Miguel Serrano – Hitler & Jung

Následující text je překladem z anglického překladu pořízeného Alexem Kurtagićem ze španělského originálu, který byl publikován v novinách El Mercurio de Santiago 29. listopadu 2003. Poznámkami opatřil autor anglického překladu.

Kniha C. G. Jung Speaking (C. G. Jung hovoří), od profesora Williama McGuireho, byla nedávno přeložena do španělštiny a vydána nakladatelstvím Trotta pod názvem Encuentros noc Jung. V této knize se nachází i Jungovy vzpomínky na okamžik, kdy viděl společně Hitlera a Mussoliniho promlouvající k masám posluchačů.

Zatímco Mussolini byl obyčejný člověk — „lidská bytost,“ dalo by se říci, byť okouzlující —, Hitler, „postrádaje individualitu, zmatený národní kolektivní duší a ovládaný jeho kolektivním nevědomím,“ obyčejný nebyl. A Jung by dodal: „Nejen kolektivním nevědomím jednoho národa, ale celé rasy, Árijské rasy. A právě z tohoto důvodu by jeho posluchači, dokonce i tací, kteří neumějí německy, pokud by byli Árijci, byli jeho slovy uchváceni a zhypnotizováni; protože on ztělesňuje je všechny — on za všechny z nich hovoří. A pokud takto hovořil tím, že křičel, tak proto, že se skrz něj vyjadřoval celý národ, celá rasa.“[1] Tudíž je Hitler inkarnací árijského boha Wotana. Hitler jím je posednutý; není již déle lidskou bytostí. A Jung ho dokonce přirovnává k proroku Mohammedovi, a čím později byl a stále je pro islámský svět.

Nevěřím, že by profesor Jung kdy četl Kibuzekovu knihu Adolf Hitler – můj přítel z mládí, nejdůležitější knihu, která kdy byla o německém Führerovi napsána, a která nás v potvrzení Jungových dohadů osvítí jako žádná jiná, podrobně líčící scénu, jež se odehrála jedné noci v Kubizekovu a Hitlerovu mládí, kdy se oba přátelé účastnili ztvárnění Rienzi Richarda Wagnera v Linci. Na Hitlera tato opera tak zapůsobila (a ve které vycítil své budoucí drama), že ve večerním šeru kráčel tiše se svým přítelem po ulicích a do lesů, do hor. A Kubizek vzpomíná na chvíli, kdy ho Hitler chytil za ruku a promluvil, jakoby byl v transu, s hlasem, který mu nepatřil, s úžasem naslouchajíce sám sobě. Mluvil o Německu, o Němcích, a o tom, co by pro národ udělal: naprostou revoluci. A toto prohlašoval rakouský chlapec, ne starší než šestnáct let, naprostý nikdo. Kubizek také prozrazuje, že o mnoho let později, kdy Adolf Hitler již byl německým Führerem, mu tuto pozoruhodnou scénu oné vzdálené noci z jejich mládí připomněl. A Hitler mu řekl, „Ano, nikdy jsem na to nezapomněl; protože to je ten moment, kdy vše začalo . . .“

A Jung tuto zkušenost rozvinul, když řekl: „Víte o věcech, o kterých vy sami nevíte, že o nich víte a o kterých nevím, že bych o nich také věděl . . .“

Jung byl ve třicátých letech bezpochyby silně fascinován národně socialistickým fenoménem, který se svou drtivou silou hrozil, že se rozšíří po celém světě. A přijal také předsednictví ve Všeobecné zdravotnické společnosti pro psychoterapii, kde nahradil Göringova bratra.[2] Krom toho se již v té době rozešel s Freudem, a tak mohl vyvinout svou teorii o „kolektivních nevědomích,“ dávaje tak nacismu k dispozici působivou zbraň — kterou však nacismus nikdy nepoužil, a to díky nedůvěře hitlerismu vůči čemukoli, co pocházelo z psychoanalýzy a její terminologie.

Není pochyb o tom, že konec války byl pro Junga katastrofou. Ten se obával, že by celá jeho práce mohla být zničena, protože ho spojovala s hitlerismem, byť i pouze „filosoficky“; a také kvůli jeho konceptu archetypu, odkazujícímu na Wotana a Višnua, čímž se Adolf Hitler, posednutý Wotanem, stával avatárem, „obývaným“ takto vnější božskostí — mimozemskou božskostí, jak by se řeklo dnes. Ke konci svého života Jung poprvé ve své předmluvě k mé knize The Visits pf the Queen of Sheba odhalil, že archetyp je nadvědomá Entita; tedy Bůh, nikoli „reprezentace instinktů,“ jak byl do té doby jeho stoupenci definován.

Obávajíc se zničení své celoživotní práce a svého spojení s Hitlerem nebo hitlerismem, dostal Jung koncem války tři infarkty. Před tím britské a americké tajné službě radil „prodlužovat války; protože Hitler byl posednutý Wotanem, bohem orkánu a bouře (Blitzkriegu) — a bouře nikdy netrvá příliš dlouho; časem sama sebe vyčerpá, zničí sebe samu. . .“

V každém případě je Jungův přístup, přístup Švýcara, diametrálně odlišný od přístupu Heideggera, přístupu Němce, který jako stoupenec nacismu stál pevně až do konce, nemysle na to, co by se mohlo stát jeho celoživotní práci.

A Heidegger by připomněl Ezra Pounda: „Ztvrď staré sny pro případ, že by náš svět ztratil naději . . . !“



[1] Serrano cituje ze španělského vydání McGuierovy knihy. Tento překlad je pak přeložením Serranova překladu zpět do angličtiny, tudíž se od originálu McGuierova textu nevyhnutelně liší.

[2] Serrrano zde odkazuje na profesora Mathiase Göringa, Hermanova prvního bratrance (ve španělštině „primo hermano,“ což doslova znamená „bratr bratranec,“ a což může vysvětlit Serranovu chybu). V roce 1933 přijal Jung předsednictví ve Všeobecné zdravotnické společnosti pro psychoterapii, a hned tuto společnost přeorganizoval do Mezinárodní všeobecné zdravotnické společnosti pro psychoterapii. Pod novým režimem, řídil profesor Göring Německou všeobecnou zdravotnickou společnost pro psychoterapii.  Jung v tom viděl způsob, jak předejít německým politickým proudům od dominantního postavení ve výše zmíněné společnosti, jež byla ovládána Němci a měla mnoho židovských členů, zatímco chtěl dovolit německé psychoterapii pokračovat v jejím vývoji v kontextu německé „duchovní izolace.“


|Autor: MidilirdZdroj: radicalrevival.wordpress.com|12.02.2014|