První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Beata Solitudo

Společnost je nejčastěji pouze povyk, rozruch, zmatek kolem vlastní samoty. Neustále vyhledávání takzvaného vzrušení je strachem před ocitnutí se samým sebou. Ve skutečnosti je to morální útěk.


Jak je možné splést si radost s nepřetržitým přebýváním v hlučném davu? Proč je, aby se považovat za šťastného, nutno přebývat ve společnosti jiných lidí? Setkáváme se tehdy jen s povrchností jiných, sdílíme jen jejich strojené či povrchní chování. Může to by příležitost chvilkové zábavy či rozptýlení, něčím na způsob závanu povětří. Nicméně, jaký jen rozdíl mezi tou mělkou zábavou a hlubokou i zásadní radostí, plynoucí z přebývání se sebou samým, z analyzováním svých intimních myšlenek a nejskrytějších citů! V nich vidět všechno, lze proniknout do podstaty věcí.

Popírat sílu a hojnost pravé radosti by bylo negací vnitřní žití.

Samota poskytne duši skvělou příležitost, aby se poznala, opatřila a formovala. Pouze prázdné hlavy a nestálé srdce se bojí zůstat v tichu samy se sebou. V takových chvílích vlastně vidíme, zda jsou naše city pevné a jestli to náhodou nebyla jen prázdná vřava. Vznešené city mohou žít vlastním životem, bez fyzické přítomnosti. Naproti tomu, odosobnění jejich očišťuje a znásobuje.

Radost - ta radost, která trvá jako blok žuly pod proudem žití, která nikdy neopouští ani nenaříká - skrývá se ve vnitřní válce, ve vnitřním nadchnutí: sebekázeň, vláda nad sebou, očištění, zušlechťování, odvaha myšlení.

Jak snadno je být tchořem a slabochem tváří v tvář duchovnímu vypětí! Mít sílu, aby rozšířit svůj tajemný svět, horko milovat, to znamená obětovat se v mlčení, bez opory! Lidé upřednostňují zapomenout o těchto základních radostech, aby se uspokojily obvyklými požitky, považovanými za nejlepší, po kterých velmi často zůstane jen prach v srdci a rány křídel.

Mystikové poznali ono neupřetržité úsilí vnitřního života. Byli snad kvůli tomu méně šťastní? Zda pociťovali méně radosti než my, kteří žvaníme, obklopeni tvářemi na nichž vidíme jen zdání, a živým slovy které zanikají spolu s ozvěnou?

Fyzická přítomnost ani není nutná. Milovat, být naplněn nejvznešenější radostí srdce, lze stejně dobře v odloučení od světa, dokonce ve stavu smrti.

Pokud se jednou provždy nevysvobodí od vnějších faktorů, pokud se nenaučíme žít v samotě, to znamená v nejskutečnější, nikým nenarušování společnosti, do té doby nestaneme na prahu radosti.

Místo stěžování si na samotu, je třeba ji velebit a využít tu netušenou příležitost, pozastavit se v tichu nad sebou a zároveň nad sebou plně a skutečně zavládnout, dokonce nad najrozpornejšími myšlenkami.

Fragment z knihy Planúce duše Leona Degrella.


|Autor: Redakce|Zdroj: hrdost.net|26.08.2014|