Nacionální socialismus není „dogma“

V posledních letech pomalu mizí snaha lidí o jakoukoliv společenskou angažovanost. Lidé mají ve zvyku řídit se heslem: „nehas, co tě nepálí!“ Uzavírají se do svých vlastních ulit a přestává je zajímat okolí. Nejjednodušší je svést toto jednání na dobu komunismu a tvrdit, že časem se to vylepší, jak se nám to snaží vtlouci do hlavy naše média. Nastolení komunistické vlády však bylo jednou z možností vyrovnání se s prohrou hitlerovského Německa. Levicové myšlenky tehdy odrážely celospolečenský názor, neboť nacionální socialismus byl svojí prohrou zdiskreditován. Tedy historický vývoj má svojí logiku a svádět dnešní nešvary na tyto
historické události je nesmysl, ačkoliv musíme připustit obrovskou morální devastaci, kterou způsobili právě komunisté. Komunisté však svojí diktaturou naprosto popřeli levicové (lépe řečeno Marxistické) ideály a zdiskreditovali tím takové pojmy, jako jsou solidarita, rovnost či svoboda. Možná zní takové pojmy spíš jako levicové, ale pokusím se vysvětlit, jaká je jejich pravá podstata, nikoliv ta, která je nám předkládána z úst levičáků či z médií.

Společnost, která by se totiž nedržela takových základních principů, by nikdy nemohla v dlouhodobém horizontu existovat. Vznikla by autokratická, totalitní a bezideová společnost. Takový model odstraňuje jakoukoliv lidskou hodnotu, člověk se stává nástrojem k plnění ideálu, který však ztrácí svůj smysl. Ideál se totiž stává ontologickým substančním principem, který se svou etickou konsekvencí dostává jednotliviny lidských myšlenek do spárů absolutního univerza, ze kterého není úniku. Není pak možné zkoumat co jsou věci kolem nás, protože vše je totalitně určeno. Ideál každého z nás pak ztrácí svojí hodnotu, stává se buď součástí substančního univerza, nebo každá jiná představa o stejném ideálu musí být eliminována. Dochází tedy k odosobnění ideálu od člověka a tím pádem se stává prázdným pojmem. Ideál již není doménou všech, kteří v něj věří, ale stává se nástrojem k udržení mocenské struktury. Jednotlivec tak ztrácí smysl, myšlenky každého jedince se rozplývají v názorové šedi, což konzervuje společnost, zastavuje její vývoj. Teprve dialektika, tedy prosazování antagonistických zájmů dává společnosti dynamický vývoj. Mnoho filosofů dokonce tvrdí, že revoluce jsou hybnou silou dějin, tedy že ona dialektika kvalitativně posouvá společnost. Dialektika je však možná jen v rámci sobě rovnocenných parterů a navíc dialekticky diskutovat spolu mohou pouze dva (či více) různí lidé s různými názory. Tedy aby byla možná dialektika, musíme uznat různost a jedinečnost každého z nás. Čistá dialektika nás však může přivést do pasti relativismu a k postmodernímu odstranění úplně všeho totalitního. Jenže k diskusi potřebují oba lidé společný jazyk, tedy něco, co je spojuje, co je jednotné.

Bez jistého univerza, jako jsou morálka, etika, není možné, aby jakákoliv společnost fungovala. Nemůže přece někdo svévolně krást, zabíjet, prodávat drogy… Jinak řečeno jistá univerzální pravidla musí být ve společnosti pevně, totalitně dána, ale podstatná je však dialektika. Taková koncepce vede k narovnání vztahů ve společnosti, uznání hodnoty každého jedince, který je ochoten zaujímat ve společnosti své místo, respektovat jisté etické normy a tyto normy také vytvářet. A to je možné pouze tehdy, bude-li záruka svobody (v míře, potřebné k osobnímu rozvoji), bude-li mít můj názor stejnou hodnotu jako názor mého kolegy, partnera… a pokud se nebudu ohlížet jen na své osobní zájmy. Jinými slovy svoboda, rovnost a solidarita. Vlastní forma politické moci již pak není podstatná.

Je tedy otázkou, která z dnešních ideologií se takové koncepci nejvíce blíží. Extrémní levice nechce připustit cokoliv, co by mělo být pevné, trvalé, totalitní. Jakákoliv pevně stanovená pravidla jsou pro ni nepřípustná, neboť by údajně mohly omezovat člověka. Naproti tomu kapitalisté chtějí co nejvíce zakonzervovat nynější stav, tedy to, aby lidé, kteří mají peníze, měli i politickou moc, aby tak chránili svůj majetek a ještě jej rozšířili. Samozřejmě, pro určitou elitu je tato situace ideální, ale všimněme si, že je tato elita schopna jít v mnohých metodách sebeudržení až na pudovou podstatu člověka a tomu je velmi těžké se ubránit (zkuste si někdy přečíst časopisy jako Bravo, Top dívka atd., všechny se snaží zakořenit komerční styl života u tak náchylné skupiny, jako jsou například dívky v pubertě, všimněte si, jak se snaží z nich vyrobit ovce, které zajímá jen jestli mají „in“ oblečení a jestli mají chodit s Pepíkem nebo Karlem nebo pokud možno s oběma najednou a pokud nemají „super hadry“ a šest „kluků“, nemají ve společnosti šanci). Někteří lidé si dokonce myslí, že je pro ně kapitalismus nejlepší možnou formou společenského uspořádání, ačkoliv právě oni nejvíce reálně strádají. Díky různým „vymoženostem“ jako jsou mega obchodní centra, multikina a mobily s foťákem si to bohužel neuvědomují.

Takže pokud nejste zaslepení pozlátkem kapitalismu a nejste ani schopni uvěřit snovým představám nádherného komunismu, musíte hledat dál. A dříve či později přijdete na to, že jediným východiskem se dnes stává nacionální socialismus, který zachovává určité pevně stanovené morální a etické normy, ale zároveň se snaží o dynamický vývoj společnosti. Už z názvu je jasné, které hodnoty musí být totalitně udržovány, jsou to: všeobecné národní povědomí a tedy národní sounáležitost, schopnost solidarity v rámci takové sounáležitosti, ale s nacionálním socialismem je také spojena úcta k rodinně a k tradicím. Na druhé straně diskuse, vzdělávání, kritiky apod. dávají prostor pro vyjádření každého člověka a k jeho rozvoji. Nicméně musí být jasno v tom, že nikdo NS nesmí chápat jako modlu. Nacionální socialismus není bible, korán či nějaké svaté učení. Nacionální socialismus je směr, který se neustále vyvíjí a je na nás, aby se vyvíjel tím nejlepším možným směrem. Proto je třeba se neustále vzdělávat, číst mnoho a mnoho literatury a také se vyjadřovat k dnešním problémům


|Autor: Redakce| Zdroj: odpor.info