Pochodeň národně-sociální revoluce

Vždy, když se někdo pustí do tématu Adolf Hitler a národní socialismus, dají se čekat obvyklé reakce. Hysterická klišé od opozice, či naopak jakási neochota zabývat se stokrát propíraným tématem od možných příznivců. A kovaný ns-kamarád jen povzdechne. Ví, jaký obrovský člověk a jaká nadčasová idea jsou denně - prakticky od počátku dvacátých let minulého století - váleni špínou a jak důsledně jsou zatracovány. Proč tomu tak je? Má smysl ještě lpět na Hitlerově národním socialismu?

Víra a poznání. Pochopit a věřit v ideu národního socialismu je pro mnoho jejích vyznavačů otázkou obrovského sebezapření se. V dnešní době se tomu nelze ani divit. Vždyť už v polovině dvacátých let minulého století byl každý sympatizant strany NSDAP považován za společenského vyděděnce - hlásal přece “příliš radikální názory” a šířil je “příliš brutální metodou”. Národní socialismus byl tehdy pro společnost skutečně revoluční myšlenkou. A její tvůrci a příznivci se rvali s vynaložením veškerého úsilí o to, aby tuto myšlenku prosadili jako státoprávní.

Idealismus národních socialistů - všechno nebo nic - spolu s nezlomnou vírou ve svou pravdu a přesvědčení, za které jich padli stovky při střetech s nepřáteli národa i v dobách vlády židokratické Výmarské republiky, je nakonec přivedla až k vítězství a získání toužebně očekávané moci. Národně-socialistický politický boj o moc trval dlouhých třináct let, a svůj život v něm položili nejlepší revolucionáři, věrní Adolfu Hitlerovi a jeho víře v obrození německého národa a evropské kultury.

Existuje také představa, že Hitler prováděl svou politiku ve zdravé a silné Evropě, která šla mílovými kroky směrem k prosperitě a zdárné budoucnosti evropské lidské rasy, a až Hitler a jeho nacismus uvrhl tuto bájnou Evropu do kulturní, politické, sociální a rasové dekadence. To je jeden velký omyl.

Tehdejší doba působila na charakterní a konzervativní Evropany stejně drasticky, jako na ně působí dnes. Věčně zkorumpovaná parlamentní židokracie, židovská emancipace prostupující celou evropskou společností, ztráta pocitu zodpovědnosti u vedoucích vrstev a tím i ztráta důvěry občanů v politické vedení, nebývale uvolněné mravy, nárůst konzumace alkoholu, opia a kokainu, industrializace měnící obraz krajiny k nepoznání, negativní dopad kapitalismu na obyčejného nemajetného člověka, později ekonomická krize a nakonec všudypřítomný hlad a bída. Do toho se zvyšovala propast nepochopení mezi buržoazií ve spárech židokracie a kapitalismu, a dělnictvem, omotávaného okovem marxismu a bolševismu - tedy podhoubí pro vznik bratrovražedné občanské války. Do zemí západní Evropy ve stále větší míře proudili barevní obyvatelé z dalekých kolonií, v zábavních podnicích a barech se poslouchala černá muzika - jazz, a celá meziválečná evropská společnost se v konečném důsledku podobala spíše jakési anarchii, než aby měla pevné vedení a cíl, ke kterému by směřovala.

A právě do tohoto chaosu, ve kterém se evropský civilizovaný svět topil (a žel i nadále topí), vstoupil národní socialismus Adolfa Hitlera. Idea postavená na pokrevním poutě lidské společnosti, nerozdělené třídami, vzděláním ani majetkem, společnosti nesobecké, pracující pro blaho celku a imunní proti všem vnějším i vnitřním škodlivým vlivům, které by lid mohly oslabit. A jako první idea na světě volala po eliminaci největšího zla před- i poválečného světa: židovského rozkladného činitele. Jeho “blahodárný” vliv na evropskou kulturu můžeme ostatně vidět dodnes. Pouze zdravá - na těle i na duchu - společnost, s pevným a silným vedením a společným cílem, dokáže prolomit ledy tíživé doby židokratického chaosu a úpadku, falešně zvané “demokracie”. A tak se i stalo.

Německo od nástupu Hitlera na místo kancléře se ze dne na den změnilo. Postupně zmizel zápach rozkladného parlamentarismu, židokratického loutkohereckého představení na vládu - klaňme se Židům a ptejme se, kdo dá víc..; zmizel přízrak židovského komunismu i sevření kapitalismu, mizela bída i hlad, a německý člověk opět získal to, na co marně čekal celé roky - důstojnou práci a důstojný život. Německem se šířil duch národní pospolitosti a národní hrdosti - pocit, na který už mnozí dávno zapomněli. Německo žilo svou národně-socialistickou revolucí.

Ale každý sen má i svou zápornou stránku. A tou je realita. Zatímco německý člověk pomalu rovnal svá záda a čistil rozum od nánosu židokratického bahna, nepřítel všeho národního a soběstačného dosáhl vrcholu hysterie a vyhlásil Německu válku. Ano - židovský uchvatitel nedokázal přenést přes srdce, že jeho plivání na duši a podkopávání nohou kdysi hrdého národa by nyní mělo skončit. Věděl velmi dobře, že nacistické Německo a národní socialisté nemají žádné pochopení pro rejdy těchto pijavic, a proto v roce 1933 otevřeně vyhlásil boj německé revoluční myšlence a jejímu tvůrci a představiteli, Adolfu Hitlerovi. Začala válka židovského tyrana proti evropskému obrození.

Národní socialisté si byli dobře vědomi mezinárodní situace a toho, že politika se nevede pouze regionální, ale i světová. Proto se Židům v Německu nedělo žádné příkoří, ač by si to jistě německý lid se svými nepřáteli rád vyřídil po svém. Nacisté nechtěli dopustit, aby zbytečná agrese nezničila hned na počátku to, co národní socialismus konečně mohl budovat.

Dobrý příklad v tom, čemu se Hitler tehdy chtěl vyhnout, můžeme vidět u bývalého jugoslávského vůdce Slobodana Miloševiče. Ten i přesto, že znal vzpupné kosovské Albánce a věděl, že nepřinášeli regionu a srbskému národu nic dobrého, snažil se tento rozkladný prvek eliminovat “demokraticky - lidsky”, aby nedal záminku k vnější agresi. Když kosovská teroristická albánská bojůvka napadla a zabila srbské civilisty, pouze spravedlivě zakročil. Židovskou odpovědí “spojenců” - západních židokracií - bylo bombardování Srbska a prohlášení Miloševiče za nelidskou zrůdu. Že dnes je zásah Izraele proti “teroristům” v Gaze těmi samotnými západními demokraciemi uznáván jako oprávněný, a stovky mrtvých civilistů jsou jen “nešťastným následkem”, svědčí zcela jasně o židovském vlivu, který se u židokratických režimů vyskytuje.

Jenomže tehdy mezinárodní židovstvo už válku Německu vyhlásilo. Záminkou bylo pouze uchopení moci národními socialisty. A každý židokratický režim té doby sledoval napjatě chování německé politiky k Židům, a zároveň s tím povolil lživou a nenávistnou hysterickou propagandu Židů proti národnímu socialismu.

Ten prý je prý krajně nedemokratický (zrušil komunistickou stranu a posléze i celé židokratické partajničení), násilný (komunističtí vůdci byly za své provokace pacifikováni na ulici pomocí pěstí a ne “věcným politickým dialogem”), diktátorský (idealistický autoritářský vůdce se těžko uplácí), tyranský (zavíral těžké zločince do pracovních táborů a menší delikventy, třeba závislé alkoholiky, do táborů převýchovných, zvaných koncentračních, ze kterých byli po stanovené době propuštěni) a levicový (vedení podniků se zodpovídalo nacistické straně).

Narozdíl od lživé židovské propagandy v zahraniční existoval i jiný druh zpravodajského zdroje. V Německu působili stovky zahraničních dopisovatelů, novinářů, kteří měli přístup k informacím z první ruky a kteří posílali denně své zprávy z Německa do celého světa. Týden co týden byli nacističtí činitelé v obležení těchto informací chtivých zpravodajů, a trpělivě jim vysvětlovali všechny své činy. Německo bylo až do počátku čtyřicátých let pod velmi pečlivým drobnohledem - a to na samotný popud nacistů, kteří věděli, že jedině takto dokážou eliminovat lživou propagandu židovskou. Po začátku bombardování Německa hodně novinářů odešlo, nicméně až do konce války zde ti nejodvážnější zůstali. Pohádky o temném království pod pokličkou, jak je známe dnes, jsou pouze falešnou a lživou iluzí.

To ale nemění nic na faktu, že politické vedení židokratických režimů bylo v rukou židovského vlivu a podle toho jednalo. Čím více viděl západní svět vyzbrojování německé branné moci, tím více se obával o své korytářství, kurupčení a partajničení. Národní socialismus nepřinášel vyhlazování, jak se dnes v židokratické propagandě logicky tvrdí - přinášel pouze změnu systému. Ať v Německu, v Rakousku, v Sudetech, v Protektorátu, v Polsku. Štvavá hysterie Židů a židokratů, bezcharakterních arogantů, třesoucích se pouze o svá dobrá bydla, ze kterých šířili postupnou degeneraci národům, kterým vládli, přinesla nakonec očekávané splnění jejich snu - válku. Tím můžeme uzavřít knihu národního socialismu a otevřít knihu boje na život a na smrt o udržení se jediné původní evropské a pro-evropské revoluční ideje, proti ideji světového židokratismu a židovského bolševismu. Boje za evropskou čistotu, proti rozkladu a špíně.

Jak tento zápas vypadal, a jak dopadl, víme. Židokratické režimy celého světa spolu s bolševismem dosáhly při jasné mnohonásobné přesile a územní výhodě výsledku, jaký se dal i přes bojové nasazení a pevnou víru, odhodlání a čest pro-evropských bojovníků čekat.

Těžko se mohla udržet Jugoslávie pohromadě, když neexistoval vůdce, který by spojil všechny národní složky v jeden celek a jednu říši. Šovinismus, ono známé hraní si na vlastním písečku, a do toho nepřátelská podrývačná propaganda přispěla ke konci Jugoslávie i přes nasazení srbského národa. Stejně, jako nepřátelská, a šovinismem záměrně živená propaganda židokratů přispěla k rozpadu národně-socialistické Nové Evropy, i přes nasazení národa německého. Pokud by od jihu na bývalé regiony Jugoslávie zaútočila dnes nepřátelská armáda, pozdě by šovinisté volali “bratry” o pomoc. Stejně tak po válce - a samozřejmě i dnes - se šovinističtí pomáhači židokratických “spojenců-osvoboditelů” a zastánci sobeckého regionálního vlastenčení diví, jak mohla být Evropa uvržena do rukou bolševismu, který jim dvacet let předtím klepal na dveře, a jak dnes může být Evropa zaplavena přistěhovalci a být na stejné úrovni společenského úpadku, jako před rokem 1933.

Dnes se tedy diví lidé, proč je srbský národ devastován, stejně jako národy zbytku Evropy. Malý člověk, neschopný pochopit veliké ideje, ale schopný laciných závěrů, vidí v nastalé situaci jako viníky Miloševiče, respektive Hitlera. Fakt, že je nadále ubíjen stejným neřádem, i když tu Miloševič ani Hitler není, mu pranic nevadí.

Po roce 1945, i přes zpětné získání pozic z předrevoluční doby do židovských a židokratických rukou, idea Hitlerova národního socialismu nezahynula. Ani neuvěřitelné štvaní židovské a židokratické propagandy, ani zákonem stanovené vymývání mozků a zákaz svobodného myšlení, ani to samé v rudém kraji bolševizované Evropy - nic nezabránilo tomu, že plamínek národního socialismu se časem změnil v oheň a dnes postupně stravuje pomluvy a lži, postupně stravuje falešný mýtus “svobody a demokracie”, vtloukaný do hlav evropským občanům už od narození.

Národní socialismus znovu ožívá. Každý, kdo poznal jeho pravdu, vidí jasným pohledem tu neuvěřitelnou ubohost a pokrytectví současného Systému. Vidí tu aroganci vládců, kteří se ohánějí hlasy lidu a přitom lid je to poslední, co je zajímá. Vidí celý amatérismus, který je postaven na lísání se k Židům, jako k přirozené autoritě a bohem vyvolenému lidu.

Každý pravověrný národní socialista, který pochopil myšlenky Adolfa Hitlera, už dostatečně dlouho šíří revoluci do otrávených duší evropského národa. A protože otevřeně nacistická politika je zatím v autoritativní židokracii zakázaná, šíří se naše myšlenky hlavně hudební formou. Právě národně-socialistická muzika dokázala skvěle propojit evropské bojovníky za společnou věc, následující odkaz ISD. A tak můžeme vidět, jak kupříkladu polská Konkwista 88 či ruský Kolovrat dokáží výborně oslovit německé kamarády, a jak uznávání těchto vynikajících národně socialistických hudebních vůdců je budoucí zárukou v nešovinistickém procesu evropské spolupráce.

Další složkou novodobé národně socialistické propagandy je internet a jeho možnost oslovit co nejvíce pokrevních soukmenovců, napadených morem židokracie. Neustálé zkvalitňování hnutí, jak po stránce organizační, tvůrčí a výkonnostní, je zároveň hnací silou našeho idealismu a šíření národního socialismu do všech směrů. Kde jsou ty doby naprosté neinformovanosti, kdy kromě hudebních skupin pouze ručně kreslené a kopírované časopisy, ziny, oslovovaly židokratickou a bolševickou propagandou zmatené příznivce evropské obrody.

Hnutí se probouzí, víra roste a získáváme si i přes nepřízeň doby stále více stoupenců. Ti od nás, národních socialistů, očekávají revoluční politiku, založenou na síle ducha a odhodlání v srdci. Právě pevnost v postojích a nezaleknutí se židovských a židokratických intrik, pomluv a lží namířených proti nám, je naší hlavní zbraní pro dosažení konečného vítězství. Doba je tragikomická, pokrytecká, bezcharakterní. Naší politikou a aktivismem musí být vážnost, zásadovost a charakternost. Tak, jako byla politika a aktivismus NSDAP.

Chápat a věřit v ideu národního socialismu je dnes na první pohled těžké. Okolnosti svědčí spíše politicky korektnímu “vlastenčení”, či naopak nutí jedince bez pevné víry a odhodlání k hlásání “rychlých” řešení - samozřejmě s nulovým výsledkem a logicky předpokládaným bumerangovým efektem, který zničí veškeré snahy dlouhodobě aktivních kamarádů jedním tahem.

Každý odhodlaný, a ve svou pravdu bytostně přesvědčený národní socialista, má dnes možnost sám šířit pro-evropskou osvětu do srdcí obyčejných lidí. Ne za každou cenu a tomu, kdo o to nemá zájem. Ideu je důležité šířit mezi těmi, kteří chtějí naslouchat. Je zde obrovský prostor jak na internetu, tak na veřejnosti, kde můžete vaše názory prezentovat. Spontánní dema, letákové akce, nálepky, street-art, vyvěšování transparentů, či jen obyčejná diskuze se známými. Na internetu je možnost tvorby video-prezentací, překladů videí zahraniční produkce, blogování, anebo - pokud vám to čas nedovolí - stačí posílat vlastní články na různé naše servery, kde je určitě rádi zveřejní. Aktivismu se meze nekladou. Pokud nic z toho není vaší doménou, a jste pouze příznivci národního socialismu, není nic jednoduššího než podporovat svou účastí demonstrace ns-kamarádů, o kterých se vždy předem dozvíte. I takto dokážete posílit myšlenku na znovuobnovení evropské cti, hrdosti a pokrevní pospolitosti.

Má tedy smysl ještě dnes lpět na Hitlerově národním socialismu? Má ještě dnes smysl bojovat za jeho myšlenku? Odpověď zní: samozřejmě. Neexistuje pro evropské národy spravedlivější a více osvobozující světonázor, než idea národního socialismu Adolfa Hitlera. Tato idea se stala idejí vítěznou, a jak dnes každý národní socialista může potvrdit, také idejí nesmrtelnou.

Závěrem chci dodat jen jednu věc. Národní socialismus je postaven na zásadě evolučního boje o přežití. Není to členské hnutí, kde dostanete legitimaci a platíte příspěvky. Skutečný národní socialista bojuje svojí aktivitou za prosazení svých názorů, snaží se oslovit obyčejné lidi a šířit dál pochodeň národně-sociální revoluce. Ví co chce, a dokáže pracovat samostatně, pro blaho celku. Nebojte se tedy své vlastní aktivity a kreativity! Snažte se využít to, co umíte a čemu dobře rozumíte - a podpořte tím pozitivně propagaci národního socialismu. Dnes je hojně šířen autonomistický styl, staňte se tedy i Vy jeho součástí.

Kamarádi a kamarádky! Stůjte odhodlaně za svou pravdou, za svými názory! Věřte v jejich čistotu a nedejte se zastrašit Systémem. On se bojí nás, ne my jej! Hysterie režimních představitelů a slouhů vůči nám je zárukou toho, že konáme veliké a spravedlivé dílo. Dokud budeme terčem teroru, víme, že jdeme správným směrem. Obrození národního socialismu není víkendová zábava. Národně-socialistický boj je cesta k vítězství, kterou může ukončit jedině smrt. Svoboda pro evropské národy není ani na prodej, ani na rozdávání. Svobodu si musíme vydobýt!



|Autor: PO|Zdroj: svobodnyodpor.info|14.12.2012|