Arbinci a Árijci – Bílí tvůrci velkých starověkých civilizací potvrzení antropologií i moderní genetikou – 2. část

II. Árijci – bílí tvůrci indoevropských civilizací. Později přišel čas indoevropských bělochů, patřících k haplogrupě R1a, antropologicky patřících k východnímu nordickému typu.(4) Podle Klyosova se haplogrupa R1a vyvinula zhruba před 20 tisíci lety někde v centrální Asii, zřejmě v jižní Sibiři, event. v některé přilehlé oblasti jako severní či severozápadní Čína (dle Kalevi Wiika se vyvinula na sever od Černého moře). Mezi 2000 a 1000 pnl. se spustila velká série migračních vln východní árijské části indoevropských nordiků, které znamenaly zrod kočovných indoevropských společností (Skythové, Sarmati a další) a vznik prvních velkých indoevropských civilizací a říší od Přední Asie až po západní Čínu (Chetité, Mitanni, Persie, árijská Indie, Tocharové(?) a další). Z hlediska kultury se tato „východonordická“ R1a populace vyznačovala původně kočovným způsobem života (užívání koní a vozů) a některými typickými rysy jako šňůrová keramika a užívání válečných seker.

1. Genetika – Indoárijci, Chetité, Peršané, Tocharové a kočovná nordická společenstva

Klyosov popisuje prizmatem genetiky celkový scénář migrací bílých nositelů R1a (nejstarší předkové Árijců dle něj žili původně v Evropě a až později migrovali do Asie) (únor 2012): „Celkový vzorec starověkých migrací nositelů R1a1 haplotypů ukazuje, že poté, co přišli do Evropy přes Malou Asii (…) před 11 000 až 8000 lety, zamířili do ruských plání na začátku 3. tisíciletí pnl. To časově souhlasí s příchodem nositelů R1b1a2 haplotypů v Evropě. Z dnešního Ruska se nositelé R1a1 rozdělili do tří základních proudů. Jeden migroval na jih, přes Kavkaz do Anatolie [Chetité], na Střední Východ [rozličné indoevropské kmeny – např. Mitannci nebo Filištíni] a Arabský poloostrov [vůdčí kmeny v islámském světě]. Druhý zamířil východně na jižní Ural, [vytvořili] Andronovo a Sintasha archeologické kultury ve 2. tisíciletí pnl., před 4000 až 3000 lety, a poté se rozdělili do dvou migračních proudů. Jeden zamířil do Indie jako legendární Árijci, druhý šel dále na východ do Altaje a severní Číny [dynastie Šang v Číně, vůdčí klany v Mongolsku, Tocharové(?)]. Tím se uzavřel okruh starověkých migrací R1a1. Avšak ještě třetí proud zamířil do hornatého terénu Střední Asie zhruba před 4000 lety a o nějakých 500 let později migrovali do Íránu, jinak známi jako ‚Árjové z Avesty‘ [Peršané].“

R1a1 dodnes převažuje ve vyšších vrstvách a kastách indické populace, které vykazují častý vyskyt bělošských rysů (Klyosov, 2009): „V současnosti je nějakých 16 % indické populace, to je okolo 100 milionů mužů, a většina vyšších kast, členy haplogrupy R1a1 (Sengupta et al, 2006; Sharma et al, 2009).“ K čemuž je nutné dodat, že právě tyto dosud převážně bílé elity stojí za dnešním vzestupem Indie.

Podle všeho tedy Árijci pocházeli původně z nordických kočovných společenstev na pláních jihozápadního Ruska, konkrétně v okolí jižního Uralu, a patřili k tzv. Andronovo (též Minusinsk) kultuře. R1a1 v indické populaci pochází zřejmě od nich (Ibid.): „Archeologické studie osídlení Arkaimu na jižním Urale byly prováděny během 90. let a odhalily, že sídliště bylo opuštěno před 3600 lety. Obyvatelé zřejmě zamířili do severní Indie. Tato populace patřila k Andronovo archeologické kultuře. Vykopávky na některých nalezištích Andronovské kultury, z nichž nejstarší jsou datována do doby před 3800 až 3400 lety, ukázaly, že devět z deseti obyvatel sdílelo R1a1 haplogrupu a haplotypy. (Bouakaze et al., 2007; Keyser et al, 2009).“

Ohledně starověkých Peršanů je z hlediska genetiky jasnou indicií poměrně vysoký výskyt árijské R1a haplogrupy v Íránu, zejména na jihu. Zdá se, že její výskyt přesahuje 16 %, což je více, než v některých evropských zemích (viz eupedia).

Viz též Regueiro et al. (2006): „Skupina linie R asijského původu, R1a1-M198, se nalézá ve vyšších frekvencích na jihu spíše než na severu Íránu (15.88 vs 3.03%). Co je zajímavé, linie M198 je spojována s kurgan kulturou [myšlena kultura válečných sekeromlatů] s původem v jižním Rusku/na Ukrajině v region mezi Černým a Kaspickým mořem. Navíc, Wells et al. popsali klesající frekvenci M198 směrem na východ přes Sibiř k pohoří Alataj-Sayan a Mongolsku, a na jih směrem do Indie. Tento nález podporuje předpokládanou migraci Indoárijců běhěm období 3000 až 1000 pnl… “

Kromě toho je dle studie na severu naopak poměrně hodně R1b, téměř jako R1a na jihu. To by naznačovalo, že na severu Íránu se naopak zachovalo relativně hodně předindoevropské mediteránní krve.

První příliv nordické R1a krve a vytvoření Persie se udál za vlády Achajmenovců. Později po krátké nadvládě Makedonců byla Persie ještě dvakrát pozvednuta novým přílivem bílé R1a krve. Nejprve za nadvlády Parthů a poté za dynastie Sasánovců. Tyto dva kmeny byly určitě nordického původu (viz dále).

Bílí Árjové navíc dle Klyosova svého času vytvořili širší kulturně-jazykovou osu táhnoucí se od Indie přes Írán až po Evropu a zřejmě položili základ indoevropské jazykové rodiny (Ibid.):

„Jelikož jsme se zabývali R1a1 haplogrupou v Indii a v archeologických kulturách na sever od ní, je důležité uvážit otázku, kde a kdy se R1a1a haplotypy v Indii objevily. Na jedné straně je zcela zjevné, že R1a1 haplotypy byly do Indie přineseny před zhruba 3500 lety z dnešního Ruska. Nositelé R1a1, později známi jako Árijci, přinesli do Indie nejen své haplotypy a haplogrupu, ale rovněž jejich jazyk, čímž zakončili smyčku, nebo vytvořili jazykový a kulturní most mezi Indií (a Íránem) a Evropou, a možná vytvořili indoevropskou jazykovou rodinu.“

Tento most takřka nepochybně zahrnoval i další R1a národy nordického typu, často s kočovným způsobem života, například Skythy. Tomu, jak je uvedeno dále, odpovídají naprosto jednoznačně nálezy antropologické.

Na závěr je třeba dodat důležitou poznámku k Tocharům. Není vyloučeno, že tito nordici patřili k arbinské haplogrupě R1b. Podle některých tvrzení jsou totiž starodávným odštěpkem Keltů, který na rozdíl od svých soukmenovců zamířil na východ. Mohli tedy patřit k nordickému typu spojenému s nejstaršími Kelty a haplogrupou R1b (stejného původu byli i Římané a možná i nejstarší řecké indoevropské kmeny). Pro tuto možnost by svědčil i fakt, že tocharské tartanové látky jsou téměř shodné s keltskými a jazyk Tocharů patří k západní větvi indoevropských jazyků. O této možnosti se zmiňuje i Klyosov (červen 2011).


2. Antropologie Árijců – Indoárijci, Peršané, Tocharové a kočovná nordická společenstva

Obecná antropologie obyvatel jádra, z něhož vzešly árijské R1a migrace

Rané indoevropské kočovné kultury nositelů R1a v asijských stepích byly zdrojem, z něhož vzešly pozdější árijské civilizace od Předního východu přes Persii a Indii až po západní Čínu.

Z antropologického hlediska patřili tito kočovní R1a lidé k nordikům poněkud specifického východního typu (v některých méně významných aspektech se v lebečních proporcích lišících od nordiků více na západě), což potvrzuje Coon. A to jak tehdejší obyvatelé Ukrajiny a plání na sever od Černého moře, tak přímo příslušníci zmíněné Andronovo/Minusinsk kultury, která se nacházeli více na východě (1939, kap. V, sekce 11):

K tehdejším obyvatelům nynější Ukrajiny uvádí (Ibid.): „Ukrajinci bronzového věku, opět, patří ke stejnému ‚nordickému‘ typu, s průměrným lebečním indexem 74, bez nadměrně vysoké klenby u vzorků z Rakouska a Čech. V Rusku je ve většině případů výška menší než šíře.“

K obyvatelům jižní části nynějšího Ruska, na sever od Černého moře a východně od Kyjeva uvádí (Ibid.): „Informace, co jsou k dispozici, ukazují, že populace byla podle předpokladu dlouhých lebek a vysoké postavy. Totéž je pravdou o populaci severních úbočí Kavkazu, kde jsou lebky z největší části charakterizovány neobyčejně dlouhými obličeji, úzkými nosy a výrazně vysokými klenbami jako lebky Corded typu dále na západ, ačkoli nějaké megalitické formy mohly být rovněž přítomny. (…) Směrem k východu evropského Ruska, v západním Turkestánu a jižní Sibiři, bylo jádro civilizace bronzového věku, která měla kulturní spojení s oblastí Dunaje, Kavkazem, Íránem a Čínou. Že členové této kultury bronzového věku byli lidé evropského rasového typu je zcela zřejmé z proslulé série 115 lebek dospělých lidí z kurganů v obvodu Minusinska na jižní Sibiři, blízko pramenů Jeniseje. Tato země, která je nyní domovinou nomádských kmenů Kirgizů a Kalmyků, byla už v časech 2. tisíciletí před Kristem [časově zhruba odpovídá schématu Klyosova - viz výše] zabrána populací čistě evropského charakteru. Tato série, pocházející převážně z 1. tisíciletí pnl., ač přiměřeně homogenní, vykazuje stejně tolik variability jako moderní skupiny. Rozsah kraniálního indexu zahrnuje všechny formy hlav, v nichž je několik málo (…) brachycefalů, ale celkový průměr je dolichocefalní; podobně obličeje jsou převážně dlouhé, nosy úzké.“

K obyvatelům Andronovo/Minusinsk kultury uvádí (Ibid.):

„V nízkosti klenby a šíři obličeje, lebky z Minusinska se podobají skupině z Ukrajiny bronzového věku. Celkově formují dálnovýchodní křídlo typické populace bronzového věku, která sahala z Rakouska a Čech do centrální Asie – a termín ‚nordický‘, v kosterním smyslu, je aplikovatelný na východě stejně jako na západě.“

Jejich nordickou identitu potvrzují i nálezy světle zbarvených vlasů a vousů (Ibid.):

„Tito pozdější lidé přinesli železo a zvyk výroby posmrtných masek. Nejen tyto masky reprezentují v mnoha případech lidi s dlouhými hlavami, úzkými a často orlími nosy a úzkými obličeji, ale tyto odlité masky obsahují v některých případech blond vousy vytržené z bradky. Barva vlasů, u ostatků často zachovalých, je obvykle hnědá.“

Ve 4. století byli pak z oblasti vytlačeni Asiaty (Ibid.): „Během 4. století nl. se fyzický typ definitivně změnil – obličej je nyní široký a plochý, nos široký a plochý, s velmi nízkým hřbetem. Oční stěrbiny jsou nyní malovány modře – a vlasy modře s černými linkami. Někdy po éře Hunů byli tedy nordici jihozápadní Sibiře nahrazeni mongoloidy.“

O existenci dvou antropologických typů se lze občas dočíst, když je vznesena otázka vzhledu kmenů a národů v příslušné části Asie z doby prvního tisíciletí nl., kdy byli R1a nordici postupně nahrazováni Asiaty. Gumiljov například o kmeni Jagma píše (1974, s. 93): „O dvojí rasové základně kmene Jagma svědčí rozporné popisy jejich vzhledu u současníků. Arabský cestovatel Abú Dulef je líčí jako vysoké lidi s mohutnými plnovousy a modrýma očima, kdežto historik z 11. století Utbí říká, že u Balchu utrpěli roku 1008 porážku Turci (to byli Jagmaové) s ‚širokými obličeji, malýma očkama, plochými nosy, s řídkými vousy na bradě…‘ Tento rozpor je snadné vysvětlit, když si uvědomíme, že Abú Dulef byl v samotném městě Kašgaru a viděl potomky původního europoidního obyvatelstva oázy, zatímco Utbí se setkal s řadovými bojovníky naverbovanými z obyvatelstva v okolí města.“


Indoárijci

Coon rovněž uvádí, že nordici příchozí do Indie zřejmě byli nějak spjati právě s jejich východní R1a větví, která migrovala na východ do Asie, přesněji že byli její součástí – přinejmenším antropologicky. Jak bylo uvedeno tento východní nordický typ, z něhož pocházely kočovné stepní kmeny jako Skythové, Kimmeriové či Sarmati, se vyznačoval z kosterního hlediska jistými specifickými rysy, zejména nízkou lebeční klenbou (1939, kap. VI, sekce 5).

A tamtéž shrnuje studium kosterních pozůstatků asijských nordiků a zmiňuje se o jejich spojitosti s Indií: „(…) důležité série koster z časného železného věku z oblasti Sevanu v Arménii, pravděpodobně spadající první fáze první poloviny 1. tisíciletí pnl. a tudíž pravděpodobně časnější než Skythové v Evropě nebo nanejvýš časově odpovídající jejich prvnímu objevení, jsou přesně stejné jako více dolichocefalní element u Skythů a ukázkově nordický. (…) Tyto série slouží ke dvěma účelům: ukazuje, že nordický typ ovlivnil osídlení Arménie a umožňuje definovat íránskou variantu nordického typu, který mohl být stejně tak obsažen v osídlení Persie a Indie. Navíc je velmi podobný, metricky i morfologicky, kosterní skupině časných Germánů a tato téměř úplná shoda vytváří paralelu mezi dvěma geografickými extrémy původně jednotné rodiny.“

V poznámkách Coon navíc zmiňuje studii pojednávající dokonce o dodnes žijících zbytcích nordiků východního typu v hornatých oblastech severozápadní Indie (1939, kap. VI, sekce 5, pozn. 68): „Nepublikované série žijících lidí z hornatých regionů severního Pundžábu a severozápadní hraniční provincie, které budou publikovány Dr. Gordonem T. Bowlesem, úzce odpovídají metricky i morfologicky specifikům tohoto typu.“

Schäfer (in Pringleová, 2008, s. 155) v hornatém kraji v severovýchodním okraji Tibetu narazil na lidi, kteří měli „tvář čistě árijského vzhledu, výrazné orlí nosy, tmavé vlasy se zrzavým odstínem a šedomodré oči“. Usoudil, že „reprezentují rasovou skupinu, která se liší od ostatních obyvatel“. Dále zaznamenal, že tito árijsky vyhlížející jedinci „se vyskytují v celé oblasti a nejvíce jsou zastoupeni ve třídě feudálů, latifundistů a mezi lupičskými válečníky.“(5)

Herbert Hope Risley v roce 1901 na základě etnologického výzkumu (in Mackenzie, 1913) došel k závěru, že v severních regionech Indie lze u mnoha obyvatel dodnes z antropologického hlediska nalézt znaky nordického typu – jsou „dolichocefalní (dlouhohlaví)“, mají „rovný, výrazný (leptorhynní) nos, dlouhý, symetrický úzký obličej“, jejich pleť je „velmi světle hnědá“.

Günther shrnuje tři výzkumy (1927, kap. VIII, část 1): „Ale dokonce ještě v šestém nebo sedmém století nl. se malý vliv nordické krve ještě ukazoval. Malby na zdi v Ajantě, datované do tohoto období, zobrazují ještě muže, kteří jsou právě tak světlí jako hindové dneška, muži rovněž vysoké postavy, úzkých obličejů, úzkých nosů, světlé pleti a se světlými vlasy a modrýma očima. Dnes je světlá pleť nebo světlé oči k vidění jen zřídka. Některé z kmenů na severozápadní hranici, mezi nimiž Risley našel modrooké blonďáky, si evidentně udrželi spíše více nordické krve, a také pravděpodobně Sikhové, jejich průměrná výška činí 1,71 metru.(1) Jinak je to nejvyšší kasta, bráhmani, kteří nejvíce vykazují nordické přimíšení. Jsou o 6 až 9 centimetrů vyšší než nižší kasty a rovněž mají poněkud světlejší pleť ve srovnání s hnědou či hnědočernou pletí nižších kast, a také mají užší obličej a nos. Ve vyšších kastách Risley nalezl barvu vlasů ‚občas při jistém úhlu pohledu se blížící žlutohnědé‘, zatímco kdekoli jinde v celé Indii jsou vlasy lidí hnědočerné nebo černé. Mezi Konkataš bráhmany z Bombaje jsou jedinci s šedýma očima.(2) Maury popisuje, že ‚bráhmani, ti z hindů, kteří se udrželi nejčistšími a vyhnuli se míšení, zejména v oblasti Himaláje, jsou světlé pleti a světlovlasí, blond nebo ryšaví, jako Evropané.‘(3)“(6)

(1) Cp. Risley, The People of India, 1915; and von Eickstedt, ‘Rassenelemente d. Sikh,’ Zeitschr. f. Ethnol., 1920-1.

(2) Cp. Fehlinger, ‘Indische Rassentypen,’ in Naturw. Wochenschr., Bd. liii., 1904; and von Eickstedt, ‘Rassenelemente d. Sikh,’ Zeitschr. f. Ethnol., 1920-1.

(3) L. F. A. Maury, La terre et l’homme, 1869.


Peršané

Coon se zmiňuje o nordicích v souvislosti s importem indoevropského jazyka do perské oblasti a potažmo tedy i se vznikem indoevropské kultury zde (1939, kap. XI, sekce 4): „Ačkoli Peršané odvozují svůj jazyk od nordiků, kteří vtrhli na íránskou náhorní plošinu ze severu, je ve zdejší populaci málo evidence o nordické krvi s tou výjimkou, že se vzácně objevuje u jednotlivců.“

Staří Peršané nazývali svou dynastii arija, což poukazuje na spojitost s východními nordiky, kteří se takto často označovali (Klíma, 1977, s. 13);  rovněž některé památky z raného perského období znázorňují lidi jasně nordického typu – např. krále Dáreia I.

Jedno z dochovaných vyobrazení „nesmrtelných“, tedy elitní královské gardy, ukazuje, že alespoň horní perské vrstvy byly nordické. Všichni jsou vyobrazeni s jasně evropskými rysy a většinou s hnědými či světlými vlasy a vousy.

Günther (1927, kap. VIII, část 1): „Třída válečníků, která se střetla s Makedonci, byla, zdá se, stále převážně nordická. Na barevných prezentacích sarkofágu ze Sidonu mají Peršané stále světlé oči a vlasy, světlé a rusé vousy, nordické nosy, ale také (…) mandlové oči orientální rasy nebo charakteristiky předoasijské rasy.“

Po úpadku achajmenovské Persie se vláda nad Persií nicméně po pádu helénské dominance na východě opět dostala do rukou nových bílých (zřejmě nordických) kmenů.

(Ibid.): „Peršané povstali znovu po pádu makedonského dominia, které zase zkolabovalo skrze své rozšíření daleko do nenordických oblastí, zatímco ve stejné době nordická třída válečníků a vládců mizela. V Persii zhruba po roce 250 pnl. vyvstala dominance Parthů, perského kmene; a od 228 pnl. do 651 nl. pod nadvládou královského domu Sasánovců byla Persie opět mocnou silou, která se mohla srovnávat se slávou Říma a Byzance.“

Zřejmě i Parthové byli nordici, příbuzní Peršanů, Médů a Skythů (některé umělecké památky, např. socha parthského prince ze Šánú z 2. století nl. – viz Klíma, 1977, zobrazují bílé lidi nordického typu). Parthové ostatně zřejmě pocházeli ze skythského, tedy nordického, kmene Parnů (Klíma, 1977, s. 110).

Po nich přišli do Persie Sasánovci, zřejmě opět nordického typu, jak potvrzují některá umělecká vyobrazení na různých předmětech z Persie sasánovského období (viz např. Bič, 1990; Klíma, 1977).

Günther (1927, kap. VIII, část 1): „Nordická krev se ukazovala ještě v 7. století nl.: tak je tomu u prezentace na indických nástěnných malbách v Ajantě (…). Ze tří zde prezentovaných perských vyslanců první je tmavý, druhý světlé pleti, modrooký a blond, třetí temní pleti, modrooký a se světlým vousem. Další Peršan na stejné malbě je světlé pleti, modrooký a blond. Většina národa musela nicméně už dlouho být převážně předoasijská nebo předoasijsko-orientální.“


Tocharové

Nalezené mumie Tocharů v poušti Takla Makan v západní Číně jsou zcela nepochybně nordického typu. Haughton (2007, s. 352) popisuje zjištění Dr. Maira: „Fascinující bylo, že všechny mumie měly obličeje s evropskými rysy: plavé nebo hnědé vlasy, dlouhé nosy a protáhlé lebky, štíhlou a relativně vysokou postavu a velké, hluboko posazené oči. (…) Mair a jeho tým odebrali z těl vzorky DNA, které prokázaly, že mumie skutečně patří k evropské rase.“

Nordické ostatky Tocharů jsou dosti silnou indicií opět vedoucí k závěru, že Indoárijci byli nordiky rovněž. Jak popisuje z genetického hlediska Klyosov a z historického Avdijev (viz výše), předkové Indoárijců a Tocharů byli původně jedním kmenem, který se někdy okolo roku 1500 pnl. rozdělil, přičemž jedna část zamířila dál na východ do povodí řeky Tarim a stali se Tochary, zatímco druhá část zamířila na jih do Indie a stala se Indoárijci. Jestliže tedy byli původně jedním lidem a jedna jeho část byla nordická, pak jeho druhá část by měla být logicky nordického typu rovněž. Stejně tak tato indicie platí i pro nordickou identitu Peršanů, kteří, jak uvádí Klyosov, byli jakožto „Árijci z Avesty“ součástí řetězce árijských R1a migrací.

Okolo 50 nl. vtrhl z Baktrie do severozápadního pomezí Indie a Asie kmenový svaz Kušánů, což byla jedna z větví lidí zvaných v Číně Jüe-č’. Čínské prameny z 1. tisíciletí mluví o skupině „bílých lidí s dlouhými vlasy“ a nazývají je Bai. Ti žili na severozápadní hranici Číny a prodávali Číňanům nefrit. Druhou takovou komunitou, o níž se roku 645 pnl. zmiňuje čínský autor Juan Čung, byli právě Jüe-č’, kteří do Číny dodávali nefrit rovněž. Haughton (2007, s. 355) uvádí: „Z vyobrazení jüe-č’ských panovníků na mincích lze podle některých odborníků soudit, že také tato skupina patřila k lidu evropské rasy.“ Podle některých byli tito lidé vlastně původně jedním kmenem společně s Tochary; pro tuto možnost však neexistuje skoro žádný důkaz, ovšem podle amerického indologa Otto Maechen-Helfena bylo kmenové jméno Kuša Jüe-č’ů Togar a píše o nich jako o „Kuša-Togarech“ (in Zbavitel, 1985, s. 122). A navíc, termín kuša je tocharský název pro šlechtice (Zbavitel, 1985, s. 122).

Haughton (2007, s. 355) se zmiňuje i o regionálních, jazykových, literárních a uměleckých (malby) antropologických indiciích ohledně nordické identity asijských kmenů, zřejmě původně blízce příbuzných s Árji: „Území západní Číny, kde byly objeveny mumie s evropskými rysy, čili severovýchodní část Tarimské pánve a ještě východnější území kolem Lopnuru, se shoduje s pozdějším rozšířením tocharštiny. Čínské písemné památky se zmiňují o tom, že Tocharové měli světlé nebo rusé vlasy a modré oči. Fresky v buddhistických jeskyních v Tarimské pánvi datované do 9. století nl. zobrazují lidi se zřetelně evropskými rysy obličeje.“

Dále například existuje báseň o generálu Lüovi, kterou napsal čínský básník Li He ve své Romaci o třech královstvích zhruba na přelomu 8. a 9. století nl., kde ho popisuje jako „zelenookého“ (Li He – Sebrané básně, přel. J. D. Frodsham, North Point Press, San Francisco 1983).

Dokonce ještě dnes jsou patrné na obyvatelích západní Číny bělošské rysy, občas dokonce i světlé vlasy. Také haplogrupy R1a a R1b jsou u Ujgurů, do jejichž genofondu se zřejmě nordičtí Tocharové integrovali, poměrně hodně zastoupeny (viz genetický výzkum – duben 2005 a Wikipedie).


Dynastie Šang v Číně a založení první vyspělé čínské kultury

Zdá se, že Tocharové byli až potomky dřívějšího R1a nordického osídlení, neboť poprvé se východní nordici objevili tak daleko na východě už někdy před asi 4000 lety. Okolo roku 1500 pnl. se v Číně objevila dobyvatelská aristokracie, která založila první plně historickou čínskou dynastii, založila první jednotný stát s městskou kulturou a přinesla do Číny některé výdobytky jako koně, vůz, kolo, bronz, železo, pokročilejší způsob vlády a zřejmě i písmo. Zdá se, že byla původně těsně spjata s Árijci, kteří vtrhli ze severu do Indie v téměř stejný čas a vyznačovali se stejnými kulturními a dle nepřímých indicií i rasovými rysy. Takto jsou ostatně jako součást širšího procesu R1a migrací pojímáni i ve schématu Klyosova, v jehož rámci se postupně oddělovaly jednotlivé migrační proudy (viz výše).

Geiss k árijskému R1a proudu, který zamířil nejdále na východ a přišel do Číny, uvádí (2005, s. 57): „Podobně jako starověký Egypt, ale o 1500 let později, vstoupila Čína po řadě mytických ‚pracísařů‘ a polomytické/polohistorické dynastii Jin do období rozvinuté kultury naráz; významný mezník představovalo politické sjednocení v královskou říši, s její plně historickou dynastií Šang (1523-1028). Protože zmínky o dynastii Šang časově spadají do stejné doby, kdy se objevily aristokratické formy života včetně bojového vozu, nelze vyloučit, že dynastie Šangů byla, podobně jako v jiných případech, založena dobyvateli, v tomto případě dobyvačnou aristokracií s bojovými vozy, která mohla přijít do Číny přes oázy ve středoasijských pouštích a v následující době se, jak bylo opět obvyklé, dříve nebo později asimilovala (McNeill).”

Schreiberovi popisují rovněž vzestup civilizace v Číně díky přílivu R1a nordiků (1977, s. 222): „Mnohde zničil celé kultury (…), jinde vytvořil nové, jako v Číně, kde dynastie Šang, opírající svou moc o (…) válečné vozy, přivedla na Hoanghu k rozkvětu první čínskou městskou kulturu a ovládla své sousedy.“

Dr. Victor Mair, profesor čínského jazyka a literatury na Pennsylvánské univerzitě, v návaznosti na objevy nordiků v západní Číně (viz výše Haughton) zareagoval v tom smyslu, že by nemuselo jít jen o potvrzení přítomnosti nordických Tocharů, ale i dřívějšího nordického osídlení, které ovlivnilo časnou čínskou civilizaci: „Tyto nové nálezy starých ostatků nás nutí znovu prozkoumat texty starých čínskych knih, které popisují historické nebo legendární postavy velké výšky, s hluboko posazenýma modrýma nebo zelenýma očima, dlouhými nosy, plnými bradami a červenými nebo blond vlasy. Učenci se většinou těmto popisům vysmívali, ale nyní se zdá, že by mohly být přesné.“

Výzkum Victora Maira (specialisty na východní Asii z Pennsylvánské univerzity) a jeho týmu složeného z amerických a čínskych vědců proběhl v roce 2005. Ve Švédsku pak zkoumal 52 vzorků odebraných z těl mumií. O výsledku výzkumu informovala tisková agentúra AFP: „Po letech kontroverzí a politických sporů archeologové za použití genetického testování dokázali, že kavkazoidé sa proháněli po povodí řeky Tarim v Číně 1000 let předtím, než tam přišli východní Asijci. Výzkum (…) se zakládá na výzkumu starodávnych vyschnutých mrtvých těl, která se v posledních desetiletích našla okolo řeky Tarim. (…) ‚Z dostupných důkazů jsme zjistili, že prvních 1 000 let po krásce z Loulanu [cca 4 000 let stará europoidní mumie] byli jediní obyvatelé povodí Tarimu kavkazoidní. Východoasijské národy se ve východní oblasti začaly objevovat až před přibližně 3 000 roky,‘ sdělil Mair…“

Přítomnost Tocharů v Číně dává odpověď i na další skutečnost: existenci pyramid v Číně. Nedaleko města Xian v provincii Qui Chan se nachází několik stupňovitých pyramid, které jsou typické pro bílé civilizace, ale u nebílých národů Asie se nevyskytují. Dalším důkazem přítomnosti indoevropanů v Číně je fakt, že svastika – starodávný symbol sanskrtu znamenající „v dobrém“, je rozšířená i v Číně jako přání štěstí. (Zdroj: Metapedie.)


Vládnoucí klan v Mongolsku za časů expanze

Čingischánova osoba měla spojitost s bílou elitou mezi Mongoly, která je vedla k jejich obrovské expanzi do Asie i Evropy. Čingischán byl běloch s rusými vlasy a zelenýma očima, urostlé vysoké postavy a světlé pleti. Stejnými rysy se vyznačoval celý rod, z něhož pocházel; jeho klan byl nazýván Bourchikoun (Zelenoocí mužové) (Lamb, 1928, s. 22). Toto zaznamenal již v 17. století perský historik Abú Al-Ghazí. Prarodiči tohoto rodu byli prý bájný muž se zlatými vlasy a krásná mongolská žena se zlatými vlasy – Alan choa (krásná Alanka) – přičemž Alani byli poslední nordický R1a kmen, který se udržel v jejich pradávné domovině na planinách jihocentrálního Ruska, než byli zničeni Attilovými asijskými hordami. Gumiljov popisuje mongolskou legendu (1974, s. 97-98): „Ke stanovišti předků Mongolů přitáhl kmen Chori-tümet a jeden z nejstarších Mongolů, Dobun-mergen, se oženil s krasavicí kmene Chori-tümet Alan-choou. Kmen však tento sňatek neschválil a Dobun-mergenovi potomci se museli od kmene odloučit. Po manželově smrti porodila Alan-choa tři syny, jejich otcem byl podle ní muž světlých vlasů, který k ní přicházel otvorem pro kouř ve střeše jurty a který vyzařoval světlo, jímž vždy otěhotněla. (…) Podle svědectví současníků byli Mongolové na rozdíl od Tatarů lidé vysocí, s mohutnými plnovousy, světlými vlasy a modrýma očima. Jejich dnešní podoba je výsledkem četných smíšených sňatků s příslušníky okolních národů, kteří se vyznačovali malou postavou, černými vlasy a černýma očima.“

Nicméně jako celek bylo Mongolové Asijci už tehdy, pouze nepočetná elita byla nordická. (Ibid., s. 98): „Ale ani ve středověku se nepodobali Mongolové evropským plavovlasým lidem. Evropští cestovatelé nezjistili žádnou podobnost mezi sebou a Mongoly.“

Čingischánův třetí syn a následník Ogudaj měl prý šedé oči a rusé vlasy. Jeden z jeho generálů, Subataj (pokrevně nepříbuzný) měl dlouhý rusý vous. Ještě i Čingischánův vnuk Kublajchán měl podle dobových popisů alespoň částečně bělošský vzhled; měl sice tmavé vlasy a oči (čemuž se prý Čingischán divil), ale jasně světlou červenavou pleť. Jeho bělošský vzhled popisují i Schreiberovi, když citují Marca Pola (1977, s. 229): „Kublaj je středně vysoký – tedy ani velký ani malý; má ztepilé údy a souměrnou postavu. Světlá, lehce narůžovělá pleť jako něžná růže mu dodává značného půvabu. Jeho oči jsou tmavé a krásné, nos protáhlý a vyčnělý.“ Další Čingischánovi vnuci si rovněž udržovali bělošské rysy. Batuchaj měl údajně na světlé pleti dokonce pihy, Mangu měl prý ryšavé obočí a zrzavě-hnědou bradku. Bělošské rysy vykazují i někteří další mongolští vůdci a šlechtici té doby. Pravděpodobně tedy šlo o potomky Tocharů, Saků a dalších nordických R1a kmenů, které kdysi obývaly část Asie.

Na základě těchto skutečností je možné s určitostí říci, že i mongolská elita za časů expanze pocházela zřejmě z východní nordické R1a populace.


Mitannci

Nordických R1a kmenů, které migrovaly do dnešního Orientu ze severu, bylo však mnohem více než zmíněné; těmi se však podrobněji Klyosov nezabývá. Jedním z významnějších byli zřejmě Mitanci.

Bič zmiňuje dostatek kulturních a historických souvislostí, že je možné téměř určitě předpokládat, že rovněž tito byli R1a nordiky (1990, s. 92-93): „V II. tisíciletí pnl. vznikl v severní Mezopotámii mocný stát Mitanni… Jeho obyvatelstvo bylo převážně původu churrijského, ale ovládáno bylo aspoň v některých dobách dobyvatelskou vrstvou árijských Mitanců. Byli to také Indoevropané, ale východní větve zvané árijská, příbuzní Médů, Peršanů a Indů. (…) Ve státní smlouvě, kterou chetitský král Šuppiluliumaš s Mitanci ve 14. století pnl. uzavřel, jsou jmenována i božstva Mitraššil, Arunaššil, Indar(a) a Naššatijanna, známá pod svými indickými jmény Mitra, Varuna, Indra a Nástatja. Árijská vojenská šlechta se zvala marijanni, což má také obdobu v indickém (védském) slově mária – mladý muž, rek. Její příslušníci pronikli ze severní Mezopotámie i daleko do Sýrie a Palestiny, jak dokládají jména tamních městských králů.“

Mitannská princezna Taduchipa, která byla provdána za egyptského faraona Amenhotepa III., byla bledé pleti, světlovlasá a modrooká (Naphuria, E. S. G. Bristowe, 1936).


Nordičtí kočovníci

Günther sumarizuje fakta o nordické identitě časných indoevropských nomádů v Asii (1927, kap. VIII, část 1): „V rámci zkoumání náznaků zanechaných po expanzi nordiků, Sakové (Skytové) s jejich mnoha kmeny, mohou posloužit jako vhodný příklad. Žili ve stepích jihovýchodní Evropy a rozšířili se odtud až do Turkestánu a Afghánistánu, a dokonce k Indu. Starověcí autoři (jako Polemon z Ilia, Galienos Klement z Alexandrie, Adamantios) zaznamenali, že Sakové jsou jako Keltové a Germáni, a popisovali je jako světlé či červenolící. Skytský (Sacký) kmen Alanů je také popsán jako nordického vzhledu. Ammianus (asi 330-400 nl.) tvrdil, že jsou ‚skoro všichni vysocí a pohlední, s téměř žlutými vlasy a divokým pohledem.‘ Jejich potomky jsou pravděpodobně rytířští Ossetijci, kteří se od ostatních obyvatel Kavkazu odlišují jejich vysokou postavou a světlou pigmentací (30 procent blond).

Hildén v roce 1914 našel nordickou příměs mezi Obi Ugry, která může naznačovat přimíšení od nordických Saků nebo Tocharů. Mezi Tatary jsou občas stále k nalezení ‚roztroušení tu a tam, světlí muži s tvářemi jako mléko a krev, kteří mají pohled jako od Švédů vystřižený.‘“


3. Obecná indicie – spojitost indoevropských R1a Árijců s nordickým typem

O tom, že Indoárijci, patřící do širší rodiny východních R1a nordiků, jsou v rámci indoevropanů stejná větev jako Keltové, Germáni, Slované atd. se explicitně zmiňují např. Klíma (1977, s. 12): „Árjové byli v indoevropské rodině takovou větví jako Slované, Keltové, Germáni, Baltové, Italikové, Řekové a ještě jiní.“ Totéž píše Bič (1990, s. 78). O původně nordické identitě Germánů nebo Slovanů píše Coon (1939, kap. VI, sekce 6 a 7). Ke Slovanům kupříkladu (kap. 7.): „Slované, stejně jako všichni indoevropsky mluvící lidé, u nichž jsme byli schopni určit původ, byli původně nordičtí, a v jejich raných pozůstatcích, v regionech, které byly studovány, není žádný náznak početně převažujících brachycefalních rasových příměsků, které jsou dnes považovány za typicky slovanské.“

To ostatně není jen indické specifikum; zbytky lidí nordického typu se dají nalézt i na dalších místech v jižní části Asie. Smith (1938, s. 189) o kdysi migrujících nordicích a náznacích či zbytcích jejich dávné přítomnosti v Asii uvádí: „Jestliže uznáváme Rusko za jejich původní domov, museli se pohybovat na východ, stejně jako na jih a na západ, neboť tvoří značný element v obyvatelstvu Turkestánu a střední Sibiře. V rané čínské literatuře čteme o lidech se zelenýma očima, kteří museli na Číňany působit velkým dojmem. V Pamíru a Hindúkuši nacházíme lidi se světlým vlasem, modrýma očima a bledou pletí, kteří nápadně kontrastují s ostatní masou obyvatelstva.“

A Avdijev uvádí, že kmeny které dobyly v polovině 2. tisíciletí pnl. severní Indii (tj. Árjové), sestoupily právě z Hindúkuše a Pamíru (1955, s. 524).

Rovněž Wells poznamenává (1931, s. 57): „Jiní arijští kmenové se asi rozšířili přes mocné vysočiny středoasijské daleko na východ od nynější hranice takových národů. Ve východním Turkestánu jsou posud světlovlasí, modroocí severští kmenové, ale mluví nyní mongolsky.“

Smith (1938, s. 185-186) na základě literárních a jazykových památek potvrzuje obecnou souvislost mezi indoevropským jazykem i náboženstvím a nordickým typem: „První známý důkaz o užívání indoevropského jazyka nacházíme v Sýrii a Malé Asii ve čtrnáctém století př. Kr. Asi v téže době se dovídáme o skupině lidu, zvaný Mitanni, který se utkal se Syřany a lidem palestinským, a který mluvil touto řečí. Při vykopávkách, prováděných v posledních patnácti letech, kdy byly nalezeny záznamy psané chetitsky a pokud mohou být rozluštěny, zdá se, že obsahují jména různých bohů, kteří byli uctíváni v Indii asi o tisíc let později. (…) Nejstarší literatura indická sahá toliko do osmého století př. Kr., ale je zřejmo, že vypravování, obsažená v těchto Védách, jsou o několik staletí starší, ježto se dochovaly jako ústní podání.

Dále máme důkazy z Persie. Nejstarší perská literatura (Avesta) je psána indoevropským jazykem. Je mnohem pozdější nežli indická Rig-Veda, ale její příběhy náležejí do stejného okruhu, jako příběhy indické. Je tedy pravděpodobno, že lidé, kteří připutovali do Indie a kteří pronikli do Persie, byli členy téže skupiny.

Další důkazy se nalézají ve vyprávění Homérově, které, třebaže nebylo napsáno před r. 1000 př. Kr., zachovává tradice o několik staletí starší. Zde slyšíme o světlovlasé, modrooké skupině lidí, známých jako Achájové, o kterých se myslí, že přišli do Řecka ze severu. To opětovně potvrzuje dojem, že světlovlasí přistěhovalci vnikli asi ve stejné době jako indoevropský jazyk do Řecka, severní Afriky, Malé Asie a snad i do Persie a Indie.

Máme zde tedy několik námětů, které jednotlivě nejsou příliš přesvědčivé, avšak společně tvoří působivý celek, který svědčí pro možnost, že v polovině druhého tisíciletí lidé se světlým vlasem, bledou kůží a modrýma očima se pohybovali na jih z nějakého místa na sever od moře Černého a Kaspického.“

Sakové byli zřejmě dalším nordickým kmenem, příbuzným Tocharů, jejichž mumie v západní Číně jsou jednoznačně nordického typu (Haughton, 2007, s. 352). Podle některých jsou Sakové a Tocharové východní větví nejstarších Keltů. Je pravda, že kupříkladu nalezené tocharské tartanové látky jsou neuvěřitelně podobné keltským tartanům ze severozápadní Evropy (Haughton, 2007, s. 354). Podle dalších tvrzení byli Sakové vlastně částí kmene Skythů, přičemž podle kosterních nálezů podle Coona (1939, kap. VI, sekce 5) byli tito původně nepochybně nordici. Totéž potvrzují i některé jejich dobové popisy – např. Polémon z Ilia nebo Klement z Alexandrie je popisovali jako podobné Keltům – „bílé“ a „červenolící“. Zajímavé rovněž je, že Sakové si sami říkali árši (Zbavitel, 1985, s. 122), což je téměř určitě odvozeno od slov arya/aryo  (Tocharové si někdy říkali arsi).

V Pákistánu dodnes existuje několikatisícový kmen Kalašů, jehož mnozí členové se svým vzezřením podobají Skandinávcům (Svět 8/2011, s. 24-25).

A existuje několik konkrétních nálezů lidí nordického typu z míst v Asii, které jsou relativně blízko oblasti, kudy Árijci táhli do Indie v době velkých migrací indoevropských kmenů a skutečně se jedná o lidi nordické subrasy.

Kumar (1973) na základě studia koster v Kurganu rovněž potvrzuje nordické charakteristiky pohřbených: „Převažují tam urostlí dolichocefálové s úzkými, orlími nosy a právě tak úzkým obličejem, který vypadá mnohem jemněji a ušlechtileji než u robustních kromaňonských lidí z Dněperské pánve.“

Kilian (1983) zdůrazňuje rozdíly v obličeji nordiků (úzký) a kromaňonců (široký) a potvrzuje nordickou rasovou bázi starodávného indoevropského etnika: „Snad smíme vycházet z nějaké těsnější prvopočáteční afinity přinejmenším podstatné části Indogermánů s nordickou rasou.“

Coon (1939, kap. VI, sekce 8, 3. odst.) na základě antropologického výzkumu shrnuje: „Zásadním bodem (…) je, že indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným (…) rasovým typem, a že tento rasový typ byl starodávný nordik. To jsme určili na základě studia kosterních pozůstatků lidí, o nichž víme, že mluvili těmito jazyky v čase přímo nebo téměř odpovídajícímu době jejich počátečního rozšíření z jejich několika center.“


Otázka původu Kurdů a árijské i arbinské elity mezi semity

Hennerbichler (květen 2012) přišel, částečně vycházeje s Klyosova, s dalšími zajímavými poznatky o R1a elitách, které postupně migrovaly centrální Asie více na jih – a to v souvislosti s Kurdy, dobovými zmínkami o kočovné vojenské aristokracii a pronikáním indoevropských jazyků. To vše opět potvrzuje domněnku, že do Přední Asie pronikaly ze severu vojensky organizované R1a elity zřejmě nordického typu.

Hennerbichler (květen 2012): „Nejstarší dávní předkové Kurdů byli o tisíciletí později jazykově iranizováni několika vlnami vojensky organizovaných elit – R1a1 imigranty z centrální Asie.“

Ibid.: „Tato data naznačují, že předkové Kurdů, kteří stále ve velkém počtu žijí na dřívějším churrijsko-mitannském pobřeží, vykazují nejvyšší naměřené etnogenetické hodnoty R1a1 od mužských předků v Eurasii. Pokud vycházíme z toho, že migrující (vojensky organizované) elity mužů z R1a1 klanu byly také součástí lingvistických procesů indoeuropeizace z jižního Ruska v oblasti starověké Anatolie a v churrijsko-mitannské oblasti už mezi 2240-1140 pnl., předkové Kurdů mohli být zásadně ovlivněni.“

Rozličné popisy Ummān-mandů (termín pro válečníka nebo vojenskou jednotku odvozen ze sumerštiny nebo akkadštiny) ze starověké Mezopotámie zjevně potvrzují historickou existenci migrujících vojenských skupin a elit nejrůznějších původů od 21. století pnl. do 500 pnl.

Navíc se zdá, že dokonce i přímo mezi semitskými kmeny a národy se prosadily nordické R1a1 elity (Ibid.): „Oblasti v Eurasii, kde jsou Ummān-mandové zdokumentováni, ukazují dva geograficky odlišné hlavní proudy s korelací k různým předkům Kurdů: obsah velké většiny možných výchozích bodů, odkud Ummān-mandové vzešli, je koncentrován na severu nebo severozápadě Mezopotámie, kde mluvčí ‚kurdského komplexu‘ geneticky zdědili nejvyšší procenta R1a1 ze svých předků, a v poměrně menším počtu na severovýchodě, kde přítomnost cizích ‚mandu‘ – vojáků z Deru v jižní Mezopotámii také potvrzuje tradici semitských migrujících vojenských elit do oblasti pohoří Zagros, starověké země Gutejců. Historicky věrohodné klínopisné zdroje o Ummān-mandech splňují genetické časové kalkulace pro rozšíření R1a1 v eurasijských teritoriích prezentovaných Anatolem Klyosovem. Na jejich základě z nich dochází ke dvěma závěrům: první: vypadá to, že Ummān-mandové potvrzují migrující R1a1 elity: ‚Doba migrujících R1a1 kmenů z oblastí jižního Ruska na jih přes Arménii do Anatolie, (severozápadního Íránu?) a Arábie zdá se identicky odpovídá době ve starověkých zdrojích  o Ummān-mandech (…).‘ (…) … časové kalkulace pro dvě hlavní migrační vlny R1a1 elit z Asie před oblasti jižního Ruska jižně přes Arménii do Anatolie, 2240-1140 [Chetité], a z menší části do dnešního severozápadního Íránu, 2200/2000-1600 pnl., jak propočítal Anatol Klyosov, stejně jako druhá hlavní vlna R1a1 do severozápadního Íránu okolo 800-700-600 pnl., zdá se podporuje závěry lingvistiky, které popisují na sobě nezávislé různé procesy ‚indoeuropeizací‘. (…) Ummān-mandové jsou vyobrazeni jako migrující vojensky organizovaní ‚lordi‘ /kmeny/skupiny/jednotky/žoldnéři různého původu, identity a pozadí.“

Mezi ně spadají Akkadové, Amorejci, Churrijci, Novoasyřané, Kimmeriové, Skythové, Novobabylóňané, Médové a Achajmenovci, zakladatelé Persie.

Těžko lze samozřejmě tvrdit, že všechny uvedené kmeny byly nordické. U některých je to jisté – zejména u Skythů, Kimmeriů, Médů a původních Peršanů. Další z nich zřejmě byly složeny převážně ze semitů, eventuálně ze semitů a bílých mediteránů. Nicméně zdá se podle všech indicií pravděpodobným, že v mnohých z nich se prosazovala jako vůdčí element R1a nordická elita.

Například Moscati (1969, s. 31) uvádí, že Churrijci, Kassité a Chetité mají společnou indoevropskou složku v části obyvatelstva, ve vládnoucích vrstvách.

Dá se předpokládat, že i po pádu Sumeru zejména mezi babylónskou a asyrskou šlechtou existoval silný bílý (asi mediteránní) element. Proslulý asyriolog Pinches dokonce poznamenává (1906): „Stěží lze pochybovat, že Sumero-Akkadové byli nesemity jasně čisté rasy.“ (I když to je asi přehnané tvrzení.)

Nyní pro toto tvrzení existuje i silná genetická indicie. Jak uvádí Klyosov, dnešní potomci Asyřanů jsou zřejmě těsně spjati se sumerským bílým arbinským genofondem (červen 2011): „Mnozí dnešní Asyřané, potomci dávných Sumerů, stále mají jejich R1b1a2 haplotypy.“ A dále (květen 2012): „Asyřané jsou jednou z nejstarších přeživších skupin, která je potomkem, jak je předpokládáno, historických Sumerů. Mezi Asyřany je R1b hlavní haplogrupa, ve studovaných vzorcích dosahuje 40 %; haplogrupa J je na druhém místě s 11 % a ostatní dosahují pouze jednotek procent (Lashgary et al., 2011). Tak vysoká procentuální hodnota R1b je v jižní Mezopotámii velmi neobvyklá.“

Sargon, zakladatel semitské akkadské říše, podle některých sám nebyl semita, ale nordik, event. bílý mediteránní typ ze sumerské šlechty. Podle studií jeho reliéfů údajně lze rozeznat zbytky červeného barviva užitého pro zobrazení barvy jeho vlasů (cf. Frankfort, The Art and Architecture of the Ancient Orient, 1969, p. 93). I v jeho případě existuje domněnka, že zdůraznění, že vládne nad „černohlavými lidmi“ může být zdůrazněním světlé pigmentace jeho vlasů. Nordická identita Sargona je ovšem velmi nejistá: dobová podobizna z Ninive, údajně jej zobrazující, ukazuje jasný semitský rasový typ.

O příliv bílé nordicko-árijské R1a krve mezi mezopotámské elity se mohli postarat i Gutejci, kteří zničili akkadskou říši a byli podle některých vědců tvořeni nordickým rasovým typem (Woolley, 1929; Gelb, 1944). Podle filologů byl jejich jazyk příbuzný indoevropskému jazyku prokazatelně nordických Tocharů.

Chamurappi, zakladatel babylónské říše, je popisován jako „bílý král“, vládnoucí nad „černohlavými lidmi“, tj. možné zdůraznění kontrastu s jeho vlasy, které mohly být světlé. I podle jeho vyobrazení na stéle lze usuzovat, že byl bílým (nordickým či mediteránním) a nikoli semitským rasovým typem.

Asyrská královna Aššuršharat, manželka Assarhadona, byla zřejmě nordický a světlovlasý rasový typ (Friedrich Delitzsche, Babel and Bible, 1906, s. 23). To potvrzuje i její vyobrazení na dobovém reliéfu.

Dokonce existují domněnky, že i mezi hebrejskou elitou se prosazovali lidé bílého nordického typu, jejichž krev pocházela z admixture s Chetity a Amorejci (Gayre, 1937). Podle některých indicií byl tak například světlé pigmentace a bělošského vzhledu král David a dokonce i Ježíš byl podle některých apokryfů popisován jako světlovlasý a modrooký (i když čistě bílým typem asi nebyl).

V Sýrii usazení Chetité byli známi jako „leuko-Syřané“ pro svoji světlou pleť, kterou se odlišovali od místní tmavší masy.

Jednou z indicií v tomto směru může být, že semitsky mluvící Amorejci, o nichž se obecně míní, že i rasově šlo o tmavší semitské typy, možná byli ve skutečnosti původně indoevropský kmen. Okolo roku 1300 byli Egypťany popisováni jako světlovlasí a modroocí. Na druhé straně je možné, že byl tento kmen smíšeného složení, nordický jen zčásti a byli tedy v něm přítomni i semité a bílí mediteráni. Nicméně se zdá, že alespoň jeho vůdčí vrstva byla skutečně nordická (podle některých tvrzení ovšem nordické přimíšení získal až míšením s Chetity).

Klyosov nicméně uvažuje i o možnosti, že některé z těchto elit byly ve skutečnosti tvořeny arbinskými bělochy. „Nicméně, [popsaný scénář] také souhlasí s R1b1b2, která migrovala do Evropy přes Malou Asii z Kavkazu a mohla (což je ale méně pravděpodobné) přijít z Íránu do Evropy před asi 4500 lety. Nacházeli se na Kavkaze před 6000 lety, na Středním východě před 5500 lety (možná Sumerové, a v Libanonu) a v Malé Asii ve zhruba stejném čase, před 6000-5500-5000-4500 lety. Jejich hlavní síly pravděpodobně prošly Malou Asií před 4000-3600 lety, ale někteří mohli zůstat.“


4. Společná původní indoevropská kultura východních R1a nordiků

Stejně jako v případě určitých společných kulturních rysů u Arbinců lze vysledovat četné podobnosti i u Árijců. Ty mají původ zejména v časných dobách, kdy nositelé R1a tvořili dynamická kočovná společenstva lidí nordického typu.

Společný nordicko-indoevropský původ R1a Árijců potvrzují jejich vojenské technologie o obecně silný militarismus – vozy s koly, koně, sekery, znalost bronzu, později železa. Rovněž tak indoevropský jazyk a náboženství – obojí spjato původně s nordickým typem. Dále i jejich původně nomádsko-pastevecký životní styl, důraz na sociální hierarchii (která měla později vliv i na utváření kastovního systému v Indii či systému connubia v Římě a eupatrid klanů v Řecku) a žárový pohřební ritus, typický pro časná nordická společenstva.

Jak píše Coon – „indoevropské jazyky byly kdysi spojeny s jediným rasovým typem a tento rasový typ byl starodávný nordik“ (viz výše), a pak rovněž uvádí některé sociokulturní rysy, které byly charakteristické pro časná indoevropská společenstva a kterými se vyznačovali i původní Árijci, což opět jasně indikuje jejich nordickou totožnost (1939, kap. VI, sekce 1): „Celkově, indoevropskými jazyky mluvili lidé kombinující zemědělství s pastevectvím, kteří byli organizováni v patriarchální společnosti, minimálně se zárodky třídního systému, a kteří uctívali olympijský panteon bohů. (…) společná kultura nejčasnějších indoevropsky mluvících lidí, dokud existovala jako homogenní jednotka, měla mnoho společného jak s lidmi v egejské oblasti a Malé Asii na jedné straně, tak s lidmi ve Střední Asii na straně druhé.“

Mauduit (1979, s. 40-41): „Jazykově náleželi tito kočovní válečníci k indoevropské rodině. Zeměpisné prostředí vtisklo ráz jejich civilizaci a umění, které se nazývá uměním stepním a je odrazem krajiny táhnoucí se do nedohledna, všude stejně, od východní Evropy až po Mongolsko. Zdá se, že velkým střediskem utváření této kultury byla Kubáň severně od Kavkazu, nedaleko Malé Asie, do níž podnikali nájezdy. (…) jejich typickou zbraní byl na jihu, bohatém na kov, bronzový sekeromlat a na severu sekeromlat kamenný. (…) Jiným charakteristickým rysem této civilizace byla „šňůrová“ keramika, značně odlišná od takzvaných zvoncovitých pohárů skupin, které vyšly z rudných středisek jižního Španělska, pronikly do celé západní Evropy, kam tuto keramiku šířily [to byli zase Arbinci, tvůrci kultury zvoncovitých pohárů a nositelé R1b]. Třetím rysem příznačným pro tuto civilizaci byl způsob pohřbívání. Mrtvého ukládali do individuálního hrobu v natažené poloze, jinak tomu bylo jen v nejstarších hrobech. U sebe měl několik předmětů: muži válečný sekeromlat a někdy i mlat, kdežto ženy – jejichž hrobky jsou však mnohem vzácnější – měly zlaté či měděné šperky a několik kusů hliněného nádobí. Potom se hroby zasypaly, zpravidla směsicí hlíny a kamení, čímž vznikl pahrbek nazývaný mohylou; odtud i název ‚mohylového lidu‘, jímž někdy bývají tito kočovní válečníci označováni. Svérázné rysy jejich civilizace umožnily sledovat, jak postupovali z jihu Ruska k západu (…). Přesouvali se na obrovské vzdálenosti, ženouce před sebou stáda skotu a ovcí. Za nimi následovaly volskými spřeženími tažené vozy, na nichž se tísnily ženy, děti i majetek skládající se ze zlatých šperků, kovových ozdob a někdy i koberců. Na obrovské rozloze, kterou ovládali, vzniklo v příhodných oblastech několik středisek a prožilo svou dobu slávy. Tato střediska se rozvinula v době bronzové a některá se dochovala až do doby křesťanství. Četná byla v hornatých krajích. Jedno bylo v Luristánu, ovládajícím Mezopotámii, druhé v oblasti Talyše východně od Kaspického more a třetí na Kubáni, severozápadně od Kavkazu. Východněji, na Sibiři a v Mongolsku, existovala další důležitá střediska, mezi nim i jedno v Andronově, asi padesát kilometrů severně od Minusinska; jiné, které leželo v Altajském pohoří, jižně od Minusinska, tvořilo hranici mezi Sibiří a Mongolskem. Poslední významné středisko bylo na planině Ordos, asi pět set kilometrů od Pekingu. Tak se v celé stepi vytvořila civilizace skvělých jezdců, obratných lukostřelců, pastýřů kočujících ze záliby… O době, kdy mohylová civilizace nabyla svého charakteru, máme jen nejasnou představu. Víme však, že asi tři tisíce let před naším letopočtem muselo žít severně od Kavkazu, na Kubáni, poměrně početné obyvatelstvo, které známě dík dochovaným mohylám a jehož vývoj můžeme sledovat.”

V souvislosti s popisem pohřebních zvyků i Mauduit potvrzuje nordickou identitu těchto lidí, stejně jako jejich postupný vzestup k větší civilizovanosti postavený na jejich vrozených vlohách, který se projevil větší sociální diferenciací (Ibid., s. 41-42): „Tehdy člověk znal jen nářadí kamenné. Mrtvý byl severského typu, byl individuálně pochován ve skrčené poloze v prostém hrobě, když ho předtím jeho druhové posypali červeným barvivem. Objevem kovu lidé zbohatli, a tím se zvětšily společenské rozdíly. Některé mohyly lze vskutku pokládat za opravdové knížecí hrobky: byly to jámy z kamene či polen. Mrtvý měl u sebe několik sošek, zlatých, bronzových, stříbrných či měděných předmětů a příznačnou válečnickou sekeru.“

Jejich západní část pak zamířila do Evropy (Ibid., s. 42): „Když nadešel jeho čas, tento lid dychtící po bojích a prodchnutý obrovskou dynamičností se vydal na cestu do Evropy.“

Raní R1a indoevropané měli kmenový stát založený na jednotě rodinných klanů, který byl držen pohoromadě silným systémem rodinného práva s otcem jako hlavou rodiny. Národ byl veden šlechtou tvořenou náčelníky, jejichž moc v rámci klanu byla ovšem značně omezena. V principu si lidé byli rovni a svobodní.

Rovněž tak se vysoko ctila rodina a podporovala porodnost, mnoho dětí bylo považováno za požehnání, naopak bezdětní byli považováni za ty, od nichž se bohové odvrátili. Tento trend je sledovatelný u indických Árijců, Peršanů, starých Řeků i Římanů.

Společnému původu Árijců odpovídá i jejich sociální organizace, vyznačující se členěním na rody, klany a kmeny. Klíma (1977, s. 12): „Kmeny se dělily v rody, které obývaly vsi; rody se rozpadaly v rodiny, které držely jednotlivá hospodářství. Kmenové oblasti bychom mohli nazvat župami.“ Toto členění se v době árijských invazí projevilo i v nejednotě árijských nájezdníků; mnohdy docházelo k tvrdým střetům i mezi jednotlivými kmeny.

K indoevropské kultuře patřilo i sledování rodu po mužské linii. Patriarchát Árijců vedl k jasnému uspořádání v rodině i společnosti: otec byl nezpochybnitelnou hlavou rodiny, všechny veřejné funkce byly vyhrazeny pouze mužům, sledovala se mužská rodová linie (odtud zřejmě dodnes existující zvyk na Západě, kdy žena po sňatku přebírá příjmení manžela). Právní postavení žen bylo podle zákonů poměrně špatné, ale zdá se, že se nedodržovaly příliš přísně a ženy zastávaly čestné místo v rodině i společnosti.

Jednou z kulturních paralel s dalšími indoevropskými kmeny může být i skutečnost, že zpočátku byli králové či náčelníci árijských kmenů voleni a jejich moc byla omezena poradními sbory a šlechtou. Jde o obdobu vojenské demokracie, s níž se můžeme setkat u raných Germánů, Slovanů, Řeků či u Chetitů.

Nakonec také náboženství ukazuje na společný původ; náboženství jednotlivých indoevropských kmenů je velmi podobné: hierarchie božstev, v čele bůh nebes, důraz na nebesa a nebeské fenomény.

Brzy zveřejníme další část: III.  Arbinci a Árijci – tvůrci klasických civilizací Řecka a Říma i dalších středomořských kultur


Poznámky:

(1) Dalšími dvěma bělošskými Y-haplogrupami jsou I a N. Ty se však vyskytovaly u původního kromaňonského obyvatelstva Evropy a I zřejmě i u západní (evropské) germánské větve nordiků, což znamená, že stály stranou vzniku prvních velkých civilizací Východu a pro tento výklad nemají velký význam. I je dnes rozšířena hlavně v severní a severozápadní Evropě (a jedna její podskupina i na Balkáně) a N ve východní a severovýchodní Evropě.

(2) Příslušnost k haplogrupě ovšem není jasná známka rasové příslušnosti; je totiž dána určitou mutací u vzdáleného mužského předka, která se pak může přenášet na potomky i přes rasově smíšené vztahy. Avšak je to statisticky spolehlivá indicie pro velké populační skupiny – čím více se daná haplogrupa v určité skupině vyskytuje, tím spíše je toho antropologického/rasového typu, s nímž je daná haplogrupa obecně spjata. Statisticky totiž platí, že určité haplogrupy stále obecně (statisticky) a jednoznačně převažují u jednotlivých rasových skupin.

(3) Bohužel zatím není příliš jasno v haplogrupách příslušníků harappské kultury v údolí Indu. Vzhledem k tomu, že podle koster i dobovým vyobrazením šlo o europoidy mediteránního typu, zřejmě dosti podobný tomu sumerskému, je racionální předpokládat, že s nimi byli spřízněni i po stránce genetické. V tom případě by tedy rovněž patřili k haplogrupě R1b. Vyobrazení na sochách (viz proslulá soška kněze či krále či socha muže nalezené v Mohendžo-Daru – viz Wheeler, 1973, které ukazují velmi podobné rysy jako sochy Sumerů – viz výše). Tomu by nasvědčovalo i jejich historické pozadí a kulturní paralely; obojí opět ukazuje ne spojitost se Sumery. Kinder a Hilgermann (1998, s. 27): „Někdy mezi 3200-2800 se Sumerové usadili na jihu Mezopotámie. Jejich původ není znám, snad přišli z východu a spřízněni s nositeli harappské kultury.“ Bič (1990, s. 34): „Poukazuje se na i na příbuznost nebo aspoň podobnost sumerských památek s protoindickou kulturou v Mohendžo-daru a Harappě.“

Je ovšem také možné, že Harappané patřil k nějaké starší haplogrupě, z níž R1b a R1a vzešly, tedy z R1, případně mohli náležet k příbuzné R2 haplogrupě.

(4) Spojení mezi R1a a indoevropskými nordiky tedy není univerzální; zřejmě se týká pouze jejich východní asijské divize, která byla charakterizována v nejčasnějších dobách kočovnou kulturou na asijských stepích se šňůrovou keramikou, válečnými sekeromlaty a mohylami. Jejich jazyky většinou patřily k východní satemové větvi indoevropských jazyků (dnes k ní patří zejména jazyky slovanské). Ovšem například jazyky Chetitů nebo Tocharů patřily k západní kentumové větvi.

Západní část nordických indoevropanů (po jazykové stránce se vyznačující kentumovými indoevropskými jazyky) spjata s haplogrupou R1b. Tito nordici pak asi tvořili jádro původních Keltů, Římanů (viz i Klyosov) a snad i část nordiků, kteří přišli do Řecka. Dále se zdá, že nordičtí indoevropané na severu a severovýchodě byli spjati s haplogrupou I1.

(5); (6) Je třeba upozornit, že Günther a Schäfer byli poněkud ve vleku nacistické ideologie a nordicismu (tj. domněnky o nadřazenosti nordického typu) a v himalájské oblasti a Tibetu hledali zbytky nordického typu, odkud podle některých nacistů pocházel. Tato přesvědčení jsou samozřejmě mylná, nicméně jejich samotné antropologické nálezy jsou platné, navíc potvrzeny dřívějšími i pozdějšími antropology, badateli a historiky, kteří neměli s nacismem nic společného.


Zdroje:

Pozn: U některých drobnějších dat jsou zdroje uvedeny přímo v textu.


Studie, knihy a články on-line:

Studie

Klyosov (a Rozhanski) o historických migracích R1b Arbinců a R1a Árijců z hlediska genetiky:


O Arbincích:

Klyosov, Anatol: Ancient History of the Arbins, Bearers of Haplogroup R1b, from Central Asia to Europe, 16,000 to 1500 Years before Present.

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, květen 2012: http://www.scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?paperID=19567


O členění haplogrupy R1b a o historii jejích bílých nositelů podrobněji:

Klyosov, Anatol: Haplotypes of R1b1a2-P312 and related subclades: origin and “ages” of most recent common ancestors. Červen 2011, on-line zde: http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~villandra/McKinstry/I2b1/Haplogroup%20R1/R1b_Proceedings_4_6_2011.pdf


O Árijcích:

Klyosov, Anatol a Rozhanskii Igor: Haplogroup R1a as the Proto Indo-Europeans and the LegendaryAryans as Witnessed by the DNA of Their Current Descendants

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, únor 2012: http://www.scribd.com/doc/99488100/Haplogroup-R1a-as-the-Proto-Indo-Europeans-and-the-Legendary-Aryans-as-Witnessed-by-the-DNA-of-Their-Current-Descendants-A-Klyosov

Rozhanskii, Igor a Klysosov, Anatol: Haplogroup R1a, Its Subclades and Branches in Europe During the Last 9,000 Years.

Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, srpen 2012: http://www.scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?paperID=21698


Obecněji o bílých i nebílých haplogrupách a jejich historii:

Klyosov, Anatol: DNA Genealogy, Mutation Rates, and Some historical Evidence Written in the Y.Chromzome, Part II: Walking the Map. Journal of Genetic Genealogy, 5(2): 217-256, 2009. http://www.jogg.info/52/files/Klyosov2.pdf

Ke zbývající R1a haplogrupě v Íránu:

Regueiro, M. et al.: Iran: Tricontinental Nexus for Y-Chromosome Driven Migration. Human Heredity 2006; 61:132–143.

on–line: http://www.yhrd.org/files/b465c9a4e956626445689b1dd11409ef27e60d0f.regueiro2006.pdf


O Kurdech:

Hennerbichler, Ferdinand: The Origin od Kurds. Publikováno on-line ve SciRes – http://www.SciRP.org/journal/aa, květen 2012.

on-line: http://scirp.org/journal/PaperInformation.aspx?PaperID=19564

O příslušnosti Tutachamona, Amenhotepa III. a Achnatona k R1b:

http://www.eupedia.com/forum/threads/25663-Pharaoh-Tutankhamun-Akhenaten-and-Amenhotep-III-were-R1b

O vysokém zastoupení R1b (a I) u křesťanské komunity v Libanonu, která si udržela více z genofondu bílého předmuslimského obyvatelstva:

Zalloua, Pierre A. et al.: Y-Chromosomal Diversity in Lebanon Is Structured by Recent Historical Events.  Am J Hum Genet. 2008 April 11; 82(4): 873–882.

on-line: http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/?term=Zalloua%20PA%5Bauth%5Dhttp://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2427286/

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0002929708002061

K druhému údaji o haplogrupách Arménů (ne z eupedie): http://www.khazaria.com/genetics/armenians.html

Studie k 15 % haplogrupy R1b u Koptů (publikováno – únor 2008):

http://jewsandjoes.com/israelite-and-noahic-haplogroup-hypotheses.html


Obecné informace o haplogrupách obyvatel starověkých civilizací:  http://www.eupedia.com/forum/threads/25163-Y-DNA-haplogroups-of-ancient-civilizations


Info k Dákům, kteří vykazovali nordické rysy a byli příbuzní Thráků a Ilyrů (a Frýgové byli údajně R1a jako odštěpek Thráků):

http://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1kov%C3%A9
Výzkumy o dávných nordicích v Číně:


O genetickém výzkumu bílých mumií:

Genetic testing reveals awkward truth about Xinjiang’s famous mummies, (AFP), 19 April 2005.

on-line:
http://www.khaleejtimes.com/displayarticle.asp?xfile=data/todaysfeatures/2005/april/todaysfeatures_april37.xml&section=todaysfeatures


O Mairovu výzkumu nordických mumií v Číně:                                                                      Hadingham, Evan: The Mummies of Xinjiang. Friday, April 01, 1994; the April 1994 Issue.

on-line: http://discovermagazine.com/1994/apr/themummiesofxinj359#.UVXhsVczSRQ

O R1b a R1a, zbývající bílé krvi zděděnou po původním bílém osídlení oblasti (Tocharové) u Ujgurů:

http://en.wikipedia.org/wiki/Genetic_history_of_the_Turkish_people


Migrace nordiků do Číny a jejich kulturní přínos zde:

Deavin, Mark: Aryans – Culture Bearers in China.  National Vanguard, 117 (March-April 1997), p. 13-16.

on-line: http://library.flawlesslogic.com/china.htm


O evropských haplogrupách a základním rozdělení europoidních haplogrup:

Wiik, Kalevi: Where Did European Man Came From? Journal of Genetic Genealogy, 4:35-85, 2008.

on-line: http://www.jogg.info/41/Wiik.pdf


O pozitivní/negativní korelaci evropských/neevropských haplogrup s kognitivními schopnostmi:

Rindermann, Heiner; Woodley Michael A.; Stratford, James: Haplogroups as evolutionary markers of cognitive ability.

Intelligence, Volume 40, Issue 4, July–August 2012, Pages 362–375.

on-line: http://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/05/haprinderm.pdf

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0160289612000529

Obecné informace o haplogrupách obyvatelstva Evropy a zemí východně/jižně od Evropy: http://www.eupedia.com/europe/european_y-dna_haplogroups.shtml


Lynn o rozdílech v IQ a dalších ukazatelích v Itálii a Španělsku ve vztahu ke genetickému přimíšení tmavších populací z Východu a severní Afriky:

Lynn, Richard: In Italy, north–south differences in IQ predict differences in income, education, infant mortality, stature, and literacy, 2009. Vyšlo v Intelligence 38 (2010), s. 93–100.

on-line: http://affaritaliani.libero.it/static/upl/ric/0000/richard_lynn_north_south_differences_in_iq.pdf

Lynn, Richard: IQs in Italy are higher in the north: A reply to Felice and Giugliano. Vyšlo v Intelligence 40 (2012), s. 255–259.

on–line: https://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/03/iqs-in-italy-are-higher-in-the-north-a-reply-to-felice-and-giugliano.pdf

Lynn, Richard: North-South Differences in Spain in IQ, Educational Attainment, per capita Income, Literacy, Life Expectancy and Employment. Mankind Quarterly, Vol. 52, Nos. 3-4 (Spring-Summer  2012), s. 265-291.
on-line (jen abstrakt): http://www.mankindquarterly.org/spring_summer2012_lynn.html


IQ skóry národů: http://www.rlynn.co.uk/pages/article_intelligence/t4.asp

http://www.photius.com/rankings/national_iq_scores_country_ranks.html

Jobling, Ian: What is the West? Part II. Vyšlo na White America, 8. 2. 2008.

on-line: http://whitelocust.wordpress.com/the-history-of-western-religion/what-is-the-west-part-ii/


Knihy:

Coon, Carleton S.: The Races of Europe. Macmillan Company, New York 1939.

on-line: http://www.theapricity.com/snpa/racesofeurope.htm

Günther, Hans F. K.: The Racial Elements of European History. Methuen And Company, London 1927.  [G. C. Wheeler, trans.]

on-line: http://marchofthetitans.com/earlson/hfk/reoehcover.htm

Stoddard, Lothrop T.: The Rising Tide of Colour. Scribner, New York 1922.

on-line: http://cdn.preterhuman.net/texts/unsorted/RisingTideOfColor.pdf

Galton, Francis: Hereditary Genius. Macmillan and Co., New York 1982.

on-line: http://galton.org/books/hereditary-genius/text/pdf/galton-1869-genius-v3.pdf

Lynn, Richard: Race Differences in Intelligence – An Evolutionary Analysis. Washington Summit Publishers Augusta, GAA National Policy Institute Book, Washington 2006.

on- line: http://www.velesova-sloboda.org/antrop/lynn-race-differences-in-intelligence.html#_06

Rushton, Phillipe J.: Race, Evolution, and Behavior. A life History Perspective. Transaction Publishers, New Brunswick 1997.

on-line: https://lesacreduprintemps19.files.wordpress.com/2012/11/jp-rushton-race-evolution-behavior-unabridged-1997-edition.pdf

Baker, John R.: Race. Oxford University Press, Oxford 1974.

on-line (ke stažení): http://depositfiles.com/files/hdtworr83


Literatura – knihy a články:

Knihy

Zamarovský, Vojtěch: Na počátku byl Sumer. Panorama, Praha 1983.

Zamarovský, Vojtěch: Jejich Veličenstva pyramidy. Československý spisovatel, Praha 1975.

Zamarovský, Vojtěch: Řecký zázrak. Mladá fronta, Praha 1972.

Zamarovský, Vojtěch: Dějiny psané Římem. Mladá fronta, Praha 1967.

Burian, Jan et al.: Antická kultura. Orbis, Praha 1961.

Bič, Miloš: Při řekách babylónských, Vyšehrad, Praha 1990.

Burian, Jan: Řím – světla a stíny antického velkoměsta. Svoboda, Praha 1970.

Miltner, Vladimír: Indie má jméno Bhárat. Panorama, Praha 1978.

Klíma, Otakar: Sláva a pád starého Íránu, Orbis, Praha 1977.

Schreiberovi, Hermann a Georg: Zaniklá města, Vyšehrad, Praha 1977.

Haughton, Brian: Tajemství minulosti. Alpress, Frýdek-Místek 2007.

Malkowski, Edward F.: Před nástupem faraonů. Volvox Globator, Praha 2007.

Johnson, Paul: Civilizace starého Egypta. Academia, Praha 2002.

Kaplanek, Andrzej: Po stopách synů slunce. Alpress, Frýdek-Místek 2006.

Maudiut, J. A.: Keltové. Panorama, Praha 1979.

Kinder, Hermann a Hilgermann, Werner: Encyklopedický atlas světových dějin. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Smith, Grafton Elliot: Dějiny člověka, Jan Laichter, Praha 1938.

Růžička, Jaroslav: Biologické základy eugeniky. Eugenická knihovna, Praha 1922.

Kilian, L.: Zum Ursprung der Indogermanen, Bonn 1983.

Wolf, Josef: Lidé celého světa, Práce, Praha 1979.

Krušina, Zdeněk: Tajné dějiny lidstva 1. Eminent, Praha 2000.

Šusta, Josef; Groh, Vladimír et al.: Dějiny lidstva I. – Světla východu a Helady. Melantrich, Praha 1940.

Pressová, Ludwika: Stará Kréta. Panorama, Praha 1978.

Moscati, Sabatino: Staré semitské civilizace. Odeon, Praha 1969.

Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Odeon, Praha 1967.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku. Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Huf, Hans-Christian: Vzestup a pád mocných říší. Alpress, Frýdek-Místek 2008.

Bradford, Ernle: Sultánův admirál. Orbis, Praha 1974.

Kaufman, Hans: Evropa a Maurové. Panorama, Praha 1982.

Tyldesley, Joyce: Kleopatra – poslední egyptská královna. Domino, Ostrava 2009.

Geiss, Imanuel, Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Kondratov, Alexandr: Atlantidy moře Thetys. Lidové nakladatelství, Praha 1989.

Klíma, Otakar: Společnost a kultura starověké Mezopotámie, Nakladatelství čs. Akademie věd, Praha 1962.

Pringleová, Hather: Velký plán – hitlerovi vědci a holocaust. BB/art, Praha 2008.

Gibbon, Edward: Úpadek a pád římské říše. Levné knihy, Praha 2010.

Parker, Geoffrey et al.: Atlas světových dějin. Knižní klub, Praha 1999.

Menghi, Martino: Encyklopedie starověkého Řecka, Perfekt, Košice 2003.

Zamarovský, Vojtěch: Za tajemstvím říše Chetitů, Mladá fronta, Praha 1961.

Hrozný, Bedřich: Nejstarší dějiny Přední Asie, Indie a Kréty (4. vyd.), Melantrich, Praha 1949.

Vidal-Naquet, Pierre et. al.: Dějiny lidstva, Mladá fronta – Argo, Praha 1999.

Daicoviciu, Hadrian: Dákové. Mladá fronta, Praha 1973.

Claire Lallouettová, Ramessova říše. Levné knihy, Praha 2009.

Wells, Hebert George: Stručné dějiny světa. Družstevní práce, Praha 1931.

Souček, Jan: Dějiny pravěku a starověku, Vyd. a nakl. Práce, Praha 1997.

Heyerdahl, Thor: Staré civilizace a oceán, Panorama, Praha 1983.

Gumiljov, Lev Nikolajevič: Hledání vymyšlené říše. Mladá fronta, Praha 1974.

Darkevič, Vladislav Petrovič: Argonauti středověku. Panorama, Praha 1984.

Bardtke, Hans: Příběhy ze starověké Palestiny, Vyšehrad, Praha 1990.

Geiss, Imanuel: Dějiny světa v souvislostech, Ivo Železný, Praha 2005.

Avdijev, Vsevolod Igorevič: Dějiny starověkého východu. Státní nakl. pol. literatury, Praha 1955.

Wheeler, Mortimer: Dávná civilizace v údolí Indu, Mladá fronta, Praha 1973.

Graham, P. et al.: Encyklopedie – Zeměpis světa. Columbus, Praha 2002.

Day, J. V.: Indo-European Origins. Institute for the Study of Man, Washington, DC 2001.

George La Piana: Foreign Groups in Rome During the First Centuries of the Empire. The Harvard Theological Review.

Duff, A.M.: Freedmen in the Early Roman Empire. Engl: W Heffer and Sons, Ltd., Cambridge 1958 (1928).

Mackenzie, Donald A.: Indian Myth and Legend, 1913.

Muir, John: Original Sanskirt Texts, 1858.

Lamb, H.: Genghis Khan: The Emperor of All Men, Thornton Butterworth, London, 1928.

Lamb, H.: Tamerlane: The Earth Shaker, Thornton Butterworth, London, 1929.

Brent, P.: The Mongol Empire: Genghis Khan, His Triumph and his Legacy, Weidenfeld & Nicolson, London 1976.

Jeffreys, E., M. Jeffreys & R. Scott: The Chronicle of John Malalas. Australian Association for Byzantine Studies, Melbourne 1986.

Scarre, C.: Chronicle of the Roman Emperors. Thames and Hudson, London 1995.

Sieglin, W.: Die blonden Haare der indogermanischen Völker des Altertums. J. F. Lehmanns Verlag, Munich 1935.

Baltzer, H.: Rasse und Kultur: Ein Gang durch die Weltgeschichte. Alexander Duncker Verlag, Weimar 1934.

Dunan, M & J. Bowle (eds.): Larousse Encyclopedia of Ancient and Medieval History. Paul Hamlyn, Feltham 1968. [D. Ames & G. Sainsbury, trans.]

Gayre of Gayre, R.: Miscellaneous Racial Studies, 1943-1972: Volume II.  Armorial, Edinburgh 1972.

Grant, M.: Dawn of the Middle Ages. Weidenfeld & Nicolson, London 1981.

Guillaume, A. [trans.]: The Life of Muhammad: A Translation of Ibn Hisham’s “Sirat Rasul Allah”. Oxford University Press, Oxford 1987.

Günther, H. F. K.: Rassenkunde des jüdischen Volkes. J. F. Lehmans Verlag, Munich 1930.

Günther, H. F. K.: Die nordische Rasse bei den Indogermanen Asiens. J. F. Lehmans Verlag, Munich 1934.

Lewis, B.: Race and Slavery in the Middle East: An Historical Enquiry. Oxford: University Press, Oxford 1990.

Mitchell, D.: Pirates. Thames & Hudson, London 1976.

Payne, S. G.: A History of Spain and Portugal: Volume One. University of Wisconsin Press, Madison 1973.

Reader’s Digest Association: The Last Two Million Years. Reader’s Digest Association, London 1974.

Siragusa, G. B. [ed.]: Centenario della nascità di Michele Amari. Virzi, Palermo 1910.

Sordo, E.: Moorish Spain. Cordoba, Seville, Granada. Crown Publishers, New York 1962. [I. Michae, trans.]

John Malalas, Chronographia.

Pliny the Elder, Naturalis Historia.

Suetonius, De Vita Caesarum: Divus Iulius, Divus Augustus, Tiberius, Caligula, Divus Claudius, Nero, Galba, Otho, Vitellius, Divus Vespasianus, Titus, Domitianus.

Diamond, Jared: Osudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky

a ocel v historii. Columbus, Praha 2000.


Články

Dočkalová, Martina: Blonďáci z Hindukúše, Svět 8/2011, s. 24-25.

Kumar, G. D.: JIES, 1, 1973, s. 66 – 67.

Merivale, Charles: The Romans Under the Empire, vol. 2.

Frank, Tenney: Race mixture in the Roman Empire. American Historical Review, Volume 21. 1916.

Vollers, K. (1910): “Über Rassenfarben in der arabischen Literatur.” In Siragusa (1910) pp. 84-95.

von Schwerin, H.: (1960) “Nordic Elements in Afro-Asia.” Northern World IV (2) pp. 24-30.

von Schwerin, H.: (1964) “European Elements in Afro-Asia.” Mankind Quarterly IV pp. 127-133.

Weyl, N. (1967): “The Arab World: A Study of Biogenetic Disintegration.” Mankind Quarterly VIII pp. 26-43.

Fossier, R. (1968): “The Beginning of Europe’s Expansion.” In Dunan & Bowle (1968) pp. 298-321.





|Autor: R.O.|Zdroj: bratrstvi.net|18.4.2013|