K napsání článku o Československé republice v letech 1918-1938, mě vedla potřeba shrnout fakta a poznatky, které problematizují smysl a obecné smýšlení o této idealizované dějinné epizodě, která se netýká jen našeho národa a dodnes hraje velmi důležitou roli při pohledu na dění minulé, současné i budoucí.
První republika měla původně řešit identitu českého národa, formovala se v duchu Masarykova výkladu o „smyslu českých dějin“ a její vznik provázela příznivá mezinárodní situace v podobě pádu velkých monarchií. Na troskách Rakousko-uherské říše vyrostl stát, o kterém se před rokem 1918 ani neuvažovalo. Domácí české elity počítaly s rekonstrukcí dosavadní monarchie, nikoliv s jejím rozbitím, které je nám někdy dodnes, hlavně z rakouské strany, vyčítáno. Vítězové první světové války však měli jiné plány s uspořádáním Evropy a tak za vydatné pomoci Francie, jež potřebovala spojence proti Německu, vznikl společně s ostatními novými státy i ten československý, disponující předem nainstalovanou liberální demokracií.
Československo bylo sociálním projektem využívajících módních doktrín, kupříkladu populárního Wilsonova práva na sebeurčení národů. To však bylo čistě selektivní a vztahovalo se jen na etnika, která se vítězným mocnostem hodila do šachovnice mezinárodně-politické hry. Hlavní slovo v exilové vládě T. G. Masaryka měl už tehdy mladý Edvard Beneš, pro něhož byla první republika něco jako jeho dítětem, což se projevilo hlavně na jejím sklonku. Pilíře státnosti byly shledávány v antitezích- protiněmeckém resentimentu, odmítání katolictví, využití a převracení mýtů jako Bílá Hora nebo poprava českých pánů. Šovinismus, projevující se vůči ostatním národům, které byly proti své vůli uvězněny v novém státě, zacházel i v nejvyšší politice do krajnosti, když měla být „garantovaná suverenita“ (nadřazenost) Čechů, zakotvena i v původní ústavě z roku 1920. Ta sice deklarovala rovnost jednotlivce cizího etnika, nikoliv však etnika jako celku. Nerespektování práv národnostních menšin se našemu národu v budoucnosti velice vymstily, a není neznámým faktem, že tehdejší „menšiny“ čítaly i miliony lidí. Jedná se především o Němce žijící na území republiky, kteří neměli zájem být součástí ČSR, se kterými se v řízení republiky nepočítalo a byli vnímáni jako nebezpečný a potenciálně rozvratný element, navzdory tomu, že po několik století zušlechťovali české pohraničí, které bylo těžištěm našeho průmyslu. Potom co se nedomohli „spravedlivého“ a „pokrokového“ práva na sebeurčení, vyhlásili v pohraničních regionech autonomii, jež krvavě potlačila československá armáda. Samostatnou kategorii tvoří Slováci, kteří ač zapadali do umělého konstruktu čechoslovakismu, byli také odsunuti na vedlejší kolej a ve vládnoucích kruzích neměli žádné důležité postavení, nemluvě o zanedbatelném podílu v parlamentu. Místo alespoň částečné autonomie byli na Slovensko posílání čeští úředníci, což rozhodně nepřispělo ke vztahům mezi oběma národy. Nebudu ani zmiňovat Maďarskou nebo Rusínskou menšinu, protože u nich pocit identifikace s novým státem nehrozil už vůbec.
ČSR je v současnosti vyzdvihována jako zlatá éra rozkvětu demokracie, kultury a pokroku obecně. Politický systém první republiky však nic takového nevykazoval. Ideové směřování politiky šlo doleva (doleva posunutý filtr vidíme dodnes při posuzování politického spektra), stejně jako výplody tehdejší inteligence, která se shlížela v utopických anarchokomunistických vizích a Potěmkinových vesnicích Sovětského svazu. Nestabilita systému byla v počátcích existence až kritická a jeho konsolidace za celou dobu prakticky neproběhla. Poměrný volební systém vázaných kandidátních listin znamenal velký vliv na podobu stranického spektra, obsahujícího enormní počet politických stran v parlamentu i vládě. Strany fungovaly na národnostním principu a platila tichá dohoda o vyloučení nečeských stran z podílu na moci (např. čeští socialisté raději spolupracovali s českými agrárníky, nežli se socialisty německými). ČSR byla ne nadarmo nazývána „státem stran“. Avšak místo aby byly agregací zájmu občanů, stávaly se jakýmisi „fankluby“ svých lídrů, platily v nich striktní a nedemokratická pravidla, měly vyčpělé a prázdné programy, trpěly bezideovostí a hlavně-společně jako systém vůbec nefungovaly. Důkazem budiž neuvěřitelný počet osmnácti vlád za celé dvacetileté období první republiky, zbytečnost parlamentu, který neměl žádnou faktickou moc a nehybnost přestárlých politických elit (věkový průměr sněmovny nikdy neklesl pod 40 let a těsně před koncem republiky byl průměrný věk českých poslanců nad šedesát). Reálnou moc v rukou koncentrovala tzv. skupina Hradu, formovaná kolem T. G. Masaryka a E. Beneše, kteří si dělali politiku po svém, bez ohledu na výsledky voleb nebo potřeb společnosti.
Krize režimu se nutně projevila ve třicátých letech s příchodem hospodářského úpadku v souvislosti s krachem na New Yorské burze. Kolem republiky začaly vznikat autoritativní režimy, reflektující nutnou změnu nefunkčního demokratického zřízení. Československo se bránilo izolovanou zahraniční politikou E. Beneše a vůči sousedům praktikovalo povýšenecký přístup. Opovrhování ,,nevyspělými“ sousedy, však nezabránilo společenskému delegitimování demokracie. Na síle nabírala i protisystémová opozice v podobě komunistů, českých fašistů a sudetoněmeckých partají. Systém reagoval zavedením tzv. silné demokracie, potírající jakoukoliv opozici od maďarských iredentistů po slovenské autonomisty. Státní moc posílila svůj vliv skrze zmocňovací zákony a některé pravomoci už tak slabého parlamentu přešly přímo na vládu. Pro zajímavost, proběhla i devalvace měny, skončil zlatý standard v podobě povinnosti krytí měny zlatem a od této doby může vláda kdykoliv doslova okrást své občany tím, že znehodnotí jejich peníze (např. si může natisknout velké množství vlastních a tím snížit hodnotu ostatních peněz v oběhu). Náš demokratický stát také zavedl cenzuru tisku (na stránkách novin běžně vycházela zabělené místa) a režim si vymohl právo zákazu stran „nesouhlasících s ústavou“ (když se za druhé republiky zakazovaly strany, bylo to stále na základě zákonů z „demokratického“ období!). Policejní stát byl dovršen stíháním lidí za údajnou „protistátní činnost“ a definitivním omezením parlamentarismu.
Konec této rádoby demokracie přišel s rokem 1938. Sudety, nejvíce postižené hospodářskou krizí byly plné Němců, kteří měli plné zuby československého ignorantství. Po dvaceti letech čechizace, přehlížení ze strany úřadů, nemožnosti podílet se na správě území kde žili (ve vládě se objevil první Němec až v roce 26, SdP do vlády nemohla ani po svém vítězství roku 1935, na komunální úrovni byl německý prvek vytlačován pravidelně), oprávněně pošilhávali po své vlasti, která zažívala po ponížení ve Versailles renesanci. Nespokojenost sála i ze slovenského národa, též trpícího pod přezíravostí Čechů. Díky centralismu unitárního československého státu byli Slováci bez autonomie a i bez socioekonomických podmínek k ní vedoucí (Slovensko výrazně zaostávalo v rozvoji a životní úrovni). Neměli tedy žádný důvod, projevovat loajalitu neoblíbenému a krachujícímu státu.
Není divu, že Beneš byl v prezidentském úřadě pod obrovským tlakem. Československo bylo vnímáno jako zdroj problémů a v Mnichově jen sklidilo, co samo zaselo. Kurs zahraniční politiky s orientací na Francii s Anglií, se kterými máme pramalé, nebo vůbec žádné historické vazby byl čistě účelový-ČSR byla jen nastrčeným štítem proti Německu. Investovala vysoké částky do budování armády a opevnění, držela v sobě národy, které o to nestály a spojila se i se Sověty, jen aby si udržela svoje chatrné postavení. Že je celý tento koncept chybný a právem se zhroutil, ukázalo právě případ Sudet, kdy se od nás dosavadní „spojenci“ odvrátili a více než třetina československé armády vykazovala nulovou loajalitu k obraně státu. Avšak generálové přesto volali po válce, zároveň s dříve protisystémovými bolševiky v čele s Gottwaldem, kteří se najednou měnili na velké „vlastence“ a chtěli bránit republiku za pomoci pologramotných hord Rudé armády.
Zavrženíhodná postava samozvaného prezidenta Beneše se projevila plně ve svém alibismu, když zpochybnila vše, co následovalo po Mnichovu, včetně nadcházejícího půlroku druhé republiky. Touha po moci a ztráta jeho velkého sociálního projektu se promítla do racionalistického kalkulu založení exilové vlády, štvaní Čechů proti Němcům, zaprodání národa komunistům už v roce 43 a posvěcení poválečných zvěrstev svými dekrety.
První československá republika tedy nebyla ničím, na co by měl být český nacionalista hrdý. Samostatnost státu byla iluzorní, vládnoucí režim nebyl o nic lepší než ten současný, naopak vykazoval mnoho shodných rysů a celý prvorepublikový vlastenecký koncept byl jen šovinistickou náhražkou pravého nacionalismu, který byl tvrdě potírán a později během války se ani nestihl pořádně rozvinout. Režim, který dva roky po svém vzniku uzná jako první v Evropě židovskou národnost, znepřátelí domácí etnika mezi sebou, je prolezlý zednářskými lóžemi a jeho prezidenti jsou zapálenými sionisty, nemůže reprezentovat české lidi, natožpak zapadat do konceptu árijské Evropy. Láska k zemi a národu by neměla být zaměňována s umělou věrností vůči státnímu zřízení. Zvlášť ne s takovým zřízením, které Čechům nikdy nepatřilo a patřit nemělo!
|Autor: Burzum|Zdroj: svobodnyodpor.info|28.10.2014|
První republika měla původně řešit identitu českého národa, formovala se v duchu Masarykova výkladu o „smyslu českých dějin“ a její vznik provázela příznivá mezinárodní situace v podobě pádu velkých monarchií. Na troskách Rakousko-uherské říše vyrostl stát, o kterém se před rokem 1918 ani neuvažovalo. Domácí české elity počítaly s rekonstrukcí dosavadní monarchie, nikoliv s jejím rozbitím, které je nám někdy dodnes, hlavně z rakouské strany, vyčítáno. Vítězové první světové války však měli jiné plány s uspořádáním Evropy a tak za vydatné pomoci Francie, jež potřebovala spojence proti Německu, vznikl společně s ostatními novými státy i ten československý, disponující předem nainstalovanou liberální demokracií.
Československo bylo sociálním projektem využívajících módních doktrín, kupříkladu populárního Wilsonova práva na sebeurčení národů. To však bylo čistě selektivní a vztahovalo se jen na etnika, která se vítězným mocnostem hodila do šachovnice mezinárodně-politické hry. Hlavní slovo v exilové vládě T. G. Masaryka měl už tehdy mladý Edvard Beneš, pro něhož byla první republika něco jako jeho dítětem, což se projevilo hlavně na jejím sklonku. Pilíře státnosti byly shledávány v antitezích- protiněmeckém resentimentu, odmítání katolictví, využití a převracení mýtů jako Bílá Hora nebo poprava českých pánů. Šovinismus, projevující se vůči ostatním národům, které byly proti své vůli uvězněny v novém státě, zacházel i v nejvyšší politice do krajnosti, když měla být „garantovaná suverenita“ (nadřazenost) Čechů, zakotvena i v původní ústavě z roku 1920. Ta sice deklarovala rovnost jednotlivce cizího etnika, nikoliv však etnika jako celku. Nerespektování práv národnostních menšin se našemu národu v budoucnosti velice vymstily, a není neznámým faktem, že tehdejší „menšiny“ čítaly i miliony lidí. Jedná se především o Němce žijící na území republiky, kteří neměli zájem být součástí ČSR, se kterými se v řízení republiky nepočítalo a byli vnímáni jako nebezpečný a potenciálně rozvratný element, navzdory tomu, že po několik století zušlechťovali české pohraničí, které bylo těžištěm našeho průmyslu. Potom co se nedomohli „spravedlivého“ a „pokrokového“ práva na sebeurčení, vyhlásili v pohraničních regionech autonomii, jež krvavě potlačila československá armáda. Samostatnou kategorii tvoří Slováci, kteří ač zapadali do umělého konstruktu čechoslovakismu, byli také odsunuti na vedlejší kolej a ve vládnoucích kruzích neměli žádné důležité postavení, nemluvě o zanedbatelném podílu v parlamentu. Místo alespoň částečné autonomie byli na Slovensko posílání čeští úředníci, což rozhodně nepřispělo ke vztahům mezi oběma národy. Nebudu ani zmiňovat Maďarskou nebo Rusínskou menšinu, protože u nich pocit identifikace s novým státem nehrozil už vůbec.
ČSR je v současnosti vyzdvihována jako zlatá éra rozkvětu demokracie, kultury a pokroku obecně. Politický systém první republiky však nic takového nevykazoval. Ideové směřování politiky šlo doleva (doleva posunutý filtr vidíme dodnes při posuzování politického spektra), stejně jako výplody tehdejší inteligence, která se shlížela v utopických anarchokomunistických vizích a Potěmkinových vesnicích Sovětského svazu. Nestabilita systému byla v počátcích existence až kritická a jeho konsolidace za celou dobu prakticky neproběhla. Poměrný volební systém vázaných kandidátních listin znamenal velký vliv na podobu stranického spektra, obsahujícího enormní počet politických stran v parlamentu i vládě. Strany fungovaly na národnostním principu a platila tichá dohoda o vyloučení nečeských stran z podílu na moci (např. čeští socialisté raději spolupracovali s českými agrárníky, nežli se socialisty německými). ČSR byla ne nadarmo nazývána „státem stran“. Avšak místo aby byly agregací zájmu občanů, stávaly se jakýmisi „fankluby“ svých lídrů, platily v nich striktní a nedemokratická pravidla, měly vyčpělé a prázdné programy, trpěly bezideovostí a hlavně-společně jako systém vůbec nefungovaly. Důkazem budiž neuvěřitelný počet osmnácti vlád za celé dvacetileté období první republiky, zbytečnost parlamentu, který neměl žádnou faktickou moc a nehybnost přestárlých politických elit (věkový průměr sněmovny nikdy neklesl pod 40 let a těsně před koncem republiky byl průměrný věk českých poslanců nad šedesát). Reálnou moc v rukou koncentrovala tzv. skupina Hradu, formovaná kolem T. G. Masaryka a E. Beneše, kteří si dělali politiku po svém, bez ohledu na výsledky voleb nebo potřeb společnosti.
Krize režimu se nutně projevila ve třicátých letech s příchodem hospodářského úpadku v souvislosti s krachem na New Yorské burze. Kolem republiky začaly vznikat autoritativní režimy, reflektující nutnou změnu nefunkčního demokratického zřízení. Československo se bránilo izolovanou zahraniční politikou E. Beneše a vůči sousedům praktikovalo povýšenecký přístup. Opovrhování ,,nevyspělými“ sousedy, však nezabránilo společenskému delegitimování demokracie. Na síle nabírala i protisystémová opozice v podobě komunistů, českých fašistů a sudetoněmeckých partají. Systém reagoval zavedením tzv. silné demokracie, potírající jakoukoliv opozici od maďarských iredentistů po slovenské autonomisty. Státní moc posílila svůj vliv skrze zmocňovací zákony a některé pravomoci už tak slabého parlamentu přešly přímo na vládu. Pro zajímavost, proběhla i devalvace měny, skončil zlatý standard v podobě povinnosti krytí měny zlatem a od této doby může vláda kdykoliv doslova okrást své občany tím, že znehodnotí jejich peníze (např. si může natisknout velké množství vlastních a tím snížit hodnotu ostatních peněz v oběhu). Náš demokratický stát také zavedl cenzuru tisku (na stránkách novin běžně vycházela zabělené místa) a režim si vymohl právo zákazu stran „nesouhlasících s ústavou“ (když se za druhé republiky zakazovaly strany, bylo to stále na základě zákonů z „demokratického“ období!). Policejní stát byl dovršen stíháním lidí za údajnou „protistátní činnost“ a definitivním omezením parlamentarismu.
Konec této rádoby demokracie přišel s rokem 1938. Sudety, nejvíce postižené hospodářskou krizí byly plné Němců, kteří měli plné zuby československého ignorantství. Po dvaceti letech čechizace, přehlížení ze strany úřadů, nemožnosti podílet se na správě území kde žili (ve vládě se objevil první Němec až v roce 26, SdP do vlády nemohla ani po svém vítězství roku 1935, na komunální úrovni byl německý prvek vytlačován pravidelně), oprávněně pošilhávali po své vlasti, která zažívala po ponížení ve Versailles renesanci. Nespokojenost sála i ze slovenského národa, též trpícího pod přezíravostí Čechů. Díky centralismu unitárního československého státu byli Slováci bez autonomie a i bez socioekonomických podmínek k ní vedoucí (Slovensko výrazně zaostávalo v rozvoji a životní úrovni). Neměli tedy žádný důvod, projevovat loajalitu neoblíbenému a krachujícímu státu.
Není divu, že Beneš byl v prezidentském úřadě pod obrovským tlakem. Československo bylo vnímáno jako zdroj problémů a v Mnichově jen sklidilo, co samo zaselo. Kurs zahraniční politiky s orientací na Francii s Anglií, se kterými máme pramalé, nebo vůbec žádné historické vazby byl čistě účelový-ČSR byla jen nastrčeným štítem proti Německu. Investovala vysoké částky do budování armády a opevnění, držela v sobě národy, které o to nestály a spojila se i se Sověty, jen aby si udržela svoje chatrné postavení. Že je celý tento koncept chybný a právem se zhroutil, ukázalo právě případ Sudet, kdy se od nás dosavadní „spojenci“ odvrátili a více než třetina československé armády vykazovala nulovou loajalitu k obraně státu. Avšak generálové přesto volali po válce, zároveň s dříve protisystémovými bolševiky v čele s Gottwaldem, kteří se najednou měnili na velké „vlastence“ a chtěli bránit republiku za pomoci pologramotných hord Rudé armády.
Zavrženíhodná postava samozvaného prezidenta Beneše se projevila plně ve svém alibismu, když zpochybnila vše, co následovalo po Mnichovu, včetně nadcházejícího půlroku druhé republiky. Touha po moci a ztráta jeho velkého sociálního projektu se promítla do racionalistického kalkulu založení exilové vlády, štvaní Čechů proti Němcům, zaprodání národa komunistům už v roce 43 a posvěcení poválečných zvěrstev svými dekrety.
První československá republika tedy nebyla ničím, na co by měl být český nacionalista hrdý. Samostatnost státu byla iluzorní, vládnoucí režim nebyl o nic lepší než ten současný, naopak vykazoval mnoho shodných rysů a celý prvorepublikový vlastenecký koncept byl jen šovinistickou náhražkou pravého nacionalismu, který byl tvrdě potírán a později během války se ani nestihl pořádně rozvinout. Režim, který dva roky po svém vzniku uzná jako první v Evropě židovskou národnost, znepřátelí domácí etnika mezi sebou, je prolezlý zednářskými lóžemi a jeho prezidenti jsou zapálenými sionisty, nemůže reprezentovat české lidi, natožpak zapadat do konceptu árijské Evropy. Láska k zemi a národu by neměla být zaměňována s umělou věrností vůči státnímu zřízení. Zvlášť ne s takovým zřízením, které Čechům nikdy nepatřilo a patřit nemělo!
|Autor: Burzum|Zdroj: svobodnyodpor.info|28.10.2014|
