Ale vždyť máš pravdu, kamaráde, odvěcuji hned. Závist v tom je jistě také, to je přirozená vlastnost člověka stejně jako láska a nenávist. Ale je ve tvé reakci jen jedním z mnoha faktorů následujících jako samozřejmý důsledek odhalení toho zvráceného stavu, kdy si kapitalisté žijí v přepychu a druzí dřou bídu. Oni se rádi obhajují tím, že za nimi stojí studium a dřina. Tomu nevěříš snad ani ty, kamaráde, je to spíše bezohlednost. I kdyby tomu tak bylo, tak studium a dřina – a co oni ví o dřině a skutečné vzdělanosti? – nikoho neopravňuje k tomu nabývat bohatství na úkor druhých. Jistě, i já jim závidím jejich soběstačnost, po ní přeci touží každý člověk na zemi, ale ne každý člověk má v sobě tolik sobectví, aby si to bohatství vydobyl na úkor desítek i stovek druhých. Anebo tolik hlouposti a zaslepenosti, že si neuvědomuje, že jen proto může tolik těžit z vlastnictví svých prosperujících hotelů a fabrik, jen proto, že zisk teče do jeho kapes na úkor těch, kteří se na práci podílí obdobnou měrou.
Jasně, tak to funguje, odpovídá mi Emil. Práce se tvoří, ale její produkty tečou ke kapitalistům, k držitelům kapitálu. Ale jde to snad jinak? Už jsme se přeci shodli, že lidé jsou od přirozenosti závistiví, lakomí, je to jako začarovaný kruh. Ne všichni jsou kolektivisté jako my dva. Ty je navíc paušalizuješ, to není dobré.
Jde to jinak, zvýšil jsem hlas. Lidé jsou především tvarovatelní, většinové stádo, co jde za silnými, schopnými, nechává se vláčet. A tak dnes bohužel to stádo otročí v kapitalistické hře finančních bossů, kteří mají moc a sílu. Ale sílu má i naše hnutí, naše hnutí není stádním, naše hnutí právě z řady vystupuje, má sílu vůle a smysl pro kolektiv. Z toho plyne, že pokud zbavíme moci egoisty, jejichž mysl se točí kolem peněz a obchodu, aby vládly zájmy lidu a národa, pak bude přirozené realizovat politiku bez finančních otrokářů a jejich sluhů, politiku postavenou na rovnosti příležitostí, kde bude prosperovat podnikatel i dělník, kteří se mají mít přeci především vzájemně v úctě - zemi jsou zapotřebí oba. A nepaušalizuji je, ale reflektuji nastavený systém, samozřejmě jsou všude výjimky, ovšem vládnoucí kapitalismus vede lidi k bezohlednosti. Řešením je revoluce.
Emil mi však nikdy za pravdu nedá: Jsi idealista. Je to samo osobě pěkné, idealismus neškodí, ale měl by jsi se vrátit od snů k realitě.
A ty jsi zakaboněný pesimista, člověk slov a ne činů, takoví revoluci nedělají. Já věřím, že se změny dočkám a svůj život žiji jen pro to. Můj osud jednotlivce je mi lhostejný, nikdy se nepoddám, abych v životě konal službu těm sobcům. Než žít život v otroctví, raději v chudobě a cti, abych jednou odešel s hlavou nahoře.
|Autor: Erik Lamprecht|Zdroj: delnickamladez.cz|31.5.2013|
