Dnešní noc je nejslavnější nocí v roce. Temné síly zapomnění a rozpadu se prohánějí krajinou a rozkládají poslední zbytky řádu starého světa. Vše, k čemu jsme snad kdy mohli cítit náklonnost je nyní pryč: proměněné v sutiny a nánosy prachu. Nezbylo již nic, čemu jsme přikládali důležitost a o čem jsme si mysleli, že to milujeme.
V nastalém tichu a nejhlubší temnotě polární noci jsme zůstali osamoceni. Nikdo nám nestojí po boku: žádný z našich padlých kamarádů, kteří bojovali pod stejným praporem jako my, ani žádná z žen, pro niž kdy plálo naše srdce. Jsme tu jen my, zoufale sami, pouze v přítomnosti svých vlastních sil; všude okolo se rozprostírá pouze tma a chlad rozechvívající naše zesláblá těla.
Smrt a rozpad se mohou týkat jen toho, co je pomíjivé: árijská duše je však věčná. Nic ji nemůže zničit, nic ji nemůže zabít. Může utrpět tvrdý úder, může prožít palčivou bolest, ale nikdy nemůže zemřít. Není jedu, který by ji dokázal zničit, neboť vždy povstane znovu: mocnější a silnější, než kdykoli předtím. Pod příkrovem zimního ledu tepe ohnivé srdce, jímž protékají věčné síly naší rasy. A toto srdce nelze nikdy umlčet.
Tak jako krajina spálená zimním mrazem na jaře rozkvete a tak jako se požárem sežehnutá louka opět zazelená, tak se i krev naší rasy skrze naši vlastní vůli opět probudí k životu. Do nastalé temnoty a nicoty opět vyjede Wotan v čele svých vojsk, která skrze čistou vůli árijských bojovníků a čistou lásku árijských valkýr dají povstat novému světu: nové posvátné árijské Říši.
Mají-li mít tyto síly otevřenou cestu, nesmí jim nic stát v cestě. Jakákoli zahleděnost do již neexistující minulosti a sentimentální vzdychání nad ní jsou jen prohlubováním chaosu a zatemňováním moci kolující v našich žilách. Ten, kdo chce v sobě samém pocítit odvahu árijského bojovníka a napít se nápoje nesmrtelnosti podávaného jeho valkýrou, musí začít tady a teď: u sebe, v tichu a temnotě vlastní duše.
Právě nyní, v nejhlubším stádiu nigreda, kdy byly veškeré iluzorní formy starého světa pohlceny absolutním chaosem, máme možnost rozpoznat světlo skryté v temnotách a nakonec pochopit, že my sami jsme oním nesmrtelným světlem, z jehož paprsků je utkán svět. Pak poznáme, že my jsme oním světlonošem, na něhož čekáme, a že právě skrze nás povstane onen svět, po němž jsme tak dlouho toužili a jemuž jsme tolik obětovali. Pochopíme, že my sami jsme tím skutečně posledním avatárem, v jehož příchod vkládáme tolik nadějí.
|Autor: Antal|Zdroj: radicalrevival.wordpress.com|25.12.2013|
