První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

21 let od tragické smrti Iana Stuarta Donaldsona (*11.8.1957 +24.9.1993)

24.9.2014 tomu bylo již 21 let, co odešel za brány Valhally velký bojovník za bílou rasu a zpěvák legendární white power kapely Skrewdriver Ian Stuart Donaldson. 23. září 1993 na silnici A38 do města Heanor se posádka vozu Volkswagen Polo ve složení Ian, Dickie, Cat (šéf Skrewdriver Security), Rob (řidič) a Stehphen Boo Flint zařazovala zpět do jízdního pruhu v přibližni osmdesáti kilometrové rychlosti, když najednou řidič ztratil kontrolu nad vozidlem a auto směřovala do svodidel.


Narodil se léta 1957 v Poulton-le-Fylde v Lancashire v Anglii. Ian Stuart Donaldson se stal kmotrem white power hudby po celém světě. Vyrůstal v sousedním Blackpoolu, kde pocítil, že by měl provést něco jiného než se přizpůsobit nudnému světskému životnímu stylu, jenž ho obklopoval. V ranných sedmnácti letech byl přitahován ke stylu a kultuře skinheads. Když spatřil svého dobrého přítele Grinnyho (John Grinton) hrát v místní kapele, jeho srdce si žádalo vytvořit svou vlastní.

Jeho první skupina se nazývala Tumbling Dice (padající kostky) a hrála převážně cover verze od Rolling Stones a The Who. První nabídka přišla od Londýnské nahrávací společnosti, ale zbytek kapely se odmítal přestěhovat do hlavního města, a proto se rozešli.

Netrvalo dlouho a Ian založil další skupinu, ale tentokrát s vlivem punku. Viděl hrát Sex Pistols při jejich prvním vystoupení v Manchesteru a byl udiven jejich postojem a agresí. Na začátku roku 77 byl zformován Skrewdriver a Ian, Grinny, Kev McKay a Phil Walmsley podnikli cestu do Londýna, aby zřídili základnu blízko jejich nahrávací společnosti - Chiswick Records. Propagovali svou kapelu pravidelným vystupováním s jejich debutním singlem "You´re So Dumb" (ty jsi tak hloupý). Při jednom vystoupení vypukl boj, do kterého se zamotal i jeden z fanoušků Skrewdriveru Bob Geldof, což mělo za následek dohru i na pódiu. Skrewdriver získal pověst násilníků a to vyvolalo komerční pohromu. Výtržnosti propukaly na dalších londýnských místech, tentokrát s vlivem komerční hudby tehdejší současnosti. Díky tomu Skrewdriver ztratil dobrý kšeft a sám dostal zákaz vystupování v Londýně.

Od té doby to byl namáhavý boj a ačkoli jejich debutní LP získalo skvělé recenze, jejich skinheadský zevnějšek nebyl uvítán hudebním tiskem a jakákoli podpora se stala téměř nemožnou. Na doporučení Chiswick Records se skupina přesunula do Manchesteru, kde si získali mnoho lokálních fanoušků, ale kvůli jejich pověsti a jejich změně v hudebním stylu zjistili, že je Chiswick odhodil. Pokračovali sami a dokonce vytvořili klasický singl "Built Up, Knocked Down" pro místní manchesterskou společnost TJM. Toto ale fungovalo pouze do konce roku 79, kdy se Skrewdriver rozpadá.

Zpět v Blackpoolu se Ian stal hlavní postavou skinheadské scény, u které našel spojení s National Front (Národní Fronta) a později s British Movement (Britské hnutí), které se stalo opravdovým středem jeho zájmu.


Reforma Skrewdriveru

Přál si přetvořit skupinu pro NF, ale nikdy nedostal nabídku od těch, od kterých to tak vroucně potřeboval. Toto se událo v létě 82, chvíli předtím, než byl v Londýně přesvědčován, aby znovu založil skupinu. Naverboval dva skinheady z jihu Londýna na basovou kytaru a bubny. Do hudebního tisku si dal inzerát na kytaristu. Netrvalo dlouho a vše bylo v chodu, zkoušky a nahrávání plus dva tracky pro kompilaci United Skins a další dva pro velmi populární "Back With A Bang" (zpět s třeskem) maxi-singl.

Tento singl byl velmi dobře přijat, ale začalo se šeptat o tom, že Skrewdriver byla rasistická kapela. Tisk nemusel čekat déle než do konce roku, aby tyto zvěsti potvrdil. Skrewdriver hrál pravidelně v 100 Clubu a později v 82 i pro širší veřejnost, kde Ian zdvihl svou pravou paži a provolal: "Tato píseň se nazývá Tomorrow Belongs To Me" (zítřejší den patří mě). Dav burácel a tak začal pravý odkaz Skrewdriveru.

Albert Marriner, kterému je věnována píseň "Sick Society" (zvrácená společnost)


3. května, 19:45 v úterý, 1983 penzista a člen NF Albert Marriner šel na volební mítink National Front, když byl udeřen do hlavy cihlou letící z "převážně černého" davu buřičů. Byli zmobilizováni nezákonnými volebními letáky vydanými pracujícími členy rady londýnského správního obvodu Haringay. Albert byl převezen do nemocnice, kde den na to zemřel. Policie odmítala vyšetřovat události, které vedli k Albertově smrti.

Jak by média vyla a křičela kdybychom zavraždili jednoho z nich!

Ian úzce spolupracoval s Národní Frontou, která horlivě využívala popularitu skupiny; viděla to jako dobrý způsob jak rekrutovat členy. Nahrávací společnost zřídila produkci skupině - nejprve to byly politické tracky. "White Power" vytvořila takovou vlnu skrz hudební průmysl, že jakési noviny tvrdily: "Tento singl byl nahraným nejhorším zlem všech dob". Všechna vystoupení Skrewdriveru byla zakázána a nátlak byl veden na místech, které se s kuráží ujaly je hostit. Pro NF byl "White Power" velkým úspěchem a díky tomu zvětšili pokrytí své scény více kapelami, které se jevily jako Rock Against Communism (rock proti komunismu) žánr. To bylo skutečné živoucí Rock´N´Roll povstání, kde underground hnutí vzrůstalo před nosem všech, jenž se pokoušeli ho zničit. Skrewdriver udeřil s německou nahrávací společností Rock-o-Rama a navzdory bombovým výhružkám díky vládní činnosti a tlaku hudebního byznysu, spolupráce zůstala pevná až do posledních Ianových dnů.

Skrewdriver v roce 1984 vytvořil své druhé LP Hail The New Dawn (zdravím nový úsvit) a zatímco jejich sestava prošla různými změnami, jejich popularita rostla nejen v Británii, ale i mezinárodně. NF rozhodla, že jejich pokrytí v Bulldog magazine nebylo dostatečné a vytvořila časopis White Noise a pod ním jakousi organizaci.


Mučedníci učiní toto

Právě před vytvořením Hail The New Dawn Ian citoval svou řeč:

"Nejsem typem osoby, abych podlézal a plazil se k bandě bojácných pacifistických levičáků a falešným sionistům. Někdo musí být poctivý k lidem s určitou vírou a zvlášť když jde o přežití naší rasy. Nepochybuji, že každý, kdo předloží vlastenecké názory, má udělat černý puntík před své jméno a nyní musím říct, že já musím před svým jménem mít masivní puntík. C'est la guerre,"

Tato poznámka se ukázala být prorockou. Zdálo se, jako kdyby se Ianova tvrdá práce začínala vyplácet, když byl zatčen po šarvátce s gangem Afričanů, našel sám sebe odsouzeného 11. prosince 1985 k 12 měsícům vězení. Zde jsou některé zprávy z toho, co se stalo:

Joe Pearce v knize - Skrewdriver: Prvních deset let, 1987, str. 37

"Ian a já jsme byli odsouzeni do vězení na dvanáct měsíců. Ianův "zločin" byla obrana sama sebe před útokem skupiny černých, kterým se podle všeho nelíbil jeho účes. Netřeba říkat, že policie ve své moudrosti upustila od žaloby proti černým, kteří podnítili útok. Na druhé straně můj "zločin" byl, že jsem si dovolil popsat útoky černých jako ty, které uvalili na Iana a jeho přítele a spoluobžalovaného Des Clarka, v Young National Front magazine nazvaném Bulldog."


David Browne v Sunday Observer (nedělní pozorovatel)

"Pod vedením Iana Stuarta, který byl ve vězení na 12 měsíců v roce 1986 kvůli pouličnímu útoku na Nigérijce v oblasti King´s Cross v Londýně, Blood and Honour plánuje procestovat Holandsko, Belgii, Francii, Švédsko a Spojené státy, nejpozději tento rok."


Garry Bushell v Sun, 6. březen 1986

"Stewart, 28 - který si změnil své jméno z Donaldson - slouží 12 měsíců ve Waylandském vězení v Norfolku za útok ve West Indian."


Chris Digman v Derby (lokální noviny), 1993

"V roce 1986 byl ve vězení na 12 měsíců za napadení Nigérijské ženy na londýnské ulici."


Skrewdriver-Blood and Honour byl již nahrán, ale bylo to o šest měsíců dříve, než to mohl slyšet. Jestliže si úřady myslely, že Ianovo vězení zastaví jeho postup, zle se zmýlily. Jeho popularita zůstala vysoká a přijímal více pošty, než zbytek chovanců. Zatímco byl ve vězení, napsal článek pro noviny Národní Fronty a spoustu nových písní, mnoho se jich objevilo na LP White Rider.

V roce 1987 byl vydán White Rider, což možná byla jeho největší práce; vyjímečná produkce s poměrně lyrickým obsahem. Ve stejné době, ve které probíhal tento vrcholný úspěch, byl Ian nešťastný ze způsobu, jakým Národní Fronta prováděla svou politiku. Své pocity projevil v písni "The New Boss". NF se pokoušela cenzurovat jeho slova, nesporně v honbě za slušností, kterou si vyprošovaly všechny politické strany, která nikdy nebude Nacionálním stranám poskytnutá nynější mediální partou, jestliže neudělají katastrofální kompromis ve vnímání Židů. Tenkrát vedení NF diktovali, že tam nesmí být žádné "Sieg Heil" a žádné odkazy na "negry". Skrewdriver, Brutal Attack, No Remorse a Skullhead hráli na organizovaných koncertech NF, které ale nebyly zaplacené, a proto je také Ian podezříval, že ne všechny peníze, které NF vydělala, byly utracené za hnutí. Tento rok odevzdal dopis se svou rezignací v obou magazínech White Noise a National Front.

White Noise se zhroutil ještě z dalších porážek, ale Ianova pružnost už zase prokázala, proč on je číslo jedna – samozřejmě plus to, že bylo nemnoho lidí, kteří si mohli činit nárok přilepit si na botu Iggyho Popa. Blood and Honour byl zformován, ale tentokrát byla organizace nezávislá na všech politických stranách a řízena byla lidmi spojenými hudební scénou.

Ian odbočoval a rozhodl se vytvořit Klansmena s úmyslem obklopit Rock-a-Billy scénu způsobem Skrewdriveru, který měl se skinheads. Klansmen sjednotil různé hudebníky a prokázal velké úspěchy. Projekt by šel mnohem dále, kdyby byl přijmul vhodnou investici od Rock-o-Rama.

Jewish Board of Deputies (židovský výbor zmocněnců) vzdal Stuartovi poctu za "největšího antisemitistického muže v Británii" a policisté se patrně rozhodli, že ho zašijou. Stal se kultem v módní Carnaby Street, když obchody začaly být zásobeny jeho záznamy. To bylo policejní zastrašování, které dokázalo mnoho, nicméně Ian sbalil svá zavazadla a odešel do Derbyshire. Znovu mohl hrát pravidelně a zakrátko získal mnoho místních oddaných přívrženců.


Události v Cottbus, Německo

Internacionální reputace skupiny rostla a Skrewdriver byl zván hrát po celé Evropě a zejména v Německu, kde se stali enormně populárními. Koncert byl uspořádán v Cottbusu v bývalém východu, kde slavili německé sjednocení. Několik dní před událostí byl Skrewdriver zatčen po výtržnostech ve městě. Ian byl propuštěn, ale zbytek skupiny zůstával ve vězení víc než měsíc, navíc byli přesunuti do Moatské věznice se zvýšenou ostrahou v Berlíně. Příběh byl na titulních místech v novinách po obou stranách kanálu La Manche a po příjezdu zpět do Anglie Ian rozšířil nahrávku mini-LP nazvaného "Justice For Cottbus Six" (spravedlnost pro Cottbus Six). Zbytek byl propuštěn na kauci a obvinění byla posléze snížena a po dvou letech zastavena.

Ian pokračoval v produkci LP Skrewdriveru s přidáním sólových skladeb jeho repertoáru. Klansmen a White Diamond byly dvě další kapely organizované Stuartem a míněné jako odlišný projekt oddělený od Skrewdriveru. Rozšiřováním jeho vlivu šel dokonce ještě dál, Ian a Stigger vytvořili CD plné akustické klasiky Patriotic Ballads.


Londýn, září 1992: "Bitva u Waterloo"

V roce 1992 se myslelo, že profil Blood and Honour potřebuje posílit tak masivním koncertem, který byl naplánován. Plakáty reklamující Waterloo byly k vidění v každém významnějším britském městě, kde bylo novinové pokrytí a Ian dokonce udělal interview v rádiu, které ukončil přáním, aby vše dopadlo dobře. Noc před vystoupením dostal Ian od negra skleničkou do obličeje a přitom řekl: "To je tvoje poslední vystoupení nácku", načež ještě v útoku ztratil dva zuby.

V den vystoupení byli komunisti v plné síle venku, ale nikdo nemohl předvídat, jak daleko policisté dovolí komunistům zajít. Okolo 1 000 shromážděných rudých zapříčinilo potíže. Přestože většina skins ústně slyšela, že aktuální místo bylo v Elthamu, rudí vytvořili cestu přímo tam. Tak rudí masivně převýšili počtem asi 200 na jednoho opozdilého skinheada, několik set a možná i víc Evropanů, kteří měli přijet speciálně kvůli vystoupení, se vrátilo do přístavu. Srážka byla v následujícím denním tisku titulovaná jako "bitva u Waterloo". Ale navzdory tomuto všemu se koncert stejně konal.

Mezi písněmi Ian řekl:

"Musíte přispět svou troškou pro Británii, někteří z vás, kteří jsou tady dnes večer, možná nejsou členy nějaké politické strany, ale musíte přispět svou troškou pro Británii, shromáždit informace o všech politických stranách a vybrat si, která je vhodná pro vás, jinak neděláte nic."

Dějištěm byla policií kontrolovaná British Movement Leader Guard (hlavní stráž Britského hnutí), kde Ian předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů od dob 100 Clubu:

"My, Hlavní stráž Britského hnutí, Vám zasíláme své blahopřání, vašim bližním NS Skinheadům a ostatním kamarádům, kteří se účastnili "Bitvy u Waterloo." Navzdory nejlepšímu úsilí rudé spodiny, která, nehledána policií, byla dobře ozbrojena, kdy měli dovoleno provést útok jak nějaká lůza, koncert, o kterém říkali, že nikdy nemůže proběhnout, měl fantastický úspěch."

Následující rok Ian a skupina nahrála své poslední LP, Hail Victory. Bylo to jejich nejlepší LP od doby Warlordu, které vyšlo před pěti lety. Tragédií ale bylo, že se Ian tohoto vydání nedožil. V noci 23. září 1993 byl Ian postižen autonehodou, která měla za následek jeho úmrtí, stejně jako jeho přítele ze skupiny Boo (tráva) - Stephena Flinta. Bylo to Ianovo auto, ale Robert Sherlock řídil. Ve vyšetřování popsal, že "cítil, jako kdyby se volant "vytrhl" z jeho ruky". Coroner Peter Ashworth svou zprávu zakončil takto:

"Stále jsme poblíž nenašli nic, co by způsobilo tuto tragickou nehodu. Vše, co můžeme říct je, že kvůli dvěma defektům automobilu se vůz stal hůře ovladatelným. Ale musel tam být ještě nějaký jiný faktor, který přispěl ke srážce, i když Ian nepopadl volant způsobem, jaký by použilo mnoho jiných ve stejné situaci."

Jednou verzí je, že s Ianovým autem bylo manipulováno. Ať byly důvody jeho úmrtí jakékoliv, byla to tragédie, ze které se musí Blood and Honour hnutí ještě zotavit.


Plamen, který nikdy neumírá

Každý, kdo Iana znal, viděl ho na živo hrát nebo slyšel jeho hudbu z desáté kopie kazety, si bude v každém odlehlém koutě zeměkoule vážit příspěvku, který dal bílé hrdosti. Obětoval svůj život, nezkažený penězi, nezlomený vězením a nebojácný navzdory násilné opozici, protože věděl, že to, co měl uvnitř, bylo něco vzácnějšího než cokoliv na této planetě. Měl oheň ve svém srdci, které svítilo pýchou a přesvědčením o rase a národu.

Oheň stále hoří, plamen nikdy nezhasne - Zítřek patří tobě, Iane! Dokud tvá hudba žije v srdcích tvých příbuzných, jsi stále naživu. Hail Ian Stuart!"


|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|00.00.2013|