První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Krize Věků (čtvrtá část)

Jako dané skutečnosti jsme si, byť s rozpaky a pochybnostmi, vědomi našeho špatného stavu a existují spousty nabízených možností nápravy. Některé z nich jsou jen radami šarlatána. Jiné nabízejí slibné prostředky k nápravě. Je třeba si uvědomit, že zde patrně není žádný jediný zázračný prostředek k uzdravení, jelikož naše problémy jsou komplexní a magické elixíry s okamžitým účinkem existují jen v říši snů. Avšak jedna základní síla může být zásadní pro léčbu všech aspektů dnešního komplexu sociálních problémů. Tou silou je krev. 

Je to čistá, ušlechtilá, genialitu nosící krev, proudící generacemi po celé věky skrze neomylné uplatňování dědičnosti, která v čemkoli, co lze považovat za příhodné prostředí, se může rozmnožovat, řešit naše problémy a povznést nás k vyšším a ušlechtilejším metám osudu. Co dnes potřebujeme především je základní změna smýšlení – rozpoznání a uvědomění zásadní důležitosti dědičnosti, nikoli pouze ve vědeckých spisech, ale v praktickém rozhodování a organizaci záležitostí našeho světa. Jsme dnes tam kde jsme primárně proto, že jsme zanedbali tento vitální princip; protože jsme se zabývali jen mrtvými věcmi namísto zájmu o samo živoucí jsoucno.(13) (14)

Toto přehlédnutí sil dědičnosti snad ani není něco podivného. Její fundamentální důležitost, ač vědecky přesvědčivě ověřena, je z ideologických důvodů potlačována, a konverze k této nejpodstatnější a nejosudovější pravdě je během na dlouhou trať. Nedávno jsme zformulovali smýšlení, že všichni lidé jsou stejní a že dobré podmínky samy o sobě mohou rychle přivést lidstvo k dokonalosti.(15) (16) (17) Okouzlující svůdnost těchto nebezpečných bludů stále přetrvává a činí nás nerozhodnými v jejich rezolutním odhození na smetiště dějin.(18)

Naštěstí dnes známe pravdu. Konečně se někteří z nás uvolili k jasnému vhledu do zákonů života. Nyní víme, že lidé nejsou a nikdy nebudou stejní. Víme, že prostředí a vzdělání může rozvinout pouze to, co je dáno samotnou dědičností. Víme, že získané vzdělání a dovednosti jednotlivců neovlivňují jejich vrozené vlohy a mezi generacemi není žádný sledovatelný rozdíl, který by potvrzoval jejich přenášení. Jinými slovy: víme nyní, že dědičnost je vrcholným prvořadým činitelem lidské evoluce a že všechny ostatní vlivy jsou až druhotnými faktory.

Pokud se tato základní pravda pevně zakoření ve veřejném povědomí, způsobí nic menšího než revoluci v celkovém náhledu na civilizaci a v přístupu ke společenským otázkám.(19)

Pro zušlechťování rasy je toto nanejvýš aktuální a praktická záležitost! Pokud alespoň někteří lidé dojdou poznání, že sama KVALITA populace je zdrojem vší jejich prosperity, rozvoje, bezpečnosti a dokonce samotné existence; když si uvědomí, že jediný génius může být cennější než tucet zlatých dolů a naopak že rasový úpadek znamená materiální rozklad a sestup do chudoby; když se tyto poznatky stanou skutečně obecně uznávanými, uvidíme, že dnes urážená a zpochybňovaná „eugenika“ získá u části lidí na důvěře.

Řečeno moudrými slovy Benjamina Franklina: „Dáma Zkušenost nám uděluje draze vykoupenou školu, ale hlupáci jinou ani mít nemohou.“ Naše lekce ve škole této dámy je už jako léčivý pramen pod cestou, po níž kráčíme, a ukazuje se být velmi drahou.



Poznámky a rozšiřující výklad

(13) Moderní ideologie, které se zrodily v 19. století, jen navázaly na všeobecný blud o neomezeném vlivu prostředí na člověka, pouze se lišily v tom, který jeho aspekt má na člověka rozhodující vliv. Neboť právě odhlížely od člověka a jeho vnitřních vloh jako nejdůležitějšího faktoru a obracely svoji pozornost jen na vnější prostředí, které jej obklopuje. Jak Stoddard shrnuje (1922, s. 41): „Na této společné environmentalistické bázi vyrostly všechny sociální filosofie 19. století. Mohou se velmi zásadně odlišovat a vést mezi sebou ostré spory, který environmentální faktor je ten nejdůležitější. Političtí myslitelé tvrdili, že progres závisí na politických systémech; „naturalisté“ … tvrdili, že národy byly utvářeny jejich přirozenými prostředími…, zatímco socialisté proklamovali, že náprava člověka spočívá v novém ekonomickém systému. Nicméně, všem byla společná víra v zásadní důležitost prostředí a všichni jedni jako druzí ignorovali dědičnost nebo ji upozaďovali jako menšinový faktor. Potřebujeme zdůraznit tento bod, protože si musíme být vědomi toho, že jsou to přesně tyto doktríny, které dnes stále vládnou ve smýšlení a jednání většiny osob – dokonce i těch vzdělaných.“

Tak je tomu vlastně dodnes; moc se toho od Stoddardových dob nezměnilo. Jen v první polovině 20. století se hereditární a eugenická hlediska trochu brala v potaz i ve veřejném životě, jejich vliv ale ani tehdy nebyl příliš silný. Po naprostém potlačení eugeniky a genetických hledisek při pohledu na společnost a civilizaci někdy v polovině 20. století jsme se pak bohužel k environmentalistické pomýlenosti opět naplno vrátili a ta tak přetrvává dodnes. Vzato z širší perspektivy, člověk se v ideologických nesmyslech ignorujících tu oblast reality, která se týká vlivu genetiky na člověka a rasových rozdílů, zmítá už zhruba dvě staletí a v posledních desetiletích do nich zabředl úplně. Je kompletně v zajetí levicového sociálního inženýrství a pravicového konstruktivismu, které dávají přednost vlastní iluzorní metafyzice před tvrdou skutečností. Odtud pramení ona katastrofická odtrženost od reality mediálních a akademických elit a všechny ty žalostné neúspěchy projektů politických elit jako neúspěšný vývoz demokracie do třetího světa, neúspěchy ve snahách rozvoj třetího světa na západní úroveň, neúspěšnost sociální politiky k pozvednutí problémových a chudých, neúspěšnost programů k pozvednutí a integraci přistěhovalců a tak dále. Všechno toto je zapříčiněno v konečné instanci ignorováním sil genetiky a vrozených rozdílů mezi populačními skupinami. Ideologie přehlížející genetiku a chtějící společnost či dokonce přímo člověka měnit a zlepšovat výhradně jen vnějším působením na lidi a systémovým uspořádáním společnosti nemohou pro tuto svou omezenost, pomýlenost a přehlížení základního vlivu být správným vodítkem pro přežití kterékoli rasy a civilizace, zejména ne v dlouhodobém měřítku. Realita v podobě genetiky tyto ideologické systémy nakonec vždy dostihne a přemůže. Dříve či později jsou předurčeny pro své přehlížení sil dědičnosti k selhání – a s ním pak stáhnou do propasti i civilizaci, v níž dominovaly.

Je tedy na místě zdůraznit, že eugenika je rovněž převratná proto, že není utopická jako jiné ideologie usilující o nějaké zásadní zlepšení společnosti. Ty nevyhnutelně narazily právě na nedokonalost člověka, omezenou míru jeho vnitřních kvalit a i některé obecnější danosti reality, ať už jde o lidskou přirozenost nebo realitu v širším smyslu. Koncepce eugeniky je naopak postavena na empirických faktech a vědě; vychází tedy právě naopak přímo z dané reality. Neusiluje o změny jejích daností a principů, které jsou nemožné. Usiluje pouze o co nejlepší a nejhlubší využití principů jedné z jejích důležitých oblastí – genetiky. Opírá se tedy o pevně dané, věčné a neměnné zákonitosti tvořících podstatu evoluce a života. Její pozitivní efekt by tudíž byl prakticky jistý a nemohl by ji potkat tristní osud ideologií chtějících měnit společnost či dokonce přímo člověka zvnějšku „správným“ systémem, myšlenkami a idejemi. Existují jen jistá rizika spojená s jejím zaváděním a nutnost některých tvrdších kroků, což by ale stále byla mnohem lepší varianta oproti dnes existující jistotě absolutního krachu civilizace v budoucnosti.

Jakožto nově vyvstalou alternativu těmto nedomyšleným ideologiím Stoddard tudíž zdůrazňoval převratnost hereditarismu a eugeniky nejen ve smyslu jejich zásadního významu, jelikož dědičnost je hlavní a nedůležitější faktor při utváření člověka a civilizace, ale i ve smyslu jejich vědeckého charakteru. Oba tyto aspekty je zásadně odlišují od všech předchozích ideologií a sociálních filosofií, které jednak měly za to, že hlavní vliv ve vztahu k člověku je prostředí, a za druhé byly do značné míry spekulativními teoriemi bez opory ve faktech. Bohužel se však jeho víra v nahrazení environmentalistických politických ideologií rozumem a vědou zohledňující síly dědičnosti ukázala být jako přemrštěně optimistická.

Stoddard (1922, s. 85-86): „Naštěstí naše civilizace má ve srovnání s minulými věky k dispozici dvě velké výhody: vědecké znalosti a vědeckého ducha. Byla nám tak odhalena tajemství života našim předkům zcela neznámá. A oddali jsme se touze po hledání pravdy v takové míře, jak ještě nikdy. Ostatní doby nahlížely pravdu ze rtů věštců a proroků; náš věk ji spatřuje ve vědeckém důkazu. Ostatní věky měly také své svaté a mučedníky – hrdiny, kteří nejen dokázali čelit smrti pro svou víru, ale kteří také dokázali opustit svou víru, když fakta potvrzovala její mylnost. V tom ovšem spočívá skutečná odvaha! A v tom spočívá naše naděje. Tato nezdolná láska k pravdě, tento duch vědy, který kombinuje vědění a víru v syntéze vyšší moudrosti … Většina z nás je stále více či méně pod vlivem minulosti – vlivem emocionální zaujatosti, předsudků a iracionality. Jsou to tedy tyto myšlenky a ideály jasně vyvrácené vědou, které si stále dělají nárok na důvěru v řadách vzdělaných a vlivných lidí.

Smrtící ruka chybných doktrín a falešných nadějí nás vskutku stále silně svazuje. Zákony, instituce, zvyklosti, myšlenky a ideály jsou jimi stále silně poznamenány. Naši nejlepší duchové a mozky jsou zahlceni klamy jako environmentalismus a „vrozená rovnost“, z jejichž emocionálního sevření je těžké uniknout. Stejnou měrou jako je nová poznaná pravda mocná, jsou naše oči ještě zaslepené k plnému pochopení jejího významu, naše srdce mají obavy z jejích širších implikací a náš krok klopýtá na stezce ke zlepšení našeho osudu. Tyto zpátečnické síly neúprosně překáží rozvinutí těchto dalekosáhlých a hlubokých eugenických reforem, které musí být urychleně provedeny, pokud má být naše civilizace zachráněna před úpadkem a naše rasa před chřadnutím a rozkladem.“

Tyto Stoddardovy věty opět vypadají, jak by byly psány dnes, moc se toho vlastně nezměnilo.

Stoddard tedy doufal v nástup nové racionálnější éry, kdy se odpovědné elity budou ve svých rozhodnutích primárně řídit vědeckými fakty a rozumem spíše než ideologickými dogmaty a abstraktním idealismem postrádajícím oporu v realitě (tím myslel zejména egalitarismus, environmentalismus a obecný naivní humanismus). Tedy že budou zejména ctít a jednat podle fakt a z nich rozumem vyvozených základních vitálních principů, na nichž závisí přežití civilizace – tj. budou především dbát na udržení genetických kvalit, homogenity a počtů bílé rasy. Je ovšem pravda, že Stoddard sílu lidského rozumu až příliš přeceňoval; většina lidí bude vždy dávat přednost ideologiím před fakty a rozumem.

Dnes je více než zřejmé, že žádná celospolečenská změna smýšlení od bludů rovnostářství a environmentalismu k racionálnímu zohledňování hereditárních sil už není možná. V současnosti je poznání ohledně silného vlivu genetiky na člověka rozvinutější a hlubší než kdykoli dříve, a dominance politicky korektních dogmat je přitom stále nedotčena. Jako celek už se bílá rasa a její civilizace asi zachránit nedá. Tento záměr je dnes už v celospolečenském smyslu neuskutečnitelný, ale může být zdrojem inspirace pro budoucí bělošské komunity – pokud se je podaří vytvořit. Můžeme Stoddardova slova brát jako duchovní a intelektuální inspiraci pro ty, kteří jsou ochotni k nahlédnutí skutečně, byť tvrdé pravdy, a kteří jsou zároveň odhodláni udržet bílou rasu při životě a nést pochodeň západní civilizace i do budoucna.



(14) Stoddard správně poukázal i na hlavní důvod, proč environmentalistické smýšlení o společnostech a civilizacích tak dlouhou dobu dominovalo, zatímco důležitější vlivy genetiky byly přehlíženy – vlivy vnějšího prostředí jsou každému na první pohled jasně patrné, o silách dědičnosti toto zdaleka tolik neplatí; ty působí mnohem skrytěji (1922, s. 35-36): „Nyní momentální reflexe věcí musí dát podnět k nastolení faktu obrovské rozdílnosti mezi praktickými dopady environmentálních a hereditárních teorií. Není to záležitost pouze akademická; obsahuje radikálně odlišný světonázor na každý aspekt života, od náboženství a vládnutí k chování člověka jako jednotlivce. (…) Až do našich dnů lidstvo všeobecně věřilo, že prostředí je hlavním faktorem jeho existence. To bylo jen přirozené. Pravá podstata procesu života byla lidskému vnímání natolik uzavřena a zahalena, že nemohla být bez metod moderní vědy řádně objevena; síly dědičnosti byly nezřetelné a nevysvětlitelné a snadno směšovány a mateny environmentálními vlivy. Síly prostředí na druhé straně byly jasné jako den a už svou povahou musely být zjevné i nejomezenějšímu pozorovateli. Vystaven tlaku problémů z okolního prostředí člověk, oddán sám sobě, usiloval skrze kontrolu svého okolí o zlepšení vlastní rasy a nápravu svých nedostatků. Jen čas od času dokázaly některé vzácně se vyskytující a dostatečně vnímavé mozky zachytit záblesk faktoru dědičnosti v rámci problematiky života. Jedna úchvatná rasa, starověcí Řekové, dokázala zahlédnout záblesky této vyšší pravdy. S jejich typickým hlubokým vhledem do podstaty věcí jasně rozpoznali princip dědičnosti, dostatečně jej i promysleli a zohlednili ve svém myšlení, a dokonce opravdu vyvinuli teorii zušlechťování rasy skrze omezování inferiorních elementů a rozmnožování superiorních – jinými slovy „eugenická“ teorie dneška.“

Zde stojí za obecnější zamyšlení, z jakých důvodů vlastně nejsou civilizace schopny zachránit samy sebe před fatálními biologickými dekadentními trendy a proč je většinou nejsou schopny ani pořádně rozpoznat. Neboť je zjevné, že ani staré autokracie či aristokracie, ani moderní demokracie či diktátorské režimy nejsou vesměs schopny rozeznat zásadní skutečnosti, na nichž závisí přežití civilizace. A i pokud něco takového přece rozeznají, nejsou schopny to s dostatečnou razancí a důsledností řešit. Zatím žádný systém nebyl schopen jasně rozeznat tyto zásadní problémy a racionálně i důrazně koncipovat kroky k jejich řešení – a proto zatím všechny vyspělé civilizace také nenávratně zanikly. Dokonce v mnoha případech, a zejména v dnešní době, existují silné tendence, dané ideologiemi a prospěchářstvím, které úpadek nepřímo nebo i otevřeně podporují.

Logicky vystává otázka po důvodech této neschopnosti.

Jedním z hlavních je ten, jenž zmínil Stoddard: environmentální vlivy jsou mnohem zjevnější než genetické. Ale existuje i několik dalších.

Politické systémy upřednostňují politické ideologie, které neberou klíčové záležitosti týkající se přežití příliš v potaz. Předně proto, že síly demografie a genetiky jsou člověku poněkud skryty a nejeví se na první pohled tak explicitní a důležité jako aktuální společenské problémy, které každodenní politika řeší.

Navíc, záležitosti demografie a genetiky jsou věcí vyžadující předvídavý pohled do vzdálenější budoucnosti a eventuálně i nějaká aktuálně nepopulární opatření, čemuž vládci a politikové z podstaty věci nechtějí věnovat pozornost, neboť se obávají ztráty podpory veřejnosti a navíc se jim nechce řešit problémy, které se přesahují čas jejich působení. Nástup všeobecného volebního práva akceschopnost politiky na poli dlouhodobých zájmů ještě více omezil, neboť značná část mas nemyslí na budoucnost a podporuje především politiky, kteří toho hodně naslibují. Tak v politice mohou uspět jen ti, kteří myslí především na úspěch v příštích volbách a ignorují zásadnější problémy. Ovšem i autokraté a diktátoři většinou nejsou schopni rozeznat to, co je pro udržení jejich civilizace nejdůležitější, neboť i oni bývají v zajetí nějaké ideologie a navíc si povětšinou hledí hlavně toho, jak si udržet moc. Rovněž tak ovládané masy hledí na vlastní aktuální zájmy, dlouhodobější záležitosti, z nichž jim nekyne přímý prospěch, mají tendenci ignorovat. I elity na vlivných místech dávají většinou přednost vlastním aktuálním zájmům před dlouhodobými zájmy svého národa jako celku.

Člověk má neustálý sklon si vymýšlet rozličné ideologie, jejichž obsahem je obvykle něco jiného než tyto zásadní problémy, čímž podporují jejich přehlížení. Rozkošatělé ideologické teorie jsou pro mnohé lidi přitažlivější než strohá a fádní realita, v níž mimo jiné spočívají i ony základní skutečnosti související s přežitím každé civilizace – síly genetiky, rasových identit a rozdílů, demografie. Mylně spatřují a proklamují nejdůležitější záležitosti a příčiny problémů přímo ve společnosti, v její struktuře a uspořádání, v jejích hodnotách a smýšlení, nikoli v oněch nejdůležitějších biologických silách zásadně ovlivňujících jedince i celé civilizace. A ještě důležitější je, že z ideologií vlivem jejich nedomyšlenosti a nevědomosti velmi často vyvstávají myšlenky jdoucí přímo proti základním vitálním principům genetiky, rasy a demografie.

Z některých ideologií vyvstávají myšlenky jsoucí proti těmto principům nepřímo a nevědomky. Například klasický liberalismus, který sám o sobě přímo úpadkové trendy nepodporuje, pokud se bere jako univerzální dogma (tj. že vždy je považován za nejlepší přístup ke všem problémům), je nakonec nepřímo podporovat může – například odporem k podpoře porodnosti či eugenice jako „sociálnímu inženýrství“. Dokonce i sama idea modernizace a civilizačního pokroku se ukazuje jako zhoubná, není-li doplněna poznatkem, že civilizace vede k dysgenickým trendům, které je třeba řešit, jinak rozkvět civilizace vystřídá její úpadek zakončený krachem.

Některé ideologie podporují dekadenci přímo a otevřeně, byť vesměs nevědomky, neboť ve své naivitě mají za to, že naopak stvoří „lepší svět“. Jsou planým teoretizováním o tom, co by mělo být, nikoli akceptování toho, co je. Vyjadřují lidskou naivitu a odmítání strohé reality, odrážejí iluze a subjektivní přání mnohých lidí, jež jsou v rozporu s tvrdou skutečností. (Pro mnoho lidí je realita příliš bezútěšná a tvrdá, a proto si vymýšlejí vlastní iluze, jimž dávají přednost.) Odtud pocházejí rovnostářství, kosmopolitismus a další utopické myšlenky, které mnohé reálie našeho světa zcela zkreslují – „malují narůžovo“. Tento typ ideologií je zcela destruktivní, neboť otevřeně odmítá tvrdé, ale pro udržení civilizace zásadní skutečnosti. Místo toho se snaží stvořit „lepší svět“ a nového „lepšího člověka“ skrze své líbivé, ale nesmyslné a nereálné postuláty. Takové snahy vždy vedou k pohromám, neboť narazí právě na danosti reálného světa, kvůli nimž se tyto dobré úmysly převrátí v opak (např. vysněná multikulturní harmonie či barvoslepý západní univerzalismus narazí na vrozené i kulturní odlišnosti a etnocentrismus nebílých etnik, takže místo porozumění vzniká spíše napětí a konflikty; pomoc třetímu světu jej ve výsledku vede k dysgenické katastrofě a demografickému nárůstu, což tamní společnosti rozvrátí a povede i ke zničujícímu zaplavení vyspělého světa imigranty).

Rovněž platí, že ideologií již vzniklo mnoho, a už jen svým množstvím stále více zaplňují svými myšlenkami veřejný prostor a politiku, čímž dále odvádějí pozornost od biologických problémů nejvyšší důležitosti. Každá z nich má vlastní specifickou, rozvětvenou a stále se rozvíjející metafyziku, čímž myšlení ve společnosti dále zahlcují. Navíc svoje většinou ne tak zásadní témata jako zásadní prezentují, což opět ještě více odvádí pozornost lidí od toho nejpodstatnějšího.

Člověk sám je také s rozvojem civilizace stále vzdělanější a angažovanější, což je samo o sobě příležitost pro to, aby byl ovlivňován utopickými a komplikovanými vizemi a ideologiemi, a tím zapomínal na základní vitální principy. S tím souvisí i proces stále větší „humanizace“ probíhající paralelně se vzestupem civilizace: vlivem postupující civilizovanosti stále kultivovanější a změkčilejší lidé ztrácejí svoji původní tvrdost, sebevědomí a etnocentrismus – a pak jsou benevolentnější k dekadentním trendům jako imigrace cizinců do vlastní země a míšení s nimi, a spíše podlehnou ideologiím, které tyto sebedestruktivní trendy podporují.

Se vzestupem civilizace se i život celkově stává stále komplikovanějším a stále větší roli v myšlení a jednání lidí mají jejich aktuální záležitosti, příležitosti, zábavy a starosti, stále méně pozornosti a času pak mohou či chtějí věnovat něčemu zásadnějšímu. K tomu se vztahuje i obecnější sklon lidské povahy: lidé mají vždy tendenci k jisté míře celkové lhostejnosti, která zřejmě s rozvojem a rozkvětem civilizace narůstá – a to včetně zájmu o tyto zásadní problémy.

Od vlivu genetických faktorů ve fázi úpadku civilizace odvádí pozornost i skutečnost, že zpočátku v jeho rámci většinou převažují environmentální vlivy (negativní změny v systému a hodnotách) nad dysgenickými; navíc tyto vlivy jsou, jak to správně popsal Stoddard, na rozdíl od genetických mnohem explicitnější a jasně zřetelné.

A nakonec, člověk má zřejmě intuitivní sklon přehlížet skutečnost, že je stále silně ovlivňován genetikou a každá civilizace je ovlivňována genetikou, rasou a demografií. Civilizace jsou považovány za samostatné struktury, oproštěné od biologických zákonů; jejich vzestupy i úpadky se přičítají mechanismům spočívajícím v nich samých.

Totéž se týká pohledu na člověka jako jednotlivce. Civilizované prostředí, výchova a vzdělání jsou mnohem zjevnějšími skutečnostmi, než skryté vrozené síly. Člověk má tudíž tendenci se považovat za produkt lidské kultury, který je již zcela osvobozen od vlivů přírody, z níž vzešel.

To je však velký omyl. Síly genetiky mají na člověka a společnost stále zásadní vliv. Nesmyslnost, neúčinnost a odtrženost pod reality, kterou se dnešní ideologie politické korektnosti vyznačuje, ukazuje právě na tuto skutečnost – vlivy demografického vývoje, genetiky a rasových rozdílů (a z toho plynoucí i další vlivy jako etnocentrismus ras a odlišnosti kulturní) nelze dlouhodobě přehlížet.



(15) Ideologický zmatek přehlížející síly genetiky jistě stojí, vzhledem k fatálním následkům, který bude mít, za podrobnější prozkoumání. Při bližším pohledu zjistíme, že tato pomýlenost environmentalistického pohledu na vývoj civilizace a její problémy, který prostupuje všemi dnešními myšlenkovými proudy a soustavně ignoruje genetiku, se v souhrnu projevuje třemi hlavními chybami v uvažování. Za prvé přehlíží, že i u sociálních fenoménů zapříčiněných změnami prostředí hraje stále značnou roli genetika jako spolupůsobící faktor. Například jak bylo uvedeno v případě nárůstu kriminality v posledních desetiletích, prvotním stimulem bylo skutečně působení prostředí v podobě oslabení represe, sociální kontroly a hodnot, avšak i tak tato změna zapůsobila jen na určitý populační segment s genetickými predispozicemi. Tedy i u jevů na první pohled způsobených pouze prostředím jde ve skutečnosti o kombinaci genetiky a prostředí. Za druhé u mnoha trendů ve společnosti včetně těch úpadkových hraje roli i výhradně genetika. Je kupříkladu téměř jisté, že na nárůstu kriminality se, byť zatím z menší míry, podílela už i vyšší porodnost lidí s kriminálními sklony, což vedlo k nárůstu genů pro kriminální jednání. A nakonec za třetí – co je zdaleka nejdůležitější, všechny moderní ideologie přehlížejí, že z dlouhodobého hlediska je nakonec ve vývoji civilizace rozhodující genetika, a to včetně jejího úpadkové fáze. V rámci dekadence společnosti nabývají genetické vlivy kvůli probíhajícímu dysgenickému trendu postupně na síle, až nakonec nad environmentálními vlivy převáží. Environmentální vlivy včetně těch úpadkových jsou omezeny mantinely danými genetikou, avšak sama genetika a potažmo dysgenika žádné limity nemá. Dysgenický proces tak nakonec zničí většinu základních a obecných kvalit populace, nezbytných pro udržování a progres vyspělé civilizace, což ji dovede ke zhroucení. Jen dysgenické dekadence tedy mohou zapříčinit trvalé a všeobecné úpadky civilizací.

Stejně tak stojí za zamyšlení, jak ideologický zmatek a přehlížení sil genetiky ovlivňuje pohled lidí do budoucna a úvahy, v čem spočívají budoucí možné problémy lidstva a co by mělo lidstvo vlastně řešit (a který problém je jak závažný). Celkově názory na budoucí osud západní i ostatních civilizací, a obecně celé lidské civilizace, dnes obvykle oscilují mezi dvěma mylnými směry uvažování: naivním optimismem a nesprávně zaměřeným pesimismem. Chybnost jejich úvah a předpovědí spočívá právě v přehlížení sil genetiky, rasy a demografie.

Naivní optimisté tvrdí, že přes všechny problémy bude rozvoj, růst životní úrovně a obecný pokrok neustále pokračovat, problémy se nakonec vyřeší a lidstvo se tak bude těšit stále větší a stále globálněji rozšířené prosperitě a civilizačním výdobytkům. K této argumentaci si vypomáhají množstvím statistických údajů, podle jejich většiny se zdá, že zatím progres skutečně pokračuje. Neuvědomují si však, co věděl už Stoddard: že za všemi úchvatnými úspěchy lidské civilizace stojí genetické kvality člověka, které však právě onen civilizační rozkvět eliminuje. Právě díky odhalení a pochopení této temné strany každého vzestupu civilizace je třeba důkladnějšího pohledu při zkoumání budoucích vyhlídek civilizace, než značně povrchní hodnocení situace optimisty všeho druhu.

Čistě z genetického hlediska je civilizace vlastně pouhý mechanismus, jehož prostřednictvím vyšší genetické vlohy (pro inteligenci, tvořivost, altruismus atd.) nacházejí své uplatnění a vyjádření, ale také se jeho působením zároveň vyčerpávají a mizí. Přehlížení této dvojsečnosti každé modernizace a vzestupu k civilizaci zcela mate mnoho lidí a budoucí prognózy ve vývoji světa – jak vyspělého, tak rozvojového.

Naivní optimisté zapomínají, že lidská inteligence a kreativita (a z převážné části i povahové kvality jako odpovědnost či altruismus) spočívá v genetických vlohách – a čím intenzivněji je talentovaná část populace uplatňuje a využívá, tím méně myslí a má času na to, aby je přenesla skrze reprodukci i do budoucích generací. Sám rozkvět civilizace pak rovněž svými vymoženostmi utváří prostředí, které dále odrazuje od reprodukce – a nejvíce opět ty nadané. Civilizační rozvoj je z hlediska genetických kvalit vlastně uzavřený kruh: z těchto lidských vloh vyvstávají výdobytky civilizace, tyto výdobytky vytvářejí jak sám civilizační rozvoj, tak umožňují lidem svých vnitřních vloh ještě intenzivnější využívat – a to zase zpětně stimuluje civilizační progres, který tak postupně akceleruje. Při stále větších vymoženostech civilizace a příležitostech, které poskytuje, však zároveň neustále sílí tendence k eliminaci vloh z genofondu kvůli snižování porodnosti týkající se disproporčně těch nadanějších.

Z uvedeného lze vyvodit princip, že čím oslnivější je civilizační pokrok a úroveň, tím více a rychleji zanikají samy kvality, z nichž tyto úspěchy vyvěrají. Lze je obrazně přirovnat k palivu: čím intenzivněji se „spalují“ (tj. využívají), tím intenzivněji civilizace plane úspěchy a rozvojem – ale tím rychleji se rovněž vyčerpávají. Když se nakonec z populace téměř úplně vytratí – „vyhoří“ –, je s ní konec.

Taková je odvrácená strana civilizace – svou povahou ničí vlohy, co ji vytvořily.

Dnes je fatální skutečností, že globální civilizace sice dává stále větší možnosti k uplatnění schopností všem nadaným lidem na světě, což utváří tak silný progres jako nikdy předtím, ale tím také vystavila celé lidstvo svému dysgenickému působení skrze zneplodňování talentovaných, které tyto kvality rychle a v celosvětovém měřítku eliminuje. Obrazně vyjádřeno, globální civilizace současnosti mocně zažehla kvality v celém lidstvu a výsledkem je oslnivý plamen rozvoje a úspěchů, avšak tím se zároveň tyto kvality z celého lidstva rychle spotřebovávají a vytrácejí. Až vyhoří – zmizí – úplně, celá lidská civilizace zkolabuje.

Stejně tak naivní optimisté přehlížejí, že globální vzestup civilizace vede nejen ke globálnímu snižování kvalit lidstva jako celku, nýbrž že vede k dysgenické regresi i nadprůměrně nadané populace, což je z hlediska civilizačního progresu zvláště závažné, neboť z jejich řad pochází převážná většina vysoce inteligentních tvůrčích lidí, na nichž budoucnost civilizace zcela závisí. A nadto přehlížejí i skutečnost, že rozkvět civilizace vede nadané rasy i k celkovému vymírání a dělá z nich atraktivní terč pro masovou imigraci méně inteligentních populací, což dále eliminuje jejich počty, kvality a identitu skrze zaplavování jejich zemí přistěhovalci a míšení s nimi.

Z pochopení těchto reálií rovněž vyvstává otázka na první pohled paradoxního kontrastu mezi již probíhající dysgenickou regresí a ještě pokračujícím progresem civilizace. Tato skutečnost odvádí pozornost od genetických i rasových hledisek a posiluje nedůvěru k zohledňování dědičnosti při pádech civilizací. A celkově zastírá vážnost situace, vede k bagatelizaci nebezpečí budoucího kolapsu a nahrává tvrzení naivních optimistů věřících v nekonečný progres naší civilizace.

Počátek úpadku civilizace ve skutečnosti zcela logicky následuje až s odstupem po vypuknutí dysgenického procesu a imigrace. Díky tvůrčí činnosti menšiny ubývajících, ale stále aktivních inteligentních lidí, v minulosti dosaženým výdobytkům a efektům dočasně maskujícím pokles vrozené inteligence populace (Flynnův efekt a snižování počtu dětí) může rozkvět civilizace pokračovat dlouhá léta poté, co se vnitřní kvalita a homogenita domácí populace začala vytrácet.

Navíc i ve fázi, kdy celkový rozvoj a prosperita ještě pokračují, lze při hlubším pohledu již nalézt četné symptomy úpadku. Naivní optimisté neustále zdůrazňují, že pokračuje ekonomický a technologický rozvoj, ale přehlížejí jak skutečnost, že je stále pomalejší (počet inovací v posledních desetiletích výrazně klesá) a problematičtější (např. i když ekonomika stále roste, zároveň už roste i počet trvale ekonomicky neaktivních a závislých), tak zjevné symptomy všeobecného a prohlubujícího se úpadku. Fakt, že progres se dnes již týká pouze ekonomiky, vědy a technologie ukazuje na všeobecný pokles lidských kvalit, neboť to jsou oblasti, k jejichž rozvíjení stačí úzká (v současnosti mizející) tvůrčí elita s dostatečnými schopnostmi. Neexistuje však již žádný pozitivní vývoj týkající se oblastí, v nichž se projevuje intelektová a charakterová kvalita populace jako celku. Není žádný sledovatelný pokrok v oblasti systému vládnutí, sociální organizace, všeobecné vzdělanosti, kultury, morálky nebo jazyka. Naopak se zdá, že v těchto oblastech již propukl stále se zrychlující úpadek, který už nelze vysvětlit jen environmentálními faktory. Až dosáhne dysgenický úpadek a dysgenická imigrace určitého bodu, zastaví se i vědeckotechnický a ekonomický progres, který obecnější dekadenci společnosti poněkud maskoval a mírnil. Pak nastane všeobecný a již zcela explicitní úpadek civilizace do zaostalosti a chudoby, zřejmě až do fáze úplného kolapsu a následného chaosu.

Scénář dočasně přetrvávajícího kontrastu mezi vnějším civilizačním rozvojem a vnitřním kvalitativním úpadkem lidí a následného otevřeného všeobecného úpadku se dnes týká nejen vyspělého, ale i třetího světa. Ačkoli nebude na rozdíl od vyspělých regionů čelit dysgenické imigraci a míšení, i v něm vypukl celkový dysgenický proces, navíc asi silnější než jaký probíhá v národech prvního světa, a k tomu se přidají i další negativní vlivy.

Proto očekávání některých, kteří zaujímají v otázce budoucího vývoje civilizace selektivní postoj – tj. reflektují už první známy úpadku vyspělého světa, ale spatřují naději ve třetím světě, který podle jejich mínění dnešní vyspělý svět plnohodnotně nahradí – tedy že se časem dostane na úroveň rozvinutého, stane se novým centrem civilizace a ponese pochodeň civilizace dál do budoucnosti – je naivní a nikdy se nenaplní.

Třetí svět bude přes současný už tak rozporuplný, problematický a vratký rozvoj časem následovat vyspělý svět na cestě do úpadku. Za prvé jsou průměrná inteligence, kreativita a další kvality u populací třetího světa na nižší úrovni než u populací vyspělého světa, což samo o sobě determinuje omezené limity tamního progresu. Za druhé, třetí svět při své modernizaci mnoho čerpá z tvůrčích sil bílé rasy a až ta dysgenicky a demograficky upadne, ztratí tento zdroj pomoci a inspirace. S úpadkem Západu bude slábnout příliv humanitární pomoci, rozvojových programů, přísunu technologií, inovací a investic, což bude budoucí rozvoj dále komplikovat. A nakonec za třetí, což je nejpodstatnější, modernizace a zahraniční pomoc ze Západu s sebou přinesly i do třetího světa značně silnou dysgenickou regresi a v některých regionech i přemrštěný populační růst. Rozvoj ve třetím světě bude tak stále více komplikován problémy plynoucími z dysgenického trendu a slábnutím Západu, v některých oblastech může situaci komplikovat i příliš rychlý populační růst, zejména v zemích subsaharské Afriky, k tomu se možná přidají i problémy s nedostatkem některých zdrojů. Nakonec se tedy progres zvrátí a třetí svět zamíří do otevřeného a naprostého úpadku. A jako ve vyspělém světě to vzhledem ke genetickým příčinám dekadence bude úpadek nezvratný a nenapravitelný – nebude možné ho odvrátit vnějšími, environmentálně působícími změnami systému, institucí, hodnot, investicemi, vzdělávacími programy atd.

V souhrnu dysgenický a demografický úpadek, dysgenická imigrace a rasové míšení způsobí kolaps Západu a později zřejmě i zemí východní Asie, dysgenický úpadek ostatního lidstva způsobí i kolaps méně vyspělých společností třetího světa.

Naivní optimisté také někdy zmiňují, že inteligence populace roste – tzv. Flynnův efekt. To je však jen proces, kdy zlepšující se strava a stimulativnější prostředí maskuje pokles genotypové inteligence, takže vnější naměřená fenotypová inteligence se může zvyšovat i přes pokles vnitřních genetických vloh pro inteligenci. To však může fungovat jen dočasně, neboť tyto pozitivní efekty se nemohou zlepšovat donekonečna a především úpadek genotypové inteligence se časem stane natolik silným, že se nakonec projevit musí. Totéž se týká efektu snižování počtu dětí (děti nižšího pořadí mívají vyšší inteligenci než děti vyššího), který společně s Flynnovým efektem může dočasně zvyšovat měřené IQ populace. A novější výzkumy končící efekt těchto faktorů také potvrzují.

Na Západě už končí nebo dokonce skončil a IQ měřené ve standardních testech zpomaluje vzestup, stagnuje nebo už dokonce přímo klesá (kromě toho podle některých typů testů intelektové schopnosti bílé rasy klesají už dlouho).

Flynnův efekt a snižování porodnosti zatím bude zvyšovat inteligenci některých populací ve třetím světě (hlavně v Africe a jižních částech Asie), což by jim mohlo pomoci dočasně urychlit rozvoj. Nicméně, genotypové IQ tamních populací je nižší, takže nikdy nedosáhne úrovně Západu či severovýchodní Asie. Vzhledem k nižší inteligenci a odlišné mentalitě populace třetího světa nebudou schopny nikdy vytvořit tak vyspělé a intelektově stimulativní prostředí jako na Západě. A především, ve třetím světě bude dále pokračovat silný dysgenický trend, což nakonec způsobí úpadek inteligence i dalších kvalit a rozvoj to nevyhnutelně nakonec zastaví. Navíc ani ve třetím světě se měřená inteligence nezvyšuje všude. V některých oblastech, zejména v Latinské Americe, je díky dysgenickým mezirasovým i třídním rozdílům v porodnosti dysgenická regrese tak silná, že zlepšování prostředí už ani dočasně nedokáže pokles genotypové inteligence maskovat. Zde klesá fenotypová inteligence již dnes.

Bez ohledu na dočasné efekty maskující pokles intelektových schopností lidstva už dnes vykazují mnohé negativní jevy (jako třeba kriminalita) nárůst a nelze to přičítat pouze environmentálním vlivům. I z toho je patrný úpadek genetických kvalit lidstva.

Závažná je i skutečnost, že až otevřený úpadek fenotypové inteligence bude v jednotlivých zemích propukat, může pak být hodně rychlý, jelikož bude odrážet nejen aktuální dysgenický proces, ale i předchozí naakumulované genotypové ztráty z doby, kdy byly ještě kryty vnějšími činiteli pozitivně stimulujícími inteligenci. (A údaje ze zemí, kde již pokles fenotypové intelligence začal, ukazují, že je opravdu rychlý.)

V opozici vůči naivním optimistům stojí pesimisté, kteří sice předpovídají budoucí pád civilizace, ale mýlí se většinou v příčinách. Ve většině případů jde o lidi strašící energeticko-surovinovým, ekologickým, ekonomickým atd. krachem. Na některých hrozbách, o nichž se zmiňují, může něco být, ale přehlížejí závažnější a jistější dysgenické hrozby – tím spíše, že jako povětšinou levicově orientovaní lidé mají tendenci k vyznávání rovnostářství a kulturního determinismu; vliv rasy a genetiky na budoucí osudy lidstva z principu odmítají. (Ovšem některé proklamované hrozby jsou vyložené nesmysly – dnes zejména pseudovědeckou manipulací zcela uměle vykonstruovaná a ve skutečnosti neexistující „hrozba“ globálního oteplování. Také znečištění vzduchu a vody se daří v posledních desetiletích velmi výrazně snižovat a v blízké budoucnosti zřejmě nepůjde o vážný problém. Rovněž úbytek druhů je mnohonásobně pomalejší, než ekologisté vytrubují. Také lesů neubývá zas tak dramaticky.)

Prognózy možného úpadku a pádu lidské civilizace se tak týkají škály vesměs přinejlepším diskutabilních důvodů jako docházení zdrojů, energie, zemědělské půdy a populačního růstu, které sice mohou mít svůj negativní dopad, ale až v kombinaci s globálním dysgenickým trendem se mohou stát skutečně vážným problémem: dostatečně nadaná populace by pravděpodobně nějak dokázala díky své tvůrčí invenci a podnikavosti tyto problémy vyřešit; jestliže ale tyto vlohy lidstvo kvůli dysgenickému procesu ztratí, pak se ty problémy, které se ukážou jako reálné, stanou opravdu závažnými, neboť lidstvo bude postrádat schopnosti k jejich řešení.

Kromě pesimistů proklamujících problémy, z nichž některé mohou být do jisté míry i reálné, jsou zde navíc i různí snílkové vymýšlející hrozby od velmi nepravděpodobných (například globální smrtící epidemie) až po ty patřící spíše do sci-fi (třeba vzpoura umělé inteligence), což dále mate veřejnost v rozeznávání skutečných hrozeb od smyšlených.

Celkově vzato, komplex fatálních dysgenických trendů, které zásadně a s naprostou jistotou ohrožují lidskou civilizaci a mohou ji dovést až k naprostému kolapsu v nepříliš vzdálené budoucnosti, se nachází zcela mimo pozornost odpovědných lidí i veřejnosti. A to jen proto, že je to politicky nekorektní: týká se to totiž faktu vrozených a nezměnitelných rozdílů mezi jednotlivými lidmi, sociálními vrstvami a populačními skupinami.

Kvůli všeobecné nekompetenci elit a zmatenosti veřejnosti tak dnes existuje situace, kdy panuje buď nereálný naivní optimismus, nebo špatně orientovaný pesimismus nerozeznávající největší hrozby a orientující se na ne tak závažné, nebo dokonce jen virtuální hrozby.



(15) Stoddard správně poukazuje na nesmyslnost environmentalismu a kulturního determinismu. Ovšem v současné politice jasně dominují a způsobují fatální nepochopení a přehlížení skutečných příčin současných problémů a hlavně budoucího fatálního úpadku.

Levice má za to, že člověk se dá nějak zásadně „vylepšit“ přímo uvnitř v jeho vlohách a charakteru pouhým vnějším působením (viz rétorika levicových politiků o „sociálních programech“, „investicích do vzdělání a zaměstnanosti“ atd.), což je samozřejmě nesmysl. Moderní věda (genetika a psychologie) odhalila, že člověk je ve velmi podstatné míře ovlivněn genetickými vlohami, takže dogma environmentalismu o neomezeném zlepšování člověka „vhodným prostředím“ je možné jednou provždy odhodit na smetiště dějin.

Avšak snad ještě závažnější je, že v podstatě stejně nerealistický a svým způsobem podobný blud se nachází i mezi většinou protivníků tohoto utopického levicového sociálního inženýrství. Pravice tak naivní není, avšak i ona vesměs přehlíží síly genetiky a tak má za to, že každý člověk a obecně společnost mohou být pozvednuti pomocí „efektivního systému“ a „správných hodnot“. Nevěří sice přímo ve vnitřní změnu člověka, ale má za to, že v lidech jsou automaticky jakési skryté a velké potenciální kvality, které stačí probudit vhodným impulsem zvenčí. Stačí tedy podle nich zkonstruovat vhodný systém a hodnoty, které člověku dají motivaci, příležitost a vzdělání a prosperita i celkový rozkvět se zaručeně dostaví. Dalo by se to nazvat pravicovým konstruktivismem, který je vlastně slabším odrazem levicového sociálního inženýrství. Proto se pravice soustředí na teze jako „motivující prostředí“, „rovnost příležitostí“, „investice do lidského kapitálu“, „omezení daní a byrokracie“, „tradiční morálka“ a podobně. Takto smýšlející nepochopili, že efektivní, svobodný systém (tržní ekonomika, demokracie apod.) a správné motivující hodnoty jsou pouhý vnější rámec pro uplatnění a využití vrozených vloh, které jsou ovšem primární (a z nich také ony pozitivní hodnoty a efektivní systém vzešly – dobře fungující a hodnotově vyspělé společnosti utvářejí jen populace s dostatečnými vnitřními kvalitami). Víme, že existují velké rozdíly ve vnitřních kvalitách mezi jednotlivci a co je ještě zásadnější, mezi jednotlivými sociálními třídami a (což popírají pravicoví konstruktivisté zejména) populačními skupinami. Jen pokud jsou vnitřní kvality v dané populaci v dostatečné míře, pak se s pomocí vhodného rámce – efektivního systému – může zrodit rozkvět a prosperita, bez nich sám k ničemu oslnivému nepovede.

Budoucí úpadek způsobovaný ve stále větší mírou dysgenickým procesem tak nebude možné řešit ani evidentně nesmyslným levicovým sociálním inženýrstvím v podobě více peněz a úřadů na řešení rostoucích problémů ve společnosti, ale ani pravicově konstruktivistickým postupem, který mnohým zní realisticky – tj. změnami „hodnot“ a „reformami systému“ k větší motivaci, odpovědnosti, lepším příležitostem, omezením sociálních dávek a byrokracie, snížením daní apod. Tento postup může pomoci za situace, kdy jsou v populaci dostatečné kvality a je jim tímto dán větší prostor k jejich rozvinutí. Avšak pokud se z populace vytratí samy tyto genetické vlohy, žádný sebelepší systém nepomůže, protože pak už ani s jeho pomocí v dysgenicky upadlé populaci není co k uplatnění.

Pokud již pravicoví konstruktivisté (a mezi nimi zejména naivní optimisté věřící v neomezený progres jen díky tržní ekonomice, svobodné společnosti a demokracii) vezmou samotné lidské vlohy přece jen v úvahu, ukáže se, že zjevně žijí v bludném přesvědčení, že jsou v lidstvu dány jaksi automaticky, pevně a natrvalo. Zejména zdůrazňují údajně nevyčerpatelný potenciál lidské inteligence a kreativity, která má v budoucnu (v kombinaci se zmíněnou liberální ekonomikou a společností) zajistit nekonečný a bezmezný rozvoj a odstranit všechny současné problémy. Lidská kreativita sama o sobě možná skutečně nevyčerpatelná je a možná by dokázala všechny problémy skutečně vyřešit (ovšem ani to jisté), ale rozhodně nejsou nevyčerpatelné genetické vlohy, z nichž kreativita vyvěrá. Ty naopak mohou za nepříznivého dysgenického vývoje z populace vymizet během několika málo století, což se právě dnes děje. Aby existovala kreativita, musí napřed existovat v populaci dostatečné vrozené vlohy a musí v ní být neustále udržovány. Jinak je s růstem civilizace konec.

Všeobecně shrnuto, máme před sebou tři možné cesty. Za prvé pokusit se řešit úpadek výhradně změnami systému, hodnot, sociálními programy atd., což nemůže zvrátit zásadnější dysgenický úpadek. Tyto snahy jsou tedy odsouzeny k nezdaru. Za druhé situaci ignorovat a nechat věcem volný průběh. Tím však jen necháme úpadek dále probíhat. Za třetí začít zohledňovat v našem praktickém rozhodování genetická hlediska a tak začít řešit skutečné jádro našeho úpadku, čímž by mohl být odvrácen – a pak se díky eugenice i povznést na vyšší úroveň civilizace. (Vcelku je to ovšem už nereálné, ale je možné začít zakládat odhodlané bělošské komunity s tímto záměrem.)



(16) Stoddard jasně odhalil i nesmyslnost egalitářské ideologie, pravou emocionální a iracionální podstatu rovnostářského smýšlení a jeho vlastní původ (1922, s. 30- 33):

„Idea „vrozené rovnosti“ je jedním z nezhoubnějších bludů, který kdy působil na lidstvo. Je to smyšlenka stvořená lidskou představivostí. Příroda nezná žádnou rovnost. I to nejzběžnější zkoumání fenoménů přírody vyjevuje danost Zákona Nerovnosti natolik univerzálního a nezměnitelného jako zákona gravitace. Evoluce života je tím nejpádnějším příkladem této fundamentální pravdy. Evoluce je proces diferenciace – narůstající diferenciace – z jednoduchých jednobuněčných kousků protoplazmy k dnešním nekonečně diferencovaným, komplexním formám života. A evoluční proces není pouze kvantitativní; je stejně tak kvalitativní. Tyto evolučně úspěšné diferenciace nevyhnutelně obnášejí narůstající nerovnosti. Nikdo kromě šílence nemůže vážně tvrdit, že mikroskopické částečky protoplazmického rosolu plovoucí ve vlažných vodách paleozoického moře byly „rovny“ lidské bytosti.

Ale to je jen začátek příběhu. Nejen rozličné formy života jsou hluboce nerovné ve svých kvalitách a schopnostech; jednotliví příslušníci každého typu jsou podobně diferencováni mezi sebou. Žádní dva jedinci nejsou naprosto stejní. Již jsme viděli, jak velmi tento duální proces diferenciace na úrovni druhu i jedince ovlivnil lidský rod, a jak zásadní faktor to byl ve vývoji člověka. Navíc, nerovnosti na úrovni individuí se postupně zvětšují, jak postupujeme na žebříčku života.

Améba se liší od ostatních svého druhu jen velmi málo; pes už podstatně více; člověk nejvíc ze všech. A podobně nerovnosti v kvalitách mezi samotnými lidmi nabývají vždy dokonce ještě větších kontrastů. Vnitřní rozdíly mezi členy divošského kmene nízké kvality jsou ničím ve srovnání s propastí oddělující idiota a génia, kteří koexistují ve vyspělé civilizaci.

Tedy, vidíme, že evoluce znamená proces neustále rostoucí nerovnosti. Ve skutečnosti příroda pojem jako „rovnost“ vůbec nezná. S rostoucí nerovností rozděluje zdraví, krásu, zdatnost, inteligenci a genialitu – všechny kvality, které obdařují své nositele superioritou vyvyšující je nad ostatní členy lidského rodu.

Nyní, když to všechno vidíme, vyvstává otázka, jak mohl klam „vrozené rovnosti“ získat – a udržet si – tak rozhodný a zatvrzelý vliv na lidstvo? Pokud jde o jeho starodávnost stejně jako vytrvalost, nemůže zde být ani stínu pochyb. Slogan „rovnosti“ vyvstal už kdysi dávno, v daleké minulosti, a místo aby slábnul, nebyl nikdy vytrubován s takovou hlasitostí jako dnes. Je kuriózní skutečností, že právě v okamžiku, kdy rozvoj znalostí a vzrůstající komplexita civilizace zvýraznily individuální rozdíly a učinily superiorní schopnosti nanejvýš důležitými, se volání po rovnosti muselo stát zběsilejším než kdykoli jindy, muselo být vtěleno do všech druhů doktrín majících ambice vyrovnávat rozdíly…

Je zde něco zjevně vyžadující důkladnou analýzu. Skutečností je, že touha po „vrozené“ rovnosti podle všeho primárně vyvěrá z jistých impulsů ega, z našeho Já, především z impulsů sebezáchovy a sebeoceňování.             Každý jednotlivec je nevyhnutelně centrem svého vlastního světa a instinktivně tíhne k uznání vlastní existence a blahobytu jakožto věci maximální důležitosti. Tento instinktivní egoismus je samozřejmě modifikován zkušenostmi, pozorováním a reflexí a může jimi být natolik zahlcen, že se stane obtížně rozeznatelným dokonce i samotnému jedinci. Nicméně přetrvává a pronikavě modifikuje každou myšlenku a postoj. V hloubi svého srdce každý jedinec cítí, že on sám je nakonec osobou velké důležitosti. Bez ohledu jak mizivé jsou jeho schopnosti, jak velké jsou jeho neúspěchy, jak nepříznivě o něm smýšlejí ostatní; jeho vrozené instinkty sebezáchovy a sebelásky mu našeptávají, že by měl přežít a prosperovat, že „věci nejsou v pořádku“, a že kdyby byl svět uspořádán správně, mohl by dosáhnout mnohem lepšího postavení.

Pocit nejistoty a uražená ješitnost tedy vedou jedince k tomu, aby s nelibostí nesl nízké sociální postavení, a tato nevole má sklon k vyjádření formou protestu proti „nespravedlnosti“. Nespravedlnosti čeho? „Osudu“, „přírody“, „okolností“ – někdy; leč častěji nespravedlnosti osob – jednotlivců nebo celé společnosti. Ale (argumentuje jeho nespokojené ego), jelikož toto všechno je nespravedlivé, osoby s lepším statusem nemají žádné „právo“ uspět tam, kdo on sám selhal. Ačkoli se jim daří lépe, nejsou mu ve skutečnosti v ničem nadřazeni. On je „stejně tak schopný jako oni“. Tudíž buď se musí dostat tak vysoko jako oni – nebo oni musí klesnout na jeho úroveň.

„Všichni jsme lidé. Všichni jsme si rovni!“ Taková je v kostce linie myšlení – nebo spíše cítění – tvořící podklad ideje „vrozené rovnosti“. Je samozřejmě evidentní, že tato idea vyvěrá primárně z emocí, nicméně velmi značně může sebe samu „racionalizovat“ intelektuálními argumenty. Jsouce ve své podstatě emocionální, je nepřístupná rozumu, a když je konfrontována s tvrdými fakty, uniká do sféry mystické víry. Všechny rovnostářské doktríny (samozřejmě včetně nejrůznějších větví moderního socialismu) jsou v konečné instanci a analýze nikoli intelektuální koncepty, nýbrž náboženské kulty. To se velmi zřetelně ukazuje… V minulých … letech biologie a přidružené vědy vyvrátily prakticky všechny intelektuální argumenty, o něž se doktrína „vrozené rovnosti“ opírá. Zničilo ji to však? Vůbec ne. Její věrní přívrženci buď biologii ignorují, nebo vymýšlejí pseudobiologické bludy. Úplně zbytečné je těmto fanatikům poukázat na nerovnosti dané samotnou přírodou. Jejich odpovědí je, že superiorní vrozená výbava je tou základní nespravedlností („nespravedlnost“ přírody!), přičemž povinností společnosti je náprava skrze vyrovnávaní příjmů bez ohledu na schopnosti nebo zásluhy. To je vyjádřeno typickou socialistickou formulí: přerozdělování podle „potřebnosti“.

Takové jsou emocionální základy doktríny vrozené rovnosti. Avšak … tyto emocionální pohnutky byly podpořeny mnoha intelektuálními argumenty zdánlivě velké přesvědčovací síly.“

Ohledně vnitřních pohnutek egoismu je důležité dodat, že navíc platí, že sebevědomí a egoismus roste s klesajícím IQ, což platí pro jednotlivce i skupiny. Čím méně jsou jedinci či populační skupiny inteligentní a schopní, tím bývají na druhé straně sebevědomější, agresivnější a nesebekritičtější. I tato skutečnost přispívá k úpadku vyspělých civilizací: kultivované a humanistické civilizace na vysoké úrovni postrádají odhodlání a tvrdost k vypořádání se s imigrací a dalšími hrozbami ze strany méně vyspělých, avšak sebevědomějších a agresivnějších etnik a kultur.

Kromě motivů sebezáchovy a egocentrismu, o nichž píše Stoddard, hraje v úspěšnosti rovnostářské ideologie roli i tendence mnoha lidí k přemrštěnému altruismu a naivnímu humanismu, což pak vede k přehnané idealizaci lidské povahy a odmítání existence kvalitativních rozdílů mezi lidmi. Obecně jde i v tomto případě o preferenci emocí, emocionálně podložených představ a myšlenek před tvrdou realitou.

Vzhledem k tomu, že altruistické sklony se vyskytují více u lidí s vyšší inteligencí, pak poněkud paradoxně právě mezi nimi mnoho lidí tenduje k vyznávání destruktivních rovnostářských a naivně utopických ideologií – nekriticky se zastávají nekvalitních elementů z řad domácí populace i přistěhovalců, zasazují se za otevírání hranic imigraci z chudých částí světa, podporují co největší přerozdělování atd. To je také jeden z důvodů, proč dnes politicky korektní ideologie tak dominuje mezi elitami Západu. Vedle toho zde samozřejmě působí komplex dalších motivů: povýšenost nad názory běžného občana, neznalost problémů soužití etnik v běžném životě, upřednostňování vlastních mocenských či ekonomických zájmů před vlastním národem, nedostatek ochoty k radikálnějším krokům a intelektuální odtrženost od reality. Kromě toho jde jistě i o kariérismus – příslušníci elity eventuálním projevením nekorektního přesvědčení mají nejvíce co ztratit. Navíc díky svému statutu a často i bohatství nejsou elity negativním důsledkům politicky korektní ideologie vystaveny zdaleka tak jako ostatní populace (např. žijí v luxusních čtvrtích daleko od ghett spodiny a přistěhovalců).

Celkově lze říci, že v dominanci egalitářství a environmentalismu se od Stoddardových časů také mnoho nezměnilo, skoro se zdá, jako by to napsal dnes. Vlastně se situace ještě zhoršila. Alarmující na tom je, že dnes egalitářská ideologie dominuje ještě silněji a přitom objevy z oblasti genetiky a dalších věd jsou mnohem pokročilejší a odhalily klam vrozené stejnosti jednotlivých lidí, sociálních vrstev a populačních skupin ještě mnohem jasněji.



(17) Proti ideologii environmentalismu se dá vedle celkového značného vlivu genetiky na člověka a společnost namítnout i skutečnost, že i samy environmentální vlivy podstatnou měrou interagují se silami genetiky a jsou jimi ovlivňovány.

Genetika determinuje do značné míry i samo prostředí, které si pak lidé utvářejí a které pak na ně dále působí. Její efekt je tedy takříkajíc multiplikační: jednak determinuje obecné vlohy v oblasti inteligence a povahových vlastností, za druhé pak tímto značnou měrou ovlivňuje utváření prostředí, v němž daný jednotlivec nebo skupina žije, a které ho pak ovlivňuje také. Jak uvádí Stoddard, je to nedostatek genetických kvalit, který primárně utváří špatné a patologické sociální prostředí panující u nízkých tříd a spodiny (1922, s. 246): „Samozřejmě environmentalisté argumentují, že sociální neklid a rozklad je způsoben špatnými sociálními podmínkami, ale když se na problém podíváme více zblízka a hlouběji, zjistíme, že špatné podmínky jsou vytvářeny převážně samotnými problémovými lidmi. Pouhá přítomnost spousty problémových mužů a žen odsouzených jejich samotnými povahami k inkompetenci a neúspěšnosti automaticky generuje chudobu…“

Stejně tak vhodné prostředí vyznačující se oceňováním vědění a vzdělání, odpovědností, pracovitostí, poctivostí a altruismem naopak vzniká v sociálních vrstvách tvořených lidmi s dostatečnými vnitřními kvalitami, z nichž pak jako jejich konkrétní vyjádření tyto kulturní vzorce a hodnoty vyvěrají. Environmentalisté si tedy pletou příčinu s následkem. Vnitřní kvality nebo jejich nedostatek vedou k dobrému nebo špatnému sociálnímu prostředí, ne naopak.

Samozřejmě utváření celkového sociokulturního, politického a ekonomického prostředí každé civilizace ovlivňují i vnější okolnosti – historické, politické, společenské, hospodářské, přírodní atd., avšak vždy až v součinnosti s vrozenými vlohami lidí. Z kombinace obou těchto vlivů plynou konkrétní formy a projevy každé kultury. Nicméně celkovou vyspělost a základní rysy každé civilizace determinují obecné genetické vlohy jejích obyvatel.

Tento princip se týká i rozdílů mezi populačními skupinami – např. kulturní vzorce oceňující vzdělání, odpovědnost a pracovitost vznikaly jen v populačních skupinách s vysokou inteligencí a morálním charakterem – u bílých a severních Asiatů. Tedy dané kulturní vzorce jsou vlastně jen konkrétním vyjádřením obecných genetických vloh v dané populaci. Naopak u skupin s nižší inteligencí a svědomitostí takové kulturní vzorce nevznikají. Tyto vzorce pak zpětně ovlivňují člověka zvnějšku sociokulturním působením. Inteligenční úroveň – a tedy povětšinou i civilizační úroveň dané skupiny – je dána především její genetickou výbavou týkající se výše inteligence – ta determinuje jak samotnou její inteligenci, tak i obecný sociokulturní rámec, který dále působí na inteligenci pozitivně či negativně. Proto v populacích s vysokým IQ (běloši, severní Asiaté) bývá vzdělání váženou věcí, zatímco u populací s nízkou inteligencí (třeba Arabové nebo černoši) příliš ne.

Tento princip navíc neplatí jen ve smyslu vhodnosti či nevhodnosti sociálního prostředí v závislosti na obecných genetických kvalitách ve vztahu k sociální třídě nebo populační skupině, ale i ve vztahu ke konkrétním kulturním projevům různých etnik a ras. Skupiny se i celkově liší svými vrozenými povahovými sklony – například mentalita severních Asiatů nebo Arabů je značně kolektivistická, naopak mentalita bělochů je mnohem více individualistická. To se pak vztahuje ke konkrétním civilizačním projevům – tyto rozdíly v mentalitě hrají roli třeba v přístupu k člověku, k jeho právům a svobodám – arabské nebo asijské společnosti kladou větší důraz na podřízení jednotlivce kolektivu a zájmům celku, bílá společnost přikládá větší význam člověku jako svobodnému a samostatnému jedinci. Tyto sociokulturní vzorce pak zase zpětně ovlivňují jednotlivé lidi v dané skupině zvnějšku.

Stejně tak platí princip, že všeobecné environmentální (společenské a kulturní) vlivy (změny sociálního prostředí a struktur, změny hodnotového žebříčku společnosti apod.) mohou silně ovlivnit společenské jevy, míru jejich výskytu apod., nicméně v rámci tohoto obecného společnosti jako celku ovlivnění existuje velmi silná selektivní determinace skrze genetiku – tj. velmi na ní záleží, jak daný vliv kterého jedince ovlivní – v daných neměnných podmínkách konkrétního času proto převažuje vliv genetiky.

Typickou ukázkou, jak genetika interaguje se sociálním a kulturně-hodnotovým působením, je účinek změn v sociální politice a hodnotovém klimatu v západních zemích v posledním půlstoletí na jednotlivé sociální vrstvy. Ten se totiž velmi značně liší. Exploze sociálních dávek a uvolnění sociálních norem vedlo (skrze těmito změnami podpořený nárůst neodpovědnosti a svévole) ke vzestupu sociálních problémů ve společnosti, jež jsou v ní ovšem zastoupeny velmi nerovnoměrně. Velmi narostly v nejnižších a značně i v nižších vrstvách, ve středních vrstvách poměrně málo a ve vyšších jen nepatrně. To dobře ilustruje odlišnou míru genetických kvalit v různých vrstvách společnosti a tento odlišný genotyp vede k odlišné reakci na změnu prostředí. Vrstvy s nižšími genetickými kvalitami byly se svými sklony k neodpovědnému nebo dokonce kriminálnímu chování změnou prostředí snadno a značně ovlivněny, naopak vrstvy s vyšší mírou genetických kvalit a s vyšší vrozenou tendencí k odpovědnosti a morálce ani tato změna prostředí povzbuzující amorálnost a svévoli příliš neovlivnila. Je zjevné, že při utváření sociálních fenoménů jde vždy o kombinaci genotypu a prostředí.

Nakonec i celkově platí, že vymezení a úroveň civilizací jsou v největší míře dány rasou genetikou, nikoli náboženstvím, systémem či národností. Minimálně v základních aspektech jako míra ekonomické a vědeckotechnické vyspělosti, obecná mentalita, hodnoty a kulturní zvyklosti, sociokulturní úroveň, efektivita politického systému atd., se tyto civilizační rysy úzce vztahují k rase, tedy k úrovni inteligence i dalších vrozených kvalit a specifických charakteristik té které populační skupiny. Náboženství, ideologie, myšlenkové směry či aktuálně zavedené ekonomické a politické systémy jsou spíše jen jakousi vnější konstrukcí, která může ovlivnit externí strukturu společnosti a povrchně a dočasně i myšlení lidí, avšak obecné vrozené charakteristiky populace, její základní mentalitu a vlohy, změnit nemůže. A i tato konstrukce je jimi silně ovlivňována. Proto se liší islám, jak ho vyznávají v Saudské Arábii a v Indii, proto je rozdíl mezi tím, jak vypadá demokracie v Británii a jak v Koreji. A proto se také častěji vyskytují a lépe fungují vyspělé politické a ekonomické systémy s větším respektem k právům a svobodám člověka v zemích s nadprůměrně nadanými a inteligentními populacemi.



(18) V tomto kontextu a při vědomí fatálních trendů globálního rozměru v oblasti fyzického bytí (dysgenický proces atd.) je jistě na místě i celkové prozkoumání negativních tendencí v oblasti lidského myšlení. V dnešní době získal velký vliv komplex utopických a destruktivních ideologií, které úpadek lidstva podporují a urychlují. Při podrobnějším zkoumání zjistíme, že jde o pět základních myšlenkových dogmat, která se často navíc vzájemně podporují a doplňují.

Univerzalismus, který chce lidstvo dostat pod jedinou unifikující kulturu či ideologii. Univerzalismus je obecnou součástí konkrétních ideologií, které se pasují do role jediné správné a nadřazené „nositelky pravdy“ o světě. Základní problém spočívá v tom, že je nemožné na něco tak rozmanitého, jako je lidstvo, jakoukoli unifikující ideologii/kulturu ve vší konkrétnosti aplikovat. Univerzalistické ideologie odmítají vrozené rozdíly mezi lidmi, jelikož to znemožňují homogenizaci lidstva podle jejich představ. Často však operují s nadřazeností (a implicitně podřadností) určitých kultur, idejí a hodnot. Univerzalismus se s oblibou opírá o vědecky chybný environmentalismus (pokud je možné lidi kulturně/ideologicky jakkoli nastavit, pak je univerzální rozšíření jakékoli kultury/ideologie realizovatelné) a nějakou formu rovnostářství podle toho, jaká ideologie jej využívá (západní univerzalismus většinou uznává rozdíly ve vlohách mezi lidmi, ale ne mezi rasami, marxistický neuznává vůbec žádnou nerovnost). Svým přehlížením vrozených rozdílů mezi lidskými skupinami univerzalismus podporuje rasovou integraci a často i migrační pohyby. Kromě toho svými expanzivními snahami o vnucování kulturních vzorců skupinám se zcela odlišnou mentalitou, úrovní inteligence a zvyky vyvolává napětí a konflikty.

Dnes je v kontextu univerzalistického myšlení aktuální zejména sebedestruktivní blud, kterému propadli mnozí zastánci Západu, a to že ten jako civilizace nijak nesouvisí s bílou rasou, v níž se zrodil. Skutečností je pravý opak – základ Západu samozřejmě spočívá v bílé rase a v ničem jiném. Proto západní civilizace existuje jen v zemích, kde je bílá rasa jedinou nebo dominantní populační skupinou a úspěšně se rozšířila během koloniální éry jen tam, kam bílá rasa ve velkých počtech migrovala. Západní civilizace není abstraktním a univerzálně přenosným sociokulturním vzorcem; něčím, co se v Evropě objevilo čirou náhodou či shodou sociálních a historických okolností. Západní civilizace je specifický výtvor jedinečné mentality a inteligenční úrovně bílé rasy, nic jiného. Nelze ji tedy libovolně kamkoli a ke komukoli šířit. Proto selhaly všechny snahy o „westernizaci“ třetího světa už za koloniální éry, proto selhávají i dnešní snahy o vývoz západní demokracie a proto selhávají i programy na pozvednutí a akulturaci přistěhovalců v západních zemích.

Totéž propojení mezi rasou a kulturou platí i o eventuálních univerzalismech jiných civilizací. Neodstranitelnými a věčnými překážkami pro univerzalismus jsou vrozená rozdílnost populačních skupin, jejich vrozený etnocentrismus a neslučitelnost kulturních hodnot.

Kosmopolitismus, který usiluje o sjednocení lidstva do jednotného společenství, kde budou mít všichni stejná práva a všichni budou sobě rovnými „světoobčany“. Naivní idea kosmopolitismu vždy narazí na tvrdou skutečnost. Vzhledem k velkým rozdílům mezi rasami v inteligenci a mentalitě, k jejich etnocentrickému kolektivismu a ke kulturním rozdílům, je idea, kdy se všichni stanou barvoslepými a s odlišnými kulturami v klidu vycházejícími kosmopolitními „světoobčany“, naprosto mimo realitu. Dnes probíhající globalizace, jež by svým způsobem kosmopolitní ideu teoreticky mohla naplnit, nepřinese sjednocení lidstva, ale – společně s jinými vlivy – zvýšený počet střetů etnik, ras, náboženství a kultur. Konečným důsledkem jeho „sbližovacích“ snah a přehlížení faktorů genetiky rasy je podobně jako u univerzalismu rasové míšení a imigrace s dysgenickými účinky na nadprůměrně inteligentní rasy a nakonec i celé lidstvo.
   
Rovnostářství, které popírá vrozenou rozdílnost skupin i jednotlivců, pokud jde o schopnosti a nadání. Odporuje všem vědeckým zjištěním, že jednotlivce i rasy silně ovlivňuje genetika. Jeho ignorance ve vztahu k silám genetiky vede k ideologické pomýlenosti, negativním následkům pro společnosti, které se jím řídí a značně přispívá k destrukci civilizace – zejména přehlížením sil genetiky a rasy. Často proklamuje i civilizační, morální a ideovou rovnost kultur, což samozřejmě také nemůže být vůbec bráno vážně.
   
Environmentalismus, který tvrdí, že člověk je determinován výlučně vnějšími podmínkami – sociálním a kulturním prostředím, vzděláním a výchovou. Rozdílnosti mezi lidmi a hlavně populačními skupinami dle něj plynou výhradně z odlišných prostředí, která je obklopují. Tudíž kladné vlastnosti člověka jsou podle tohoto dogmatu dány čistě příznivým prostředím a negativní vlastnosti špatným prostředím; úspěšní lidé jsou úspěšní jen díky příznivým okolnostem a ne vlastním kvalitám – a neúspěšní lidé jsou ve své situaci jen kvůli nepříznivým podmínkám a ne vlivem nedostatečných kvalit. Z toho plyne, že kvality člověka jsou dány jen prostředím a tudíž negativní rysy či nedostatek kvalit lze vhodným působením prostředí odstranit a vlastně jej takto neomezeně vnějším působením „vylepšovat“.

Představa, že člověk je jen jakýsi libovolně prostředím a výchovou naprogramovatelný robot, je samozřejmě naprosto směšná a nárůst poznatků z genetiky a psychologie v posledních desetiletích (zejména studium dvojčat a obecně adoptivní studie) bezpečně prokázal, že inteligenci determinují geny přibližně z 80 %, povahové vlastnosti jsou genetikou determinovány ze 40 – 60 % (v závislosti na té které vlastnosti). Jeho nesmyslnost potvrzuje kupříkladu selhání sociálních programů v posledních desetiletích.

Environmentalismus je ideologií, která naprosto odporuje všem vědeckým důkazům, které svědčí o silném vlivu genetiky na člověka. Představuje ideální ideologickou podporu pro rovnostářství, univerzalismus i kosmopolitismus. Zejména pro ideologickou obhajobu rovnostářství je environmentalismus naprosto nezbytný. Pokud totiž chtějí rovnostáři tvrdit, že rozdíly mezi rasami nejsou způsobeny genetikou, pak to nezbytně musí svést na působení prostředí; jiná cesta neexistuje. Environmentalismus je vůbec velmi oblíbenou ideologickou konstrukcí utopistů a sociálních inženýrů všeho druhu a základním kamenem jejich přístupu, neboť jen pokud je člověk nepopsaný list papíru, který je možné sociokulturním a ideologickým působením „popsat“ obsahem dle volby, pak je možné ho podle vlastní libovůle „vychovat“ a „vylepšit“ k žádanému obrazu.

Fakt výrazných a vrozených (tj. nezměnitelných) rozdílů v inteligenci a povahových vlastnostech se neomezuje na rozdíly mezi jednotlivci, stejně tak hraje zásadní roli i v rozdílech mezi rasami. Podoba kultur a společností, které jednotlivé rasy utvářejí, je silně ovlivněna jejich vrozenými vlohami a povahami. Proto existují výrazné rozdíly i mezi kulturními projevy jednotlivých populačních skupin, úzká provázanost mezi jednotlivými rasami a jejich civilizacemi a nemožnost mezi nimi kulturní vzorce libovolně přenášet.

Idea „rozmanitosti“, která sebe chápe jako žádoucí hodnotu, sice realisticky reflektuje kulturní rozdílnosti v lidstvu, ale ne konfliktní potenciál těchto rozdílů. Usiluje o jejich zdůraznění těsným kontaktem. Myšlenka rozmanitosti nekriticky idealizuje svá pozitiva v pojmech „obohacení“, „dialog“, „porozumění“ a přehlíží možnosti konfliktů v důsledku odlišností a vzájemné neochoty je trpět. Jde spíše o plané teoretizování než o reálný pohled na svět. Celá historie nás učí, že rozdílnost vede ke konfliktům a ne porozumění. Je to právě naopak stejnorodá a homogenní společnost, která zajišťuje dostatečnou sociální kohezi, harmonii a akceschopnost.

Kromě toho rozmanitost v politicky korektním pojetí akceptuje jen kulturní rozdíly mezi skupinami, nikoli genetické rozdíly mezi rasami. V tomto naopak podléhá neomarxistickému rasovému rovnostářství. Rozmanitost je myšlena pouze jako sociální harmonie různých kultur, v níž se však rasy geneticky neliší – a tudíž mezi nimi nejsou rozdíly ani v socioekonomické úspěšnosti, míře kriminality a podobně. Navíc u nich podle této koncepce neexistuje etnocentrismus, nikdo nezohledňuje svoji příslušnost k nějaké skupině.

Je nasnadě, že takto vykládaná „rozmanitost“ je utopie.

Myšlenka „pozitivní rozmanitosti“ (ale jen té kulturní, nikoli rasově-genetické) je základní komponentou multikulturalismu. Silně se rovněž vztahuje k myšlence kosmopolitismu, neboť kosmopolitismus a multikulturalismus jsou ideje, které spolu v představách politicky korektního utopismu silně kolidují. „Pozitivní rozmanitost“ má být naplněna skrze multikulturalismus a zastřešena kosmopolitismem, to jest harmonickým soužitím světoobčanů, kteří jsou k lidem všech kultur a ras bez rozdílu jako ke svým spoluobčanům v rámci světového společenství bezmezně tolerantní.

K těmto otevřeně utopickým ideologiím spjatých spíše (ale rozhodně ne výhradně) s politickou a intelektuální levicí se přidružuje pravicový konstruktivismus, sice ne tak naivní a znějící na první pohled docela realisticky a logicky – ale také nedomyšlený a proto nakonec také (byť ne tak přímo) destruktivní. (O něm více v předchozích poznámkách.)

V rámci dnešního globalizovaného lidstva a v kombinaci s nepříznivými dysgenickými, demografickými a migračními trendy dosáhly tyto ideologické vlivy tak silného, všeobecného a negativního vlivu jako nikdy předtím. Podporují migrace a rasové míšení, potlačují genetická, rasová a demografická hlediska, takže znemožňují racionální jednání, které by mohlo budoucím pohromám ještě zabránit. Dále tak urychlují zkázu bílé rasy a cestu celého lidstva do chaosu.



(19) Stoddard shrnuje zásadní převratnost a dalekosáhlé možnosti eugeniky pro člověka a jeho civilizaci, a stejně tak i naprostý přelom, který obnáší ve srovnání s dosavadními ideologiemi zdůrazňujícími vlivy prostředí (1922, s. 238-40): „Biologie je jeden z nejskvělejších plodů moderního vědeckého ducha. Dozrávaje trpělivou prací nejčasnějších badatelů hledajících pravdu, biologie nyní dosáhla oslňující dospělosti. Vycházejíce z tisíců osamělých laboratoří a tichých zákoutí knihoven, povstaly a vynořily se objevy, které mohou naprosto změnit lidský osud. Tyto objevy konstituují nové biologické obrození – největší a nejmocnější transformaci idejí, jakou kdy svět viděl. Zajisté je zde něco zcela nového: odhalení záhad procesu života, objev pravé cesty k progresu, dávajíce do rukou člověka možnost zdokonalení sebe sama s okamžitým, bezpečným a jistým účinkem. Taková je mladá věda aplikované biologie; nebo jak je všeobecně nazývána, „eugenika“ – věda o zlepšení rasy. Ve skutečnosti se eugenika rozvíjí k vyšší syntéze, dle vlastního uvážení čerpající z dalších vědních oborů jako psychologie a sociální vědy a tak se zdokonaluje ještě kompletněji pro tento vznešený úkol. Tato fundamentální změna jak idejí, tak metod obsažených v eugenickém programu je zřejmá okamžitě. Až doposud všechny politické a sociální filosofické nauky, bez ohledu na to, jak značně se navzájem lišily, se shodovaly na určitých principech: všechny byly přesvědčeny, že prostředí je základní nejdůležitější vliv, a všechny zamýšlely zlepšit lidstvo zvnějšku, změnou existujících individuí prostřednictvím praktické akce nejrůznějších politických a sociálních činitelů. Eugenika na druhé straně věří, že dědičnost je základní faktor, a má v úmyslu zlepšit rasu zevnitř určením, kterým by existující jedinci měli, nebo neměli, stvořit následující generace. To znamená zavedení zdokonalené sociální selekce založené na biologických činitelích a úvahách místo, jak tomu bylo doposud, na environmentálních činitelích a úvahách. (…) Eugenika nepopírá vliv prostředí: naopak je to přesně z důvodu působení nevhodného prostředí na rasu, že se eugenická věda stala tak nezbytnou životní nutností. Co eugenika tvrdí je, že ačkoli je prostředí mocný vliv, je nepřímý, druhotný faktor; přímý, prvotní faktor je dědičnost. Tudíž všechny environmentální vlivy by měly být uvažovány ve vztahu k dědičnosti, jež by měla být vždy považována za základní a rozhodující. Nové kritérium politiky a praktického konání pro všechny oblasti lidské aktivity je tedy dáno, obsahujíce tak obecné přehodnocení všech hodnot.“

Stoddard zdůrazňoval převratnost myšlenky eugeniky i proto, že si správně uvědomoval, že genetika je nejmocnější síla v utváření člověka, jediná, která pevně a trvale určuje, čím je každý člověk ve své vnitřní biologické podstatě (1922, s. 43-44): „Už jsme nastínili, jak monumentální je změna ve světonázoru učiněná novým biologickým probuzením, nikoli pouze na poli abstraktní vědy, ale rovněž i v každé fázi praktické lidské existence. Objev pravé přirozené podstaty procesu života, jistota, že velké nerovnosti mezi lidmi jsou zapříčiněny primárně dědičností spíše než prostředím, a objev vědeckých metod zlepšování rasy, jsou předměty dalekosáhlé, běžný obzor překračující důležitosti. Podívejme se nyní na její praktické aspekty. Jeden z nejpodstatnějších rysů procesu života je obrovská síla dědičnosti. Podivuhodná potence genotypu je stále zřetelněji odhalována každým novým biologickým objevem. Pečlivě izolovaný a chráněný proti vnějším vlivům, genotyp trvale následuje svůj předurčený směr, dokonce i když dnes naráží na tendence usilující o překonání jeho důležitosti a zvrácení normální evoluce.“

Při vědomí všech uvedených skutečností můžeme bez pochybností říci, že eugenika dává člověku naprosto přelomovou a unikátní možnost stát se plným pánem svého osudu – dává mu možnost ovlivňovat své vnitřní kvality a vlohy. To je naprostá revoluce ve snahách člověka o pozvednutí sebe sama. V minulosti se člověk mohl (a také si většinou myslel, že v tom spočívá hlavní síla k jeho pozvednutí) pokoušet zlepšovat jen vnějším působením – lepším systémem pro uplatnění a rozvinutí svých nadání, vzděláním, výchovou, hodnotami a idejemi. Takové vnější působení má jistě svůj velký význam, ale přesto je jasně limitováno vnitřním vrozeným potenciálem každého jedince a tedy i jejich působení na lidské společnosti jako celky je omezené. Kromě toho systémy a ideje se stále mění, takže jejich působení je rovněž pomíjivé. Jen eugenika dokáže změnit samotné vnitřní vlohy člověka, nemá žádný limit ve svých možnostech jeho potenciálního vylepšování a toto vylepšení, obsažené přímo v genotypu, by bylo trvalé a pevně dané. Eugenika může učinit to, co dříve dělala přirozená selekce, avšak ještě efektivněji a bez její krutosti. Může zastavit dysgenický úpadek a dokonce místo toho kvality lidstva naopak pozvednout na vyšší úroveň; krátce – může lidstvo vrátit zpět na stezku vzhůru směřující evoluce. Eugenika tedy člověku dává možnost zlepšit svůj životní osud tak výrazně, s naprostou jistotou a navždy jako nic jiného. V tom spočívá její výjimečnost a převratnost.

Dysgenická krize lidstva a možnosti, které nabízí eugenika, mají samozřejmě i širší implikace pro prakticky všechny aktuální problémy lidstva. Například nárůst světové populace má výrazný dysgenický rozměr: jednak obecně jsou početně na vzestupu populační skupiny s nízkou inteligencí a celkově platí, že všude ve světě v každé populaci mají nejvyšší porodnost nejproblémovější a nejméně inteligentní elementy. Nárůst populace jako celku dnes zpomaluje a zdá se, že nebude tak velkým problémem v dohledné době, avšak rychlý růst těch nejméně kvalitních částí populace může časem zvýšit jejich počty v globální populaci (nebo alespoň v některých regionech) natolik, že možná opět začnou svou vysokou porodností zvyšovat i porodnost celých populací. To by mohlo mýt velmi negativní důsledky, protože by tento nárůst nejproblémovějších byl spjat s velmi silným dysgenickým efektem a odpovídajícími negativními důsledky pro společnost.

S eugenicky vylepšenou populací by bylo možné porodnost omezit snadněji díky její větší odpovědnosti a racionalitě; ovšem s kvalitní populací by to nejspíše ani nebylo příliš třeba. Na základě své podnikavosti, inteligence a tvořivosti by zřejmě byla schopna technologickým a ekonomickým rozvojem zajistit dostatek zdrojů a efektivně fungující systém i pro velmi početnou a rostoucí populaci. Dnešní dysgenicky upadající lidstvo ztrácející své vlohy a kvality pro tvůrčí činnost, inteligenci a celkovou podnikavost se však asi neudrží – nebude schopné řešit problémy plynoucí jak právě ze svého genetického úpadku, tak i v některých oblastech z přelidnění, které bude spjato právě se zesilujícím dysgenickým trendem (a nebude schopno řešit ani další eventuální problémy týkající se zdrojů, energií apod.) To nakonec povede ke kolapsu celých socioekonomických systémů a vymírání většiny lidstva.

Obecně tedy můžeme shrnout, že populační nárůst lidstva je problémem až v kombinaci s dysgenikou – tedy jen příliš rychle rostoucí a početná populace s nízkou kvalitou si není schopna zajistit dostatek zdrojů, vytvořit fungující vyspělý systém a řešit své problémy.

Další důležitou oblastí, k níž se problematika dysgenické krize a eugeniky vztahuje, je životní prostředí. Navzdory tvrzení většiny ekologistů spojujících vyspělou civilizaci s bezuzdným ničením přírody se ukazuje, že naopak čím je která společnost ekonomicky a technologicky vyspělejší, tím lepší má i životní prostředí (např. úroveň znečištění vody, půdy a vzduchu, míra recyklace odpadů nebo ochrana druhů a lesů a celkové udržování biodiverzity). Tento fakt často zdůrazňují pravicoví liberálové, ekonomové, techno-optimisté a obecně naivní optimisté ve vztahu k budoucnosti. Zapomínají však, že za touto vyspělostí stojí primárně genetické kvality samotných lidí. Tedy jen populace s dostatečnými vrozenými kvalitami mohou vytvořit vyspělý a efektivní socioekonomický systém – a tím i efektivní a šetrný přístup k životnímu prostředí. Populace s nižší mírou genetických kvalit utvářejí zaostalejší a chudší systémy a tudíž i jejich životnímu prostředí je v horším stavu – už dnes je zcela evidentní, že drancování životního prostředí a obecně špatná ekologická situace se týká především zaostalých národů třetího světa. Jestliže dnes v lidstvu probíhá dysgenická regrese, bude to znamenat zhoršování kvalit populace, tím časem i pokles ekonomické a technologické úrovně – a tím i zhoršení přístupu k životnímu prostředí a ekologické politiky. Řešení tohoto problému by opět mohla zajistit jen eugenika. Díky trvalému a pevnému zlepšení kvalit lidstva by mohla velmi výrazně pozvednout i jeho civilizační úroveň – a tím i trvale zajistit dostatečně ohleduplný a hospodárný přístup k přírodě.

Stejný princip se týká i možných problémů se zdroji a energiemi v budoucnosti. S dostatečně eugenikou vylepšenou tvůrčí a inteligentní populací by téměř určitě bylo dosaženo dostatečného vědeckotechnického pokroku a ekonomických zdrojů k vyřešení těchto možných potíží. Dysgenicky upadající lidstvo však bude v budoucnu vykazovat stále silnější pokles intelektových schopností, invence a podnikavosti. Pokud opravdu vyvstanou problémy se zdroji a energiemi (např. docházení zásob klasické ropy, zastavení růstu zemědělských výnosů z půdy apod.), bude v budoucnu kvůli poklesu kvality lidstva stále méně inovací a ekonomického bohatství k jejich řešení. Pokud některé zdroje a energie narazí na své limity a nebude dostatek lidí dostatečného intelektuálního kalibru, kteří by vymysleli něco nového, bude to spolu se samotným dysgenickým úpadkem pro lidstvo další velký problém. Stejně tak je možné, že lidstvo ještě v budoucnu leccos nového vytvoří (dysgenický proces nepostupuje tak rychle a v dohledné budoucnosti stále ještě nějací tvůrčí lidé budou existovat) a některé dnešní problémy ještě budou v blízké budoucnosti vyřešeny, avšak dysgenický úpadek nakonec povede k totálnímu rozvratu civilizace včetně schopnosti udržovat v chodu systém a výdobytky, které vytvořily předcházející generace. To znamená, že i pokud si lidstvo s problémy, jimž možná bude brzy čelit, v blízké budoucnosti nějak poradí, dysgenická regrese stejně nakonec způsobí definitivní krach civilizace a celého systému. Navíc s poklesem kvalit lidstva bude jeho schopnost řešit problémy stále nižší – a budou-li ve vzdálenější budoucnosti vyvstávat nové dnes ještě neaktuální potíže, už jim na rozdíl od dnešní doby čelit nebude schopno.

Eugenika a dysgenický úpadek se nakonec vztahují i ke všemu ostatnímu. Externí faktory jako zavedený politickoekonomický systém a hodnoty mají v ovlivňování společnosti své limity právě ve vrozených vlohách člověka a obecnějších danostech reality, tyto vlohy samy i možnosti jejich zlepšování takto omezeny nejsou. V konečné instanci jsou právě genetické kvality každé skupiny, v každém člověku pevně zakořeněné a neustále v něm působící, určující pro její hospodářskou, politickou, sociokulturní a celkově civilizační úroveň. Zvýšení genetických kvalit obyvatelstva eugenikou by tedy mohlo razantně zlepšit všechny aspekty jejího života – zvýšit úroveň vzdělanosti, vědecké, intelektuální a kulturní tvořivosti, ekonomické vyspělosti a efektivity, výdělků, fungování politiky a byrokracie, veřejného zdraví atd. a snížit výskyt korupce, kriminality, sociálně patologických jevů atd. Jestliže dnes vnitřní kvality lidstva klesají, všechny tyto ukazatele se naopak budou všude a stále rychleji zhoršovat.



|Autor: R.O.|Zdroj: sarmatia.wordpress.com|20.9.2014|