisté stanovisko.
Bezpochyby můžeme vidět, jak se celý svět probouzí. Probouzení Blízkého a Dálného Východu, a vskutku na jeho rasovém pozadí, je jasně vidět, a dokonce i černošská část světa započala vyhlašovat své požadavky podobným způsobem. Pouze hlupák může věřit, že tento tlak z vně Evropy nevyžaduje společnou evropskou pozici. Toto probouzení Blízkého a Dálného východu je odpovědí na zlodějskou ekonomiku a zkorumpovaný vliv, jež sebou merkantilní Evropa přinesla s politickým dobytím Indie a Číny. Ale tato bezuzdná zlodějská ekonomika a politika nejenže v koloniích a kvazi koloniích vypěstovala všechny špatné instinkty, ale vypustila je i v samotné Evropě, ve které jsou záměrně dále podněcovány chytrými politiky. Současná propaganda za „Spojené státy evropské,“ vycházející z burzovních kruhů a židovského tisku, neznamená nic víc než logické pokračování té samé zlodějské ekonomiky, posvěcené politicky zesílenou federací. Je tudíž evidentní, že vůči tomuto novému podvodu stojíme v nejostřejší opozici. Na druhou stranu je skutečností, že existuje rostoucí povědomí o zahraniční politice, že soupeření mezi evropskými národy rovněž znamená konec každé jediné národní kultury. Toto probuzení evropské solidarity v zahraniční politice je dnes zneužíváno a przněno těmi samými politiky, kterým mohou všechny evropské národy děkovat za své současné strádání.
„Spojené státy evropské“ musíme odmítnout už jen proto, že jejich čelním exponentem je taková osobnost jako napůl asijský hrabě Coudenhove-Kalergi. Tento člověk hlásá, namísto věrnosti tomu co je organické, k rase a národní tradici, absolutní rasový mišmaš, a měl by tudíž být brán jako nový herold evropského úpadku.
Přesto však rozpoznání potřeby evropské jednoty v její zahraniční politice stojí mimo otázku, zdali tato jednota sebou musí nést tragické problémy svého probuzení. Měli bychom zvážit, že pokud budeme čelit buď/anebo – zničení Abendlandu nebo evropských záruk ve světě – budou muset být nalezeny cesty k dosažení toho cíle. A přímo na vrcholu vyvstává požadavek, bez jehož naplnění by bylo vše marné: vyloučení [Ausscheidung] Židů ze všech států Evropy. To zase může nastat jen jako důsledek probuzení rasového cítění, nové státní ideji a rekonceptualizací ekonomického života.
[1] Z těchto šesti jmen podporovatelů evropského sjednocení první tři patří etnickým Židům. Einstein, tvůrce teorie relativity, a obdivovatel Josefa Stalina, všichni znají jako Žida, protože Židé tuto skutečnost hlasitě propagují. Žid Maximilian Harden, původním jménem Felix Witkowski, si změnil jméno a konvertoval k protestanství, se stal občasným novinářem-sloupkařem a v letech 1892 až 1923 vydavatelem časopisu Die Zukunft. Harden/Witkowski byl zřejmě oportunistou, protože v roce 1914 horoval pro válku, ale v 1919 zase podporoval Versaillskou smlouvu. Žid Alfred Kerr, rozený Kempner, sám sebe od 20 let nazývajíc Kerr, byl divadelní kritik. Zbylí tři jsou Nežidé. Politické názory Heinricha Manna byly takové, že v době své smrti v roce 1950 plánoval usadit v komunistické „Německé demokratické republice,“ a byl poctěn vládou této země vlastní poštovní známkou. Jeho mladší bratr Thomas Mann byl tak zkažený, že během druhé světové války vystupoval v rozhlase proti své vlastní zemi a v roce 1944 se stal občanem Spojených států, tedy v době, kdy Spojené státy svým leteckým bombardováním zpopelnily v tisících náletech deseti tisíce německých civilistů. Gerhart Hauptmann byl sociální demokrat, jenž byl před první světovou válkou Hohenzollerny považován za podvratný živel, a po válce byl okamžitě označen za pacifistu. V roce 1933 si nicméně Hauptmann požádal o členství v NSDAP (a byl odmítnut).
|Autor: MidilirdZdroj: radicalrevival.wordpress.com|23.08.2014|
