Často slýcháme, jak velké civilizace Východu a Středomoří byly kolébkou prvních civilizací a je v nás vzbuzován pocit, že zatímco bílí Evropané byli ještě primitivními barbary, tmavší populace na východ a jih od Evropy byly již na mnohem vyšší úrovni. Západní veřejnosti je vštěpováno, že současní lidé obývající oblast prvních velkých civilizací jsou stejní jako ti, kteří tam žili kdysi a tyto civilizace vytvořili. A rovněž je tedy západní populace manipulována k názoru, že běloši tudíž nejsou o nic inteligentnější a nadanější než tmavší obyvatelé zemí, kde kdysi kvetly staré kultury, a že jejich úpadek byl způsoben jen vlivy prostředí – a stejně tak že vzestup Evropy byl způsoben pouze šťastnou náhodou a vlivem prostředí.
Typickým propagátorem tohoto přístupu je Jared Diamond, který v knize Osudy lidských společností vysvětluje vznik prvních civilizací v Orientu vnějšími podmínkami – biogeografií. Vhodné podmínky jako úrodnost půdy, přítomnost plodin a zvířat umožnil přechod k zemědělství, které zvýšilo populační hustotu a umožnilo vznik civilizace. Tato teorie je ovšem už na první pohled nepřesvědčivá – oblasti Orientu nebyly nikdy pro vznik zemědělství vhodné; jsou a byly dosti suché, s nedostatkem srážek a s výjimkou říčních oblastí i s ne příliš úrodnou půdou, o čemž svědčí mimo pochybnost zavlažovací systémy, kterými se zemědělství nejstarších civilizací v Mezopotámii i Egyptě vyznačovalo; také plodiny a zvířata sem byly mnohdy importovány lidmi odjinud. Dokonce se zdá, že právě v době, kdy tyto nejstarší kultury začaly vznikat, někdy před rokem 3000 pnl., naopak v těchto oblastech došlo k přechodu k suššímu klimatu a podmínky pro zemědělství se zde zhoršily.
Diamond také zdůrazňuje zaostalost staré Evropy (2000, s. 17): „Lidé ze severní Evropy až do posledního tisíciletí nepřispěli eurasijské civilizaci ničím, co by mělo vskutku zásadní význam – měli pouze štěstí, že žili v geografické oblasti, kde bylo pravděpodobné, že k nim pronikne pokrok (zemědělství, kolo, písmo, metalurgie) dosažená v teplejších částech Eurasie.“
Ačkoli tvrzení o „evropských zaostalých barbarech“ je přehnané, neboť se nachází stále více důkazů o vyspělých, byť ne tak velkolepých, kulturách i ve starověké Evropě, je nesporně pravdou, že střediskem nejvyspělejších civilizací byl ve starověku skutečně Orient a později i Středomoří. Když se však zaměříme na zodpovězení otázky, kdo tehdy tuto oblast obýval a kdo tamní civilizace vytvořil, najdeme jiný obrázek, než jaký je nám předkládán politicky korektní propagandou. Jestliže můžeme z přesvědčivých důvodů vyloučit, že rozhodující byl vliv prostředí, pak musí být příčinou něco jiného.
Velké civilizace starověku v dnes zaostalém Orientu a Středomoří byly vytvořeny bělochy velmi podobnými současným Evropanům, z genetického hlediska patřících většinou k evropským haplogrupám R1b a R1a. Velká haplogrupa R1, pod niž spadají haplogrupy R1b a R1a, je obecně nejčastější a nejzákladnější haplogrupou lidí evropského původu (u moderních Evropanů se ovšem vyskytují i haplogrupy I a N).(1) R1 se vyskytuje v jedné nebo druhé variantě ve významné míře u všech bílých národů. Tento fakt potvrzují i antropologické nálezy a další indicie. Bílí nositelé R1b (většinou mediteránního, event. kromaňonského typu) vytvořili nejstarší vyspělé civilizace Sumeru a Egypta, z bílých nositelů R1a (původně východního nordického typu) vzešly kočovné východoevropské národy a vyspělé indoevropské civilizace jako árijská Indie nebo Persie.(2) Později R1b mediteráni, alpinci a dinárové a R1a i R1b nordici vytvořili civilizaci starověké Hellas. A nakonec převážně nordičtí nositelé R1b („keltský“ nordický typ byl spjatý s R1b) s přispěním R1b alpinců, dinárů a mediteránů vytvořili civilizaci starého Říma.
Obecně se zdá, že migrace R1b a R1a nositelů do jihozápadní Asie a Středomoří byla velkou vlnou migrací bílého mediteránního typu (zde míněno v širokém smyslu, neboť i nordický typ je mediteránní derivát) v období neolitu, která do těchto oblastí přinášela zemědělství a obecně vyšší kulturu. Zde narážela na starší kromaňonské či kromaňonsko-mediteránní obyvatelstvo, které bylo nositelem haplogrup I a (zřejmě bělošské) G a možná i na už dříve příchozí bílé nositele R1b, event. i R1a. Později, zejména více na jihu, začalo narážet i na nebílé obyvatelstvo, nositele haplogrup J, E, T a L, z antropologického hlediska nebílé varianty především mediteránního a také armenoidního, alpinského a dinárského typu.
Poznámka na úvod k terminologii
V následujícím členění bílých tvůrců starých civilizací podle dvou zmíněných haplogrupa vycházím převážně ze studií a schématu genetika Anatola Klyosova, který je dělí na hlavní dvě skupiny – nositele R1b – „Arbince“ a nositele R1a – „Árijce“; jejich názvy jsou odvozeny od anglické výslovnosti obou haplogrup, navíc anglická výslovnost R1a odpovídá analogicky historickému pojmu „Árijci“, kteří byli opravdu jejími nositeli, a pojem „Arbinci“ pro nositele R1b je vytvořen analogicky.
Ve svých dvou hlavních studiích o Y-haplogrupách R1b a R1a Klyosov na závěr shodně poznamenává, že jsou obě úzce spjaty se vznikem bílé rasy (myšleno její světlejší evropské divize).
Klyosov (květen 2012; únor 2012): „Předcházející historie haplogrupy [v jedné studii myšlena R1b, ve druhé R1a] je přímo spojena s objevením Europeidů (Kavkazoidů) ~58 000 lps. [lps. = let před současností], pravděpodobně v rozlehlém trojúhleníku, který se rozkládá ze západní Evropy do ruských plání na východě a do Levanty na jihu… Pozdější sekvence SNP mutací v Y chromozómu s objevením haplogrup NOP ~48,000 lps. a P ~38,000 lps. na jejich cestě východně do jižní Sibiře nakonec dala vzniknout haplogrupě R ~30,000 lps. a R1 ~26,000 lps., a poté haplogrupě R1a/R1a1
~20,000 lps. (časový úsek mezi objevením R1 a R1a1 je nejasný) a R1b ~16,000 lps.“
I. Arbinci – bílí tvůrci nejstarších civilizací
1. Genetika tvůrců Sumeru, Egypta a kultury zvoncovitých pohárů
Haplogrupa R1b se podle Klyosova vyvinula v jižní části Sibiře nebo Centrální Asii před asi 16 000 lety (podle finského genetika Kalevi Wiika se vyvinula někde na severu dnešního Španělska nebo jihu dnešní Francie). Během neolitu se spustila postupná migrační vlna bělochů patřících k této haplogrupě a znamenala vznik nejstarších vyspělých civilizací v Orientu a Středomoří – zejména tedy Sumer a Egypt (zřejmě i mínojská civilizace na Krétě, Trója a snad i harappská kultura v Indii).(3) Později následovala v Evropě kultura zvonovitých pohárů a nakonec i keltská a římská civilizace. Z hlediska antropologie k R1b patřili zřejmě především předindoevropští lidé mediteránního typu, navíc možná i některé populace kromaňonců a dále i deriváty obou skupin jako alpinci nebo dinárové. K R1b však mohly patřit i některé populace převážně nordické, například původní Keltové nebo původní Římané, možná i řečtí Dórové. (Podle některých tvrzení byli Dórové příbuzní keltským nordikům severně od Balkánu, kteří patřili k R1b.)
Podle ruského genetika Anatola Klyosova byli běloši patřící ke skupině R1b zakladateli prvních předindoevropských starověkých civilizací v Přední Asii a Středomoří (květen 2012): „… Arbinci migrovali na jih přes Kavkaz do Mezopotámie a na Střední Východ přibližně před 6000-5000 lety; založili sumerskou civilizaci; šli dále na jih přes Egypt až k Atlantiku a přes Gibraltarský průliv až k Pyrenejím.“
Klyosov se zmiňuje konkrétně o R1b běloších v Egyptě, kteří vytvořili egyptský stát a civilizaci (Ibid.): „Měli bychom zde zmínit, že zakladatel linie egyptských faraonů byl Narmer, jehož původ není zcela známý. Byl zakladatelem první dynastie, žil asi v 32. století pnl. – před asi 5200 lety. Tato doba odpovídá času migrace Arbinců podél pobřeží Středozemního moře v severní Africe. Nelze vyloučit, že nositelé R1b haplogrupy mohli skutečně založit královskou linii starověkého Egypta. To neznamená, že královská linie nebyla v rámci dynastií přerušena; nicméně se opakovaně vracela do dynastií, pokud je domněnka o R1b původu některých faraonů správná.“
Dnes víme, že třeba faraon Tutanchamon skutečně patřil do haplogrupy R1b a pravděpodobně i Amenhotep III. a Achnaton (viz eupedia).
Klyosov ohledně migrací bílých nositelů R1b shrnuje (Ibid.): „Celkový obraz migračních cest R1b od velmi časných počátků, kde ‚počátky‘ nejsou podrobně definovány a mohou být odhadovány do doby před 16 000 až 12 000 lety, a až do jejich příchodu k Pyrenejím před 4800 lety jako budoucí příslušníci kultury zvoncovitých pohárů (…). Jejich migrační stezka probíhala pozvolna z centrální Asie, zřejmě z Altaje, jižní Sibiře, kde byly objeveny některé velmi specifické R1b haplotypy. Jak bylo popsáno (…), jejich obrovský mutační rozdíl s evropskými a středovýchodními R1b haplotypy umísťuje jejich společného předka do doby zhruba před 16 000 lety.“
Klyosov považuje za pravděpodobné, že většina raných kultur střední Asie a Sibiře byla vytvořena R1b bělochy, ačkoli to ještě není jisté (Ibid.): „Je zde mnoho neolitických, chalkolitických a eneolitických archeologických kultur v oblasti [myšlena centrální Asie a Sibiř], jako Tersek, Ural, Surtandi, Mahandzar, Iman-Burluk, Botai, Atbasar, Kel-teminar a další archeologické středoasijské kultury v současném Rusku (např. Zakharov, 2010), které mohou být dány do souvislosti a Arbinci; ačkoli je poněkud unáhlené kteroukoli z nich dávat do jednoznačné spojitosti s R1b či jinou haplogrupou. Tyto těžké otázky jsou pro archeology něčím novým. Je lákavé označit Seroglazovo, Khvalyn, Samaran, Střední Volha a přilehlé archeologické kultury z doby před 15 000 až 5000 lety z evropského ruského východu jako nejspíše R1b kultury. Nemůžeme to nicméně učinit z důvodu stejné unáhlenosti a bylo by neodpovědné tvrdit to už dnes. To samé může být řečeno o Yamnayi, katakombách a sousedních archeologických kulturách středního a jižního Ruska, které byly zřejmě sdíleny nositeli R1b i R1a, ačkoli v různých časových obdobích. R1b před rokem 5000 před současností, R1a po roce 4500 před současností, což zmátlo archeology, kteří zkoumali odlišné rysy těchto kultur, jež se rozšiřovaly do odlišných oblastí v rozdílných obdobích.“
Nositelé R1b před několika tisíciletími masově zalidnili Evropu, díky čemuž je R1b nejpočetnější haplogrupou v západní a jižní Evropě a vytvořili v ní četné národy (Ibid.): „(…) posléze přežili a expandovali před asi 4500 – 3700 lety a aktivně zalidnili Evropu, nejprve jako tvůrci kultury zvoncovitých pohárů, a poté vstoupili do éry starověkého Říma, Galů a Keltů, abychom zmínili alespoň jména, která jsou známá a představují určité historické milníky. Ve skutečnosti existovaly v Evropě desítky, jestli ne stovky, starověkých R1b kmenů.“
Klyosov sumarizuje migraci skupiny R1b (Ibid.): „Celková migrační stezka Arbinců zřejmě započala v jižní Sibiři, kde dnešní R1b haplotypy Shorů, Teleutsů, Altayanů, Ujgurů, Khakassů a Tuvů jsou ohromnou měrou odlišné od těch v Evropě a na Středním Východě. Migrační cesta pokračovala přes regiony ve Střední Asie a Ruska, kde dnes žijí Baskhirové, Kazaši, Uzbekové, Marijci, Tataři a Kalmyci. Z regionu středního Ruska se Arbinci přesunuli ke Kavkazu a dále na jih do Anatolie, Střední Východ, dnešního Iráku, Libanonu a poté podél Středozemního moře přes severní Afriku až k Atlantiku. Na této cestě se nositelé R1b-V88 odštěpili a zamířili hluboko do Afriky, kde jejich potomci žijí v Kamerunu a Čadu dodnes (Cruciani et al., 2010).“
Klyosov R1b migraci shrnuje ještě podrobněji (červen 2011): „Z Kavkazu nositelé R1b1a2 šli na jih přes horstva do Anatolie (společný předek před 6000 lety) a poté se rozdělili do tří základních skupin. Jedna zamířila dále na jih, k řekám Eufrat a Tigris, a stala se Sumery. Mnozí dnešní Asyřané, potomci dávných Sumerů, stále mají jejich R1b1a2 haplotypy. Další šla západním směrem přes Malou Asii až do Evropy, na Balkán a do středomořského regionu před zhruba 4500 lety. Třetí směřovala přes severní Afriku a Egypt (a, mimo jiné, mohla tam zanechat nějaké R1b1a2 faraony) k Atlantiku a přes Gibraltar prošla před asi 4800 lety až na Pyrenejský poloostrov. Tam položila základ kultury zvoncovitých pohárů. Ta v Evropě přetrvávala před asi 4400 až 3800 lety. (…) Zanechala za sebou Basky [ti z nich, kteří zůstali], kteří si stále udrželi starověký arbinský jazyk, stejného druhu jako některé kavkazské jazyky a sumerský jazyk, a v některých společných elementech se vztahující zpět k prototurkickým jazykům z Asie a dále až ze Sibiře.“
Migrace Arbinců do Egypta okolo roku 3200 pnl. by mohla souviset s údajným příchodem tajemné dynastické rasy, „Horovými následníky“ (Šemsu Hor), která díky svým schopnostem a vědomostem zaujala pozici vůdčí elity a stála u zrodu egyptského státu. Časově jejich objevení v Egyptě migraci Arbinců do údolí Nilu odpovídá. Šlo o lidi kromaňonského typu, přičemž faraoni prvních dynastií náleželi k tomuto typu rovněž. (O tomto více viz dále.)
Arbinci tedy kdysi obývali regiony v Orientu, založili zde některé vyspělé civilizace a poté mnozí migrovali do Evropy, kde je tedy mnoho dnešních bílých Evropanů spjato s těmito dávnými bělochy. Klyosov (květen 2012): „V popsaném scénáři jsme nechali nositele R1b haplogrupy na Kavkaze/ruských pláních, v Anatolii a v Libanonu/jižní Mezopotámii před 6000 – 5000 lety. Všechny tři oblasti byly ‚přechodnými‘ regiony, odkud Arbinci migrovali dále na západ. Haplotypy jejich současných potomků slouží jako stopy těchto starověkých migrací.“
2. Antropologie – Sumer, Egypta kultura zvoncovitých pohárů
Bělošskou identitu těchto lidí potvrzují nejen jejich haplogrupy, ale i antropologie, která právě v oblastech, kde jsou genetickým výzkumem doloženy migrace dávných migrací nositelů R1b nachází kosterní pozůstatky bílých lidí, často i další antropologické či umělecké indicie.
Sumerové
Antropologický výzkum v případě Sumerů odhalil, že patřili ke zvláštnímu, poněkud vyššímu a robustnějšímu mediteránnímu typu s velkou a výrazně dolichocefalní lebkou. To samo o sobě však ještě nestačí k potvrzení jejich bílé identity, neboť opět platí, že mediteránní kostry mohou patřit k bílé i nebílé variantě. Nicméně mnohé další indicie potvrzují, že Sumerové patřící k R1b byli skutečně bělochy. Zejména sochy a malby zobrazují lidi s bělošskými rysy (byť trochu odlišnými od dnešních Evropanů) – s rovnými výraznými nosy, světlou pletí a velkýma, velmi často modrýma očima. Černé vlasy Sumerů kombinované s modrýma očima jen potvrzuje jejich příslušnost k bílému mediteránnímu typu. Kromě toho i vyspělá a nesemitská sumerská kultura jasně ukazuje, že nešlo o tmavší nebílé mediteránní typy, které tvořily většinou zaostalejší a méně usedlé kultury. A nakonec také jazyk Sumerů nebyl semitský, nýbrž specifický, příbuzný jiným jazykům předindoevropských bílých populací (je možná příbuzný i euskaře, jazyku mediteránních Basků, poslednímu národu, který zřejmě pochází z předindoevropského bílého obyvatelstva Evropy, a u něhož jasně dominuje haplogrupa R1b). Později byla oblast Sumeru osidlována menším mediteránním typem, pravděpodobně představujícím semitské Akkady, příslušníky nebílého mediteránního typu, což opět nasvědčuje distinkci mezi oběma typy a bělošskou identitu Sumerů.
Obecně se potvrzuje, že tito sumerští mediteráni byli běloši, avšak antropologicky a vzhledem, díky některým zvláštním rysům, poněkud odlišní od dnešních bělochů, jejich většina je tvořena jinými bílými subtypy než mediteránním. Krušina (2000, s. 80): „Podle vyobrazení a zachovaných koster víme (…), že patřili k bílé rase, ale nebyli Indoevropany ani Semity.“ Wells (1931, s. 43): „Zdá se, že tito Sumerové byli hnědý lid s vyčnívajícím nosem.“
I vzhled Sumerů, jak je vyobrazen na sochách a malbách potvrzuje, že šlo o bílý mediteránní typ – velké hluboko posazené (často modré) oči, užší obličej, výrazný, většinou úzký a rovný nos, poněkud ustupující brada.
Staří Egypťané
V případě starých Egypťanů, kteří měli patřit ke skupině R1b, platí, že většina z nich patřila k mediteránnímu bílému typu a menší část ke kromaňonskému typu. Kromaňonský typ v Egyptě bezpochyby patřil k bílé rase (nebílá tmavší varianta kromaňonců neexistovala, na rozdíl od mediteránní skupiny, která se člení na bílou a nebílou část) a tvořil egyptskou elitu. S tím souhlasí tvrzení Klyosova, že právě faraoni a vůbec elity starověkého Egypta patřili ke skupině R1b. Víme, že k ní patřil například Tutanchamon a zřejmě i Amenhotep III. a Achnaton. Kromaňonský typ byl obecně světlejší pigmentace než mediteránní většina, s čímž koresponduje tvrzení Coona, že soudě dle kreseb vyšší vrstvy ve starém Egyptě vykazovaly častěji blondismus a rovněž tak nálezy mumií vysoce postavených lidí se světlými vlasy (např. Aje, Tij nebo Ramesse II.). Témuž nasvědčuje i Coonovo tvrzení o výrazné dlouholebosti elit, neboť kromaňonci v tehdejším Středomoří byli opravdu výrazně dolichocefalní. Od II. dynastie se v egyptské aristokracii však začal vyskytovat i alpinský typ (Smith, 1938, s. 176). Dále je možné, že v pozdějších dobách se v egyptské šlechtě začal hojněji vyskytovat nordický typ či poněkud světlejší varieta mediteránního typu, neboť mnoho světlovlasých mumií šlechty vykazuje spíše nordické či mediteránní rysy než kromaňonské (subtilnější postava, užší tvář).
Otázka rasové příslušnosti mediteránní většiny v Egyptě je problematičtější, neboť mediteránní skupina se dělí na bělošskou (haplogrupa R1b) a nebělošskou (haplogrupy J, E, T a L) část. Kosterní pozůstatky mnoho nenapoví, neboť z kosterně-antropologického hlediska jsou obě skupiny nerozlišitelné.
Nicméně se zdá, že minimálně část mediteránů v Egyptě bylo rovněž bělochy patřícími k R1b, neboť dle soch a nástěnných maleb šlo o lidi sice černovlasé a poněkud snědší pleti, ale jemných vcelku evropských rysů s rovnými nosy a často i modrýma očima (modré oči jsou k vidění zejména na sochách). Také obecně z kulturního hlediska se zdá, že Egypťané, a to nejen kromaňonská elita, měli specifickou kulturu odlišnou od nebílých mediteránních typů, jako byli zejména semité. Od těch se jasně odlišovali, nazývali je „obyvateli písků“, neboť ti vedli kočovný a často loupeživý život, na rozdíl od usedlých egyptských zemědělců. Zamarovský uvádí (1975, s. 135): „… teorie o ‚asijském‘ nebo přímo ‚semitském‘ původu starých Egypťanů nebyly nikdy přesvědčivé a dnes jsou již překonány.“ Je nicméně pravděpodobné, že určitá část mediteránů v Egyptě patřila k nebílé variantě (nejspíše haploskupina E, která je dnes v Egyptě dominantní) a tvořila zřejmě zejména nižší vrstvy a levnou pracovní sílu dělníků a otroků.
Nejradikálnější je možnost, že ke skupině R1b patřila v Egyptě jen kromaňonská elita Šemsu Hor (viz výše), která okolo 3200 – 3100 pnl. přišla do údolí Nilu a založila egyptský stát, a mediteránní většina patřila k nebílému mediteránnímu typu.
Malkowski uvádí (2007, s. 347): „Ostatky z raně dynastických a předdynastických pohřbů v Egyptě z doby mezi 3000 a 2500 pnl. patří stejnému typu kromaňonského člověka jako ostatky nalezené na Maltě. Je u nich patrná dolichocefalická lebka a jsou větší než ostatky příslušníků místního etnika. Lebka nalezená roku 1902 v mastabě v Beit Challafu patřila panovníkovi 3. dynastie, který byl vysoký 185 cm. Pravděpodobně jde o ostatky faraona Sanachta, jehož jméno se v hrobce našlo.“
Emery (in Kaplanek, 2006, s. 331): „Obě rasy se samozřejmě do značné míry smísily, ale tento proces nemohl proběhnout tak rychle, aby byl v době sjednocení Egypta již ukončen. Po celé archaické období se totiž jeví výrazný rozdíl mezi aristokracií, která se vyznačuje pokročilou kulturou, a mezi masou domorodého obyvatelstva. Obzvláště zřetelný rozdíl se jeví v pohřebních zvycích. Teprve ke konci II. dynastie nacházíme důkazy, že nižší společenské vrstvy začínají přebírat sepulkrální architekturu a obřady svých předků.“
Malkowski (2007, s. 347): „Podle Waltera Emeryho nepocházela dynastická rasa přímo z Egypta, ale i tak zde vládla jako elita, vykonávala kněžské a vládní úřady a mísila se jen s egyptskou aristokracií. Někteří badatelé spojovali dynastickou rasu s takzvanou Šemsu Hor, ‚Horovými následovníky‘, kteří tvořili v předdynastickém Egyptě zhruba do roku 3000 pnl. kněžskou kastu. Tuto teorii podporuje i nález jedinců s většími lebkami a robustní kostrou, kteří byli podstatně větší než místní populace. Jsou natolik odlišní, že můžeme vyloučit, že by byli společného původu. Ke smísení těchto dvou ras došlo v následujících tisíciletích, která se započala sjednocením Horního a Dolního Egypta. Zdá se, že v této významné době, těsně před vznikem dynastického Egypta, se totéž, co se odehrálo na Maltě, stalo i v Egyptě. Do populace začali pronikat lidé středomořského typu a začali postupně (geneticky) nahrazovat starší populaci kromaňonskou.“
Na základě indicií se však nezdá pravděpodobné, že by bělochy byli jen nově příchozí. Nejspíše byl tedy již usazený mediteránní typ v Egyptě tvořen svojí bílou (R1b) i nebílou (zejména E a dále J) variantou; otázkou je, v jakém poměru. A nově příchozí Arbinci, zřejmě kromaňonského typu, společně s původními bílými mediterány, vytvořili egyptskou civilizaci.
Dosti silnou indicií pro domněnku, že přinejmenším podstatná část starých mediteránních Egypťanů patřila k bílé R1b variantě, je skutečnost, že u křesťanských Koptů, kteří se více vyhýbali míšení s arabsko-islámskými imigranty, je zastoupena výrazně více než u muslimské většiny. Zatímco u ní jde o několik málo procent, u Koptů dosahuje více než 15 % (publik. – únor 2008). Kromě toho se zdá, že Koptové jsou světlejší a poněkud podobnější Evropanům; rovněž se zdá, že se více podobají starým Egypťanům na dochovaných malbách.
Jednou z indicií, která by svědčila pro bělošskou identitu starých Egypťanů a obecně pro jejich vyšší inteligenci je otázka objemu mozkovny. Vzhledem k tomu, že existuje pozitivní korelace mezi inteligencí a velikostí mozku, potažmo objemem mozkovny a souvislost mezi úrovní civilizace a inteligencí populace, pak je nasnadě srovnat velikost mozkovny dávných Egypťanů, kteří ve starověku vytvořili jednu z nejvyspělejších civilizací s dnešními obyvateli Egypta, který je dnes zaostalou zemí třetího světa. Malkowski (2007, s. 238) uvádí, že afričtí kromaňonci, tzv. Iberomaurové, k nimž patřili i kromaňonci egyptští, měli objem mozkovny okolo 1650 ccm, což je impozantní hodnota.
Smith (1938, s. 176) uvádí, že staří mediteránní Egypťané mělo objem mozkovny okolo 1400 ccm a alpinci, kteří od dob II. dynastie tvořili část egyptské aristokracie, okolo 1500 ccm.
Dokonce i kapacita mediteránního typu v Egyptě je o něco vyšší, než u dnešních nejinteligentnějších rasových skupin – bělochů (myšleno pouze lidé evropského původu) a severovýchodních Asiatů. Ucelená studie o lebeční kapacitě dnešních Egypťanů patrně neexistuje, ale sotva mohou dosahovat úrovně starověkých egyptských mediteránů, když nedosahují výší inteligence ani civilizačně úrovně evropských a asijských populací, které přitom mají nižší mozkovou kapacitu, než onen mediteránní typ ve starém Egyptě. Jejich mozková kapacita tedy bude určitě nižší, což se projevuje i v IQ testech – průměrné IQ v Egyptě je dnes okolo 83 bodů – hluboko pod evropským průměrem, který je 100. Tato fakta dokládají razantní změnu v genetické kvalitě egyptské populace k horšímu a ta se odráží i na značně odlišné kulturní úrovni Egypta kdysi a dnes. Podle toho, co je řečeno o lebkách Sumerů (viz Coon), i ty patřily k vyšší a robustnější varietě mediteránního typu a jsou velké a velmi protáhlé; zřejmě tedy i obsah mozkovny u starých Sumerů byl větší než u současných obyvatel regionu.
Tvůrci kultury zvoncovitých pohárů
Stejně tak i tvůrci kultury zvoncovitých pohárů, nositelé R1b, kteří před několika tisíciletími dorazili na Pyrenejský poloostrov, patřili i z antropologického hlediska k vyššímu mediteránnímu typu.
Scénář jejich příchodu z genetického hlediska jako nositelů R1b perfektně odpovídá (časově i příchodem přes moře z jihu) scénáři jejich příchodu založenému na základě kosterních a kulturních pozůstatků, který popisuje Coon (1939, kap XI, sekce 15): „Začátkem druhého tisíciletí pnl., jestli ne dříve, byli tito zemědělští kolonisté posíleni lidmi mnohem vyšší kultury, vysokými mediterány – staviteli megalitů, kteří přišli přes moře, a z nichž mnozí došli ze Španělska až daleko na britské ostrovy a do Skandinávie. Jejich osady ve Španělsku se nacházely především na východním pobřeží a severním atlantickém pobřeží, částečně v regionu Biskajského zálivu.“
Tento vyšší bílý mediteránní typ, stavitel megalitů a výrobce zvoncovité keramiky, je zřejmě přímým předkem atlantomediteránního typu, který se dodnes poměrně hojně nachází v severní Itálii, na severu Španělska, na západním pobřeží Francie a některých západních částech britských ostrovů. Zajímavé je, že pro tento typ je opět typická kombinace tmavých vlasů a modrých očí, která je tedy u těchto lidí ve zmíněných oblastech často k vidění. Obecně – modré oči jsou častý rys pravých bílých mediteránů, i když jinak mohou být trochu snědší pleti a černých vlasů, jak už bylo naznačeno i v případě starověkých mediteránních Egypťanů a Sumerů.
Z hlediska genetiky tomu odpovídá i skutečnost, že ve zmíněných oblastech, kam tito megalitičtí mediteráni migrovali, skutečně dominuje R1b – sever Španělska, západ Francie, západní a jihozápadní části Británie.
Tvůrci mínojské kultury
Arbinská příslušnost tvůrců starověké civilizace na Krétě není úplně jasná, avšak zdá se vysoce pravděpodobnou. Antropologicky patřili Mínojci převážně k mediteránnímu typu (Pressová, 1978, s. 25). Podle celkové vyspělosti, dobových vyobrazení a četných kulturních a náboženských paralel (kult býka, uctívání bohyně Matky, úcta k ženám, některé podobnosti s výtvarným uměním a architekturou v Egyptě) lze předpokládat, že náleželi buď všichni nebo alespoň jejich většina k bílé arbinské mediteránní variantě.
Lalouettová píše, že patřili k nesemitské předindoevropské mediteránní populaci, tedy zřejmě bílé arbinské (2009, s. 51): „Tato civilizace, založená lidmi z ostrovů, náležejícími k rase, nazývané obecně ‚středozemní‘, je okolo roku 2000 př. Kr. v plném rozkvětu. Na Krétě se tenkrát postavily paláce v lokalitách Knóssos, Faistos a Mallia… “
Mínojci tedy byli zřejmě převážně nositeli R1b, event. v jisté míře i starší bělošské haplogrupy I; možná se na Krétě už tehdy v určitém počtu vyskytovaly i nebílé mediteránní typy, nositelé J a E.
3. Otázka širší předindoevropské kultury Arbinců
Jistou obecnou kulturní indicií, která by naznačovala i společnou rasově-genetickou příslušnost nositelů R1b, je možnost existence něčeho, co lze označit jako širší arbinskou předindoevropskou kulturu. Ta mohla vzniknout na základě určitého společného prostředí i na základě shodných vrozených vloh bílé R1b populace ve Středomoří. Jejími rysy je uctívání bohyně-Matky, matriarchát, důraz na náboženské uctívání plodivé síly země a přírody, stavba velkých kamenných staveb (megalitů, pyramid, zikkuratů), uctívání Slunce a kult býka.
I když tato domněnka není bez trhlin, neboť tyto kulturní rysy nebyly sdíleny ve vší úplnosti všemi kulturami vytvořenými bílými Arbinci, je možné, že částečně je opodstatněná. Neboť v některých aspektech jejich kultur lze nalézt překvapující shody.
Například v Sumeru byly stavěny zikkuraty, v Egyptě pyramidy a na Kanárských ostrovech pyramidy. Megality jsou rozšířeny po celém Středomoří a dále v západní Evropě a až v Británii a jižní Skandinávii, kde všude došlo k migraci Arbinců. Mnohé megalitické stavby naznačují svou konstrukcí, že jsou nějak orientovány ke slunečnímu cyklu, což naznačuje zájem o něj či přímo jeho uctívání jako společný kulturní rys.
Matriarchát a náboženské kulty matriarchálního či obecně vitálního typu zaměřené na plodnost, půdu a přírodu se v nějaké podobě vyskytovaly v mnoha předindoevropských kulturách ve Středomoří i dále na východ.
V Egyptě zpočátku existovaly různé přírodní zvíření kulty, později se rozvinulo náboženství orientované na Slunce. Usirev, jeden z nejvýznamnějších bohů, byl bohem plodnosti, který vstal z mrtvých. Také v sumerském náboženství je kladen velký důraz na plodnost a život.
Kult býka se vyskytoval nejen na Krétě, ale i v Egyptě a také u předindoevropského obyvatelstva Malé Asie.
Wells (1931, s. 38-39) „Před 15 000 – 12 000 lety se ve všech teplých a dobře zavodněných částech Starého světa šířily tyto neolitické společnosti se svými třídami a tradicemi kněží a kněžek, se svými vzdělanými poli, rozvíjejícími se vesnicemi a malými hrazenými městy. Věk za věkem byl mezi těmito obcemi neustálý pohyb a výměna myšlenek. Elliot Smith a Rivers užívali pro kulturu těchto prvních zemědělců názvu ‚kultura heliolitická‘. [Heliolitický znamená sluneční a kamenný.] (…) Vzniknuvší někde v oblasti středozemní a západoasijské, šířila se tato kultura věk za věkem na východ (…), z ostrova na ostrov… Kamkoli přinášeli tito hnědoši heliolitickou kulturu, všude s sebou brali všechny své podivné představy a obyčeje nebo aspoň větší jejich část. (…) Stavěli pyramidy, veliké mohyly a veliké kruhovité ohrady z hrubých kamenů, aby snad usnadnili astronomická pozorování kněží; balzamovali některé nebo všechny své mrtvé (…), měli ‚pro štěstí‘ dobře známou ‚svastiku‘.“
I ve Středomoří existovala tato mediteránní či kromaňonsko-mediteránní populace patřící ke skupině R1b, odlišná od semitů a zčásti odlišná i od pozdějších nordických imigrantů, většinou patřících ke skupině R1a. Wells (1931, s. 49): „Mezi ostrovy a na březích tohoto moře byla již četná města a osady, patřící plemeni nebo plemenům zřejmě příbuzným pokrevně i jazykově se západními Basky, jižními Berbery a Egypťany – byli to národové egejští. Tyto národy si nesmíme plést s Řeky, kteří přicházejí do našich dějin mnohem později; byli před Řeky, ale měli v Řecku a v malé Asii města, jako Mykény a Tróju, a založili si velikou a vzkvétající osadu v Knóssu na Krétě.“
4. Baskové – otázka původu, důkaz bělošské totožnosti dávných Arbinců
V kontextu bělošské identity Arbinců se jako zajímavá indicie jeví národ Basků, která je podle všeho potomkem Arbinců, kteří přišli do Evropy přes moře z jihu a založili zde kulturu zvoncovitých pohárů. V souladu s tím jsou převážně bílého mediteránního typu (častá kombinace tmavých vlasů a modrých očí, úzký výrazný nos), jasně u nich převažuje R1b a jejich jazyk i kultura vykazují znaky předindoevropských bělochů, kteří kdysi žili v celém Středomoří i velké části západního Orientu.
Kondratov (1989, s. 147-149): „Staří obyvatelé Středomoří nepřešli od lovu a sběračství k chovu domácího skotu, ale k zemědělství. Tak tomu bylo v Malé Asii, ve Španělsku i dalších oblastech Středozemního moře. Antropologové tvrdí, že právě zde se vytvořila takzvaná ‚středomořská rasa‘, jedna z ‚malých‘ ras europoidní, bílé rasy. Jak způsobem vedení hospodářství, tak rasovými znaky si byli první obyvatelé jižní Evropy a severní Afriky velmi blízcí. Byli snad příbuzní i jazykově? Není možné v starých písemných památkách, v zeměpisných názvech či v dílech antických autorů najít stopy nářečí dnes vymizelých a možná příbuzných? Stopy ‚předřeckého‘ jazyka byly dávno objeveny v zeměpisných názvech Helady. Místní jména jako Korint nebo Labyrint mají v koncovce sufix – nt, který v řečtině chybí. Neřecké je i dvojité ss v názvu hory Parnass či krétského města Knóssos. Označení s těmito i dalšími předřeckými prvky je možné nalézt téměř všude v okolí Středozemního moře, od Malé Asie až po Pyreneje. Už Sókrates si všiml podobnosti označení národa Iberů, osidlujícího Španělsko, a Iverů, předků Gruzínů, a vyslovil názor, že ‚Iberové žijící u Pontu Euxinu pocházejí z těch Iberů, kteří žijí ve Španělsku‘. (…) O příbuznosti obyvatel Kavkazu a Pyrenejí píší středověcí gruzínští historici a španělský kronikář Margeret, žijící v 15. století, novověcí učenci a vědci dnešních dní. Největší pozornost přitahuje kultura a jazyk Basků žijících v Pyrenejích, jejichž předkové dříve osídlovali nejen dnešní Baskicko, ale i břehy Biskajského zálivu (‚zálivu Basků‘) a francouzskou provincii Gaskoňsko (jež vděčí za své jméno rovněž starým Baskům). Jazyk Basků, stojící osamoceně mezi všemi jazyky národů světa, vykazuje totiž rysy podobnosti s jazyky Kavkazu, stejně jako existují paralely ve zvycích, tradicích a mytologii obyvatel Pyrenejí a Kavkazu. (…) Podobnost jejich jazyků se dá vysvětlit tím, že jak Pyreneje, tak Kavkaz jsou svéráznou rezervací, kde se dochovaly rysy zvyků i jazyk nejstarších obyvatel Středomoří. Nejen zeměpisné názvy, ale i mnohé dodnes zachované staré texty napsané v jazycích nepatřících do indoevropské ani semitohamitské jazykové rodiny umožňují protáhnout jednotný jazykový řetěz od Pyrenejského poloostrova do kavkazské šíje.“
Hennerbichler shrnuje svoje a Klyosovovy názory na genetické a jazykové indicie R1b totožnosti Sumerů, které se částečně opírají i o jisté podobnosti právě k Baskům (květen 2012): „Anatol Klyosov zakládá svoji hypotézu na možném R1b(1a2) původu (vymřelých) Sumerů zejména na předpokládaných (etno-) genetických relacích s Basky (nyní žijícími v západní Evropě), kteří ‚jsou téměř zcela R1b1b2’, jak je definuje, a na existujících jazykových podobnostech, včetně speciálních forem ergativity. ‚Vcelku tady nejsou žádná data o haplotypech Sumerů‘, připouští Klyosov, ‚avšak, na základ mé hypotézy je, že Baskové jsou takřka bez výjimky R1b1b2, že jejich jazyk je ‚nezařaditelný‘, a též některými lingvisty zařazen mezi ‚sino-kavkazské‘. Sumerský jazyk je zřejmě také ‚neklasifikovatelný‘, a rovněž některými jazykovědci označen jako ‚sino-kavkazský‘. Tudíž, Sumerové by mohli být R1b1a2, a migrovat z Anatolie, kam přišli z centrální Asie, západně a pak jižně přes Kavkaz‘, rekapituluje Klyosov. V podstatě předpokládá, že Sumerové a Baskové byli potomky R1b populací, které vznikly před asi 16 000 lety v jižní Sibiři/centrální Asii, a později se rozdělili do dvou různých oddělených podskupin, Baskové se v rámci R1b1b2 pohybovali západně do Evropy a Sumerové možná v rámci R1b1a2 jako první přišli na Kavkaz a poté do Anatolie a Mezopotámie.“
Z hlediska antropologie naznačuje podobnost mezi Sumery a Basky nejen jejich obecná příslušnost k bílému mediteránnímu typu, ale navíc i konkrétní podobnost v tom smyslu, že Sumerové byli zřejmě vyšší a velmi dolichocefální mediteránní typ s výrazným, rovným a tenkým nosem, tmavými vlasy a modrýma očima (dle nálezů koster a vyobrazení na malbách a sochách), což je nápadná shoda s atlantomediteránním typem, která se často vyskytuje u Basků. Jeho rysy jsou přesně takové. Coon uvádí příklad takového Baska a označuje ho u tohoto národa za velmi častý (1939, fotogr. část, odd. 23): „Dolichocefální španělský Bask… Jako mnoho Basků je extrémně leptorhynní (úzkonosý), s úzkou čelistí a modrooký.“ A dále dodává (Ibid.): „Jak jsme viděli v případě Baska… , je zde tendence k vysoké, extrémně dlouhohlavé atlantomediteránní rase směřující ke kombinaci černých nebo tmavě hnědých vlasů a modrých očí.“ Totéž se týká i ostatních příkladů, které uvádí (Ibid., odd. 24): „Tito čtyři muži zde uvedení vykazují všichni stejnou kombinaci pigmentace, všichni jsou vysocí 170 cm nebo více, všichni mají dálku hlavy přesahující 200 mm a formují stejnorodou kategorii z hlediska antropometrie a morfologie.“ Rovněž naznačuje, že jde o potomky megalitických mediteránů, kteří přišli do Evropy z jihu přes moře (zřejmě přes Gibraltar), tedy jde o R1b nositele, o nichž píše Klyosov (Ibid.): „Všichni pocházejí z regionů blízko moře dotčených megalitickými mořeplavci.“ Tento fakt Coon i konkrétně shrnuje (Ibid., odd. 23): „Ke konci neolitické éry zažily země západního Středomoří invazi mořeplavců vysoké, mimořádně dlouhohlavé mediteránní variety; někteří z nich přišli skrze Gibraltarský průliv, odkud také putovali na britské ostrovy a do Skandinávie.“ Coon popisuje i lebky Sumerů, které patřily vyššímu a robustnějšímu mediteránnímu typu, což atlantomediteránnímu typu vcelku odpovídá (1939, kap IV, sekce 3): „Tyto lebky jsou velké, těžké a čistě dolichocefalní.“
Bílí nositelé R1b ve Španělsku, z nichž vzešli Baskové a obecně i arbinské obyvatelstvo jeho zejména severnější části, se odlišovali od nebílých obyvatel sídlících jižněji i kulturně a historicky už odedávna. Mauduit (1979, s. 36-37). „ Mluví-li se o Iberech, zpravidla se tak označují protohistorické skupiny obyvatelstva, které sídlily na území dnešního Španělska a Portugalska; ve skutečnosti je však třeba rozlišovat mezi dvěma civilizacemi; jedna žila na jihu, v africkém vlivu vystavené oblasti nynější Andalusie, starověké Baetiky, druhá byla severněji, v údolí Ebra, podle něhož patrně vznikl i název ‚Iberové‘ a postupně se rozšířil na veškeré obyvatelstvo poloostrova.“
Brzy zveřejníme další část: II. Árijci – bílí tvůrci indoevropských civilizací
Poznámky:
(1) Dalšími dvěma bělošskými Y-haplogrupami jsou I a N. Ty se však vyskytovaly u původního kromaňonského obyvatelstva Evropy a I zřejmě i u západní (evropské) germánské větve nordiků, což znamená, že stály stranou vzniku prvních velkých civilizací Východu a pro tento výklad nemají velký význam. I je dnes rozšířena hlavně v severní a severozápadní Evropě (a jedna její podskupina i na Balkáně) a N ve východní a severovýchodní Evropě.
(2) Příslušnost k haplogrupě ovšem není jasná známka rasové příslušnosti; je totiž dána určitou mutací u vzdáleného mužského předka, která se pak může přenášet na potomky i přes rasově smíšené vztahy. Avšak je to statisticky spolehlivá indicie pro velké populační skupiny – čím více se daná haplogrupa v určité skupině vyskytuje, tím spíše je toho antropologického/rasového typu, s nímž je daná haplogrupa obecně spjata. Statisticky totiž platí, že určité haplogrupy stále obecně (statisticky) a jednoznačně převažují u jednotlivých rasových skupin.
Zdroje:
Pozn: u některých drobnějších dat jsou zdroje uvedeny přímo v textu.
Studie, knihy a články on-line:
Studie
Klyosov (a Rozhanski) o historických migracích R1b Arbinců a R1a Árijců z hlediska genetiky:
O Arbincích:
Klyosov, Anatol: Ancient History of the Arbins, Bearers of Haplogroup R1b, from Central Asia to Europe, 16,000 to 1500 Years before Present.
Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, květen 2012: http://www.scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?paperID=19567
O členění haplogrupy R1b a o historii jejích bílých nositelů podrobněji:
Klyosov, Anatol: Haplotypes of R1b1a2-P312 and related subclades: origin and “ages” of most recent common ancestors. Červen 2011, on-line zde: http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~villandra/McKinstry/I2b1/Haplogroup%20R1/R1b_Proceedings_4_6_2011.pdf
|Autor: R.O.|Zdroj: bratrstvi.net|10.4.2013|
Kladivo na dvounohý hmyz - Rudolf Jičín
před 6 lety
