K sepsání tohoto článku o cikánech nás vedl fakt, že cikánský problém jako problém vztahu majority a minority v ČR existuje a je opomíjen nebo zcela překrucován. Jako problém se ukazuje jak v současném běžném životě občanů, tak i v současné vědě, kde jsou některá témata z politických důvodů tabuizována a zkreslována. Je prezentována jediná oficiální „pravda“. Tato „jejich“ pravda je však jediná pravda, která je chráněna trestním řádem.
Základní motto tohoto článku zní: Která jiná menšina se v průběhu staletí v našem geopolitickém prostoru tak minimálně přizpůsobila většinové společnosti? Adaptace cikánů (tím myslíme asimilaci i akomodaci) je za staletí minimální. Nepřijímají téměř žádné hodnoty naší kultury. Naopak přijímají velmi rychle všechny negativní sociální jevy, které existují v majoritní společnosti, za své. Jako sociálně patologické jevy máme na mysli kriminalitu, zneužívání drog, prostituci, dětskou prostituci apod.
Přes všechny výzkumy (dříve cikánologie, dnes „romistiky“, tj. bádání o cikánech - romech) o nich mnoho nevíme. Např. otázka etnogeneze, datování migrace, sedentarizace a postavení cikánů v jednotlivých historických epochách vývoje společnosti, nejsou dosud odborníky zpracovány.
Co víme a vidíme z běžného pohledu: žijí v cikánských osadách nebo polokočovným životem, infiltrují svým typickým způsobem města i velkoměsta. Jsou k poznání na první pohled: typické prvky oblečení, hlučnost, cikánština, odstup od dodržování gádžovských hygienických, kulturních a zákonných norem. Množí se geometrickou řadou. K tomu Hlubocký (v roce 1988) vtipně poznamenává, že se ve 21. století stanou v ČSSR většinovým národem a tím skončí éra romologie a začne období gádžologického výzkumu.
V tomto světle musím snad jako v jediném souhlasit s Pavlem Sedláčkem z bývalé Národní strany (internet) :
„Poznat tuto skupinu, poznat ji v plném světle její nepřizpůsobivosti, nízké vzdělávatelnosti a prakticky minimálních sociálních, morálních a etických hodnot, je základním atributem soužití s cikány. Je nutné vědět, vedle koho musíme žít“.
„Pavel Sedláček – Národní strana“
K pochopení různého používání slova cikán - rom v textu musíme předeslat následující:
Slovo cikán vzniklo z řeckého slova ACINGAOI - cikán. Slovo rom je novotvar. Pochází z cikánštiny a znamená člověk - člověk z jejich kmene. Slovo rom se objevilo v r. 1969 až 1973, kdy působil Svaz cikánů-romů, který byl později u nás zrušen. Označení cikán bylo vyměněno oficiálně na kongresu cikánů „Romani Union“ v roce 1971 v Londýně. Zde také vznikla jejich vlajka: světlá-zelená s vozovým kolem kočovníků ve znaku. Z toho lze také vyvodit, že cikáni jsou vlastně jediní lidé a ti ostatní jsou ne-lidé. Tak začala jejich emancipační snaha. Dnes je nám vnucováno právě označení romové. Sami se tak pojmenovali, ale od středověku se pro ně jiný výraz než cikáni nepoužíval. Je to podobné, jako by Němci chtěli, abychom jim najednou říkali „Dojčové“, neboť rodilý Němec je „Deutscher von Geburt“.
Pochopitelně má snaha cikánů o jejich přejmenování logickou motivaci. Se slovem cikán se váže mnoho pejorativních souvislostí - lže jako cikán, (moravsky a slovensky - cigánit - lhát), krade jako cikán, kouří jako cikán za pařezem apod. Tyto souvislosti vznikly v průběhu věků ze zkušenosti lidu s cikánským etnikem.
I v dalších evropských jazycích je slovo cikán známé - namátkou :
Na území Polska je cikánské etnikum bezpečně zaznamenáno až v 15. století. V dokumentech se objevuje jméno "cygan". V německy mluvících zemích se objevuje slovo „Die Zigeuner“ - cikáni.
španělsky: cikán - cíngaro; m, (cikán - bohemio; m)
italsky: cikán - zingaro; m
rusky: cikán - (fonet. cikan)
francouzsky - Tsigane - cikán
Cikáni přišli do Francie z Čech s dekretem od krále a protože byl vydaný v Čechách (La Boheme) a českým králem (le roi de Boheme), francouzský lid pojmenoval nově příchozí podle země, ze které přišli, tedy les Bohemiens, obyvatelé Čech – obdobné neblahé ztotožnění Čechů a cikánů nastalo ve Španělsku a zůstalo dodnes v jejich slovníku: pojmenování cikánů jako „bohemio“.
K historii jejich původu a příčin migrace:
Nová bádání naznačují, že cikáni náleželi kdysi k původnímu obyvatelstvu Indie. Asi v době kolem 2000 -1500 před n.l. bílé árijské kmeny z Persie vtrhly do Indie a zničily původní indickou civilizaci na řece Indu. V té době se také začal vytvářet zvláštní společenský systém s přísným a zásadním oddělením árijců od neárijců. Dobyvatelé rozdělili společnost na čtyři základní varny - stavy, na stav bráhmanů - kněží a učenců, stav kšatrijů - bojovníků, stav vajšjů - obchodníků a zemědělců a konečně stav šúdrů - řemeslníků a dělníků. Mimo stáli tzv. nedotknutelní - neárijci. Tento systém měl oddělit árijce od neárijců. V době 4-3. stol. před naším letopočtem byli již tzv. „nedotknutelní“ omezení pouze na některé lesní kmeny v severní Indii.
Podle Manuova naučení (Mánuvadharmašástra) Šúdrové, i když ve čtyřech základních varnách - stavech zaujímali poslední čtvrté místo, byli považováni za árijce. Kdežto Parias (pariové) náležejí ke skupině tzv. „nedotknutelných lidí“, kteří stojí mimo stavy, neboť pro ně je všeobsažný soubor mravních zásad a povinností nezávazný (Dharma).
Někteří současní autoři spojují cikány s vykázaným lidem Pariá a „nedotknutelných Čandálů“ z Manova zákoníku, protože byli po století v nízkém postavení a stále kočovali - a to vše si přinesli z Indie do Evropy. Názor se opírá o Manuúv zákoník:
„Mohou bydlet jen mimo obec, nádoby jejich smějí býti jen střepy a nedovoluje se jim ničeho kromě psů a oslů; jejich oděvem budiž roucho mrtvých, šperky ať nosí železné. Budiž odsouzeni k věčnému putování. Každý poctivý člověk ať se jich štítí; s nikým nesmějí obcovat a obchodovat, jen výlučně mezi sebou samými.“
Milena Hübschmannová, Kdo jsou Romové ? V: Nový Orient, č.5,Praha 1972, s. 144-148
Lze tedy souhlasit se závěrem, že impulsem pro migrační vlnu cikánů se mohlo stát dobytí Indie árijskými kmeny z Persie a následné zorganizování společnosti systémem, který oddělil árijce od neárijců.
Příchod cikánů do Evropy:
Cikáni se stali součástí evropských dějin před sedmi stoletími. Šlo pravděpodobně o první vlnu a některé historické poznámky o nich hovoří již před rokem 1350. První zmínky o cikánech z první vlny pochází z roku 1416 ve starých letopisech, že „se cikáni po české zemi vláčeli a lidi mámili. Rok potom objevují se v Němcích“. Kriegk D. d. Bürgerth. „Říkali, přicházejíce z Čech (Behaim), že jdou z Egypta do Říma papeži se zpovídat.“ V roce 1422 jsou první záznamy z Itálie.
V století 15. se tedy objevují přesnější zmínky v českých zemích a mají kronikářský charakter. Objevují se záznamy o udělených almužnách a především jsou zde záznamy o drobných krádežích a žebrotě. Objevovali se jako kejklíři a hudebníci, kdy přicházeli do vesnic a panských dvorů.
„Přišli z Egypta, neuhlazení, černí, chudí lidé s ženami a dětmi“. Conrad Justinger, Berner Chronik von Anfang der Stat Bern 1819, s. 381.
Roku 1523 přišli zas do české země a navštívili Prahu. „V den sv. Lamperta přestěhovali se ze Starého města Pražského na Nové a leželi mezi pilaři pod Slovany v některých domích několiko dní a potom na Malou stranu se brali.“ Staří letopiscové, s. 462 v Palackého Starých letopisech českých.
Cikáni vyprávěli zkazky, pověsti a legendy: Prohlašovali o sobě, že jsou křesťanskými psanci. Uváděli, že se jejich předkové nehostinně zachovali k Panně Marii, když prchala s Ježíškem před Herodesem do Egypta.
Christian Wurstisen, Basler Chronik, Kniha IV., Basilej 1590, s. 240 : „Sie gaben für Ihr Ursprung were von denen Egyptern, welche Joseph und Marie (das sie für Herodis grim mit dem neuwgebornen Herren Jesu in Ihr Landt entflohen) kein Herberge geben wöllen, dashalb sie Gott weislos in das Ellend verstossen hette.“
Údajně jim papež v Římě uložil pokání, že se mají 7 let v chudobě světem potulovat a nikdy nesmí spát na lůžku. Tato egyptská legenda v různých variantách žila v různých kronikách dále, ovšem pokud by cikáni skutečně přišli z Egypta, museli by podle bible označit svoji původní vlast názvem „Mezr“ nebo „Mizraim“, tento název se užíval běžně ve staré či starší době. Pojmenování Egypt vzniklo mezi učenci až v pozdější době, cikáni však nikdy neříkali, že přišli z Mezru. Je to zřejmá lež a cikáni si těmito legendami zajišťovali příznivé přijetí u křesťansky založeného obyvatelstva.
Martin Block, Zigeuner, Ihr Leben und Ihre Seele, Leipzig 1936, s. 32
Politická opatření, kterými se společnost snažila řešit problémy s cikány území České a bývalé Československé republiky:
V patnáctém století byla Evropa překvapena z jejich příchodu. Zpočátku nebyli cikáni v českých zemích nijak pronásledováni a naopak jim byly dávány různé milodary. Jejich prohřešky se řešily stejně jako u jiných kriminálníků. Pro jejich chování a život na pomezí společnosti se jejich „zlatý věk“ střídá s obdobím nedůvěry, která postupně přerůstá v otevřenou represi, k níž dala církev své oficiální požehnání již roku 1427, kdy cikány pařížský arcibiskup exkomunikoval z církve. Zatímco na německém území se proticikánské vyhlášky objevovaly již na konci patnáctého století, ze záznamů našich kronikářů a z knih počtů vyplývá, že jim byly peněžité dary na našem území poskytovány přinejmenším ještě v roce 1596.
Potulný a z hlediska morálky „nemravný“ život, náboženská vlažnost, početnost putujících tlup, parazitní způsob obživy a stále častější konfrontace s místním obyvatelstvem budily větší a větší odpor všech vrstev společnosti.
První známou perzekucí bylo vydání augsburského ediktu Maxmiliána I. (z roku 1500) „o vypovězení všech cikánů ze země“ v Německu. Edikt byl v následujících desetiletích dále zostřován. Po roce 1557 byla prakticky povolena jakákoliv soukromá iniciativa při potírání "tureckých špehů", to znamená, že dopadený cikán mohl být kýmkoli beztrestně zabit. Úřední postup byl poněkud složitější - při prvním přistižení zbičování do krve, oholení brady a hlavy, roztržení chřípí a vyhnání ze země. Při druhém dopadení upálení na hranici. Tato opatření se vztahovala na všechny cikány.
V českých zemích se proticikánské nálady začaly stupňovat poté, kdy ze založení požáru v Praze v roce 1541 byli podezříváni právě cikáni. Rovněž zde byli podezříváni, že jsou turečtí špehové.
Pro skupiny cikánů žijících v tehdejším Turecku, kteří pracovali pro tureckou armádu především jako řemeslníci, byla v roce 1541 "zákonem o cikánském sandžaku" zřízena zvláštní administrativně - správní jednotka (příslušnost k ní byla dána vykonáváním určitých prací, popř. bydlištěm, vztahovala se totiž i na cikány žijící v blízkosti vojenských pevností). V čele této správní jednotky stál státní úředník se sídlem nejprve v Turecku a později na Balkáně. Příslušníkům cikánského sandžaku byla odpuštěna část daní a dalších poplatků. Cikáni se v té době také uplatnili přímo v turecké armádě. Například v 18. století bránili Kosovo před Rakušany.
Roku 1545 vydal Ferdinand I. mandát, jímž nakazoval, aby cikáni byli vypovězeni ze země. Přesto zde však stále ještě vládla zřejmě příznivější atmosféra než v sousedních krajích, neboť Ferdinand musel své nařízení v průběhu dalších let opakovaně obnovovat.
Leopold I. (1657-1705) v roce 1689 cikány ze svého území vypověděl a v roce 1697 je prohlásil za psance:
„…V červnu roku 1689 způsobili žhářové tito v Starém a Novém městě Pražském kladenými ohni tak ohromný požár, že mu přes devět set domů v oběť padlo a obyvatelstvu nezměrná škoda způsobena byla. Poněvadž bylo vyšetřováním soudním zjištěno, že se ve žhářství tomto účastnili též cikáni, již se tehdáž v četných tlupách po Čechách potulovali, vydali čeští místodržící dne 21. srpna 1689 ke všem krajským úřadům dekret, aby veškeří cikáni, kteří do tří dnů zemi neopustí, bez milosti byli oběšeni. Již tehdáž skončilo množství těchto hnědých synův kmene hindostanského na šibenici, ale všeobecná honba na cikány počala v Čechách po vydání cís. dekretu dne 11. července 1697, jímž byl potulný tento lid za psance prohlášen a mimo zákon postaven. Dvanáct hodin po vyhlášení řečeného dekretu nastal všude hon na cikány a v celých tlupách byli nešťastní synové Indie po stromech věšeni, aby pohledem na ně byli následující je druhové jejich od vkročení do země zastrašeni.“
Josef Svátek: Obrazy z kulturních dějin českých, II. Díl, Praha 1891, str. 210-216
Josef I. v represivní politice pokračoval a v roce 1706 nařídil, aby byly podél hranic rozmístěny výstražné tabule s varovnými nápisy a s vyobrazením cikánů, kteří neuposlechnou zákazu a hranici přestoupí: oběšení muži, mrskané ženy a děti.
V té době v severním Německu perzekuce vrcholila nařízením pruského krále Bedřicha Viléma I. z roku 1725, podle něhož měli být všichni cikáni starší 18 let bez rozdílu pohlaví oběšeni.
Pro české země císař Karel VI. (1711-1740) nařídil nejen tvrdé stíhání a trestání cikánů, ale i tresty pro ty, kteří by jim poskytovali jakoukoli pomoc.
Patent císařem Karlem VI. dne 22. ledna 1726 za účelem tímto ve Vídni vydaný, zní v překladu takto:
I. ,,Všichni cikáni, kteří v královských českých dědičných zemích od kohokoliv dopadeni budou, ať považují se jako dříve za psané (vogelfrei).
II. Kdyby některý cikán při postihnutí dal se na útěk a nemohl být polapen, jest každý oprávněn jej hned (in loco) zastřeliti, aneb jakýmkoliv způsobem zabíti.
III. Byl-li některý cikán polapen, ať se ihned spoutá a dobře uvězní.
IV. Mužové cikánského plemene ať se ihned provazem utratí.
V. Silným, osmnáctého roku však ještě nedosáhnuvším cikánským klukům (Buben), pak všem dospělým ženským cikánské roty, ať kat v království českém uřízne pravé, v markrabství moravském, vévodství slezském a markrabství kladském pak levé ucho. Po přestálém tomto trestu musí každý cikán neb cikánka vystaviti a odpřisáhnout hrdelní revers, že se nikdy do dědičných zemí království českého nevrátí; po té ať je kat metlami mrská a za hranice té které země odvede.
VII. Kdyby postižení takovíto kluci cikánští, nebo cikánky ještě nějakého zločinu se byli dopustili, a nebo kdyby po prvním trestání opět do zemí království českého se vrátili, ať se jim ihned druhé ucho uřízne a ostatní svrchu uvedené tresty ať se při nich opakují.
VII. Kluci cikánští neb cikánky jimž již jedno neb obě uši chybí, nebo kteří na zádech nějaké trestné znamení vypálené mají, ať se po dostihnutí a uvěznění mečem odpraví, jelikož se se vší určitostí dá souditi, že jsou nenapravitelní (Incorrigibilitaber).
VIII. Takovíto odsouzenci mohou se, což se jim milostivě dovoluje, z přisouzeného jim trestu odvolati a soud apelační může toho nebo onoho delikventa milosti císařské odporučiti."
IX. Téhož patentu, jenž zní: ,,Aby se ale tato škodlivá cikánské sběř (dieses schädliche Zigeuner-Gesindel) co nejdříve právu dodána a úplně vyhubena býti mohla, tedy se všechněm obyvatelům vůbec, vrchnostem, úředníkům a rychtářům ale zvláště pod dole uvedenými tresty přísně poroučí a nařizuje, aby tuto sběř, kdyby jí někde, jmenovitě ale v lesích postihli, ihned nejbližším úřadům udali, ji schytati a právu odevzdati pomáhali. Kdyby ale některá vrchnost, některý úředník, rychtář neb kdokoliv jiný dle výkazů těchto nejednali a cikánům při jich potulování se jakýmkoliv způsobem pomáhali, propadají následujícím trestům: osoby zámožné zaplatí 100 dukátů; nemají-li po ruce peněz, zabaví a prodá se jejich majetek. Osoby chudé jiným způsobem se potrestají.“
„Hrůzný tento císařský zákon byl od místodržících českých zvláštním cirkulářem dne 12. března 1726 ve všech městech a u všech úřadů oznámen. Mimo to vyvěšeny byly po hranicích tabule, na nichž zákon ten napsán, a tresty, jaké na cikány čekaly, vymalovány byly. Že se úřadové podle něho ihned a přísně řídili, toho podávají nám domácí naše archivy zřejmých důkazů.“
Jan Karel Hraše: Persekuce cikánů v zemích Koruny české v XVIII. Století. In: Světozor, roč.5, č.2-4, Praha 1871
Německý učenec, statistik, kulturní historik a profesor filozofie Heinrich Moritz Gottlieb Grellman (7.11.1753 -13.10.1804) naprosto přesvědčivě dokázal indický původ cikánů ve svém objevném stěžejním díle Die Zigeuner - Ein historischer Versuch über die Lebensart und Verfassung, Sitten und Schicksahle dieses Volks in Evropa nebst ihrem Ursprunge vydaném v roce 1783.
Jejich nejzákladnější etnický znak - tmavší pleť cikánů - vysvětluje Gerllmann „kouřem a špinavostí“ - cikány označuje „za neustálé lupiče“ (v prvním tvrzení se ovšem mýlil, neboť tmavá pleť je jedním ze znaků rasové odlišnosti). Prohlásil je za „Paris“, „Ekelhaftig“, „Ungeheuer“ a „Unstäten Rauber“ - nečistí, oškliví, nevzhlední a neustálí lupiči. Dále uvádí že: „Cikáni již dlouho žijí v lůně uprostřed vyspělých národů, aby nás přesvědčili, že sami nejsou s to, pouhými příklady jiných lidí se vymanit z pout neřesti...“ Tato téměř věštecká věta platí stejně v současnosti.
Rakousko-uherské právní předpisy:
Výnos vídeňského ministra vnitra „O kočovných cikánech“ (1888-1927)
Tento předpis vycházel z předpokladu, že vyřeší-li se nežádoucí pohyblivost cikánů, budou zároveň vyřešeny i jejich sociální problémy. Základní metodou byly administrativní soupisy a evidence vedené bezpečnostními orgány státu. Nejvýznamnější právní normou byl výnos vídeňského ministra vnitra „O kočovných cikánech“ ze dne 14. září 1888, který platil v českých zemích až do roku 1927.
Podle paragrafu 1 tohoto zákona byli za „potulné cikány" považováni „... cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící, kteří po cikánsku žijí, a to v obojím případě i tehdy, mají-li po část roku - hlavně v zimě - stálé bydliště“. V textu je dále uvedeno, za jakých okolností byly cikánům vydávány tzv. kočovnické listy. Existovalo Ústředí pro evidenci potulných cikánů. Povolení k táboření uděloval starosta obce - a po celou dobu táboření měl u sebe kočovnický list. Úřady mohly určit místa, kam byl vstup kočovným cikánům zakázán. Podle paragrafu 12 bylo možné kočovným cikánům kdykoli odebrat kterékoli dítě bez udání důvodu. Dítě pak bylo umístěno do náhradní rodiny nebo do ústavu (jsou uvedeny instituce určené pro umisťování dětí z rodin kočovných cikánů).
Tento zákon de facto přestal platit za 2. světové války, kdy byla přijata podstatně tvrdší opatření. De iure byl zákon zrušen 12. 7. 1950 usnesením vlády ČSR č. 88/1950 Sb.
Po rakousko-uherském vyrovnání přistoupil vídeňský ministr vnitra k novému, přísnějšímu nařízení, zaměřenému především na navracení cikánů, kteří by nelegálně překročili hranici a na postihy potulných cikánů, specifikované ve výnosu vídeňského ministerstva vnitra ze 14. září 1888. Uhry k podobnému opatření přistoupily až v roce 1916, kdy budapešťské ministerstvo vnitra zakázalo potulku a ty, jež nařízení neuposlechnou, nařídilo postrkem dopravit zpět tam, kam domovsky příslušeli.
Přestože byli cikáni za první republiky oficiálně uznáni za svébytnou národnostní menšinu (a ve sčítání lidu v roce 1921 byla cikánská národnost, stejně jako židovská, zvláště vymezena), Československo nadále vůči cikánům uplatňovalo zákon o potulce z roku 1885 a státní úřady jim nadále věnovaly mimořádnou pozornost. Snaha o asimilaci se projevila v roce 1927 přijetím zákona č. 117 o potulných cikánech, ke kterému o necelý rok později přibyla i prováděcí nařízení, čímž praktická stránka „řešení cikánské otázky“ nabyla zcela konkrétní podobu: zásadní význam se připisoval řádně vedené evidenci cikánů.
K prvnímu soupisu došlo za asistence četnictva a policie v období mezi červnem 1928 a srpnem 1929. Téměř čtyřiceti tisícům cikánů starších čtrnácti let, kteří byli zaevidováni, byla následně vystavena "cikánská legitimace". Pokud se na výzvu státních orgánů k šetření nedostavili, hrozily jim nejrůznější tresty, ať již zabavení určité části majetku nebo odejmutí průkazu. Cikánské legitimace, které byli povinni při sobě neustále nosit a na požádání státních úřadů se jimi prokazovat, byly postupem času vydávány nejen kočovným či polokočovným cikánům, ale vůbec všem cikánům na území republiky.
Kočovní cikáni navíc museli žádat o kočovnický list, jež úřady vystavovaly nejen za přísných podmínek, ale které kočovníky a jejich životní styl navíc značně omezovaly: „kočovní cikáni... dostávali cikánské legitimace. Jest to knížka, která obsahuje na první straně evidenční číslo cikána, jméno a státní příslušnost. Na druhé straně jsou pak osobní data, stav, které řeči ovládá a podpis. Na třetí stránce jest uveden popis držitele legitimace, případně jeho zvláštní znamení. Na následujících stránkách jsou otisky všech deseti prstů a to jest hlavním poznávacím znakem zabraňujícím falšování a výměnu legitimací. Pak jest v legitimaci ještě deset oddělení pro popis cikánských dětí. Legitimace vyplňuje a upravuje Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze a zasílá je okresnímu úřadu, v jehož okresu byl dotyčný cikán podroben soupisovému řízení, aby legitimaci ověřil a vydal.“
V Německu byla nejprve přijata opatření oddělující Sinty (subetnická skupina německých cikánů) a ostatní cikány od jiného obyvatelstva (zákaz sňatků s árijci, zákaz výkonu kočovných živností atp.). Následovalo další opatření - internační tábory, kde měli být cikáni soustředěni pod policejní ostrahou. Mezi lety 1935 -1938 vzniklo na území Německa několik takových táborů, kam byla odsunuta část cikánů. Na konci roku 1938 vydal šéf SS a německé policie Heinrich Himmler výnos o potírání cikánského zlořádu, na jehož přípravě se spolu s policejními experty podíleli odborníci na rasově-biologický výzkum pod vedením Dr. Roberta Rittera z Výzkumného ústavu rasové hygieny a populační biologie. Všechna opatření proti cikánům řídila kriminální policie. Jejich cíl podle zmíněného výnosu spočíval v „rasové separaci všech cikánů od německého národa“. V listopadu 1939 bylo cikánům nařízeno usadit se a byl proveden jejich soupis.
Na sklonku roku 1939 nařídilo protektorátní ministerstvo vnitra svým oběžníkem všem podřízeným úřadům, aby cikány vyzvaly k okamžitému usazení, na něž byla určena dvouměsíční lhůta. Ti z nich, kteří se nařízení nepodřídili, byli umísťováni do kárných pracovních táborů zřízených v souladu s nařízeními vlády z března a dubna téhož roku: cikáni z Čech do tábora v Letech u Písku, moravští cikáni pak do Hodonína u Kunštátu. V roce 1942 byly oba tábory na základě nařízení o preventivním potírání zločinnosti po říšskoněmeckém vzoru oficiálně změněny na sběrné tábory a od 1. 8. 1942 na tábory cikánské: za účelem „...vyloučit cikány, cikánské míšence a osoby potulující se po cikánském způsobu ze společnosti a vychovat je k práci, pořádku a kázni". Tak byly z bývalých táborů pro asociály a cikány v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu vytvořeny tzv. rodinné cikánské tábory, do kterých byla postupně soustředěna část cikánů z českých zemí. Na toto nařízení protektorátní vlády pak navazoval soupis všech cikánů, cikánských míšenců a cikánským způsobem žijících osob, který byl proveden ke dni 2. srpna 1942. Byly pořízeny nové daktyloskopické karty všech osob starších šesti let a fotografie osob starších šestnácti let. Všem, které soupis zahrnoval, byly odňaty živnostenské a kočovnické listy.
Podle evidenčních soupisů, které nucené usazení provázely, se na území protektorátu nacházelo zhruba sedm tisíc cikánů. Téměř totožný počet potvrdil i soupis ze srpna 1942, během nějž byli cikáni okamžitě děleni do dvou skupin: v první se ocitli ti, které četníci či příslušníci kriminální policie definovali jako osoby bez zaměstnání nebo osoby, na které by měla být uvalena policejní preventivní vazba. Ti pak byli s ostatními rodinnými příslušníky okamžitě převezeni do cikánských táborů. Ostatní cikáni byli pouze varováni, že zanechají-li zaměstnání či projeví-li nechuť k práci, bude s nimi naloženo stejně. V Letech se však mezitím horečně pracovalo na dostavbě tábora, neboť původní kapacita záhy nestačila.
Za Slovenského státu měli cikáni zákaz cestovat veřejnými prostředky a zákaz vstupu do veřejných prostor, tedy i měst a obcí, které mohli navštěvovat pouze v některých dnech, a to v předem stanovených hodinách. Cikánské děti nesměly za války navštěvovat školu a cikánská obydlí nesměla být blíže než dva kilometry od veřejných cest.
Politická řešení, právní normy a sociální situace cikánů v období II. světové války není možné v rozsahu tohoto textu popsat. Téměř všichni cikáni byli vyčleněni jako tzv. asociální osoby a byli soustředěni do „kárných pracovních táborů“. Důležitou skutečností je však fakt, že do politiky i práva byla vnesena rasová teorie, která byla rovněž důležitou složkou ideologie. Byly rozvíjeny dvě formy. Antropologický pohled považuje za geneticky méněcenné takzvané „cizí rasy“ (Židy a německo-černošské míšence). Druhou formou byla teorie rasové hygieny, podle níž jsou určité skupiny osob vyčleněny uvnitř jedné rasy jako geneticky méněcenné. Za takové osoby jsou pokládáni homosexuálové, duševně zaostalí, zločinci z povolání a asociální osoby. Cikáni stáli mezi oběma formami a byli spojováni jak s „rasově cizími“, tak s asociály. V knize R. Rittera „Der nicht sesshafte Mensch“ (Neusídlený člověk) autor zdůvodňuje méněcennost cikánů. Dokazoval, že cikány, i když jsou „árijského“ původu, potulný způsob života vedl k míšení s především asociálními a kriminálními živly. „Cikáni jsou jako Židé bez vlasti. Na jedné straně je těžko odvést je od potulného života. Na druhé straně tam, kde se usadí, rozmnožují neužitečnou, asociální a kriminální sebranku.“ Tak se vyvinul z cikánů typ biologicky méněcenný, respektive bezcenný. (Kladivová V., Konečná stanice Auschwitz - Birkenau, Olomouc 1994, s. 10,11.)
Ve světle nových zjištění vědy však docházíme k přesvědčení, že cikáni původem nejsou árijci, ale neárijci - tedy jak bylo shora popsáno „Paris“.
V období poválečného Československa došlo k několika migračním vlnám cikánů ze Slovenska, zvlášť z jeho východních oblastí do Čech a na Moravu. Důvody byly ekonomické. Po válce byl územní pohyb cikánů uvolněn. Ze sociologického hlediska bylo zcela novým jevem překotné „vstěhování“ se cikánského obyvatelstva do měst. Příliv cikánů do Čech a na Moravu potvrdil první poválečný soupis cikánů v Československu provedený orgány ministerstva vnitra v roce 1947. Ze soupisu vyplynulo, že na území republiky žije 101 190 cikánů a z toho 16 756 (16,6 %) v Čechách a na Moravě. Soupis zjišťoval i počet „nenapravitelných asociálů“ a počet žijících v pásmu 30 km od státních hranic. V takto vymezeném „pohraničí“ žilo v českých zemích 25 % cikánů. Soupis z roku 1947 se stal východiskem pro první úvahy o možnostech řešení tzv. cikánského problému v Československu.
Za komunistického režimu v druhé polovině 50. let začíná nové období relativně intenzivní snahy státní správy i dalších orgánů o zásadní řešení narůstajících problémů cikánského obyvatelstva v původních i nových sídlech.
K řešení „cikánské otázky“ přistoupil po téměř dvouletých přípravách Ústřední výbor KSČ v dubnu 1958. Za hlavní příčinu bránící vyrovnání sociální nerovnosti cikánského obyvatelstva označil „kočování“ a „kočovný způsob života“.
Završením přípravy bylo přijetí zákona č. 74/1958 Sb., o trvalém usídlení kočujících osob. Na tento zákon navazoval komplexní program odstranění projevů „faktické zaostalosti způsobu života“.
Komplexní program byl koncipován jako asimilační proces. Cílem „převýchovného působení“ mělo být nejen odstranění projevů „faktické zaostalosti způsobu života“, ale i problémů vyplývajících z reálných etnických odlišností způsobu života a kultury cikánského obyvatelstva. Opět byl vypracován soupis „kočovných osob“ (1959). Cílem mělo být zastavení „nežádoucího pohybu cikánského obyvatelstva“ a soupis měl sloužit také jako podklad pro další opatření, které se týkalo „likvidace nežádoucích soustředění - cikánských osad a čtvrtí“. Organizovaný rozptyl cikánů se však minul účinkem a cikánský problém nebyl opět vyřešen, neboť rozptyl nedosáhl plánovaných parametrů a byl nadále převyšován samovolným migračním pohybem cikánů ze Slovenska do českých zemí.
Další taktikou k vyřešení masivního cikánského problému byla v letech 1970 - 1989 tzv. „společenská integrace“. Za spoluúčasti dvou cikánských společenských organizací - Zväzu Cigánov-Rómov i Svazu Cikánů-Romů - prvních v historii - byl definován „program společenské integrace“. Jeho cílem bylo dosáhnout vyrovnání sociální nerovnosti cikánského etnika s ostatním obyvatelstvem v Československu.
Po roce 1990 vlády opakovaně jednaly o situaci cikánů (nyní již romů) a investovaly do této oblasti nemalé finanční prostředky. Tyto prostředky a administrativa neúměrně zatížily státní kasu a aparát. Cikáni jsou nadále hluční a nepořádní nájemníci a neplatiči nájemného. Stále přibývá cikánských rodin, které lehkomyslně přišly o střechu nad hlavou, žijí u svých příbuzných v přeplněných bytech či v provizorních objektech nebo se pokoušejí odejít do zahraničí. Emigrace cikánů je problémem ve vyspělých západních zemích a negativně poznamenaly pověst nového českého státu v zahraničí. Například v roce 1994 byl ve Velké Británii přijat zákon proti kočování osob. Přes všechny snahy vzdělanost cikánské populace zůstává na stejné úrovni. Dokonce se v některých případech dále snižuje. Řada cikánských dětí (převážně z olašských rodin) nechodí do školy vůbec. Stále se zvyšuje podíl cikánů na trestné činnosti. Relativně častý je i výskyt dalších sociálně patologických jevů (např. prostituce, zneužívání drog, gamblerství). Běžné je využívání trestně neodpovědných dětí k trestné činnosti, dále je vysoký podíl dětí a mládeže na kriminalitě a narůstající problém cikánských mladistvých gangů. Zvláště v některých cikánských komunitách dochází v důsledku šíření závislosti na heroinu k rozpadu systémů celých rodin. Mezi sociálně nejslabšími „slovenskými” cikány je rozšířeno zejména čichání těkavých látek.
Demografická fakta podle výsledků sčítání:
Rok 1970 - ČSR 219 554 cikánů, z toho 60 279 v České republice.
Rok 1980 - ČSR 288 440 cikánů, z toho 88 587 v České republice.
V demografické skladbě cikánské populace je charakteristický vysoký podíl mládeže do 18 let (51 %, z toho dětí do 15 let 38 %) a vysoká reprodukce cikánského obyvatelstva (o 96 % vyšší porodnost proti ostatnímu obyvatelstvu). V současné době se do počtu cikánů na našem území nejvíce promítá přirozený přírůstek a nikoliv migrační přírůstek.
Závěrem lze říci, že z těchto skutečností pramení distance majoritního obyvatelstva vůči cikánskému etniku. Z exkurzu do historie cikánů je zřejmý bezpočet snah o řešení cikánské otázky od pokusů o asimilaci po nejtvrdší represi. Přesto se do současné doby nepodařilo tento problém vyřešit a z cikánů se zřejmě nestane etnikum, které by akceptovalo kulturní hodnoty naší civilizace. Zůstává tedy otázka jak dál. A právě vyvolat otázku jak dál bylo cílem tohoto textu…
|Autor: Zasláno e-mailem|Zdroj: svobodnyodpor.info|10.6.2013|
Kladivo na dvounohý hmyz - Rudolf Jičín
před 7 lety
