První máj   Street Art   Rioty   R.E. Skružný   Vznik ČSR   Vyhlazení   Vzdělání   En|De|Pl|Ru  
Aktivismus    Reporty    Pozvánky    Termíny    Vzpomínáme    Koncept    Ideologie    PC bezpečnost  

Válečný hrdina uprchl do Španělska, aby se vyhnul uvěznění za smyšlené „zločiny“

Otto Ernst Remer – válečný německý důstojník, který hrál klíčovou roli v červenci roku 1944 v minimalizování spiknutí proti Hitlerovi a důležitý poválečný revizionistický publicista – zemřel 4. října 1997, ve věku 85 let. Od roku 1994 žil v exilu ve španělském letovisku v Marbelle. Po několika měsících, ve špatném zdravotním stavu, zemřel přirozenou smrtí. Pozůstala jen jeho manželka Anneliesa. V době jeho smrti bylo oznámeno, že jeho ostatky byly zpopelněny s tím, že popel bude později pohřben v Německu.


Remer se narodil 18. srpna 1912 a dobrovolně se přidal k německé armádě v roce 1930. Během druhé světové války sloužil jako důstojník ve Francii, na Balkáně a na východní frontě.

Po povýšení na majora a pak na plukovníka byl v roce 1944 vybrán pro velení  „Grossdeutschland“ strážního pluku v Berlíně. Na tomto postu hrál 31-letý důstojník rozhodující historickou roli v minimalizování pokusů malého kruhu vzbouřených důstojníků v zabití Hitlera a jejich snah zmocnění se kontroly nad vládou.

Odpoledne 20. července 1944 generál Paul von Hase, vojenský velitel v Berlíně a vůdce v anti-hitlerovském spiknutí, oznámil Remerovi, že Hitler zemřel, že vypuknou občanské nepokoje a armáda převezme celkovou autoritu v Německu. Hase nařídil Remerovi ihned zablokovat klíčové vládní budovy v centrálním Berlíně.

Namísto uskutečnění tohoto neobvyklého rozkazu se rozhodl Remer kontaktovat Josefa Goebbelse pro potvrzení jeho legálnosti. Po vysvětlení zmatenému a nejistému Remerovi, že Hitler není mrtev, pro něj zařídili ministr propagandy a berlínský „Gauleiter“ telefonický rozhovor přímo s Führerem v jeho vojenském velitelském táboře ve Východním Prusku (ačkoli bomba nastražená od vůdcova spiklence, plukovníka Clause Schenk von Stauffenberga, zabila během konference čtyři důstojníky, Hitler vyvázl jen s lehkými poraněními).

„Majore Remere, slyšíte mne, poznáváte můj hlas?,“  začal Hitler. Po objasnění pokusu o neúspěšný atentát dal Remer rozkaz pro potlačení spiklenectví v Berlíně. Remer a jeho lidé rychle potlačili vzpouru, která byla špatně naplánovaná a organizovaná.

O pět měsíců později velel Remer elitě „Panzer Führer-Begleitbrigade“ během nešťastné ofenzívy v Ardenách. Jako přívrženec říšské politiky dostal od Hitlera 30. ledna 1945 hodnost generálmajora a rozkazem získal velení nad desítkami tisíc vojáků z legendárních „Panzer Führer-Begleitdivision.“ Během finálního měsíce on a jeho lidé bojovali proti nesmírné sovětské síle, čímž zachránili stovky tisíc uprchlíků, kteří prchali před postupem Rudé armády.

Remer ukázal příkladnou odvahu a udatnost v boji, ačkoliv byl nesčetněkrát zraněn. Byl oceněn některými nejvzácnějšími národními vyznamenáními, včetně válečných křížů, železných křížů, zlatých německých křížů, válečných křížů s dubovými ratolestmi, zlatým odznakem za zranění a stříbrným odznakem za boj z blízka.

Na konci války padl do amerického zajetí a zůstal válečným zajatcem do roku 1947. Během této doby americký velitel tábora pro německé vězně, první pěchotní důstojník Stanley Samuelson, řekl: „Je zde 87 německých generálů, Generál Remer je jediný, komu věřím a respektuji ho.“

Remer hrál hlavní úlohu v utváření poválečné „Socialist Reich Party,“ která po vítězství obsadila 16 křesel v státním parlamentu, byla zakázána v roce 1952. Remer žil před odchodem do exilu po několik let v Egyptě a Sýrii. Také napsal dvě knihy, včetně „Verschwörung und Verrat um Hitler“ (Konspirace a zrada okolo Hitlera).

V říjnu roku 1992 ho německý soud v Schweinfurtu odsoudil na 22 měsíců vězení pro „podněcování k rasové nenávisti a kvůli anti-židovskému popírání Holocaustu“ ve článcích, které se objevily v nekorektních letácích Remer Depesche. Soudci rovnou odmítli pro závažnost jakékoliv rozsáhlé svědectví ze strany Remerových právních zástupců.

Aby se vyhnul uvěznění hledá Remer v únoru 1994 exil ve Španělsku. Německé úřady usilovaly o jeho vydání, ale španělský nejvyšší dvůr tuto žádost zamítnul na základě toho, že Remerovy „smyšlené zločiny“ nebyly ve Španělsku ilegální. Nicméně do posledních týdnů jeho života vytrvávaly německé úřady ve svém úsilí o vydání umírajícího osmdesátníka, aby mohl být uvězněn v Německu.

Mnoho z početných novinových zpráv, které se objevily v průběhu Remerova života, obsahovaly prokazatelná klamstva. Například byl opětovaně a nesprávně označován, jako bývalý „SS-Mann nebo SS-důstojník,“ ve skutečnosti však nikdy nebyl členem Národně socialistické strany.

Noviny také hlásaly, že Remer „popírá vyvražďování Židů“ nebo „deklaruje, že žádní Židé nebyli zavražděni pod Národně socialistickým režimem.“ Ve skutečnosti však Remer poukazoval na něco jiného: „Nikdy jsem nepopíral, že Židé byli zabiti během Třetí říše, ale čísla mrtvých Židů, kteří zemřeli v Auschwitz, a údajné vraždící metody (tzv. plynové komory) jsou sporné.“

Ve svých pracích o „zplynování“ Remer cituje různé soudní studie údajných plynových komor v Auschwitzu, zvláště vyšetřování provedené německým chemikem Germarem Rudolfem a odborníkem na plynové komory Fredem Leuchterem.

Remerův případ zvýšil divné a dokonce zvrhlé normy, které převládají v Německu dodnes. Ačkoli jeho „zločin“ byl nenásilně vyjádřen, požadavky na diskuzi o masových zplynováních ve válečných koncentračních táborech je považováno v dnešním Německu za kriminální útok proti všem židům, kteří se těší privilegovanému postavení.

Více než půl století po konci Třetí říše a druhé světové války jsou Němci nekonečně nuceni k tomu, že nesmí nikdy zapomenout. Opatření proti Židům v Hitlerově období nazvali nejhroznějším zločinem v historii. Na Němce se pohlíží jako na národ kriminálníků bez morálky. Dalším výrazem „národního masochizmu“ je fakt, že jsou spiklenci z července roku 1944 formálně uctíváni vedle výjimečných válečných hrdinů a nezištných vlastenců, čímž je Remerova památka zneuctěna.

Obzvláště v Německu není boj ve prospěch historické pravdy jen akademickou otázkou – je to sporná otázka národního přežití.

Jestliže by Německo někdy nalezlo samo sebe v další z významnějších válek, byla by sebevražedná hloupost vciťovat se do role modelů, kteří se najednou, v celostátním výjimečném stavu, pokoušejí zavraždit národního vůdce a svrhnout vládu ve vražedném puči.

Každý národ se zdravým, přežívajícím instinktem přirozeně ctí, zvláště v době války, jednotlivce a příkladné oběti vlastenectví a hrdinství – lidi kalibru jako Otto Ernst Remer.


|Autor: Redakce|Zdroj: svobodnyodpor.info|5.1.2014|