Očividně je pravidlem, že tzv. Ministerstvo pro lidská práva a menšiny přitahuje skutečně zajímavé exoty naší politické scény. Současný ministr Diensbier, překypující roztodivnými a rozmanitými nápady, není výjimkou. Jako mnoho ministrů před ním, i ministr Diensbier se snaží oživit otázku tábora Let u Písku, u kterého mu zřejmě nejvíc vadí, že ho nemůže spojit s plynovou komorou, ať už postavenou, ale nikdy nepoužitou (Dachau, Terezín), používanou na vraždění neurčitého počtu milionů (Osvětim), nebo aspoň takovou, která byla soudně uznána za neexistující, ale jejíž popírání je i tak trestné (Majdanek).
Nesmíme ani zapomenout na jeho úžasný nápad zavést v politice kvóty pro ženy. V případě úspěchu by zcela určitě následovalo mnoho dalších velmi prospěšných kvót, například pro Cikány a Vietnamce, abychom se tu měli jako v Americe, kde jsou firmy, ale i policejní a hasičské sbory nuceny zaměstnávat ne podle schopností, ale podle barvy uchazeče.
Nedávno zase nakousl téma, které podle mě ostatní dlouho přehlíželi. Chce totiž odškodnit oběti nucených sterilizací a to neuvěřitelnou částkou 150 000 tisíc korun. Před několika lety vláda na Slovensku přiznala svou „chybu“ za nucenou sterilizaci Cikánek. Je chyba něco takového považovat za „chybu“ (leda že by ona Cikánka byla skutečně něčím kvalitní). Investice třeba i toho milionu nebo i dvou na jednu sterilizovanou Cikánku se mi zdá zcela adekvátní a nevidím důvod proč jim nedat i víc, konečně by státní peníze padly na něco užitečného. Jde přece jen o jednorázovou platbu namísto toho, abychom tento svět otrávili dalším nechtěným přírůstkem, dalším člověkem nízkého charakteru, který už jen svým narozením přinese do tohoto světa utrpení, totiž sebe sama.
Je totiž potřeba se na neomezené plození nových jedinců do toho světa dívat jako na násilí, násilí páchané na současných obyvatelích světa, a dalo by se říct, že v mnoha případech „odsouzením k životu“ i na právě narozených. Právě na tom je nejlépe vidět, jak moc árijské krve bylo na světě ztraceno. Lidé jsou hnáni jen pudy a instinkty, do čehož jim přitakává neomylný liberalismus. A tak lidé vesele souloží a množí se, aniž by vůbec jen přemýšleli, co strašného páchají. Pár minut potěšení vede k násilí na světě a na novorozencích samotných. Ti jsou dnes přiváděni do světa, který je uprostřed Temného věku stíhán jednou pohromou za druhou, jsou přiváděni do světa, ve kterém se s nimi počítá jen jako s dalšími roboty, jejichž jediným smyslem je tvorba zisku, sem tam prokládaná příležitostnými chvílemi přežívání. Je to svět, který na nově příchozí z vysoka kašle, a svůj nezájem o kvalitu tak zdárně nahrazuje počtem. Dítě už nevyrůstá ve v záři slunce, kdy je mu už od malička kladeno, jak velký úděl před ním leží, jaké zvláštní místo na světě má. Jeho sny jsou rozdupány a zformovány do šedi současnosti. Dnes je jen dalším číslem, dalším konzumentem. Počet populace roste „jako rakovinotvorné buňky“ a sním i násilí na všem živém na světě. Nejen mezi lidmi, ale i vůči přírodě. Ničíme tento svět, abychom nakrmili nové hladové krky, aby ti nejubožejší kriplové mohli kde spát, aby měli co jíst, aby měli s kým souložit a množit se. A všichni takto ničí pospolu celý svět i sami sebe v dokonalé rovnosti a nadřazenosti vůči všemu ostatnímu.
Plození dětí nemocných a nezdravých, na úkor těch zdravých je zločin. Je to zločin nižších lidí, mrtvých těl bez duše, obdařených pouze zvířecími instinkty: chtíčem spát, jíst, množit se. Je to páchání násilí proti všemu životu na světě současnosti a budoucnosti. A dokud bude tomuto světu vládnout duch liberalismu, demokratický duch rovnosti mas, tak toto násilí bude pokračovat. Nedávno jsme pokořili sedm miliard a vůbec to nevypadá, že bychom se chtěli zastavit nebo jen mírnit. Není proto divu, že se na světě najdou tací blázni, kteří očividně v mládí hltali přehršel science-fiction literatury, a tak si představují zázračné vykoupení ze současného svrabu v podobě mezihvězdných cest a osidlování vzdálených světů. Tím by se ale celý problém nevyřešil, spíše naopak, stal by se vlastně téměř neřešitelným, protože by se mor lidstva pokrývající tento svět rozšířil po celém kosmu.
Lidé bohužel věří, že každý život je oprávněný a úžasný. To, co ale oni nazývají životem, my považujeme často jen za přežívání, často za život v utrpení. Je to druh života, jenž ani nelze být nazýván životem. Držet se na tomto světě zuby nehty, byť v nesvobodě a utrpení, to je mentalita otroků, tolik vlastní šúdrům Kalijugy. Nezájmem o děti a vůbec plozením kriplů tak neodsuzujeme ke špatnému životu jen tyto jedince, ale často i jejich okolí a často i svět. A počet těchto nezájmem odsouzených je závratný. Jedná se o necitlivost par excellence.
A právě proto má stát morální právo kontrolovat reprodukci: jeho povinností je chránit své obyvatele, a to i ty nenarozené. Velkou inspirací nám v tomto může sloužit Velkoněmecká říše, protože byla přesně na těchto principech vystavěna: „Dítě je tím nejcennějším, co lid má. A musí se postarat o to, že jen a pouze zdraví jedinci zplodí potomky; je hanebné navzdory vlastním nemocem a deficitům přivést na tento svět potomka.“ Přesně tak mluvil náš Vůdce: „Kdo není fyzicky a mentálně zdravý, nesmí mu být dovoleno, aby jeho utrpení pokračovalo v jeho dětech.“ Nejinak byl vzděláván mladý člověk: „Obsahuje-li tvá krev znaky, jež by učinili tvé děti nešťastnými a břemeny státu, pak ti náleží heroická povinnost být posledním své krve.“ Je to vskutku velký úděl přivést na tento svět nového jedince a dobře se o něj postarat. O nic menší však není úděl zřeknout se plození vlastního potomstva pro dobro všech. Velkoněmecká říše na jednu stranu zkoumala obyvatele defektní a zabraňovala jim v rozmnožování, na druhou silně podporovala rozmnožování zbytku, protože silně věřila v kvalitu svého lidu. Můžeme my však dnes říct to samé?
Bohužel existuje mnoho těch, kteří žijí v iluzi světa, který jednoduše neexistuje a nikdy nebude – mluvíme o „obhájcích lidských práv“. Tito jedinci se nad něčím podobným rozčilují, protože přece nemůže být „člověku“ upřeno právo se množit. Já se však musím ptát, kdo danému člověku (v našem případě tedy špíně) toto právo dal? Jak si ho zasloužil, a hlavně: je-li na této planetě přes 7 miliard „lidí,“ kteří jsou často velmi nízkých kvalit, a s nimi i mnoho podlidí, neměla by být možnost rozmnožit se nikoli „právem“ ale „výsadou“? Protože kdo se bude množit nejvíc? Ti nejhorší z nejhorších – chorobná vůle přežít za každou cenu, jedno v jaké špíně, v jakém svrabu; v okovech a nesvobodě, připoutáni na lůžka v nemocnicích a krmeni hadičkami po celý zbytek života. Naprostý nezájem o kvalitu a přednosti, nemajíc na mysli vznešenost ani čest, nic vysokého, jen jeden účel: pud množit se a přežít za každou cenu, toť nynější chorobná nemoc lidstva, nemoc nejnižších.
Pro nás je to samozřejmost, raději zemřeme, než abychom přišli o čest, než abychom byli nuceni žít bídný a neplodný život (dají-li se některé případy přežívání životem vůbec nazvat), ale lidé demokratického ducha, přesvědčeni o „výjimečnosti“ každého lidského (a pouze lidského, protože odmítají sterilizovat i ty nejdefektnější a nejohyzdnější z lidí, a život zvířete v jejich očích nemá žádnou cenu!) života se budou života držet za všech okolností, a budou svou vizi prázdného a nemocného přežívání nutit i ostatním.
Tohle by však právě lidé demokratického ducha slyšet nemohli a stále by něco vřískali o nedotknutelnosti „práv.“ My jsme však k jejich koncepci práv zcela hluší. Naše srdce jsou vázána povinností k našemu lidu, rase a nám samým. Je to povinnost bojovat proti samotnému času Kalijugy, proti zlu této doby. A zdegeneroval-li člověk z původního Zlatého věku do zvířecí pudovosti, probouzející v něm to nejhorší z nejhoršího, neschopný aspoň hledat cokoli vyššího tak budiž. Takový člověk nemůže mít pro dobro celého žijícího světa, všech nevinných stvoření, jež jsou jeho součástí, jakákoli práva, natož právo se množit, protože tak do světa přináší jen další utrpení, další tělo bez duše. Pro nás mají největší cenu právě ti, kteří často možnost množit se ani nemají nebo se ji dobrovolně zřeknou pro vyšší cíle: hrdinové, mučedníci, válečníci proti bezpráví Železného věku, kteří rádi položí život za svou myšlenku, velcí muži a ženy pějící dávné písně Hyperboreje, lidé proti času. Sávitrí Déví toto velmi dobře demonstrovala na příkladu Čingischána a Adolfa Hitlera: S Čingischánem jsou dnes geneticky spřízněny miliony lidí (a tedy i s jeho otrokyněmi), zatímco s Adolfem Hitlerem nikdo.
Jako národní socialisté bychom v tomto měli jít příkladem. Každý z nás bude dříve nebo později postaven před otázku, s kým smísí svou krev. Je potřeba se sám sebe zeptat, jestli je vhodné, aby z tohoto svazku skutečně vzešel nový jedinec. Následně je potřeba se ptát jsme-li schopni tohoto jedince řádně vychovat, postarat se o něj a zajistit ho. Dnes už nemáme organizace, které tuto úlohu jménem společnosti zaštiťují a tak tato obrovská zodpovědnost leží na ramenou rodičů a jejich soukmenovců. Musíme mít na paměti, že kvůli sobecké touze můžeme lehce zničit život těm, jež zplodíme. Znakem Árijce je laskavost a citlivost, ne krutost. Přemýšlejte tedy a nebuďte krutí ke svým potomkům ani ke zbytku světa.
A proto ve světě, ve kterém téměř sedm miliard lidí a nespočet dalších tvorů strádá a neustále jeden druhého ničí, by nemělo existovat právo na to mít děti, ale pouze privilegium. Proto se musíme tomuto demokratickému duchu kvantity postavit naším árijským duchem kvality.
Raději bychom preferovali, aby nebylo počato žádné embryo, kdybychom nebyli schopni zajistit šťastný život bytosti, která z něho vzejde – ptáku, zvířeti nebo člověku - Sávitrí Déví
|Autor: MidilirdZdroj: radicalrevival.wordpress.com|16.8.2014|
Nesmíme ani zapomenout na jeho úžasný nápad zavést v politice kvóty pro ženy. V případě úspěchu by zcela určitě následovalo mnoho dalších velmi prospěšných kvót, například pro Cikány a Vietnamce, abychom se tu měli jako v Americe, kde jsou firmy, ale i policejní a hasičské sbory nuceny zaměstnávat ne podle schopností, ale podle barvy uchazeče.
Nedávno zase nakousl téma, které podle mě ostatní dlouho přehlíželi. Chce totiž odškodnit oběti nucených sterilizací a to neuvěřitelnou částkou 150 000 tisíc korun. Před několika lety vláda na Slovensku přiznala svou „chybu“ za nucenou sterilizaci Cikánek. Je chyba něco takového považovat za „chybu“ (leda že by ona Cikánka byla skutečně něčím kvalitní). Investice třeba i toho milionu nebo i dvou na jednu sterilizovanou Cikánku se mi zdá zcela adekvátní a nevidím důvod proč jim nedat i víc, konečně by státní peníze padly na něco užitečného. Jde přece jen o jednorázovou platbu namísto toho, abychom tento svět otrávili dalším nechtěným přírůstkem, dalším člověkem nízkého charakteru, který už jen svým narozením přinese do tohoto světa utrpení, totiž sebe sama.
Je totiž potřeba se na neomezené plození nových jedinců do toho světa dívat jako na násilí, násilí páchané na současných obyvatelích světa, a dalo by se říct, že v mnoha případech „odsouzením k životu“ i na právě narozených. Právě na tom je nejlépe vidět, jak moc árijské krve bylo na světě ztraceno. Lidé jsou hnáni jen pudy a instinkty, do čehož jim přitakává neomylný liberalismus. A tak lidé vesele souloží a množí se, aniž by vůbec jen přemýšleli, co strašného páchají. Pár minut potěšení vede k násilí na světě a na novorozencích samotných. Ti jsou dnes přiváděni do světa, který je uprostřed Temného věku stíhán jednou pohromou za druhou, jsou přiváděni do světa, ve kterém se s nimi počítá jen jako s dalšími roboty, jejichž jediným smyslem je tvorba zisku, sem tam prokládaná příležitostnými chvílemi přežívání. Je to svět, který na nově příchozí z vysoka kašle, a svůj nezájem o kvalitu tak zdárně nahrazuje počtem. Dítě už nevyrůstá ve v záři slunce, kdy je mu už od malička kladeno, jak velký úděl před ním leží, jaké zvláštní místo na světě má. Jeho sny jsou rozdupány a zformovány do šedi současnosti. Dnes je jen dalším číslem, dalším konzumentem. Počet populace roste „jako rakovinotvorné buňky“ a sním i násilí na všem živém na světě. Nejen mezi lidmi, ale i vůči přírodě. Ničíme tento svět, abychom nakrmili nové hladové krky, aby ti nejubožejší kriplové mohli kde spát, aby měli co jíst, aby měli s kým souložit a množit se. A všichni takto ničí pospolu celý svět i sami sebe v dokonalé rovnosti a nadřazenosti vůči všemu ostatnímu.
Plození dětí nemocných a nezdravých, na úkor těch zdravých je zločin. Je to zločin nižších lidí, mrtvých těl bez duše, obdařených pouze zvířecími instinkty: chtíčem spát, jíst, množit se. Je to páchání násilí proti všemu životu na světě současnosti a budoucnosti. A dokud bude tomuto světu vládnout duch liberalismu, demokratický duch rovnosti mas, tak toto násilí bude pokračovat. Nedávno jsme pokořili sedm miliard a vůbec to nevypadá, že bychom se chtěli zastavit nebo jen mírnit. Není proto divu, že se na světě najdou tací blázni, kteří očividně v mládí hltali přehršel science-fiction literatury, a tak si představují zázračné vykoupení ze současného svrabu v podobě mezihvězdných cest a osidlování vzdálených světů. Tím by se ale celý problém nevyřešil, spíše naopak, stal by se vlastně téměř neřešitelným, protože by se mor lidstva pokrývající tento svět rozšířil po celém kosmu.
Lidé bohužel věří, že každý život je oprávněný a úžasný. To, co ale oni nazývají životem, my považujeme často jen za přežívání, často za život v utrpení. Je to druh života, jenž ani nelze být nazýván životem. Držet se na tomto světě zuby nehty, byť v nesvobodě a utrpení, to je mentalita otroků, tolik vlastní šúdrům Kalijugy. Nezájmem o děti a vůbec plozením kriplů tak neodsuzujeme ke špatnému životu jen tyto jedince, ale často i jejich okolí a často i svět. A počet těchto nezájmem odsouzených je závratný. Jedná se o necitlivost par excellence.
A právě proto má stát morální právo kontrolovat reprodukci: jeho povinností je chránit své obyvatele, a to i ty nenarozené. Velkou inspirací nám v tomto může sloužit Velkoněmecká říše, protože byla přesně na těchto principech vystavěna: „Dítě je tím nejcennějším, co lid má. A musí se postarat o to, že jen a pouze zdraví jedinci zplodí potomky; je hanebné navzdory vlastním nemocem a deficitům přivést na tento svět potomka.“ Přesně tak mluvil náš Vůdce: „Kdo není fyzicky a mentálně zdravý, nesmí mu být dovoleno, aby jeho utrpení pokračovalo v jeho dětech.“ Nejinak byl vzděláván mladý člověk: „Obsahuje-li tvá krev znaky, jež by učinili tvé děti nešťastnými a břemeny státu, pak ti náleží heroická povinnost být posledním své krve.“ Je to vskutku velký úděl přivést na tento svět nového jedince a dobře se o něj postarat. O nic menší však není úděl zřeknout se plození vlastního potomstva pro dobro všech. Velkoněmecká říše na jednu stranu zkoumala obyvatele defektní a zabraňovala jim v rozmnožování, na druhou silně podporovala rozmnožování zbytku, protože silně věřila v kvalitu svého lidu. Můžeme my však dnes říct to samé?
Bohužel existuje mnoho těch, kteří žijí v iluzi světa, který jednoduše neexistuje a nikdy nebude – mluvíme o „obhájcích lidských práv“. Tito jedinci se nad něčím podobným rozčilují, protože přece nemůže být „člověku“ upřeno právo se množit. Já se však musím ptát, kdo danému člověku (v našem případě tedy špíně) toto právo dal? Jak si ho zasloužil, a hlavně: je-li na této planetě přes 7 miliard „lidí,“ kteří jsou často velmi nízkých kvalit, a s nimi i mnoho podlidí, neměla by být možnost rozmnožit se nikoli „právem“ ale „výsadou“? Protože kdo se bude množit nejvíc? Ti nejhorší z nejhorších – chorobná vůle přežít za každou cenu, jedno v jaké špíně, v jakém svrabu; v okovech a nesvobodě, připoutáni na lůžka v nemocnicích a krmeni hadičkami po celý zbytek života. Naprostý nezájem o kvalitu a přednosti, nemajíc na mysli vznešenost ani čest, nic vysokého, jen jeden účel: pud množit se a přežít za každou cenu, toť nynější chorobná nemoc lidstva, nemoc nejnižších.
Pro nás je to samozřejmost, raději zemřeme, než abychom přišli o čest, než abychom byli nuceni žít bídný a neplodný život (dají-li se některé případy přežívání životem vůbec nazvat), ale lidé demokratického ducha, přesvědčeni o „výjimečnosti“ každého lidského (a pouze lidského, protože odmítají sterilizovat i ty nejdefektnější a nejohyzdnější z lidí, a život zvířete v jejich očích nemá žádnou cenu!) života se budou života držet za všech okolností, a budou svou vizi prázdného a nemocného přežívání nutit i ostatním.
Tohle by však právě lidé demokratického ducha slyšet nemohli a stále by něco vřískali o nedotknutelnosti „práv.“ My jsme však k jejich koncepci práv zcela hluší. Naše srdce jsou vázána povinností k našemu lidu, rase a nám samým. Je to povinnost bojovat proti samotnému času Kalijugy, proti zlu této doby. A zdegeneroval-li člověk z původního Zlatého věku do zvířecí pudovosti, probouzející v něm to nejhorší z nejhoršího, neschopný aspoň hledat cokoli vyššího tak budiž. Takový člověk nemůže mít pro dobro celého žijícího světa, všech nevinných stvoření, jež jsou jeho součástí, jakákoli práva, natož právo se množit, protože tak do světa přináší jen další utrpení, další tělo bez duše. Pro nás mají největší cenu právě ti, kteří často možnost množit se ani nemají nebo se ji dobrovolně zřeknou pro vyšší cíle: hrdinové, mučedníci, válečníci proti bezpráví Železného věku, kteří rádi položí život za svou myšlenku, velcí muži a ženy pějící dávné písně Hyperboreje, lidé proti času. Sávitrí Déví toto velmi dobře demonstrovala na příkladu Čingischána a Adolfa Hitlera: S Čingischánem jsou dnes geneticky spřízněny miliony lidí (a tedy i s jeho otrokyněmi), zatímco s Adolfem Hitlerem nikdo.
Jako národní socialisté bychom v tomto měli jít příkladem. Každý z nás bude dříve nebo později postaven před otázku, s kým smísí svou krev. Je potřeba se sám sebe zeptat, jestli je vhodné, aby z tohoto svazku skutečně vzešel nový jedinec. Následně je potřeba se ptát jsme-li schopni tohoto jedince řádně vychovat, postarat se o něj a zajistit ho. Dnes už nemáme organizace, které tuto úlohu jménem společnosti zaštiťují a tak tato obrovská zodpovědnost leží na ramenou rodičů a jejich soukmenovců. Musíme mít na paměti, že kvůli sobecké touze můžeme lehce zničit život těm, jež zplodíme. Znakem Árijce je laskavost a citlivost, ne krutost. Přemýšlejte tedy a nebuďte krutí ke svým potomkům ani ke zbytku světa.
A proto ve světě, ve kterém téměř sedm miliard lidí a nespočet dalších tvorů strádá a neustále jeden druhého ničí, by nemělo existovat právo na to mít děti, ale pouze privilegium. Proto se musíme tomuto demokratickému duchu kvantity postavit naším árijským duchem kvality.
Raději bychom preferovali, aby nebylo počato žádné embryo, kdybychom nebyli schopni zajistit šťastný život bytosti, která z něho vzejde – ptáku, zvířeti nebo člověku - Sávitrí Déví
|Autor: MidilirdZdroj: radicalrevival.wordpress.com|16.8.2014|
